knihovna22 komentáře u knih
Dle hodnocení mi tahle kniha přijde kapku přeceňovaná. Vlastně to není poprvé, co jsem se pustila do knihy, kterou doporučuje dle obálky Barack Obama - a kupodivu, dost podobné téma - útisk černochů, homosexualita - a stejná nuda. Asi tak - neurazilo - nenadchlo.
Já reaguji na komentář HEY123 - celé to bylo přitažené za vlasy :-)))
Měla jsem hrozné dilema jak hodnotit. Autor mě jednoznačně zaujal, skvěle vystihl atmosféru doby, vytvořil spoustu uvěřitelných postav, jejichž osudy jsem hltala. Ale hodně mi vadila perverznost vyšetřovaného zločinu. Proboha, proč? Když jsem pochopila, čím bude muset zhýralý mladíček zaplatit za svou bezstarostnost a dluhy, úplně mě přešla chuť číst dál. Odhodlala jsem se dočíst jen s předsevzetím, že do žádné další knihy od tohoto autora se už rozhodně nepustím. A bylo to čtení, které bolelo. Škoda. Čekala jsem, že autor tohle zvěrstvo nějak obhájí, ale nestalo se tak. Bylo to přes čáru a pro běh knihy absolutně zbytečné.
Kniha, která se mile vymyká ze záplavy psychothrillerů, které teď vychází. Dostalo mě hlavní poselství - Abelovo desatero - NEBUDEŠ LHOSTEJNÝ. Více takových Jakobů ...
Co napsat? Velmi vážné téma, těžko napsat špatnou kritiku ... Ale já jsem prostě nechápala Liviinu posedlost oslavou zrovna 40.narozenin. A v průběhu čtení mě už opravdu otravovalo Adamovo sebemrskačství i Liviiny konspirační teorie ohledně života její dcery. Po dlouhé době knížka, u které jsem si přála, aby už byl konec.
Hezké čtení, určitě doporučuji. Jen škoda té naivity. Z hlavní hrdinky udělala autorka superženu. Téměř celý děj se odehrává v rozpětí 6 let, kdy je Anna neustále vystavována životním zkouškám - a pak, alespoň to tak v závěru působí, přijde konečně zlom a zbytek života má zaslouženě zalitý sluncem :-)
Na téhle knížce mě nic nezaujalo - povrchní naivní čtení, taková doktorka Quinnová :-) Ani prostředí Nového Zélandu to nezachránilo ...
Tentokrát mě Peter May zklamal. A na rozdíl od ostatních mě nebavila ani ta ufňukaná linka s hluchoslepou Annou ...
No, tak alespoň vím, že Nora Roberts nebude můj šálek kávy. Moderní červená knihovna, oškliví záporáci proti krásným kladným hrdinům, tááák naivní - a hrozně strojené dialogy. Zápletka po letech nepochopitelná, nepřesvědčivá. Nejvíc mě rozstřelila strana 360: "Tohle jsem ještě nikdy k nikomu necítila." " ...a jemu bylo jasné, že ji bude milovat do posledního dechu." :-)))
Tohle není čtení pro každého, žádné velké literární dílo - ale opora pro ty, kteří ji potřebují. I já ji četla z čirého zoufalství. Po 6 měsících soužití s rok a půl starou fenou NO adoptovanou z útulku už jsem nevěděla kudy kam ... Pes, kterého sice zřejmě nikdo netýral, ale ani nevychovával. V roce majitelé zjistili, že je nezvladatelná, ven s ní nechodili, protože na vodítku tahá, jak kráva, socializace žádná a nakonec majitele pokousala. A tak skončila v útulku. O pokousání jsme se dozvěděli ovšem až při vlastním pátrání po její minulosti, protože jsme začali dost tvrdě narážet při našich pokusech o výchovu. "Tak ty mě budeš držet? Ty mi budeš bránit v tom, abych se vrhla na projíždějící auto, procházejícího psa? Tak to já si kousnu do tebe!" Po třech měsících jsem byla fyzicky ale i psychicky na dně - i přes soukromé tréningy, později i společný cvičák / přístup trenéra - " nemazlete se s tím psem, nehlaďte ho, jen rozkaz za rozkazem , co si to tam s ní povídáte? Nemluvte na ni zbytečně."/. Jak já byla ráda, že v tom nejsem sama, když jsem knížku četla - vyčerpání, kila dolů, šmudla ušmudlaná, ruce sedřené od vodítka, vymýšlení vhodného obojku, kombinace s kšírama, držení se zuby nehty plotu, jako opory, když okolo projíždí auto, neustále s náhubkem - a přesto prokousané ruce samá modřina, díky Bohu, že mě takhle zrasila v zimě přes několik vrstev oblečení ... jako by to bylo o nás :-) . A díky paní Baco vidím světlo na konci tunelu, ačkoliv můj boj o tu černou duši ještě neskončil ...
