knedlik komentáře u knih
Tato kniha představuje Alberta Einstina především jako humanistu a pacifistu. V neposlední řadě se zabývá i vědeckými statěmi, které však vyžadují jistou znalost fyziky.
Tohle je těžké čtení, a přece se ta kniha čte sama. Člověk ji číst nechce, a přece se od ní nemůže odtrhnout.
"Akoby si kameň jedla" reflektuje nejen válečné období v Bosně, se všemi válečnými zvěrstvy, utrpením, mučením, rozvrácením rodin, vztahů,... , ale hlavně zničené, rozervané a prázdné životy lidí, kteří ji přežili. Životy lidí, kteří se nemají kam vrátit, kteří přišli o všechno. Životy v bídě, hladu a apatii. Životy vyplněné čekáním na to, zda při exhumacích masových hrobů náhodou nenajdou alespoň kousek šatů vlastního dítěte...
" - Mubina, neplač. Těš sa. Ja by som bol šťastný, keby som vedel, že sa náš Kiram odpálil granátom.
- Áno, dobré je vedieť. Dušu to odrazu menej bolí.
- Náš Kiram zostal v Potočari. Toľko viem. Vošiel do haly."
Drsné čtení o (ne)lidských krutostech a ranách, které nejdou zahojit. Psané strohým stylem umocňující celkový dojem. Po knize "Všem sráčům navzdory" je jakousi mojí druhou, jinou sondou do Jugoslávských dějin devadesátých let minulého století, do dějin poválečných s "novým uspořádáním" Bosny a jeho nefungováním. Zároveň jsem vděčná i za vhled do problematiky vyšetřování válečných zločinů, podávání svědectví, způsob exhumačních a identifikačních prací - problematiky, o které se příliš nemluví.
"Doktorka Ewa neverí, že Boh existuje. Ale vie, že rodiny, pre ktorých to robí, veria. Bude Boží súd a Zmŕtvychvstanie.
- Chcela by som, - vraví, - aby stáli pred svojím Alahom na svojich nohách, nie na cudzích. A mali na krku svoju lebku. Aby nejako vyzerali, keď vstanú z mŕtvych."
Babičky jsou hořce vtipným vyprávěním o těžké době a vyrovnávání se s ní. Příběhem obyčejných lidí s obyčejnými starostmi a obyčejnými tužbami, kterým nás provází dospívající Matěj. Jeho osobnost je utvářena naprostými politickými protipóly v podobě komunisticky smýšlející babičky Marie a kapitalisticky orientované babičky Ireny.
Místy je kniha opravdu vtipná (za mě vedou dopisy babičkám z Londýna), místy čtenáře zachvátí spíše smutek. Nicméně Šabach je skvělým vypravěčem a i nehezké věci popisuje s citem a pochopením, smířlivě. Jistě stojí za přečtení.
Krátký, ale přesto obsáhlý text a subjektivním prožívání depresivního stavu, upadání do něj, potácení se v té nekonečné tísnivé temnotě a postupném vyplouvání z beznaděje kamsi směrem k povrchu. Výpověď, která mnohým pomůže snad naznačit, pochopit, o jak vážný stav se jedná a že deprese v pravém slova smyslu je opravdu peklem. Takových publikací je třeba a je třeba je číst.
Les mytág - fantasy příběh pohlcující stejně jako samotný Ryhopský les. Příběh o posedlosti, pronikání do vlastního nitra, poddávání se vnitřnímu pudovému já. Příběh o dobru a zlu a jejich neustálém boji.
Putování Ryhopským lesem bylo krásné, nebezpečné, fantaskní, někdy až příliš reálné. Les sám je okouzlující myšlenkou sám o sobě - místo, kde dochází k jakési dilataci času, tím větší, čím hlouběji se dostaneme; nesnadno proniknutelné, bránící se stejně jako se brání naše vědomí nevědomí. Místo, kde se lidé mění. A na pozadí (nebo v popředí?) stojí komplikované rodinné vztahy a postupné vzájemné odcizení pro upřednostnění vlastního ega.
