JP komentáře u knih

Tohle pohladilo, stejně jako pohladil Franzův pohled ten regál s knihama. Ten závěr a hlavně skvělá falzifikace Kafkova stylu, která je neméně magnetizující, obzvláště proto, na jak malém rozsahu a s jakým málem se tu pracuje.

4 16.08.2021

S Austerem se to má tak, že buď je na 100% a je to úžasný literární ponor (první část Newyorské trilogie, Kniha iluzí, nebo třeba Portrét neviditelného muže z Vynálezu samoty), zkrátka něco, co vás neskutečně baví číst... a nebo je to opravdu nudný průměr, který působí jako sešlá klasická literatura, co vás nezajímá, která je vám vnucována. 'Brooklynské panoptikum' bylo většinu času spíše to druhé, i když se sem tam malé uchvacující momenty našly a vzbudily ono nadšení. Relativně dlouhé a pomalé čtení na to, že nejde o nijak velkou knihu... ale čím hlouběji jsem byl, tím víc mě to nebavilo a pomaleji se to četlo. Paul Auster je prostě jak kdy. Někdy mi připadá geniální a jindy zase, že už nemůže být nudnější.

1 10.08.2021

Adekvátní provedení, taková koláž, která ale po určitém čase začne být zoufale repetitivní, především v nevědomosti obyčejných lidí, kterých se katastrofa dotkla a kteří samozřejmě slepě věřili tomu, co po nich vláda chtěla - sledujete jen, jak to přímo zničilo jejich životy. Zaujalo mě, že nejčastější věta svědectví lidí byla "Lepší by bylo, kdybych zemřel / kdyby zemřela." Ta perspektiva na člověka, na lidskou rasu. Ale pořád se nemůžu srovnat s tím, že Alexijevič dává dohromady víc jakousi reportáž a je ceněná víc jako investigativní novinářka, než jako spisovatelka v pravém slova smyslu. Vadí mi to "hraní na city", že kniha je přepis toho, co říkají nějací lidé a že téma samotné odvádí pozornost od skutečných kvalit textu. S tím zápasím. Je to zajímavý pohled do duší a mysli lidí, kteří byli přímo ovlivnění, ale zároveň jsem necítil nic navíc. Knihu jsem si dřív koupil, dal ji našemu dědkovi a ten ji přečetl, než zemřel. Pak jsem ji prodal s většinou jeho dalších knih. Nikdy jsme se o ní nebavili. A teď se cítím, že kdybych ji přeskočil, jak se mi posledních pár let dařilo a jak jsem chtěl, tak bych o moc nepřišel. Světlana Alexijevič mi prostě nesedí.

5 09.08.2021

To schizoidní provedení k Plathové sedí. Její obrazotvornost a básně, pořád ostré (jako břitva), je skvělá, je silná, je úžasná. Ale překlad pro mě byl spíš berlička, která mě hlavně přinutila přemýšlet, jak obtížné je vlastně překládat poezii. "Unknowing I must soon unpetal" je jako "a netuší, že brzy odkvete" nedostačující. "Rave on the leash of starving mind" Plathová pracuje s angličtinou strašně dobře... a pak když slyším ten překlad, připadá mi zkrátka zoufale, tak zoufale nedostačující. Není divu, že tohle je i po pomalu dvaceti letech pořád k dostání v knihkupectvích, za ty peníze. Ale benefity jistí podobné pochybné investice. Stejně jsem rád, že mám další její knihu, už protože je tu "Lesbos", což je fakt síla - ta otevřenost.

3 07.08.2021

Jako první mě napadlo, že už chápu, proč si Polanski vybral k adaptaci právě tohle. Obsese. BDSM. Dynamika vztahu, nenávisti a posedlosti. Neposlouchalo se to špatně. Mělo to náboj, a samozřejmě, nechci to hodnotit z dnešního pohledu, ale tak nějak, nebyla to úplná hitparáda, prosvištělo mi to hlavou. Na druhou stranu mě to ani neiritovalo a nenudilo, což v poslední době není lehký ani pro řadu protlačovaných klasik, které společnost staví na piedestal. hi, k.

