knedlik komentáře u knih

Přestože to teď vyzní asi hodně divně, tak čtení Spalovače mrtvol pro mě bylo jakýmsi sametovým pohlazením za zvuku klasické hudby a exploze duchovního, uměleckého požitku. Možná to bylo tou jazykovou stránkou díla, která si člověka podmaní a pohltí ho svou atmosférou, možná tím, jak si Karl potrpěl na vznešenou krásu a umění... Nevím.
Je to děsivá kniha (nejen) o zmanipulovatelnosti manipulovatelných a z toho plynoucích možných fatálních důsledcích zaobalených do roucha sladké naivity, falešného sebeutvrzení, vnitřního šílenství. Kniha nastiňující dobové poměry a nálady. Kniha rozšířující obzory (co do životní filosofie Karla, jak trefně poznamenal uživatel hladko níže, resp. výše :-)).
Pro mě zůstane něžnou a brutální úchylárnou, sežehujícím a ojedinělým dílem.

11 17.04.2015

"Ví jenom, že je mi patnáct. Chtěl mě vypodobnit, jsem však nevypodobnitelná. Jsem všechno, co jeho dvacet let do něj nanosilo z vůní a tvarů a z čeho jsem si dnes jak z pláství vybrala strašné sladkosti. Jsem všechno, co naráz zastavuje srdce, a přece to není smrt. A jsem všechno, čím vždycky člověk poprvé vydechne. Milenka ještě ne, na to je mi málo. Jsem vesmírem doteků, až tě mrazí..."

11 30.11.-0001

Empusion je kniha zasazená do neklidné slezské krajiny a prostor plicního sanatoria roku 1913, kde se ve společnosti jiných pánů léčí z tuberkulózy i hlavní "hrdina" Mieczyslaw Wojnitz. Lázeňské dny, naplněné opakujícími se procedurami, odpočinkem a zdravotními procházkami se dlouze táhnou a společné chvíle si pánové krátí nekonečnými filosofickými debatami zahalenými do prohlubujícího se oblouznění domácím likérem Schwärmerei. Ať už je téma debat jakékoli, zpravidla vždy končí u žen, jejich méněcennosti, mentální, údajně fyziologické nedostatečnosti a podřadnosti. Pohled na ženu je zde mnohdy až zbaven lidských atributů, degradován, připomíná spíše pohled na věc než na myslící a cítící lidské bytosti. Zakomponovány jsou i historické vsuvky o postavení žen ve společnosti v minulosti daleké i blízké, včetně jejich, z lokální historie čerpající, vyhnání do lesů s cejchem čarodějnic. Tento všudypřítomný a z každého slova čišící útlak ženského elementu se zde pak projevuje ve formě jakési nadpřirozené, divoké přírodní moci, bájných démonických empús, které trhají v temných lesích mladé muže na cucky. Jednou ročně v listopadu v Görbersdorfu záhadně zmizí nějaký muž. Je to jen náhoda nebo zde opravdu přichází ke slovu jakási nadpřirozená pomsta ženských démonů? Zabíjí sama krajina?
Samotná smrt zde konečně zastává také jaksi paradoxní postavení. Ač přítomná na každém kroku, nevnímají ji postavy románu jako skutečnou, je popírána a ignorována. Ostatně, v Görbersdorfu není ani hřbitov. Zajímavá je pak i linka samotného hlavního hrdiny, který, na rozdíl od jiných, v sanatoriu dojde skutečného uzdravení a která otevírá aktuální genderové otázky.
O Empusionu se mnohde hovoří jako o feministickém románu, ve kterém nepromluví jediná žena. Ženy zde ale promlouvají různými způsoby, ikdyž možná ne přímo.

Troufám si říct, že Olga Tokarczuk není autorka pro každého a je potřeba na ni být vnitřně nastavený. Mnohovrstevnost a mnohovýznamovost jejích lze na tomto prostoru těžko komplexně pokrýt.
Na mě z nich dýchá záměr, kterého dosahuje neobvyklým, fascinujícím a velmi chytrým tvůrčím způsobem. Přidanou hodnotou pak je atmosféra celého příběhu, temná a svíravá, zároveň ale uklidňující, jakkoli paradoxně to může znít. Označení přírodně-léčivého hororu je tak vlastně adekvátní.

