kap66 komentáře u knih
Trojkombinace thrilleru, detektivky a postapokalyptického příběhu; thriller (Ninino soužití s únoscem a její promýšlení útěku) jsem prožívala žensky a velice silně, detektivka (vyšetřování založené na spolupráci policisty a manžela první zmizelé ženy) mě napínala a zajímala, protože byla záměrně zpomalovaná, a třetí linie (mystifikovala jsem, není to postapo, ale jako by se stalo - kdyby svět kolem mezitím přestal existovat v původní podobě, způsob života únosce by se nemusel změnit, on byl připraven) považuji za zlatou část příběhu, a právě díky ní dávám maximální hodnocení. Mattvyed, záporák, jak si ho představuji, agresor a vrah, mě odpuzoval, ale zároveň vzbudil můj respekt - svými znovu probuzenými instinkty se naučil dokonale číst přírodu a dokonce i nuance ve změnách lidského chování. A to, že je možné se to naučit, když opravdu chcete (a musíte), jako vyznění příběhu beru. Celkově vzato, bylo to napínavé i poučné a já jsem spokojena.
Nejvíc vám o knize řekne skvělý komentář, který napsal mirektrubak.
Mé hodnocení probíhalo během těch 650 stran stále. Připravovala jsem se, co napíšu - co budu kritizovat (odborářské pasáže, které mě jednou i donutily vrátit se a začít znovu), co budu chválit (nádherné básnické popisy přírody a způsob vyprávění, kdy je autor vypravěčem i některými postavami, kdy těsně propojuje jejich promluvy i myšlenky, realitu a představy, minulost a přítomnost), k čemu vyjádřím ambivalentní vztah (k mužským postavám, neschopným pojmenovat svou nenávist i lásku a vyjadřujícím se primitivně chlapácky). Až jsem si říkala, na základě autorovy věty o tom, že už nic lepšího nenapíše, že si to psal hlavně pro sebe...
Jenže pak jsem dočetla - a všechno do sebe zapadlo, naprosto přesně, nic nepřebývalo, nic nechybělo. Prostě dokonalý celek. Všechna má jednotlivá hodnocení byla náhle irelevantní a já snad pochopila, jak svou větu o tomto románu Kesey myslel. Pouze několik knih z těch, které jsem v životě četla, dalo tak ucelený smysl. Obohacující zážitek.
Kočičí krimi: kulinářství, keramika, kocour Koko, krásná kočička, kočičí konzervy, kaviár, kanál, klubíčko…
(Neříkej, Kap, že všechny důležité motivy a postavy tady začínají na K; spíš máš mindrák z toho, že Koko umí tak trochu psát na psacím stroji, takže chceš působit inteligentněji než on.)
…koketující kreativní krasavice, která kdysi [Kvilla] :-) krutě kopla …
(Krucinál, Kap, kroužíš kolem kouřící kaše, konečně klapej ke konci: knížka „Kočka, která koukala karmínově“…)
…je vtipná a napínavá, lehce neuvěřitelná i lehce uvěřitelná. Zatím nejlepší ze série.
Oceňuji nápad postavit proti sobě sociopatku a sociálně narušenou vyšetřovatelku; vzhledem k existenci dalších dílů je vítěz jasný, ale zajímalo mě, kam až jejich hra-souboj dojde. Linie týkající se zneužívání dětí mě zajímala také, možná i víc.
Několik kapitol po sobě je nazvaných "kapoitola"; jako by to nadbytečné písmeno přesně charakterizovalo, co mi vadilo. Něčeho je tam až moc:
- vět, které vyjadřují vztah sociopatky k lidem: její myšlenky plné pohrdání a averze čteme stále a stále (mám radši, když si z náznaků mohu vyvozovat sama)
- neuvěřitelných řečí či činů, neodpovídajících inteligenci postavy: sociopatka vyhodnotí vyšetřovatelku jako mimořádně inteligentní, předloží jí ale lživý fakt lehce vyvratitelný; i Kim dělá kopance, ačkoliv dobře ví, s kým se utkává (ale o čem by pak byla knížka, že)
- vodítek od autorky, aby nám nic, ale opravdu nic neuteklo; opakování je matka moudrosti? - houby, tady spíš otravnosti
- slova, které nikdo neříká, ale v překladech angloamerických detektivek se vytrvale objevuje. Zatraceně, kdy už to "zatracený" přestanou překladatelé používat? Např.: hledá se malé dítě: "Jaké zatracené dítě?" Nebo se mluví o psychiatrovi pro psy (hm...): "Zatracený psí cvokař."