2 14.07.2021

Obyčejnost... hrabalovská přízemní obyčejnost všedních lidí a všedních osudů svojí doby, kterou uměl zachytit s tou neopakovatelnou poezií a pro kterou je pořád a stále atraktivní ke čtení, či poslechu. Jací jsme, autenticky, bez příkras, to vždycky bude mít svůj půvab.

3 10.07.2021

Text v momentech a pasážích, jen tak zobne, sebeidentifikací. Ale většinu času plula moje mysl mimo, někam jinam. Přišlo mi to celé napůl jako jedna velká póza, která se snaží být děsně rouhačská vůči všemu (holt dekadence). 121 let. Mmm. Většinu času to není příliš čitelný text, i ten záměr se jaksi rozpíjí do ztracena. "Toužím po nemožném. A umírám možným." (...) "A pak už to nebyla určitá zahrada, určitá vůně, určité odstíny barev. Byl to jen šum toho všeho, barvy, tóny, vůně, lesk, vše dohromady. Bylo to něco rozčilujícího, co uchvacovalo celou bytost a z čeho cítil rozkoš, ale zase ne určitou rozkoš, jen něco, co hrdlo tísnilo a z čeho nebylo lze se rozkřiknouti a co bylo mučivé a sladké zároveň."

2 07.07.2021

Není to literatura, jako spíš odkaz, poselství, varování, kterým Attenborough stvrzuje svoje místo jako jedna ze zásadních postav své doby (to dělá ostatně celým svým životním odkazem). Snaží se o to, abychom pochopili naše problémy, zamysleli se a změnili to, co je třeba změnit, i když jsou lidi takhle skokově a sami o sobě příliš tupí, než aby k tomu došlo. Svět, jak funguje, kapitalismus, nekonečná mašina na odpad, ženoucí se za ziskem kupředu a kupředu a jen výš a výš ve finančních ziscích. Nejsem nějakej environmentální geek, ale je to o to působivější, že mi přišlo, že se v mnohém tématicky ani tolik nepachtil. Přišlo mi, že vždycky řekl tak akorát, aby si člověk udělal perfektní obrázek, v čem děláme fundamentálně chyby. Absolutní hodnocení, ale zároveň tohle nejde hodnotit.

14 15.06.2021

Welzl. Vzpomínky. Autobiografie. Vlastní tvorba. Obrazy mě bavily víc, než to psaní. Kdysi jsem Krobota viděl, ale byl jsem příliš opařenej, než abych za ním šel a zeptal se ho, jak jsem chtěl, jaký to bylo pracovat s Tarrem na Muži z Londýna. Byl úplně stejnej jako postavy, který hraje. Uzavřenej do sebe, ve své bublině, pokud nebylo potřeba, aby z ní vyšel. Mám ho celkově radši jako herce, ale jeho divadelní tvorbu neznám. Tuhle publikaci asi ocení víc a spíš blízcí spolupracovníci, známí a kolegové, než široká veřejnost. Alespoň já jsem si z knihy příliš neodnesl, ale neříkám, že je špatná. Jen šla poněkud mimo mě.

3 04.06.2021

Není to špatný. Nechci Lucii nějak hanit, působila sympaticky a beztak se jí to vynahradí všema těma nomincema a výhrama těch zbytečně existujících ocenění. Je ne sais pas. Tématicky o sebevraždě, koncept jedoucího vlaku a některý části měly potenciál, ale bylo to vždycky pár odstavců tu a tam za desítky stránek a dojem toho zbytku - vlažný. Podle mě, jestli z tohohle vlhnete, nebo máte ťuknutí v buřtíku, asi jste ještě nic pořádnýho nepřečetli. Tři. Ale solidní. A jen tak mimochodem, str. 101: Testről és lélekről.