10 29.12.2023

Okolnosti konfliktů na Balkáně mi zůstávaly po strašně dlouhou dobu skryté a vlastně jsem se o ně nikdy nezajímala. A přitom takové aktuální téma, tak nedávná historie děsu a hrůz...
Jan Urban vydal knižně své zážitky z první linie z dob obléhání Sarajeva ve formě reportáží a zpovědí tamních, od světa, elektřiny a zdrojů odříznutých občanů. A dá se čekat, že to nejsou dojmy a zážitky snadno stravitelné. Z každého slova knihy čpí rozčarování a smutek nad faktem, jak snadné je přestat být člověkem a jak nepoučitelní vlastně všichni jsme. Zároveň je všude patrná nekonečná bezmoc - ve světě, kde za provázky chaoticky tahá někdo jiný a následky si nesou nevinní.
Kniha si neklade za cíl historicky a objektivně popsat konflikt na Balkáně, ale zprostředkovat čtenáři právě tu první linii. A vlastně i nesmyslnost podobných válečných konfliktů.
Čtení to není lehké a je potřeba, (pokud jste obdobný ignorant jako já), se trochu doinformovat o historickém a politickém kontextu popisovaných událostí. Ale jinak vřele doporučuji. Všem sráčům navzdory.

"Středoevropští nacionalisté, fašisté i populisté jsou osoby povýtce připrcatělé, s těžkými zadky a krátkýma nohama. jejich středoameričtí a tichomořští bratranci jsou naopak lehcí a hubení, protože ve své většině nejprve prošli kariérou v armádě. Jen oči mají všichni stejné - nepoučitelné a neschopné laskavosti. Přemýšlejí ve stejných, jen pokaždé jinak natřených, klecích paranoie. Kdesi po cestě se jim stalo, že šlápli do kobylince, ale namísto, aby se umyli, nebo šli jinudy, prohlásili ten kobylinec za jedinou svatou pravdu. Nabrali si ho plné kapsy i ústa, přestali se učit a žít, protože oni už přece pochopili podstatu světa, a ničeho jiného netřeba."

10 09.02.2020

V té knížce je všechno. Všechno, co se v Česku dělo, děje, dít bude, nikdy se nestane, ale pravděpodobně by mohlo. Všechno s nádechem jakési obskurnosti, nechutnosti, koncentrované deprese a zároveň vše natolik směšné a směšně absurdní, že zkrátka musíte uhánět dál ve zběsilém tempu knihy a nemůžete vystoupit. Nedokážu popsat, co bylo jejím hlavním poselstvím, zda je víc politickým románem odrážejícím nynější a někdejší nálady a postoje lidu, nebo zda je neobvyklou filosofickou úvahou o stáří, umírání, pocitech beznaděje a různých způsobech, jak se s nimi vyrovnat. Je o Bohu? Je o Rusku? Je o uprchlících? O české úzkoprsosti a xenofobní uzavřenosti, natvrdlosti? Je to společenská obžaloba nebo jen groteskní příběh z Posázaví? Je o lásce?

Citlivý člověk je knihou doslova mnohovrstevnou a z mého pohledu i kouzelně absurdní, tak moc, že sepsání něčeho takového se blíží mistrovskému kousku. Nu, člověk musí mít trochu nadhled, aby ji byl schopen přečíst. Někdo zde v komentářích přirovnal četbu k ránu po flámu. To by tak odpovídalo - celá kniha je jeden velký flám, který může skončit jakkoliv.

"Pamatuju si tě jako hošíka, disidentíka, vlasy ti vlály. A jak si teda naložil s těma třema dekádama, co máme v Čechách svobodu?
Cože?
Už seš starej. A není ti to blbý? Stáří, to je jediný, na co ses v tý svobodě vzmoh. Zrovna tobě a takovejm jako ty Rusáci přijdou nejvíc vhod.
Co to meleš, učiteli. Nejsme na Ukrajině.
Takový jako ty se eště budou modlit, aby sem ten Putin vtrhnul. A skoncoval s vaší bezvýznamností. Násilí potřebujete, blbečci! Rusáky potřebujete, aby zakryli váš ubohej osud, ten průser.
Co to meleš?
Co je lepší, Moure, dřepět ve sklepě, psát básně, bojovat za svobodu, dostat občas pár facek a bejt slavnej? Anebo platit složenky, vstávat do práce a bejt naprosto bezvýznamnej?"

