Knišíl komentáře u knih

"Já píši vám – co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Tolik psaní zří tu v tichu svíce,
snahou je dojem podati.
Teď zbavit nemohu se návyku,
číst všechno v poezii zvyku.
Všechny texty mi ve verše plynou,
z prózy v poezii kynou.
Těkají oči po slovech,
a ač se jedná o prosté zprávy,
já v nich vidím plno slávy,
vypouštím v iluzi vzdech.
Již prozřím ze sna brzy snad,
ono nelze v básni báseň psát."

30 02.03.2020

Moupassantovy povídky patří k tomu nejlepšímu z kratších próz 19. století. Kdo má rád francouzský realismus/naturalismus tomu doporučuji. Jako každá delší sbírka povídek obsahuje kousky lepší i horší (mě nejvíce zaujaly asi povídky Malá Roquová, Přízrak, Provázek, Ruka či Zbabělec). Ty hororové povídky, které sbírka obsahuje, jsou vždy víceméně vysvětleny psychologickým a racionálním způsobem, což však neubírá na jejich děsivosti ba právě naopak. Sbírku považuji za velmi povedenou, přesto přece jenom po boku povídek Hawthorneových, Poeových, Borgesových či Bradburyových mírně poklusává. Doporučuji dávkovat postupně, aby povídky neomrzely svou krutostí a často se opakujícími motivy.

7 01.03.2020

"Náš nihilistický estetik má přece jen pravdu: skutečné jablko je krásnější než namalované, a živá žena je krásnější než kamenná Venuše." (s. 84)
Nejedná se o erotickou novelu, ale o kvalitně napsanou psychologickou sbírku postřehů mezi vztahem pána/paní a otroka/otrokyně. Napsáno v polovině 19. století a v duchu soudobé prózy Sacher-Masoch čaruje se slovy při popisech přírody a "hry" mezi ženou v kožichu a vypravěčem. Příběh sice tam je, ale jeho narativní dynamika pokulhává, avšak nesporný přínos díla pro psychologii sexuality nelze opomíjet. Jedna z knih, která podle mě je známa především svým vlivem na pozdější autory a psychology, než že by se sama drala na literární vrchol.

7 29.02.2020

Po zásluze se o románu mluví jako o prvním velkém psychologickém románu a o jednom z nejlepších románů vůbec. Hloubka prokreslení jednotlivých postav je dechberoucí. Pokud se chce někdo podívat na tematicky podobné televizní zpracování můžu doporučit seriál Breaking Bad. Dostojevskij se u mě zařadil jasně mezi další autory, od kterých si musím ještě něco přečíst. A vůbec začínám přicházet na chuť realistické próze druhé poloviny devatenáctého století (totiž po Flaubertovi teď Dostojevskij). Doufám, že v brzké době dojde i na Balzaca a Dickense.

30 23.02.2020

Těžkotonážní literatura, přesto jsem knihu přečetl v rozmezí 24 hodin. Další půlden jsem pak četl různé odborné rozbory, abych pochopil to, co jsem zrovna dočetl. Jak je patrno z mého prvního souvětí, je Coetzeeho styl čtivý, krásně plyne na jazyku s příchutí toho nejlepšího, co v postmoderní literatuře lze vychutnat. Jedná se vlastně o takový malý a velmi sytý dortík, jehož pozření si vychutnáte, aniž byste museli znát recept. Avšak pokud někomu chcete o svém zážitku s dortíkem vyprávět, musíte se podívat na to, z čeho dortík je. Pokud znáte ingredience dortíku, můžeme o něm nejen hlouběji uvažovat, ale snad si při příštím ochutnávání všimnete i jemných nuancí, předtím skrytých či nepovšimnutých. V srdci země není knihou na jedno přečtení. Jedná se komplexní směs myšlenek o feminismu, kolonialismu, patriarchátu atp. Postmodernistická literatura může u lecjakého čtenáře vytvářet frustraci, a ani mě se nečte často lehce, její interpretační mnohoznačnost a často složitě konstruované myšlenky sice ztěžují zábavnou složku literatury, ale myslím, že stojí za to se tím pročíst a trochu to pochopit, minimálně čtenář získá novou čtenářskou zkušenost.