5 04.06.2021

"Věta je přechodem z jednoho bodu myšlení k druhému bodu myšlení. Přechod je stažený v myslící objímce. Jelikož spisovatelova objímka není známa, soudí ho lidé podle jeho přechodů. Brzy je považován za nedokonalého a za většího pitomce, než jsou jeho současníci. Zapomíná se, že mohl ze své objímky vytáhnout něco úplně jiného, ba dokonce i opak toho, co řekl."

3 01.06.2021

Mimo mě. Podobnou intoušskou hru s kořením sofistikace (nikoliv obráceně) rozjíždí třeba Donna Tartt v 'Tajné historii', ale ta mě přeci jen bavila o něco víc, přišla mi kompaktnější a ucelenější i v tom, co se snažila říct. Ale 'Mág' je takové to dílo, co se natahuje a natahuje a pracuje se na něm roky a ani sám autor přímo nevidí co a jak se snaží říct, hlavně když mele jak mlýnský kolo. 'Sběratel' byl fajn, ale nevím jestli mi po tomhle bude po chuti se do něčeho dalšího od Fowlese pouštět ('Francouzova milenka', 'Aristos', hmm, hmm - jako autor mi moc neříká, speciálně po tomhle). Je to taková ta věc, pro kterou se musíte narodit ve správné době, na správným místě, jako správná osoba a číst ji ještě ve správnej čas svýho života, aby vás to bavilo. Mě to jelo hlavou jako vlak v Ishimura Train Station z Dead Space, z jedné stanice do druhé a mezi tím nějakej chaos, kterým se musíte prostřílet. Taková ta klasická dvouhvězdičková záležitost, co mě tak nezajímá a jde tak mimo mě, že už to víc opravdu nejde a jen to testuje, kolik ještě vydržím... i přesto, 'Mág' má svoje kvality, ale ne tam a tak vysoké, jak si myslí ostatní. Spíš bych ho uznával jako takovou úchylku, ve větách, kdy vám holka řekne "Co je se mnou špatně? Nejsem nějak ujetá na ty věci, co jsi zmínil, ale někdy čtu Mága od Fowlese... (zalapal jsem po dechu) a musím se přiznat... užívám si to." V ten moment by mě temnota sevřela a já si řekl "Zvrhlice." Tak nějak. A abych citoval jednoho předního českého literárního kritika "Ta kniha je především dlouhá. A to tak dlouhá, že kdyby snad byla o polovinu kratší, tak by furt byla dost dlouhá."

6 27.05.2021

Útržkovitá přímočarost a otevřenost ze současnosti. Je to krátký, což je pro mě veliký plus. Text, u kterýho hodně záleží na vaší vlastní životní zkušenosti a podle toho se pak na něj samotný díváte. Tu nudu a životní vyprahlost dokážu pochopit. Je to na pomezí, ale přikloním se ke čtvrté hvězdě, protože, jak jsem už řekl, je to krátký a přímý.

3 21.05.2021

Tarantino označil Elmora Leonarda ze jednoho ze spisovatelů, který na něj měl největší vliv, takže jsem se přirozeně chystal do něčeho od něj pustit už něco málo let zpátky (pokud se dají počítat adaptace jeho knih, tak jsem už něco viděl, 3:10 to Yuma, Killshot, Jackie Brown). U nás je prakticky neznámý, protože se dočkal jen několika nejspíš nepříliš vydařených překladů, jak předpokládám... ale možná je ten zámořský nádech psaní příliš vzdálený tomu, co lidi tady rádi čtou. Rozhodl jsem se pro předlohu filmu, který jsem viděl víc než dekádu zpět a tehdy neměl o Elmorovi samozřejmě ani ponětí. Jádrem jeho přístupu k psaní jsou postavy, na druhou stranu zápletka, obdobně jak to řekl Stephen King, skoro až "stojí v cestě". Je neuvěřitelně osvobozující přemýšlet v těchle termínech, že postavy jsou hnacím motorem knihy, protože když se zamyslíte nad každou zápletkou dneška, podle učebnic... spasení a záchrana světa, boj o přežití, je to nuda... protlačený před vás jako stokrát přemletý maso. Zjistíte, jak nudně schematické tyhle motivy jsou... oproti tomu pestrost, s jakou můžete přijít v nekonečných variacích u postav, jejich minulosti, způsobu chování (tady určitě na sebe většinu knihy strhávájí pozornost Armand a Richie, dvojice absolutně protipólných záporáků) které jsou tak rozmanité a každá si jde svojí cestou. Víceméně, co je na knize nejlepší je asi to, jak dobře to Leonard rozehrává, jak se postupně dostáváte ke všem a hned víte, která postava je jaká. Je patrné, kdo stojí kde, ale není to způsobeno designem příběhu nebo toho, jak se to snaží spisovatel tlačit. Postavy jsou prostě tam, samy o sobě. Strašně sympatické psaní řemeslníka, který nad ním strávil dekády života a užíval si to.

