KejmlP komentáře u knih

Jestli to mám shrnout do jednoho slova, napadá mě "šeď". Tím by mohlo být řečeno vše. Pan Drahoš je jistě velkou kapacitou, ale jak je z knihy patrné, je ve svém světě tak pevně zakotven, že se dá těžko přenést a aplikovat někde jinde. V rozhovoru jsem nenašel téměř nic, co by nějak zaujalo, vyvolalo polemiku, či lákalo k debatě.
Evidentní je, že svět pana Drahoše je fyzikální chemie a sborový zpěv. Jakmile dojde na tato témata, je téměř viditelné, jako by se autor rozzářil a začal chrlit dojmy a poznatky. Jakmile ale dojde na jiná témata (snad mimo ryze praktická povídání o činnosti v AVČR), rozhovor usíná, a stává se kompilací frází, konstatování očividného, a (ne)názorů "neříkám ani tak, ani tak". A v tom vidím největší problém. Chybí tam jakákoliv moudrá myšlenka, originální pohled, hloubka, něco, co by stálo za zapamatování... Je patrné, že ve světě společenských věd či obecných problémů lidského světa se pan Drahoš vůbec necítí přirozeně a tápe. Což vnímám jako zásadní handicap. Kdyby zde chyběl kontext jeho stávající prezidentské kandidatury, nikdy by mě nenapadlo mu to vyčítat. Jelikož se ale dotyčný do tohoto úhlu pohledu postavil, a předpokládám, že i kniha byla také s touto myšlenkou sepsána, je třeba to zohlednit.
Abych jen nehanil, mohu říci, že mi autor poskytl zajímavý vhled do prostředí AVČR, svědectví o atmosféřě na vědeckých pracovištích přírodních věd před rokem 1989, a oceňuji jeho schopnost podat srozumitelně příklady využití jeho oboru.
Celkově bych ale knihu charakterizoval jako rozhovor s člověkem, který je (mimo oblast svého působení) velmi nezajímavý, a který je plně součástí své bubliny. Ve svém oboru jistě může mnoho dokázat, ale vzhledem k výše popsanému "věda-nuda-šeď" si nemyslím, že by byl vhodný na nějakou veřejnou funkci.
PS: Hodnocení knihy je skutečně hodnocením knihy, ne osoby p. Drahoše. On to skutečně není ani zajímavý, ani povedený rozhovor.

5 26.11.2017

Dílo, která má sílu, krásná legenda, obsahující spoustu moudrosti. A postava Krysaře je fascinující. Dříve než knihu jsem znal skvělý muzikál Daniela Landy, který se sice od předlohy liší, ale zároveň jí dává ještě další rozměr. V obou dílech (byť v Landově podání poněkud rozšířeném), je krásné sledovat, kterak postupné náhody, náznaky a podzemní proudy uvolňují kamínky, které nakonec vyústí v tragédii pro celé město.

5 26.05.2017

Kniha se čte skvěle, autor ve stručné a jasné formě předkládá čtenáři dvacet rad jak rozpoznat autoritářské hnutí, a jak se bránit při jeho vzestupu a vládě. Analyticky perfektní, snad až na pasáže o konspiracích tajných služeb stojících za vzestupem a vládou V. Putina, kdy se autor přecejen pouští na argumentačně dost tenký led.
Stejně jako podobné knihy na téma "varování před totalitou" má ale autorova teorie jednu vadu. Nepočítá s tím, že by si ono autoritářství přál jedinec sám. Kniha hovoří primárně ke čtenáři, který podporuje demokracii, ale neuvědomuje si její ohrožení. Počítá s tím, že jakmile si ono ohrožení jedinec uvědomí, přehodnotí své chování, a v rámci možností se pokusí rozvinutí autoritářství zabránit. Jenže tento jedinec je zpravidla nějakou formou intelektuála, kterému systém hodně dal, a ten je proto ochoten ho bránit. Dále tu máme velkou masu lidí, kterým systém (ač skutečně či zdánlivě) nic nedal, a proto nemají důvod se stavět na jeho obranu, či bát se jeho pádu. Této mase je celkem jedno, jaký panuje režim, pokud jim dokáže zajistit přiměřenou životní úroveň. A jelikož nemají téměř žádné "občanské požadavky", přežití v autoritářském systému jim nečiní problém, řada by ho díky ulehčení od zodpovědnosti a tíhy rozhodování dokonce uvítala. (Těžko jim to v jejich situaci mít za zlé.) Tato většina ale zároveň tvoří ty, kteří o osudu režimů do značné míry rozhodují. A těm už Snyder příliš nenabízí. To ale nicméně ani není tématem knihy, ve své kategorii jde stále o špičku, a proto dávám plný počet.