Tato poslední poznámka je nedůležitá, ostatní zmíněné věci mně ale vadily; po přečtení jejích dvou knih Angelu Marsons mezi své favoritky nezařadím.
Po zamilovanosti do Oty Finka díky Čenži a Tmavé studnici jsem si zavěštila, že mezi mnou a Otou je zaděláno na vážnou známost. A je to tady! Jsem v tom až po uši. Není divu, mě dostali vždycky chlapi, kteří vládli spíš schopností formulovat než vypadat. Zkrátka, ráda jsem se nechávala ukecat; a v tom je Velinského alter ego Ota Fink nejlepší! V roli vypravěče je i tady jednička, jako vyšetřovatel tu střílí trochu šejdrem, ale zase to zvyšuje napětí, a to až do konce - který přijde vždycky dřív, než bych si přála. Ještě že těch dílů je celkem dost...
(Jo, a nebojte, v tomhle případě nejsem žárlivá; pokud se zamilujete do Oty taky, podělíme se - a na každého se dostane.)
Koho slyším v roli poprvé, toho už mám v uchu navždy. Zdeněk Svěrák a mistr Karel Infeld Prácheňský... Taky jste se učili zamlada nazpaměť: Pankratěvna Praskovna, Lazar Jelizarevič Podchaljuzin a Sysoj Psojič Rispoloženskij? Zaučování Prácheňského do hry Vlasta považuji za jednu z nejlepších částí ze všech cimrmanovských her vůbec.
Tak kampak, Kuzmo Kuzmiči?
A znovu se ptám: taky jste to zkoušeli napodobovat s intonací Zdeňka Svěráka? Baví mě to dodnes.
Kromě toho, že si díky těmto knížečkám z nakladatelství Paseka připomenu texty, miluji popisky k fotografiím. Bývaly na programech představení - pokud jste měli štěstí a do divadla se propasírovali. Mně se to povedlo v 80. letech dvakrát díky známostem mé spolužačky a dodnes za to jsem vděčná. Ty programy mám vystavené na očích víc než 30 let.
Jestli ona autorka neuhodila na nějakou strunu v mém mozku, o které jsem neměla tušení - vedla mě na vařené nudli; podle komentářů vidím, že se jí to povedlo i u mnoha jiných, žen především. Dva dny mi zatemňovala hlavu, opravdu. Psychothriller, jak si ho představuji - téměř bez krve, "jenom" pocit děsu a úzkosti. Zřejmě v sobě máme ukrytý strach z absolutní nadvlády jiného člověka nad naším životem, na který zahrála autorka podle mě bravurně.
Radka Třeštíková je mladá česká spisovatelka a patří do kulturní rodiny, které si vážím (vím, že tohle sem zrovna nepatří, berte to prosím s nadhledem). Proto při hodnocení hledám klady.
Čtivý styl (s P. Hartlem máte trochu pravdu, ale to by byl pro mě mínus; RT píše přece jenom čistěji). Je to román o lidech, kteří se snaží realizovat rodinu, bohužel i za cenu porušení pravidla "moje rodina končí tam, kde začíná rodina někoho jiného". Postavy jsou silně provázané, až tak, že přistoupí na extrémní řešení, aby onu provázanost přeťaly či ji naopak obnovily.
Čím se odlišit, aby jako nová autorka zaujala? Styl, zápletka založená na mileneckých vztazích, současnost - obvyklé. Takže postavy: s nikým takovým se normálně nesetkávám - svou povrchností, vyšinutostí, nemorálností, slabošstvím a nelogickým jednáním mě frustrovaly po celou četbu. Vyšetřování a vůbec celá "detektivní linie" jsou slabé.
Pro mě tedy pouze seznámení s další českou autorkou, odškrtnuto.