1 18.05.2021

Zbigniew Czendlik je na povrchu simpático a jeho přístup je, opět na povrchu, simpático. Ale mnohdy jsem se u jeho obrany církve musel (cynicky) smát. Zakázané ovoce není jablko, jak uvedl, ale nějaké nespecifikované ovoce (tady opět vliv církve, která si upravuje Bibli a tohle je jen jeden malý detail, přemýšlejte). Takže možná, že Czendlik není dostatečně inteligentní, aby tohle sám věděl a prostě slepě přijímá vliv katolicismu a nebo je naopak liška a hraje blbýho. ___ Ale analogie, která mi přišla perfektní, ohledně pokrytectví katolické církve, zazněla ve filmu 'Tři billboardy kousek za Ebbingem' (Three Billboards Outside Ebbing, Missouri) můj volný překlad: "Víte, o čem jsem dnes přemýšlela? Přemýšlela jsem o těch pouličních ganzích, co mají dole v Los Angeles, ty Crips a Bloods. A přemýšlela jsem o těch nových zákonech, se kterýma přišli v 80tých, myslím, bojovat s těmi pouličními gangy, s těmi Crips a těmi Bloods. A pokud si dobře pamatuju, podstatou toho, co ty zákony říkaly, bylo, že pokud se přidáte k některému z těch gangů, a jste s něma, a jste jednou v noci takhle na rohu a i bez vašeho vědomí, jeden z vašich členů Crips nebo jeden z vašich členů Bloods někoho střelí nebo pobodá... potom, i když jste o tom nic nevěděl, a i když jste jen stál na rohu ulice, hledíc si svýho... co tyhle nový zákony říkaly bylo, že jste pořád spoluviníkem. Jste spoluviníkem v prvé řadě už jen tím, že jste se přidal k těmhle Crips a k těmhle Bloods. Což mě přivedlo k tomuhle, Otče... celá tahle situace je jako s váma klukama z kostelu, ne? Máte svoje barvy, máte svoji klubovnu. Jste, kvůli nedostatku lepšího slova, gang. A když jste nahoře, kouříte svoji dýmku a čtete svou Bibli, zatímco jeden z členů vašeho gangu je dole ve sklepě a šuká ministranta, potom... Otče, stejně jako tihle Crips a stejně jako tihle Bloods, jste spoluviníkem, protože jste se přidal ke gangu, chlape. Je mi jedno jestli jste nikdy nic neudělal, neviděl, neslyšel. Přidal jste se ke gangu, jste spoluviníkem. A když je někdo spoluviníkem u šukání ministrantů, nebo jakýhokoliv šukání malých hochů, protože vím, že vy jste to ještě nezúžili, potom jste tak trochu ztratil právo na to přijít do mýho domu a mluvit o mě, mým životě, nebo mé dceři, nebo o mých billboardech... takže dopijte svůj čaj, Otče a vypadněte kurva z mojí kuchyně." ___ Czendlik často mluví a zní rozumně, ale v jeho postojích a odlehčenosti nelze přehlédnout spoustu věcí, spoustu děr. Možná i jakousi mediální masáž pro novou cool katolickou církev, neexistující obraz. První půlka byla zajímavější, v druhé se to přetrhne do takového toho typického arcidiecézního mudrování. Feldkurát Katz ze Švejka, vylitej jak konev, nebo Farář z Mostu jsou mnohem realističtější vyobrazení autentické zkušenosti toho, jak by měl asi kněz vypadat, zničený vším tím dualismem. Ti nažehlení jsou manipulanti. A Czendlik chránící fakt, že církve potřebují peníze, je dostatečným důkazem jeho zkorumpovanosti. Je strašně snadný propadnout kouzlu osobnosti, jak může dosvědčit dvojciferný počet obětí Teda Bundyho (zmiňuju ho nějak často)... počkat, vlastně nemůžou.