5 09.05.2017

Ten nejlepší druh humoru, který si dokážu představit. Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna pokládám za jedny z našich největších géniů zábavy, kterým dnešní tzv. "baviči" nemohou dosáhnout ani po malíček u nohy. Sbírka povídek dokáže pobavit při každé příležitosti, a neustále se v nich dají nacházet nové humorné situace. V kombinaci s vyprávěcím stylem Miloslava Šimka na zvukových nahrávkách povídek nepřekonatelné.

5 10.04.2017

Další ze série knih "obyčejný Adolf Hitler". Jelikož Hitler měl ve zvyku dlouho ponocovat a vést až do rána dlouhé debaty se svými přáteli, hosty a spolupracovníky, napadlo Hitlerova tajemníka Bormanna dát debaty zapisovat. Jelikož ale "debaty" vypadaly spíše tak, že Hitler vedl jeden dlouhý monolog, vznikla z nich tato kniha, na níž nenuceně hovoří odpočívající německý diktátor. Jedná se o úvahy na témata ze všech lidských oborů, někdy ideologizované plány či náměty na uspořádání společnosti a světa, někdy vcelku zajímavé postřehy a komentáře. Musím konstatovat, že jde o mnohem čtivější dílo než Mein Kampf, a tím se opět potvrzuje, že Hitler byl lepší řečník než spisovatel. Další z nezbytných doplňků ke studiu osobnosti německého Vůdce.

5 08.04.2017

Poměrně typický zástupce memoárové literatury z okruhu nepolitických spolupracovníků Adolfa Hitlera. Stejně jako ve vzpomínkách dalších sekretářek, kuchařek či pokojských tady nejde o politiku, ale o vzpomínání na "šéfa", který byl vlastně docela fajn. Autor neřeší válečné plány ani osudy Židů, ale popisuje svoje zážitky a dojmy z cest, které s Vůdcem absolvoval. Velká část knihy je pak věnována posledním dnům v Berlínském bunkru, a Kempkově roli v nich. Je to pěkné, odpočinkové čtení, ostatně - autor je řidič, a nesnaží se na to naroubovat nějaké politicko-filosofické hloubání.
Někdy se podobným memoárům plných vzpomínek na "fajn šéfa" vyčítá, že Adolfa Hitlera zlidšťují, a tím zlehčují jeho činy. Nemyslím si, že by to tak bylo. Tyhle paměti ukazují, že i sebestrašnější diktátor bývá v jádru často obyčejný, někdy svým způsobem i docela hodný člověk. Ukazují nám tím, že schopnost páchat zlo není monopolem nenávistných zvrhlíků se zjizvenou tváří a kopytem pod pláštěm, ale obyčejných, často i přátelských lidí, které potkáváme na ulici. A to je třeba mít na vědomí.

5 07.04.2017

Léta jse tuhle knížku vídal v dědově knihovně, aniž bych tušil, do jakého žánru ji zařadit. Až pak jsem po ní v touze po něčem útlém a zároveň poučném sáhl. Vlatně jsem ani pořádně nevěděl, co se chystám číst. A ač to může znít paradoxně, našel jsem výbornou oddychovku. Pokud hledáte něco krátkého a nenáročného na čtení před spaním, a zároveň chcete něco "hodnotnějšího", určitě jde doporučit tyto vzpomínky. Ačkoliv jde vlastně o memoáry, celé je to laděné do švejkovské, případně švandrlíkovské roviny. Takže jsem se místy i opravdu hlasitě smál. Druhá věc je ta faktická, smutná realita vyprávění, když si člověk uvědomí, že se opravdu jedná o popis vězení, kde si pan Škutina musel vytrpět řadu ponižování a týrání duševního i fyzického. Sarkasmus, nadsázka a ironie tak nejspíš byly právě tím, co ho drželo nad vodou. Doporučuji.