10 22.08.2017

Zoufalství, rezignace, naděje, lenost, uvíznutí kdesi v čase, vlastním bytí, které nemá směr, jen místo. Dny, které splývají, lidé, kteří se mění, čas, který plyne..

Čekání na Godota je kniha mnoha vrstev. Právě tím, že není konkrétní, se v ní dá najít mnoho. A může sloužit ať už jako ztělesnění "pocitu", politická satira, obžaloba lidstva či jako podnět pro zamyšlení se nad vlastním směřováním, vývojem, posunem...

Troufám si říct, že není určena k zábavě, ne takové, jakou tu mnozí čtenáři očekávají. A spíš než absurdním dramatem bych ji možná nazvala dramatickým absurdnem. Alespoň mně tak v tento moment a na tomto místě přišla.

10 09.11.2016

Nápad! Nápad je to, čeho jsem si na Otci prasátek cenila nejvíc. Situovat Smrtě do role Santa Clause mi přijde prostě jako dokonalý fór - a i způsob, jakým je to podané a jak se do této role vžívá... (Asi se mi nepodaří dostat z hlavy výjevy, kdy dvoumetrový kostlivec navlečený v červenobílém oblečku prolézá úzkým kouřovodem, který na konci má dvířka jen zvenčí a jeho suché zhodnocení této situace jako "tomu já říkám bezohlednost" a tak podobně :-)). Obrovské plus dávám i za postavu Žlučoblije, jakožto největšího sympaťáka příběhu. Nicméně jak zde již zaznělo, Otec prasátek není z dílů, u kterých byste se smáli neustále. Přesto se čte velice hezky a četné narážky na kde co vykouzlí mnohdy opravdu široký úsměv na rtech. S hodnocením váhám...Tak čtyři a půl hvězdy.

Matka se zhluboka nadechla
„To jí nemůžete dát!“ vykřikla. „To je hrozně nebezpečné!“
TO JE MEČ, vysvětloval Otec prasátek. MEČE JSOU VYROBENY K TOMU, ABY BYLY NEBEZPEČNÉ.
„Vždyť je to jenom dítě!“ zvolal pan Krumple.
JE TO POUČNÉ.
„Ale co kdyby se pořezala?“
TO BY PRO NI PŘEDSTAVOVALO VELMI VÝCHOVNOU LEKCI.

10 17.01.2015

Ochromená nadšením jsem schopná jen stručně vypíchnout, čím mě tahle knížka okouzlila :-)
V první řadě mě bezmezně fascinuje, jaké analýzy lidského nitra je Kundera schopen. Pohnutky, pocity, všechno tak dokonale logické a samozřejmé, jeden by si řekl, že Kundera celý život nedělal nic jiného, než že zpovídal lidi kolem sebe a načítal psychologickou literaturu. Přijde mi to neuvěřitelné zejména proto, že většina mužů vůbec neuvažuje podobným způsobem.
Dále nastíněné myšlenky a názory na věci, události. Ač jsem se se spoustou z nich v nejmenší míře neztotožňovala, tak mi přišly jaksi přitahující, lákavé, nutily mě přemýšlet o nich kolem a kolem a zároveň zamýšlet se nad tím, z kolika všemožnch úhlů lze na tutéž okolnost pohlížet.
V neposlední řadě bych ráda vypíchla ten neodolatelný vtip, nenápadně vystupující na povrch. A cit pro absurdno (či jak to jinak nazvat) v různých podobách. Třeba pojednání o hovně mě totálně rozsekalo :-)
Dalo by se samozřejmě vychvalovat a vychvalovat a ráda si o této knize podiskutuji (klidně i po jednotlivých kapitolách), ale komentář bych tímto ukončila. Jak píše kolega zamek: "Běžte a zamilujte se do téhle knihy."