2 06.02.2020

Šílenství asociace neboli abstraktní přežvykování myšlenek vedoucí od jedné k druhé a zpět, modifikované a nevedoucí k závěru se točí a vytváří vír pobláznění. Hra s jazykem na výtečné úrovni a bavila mě celou dobu. Absurdní dílo, avšak kdo z nás se někdy necítí dezorientován ve světě? Netradiční detektivka a zároveň filosofické bádání po schopnostech a možnostech nastolování řádu, potom, co jsme odhodili jistoty například ve formě Boha. Nevím zcela, zda-li můj komentář dává smysl, ale těm, kdo se někdy ztratili v obsedantním hledání souvislostí po snaze je pochopit tohle dílo může něco připomínat.

4 04.02.2020

Zklamání. Tohle slovo přesně vystihuje moje čtení Levé ruky tmy. Docela se divím, že tahle kniha vyhrála snad dvě nejprestižnější ceny v oblasti sci-fi literatury (Hugo a Nebula). Myslím, že velmi dobře vystihla negativa knihy Ziriath v příspěvku níže. Přečetl jsem již dost dobrých knih, abych poznal, když je něco fakt špatně napsané. Nejen, že text plynul pomalu a nezáživně, ale navíc mi připadaly některé věci až násilně naroubované, aby "zazněly", i když to nedávalo v danou část textu smysl. Pak byly jen naznačeny a zase opuštěny. Knize chybí gradace, napětí před tím, co přijde a ani jako průvodce po cizím světě není dobrá, právě proto, že příliš pouze naznačuje něco, co pak není v ději nějak dále rozvíjeno a není s tím pracováno. Když hlavní postavu Genlyho Aie oslovují místní lidé jako Genryho, protože neumí vyslovovat písmeno "l", ale jinak v jiných slovech "l" normálně používají, pak to dosti ubírá na schopnosti vůbec jen trochu uvěřit v daný svět. Byla to moje první kniha a asi poslední od Le Guinové. Vím, že na základě jedné knihy by se autor posuzovat neměl, ale je-li to právě kniha, jenž je řazena mezi její nejlepší, pak se nemůžu vyhnout tomu, že jiné nebudou o moc lepší. Radši si přečtu dalšího P. K. Dicka než tohle. Autorka dle mě uměla psát o literatuře (úvod v knize je snad to, co bych ocenil nejvýše), ale samotná tvorba literatury jí, aspoň na základě tohoto románu, nešla, přesto to prosím berte jako mé hodnocení. V zahraničích knižních databázích má vysoké hodnocení a srší se na její tvorbu superlativy. Bohužel pro mě její tvorba není. Je mi líto, že zrovna k takové osobnosti světové sci-fi jsem takto kritický, ale když se mi nějaká kniha opravdu příčí číst (přesto jsem ji dočetl) a vynaložím čas s jejím čtením, nechci zde jen dát hodnocení odpad a nezdůvodnit proč.
A to nejmenší možné hodnocení jsem nedal, protože myslím, že kniha asi alespoň otevřela vrátka k daným tématům (i když sama je pouze nakousla), jedná se o historicky vlivnou spekulativní sci-fi a přece jenom sem tam se objevily pěkné slovní konstrukce, ale bylo jich tak strašně málo, zbytek byl vyplněn literární šedí (prostě jsem před sebou měl jen změť písmenek, ale již ne obrazy, které by vyburcovali moji imaginaci).

3 30.01.2020

Posaďte se nebo si lehněte nebo stůjte prostě se pohodlně umístěte a poslouchejte, co vám povím. Předtím ale začnu s tím, proč se máte pohodlně umístit, avšak abyste následující příběh pochopili, musím povědět ještě jiný příběh... (Lze-li Arabské noční můře něco vyčíst pak je to zmatek ve vypravování, jenže je-li tento zmatek cíleným důvodem knihy, lze ho opravdu vyčíst?) ... Magický realismus, kde magie slouží k okrase a vypravování, ne k pochopení toho, co se vlastně děje, ale to knize nelze upřít, totiž že se jedná o pojednání o zmatku a neukončeném pokusu dojít k pochopení.

3 25.01.2020

Kniha s názvem Svatyně a přesto žádné útočiště v ní nenaleznete. Dobro nevyhrává podobně tak jako jedna z postav (Goodwin) a hlavní ženská postava Temple Drakeové má ve svém "chrámu draka". Faulkner znovu poukazuje na pokrytectví a skryté hybné síly lidského společenství, které v soukolí moci a vlivu společnosti i jedinců v něm utváří disharmonii mezi tím, jak by to být mělo, a tím jak to je, mezi Benbowovým ideálním světem a světem špinavým, nedokonalým, kde Pravda je odsouzena být potlačována pro společenský status, soukromé bohatství a lidskou sobeckost.