4 12.11.2020

Vcelku povedená kniha. Představuje postavu Emanuela Moravce v celém jeho příběhu. Toto oceňuji nejvíc, že se nesoustředí právě na popis protektorátních let, ale z dvousetstránkové knihy se teprve na straně 150 dostáváme k Mnichovu, a velká část prostoru je věnována předválečným osudům. Popisuje vcelku statečného legionáře, slibně se vyvíjející kariéru předního vojenského odborníka, Masarykova oblíbence a demokratického novináře. Velmi zajímavé byly rozbory Moravcových předválečných knih, včetně zmapování některých fašizujících tendencí. Autor dobře balancuje při líčení osobního a veřejného života.
Jakkoliv jsem čekal opak, s pomnichovským děním kniha ztrácí na kvalitě. Moravec-osobnost totiž z knihy prakticky zmizí. Ještě jeho druhorepublikový osud je popsán zajímavě (perzekuován jako levičák), ale s protektorátem se z něj brzy stává jen jakýsi "škodič". Bezcharakterní zlý ministr co konspiruje vůči kolegům a snaží se za jakoukoliv cenu zavděčit němcům. Přitom nepopírám, že na první pohled se nám takový obraz naskýtá. Ale na základě autorovy úvodní myšlenky, kdy Moravce správně charakterizuje jako jednoho z mála "ideových" kolaborantů, který skutečně věřil tomu, že národu svou činností prospívá, bych čekal něco hlubšího. Nějaký pokus o rozbor ideové koncepce, její vývoj, aktérovy sebereflexe dílčích úspěchů a neúspěchů. Místo toho je to líčení vcelku známých vystoupení a činností. V závěru knihy je pak zajímavé, vcelku podrobné líčení osudu Moravcova syna Igora, což ale nelogicky pokazí úplná absence zmínky o stejně zajímavých osudech druhého přeživšího syna Jurije.
Celkově tedy knihu hodnotím jako poměrně zdařilý pokus o zmapování života nejznámějšího kolaboranta na půdě popularizační historie, která ale ke konci ztrácí dech. Rozhodně bych ocenil více psychologie a vzhledů do aktérovy osobnosti, ale to je v českých biografiích i po víc jak dvaceti letech od vydání této knihy stále vzácný jev. Autor si rovněž mohl odpustit leckdy zbytečné hodnotové soudy, věřím, že inteligentní čtenář by k nim byl schopen dojít sám. Na seznámení s osudy Emanuela Moravce ale kniha poslouží velmi dobře.
PS: Nabízí se zajímavé srovnání: Moravcův a Masarykův nepřítel, dlouholetý vůdce českých fašistů gen. Gajda si během celé okupace zachoval čest, vystupoval statečně, a stál za českým národem. Demokrat a Masarykův oblíbenec Moravec, který sám fašistou nikdy nebyl, se nakonec projevil jako největší zaprodanec Německa a jeho režimu. Válka odkrývá charaktery.