Mám ráda Kunderovu práci s jazykem, snahu vyjádřit se naprosto přesně. Ráda čtu jeho bezchybně vystavěné věty, vybroušené a vypointované. Tato knížka je pro mě zajímavá ze dvou důvodů.
Připomněla jsem si jí historii, 50. - 70. léta, tedy dobu, kterou jsem nezažila vůbec či zažila jako mrně, dobu, kterou interpretovali za mých studií nějak a od 90. let zase úplně jinak. Kunderův pohled na ni je pro mě maximálně zajímavý, vzhledem k vývoji jeho smýšlení za totality a odchodu do exilu (pro mě výborná první část Ztracených dopisů či první část Taminina příběhu).
Především jsem ale četla tento román jako sémantický rozbor. Autor nedefinuje pouze hlavní pojmy, tedy smích (a jeho druhy) a zapomnění (např. paralela ztráty paměti u tatínka následkem nemoci a ztráta paměti národa v šesté části). V každé části je obsaženo autorovo různé pojetí významu slov - např. perspektiva (obrácená perspektiva v druhé části - "hrušky" a "tanky"), paradox, hranice, přesvědčení,... Právě tohle mě zaujalo a to jsem si užívala, ačkoliv má tento román mnohem více rovin a výkladů, jak je to u Kundery běžné.
Četla jsem většinu toho, co u nás od Kundery vyšlo. Ve všech jeho románech se ale vypořádávám s jedním problémem, kvůli kterému on nepatří mezi mé nejoblíbenější exilové autory. Mně vždycky vadil jeho chladný pohled na ženy. Jeho knihy jsou naplněné sexem, ale nikoliv láskou k ženám - nebo je tam láska, ale nějak pokřivená. Podle mě Kundera ženy miluje, ale nemá je moc rád. Přečtu si ho vždy se zájmem, ale je to autor mého mozku, nikoliv srdce.
Četla jsem nejprve druhý díl série, ze kterého jsem nadšená. I v tomto případě jsem spokojená a plný počet hvězdiček dávám též. "Muž s unavenýma očima" má vše, co jsem ocenila u "Bez těla": vygradované napětí, svěží dialogy, výborné charaktery - a to vše je napsáno bezvadnou češtinou, která mi dělá až fyzicky dobře. V rozhovoru autor přiznává, že prý moc nečte detektivky, spíše klasiku. Zřejmě spojení tohoto, spisovatelského talentu a látky, kterou dobře zná, dělá z četby "obyčejné české detektivky" jedinečný zážitek.
Nic jsem nečekala, hodně dostala: napínavý příběh o jedné kapitole (děs - kde utnout čtení, abych se aspoň napila?), opět napsaný jazykem, který si vychutnávám. Kingových knížek mám za sebou jen pár (důvodem byly mé předsudky - komerčně úspěšný autor přece nebude moc kvalitní! - i ve svém věku se dopouštím takových omylů), ale i tak mi přijde, že realismus se od něho čekat nedá (reaguji na zklamané komentáře). "Holčičku" tedy beru s nadsázkou, neřeším její předčasně dospělé vyjadřování, prožívám naplno její odyseu a raduji se z jejího vítězství. A opět s nadsázkou připojuji pro Američany pár rad:
- naučte se znát houby - pro české děti je to samozřejmost! (i když do syrových bych stejně asi nešla)
- vybavte dítě kápézetkou (pro mladé: krabička poslední záchrany) - díky zápalkám by si Trisha toho pstruha i upekla
- nepouštějte dítě nikam bez mobilu (to nebude velký problém), zvlášť ne do lesa o něco většího než je Řáholec
- a na tuhle třetí radu zase zapomeňte, protože v tom případě bych si tuhle správnou knížku nemohla přečíst.
Kinga neopustím.
Ani se mi nechce hodnotit ve smyslu "první díl byl nejlepší, druhý ..." - doporučuji číst všechny "díly" hned po sobě a brát to jako jednu knihu o třech kapitolách. Pro mě milé, vtipné, blízké mému naladění. (Do budoucna: bála bych se povrchního zfilmování, ve kterém by byl zachován pouze situační humor, což by se nabízelo.)