6 06.05.2021

Naturalismus. Alkoholismus. Nudismus. Eghhh, ne, tak se neoznačuje nuda. Jestli tohle je strop naší současné literatury, tak vězte, že i Jirka Babica přináší víc stylu a šťávy (koneckonců je to mistr rétor). Ale tohle je vážně nuda. Cena Jiřího Ortena je asi jako Cena Gumové kachničky, něco, co si prostě založíte a dostanete to víc za námět, než za skutečné literární kvality textu. Současná česká produkce je taky tak nějak do počtu a být podprůměrnej mainstream, co nic nepřináší, mdlej, vydýchanej, je normou. Sorry, jako, ale tohle je vážně velký špatný. Jestli Zimmerman, tak jedině Jára.

2 03.05.2021

Třicet let klouzání po povrchu aneb mediální guláš pro Šlachtův nástup do politiky. Čekal jsem náhled do pozice výše postaveného poldy, ale co je řečeno vám vlastně nic nedá, co by vás mohlo zajímat, to se neřekne, nebo obejde (nemusí ani nutně lhát, prostě se jen vyhne tomu říct pravdu, nebo se položí otázka, se kterou se dá pracovat). V tomhle ohledu je prakticky ironií, že já se o politiku víceméně nezajímám, ale tohle je očividný. Je to jako říct, tady se otevřu o hnusu a říct: Víte, on je to svým způsobem hnus... ale nechtěl bych o tom hlouběji mluvit, nebo přemýšlet, nebo to snad bagatelizovat... takže vám radši povyprávím, jak jsme si s klukama krátili chvíli, když jsme zrovna nehonili členy podsvětí - zdokonalovali jsme instantní nudle. Šlachta působí na povrchu jako sympaťák, ale to byl i Ted Bundy. Chci jen říct, můj instinkt mi říká, že tady něco prostě nehraje a že kdyby Šlachta přinesl tu kýženou pravdu, asi by nešel do politiky, ale do hlíny. Vadí mi především záměr knihy, sic je třeba Šlachta v pohodě a čistej jak lilie.

9 01.05.2021

Krcháč mě zase zabil. To se jen tak někomu nepodaří. Možná na tom měla podíl i jistá bylina. A tady něco:

(...) Sbohem a obojek, líbá tvůj kastrát,
měl jsem tě příliš rád... Sbohem a nasrat!
tak se měj, lásko má, navěky zatím...
teď už se nemusím bát, že tě ztratím

Sbohem a náhubek, když tedy košem
poprvé v životě... Sbohem je po všem
moc jsem tě miloval! Právě až příliš
že samou láskou nic... Tak si ji vyliž!

(...) Prohráb jsem ve sklepě krosničku s nářadím
ještě si v úplňku před spánkem zařádím
na dvorku pod schody ve vánku chladivém
hlavu si provětrám... Napadrť kladivem

(...)...Taky seš smutnej? Hej, dva rumy!
když piju za dva, přidám mu
i číšňice nějak blbě čumí
snad že tu sedím v pyžamu..."