7 18.01.2020

Propracovaný román o knihách a čtení, identitě a paměti, dětství a dospívání, válce a fašismu, lásce a odříkání a o mnoho dalších věcech. Eco moc románů za svůj život nestihl, ale o to víc jsou kvalitní ty, které zde zanechal. Pokud jste aspoň trochu bibliofily nebo bibliomany bude se Vám i tato kniha zaručeně líbit, a i když si díky své bohaté intertextualitě vyžaduje značné znalosti různých jiných textů, umí autor udržet napětí a zájem, budovat atmosféru a nutit k dalšímu čtení, a to i tehdy, kdy nejste intelektem na stejné úrovni, protože ty nejlepší romány umí oslovit a pohladit nejen tu intelektuální stránku našich já, ale především i tu citovou. Zde stačí pouhá vášeň ke čtení.

5 10.01.2020

Nějak mi prostě nesedí tyhle lovecraftovské variace. Zobrazit nezobrazitelné, protože metafyzické, je vlastně paradoxem a využití surrealistických motivů mi poté zbytečně motá hlavu a to pro celkem banální příběh. Toto k příběhu a mému názoru na pokusy vykreslit či popsat něco, co je nad člověkem, vždy to musí přece končit v paradoxu, že pokud je to zobrazitelné, pak je to také fyzické či nějakým způsobem smyslově či rozumově vnímatelné, ale pak to není nadlidské. Výtvarná stránka napodobující dřevo či ocelorytiny uchvacující, ale právě z výše zmíněného často velmi složité hraním si s perspektivou, dělením scény či prostým pokusem o šokující výjev. Asi nic pro mě, ale kdo má rád například Lairda Barrona doporučuji.

2 27.12.2019

Komiksová jednohubka. Četla (prohlížela) se dobře. Doporučuji i díky dosti nekorektnímu humoru, který mě osobně sedne, a potěší i některé popkulturní narážky.

2 26.12.2019

Nicole Krauss mě opět přesvědčila, že opomíjet ženské autorky je chybou. Často čtu spíše mužské autory, ale jak se ukazuje, dobrý autor či autorka dokáží napsat velmi dobře pocity a myšlení ať již muže či ženy. A vlastně myslím, že tak se vynikající spisovatel/ka pozná, že se dokáže dostat do míst a hlubin uvažování a představit si a popsat to i přesto, že tam nikdy být nemohl/a. Dějiny krásy jsou ódou na život, který se skládá z lásky stejně tak jako z utrpení a bolestí. Leo Gursky pro mě zůstává jednou z nejlepších literárních postav, snad se s ním ještě někdy někde na tom literárním políčku setkám.

7 24.12.2019

Kniha má určitá poselství skrytá mezi řádky. Za mě je to především téma xenofobie a (ne)možnosti vzdorovat jí. Nejedná se o jednoduché krveprolití bez snahy o zkoumání jeho podstaty, naopak autor se asi snažil dostat ke kořenům válek, každopádně kniha pro mě nebyla až tolik zajímavá po té umělecké stránce. Prvních dvacet stran úžasných, pak text obsahuje až příliš znovu se opakujících scén a možná až zbytečná snaha říci vše na tak krátký literární útvar, což je výsada mistrů prózy a tím dle mě Piňol není, snižuje výsledný pocit a tedy mé hodnocení .

3 15.12.2019

Průměr. Byl jsem nalákán zajímavou premisou, každopádně ještě důležitější než látka je autorův styl, který mě často dosti štval (například: nechce zmínit název školy, kde pracoval, ale s jinými daleko osobnějšími věcmi se vypravěč svěřuje, přijde mi to postrádající logiku). Navíc je to kniha, kde jsem si již na začátku uvědomil, že je založena na twistech, neočekávaných zvratech, takže jen kvůli tomu jsem to dočetl, abych se přesvědčil, že to samé jsem viděl již několikrát ve filmech, a tak se překvapení a nějaký šokující závěr nedostavil. Postavy mi připadají také nekonzistentní a konec uspěchaný a postrádající nějaké rozumné uzavření. Umím si představit, že filmové zpracování by mě zaujalo. V té 90 minutové stopáži se přece jenom člověk nemůže moc zamýšlet a pozastavovat nad konkrétními problémy ve výstavbě příběhu, ale v literatuře se to příliš zakrýt nedá. Jestli si chcete přečíst něco o odkrývání tajemství a rodinném dramatu radši doporučuji Srdce tak bílé od Javiera Maríase. Večeře je nenáročné čtení, které celkem odsýpá díky očekávání dalšího "zvratu" v ději, ale pro mě osobně to tedy nefungovalo. Kniha sice měla úspěch, ale již jen text na obálce Světový románový bestseller / Prodáno přes milión výtisků mě měl upozornit, většina těch opravdu dobrých knih tohle přece snad nepotřebuje proklamovat ne?