I pro mě je to nejlepší antologie, kterou jsem četla; měla jsem ji kdysi z knihovny - a vy starší víte, jak to bylo se sháněním knih před rokem 89. Když jsem ji objevila v antikvariátu, byla jsem fakt šťastná - kvůli třem povídkám, které jsem prostě chtěla mít ve svém vlastnictví! Růže pro Algernon, kterou pořád považuji za geniální - a už v dětství jsem ocenila, jak se dá pracovat s jednoduchostí či složitostí ve slovní zásobě i stavbě vět. Chronoklasmus, protože cestování časem, to je téma, které v mých očích povýší takovou knihu nad všechny ostatní; jakmile se cestuje časem, odpustím ledacos :-). A ta třetí, to je povídka mého srdce - asi proto, že potřebuji ve všem aspoň ždibec nadhledu a humoru: ...postavil si domeček, v tom domečku...(Domeček jako klícka). Miluji ji dodnes, ještě mě neomrzela.
V 90. letech jsem kupovala všechno nesoucí pečeť Svěráka a Smoljaka, hlavně to, co se týkalo Járy Cimrmana. Tady jsem ale ocenila nejvíc scénář mého milovaného Kulového blesku (tehdy ho nedávali ještě každý půlrok - kolikpak jsme tehdy měli televizních kanálů?!). Docela by mě zajímalo: ve scénáři je jen začátek monologu paní Jechové při prohlížení půdičky; teda, jestli Milada Ježková improvizovala a to další byla její slova ("...ta se vám povedla, ta půdička... tady se mi to bude věšet..."), tak byla geniální. SMOLJAK A SVĚRÁK JSOU GENIÁLNÍ BEZ PODMÍNEK.
Mám Škvoreckého moc ráda, z exilových autorů skoro nejraději. Mám ráda detektivky včetně těch s poručíkem Borůvkou. Tak proč mě tahle tolik knížka nebavila? Přemýšlím nad tím už pár měsíců. Přišla mi mnohomluvná a ani ne příliš vtipná, taková samoúčelná. Hlavní postavy mi byly nesympatické. Dočetla jsem ji jen z úcty k autorovi a do dalších dílů se mi ani nechce.
Mohlo mě napadnout už podle názvu, že půjde nejspíš o jakýsi sitcom. Taky že jo. Vypravěčka má být 13letá holka; zřejmě pro dosažení komického účinku trousí inteligentní hlášky („Zní to pateticky, nebo poeticky?“) a zároveň se chová jako děsná blbka. Podle anotace má knížka ambice stát se populárním čtením pro dospělé. Ne-e. A vidím, že ani vám, čtenářům tady na DK, se do ní moc nechce. Máte recht.
(U téhle knížky zlobí hodnocení, "nehodnoceno" neodpovídá, protože přinejmenším já ji ohodnotila.)
(SPOILER) Bojovalo to ve mně. Na jedné straně vzpomínky na milé chvíle s Klímovými „Jitry“ a „Řemesly“, na jejich živost a jednoduchost v dobrém slova smyslu, a zároveň přijetí a i ocenění promyšlené kompozice v „Čekáních“. Na druhé straně (ani se mi to nechce přiznat!) trochu nuda a neztotožnění se s myšlenkami hlavního hrdiny, téměř v ničem. Přitom: dokumentarista s průšvihem z mládí a vězeňskou zkušeností, který pak kolaboruje s režimem, aby něco mohl točit - aspoň NĚCO, protože víc mu nedovolí, takže se stejně cítí být nedoceněn – a co s ním po roce ´89? – to je dobrá látka, přijde mi; propojení jeho reality s filmovými povídkami bylo právě to zajímavé. Zbylé linie byly ale až příliš nadsazené, až neživé; četla jsem je se sebezapřením.
Slibuji Klímovi i sobě, že příště výběr vypiluji víc.
Poutavé čtení, které mi zalezlo do hlavy podobně jako hlavní hrdince Roz dětská říkanka.
„Líza Bordenů sekeru vzala a matku svou jedinou čtyřicetkrát ťala.“
Výborně, nezvykle zadané role.