Za mě výborná kniha, jedna z těch, které si od přečtení nosíte tak nějak s sebou.
Můj původní rozsáhlý komentář se úspěšně jedním nešikovným klikem vymazal, takže si jdu uvařit kafe a pokusím se ho ve vší stručnosti a poněkud méně elegantně a propracovaně shrnout.
V této knize Poe jako autor povídek vystupuje jinak, než jak jej známe (nebo lépe a výstižněji řečeno - než jak si myslíme, že jej známe). V podobě ironického (a to i prudce sebeironického!) žurnalisty mě opravdu bavil ve všech svých blackwoodovských povídkách - Kterak psáti článek pro Blackwood, V tísni (tam ta ironie přimo tryská z každého slovního spojení), Literární život pana Tenta Nonce. V podobě komičtější se čtenáři představuje v povídkách, jako jsou například Brýle. Pak tu existuje ještě ta známější Poeova podoba, a to ta "jámokyvadlovská". V té se tu však zračí i Poeova touha po lidské společnosti a potřebě blízkého člověka. A ikdyž třeba ne hmatatelně, tak alespoň jaksi imaginárně. Podoba, která mě osobně nenadchla, je podoba Poea estéta a Poea pozorovatele, kdy jeho zdlouhavé popisy přírodních scenérií, veškerého rostlinstva a květeny, byly prostě už moc. Stejně tak povídka, kde nosným tématém byl popis nábytku a estetického zařízení domu (přestože v sobě obsahoval i spoustu rýpavých poznámek ke vkusu ostatních.) Ně že bych snad zněvažovala Edgarovo popisné mistrovství...
Mé nadšení tudíž naznalo mezí a knize pět hvězdiček nedám. Čtyři si ale zaslouží. A každý, kdo by chtěl Poea poznat o trochu víc a blíž, než jak je nám doposud předkládán (a že je nám v některých ohledech předkládán zcela mylně a zkresleně), bych doporučila rozšíření si obzorů o tuto knihu. Za zmínku určitě stojí i doslov Michala Peprníka zabývající se právě různými stránkami osobnosti Edgara Allana Poea a těmi velkými neshodami v jejich interpretaci.
Valpuržina noc, noc čarodějnic. Magická jako kniha sama, která vás vezme do světa pitoreskní pražské šlechty, která se děsí byť jen pomyšlení na sestoupení dolů do města stejně jako své temné minulosti; do jaksi vnitřně nenaplněného světa císařského osobního lékaře, který po střídmě prožitém životě o samotě zatouží po teplém krbu rodinném se svojí milou Lízinkou - starou prostitutkou s věšteckými schopnostmi; do světa poddaných, kteří touží po moci a penězích a satisfakci za vykořisťování šlechtou; do světa Zrcadel, zrcadlících vaše nitro i s jeho touhami v ozvěnách minulosti a se záblesky budoucnosti... zkrátka do světa Prahy, jak ji neznáte. Prahy, jakou jste ji předtím nikdy neviděli, ale jakou už vždycky uvidíte.
Když se mi dostala do rukou Poslední aristokratka, ani jsem netušila, jak populární knihu čtu (rozumějte: právě mě dosti překvapila záplava komentářů, která se tu vyskytuje!) A protože nerada omílám již stokrát řečené, nebudu tak činit ani zde a jen stručně tedy:
Aristokratka je zábavné čtení, které - bijte mě - dost odráží a vystihuje povahu českého národa - o šlechtě pomlčím, protože kromě jednoho setkání s knížetem a zahlédnutí Kinských v Chlumci na zámku nemám žádnou zkušenost. A protože tu naši českou povahu tak pěkně vystihuje, tak mě i vcelku bavila. Postavičky rodiny Kostkových, ale zejména zámeckého personálu mají jisté nezpochybnitelné kouzlo a svéráz sobě vlastní. Na konci už mi ale vyprávění přišlo trochu zdlouhavé a ničím nové, což nezměnilo ani čtení dalšího dílu. Asi příliš mnoho prozacu. Po třetím a dalších dílech sahat nebudu, tento hodnotím čtyřmi hvězdami, ač to vidím jen na tři a půl. Ale za ten svěží humoristický závan na poli české literatury tu půlhvězdičku přidám.