4 26.02.2019

Nepopsatelný zážitek, knihu a především jméno jejího autora si budu navždy pamatovat. Kniha mi totiž otevřela zcela neznámé horizonty. Skutečně. Ukázala mi úplně nový obsah slova "dno", a já mohu, zcela bez nadsázky, označit toto "dílo" za vůbec nejblbější knihu, jakou jsem kdy četl. Protože toto je skutečně odpad mezi odpady.
Po knize jsem sáhl v rámci jakéhosi intelektuálního masochismu, stavu, kdy někdy sáhnu po knize, o níž vím, že její kvalita bude nevalná, ale zároveň mně seznámí s uvažováním lidí z jiné sociální bubliny. Tentokrát jsem zvažoval několik hanopisů na Edvarda Beneše, dnes celkem oblíbeného žánru mezi lidmi, kteří se sami označují za intelektuály. Kvůli úspoře času padla volba na tento shluk papíru a velkých písmen. Očekával jsem zjednodušující životopis se zdůrazněním klasických výtek, nic nového. Ale mýlil jsem se! Doslechl jsem se věci neslýchané, četl věci nevídané! Od první stránky jsem byl fascinován, jak hluboko žumpa výkalů Václava Mika vede.
Autor začíná pěkně zostra, a shrne všechny konspirační teorie a špínu co se za víc jak století navršily. Beneš byl neschopný podprůměrný náfuka, flákač s nevalným prospěchem co zfalšoval své školní vzdělání, sňatek i jméno, sloužící najednou několika tajným službám, co se vetřel do společnosti Masaryka, aby si mohl užívat luxusu plynoucího ze zneužívání fondů odboje, a shromažďovat majetek. Pak nechal sestřelit Štefánika, zlikvidoval oponenty, přes svou neschopnost se udržel v politice, zbaběle vydal republiku Hitlerovi, utekl do Británie za luxusem, odtud z bezpečí hlásal svou štvavou (!) politiku, vyhnal hodné Němce, nechal zavraždit stovky Čechů, a předal moc komunistům. Výběr pseudoargumentů a rádoby faktů mě v první čtvrtině knihy dokonce přinutil zastavit, a začít zcela vážně ověřovat, zda nejde o reprint práce z dílny nějakých primitivních protektorátních kolaborantů, protože povaha díla tomu plně odpovídala.
Za nejlepší perly považuji to, když autor bezelstně cituje jako zdroj informací o bohatství Benešových noviny Árijský boj (považovaný za to nejodpornější, co kolaborantská novinařina zplodila), když obviňuje Beneše z vyvolávání předválečných (!) pogromů levicových Čechů na Němce, či když označí atentát na Heydricha za naprosto zbytečný a zbrklý skutek, z kterého profilovalo jen v bezpečí dlící sobecké Benešovo ego, zatímco v Čechách se tak stal zodpovědným za vše zlé. (O zásadních politických důsledcích pro otázku obnovy ČSR Miko neslyšel.) Pozoruhodné je také závěrečné "uvažování" (nazval bych to spíše jiným, s lidskou fyziologií spojeným výrazem), kdy Miko bilancuje, že zatímco komunisté popravili jednu ženu, Beneš jich za tři roky stihl 66, a vede tedy 66:1, přičemž celkově za 3 roky zabil víc lidí než komunisté za 42 let.
Jinak než jako pozoruhodný se nedá označit ani seznam zdrojů, kde mimo jedné výjimky není jediná odborná kniha, zato je přítomná řada bulvárních a obecně velmi profláknutých titulů, přičemž konspirační magazín Protiproud patří k tomu nejobjektivnějšímu.
I významu "konspirační teorie" dává autor nový rozměr. Už nekonspiruje o původních teoriích. Staré protibenešovské teorie bere jako dané, a na jejich základě rozvíjí další. Že Beneš nechal sestřelit Štefánika? Ano, tomu ještě pořád pár lidí věří. Slabé. Miko to předkládá jako fakt, o kterém se nediskutuje, a vede nás o úroveň výš (níž?), kde spekuluje, zda byl Štefánik mrtev už v Itálii, zabit při pádu, nebo doražen na zemi.
Abych to shrnul, budu citovat tvůrce, když na konci knihy hovoří o odmítnutí Beneše podepsat ústavu z roku 1948: "Přiznám se, že jsem tuto skutečnost vepsal do této knihy s radostí, a to proto, že jsem o této osobnosti dosud nenalezl nic, co bych mu mohl přičíst k dobru." Můj postoj ke knize je podobný. Těší mě na ní jediná věc, a tou je její skutečně ubohá prodejnost.

(PS: Jsem všemi deseti pro kritické zkoumání jakékoliv osobnosti, Beneše nevyjímaje. Ale toto jde dělat odborně a pomocí podložených argumentů, ne na základě mixu splašků, konspirací, protektorátní propagandy, protibenešovské pseudointelektuální agitace a Mikových fantazií.)