(...) Až zbavím duši obtížného těla
vzlétne jak anděl, čistá, odhmotnělá...
až zbavím tělo obtížného ducha
jediná kunda nezůstane suchá

(...) Přijdu hned! - Schoval jsem v kapse jed na krysy
a cestu z hajzlu pak kradmo tě vočíh...
- bůh se mnou ještě má úmysli jakýsi!
a pěkně ďábelský, jak čtu v tvejch očích...

(...) Umírat pro lásku, nebo žít pro zradu...
zkusme to naopak - potmě a odzadu!
Nesmíš se ohlížet (viz žena Lotova)
kdybys mě viděla, byla bys hotová

(...) Poslední valčík... vlá tvá hříva
a svíce plá a dohořívá
až dohoří, pak oba zhynem
poslední válčík, já s tvým stínem

Pojď, dead can dance, vždyť je to snadné!
list taky tančí, až když spadne...
tříští se sklo a padá kredenc,
poslední valčík, první breakdance

4 30.04.2021

Asi takhle, já Jordana Petersona celkem beru a nepotřebuju se nějak extrémně rozpitvávat, jako řada jeho odpůrců, v tom, proč je fundamentálně, v některých otázkách mimo mísu, nebo naopak není. Nejsem ani jeho příznivcem, ani odpůrcem, můj vztah k němu je čistě neutrální... a někdy na něj narazím a jeho názor, rozhovor, podcast, si chvíli pustím a je to takový 50:50. Osobně věřím, že jeho záměry jsou ctnostné a snaží se přispět, inspirovat, nasměrovat lidi k lepšímu uchopení svých životů. Ve dvanácti pravidlech předkládá soubor esejisticky pojatých textů o tom jak zlepšit život s tím, co "víte, ale nevěděli jste, že víte." Neurazí to, ale taky ani nijak extrémně nenadchne, některé pasáže mě upotaly víc, některé moc ne, ale byl jsem schopen se na to po většinu poslechu soustředit (audiokniha načtena samotným autorem) - pobavilo mě, že při zmínce u Václava Havla vyslovil jeho jméno jako Váklav. Je to taková ta literatura - osobní rozvoj, ze které si můžete odnést dost na to, aby to splnilo účel... a nebo přesně naopak, taky nemusíte - jak říká Marco Pierre White: "...it's your choice."