Hvězda a světélko ve tmě mých ostatních učebnic vnitřního lékařství :-)) Na Češkovu internu nedám dopustit, učilo se mi z ní hezky, je velmi přehledná a psaná pro praxi, ne pro sbírání neaplikovatelných akademických vědomostí. Některé pasáže se v knize opakují, ale myslím, že to není na škodu; souhrny na začátku každé kapitoly jsou velice vítanou záležitostí. Druhé vydání má navíc barevné obrázky, což je taky super. Navíc poměr cena/výkon.. Prostě jsem s ní strašně spokojená a jsem ráda, že mi stojí na polici právě ona.
Úžasně mile zábavné, jako vždy. Okouzlující postava mistra Leonarda, jenž jako nejrychlejší způsob dopravy na Cori Celesti volí cestu přes Měsíc s využitím gravitačních polí a draků, nenápadně maskující své sklony vyrábět ničivá a smrtící zařízení; Smrť, zabývající se problémy kvantové fyziky a několik stárnoucích hrdinů, kteří musí jen dávat pozor, kam si odložili zuby a dbát na výběr trasy tak, aby po ní mohlo projet kolečkové křeslo. Aneb jak to Barbar Cohen natřel Osudu v kostkách a jak se o nich budou vyprávět ságy a báje, díky nimž zůstanou nesmrtelní...
Krásně ironické, ironicky krásné jsou básně v tomto výboru. Bolestný žal z nich čiší snad v každém druhém verši.
"Já nehledal jsem vilnou Frynu
pro flirt a k ukrácení dne.
Utišení jsem na tvém klínu
pro srdce žádal neklidné.
Noc byla touhou přesycená
a vábila a lákala.
V tvé jizbě lampa rozsvícená,
vím, že můj příchod čekala.
A lože ztřísnilo se krví. -
A já zachvěl se vědomím,
že srdce tvé jsem vznítil prvý
a že je prvý rozlomím."
Nezůstalo u Smuténky a sáhla jsem i po další Skácelově sbírce. Opět se při čtení dostavil pocit jakéhosi smíření a pokoje, stejně tak jako jsem byla nucena hluboce se zamýšlet, byť nad banálními věcmi. Příjemné počtení.
Milostná
Na hřbetě ruky hnědé znamení
já ale dobře vím
(kolikrát přeli jsme se o růži)
že je to podzim náš a javorový list
který ti vítr zavál
tak nečekaně tiše pod kůži
Zařekla jsem se, že už žádnou Vieweghovu knihu do rukou nevezmu, abych si nezkazila dojem z Báječných let pod psa. Ale jak to tak bývá, člověk namísto aby se učil, tak dělá všechno možné. A ve fázi, kdy už jsem měla uklizený celý dům a dokonce i umyté všechny toalety, jsem si řekla, že když už nám tu knihu k tomu časopisu vnutili, tak že si ji teda přečtu a třeba usoudím že autorovi křivdím. Přečetla jsem si... a nekřivdila jsem mu ani trošku a v ničem. Výchova dívek v Čechách je nejen nudná, ale navíc neustálým vměšováním citatů a jiných mouder i příšerně otravná, ač si z toho sám autor dělá místy "legraci". Děj o ničem, charakterizace postav veskrze žádná, vtipných poznámek pomálu. Nikdy už podobnou hloupost neudělám.