10 13.06.2013

Cosi něžně krásného a sarkasticky tragikomického. Neuvěřitelně silný příběh obetkaný pavučinou naivity, lásky, krásna a bezstarostnosti. Nedostává se mi slov k řádné charakteristice, ale budu se snažit popsat aspoň dojem.
Nevěděla jsem moc, do čeho jdu, když jsem po Pěně dní sahala a o to milejší mě čekalo překvapení. Ta nádherná absurdita všech detailů, mohdy i textu samotného mě dostala už sama o sobě. Nehledě na to, že vtipné pojetí s notnou dávkou sarkasmu tomu dodalo jen šmrnc. Tak, jak mě bavil každý fyzikálně propracovaný popis kdejakého nesmyslu, mě bavily i názory stylem mi připomínající bohémského Wildea. Nad ubíhajícími řádky se nešlo neusmívat. V okamžiku, kdy příběh začal nabírat tragického rozměru, se dostal do úplně jiné roviny, kdy mě začal naplňovat něhou a smutkem. V jistých momentech, a že to byly asociace a přírovnání jo abstraktní, mi ten příběh a popis přišel reálnější než cokoli jiného. Na mrazivou scénu s výrobou pušek asi dlouho nezapomenu. Srdcervoucí závěr s pachutí octa už tomu dodal jen korunu.
Za mě tedy jednoznačně ano, ano a ano. A klidně znovu. Mám i za to, že tohle je jedna z těch knih, ve kterých lze najít při každém dalším čtení vždy něco nového, objevného, chápat ho z jiné roviny.

Pozn.: letos v létě by se měla Pěna dní dostat zfilmovaná do kin, na což se opravdu velice těším :-)

10 24.05.2013

Po Citu slečny Smilly pro sníh jsem sáhla kvůli názvu. Líbila se mi jeho poetičnost a to mě přimělo nahlédnout, o čem že to bude. A když jsem spatřila zápletku, tedy v základu detektivní příběh, nějak mi to spolu nekorespondovalo. Lákadlo jako hrom :-) A dobře jsem udělala, když jsem si ji koupila, neboť jsem nadšená přenadšená. Smilla se svými svéráznými názory, plně si uvědomovanými nedostatky a vyhraněným vztahem ke světu kolem je fascinující osobou. A vztahy, které navazuje s lidmi, jsou fascinující úplně stejným způsobem. Přesnost a pravidla odrážející se naprosto ve všem, krystalická mřížka života. Jasný záměr všeho, co dělá, ikdyby to byla činnost sebevíc nejasná a ta nekonečná spjatost s drsnou a uchvacující rodnou zemí...
Kromě skvělého stylu, jakým je kniha psána, jsem byla unešena i informacemi, které mi sdělovala a to z tak různorodých oborů, že autorovi nezbývá než vyjádřit respekt.

10 02.03.2013

"Živý a krutý sen vzbudil mne nad ránem:
jen jsme se míjeli ... Sen o mém bolu
- tys byla vlaštovkou, já starým havranem
nad jedním světem, a nikdy ne spolu. "


... tuhle sbírku mám snad nejradši, těžko ale vysvětlovat proč.

10 05.11.2011

Muž, který se směje, je kniha plná utrpení. A to utrpení tak mistrně popsaného, že mě dodnes naplňuje lítostí při pomyšlení na Gwynplainovo bloudění po ostrově, jeho život vůbec a v neposlední řadě i na jeho smrt a to, co jí předcházelo. Zároveň v ní najde člověk milé věci jako lásku, oddanost, věrnost... Nechybí v ní zkrátka nic. Hugo je holt autor, před kterým musím chtě nechtě smeknout. Jednoznačných pět hvězdiček.