EDIT: Je zajímavé všimnout si, kolik má na DK autor profilů na nichž propaguje, obhajuje a zvedá hodnocení svých knih. Skutečný profesionál. :)

Novinka od Rudiše mě nadchla. Pauza mezi Českým rájem a jeho předchozí tvorbou jde znát, novinku bych označil za nějak "dospělejší", než předchozí díla. Tentokrát absentují hudební motivy, hrdinové jsou rovněž v podstatě normální chlapy, a i styl psaní je jiný. Tentokrát chybí pro Rudiše tolik typické vnitřní monology hrdinů a slévání se osudů.
Myslím, že většina normálních chlapů, která občas vyjde mezi lidi, se v rozhovorech a monolozích hlavních hrdinů spolehlivě pozná. Vysvítá z toho svět obyčejných mužů, jimž v dnešním světě trochu ujíždí půda po nohoma, jelikož jsou jim ze všech stran vnucovány role a pozice, které pro ně nejsou přirozené, a dřívější páni tvorstva se najednou ocitají v nejistotě před světem, ženami, sebou samými. Silně kafkovský konec mě dost překvapil, v podstatě v něm lze najít nejistou budoucnost silnější poloviny lidstva, která se vzpírá tomu, aby byla moderní dobou sežrána a transformována v něco úplně jiného. Doporučuji.

4 11.11.2018

Zajímavá kniha, která rozhodně otevírá nové obzory uvažování, a některým by jistě otevřela i oči, ovšem kdyby si ji přečetli.
O tom, že autoři nejsou zcela objektivní není spúoru, ostatně, nesnaží se tam ani tvářit. Jisté je nicméně i to, že ač nám je či není blízký Chomského světonázor, jde o jednoho z nejvýznamnějších intelektuálů současnosti, a každý člověk s otevřenou myslí by se měl s jeho názory minimálně seznámit a reflektovat je. Chomsky s Vltchkem tady nastavují zdrcadlo některým na západě nekriticky přijímaným faktům, a nabízejí zajímavá srovnání, která tvoří nejzajímavější část knihy. Když je řeč o často zmiňovaném Maově hladomoru v Číně, konfrontuje Chomsky počet obětí s několikanásobně vyšším počtem obětí hladu a špatné péče v kapitalistické Indii ve stejné době. Když se evropan pohoršuje nad sovětskou intervencí v ČSR v roce 1968, autoři ukazují, že USA organizovali (a organizují) mnohem krvavější převraty v Latinské americe i jinde téměř každý druhý rok. Ukazují aroganci a pokrytectví velmocí, pro které je hledání alternativ, nezávislosti a vlastních cest k prospěritě totalitou a zlým nacionalismem, zatímco váleční zločinci jako George W. Bush mohou spokojeně sedět a prezentovat se jako mírotvůrci a obhájci lidských práv.
V detailech kniha někdy kulhá, její kouzlo je spíš v obecnějších tezích a ukazování věcí z druhého pohledu, jež samozřejmě nemusí být vždy směrodatný, ale otevírá nové pohledy. Dílo vyžaduje poměrně rozsáhlé znalosti, předevšim z dějin zemí třetího světa. I laik v ní ale najde spoustu témat k přemýšlení. Doporučuji.

4 06.08.2018

Kniha je hezky napsaná, čte se skvěle, dýchá z ní pohodová atmosféra. Potíž je v tom, že jakkoliv se nemíním podílet na dnes tak oblíbeném kopání do Václava Havla, nelze dílo brát jako něco, co ukazuje realitu. VH byl jako každý člověkem s mnoha chybami a udělal řadu špatných rozhodnutí. A jakkoliv toto nezastiňuje řadu jeho zásluh či dobře míněných kroků, legenda o nešikovném popletovi co skrz pravdu a lásku dobyl svět je vhodná pro děti, ale neměli bychom ji brát jako obraz reality a podklad pro srovnávání. A pokud si někdo, kdo ještě nedávno měl o VH jen mlhavé představy přečte jen toto dílo a pak vyrazí pod jeho praporem demonstrovat za nápravu dnešní politiky, nedělá dobře pro rozvoj zdravé a kriticky uvažující společnosti.
Jinak ale příjemné počtení, a vzhledem k tomu, že jde o memoáry, nemíním objektivitu příliš hodnotit. Zkrátka Ladislav Špaček v dobrém vzpomíná. Vytýkám tedy hlavně časovou neuspořádanost, nebo absenci alespoň přibližné datace pasáží.
PS: Je zajímavé sledovat, že řadu věcí, které autor líčí jako veselé a nekonvenční příhody dnes vidíme na hradě opět, ale tentokrát jsou popisovány s úplně jinými hodnotovými znaménky. Případně, nevím, zda by po volbách 2018 drahošovec Špaček psal o tom, jak je absurdní myšlenka, aby na Hrad kandidoval nemastný - neslaný člověk bez minulosti a charismatu...