Vážně nevím, kolik dát této knize hvězdiček. Čte se téměř sama, ačkoliv tam v podstatě neustále jen někoho sexuálně znásilňují a týrají a zábíjí nevinně žebráky. Řekla bych, že je to skvělý odraz společnosti dané doby. Po přečtení Justiny jsem musela zkonstatovat, že má autor buď vážně zvrácený smysl pro humor anebo opravdu velmi svérázný a specifický způsob, jak sdělit lidu, že žít ctnostně se opravdu nevyplácí. Přesto obdivuji jeho fantazii, ačkoliv se mnohdy různé zvrhlosti opakují. Myslím, že je to určitě dílo, které stojí za přečtení, ač nějaké rozšířenější vydání (myslím rozšířenější o filozofické pasáže) by mohlo být snad lepší volbou.
"A tak z kata a blázna vznikla hodnost svérázná, vylíhnul se nový tvor - blázen diktátor!"
Nádherná hra, měli jsme tu čest ji hrát (školní divadlo) a drzost ji zprznit :-)
Fitzgeraldova parciálně autobiografická prvotina točící se kolem dospívání a studenstských let jistého Amoryho Blaina, jeho blízkých, jeho prvních, dalších a osudových lásek, ale především kolem jeho ega. A ještě jednou kolem jeho ega. Vyprávění o těch dlouhých letních provoněných nocích, kdy se studenti ze zbohatlických rodin poflakovali Princetonskou univerzitou, bez obav z budoucnosti, bez konkrétních vyhlídek do života, s postupnou ztrátou iluzí, nechutí o cokoli usilovat a tíhnutím k socialismu jako jediné možnosti dostat se bez vlastního přičinění vzhůru ve společenském žebříčku.
Zajímavý vhled do života určité skupiny lidí jedné éry, svým způsobem ale i zbytečný a jaksi bezobsažný. Přesto ale psaný tím kouzelným Fitzgeraldovým stylem, ač ne zcela dotaženým.
"Časná luna zalila oblouky staveb bledou modří a pavučinové předivo měsíčních paprsků protkával nějaký nápěv, nápěv nesoucí se nocí s náznakem nesmírného smutku, nekonečně pomíjivý, nekonečně tesklivý."
Letem světem jsem prohlédla záplavu negativních komentářů, takže já přijdu projednou zase s jedním pozitivním :-)
S Harrym jsem vyrůstala, tak jako mnozí jiní. Je mou srdeční záležitostí, stejně jako většiny čtenářů tady a proto jsem schopná a ochotná spoustu věcí přehlédnout a nebýt k nim tak kritická, jako bych u jiných knih asi byla.
Začala jsem ji číst odpoledne a dočetla jsem ji o čtvrt na dvě v noci. Protože se OD NÍ NEDALO ODTRHNOUT! Začátek pokulhával, ano, než jsem se zorientovala ve jménech a nástinech charakterů, chvíli to trvalo (a zaháněla jsem pocit vykonstruovanosti), ale potom... ta atmosféra mě zase úplně pohltila. Měla jsem stejně tíživý pocit, jako při čtení pátého dílu, bála jsem se, čeho všeho se ti dva nebývalí přátelé svojí hloupostí dopustí, děsil mě svět, jaký mohl být, kdyby se vlákno událostí vydalo o kousek jiným směrem... Postava Augurona mi přišla super, ačkoli okolnosti jejího vzniku, tedy početí, mi přijdou tak trošku směšné a informaci, kde se vzala, bych klidně uvítala i jako utajenou a nevyřčenou. Trochu mě mrzí, že to nevyšlo jako plnohodnotná kniha, protože věřím, že kdyby se trochu rozpracovala, tak i přes vykonstruovaný děj by byla výborná jako předchozí díly (a nejspíš by pak ani nepůsobila tak prvoplánovitě).
A za happy end jsem byla nakonec fakt ráda :-)
Takže suma sumárum pro mě příjemný návrat do toho kouzelného světa, který mi chybí, a díky za znovupocítění toho skoro zapomenutého napětí :-)
Jo a nevím, jestli se ze mě stává feministka, ale nějaká genderová nerovnováha mi nepřišla ani trochu rušivá.. ale tak nějak myslím, že to spíš vyplynulo z charakteru jednotlivých postav, než primárně z jejich pohlaví.