10 21.02.2011

Vánoce v Praze. Za běžných okolností si vybavíte přecpané vánoční trhy, na kterých se nelze hnout, hluk, předražené svařáky a trdelníky. Ale Praha, kterou vám zde Jaroslav Rudiš ukazuje, je jiná. Praha mimo hlavní dění, vylidněná, nostalgická, poskytující dostatek prostoru pro ten zvláštní vánoční splín, vzpomínky, rozjímání, snad bilancování, tichá a pokrytá sněhem. Jaroslav Rudiš přijíždí do Prahy a během čekání na své přátele a poposedávání v hospodě naráží na několik zvláštních lidí, se kterými se vydává na noční toulky do přesně takovýchto míst - v doprovodu svítícího Kafky, Pražského krále a Italky Stelly. Mlhavou Prahou a vlastními vzpomínkami prochází čtyři náhodní přátelé, které osud svedl na stejné místo, a kteří mohou sdílet svůj úděl.
Tuto procházku opředenou magickým realismem doplňují krásné ilustrace Jaromíra 99. A i přesto, že venku už dávno neleží sníh a tak nějak se schyluje k jaru, kniha stále tu a tam rezonuje a procházky přes Železniční most už se patrně neobejdou bez myšlenek na ni.

9 01.03.2025

*Komentář obsahuje spoilery.*
Milé a zábavné čtení o úředníkovi Hadriánovi, kterému jeho umírající strýc svěří do opatrování svoji přítelkyni Růženku, ze které se vyklube obří slonice se sklony k alkoholismu. Při putování do nejbližšího cirkusu jsou samý malér, díky kterým nakonec skončí i před soudem. Díky zdatnému obhájci Magnusovi a slonímu expertu panu Filigreem, vlastnícím v jednom ze svých minulých životů sto a jednoho slona ale všechno dobře dopadne.
Laskavá kniha o zvířatech i lidech, cestách prašných i životních.
Je psaná jemným inteligentním humorem a jako lehčí čtení na dovolenou vás určitě nezklame.

"Zjistil jsem, že je daleko pohodlnější cestovat v dobytčáku se slonem než ve voze první třídy se spoustou nudných volů."

9 28.12.2019

Pratchettovka bohatší na příběh než na vtipné hlášky, nicméně na příběh tak skvěle vypointovaný, že to ty hlášky plně nahradí. Četla se skvěle, jak taky jinak. V dalším textu komentáře budou spoilery, za což se neomlouvám, jen upozorňuji :-)
Terry se opět dotýká nadčasových témat - touhy po moci, toho, jak snadno se jí někteří nechají ovládnout a že vlastně do určité míry dokáže ovlivnit každého; rovností všech bytostí (záměrně neužívám výrazu "lidí"); bravurně opět vykresluje jednotlivé charaktery - dobrého člověka zapalujícího svíčku namísto proklínání temnoty a mnoho jiných, kteří místo svíčky zapálí plamenomet.
Zarazila mě nebývale lidská tvář Patricije! Zatím v žádné pratchettovce mi nepřišel tak moc lidský. Zbožňuji pasáže s jeho úvahami ( "Hodně vládců, dobrých, špatných a dost často i mrtvých většinou vědělo, co se v jejich říši událo v posledních dnech. Bylo jen málo těch, kterým se s vynaložeím všech sil podařilo zjistit, co se tam odehrává teď. Lord Vetinari považoval jedny i druhé za lidi, kteří postrádají ambice.")
Příběh má spád, není až tak snadno odhadnutelný, zkrátka bavil.

A konečně hláška, příběh, který mě totálně sundal:

VELKÝ FIDO?
"Prosím?"
K NOZE.

9 01.07.2016

Nebudu se dvakrát rozepisovat, víceméně vše podstatné shrnul ve svém komentáři stilgar1 (tímto dávám palec a díky :))
Mně se Zasl(r)aná pošta četla strašně dobře. Tím myslím tak dobře, že opět na úkor spánku, odpočinku, čerpání potřebných sil - nešlo se od ní odtrhnout. To místo si žilo svým životem a jeho kouzlo mě nepustilo tak, jako dopisy chtěly a musely být přečteny. Postavy tyrana, podvodníčků, golemů - všechny fascinující jako vždy (ale golemové nejvíc :-))
Z mého pohledu se tato kniha velmi těsně řadí za Malé bohy, kteří u mě zatím vedou. Jedna z nejlepších.