2 07.12.2019

Sugestivní a nepříjemné čtení/prohlížení. Celkem nesložitý příběh je podán takovou formou či stylem, že se vám zatraceně hluboko zaryje to mozkových závitů. Burns dokázal zpracovat známou látku, která není ani tak překvapující, avšak v jeho podání nabízí elektrizující zážitek, tak nějak víme všichni, o čem to je, ale myslím, že kdekdo o tom nebude chtít uvažovat, protože některé věci jsou až tak nepříjemné, že je lepší o nich mlčet, ale Umění to dělat nemá a vlastně by se ani nemělo ostýchat o tom vyjadřovat, a to myslím, že mě vskutku oslovuje i na tomto komiksu.

2 24.11.2019

Myslím, že je to kniha, která by si zasloužila větší pozornost. Proč nemá takový ohlas jako v domovské Americe, může mít vícero důvodů, které zde asi nechci rozebírat, občas se to prostě stane. Překladem to ale rozhodně není. Sentimentu obsaženo tak akorát, vyprávění citlivé o tom, jak nelze vracet minulost, lze si ji jen znovu dotvářet. Pár věcí někdy zůstává a jinak se musí jít dále i přesto, že by se nejeden chtěl vrátit a zůstat. Život takový není.

2 23.11.2019

Literární osvícenství s prvky postmoderní literatury a psychologického moderního románu. Kam jen Jeptišku zařadit? No, to nechám na literární vědě. Zde stačí asi pouze napsat ti, milý potencionální čtenáři, že Jeptiška jest dílo prosazující rozum, svobodu a nadhled, ten často humorný, když už má člověk vzdorovat hlouposti, tak ať radši s vtipem než s hořkostí. U velkým románů nezáleží zda-li byly napsány tento rok, před 10 lety či před 250 lety, ony totiž sdílejí něco, co přetrvává a je nezávislé na čase. Samozřejmě Jeptiška je dílo kritizující určitou historickou epochu a její smýšlení, a sice osvícenství jsme jaksi snad prodělali, ale lidská hloupost si vždy najde cestičky, usazuje se a je dobré si občas proto přečíst něco od Diderota tu od Melvilla či jiného autora, který si nepřivlastňuje patent na pravdu, ale spíše jejich romány vedou k metodám hledání pravdy, k Sokratovskému přístupu kladení otázek na něž si musíte nakonec být schopni odpovědět sami.

10 17.11.2019

V Maríasově próze vyniká touha analyzovat, rozebírat jednotlivé střípky života a lepit je, dávat jim smysl. Kniha je protknuta filosofickými pasážemi, které ale nebortí příběh, ale jsou s nim pevně spjaty, protože Marías je především spisovatel, vypravěč a teprve pak filosof (nebo naopak, ale převažuje literární stránka věci). Kniha Srdce tak bíle netrpí složitostí, nevyžaduje od čtenáře filosofické základy, aby mohla být pochopena. Marías je ukázkou filosofujícího literáta. Takových spisovatelů si cením a budu je navždy bránit.

6 10.11.2019

První povídka vynikající, ale poté už mě jiná více nezaujala. Mám se surrealismem problém (magický realismus mám ale naopak víceméně rád). Uvědomuji si, že ten správný surrealismus řeší věci, které jsou přísně realistické, zabývá se člověkem jeho bytostnými problémy a touhy (vlastně, co jiného nám sny říkají než toto), problém spatřuji v tom, že je imaginace čtenáře brzděna na úkor sáhodlouhých popisů snažících se vyobrazit nezobrazitelné. Snaha vykreslit sen a popsat realitě se příčící obrazy, scény a situace je sice navýsost obdivuhodná, ale u mě je to pak na úkor čtivosti, protože se ztrácím v nekonečných popisech toho, jak si to mám představit, místo toho, aby mi byla situace, obraz apod. pouze naznačena a já si ji dokreslil ve své imaginaci sám a přitom plynule proplouval textem. Myslím, že to nebude jenom můj problém, ale vícero lidí, kteří surrealismus nemusí, mi dá za pravdu.

1 02.11.2019