Já půjdu proti proudu - ani třetí kniha Aleše Palána mě nenadchla a do další už se pouštět nebudu. Proč psát o nemakačencích, alkoholicích a bláznech? Nejvíc nadějí jsem vkládala do poslední "hrdinky" Lenky, pasačky krav. Měla jsem pocit, že by to mohla být spřízněná romantická duše, milovnice zvířat. A ono hov.. . Množírna psů ve velkém, koňská handlířka bez vztahu ke zvířatům a neuvěřitelná pohádkářka. Zajímavá a hodna obdivu je jen Petrova pouť do Jeruzaléma. O té bych se ráda dočetla víc. Na druhou stranu - studoval tři VŠ, ani jednu nedokončil a propadl víře v Boha - škoda ho ... :-)
Nepopulární téma migrace - ale hlavní hrdinové si mé sympatie prostě nezískali, ačkoliv záměr asi takový byl :-) . A navíc tak překombinované, nepravděpodobné a zavádějící. Dvě postavy se po dvaceti letech rozhodly vykonat každý svou pomstu ve stejný čas.
Nechápu, že se ke mně tato knížka dostala až dnes, v mých 48 letech :-) . Já jsem se při čtení náramně bavila. Vtipné vyprávění o vážných věcech. Až si budu zase potřebovat odpočinout od vší té depresivní literatury, která se teď vydává, určitě se pustím do dalšího dílu.
Líbil se mi moc nápad, setkání mladé Pauly a umírajícího Helmuta a jejich společná pouť, oba přišli o své blízké. Přiznám se, že mě trochu nudily poměrně dlouhé teskné pasáže o malém bratříčkovi. Mně ten sourozenecký vztah nepřijde moc uvěřitelný. U matky a jejího dítěte by to bylo pro mě pochopitelnější. Ale já jsem realista a cynik, možná proto ... Každopádně hodnotím vysoko a doporučuji.
Miluju Hanu, přečetla jsem i další autorčiny knížky, které zůstaly daleko za Hanou, ale byly alespoň čtivé - ale tohle bylo velké zklamání. Ó, jak mě to nebavilo ... Za mne ukňouraná, sebelítostivá, zbytečná kniha.
Pokud budu stručná - čtivé ano, ale "přitažené za vlasy" :-) , moc vykonstruované ...
To bylo ... divný. Nebavilo mě to. Temný příběh o víře a fanatismu. Hrdina neustále vyhrožuje tím, že se každým okamžikem stane něco hrůzostrašného - a pořád nic. Dost mi vadily i ty divně zbytečné předzdívky hlavních hrdinů, nepochopila jsem PROČ?
Touhle knihou jsem se vysloveně protrápila. Nebavilo mě to. Vadily mi hlavně ty halucinogenní pasáže vyprávění. Za pozitivní beru snad jen to, že jsem se dozvěděla něco o sociální péči v Norsku. A jelikož můžu srovnávat ... máme co dohánět ...
Já se v těch Martinových klucích moc nevyznala ... A nebavilo mě to jeho věčný fňukání po někom. Až na pár vtipných postřehů nuda :-(