4 16.07.2018

Po knize jsem sáhl po nadšení z knihy "Totál Balkán", jelikož se odehrává v téměř totožném prostředí, pouze o deset let dříve. Bohužel, nadšení se neopakovalo. Z literárního hlediska je dílo o poznání slabší, a i obsahově takové nemastné - neslané. Vlastně žádná z postav před vámi neožívá, a o životě místních se dozvíte také jen velmi málo. Celé dílo je jen takový sběr variací na téma "někam jsem jel, tam jsem s někým mluvil, něco jsem mu řekl, bylo to fajn, a jel jsem zpátky".
Celkové vyznění díla je mnohem pozitivnější než Totál Balkán. Buď se tedy Kosovo i OSN za deset let strašně změnilo k horšímu, nebo si to jeden z autorů, případně oba, přibarvují. Mé znalosti regionu ovšem jasně hovoří spíše pro verzi Blanky Čechové. Martin Dvořák vidí (většinou) všude pokrok a prospěšnost mise, a co působí především nedůvěryhodně, autor někdy sklouzává až téměř idealizaci místních politických pokroků, a dává tamní politické dohody za vzor. Nechci ho podezřívat z naivity, ale vzhledem k předchozí i pozdější situaci v Kosovu to k takovému hodnocení velmi svádí. Dalším bodem je i to, že obecnější znalosti národnostní situace Balkánu autorovi podle některých pasáží schází.
Co se týče vyváženosti knihy, je patrný spíše příklon k albánské verzi výkladu. (Ostatně jinak by knihu nedoporučoval Václav Havel.) U Čechové jsem pozoroval zas spíše opačný směr, tudíž se to aspoň vyrovnává.
Závěrem, jsem si vědom, že deset let vývoje mohlo udělat své, a pokrok rok po válce byl jistě viditelnější než později, kdy už se všichni hezky usadili u svých korýtek, a proto možná ten optimističtější akcent. Přes své výhrady i tak smekám před dobrou prací, jež autor v srdci balkánského sudu prachu vykonal.

4 13.07.2018

Velice pěkná kniha přibližující reálie bojů našich legionářů v Rusku roku 1918. Přímé popisy bojů a citace z pamětí realisticky přibližují každodenní dění, a nechávají vyniknout boje z oné lidské stránky. Osobně se mi velmi líbili i popisy ruských reálií a postojů místního obyvatelstva, stejně jako popisy chování jednotlivých válčících stran.
Před legionáři a jejich odvahou je třeba smeknout, a pro vyrovnaný výklad bych si teď rád přečetl i pohled ze strany českých bolševiků, kteří se bojů účastnili na opačné straně, a jistě též měli své zdůvodnění, dojmy, padlé kamarády, a pohledy na věc.
Knize bych vytkl pouze to, že se až příliš soustředí na konkrétní operace, a jaksi postrádá usazení do kontextu. Čtenář se tedy sice dozví jak a kde probíhaly boje, ale úplně se ztrácí jejich širší historické ukotvení, a strategické důvody většiny akcí. Knize by tedy prospělo i obecnější líčení o co legionářům v které fázi šlo, a zasazení operací do kontextu.

4 06.06.2018

Náš v zahraničí nejcitovanější historik podal ve svém díle vyčerpávající analýzu vývoje nacionalismu v často nevídaném kontextu i těch zemí, na něž se obvykle zapomíná (např. Skandinávie). Výsledkem je zásadní studie která systematicky rozvíjí Hrochovu teorii. Nejde sice zrovna o oddychové čtení, studie je zpracována systematickým, úsporným a věcným stylem, a vyžaduje plné soustředění se, aby si člověk poskládal v hlavě dohromady všechny prvky, které autor považuje za relevantní.
Knihu rozhodně doporučuji všem, kteří se chtějí nějak vyjadřovat k nacionalismu, zkoumat ho, nebo je prostě jenom zajímá tento fenomén posledních dvou století, který, jakkoliv by si to někteří liberální intelektuálové nepřáli, stále tvoří a s největší pravděpodobností ještě nějakou dobu bude tvořit jeden ze zásadních faktorů jak mezinárodních vztahů, tak i vztahů mezi lidmi a lidskými skupinami. Proto je potřeba ho dobře znát a chápat ho jako složitější fenomén, než jak by se to mohlo zdát díky zjednodušením od našich novinářů.