Zlovlk to v mnoha ohledech vcelku vystihl, Mrtvý otec zpočátku opravdu působí dosti neobvyklým, "pravidla rozleptávajícím" dojmem, ale když se člověk naučí snášet tu úzkost, jestli se zrovna jedná o myšlenku, dialog a čí dialog,.. tak se to dá číst v pohodě :-)
Zkrátka postmoderna jak má být. Asi.
To je váš názor.
Na to se neumírá.
Nejen, že je kniha šílená. Svým způsobem i děsivá svojí skrytou záští, tím vším, co chtělo být vyřčeno a nebylo; koncentrací touhy vidět úpadek čehosi velkého, kdysi nedotknutelného, tak váženého, téměř posvátného... Touhy přičinit se o ten úpadek, být tím destruktivním článkem. Kousek po kousku.
"Otec uspěl ve své obtížné a mnohdy nevděčné úloze udržet dítě při životě. Dobrá práce, Same, tvůj chlapec zaujal své místo v tlupě, má slušnou práci, prodává termočlánky, vzal si hodnou dívku, kterou máš rád, a obtěžkal ji natolik, že zanedlouho bezpochyby porodí nové dítě. A není zavřenej. Ale povšiml sis toho nepatrného zkřivení v koutku úst Sama II., když se na tebe dívá? Znamená to, že nechtěl, abys ho pojmenoval Sam II., to za prvé, a za druhé a za třetí to znamená, že má v levé nohavici brokovnici s upilovanou hlavní a balíkovací hák v pravé a že je připravený zabít tě jedním či druhým, když bude mít tu příležitost. (...) Vyvádí kvůli tomu, že byl závislý, když vy jste byl nezbytný, to taky není úplně ono, je nepříčetný z toho, že když vás miloval, vy jste si toho ani nevšiml."
„Zůstaňte chvíli stát a vaše chyby vás dohoní!“ pravil Vlahoš Rosret, ten nejnenápadnější člověk na světě, který byl dokonce tak nenápadný, že když byl malý, tak se matka občas vracela ze školky s cizím dítětem. Vlahoš, zástupce ředitele banky, opatrovník, jež pana ředitele chodí venčit. A zároveň někdejší ředitel pošty.
Poslední řečené je problémem této knihy. Příliš se odkazuje na svoji veleúspěšnou předchůdkyni a tak mě zezačátku, kde z ní nepokrytě těžila, moc nebavila. Asi nebylo rozumné číst je hned po sobě.. Nicméně vše se pěkně vyvinulo a když už se děj začal zase točit sám kolem sebe, tak bylo vše v pořádku. Emancipovaná golemí Grácie, opulentní a částečně zvrácená Opulentovic rodina a taky mnou velice oblíbený Igor jsou kombinací, která vás nakonec nemůže zklamat. Děj byl poněkud předvídatelnější, ale co už. Za přečtení stejně stojí :-)
„Já s tím pohnout nedokážu. Dobrá, Grácie, teď je to na tobě.“
„A může se takhle chovat dáma?“ zaduněl druhý hlas.
„Ale samozřejmě, počítá se to jako přesouvání nábytku,“ ozval se třetí hlas, nepochybně ženský.
„Tak dobře. Tak já to zvednu a utřu pod tím prach.“
Pak zazněl skřípot těžkého kusu dřeva přesouvaného po jiném dřevě a na hromadu pytlů se zlatem se snesl slabý pramínek jemného prachu.
„Je tady opravdu hodně prachu. Donesu si koště.“
„Víš Grácie, byl bych raději, kdybys teď zvedla tu podlahu.“
„Myslíte, že bude prach i pod ní?“
„Tím jsem si naprosto jistý.“
„Dobře.“
Ozvalo se několik těžkých nárazů, při nichž dubové trámy zapraskaly, a pak zaduněl druhý hlas: „O utírání prachu pod podlahou paní Vagónová v knize Příručka dobré hospodyňky vůbec nic nepíše.“
„Grácie, tam dole možná umírá člověk!“
„Aha. To by udělalo nepořádek.“