"Měl poctivou tvář. A měl rád ty lidi, kteří se mu zadívali pevně do očí, aby mu nahlédli do duše a tak do jeho vlastního já, protože Vlahoš měl celou zásobu vlastních já, nějaké pro každou příležitost."

"Na práci u nás nemusíte být blázen. Ale hodně to pomáhá..."

9 04.08.2015

"Vůdce je dávno pryč a s ním i Němci, kteří žili v tomto kraji - kolektivní vina vyžádala kolektivní trest. Zaplatila však i Herta Habermannová s dětmi a mnoho jim podobných - válka semlela všechno: hlínu i kamení, odvahu i zbabělost, zrní i plevy."

Tuto knihu není třeba příliš komentovat. Reflektuje předválečné, válečné a poválečné události na Šumpersku na pozadí osudů Habermannovy rodiny. A ukazuje na důležitý fakt - totiž že vinu třeba vždy hledat u jednotlivců, bez ohledu na národnost.

Samotná kniha je velice čtivě napsaná a díky svému krátkému rozsahu se snad dostane do nejedněch čtenářských rukou. Protože tohle je třeba vědět.

9 20.02.2014

Už po pár stranách mi bylo jasné, že Citadela je a bude knihou, ke které se budu stále vracet. Četla jsem ji opravdu dlouho, ne kvůli tomu, že bych snad neměla chuť. Jen je opravdu třeba se nad ní častěji zamýšlet a to nějaký ten čas vyžaduje.
Dnes jsem ji tedy dočetla a nadšení, které se mě chopilo na začátku, stále přetrvává. Při každém čtení, po každé kapitole, se mě zmocňoval jakýsi klid a vnitřní mír, dá se snad i říct, že v ní člověk nalezne jistou formu štěstí. Nechce se mi ani věřit, že by někomu nebyla životním přínosem.
Citadela je krásnou knihou nejen obsahově, ale i jazykově. A jako taková si zaslouží pět hvězd. Zároveň je knihou, kterou člověk může číst znova a znova a vždy v ní najde něco nového, neobjeveného, nepoznaného, obohacujícího. Naučí se žít ne z věcí, ale z jejich smyslu. A kromě jiného je jistě velmi podstatným dílem k dotvoření si obrazu Exupéryho osobnosti a jeho génia.

"Každé zabušení tvého srdce, každá bolest, každá touha, každá chvíle večerního smutku, každá dřina, každý úsměv, každá chvíle denní únavy, každé probuzení i sladké usínání nabudou božského smyslu, a ty ho v nich budeš číst.
Nic nemůžete nalézt, jestliže se z vás stanou lenivci, kteří považují uprostřed svých zásob i samy sebe za hotovou sklizeň. Neboť sklizeň neexistuje, a kdo přestane růst, ten umírá."

9 17.12.2011

Neobyčejná kniha. Kniha jaksi nestálá, v pohybu; kniha, která je řekou. A tato řeka, jako jakási hlavní kostra příběhu, teď a tady, plyne - někdy pomaleji, jindy rychleji, dynamická a neustále se měnící. Žije svým životem, jednotlivými zákruty i zátočinami a odehrává se v ní část příběhů. Sem tam se odpojí drobnější potůček, který doteče do míst, kde autorka chvíli setrvává a rozehrává magický koncert. Někdy se onen potůček vleje zpátky do hlavní linie mohutné řeky a jindy odplyne v dál a už se o něm nikdy nic víc nedozvíme. Jindy slýcháme o jiných potůčcích a jiných řekách, které už dávno vyschly nebo se změnily v jiné. Myšlenka ale zůstává.

„Když jsem stála na protipovodňovém valu a dívala se do proudu, uvědomila jsem si, že – přes všechno nebezpečí – bude vždy lepší to, co je v pohybu, než to, co nedělá nic; že změna je ušlechtilejší než klid; že nehybnost se časem rozpadne, zdegeneruje a obrátí se v prach a všechno, co se hýbe, bude trvat věčně.“

V kontrastu k jednomu z hlavních motivů - pohybu - nacházíme ještě zcela opačný – klid, setrvávání, konzervaci, uchování daného okamžiku, hmotné tkáně, jsoucna, aby bylo dostupné navždy, nejen teď a tady. A zároveň hledání smyslu toho všeho, smyslu bytí.