4 03.06.2018

Skvělá kniha. Sáhl jsem po ní, abych si při letošní nudné kampani připomněl, jaké napětí jsme prožívali před pěti lety. A byl jsem velmi příjemně potěšen. Vyprávění je svižné, autoři se doplňují, a připomínají jak dění v zákulisí, tak klíčové momenty, které ovlivňovaly kampaň. Vše je navíc výborně podepřené sociologickými výzkumy.
Trochu mě zaráží zdejší nízké hodnocení, způsobené pravděpodobně špatným výkladem názvu, a předpokladem, že jde o součást nějaké kampaně Miloše Zemana, která si tím pádem zaslouží rovnou odpad. V rámci žánru jde o dílo, které splňuje očekávání, jako slabší stránky jde zmínit snad jen slabý důraz na všední průběh kampaně, a to, že kniha je (z principu) trochu taková reklama na agenturu ppm factum a pana Herzmanna. Ale to mu nevyčítám, pohled do fungování agentury byl dobrý.
Doporučuji všem, kteří si chtějí oživit průběh tohoto nezapomenutelného zápasu, těm, kteří nerozumějí fungování předvolebních průzkumů a pokládají je za podvod, nebo těm, kteří si myslí, že si při predikci preferencí vystačí se sčítáním a odčítáním dle prvního stupně ZŠ.

4 17.01.2018

Hitlera či Stalina zná každý (respektive, každý si to myslí). I Mussoliniho zná leckdo (byť reálně málokdo). Ale Horthyho a Pilsudského znají už jen zájemci o dějiny, a co teprve Smetonu, Pätse a Ulmanise? Ty už znají jen skuteční historičtí fajnšmekři a čtenáři této výborné knihy, která (s ohledem na svůj formát) poskytuje vše, co lze od takto tématicky zaměřené knihy očekávat.
Autoři zavádí zájemce do většinou opomíjených oblastí meziválečné východní Evropy, kde rovněž vládly autoritářské režimy, ale jelikož postrádaly jak expanzionistické snahy, tak efektivní ohňové průvody či expresivní řečníky, historie na ně málem zapomněla. A přitom se mi zdá, že jejich příběhy jsou pro dnešní dobu mnohem aktuálnější (či inspirativnější?), než stokrát omílané zrození bolševického či nacistického režimu, které je do velké míry (alespoň v Evropě) neopakovatelné. Diktátoři jako byl Hitler jsou totiž velmi vzácní, ale moderní dějiny jsou plné pevnou rukou vládnoucích mužů, jejichž hodnocení dějinami je mnohdy rozporuplné, ale rozhodně z nich nedělá čiré zlo, často jde spíš o kontroverzní otce národa.
Napsáno čtivě, s odpovídajícím zachycením všech důležitých momentů každého z režimů. Autoři k tématu přistupují profesionálně a s nadhledem, bez jakýchkoliv laciných emocionálních soudů. Doporučuji všem, co se chtějí dozvědět, jak vypadají "obyčejné" diktatury, proč lidi rádi silné vůdce, či čeho se vyvarovat, aby vám někdo neukradl revoluci.

4 04.09.2017

Knihu je možné hodnotit ze dvou pohledů, a já sám se nemohu rozhodnout, kterému dát přednost... Nedávno zesnulý autor patřil k těm ze staré školy, a je pravdou, že na díle je to poznat. Přestože rozhodně nejsem zastáncem nějakého "revizionismu za každou cenu", dnešní standardy na historické práce jsou již jiné, a aby jim kniha vyhovovala, musela by ubrat na emocích a přidat na objektivitě. Více odborného nadhledu, analytického přístupu a práce s maďarským pohledem na věc by knize velmi pomohlo, ti dobří a špatní jsou zde až příliš jasně rozeznatelní.
Na druhou stranu, nemohu neocenit právě ono kouzlo "staré školy", spočívající v upřímném vlastenectví a důrazu na poutavé vyprávění, které se snaží pozitivně působit na čtenáře. (Bohužel dnes bývá část publikací postižena opačným problémem, a to naopak přehnaně kritickým haněním všeho, co lze pokládat za vlastenecké a z českého hlediska pozitivní.) Též kladně hodnotím zpracování tohoto u nás téměř neznámého tématu, odbývaného obvykle maximálně jen pár větami v učebnicích.
Závěrem: Kdo očekává odborné zpracování tématu, ten bude mírně roztrpčen. Kdo si chce přečíst čtivou, populárně-naučnou knihu a dozvědět se něco nového o našich dějinách, tomu mohu jistě doporučit.