„Roz zjistila, že jí dělá potíže dívat se na Olive. Její dobré vychování spolu s šeredností té ženy předem vylučovaly jakékoliv zírání a neforemný obličej Martinové byl tak prázdný, tak nečitelný, že Rosalindě po něm neustále sklouzával pohled jako máslo po horkém bramboru.“
Perfektně načasované upouštění informací, kterým si mě autorka vodila jako loutku. Neujasněnost faktů a jejich přelévání, které mě pokaždé tak krásně znejistělo – protože to vždycky bylo logické a možné.
Střet našeho „normálního“ uvažování, pohodlného schématu, a života v mnohem barevnější podobě; dialogy Roz a sestry Bridget, např. o souvislosti krásy fyzické a duševní, byly až filozofické.
A nakonec spojení inteligence a vtipnosti.
Tohle všechno mě zajímalo a bavilo. Jsem já to ale dítě čtenářské štěstěny. Už podruhé během dvou týdnů píšu, že se mi knížka ohromně líbila.
Já to čula hned v lednu: bude to podivnej rok. Jen z něho uběhly tři týdny a – achjo. Terry Jones. Jak si nevybavit při čtení Vesmírné lodi Titanic „Spam, spam, spam, spam, spam, spam,…“, jak nevzpomínat s obdivem na to mužné pozadí na klavírní stoličce, jak nemyslet na jeho obří animovanou nohu, která došlápla s tím krásným pfrrr (i když k té noze se Terry nechtěl znát, ale my víme svoje).
K Titanicu: ono je to těžké. Vypustíte do života bláznivé postavy, máte s nimi spoustu úmyslů, máte hodně dobrých nápadů – ale ony si začnou žít vlastním životem a na vás tak trochu kašlou. Sem tam je ještě ukočírujete, ale už ochutnaly svobodu, nedá se svítit. Ne že by se to Douglasu Adamsovi taky nestalo, přišlo mi; v Převážně neškodné jsem se cítila podobně.
Ale – přece jen: je to Terry Jones! Berte to spíš jako skeče a budete se bavit. A občas ho tam ucítíte, jako já.
"Zmocnil se jejích úst. Vrazil mezi ty růžové okvětní plátky svůj jazyk a slyšel ji zalapat po dechu a pak slastně zasténat. … Jestli tě šoustám jen ze vzteku, co tě vlastně vhání do mé náruče? Chtíč, nic jiného než čistý chtíč."
(Herdek, co to čtu?)
"Pohlédl jí do očí a pátral po tom, co se neodvažoval odět do slov.… Předloktí Marion se honosilo provazci svalů.…Už tak na mě s Rogerem zuří, že jsme jej nezaopatřili vnoučetem."
(Tak teď je to fakt už podezřelé. Znovu kontroluji autora, název, rok vydání a překladu. Čtu dál a zapisuji si, především z dialogů.)
"Je vážně zraněn?" (ptá se postava těsně po odvrácení smrtelně nebezpečného útoku). Další příklady: "přioděl se", "netknul se alkoholu", "bylo možno", "jako stvořeno"; "jej" (nikdy ho), "toto" (nikdy tohle), "či" (nebo),… Postavy si na střídačku vykají a tykají.
Snažím se oprostit od knižní, někdy až obrozenecké češtiny a vnímat děj a postavy, ale přichází hrozné poznání: neživý překlad zřejmě pasuje k originálu – s neživými, podivnými postavami, kterým kraluje Jim, nazývaný střídavě sériový vrah, masový vrah, psychopat a navrch sadomasochistický vrah (masochistický?), nerespektující fyzické ani fyzikální limity, natož ty psychické. Popisy milostných chvil (viz výše) mě vyděsily. Krkolomnosti v ději jen naznačím – pokud se přes tu "češtinu" dostanete ke konci, oceníte je sami (písmena, sousedka s vidinami,...).
(S tím obrozeneckým jazykem jsem to přehnala: když rychle jedoucí auto "letělo tři sekundy povětřím", vzpomněla jsem Jungmanna blahé paměti, který zavedl do češtiny slovo vzduch; překlad odpovídá době PŘEDobrozenecké :-).)
Liso, Liso, já měla tvé knížky ráda. Tohle bylo sadomasochistické čtení podle tvých představ: z tvé strany sadismus, z mé jen utrpení.