5 26.04.2021

Vzhledem k úrovni toho, jak otrávený jsem Rothfussem, jako člověkem, ne jako autorem, ale jako člověkem, se musím přiklonit k velice specifické skupině frustrovaných lidí, která vidí druhý díl jako silné autorské selhání. Sám fantasy už moc nečtu, ale určitě nejsem jediný, kdo spatřil potenciál a kvality 'Jména větru'. Už tehdy jsem si všímal určité infantility a sebezahleděnosti jeho textu, ale nechával jsem to proplouvat, protože to Pat dobře kompenzoval vším ostatním. Při čtení jsem to fakt považoval za jednu z nejlepších žánrovek za řadu let... od druhého dílu mě odrazoval jednak hlavně rozsah a pak taky fakt, že jsem s Patem Rothfussem viděl opravdu neuvěřitelný množství rozhovorů, Q&A, ohledně toho, jak je na tom s vydáním třetí knihy a tedy i celkově fakt, že po dočtení bych musel čekat na třetí díl tak jako tak, takže proč spěchat, duh? Snažil jsem se pochopit, proč je psaní třetího dílu na bodě mrazu prakticky dekádu, a tak jsem místo čtení druhého dílu zpracoval Rothfussův psychologický profil, jakožto nejvíc stagnujícího "aktivního" spisovatele naší doby (i mrtví publikují více)... a když jsem se už trochu víc otráven jeho způsoby, konečně dostal k jeho 'Strachu moudrého muže', zodpovědělo mi to spoustu otázek. Že Rothfuss vyhrál prvním dílem v loterii. Že si hodil pořádnej kmen pod nohy tím, jak nešikovně zpracoval druhý díl. A že právě proto si asi teď dekádu kroutí plnovous a neví s tím, jak uzavřít třetí díl, protože tam toho musí nacpat hodně, jelikož na tisíci stranách své druhé knihy není vlastně skoro nic. Slovo, které v angličtině spousa negativních čtenářů ve svých recenzích používala bylo: pointless - a to knihu vystihuje. Myslím si, že jeho um leží v něčem, co bych nazval "edgy pohádky pro děti" (koneckonců 'The Thing Beneath the Bed' je asi jediná věc mimo prvního dílu Kroniky královraha, co se mi líbila a tu rovněž publikoval víc jak dekádu zpátky). Víceméně, když se nad tím zamyslíte, Rothfuss udělá radši i sidequely, jako 'Hudbu ticha', což působí jako jedna do novely roztažená kapitola, aby si koupil další čas a pořád se hřál v pozornosti, než aby uzavřel slíbenou trilogii, "co už má vlastně napsanou patnáct let, ale jen potřebuje edit a doladit". ____ "Kdybychom čekali, než budeme připraveni, čekali bychom do konce života" a Pat čeká, sedí na twitchi se sluchátkama a mele u čaje o nesmrtelnosti chrousta, poker face, zatímco se potí od hlavy až k patě. (*Poznámka ke knize: osobně by mě zajímalo jaký Rothfuss sleduje porno). Samozřejmě, když to čtete, není to nic špatnýho-špatnýho 'Strach moudrého muže' nese spoustu skvělých segmentů a her se slovy, ale problém je, že nic nikam nijak neposouvá (a to jsem člověk, co nesnese psaní podle učebnice, ale neviděl jsem takhle dlouhou knihu, co by dokázala být tak bezobsažná). Pat sám sebe rád a hodně poslouchá, jak je chytrej a jak to má vše dobře promyšlený a jak tohle v prvním a druhým díle pochopíte až přečtete třetí... a tak čekáte, že to chvástání bude opodstatněný, ale přijde mi, že je to tisíc stran o ničem, snaží se to "být", ale zároveň "není". U prvního dílu se mi líbilo, že některé kapitoly byly vážně vypointované téměř k dokonalosti a mělo to šmrnc a bavilo to, neposouvalo se to hodně, ale šlo to určitým směrem. Druhý díl už jen opravdu dokazuje, že 'Jméno větru' bylo skutečný one hit wonder. A je i otravný sledovat Rothfusse, který o všech teoriích a perspektivách žvaní, žvaní o tom, co nemusí, jak nikomu nic nedluží, všechen ten čas, co tráví kecáním o knize, o tom jak na ní pracuje, proč není hotová, jak ho otravuje, že se na ni lidi ptají... prostě si honí triko nad tím, jak každej očekává publikaci jeho majstrdíla, přičemž mi přijde ironií, že už dvojka padá na hubu. Je to vlastně hrozně komický, když nad tím přemýšlím. Vzpomínám si na video Paula Austera, kde radil spisovatelům "loose ego" (zbavit se ega), myslím, že tohle je přesně ukázková definice téhle rady, protože Rothfuss je ten typ, co zjistíte, jak mu pod povrchem bují hlavně tohle obrovský ego, ego nepříjemné konzistence, vychcanosti, toho, jakým způsobem už na začátku položené otázky začne obšírně odpovídat "Víte, to co říkáte, je hezký, ale nechte mě vysvětlit, proč mám pravdu já...". Je tu veliká skupina fanoušků, co zbožňují první díl tak, že i kdyby Rothfussův druhý díl byl něco na úrovni leporela, složenýho z listů od kedlubny, odkývali by mu to jako geniální, ale to už je úděl, když napíšete, byť jen jednu, opravdu dobrou knihu, co si najde čtenářskou obec... Tisíc stran skvěle napsaného ničeho. Dobrá práce, Pate. Co takhle přijmout to a na znamení porážky si oholit vousy i hlavu a začít psát tu porno fikci o svým životě, ke které tak tíhneš: The Wise Man's Gear.

12 18.04.2021