4 02.08.2017

Po knize jsem sáhl s velkým očekáváním, s radostí že se někdo zabývá tématem, o kterém se u nás příliš nemluví. Bohužel, musím říct že jsem byl do značné míry zklamán, a to z několika důvodů. Předně, autor své dílo pojal extrémně široce, a především první polovinu knihy tak tvoří spíše obecné příspěvky k dějinám Ukrajiny, či k průběhu východní fronty za 2. světové války. (Jistě, události je třeba zasazovat do kontextu, ale zde už jde leckdy o části, které jsou pro kontext nepodstatné.) Dále by dílu prospěla revize struktury a její ujednocení. Autor často skáče mezi obdobími, vrací se či předbíhá, některé údaje a myšlenky několikrát opakuje, do toho různě vkládá své osobní postřehy a zážitky, a činí tak dílo zbytečně nepřehledným.
Třetí, nejvážnější výtka souvisí s objektivitou díla. Ta je bohužel, ač autor sám poukazuje na neobjektivitu jiných, značně problematická. V historické vědě se pohybuji už dost dlouho na to, abych věděl, že žádní andělé ani zplozenci pekla v ní neexistují, a vše má svou temnou i světlou stránku. Tedy i Banderovci. Potíž je, že autor svoji knihu postavil jako jejich obhajobu. Výsledný dojem má být ten, že šlo vlastně o vlastence, jejichž jediný zájem byl spravedlivý boj za svobodnou Ukrajinu, vedený především proti komunistům. Z osobnostního hlediska tak v Syručkově podání šlo o partu správných hochů, čestných, skvěle vycvičených a příkladně disciplinovaných, které se ostatní snažili nespravedlivě očernit. Jistě, tohle je jedna z možných interpretací, populární třeba na západní Ukrajině. Jenže pak tu máme třeba účast Banderovců na tzv. Volyňské řeži (1943) a etnickém čištění Ukrajiny, kde bylo brutálním způsobem zabito až 130 000 Poláků, což autor odbývá v jednom odstavci, vlastně "jen tak mimochodem", zatímco heroickým vzpomínkám banderovského důstojníka věnuje celou kapitolu, aniž by jeho tvrzení nějak konfrontoval či ověřoval. V obrazové příloze máme spoustu fotografii správných chlapců, válečného kamarádství, a pár popravených banderovců, zato na fotografie obětí se úplně zapomnělo. Rovněž chybí i rozbor ideologie OUN-UPA.
Souhlasím s autorem, že je třeba věci zkoumat bez propagandy a objektivně. To se ale nedá zaměňovat s tím, že jen otočíme znaménka a vytvoříme apologii. A právě to se autorovi povedlo.

4 25.06.2017

Kniha, která by měla být povinná pro všechny, kdo si příliš rádi pohrávají s alkoholem a nedochází jim, jak snadno nad ním mohou ztratit kontrolu. Nechci sklouzávat do nějakých katastrofických líčení české společnosti, ale občas člověk žasne, kolik lidí pokládá svoje těžké každodenní pití za normální. A nejde o ty chudáky, kteří už musí nastoupit léčení, jde o lidi, které ani nenapadne uvažovat o tom, že možná mají problém. Zároveň ale kniha ukazuje, že jde často o lidi, kterých by mělo být člověku spíš líto, a neměl by je jen lacině odsuzovat jako nějakou nezodpovědnou spodinu. No, ono se to takhle mluví, každopádně tady platí: "To nechceš." Schválně si někdy zkuste dát předsevzetí pár týdnů či měsíců nepít. Budete se divit, jak často nás do toho naše sociální prostředí nutí.

4 24.05.2017