„Strávil jsem svůj život na cestách, cestoval jsem do nitra vlastního těla, dovnitř vlastní odřezané končetiny. Vypracoval jsem nejpodrobnější mapy. Rozebral jsem zkoumaný předmět na prvočinitele na základě těch nejlepších postupů. Spočítal jsem svaly, šlachy, nervy a cévy. Používal jsem k tomu vlastní oči, ale spoléhal jsem i na bystřejší zrak mikroskopu. Mám dojem, že jsem neopomněl ani tu nejmenší část. Dnes si tak mohu položit otázku: co jsem hledal?“

Běguni jsou knihou složenou z příběhů různých lidí v různých časech, s odlišnými pohnutkami, motivy, děsy a obavami. Je to kniha natolik specifická, že je pro mě vcelku obtížné napsat nějaký konkrétní komentář. Stejně tak jako vyprávět, „o čem to vlastně je“. Nicméně je skvělá a já jsem si ji nesmírně užívala. A užívám - ještě stále rezonuje...

„Tak se hýbej, kývej se, houpej, choď, běž, utíkej, jak se jen zapomeneš a zůstaneš stát na místě, zmocní se tě jeho velké ruce, promění tě v kukačku, ovane tě jeho dech páchnoucí po kouři, spáleništi a po velkých smetištích za městem. Promění tvou barevnou duši v malou plochou dušičku vystřiženou z papíru, z novin, a bude ti vyhrožovat ohněm, morem a válkou, bude tě zastrašovat, až ztratíš svůj klid a přestaneš spát. Ocejchuje tě, zanese do svých rejstříků a vydá ti dokument stvrzující tvůj pád. Ovládne tvé myšlenky nedůležitými věcmi, co máš koupit a co prodat, kde je laciněji a kde zas dráž. Odteď se budeš trápit maličkostmi – cenou benzínu a tím, jaký má vliv na splácení půjčky. Každičký den budeš prožívat v bolestech, jako kdybys žila za trest, ale kdo spáchal zločin, jaký a kdy, to se nikdy nedozvíš.“

8 23.05.2020

Velké drama na malém prostoru. Dospívající Bára je umělkyně tělem i duší, hlava se jí zmítá v tvůrčí inspiraci a v jejím kypícím nadbytku prostě nezbývá místo na srovnané boty, vyleštěnou vidličku a pastelky srovnané v řádku. Kontrastním protikladem je Bářina matka, pro kterou je uklizený, vycíděný a nablýskaný domov vrcholem existence a snad i odrazem zdánlivě dokonalého, neposkvrněného života. Jen kdyby to ta Bára pořád tak nekazila...

Vrány se zabývají konfliktem mezi matkou a dcerou, více ale konfliktem mezi zcela rozdílnými povahami, které se navzájem nechápou. Ale zatímco jedna na jejich nepochopení má vzhledem k nízkému věku jaksi nárok, ta druhá zaslepeně setrvává na svých plytkých nárocích a vymáhá je všemi způsoby. Celý zážitek umocňují dvojí výpovědi zúčastněných a jejich výklady skutečností stávajících i minulých.
Vrány jsou kniha o sobectví a ubližování, kniha o ranách tělesných i duševních. Vyvolávají úzkost, lítost a bolí. A nepochybuji, že s podobnými osobnostními kontrasty se v denním životě setkávají všichni, mnozí snad i ve svých rodinách. Lze jen doufat, že Vrány některým lidem alespoň trochu otevřou oči a nastolí cestu porozumění.

A nakonec ještě věcně - anotace knihy je lehce zavádějící a slibuje něco, co čtenář nedostane. Na druhou stranu o zklamání nemůže být řeč. Naopak, konkrétně mě se kniha v osobní rovině velmi hluboce dotkla.
Mezikapitoly s vránami mají snahu o jakousi přidanou uměleckou hodnotu, kterou tím dílo, bohužel, nenabylo. Ale i přesto jsem ráda, že vzniklo, neboť jeho hodnota se pohybuje jinde.

8 08.03.2020