Knišíl komentáře u knih
Vynikající činohra, která zůstává aktuální i v současnosti. V názorech Tomáše Stockmanna je patrný vliv Platónovy kritiky demokracie, která však někdy může býti špatně chápána jako pokus o vládu elity namísto vládu moudrých a vzdělaných.
Snové dobrodružství vhodné pro adaptaci od Davida Lynche. Dobře napsané s citem pro držení napětí až do poslední kapitoly. Mám rád takovéto nevšední detektivky, které jsou nejen částečně inovativní, ale zároveň skládají hold klasickým detektivkám. Pro mě rozhodně radši tohle než ony trendy "severní detektivky". Magický realismus smíchaný s noir žánrem vytváří velmi chutný třešňový koláč na kterém by si pochutnal i samotný Dale Cooper.
Miluji kávu. I když jsem toho o kávě věděl mnoho již předtím, než jsem knihu začal číst, musím uznat, že mít vše přehledně přístupné v jedné publikaci, je rozhodně užitečné. Hned jak jsem knihu uviděl poprvé v knihkupectví, věděl jsem, že ji musím mít doma. Přestože lze spoustu informací zadarmo nalézt na webu, myslím, že umělecké zpracování knihy si pozornost každého kávomila zaslouží. Jediná "výtka" spočívá v tom, že se kniha díky svému formátu špatně čte v posteli, kde čtu nejraději. Taková bichle se přece jenom špatně drží nad hlavou.
Snad již víme, jak důležité je zachovávat kulturní bohatství, (neboť pálit knihy je zločin! řekl by Guy Montag), a stejně jako bereme se samozřejmostí potřebu existence knihoven a jiných paměťových institucí (tedy snahu o zachování řádu v lidských artefaktech), neměli bychom opomíjet bohatství přírody, které by mělo existovat samo o sobě, bez nutnosti lidské intervence, aby i "její paměť" zůstala. Nutně nehledat v panenské přírodě chaos k vysvětlení, popisu či analýze, ale brát její uspořádání jako jedinečné a nedotknutelné.
"Existuje i duchovní důsledek neustálého kácení lesů a ničení naší planety. Nakonec budeme muset totiž strhat listí sami se sebe a sestoupit s trůnu. Stejně tak bychom však mohli shromáždit veškerou poezii světa, každičký verš a knihu, vše spálit na hranici a doufat, že potom povedeme bohatší a šťastnější život." (s. 66)
Western na hraně realismu a romantismu. Tak by se dala zjednodušeně shrnout tvorba Jacka Schaefera. Pokud v sobě máte cítění pro koně, volné krajiny, dobrodružství, radost z přírody a dobře odvedené práce určitě tuto povídkovou sbírku zařaďte na svůj čtecí seznam. Osobně sice preferuji Schaeferovy romány, ale povídky mě určitě nezklamaly. Některé byly humorné jiné až tragické, vždycky se však Schaefer snažil vyhnout kýčovité představě o tomto období americké historie.
Ke knize (přesněji k souboru dvou novel) jsem se dostal skrze Kubrickův výjimečný film, ale vlastně nelituji toho, že jsem film viděl první, protože to byl jeden z nejlepších filmových zážitků, které jsem měl dosud možnost zažít. Novela Snová novela (stylisté prominou) je ukázkou Schnitzlerova mistrovství jak do jazyka, tak formy. Nemusím snad zmiňovat bravurní psychologické vykreslení postav, v čemž se mi první novela Útěk do temnoty líbila snad ještě více, což ale částečně je způsobeno předchozí neznalostí vývoje postav a děje. I když je tedy druhá novela populárnější, myslím, že když opomenu filmovou verzi, stojí si obě novely vedle sebe rovnocenně. Doporučuji pro fanoušky tvorby Davida Lynche (Twin Peaks, Lost Highway), témata prolínání snu a reality, normálnosti a šílenství, života a smrti jsou zde klíčové.
Sex je zde zobrazován jako spojení duše a těla, tedy jako akt metafyzický avšak právě zprostředkovávaný hmotou, jenž nemůže být vynechána. Rozhodně nečekejte pornografii a pod termínem erotika si nepředstavujte jeho používání v mainstremovém proudu moderní literatury. Depestreho poetičnost na jednu stranu ztěžuje přístupnost díla čtenáři, na straně druhé funguje jako katalyzátor od vulgarizace sexu k jeho obdivu (sexu jako mystického zážitku, který umožňuje propojovat nevyslovitelné).
Téma identity, paměti a času je mi blízké (např. Auster a jeho Vynález samoty či Marías a jeho Černá zádu času) a obě zmiňované knihy se mi přece jenom líbili o trochu více jak Modianova kniha. Rozhodně se ale jedná o zajímavé literární dílo, na maximální hodnocení mi přece jenom kniha připadala místy trochu více rozvleklá, každopádně to už tak nějak k přemítání o minulosti patří.
Kniha obsahuje šest povídek a jednu novelu. Přiznám jsem, že jsem měl velká očekávání, která, jak už moje hodnocení napovídá, nebyla naplněna. To, že hned ve čtyřech povídek hraje ústřední roli místo "zábavního parku", ať již v určitých obměnách, není negativní aspekt, jakási uzavřenost prostředí a situací vytváří jedno universum a to není na škodu. Vadilo mi však časté nelogické přecházení z jedné události na druhou (a to především v poslední novele), kdy se vypravěč probouzí po předchozí noci na místech, které se jakoby vyrojí z ničeho nic. Povídky nejsou špatné, a ač by se na první pohled mohlo zdát, že postavy jsou odsouzeny k utrpení, přece jenom lze nalézt nějakou naději, alespoň v lidskosti, která každá z hlavních postav nakonec prokazuje svými činy. Líbí si mi společenská satira a některé úsměvné pasáže, jenže ve výsledku to není žádný literární skvost (ano, vím že není fér každou knihu srovnávat s Flaubertem), myslím, že ač zápletky byly dobré postrádám k tomu odpovídající vypravěčské schopnosti, autor pro mě nedokázal udržet napětí a atmosféru, nevím nakolik je to překladem, ale možná je to prostě jen kniha tzv. guilty pleasure, hodně násilí a jako béčkový scénář pro film si dokážu představit, že by to mělo úspěch. Autor chtěl říci hodně o lidské povaze, historii otrokářství, špatně nastavených společenských systémech atd., dotýká se tedy dosti důležitých témat, jen škoda, že chybí lepší stylistické uchopení, které by sbírku mohlo vynést mezi klasická díla americké literaturu, ale možná až čas ukáže, jak moc se mýlím.
Zábavné a metaforické čtení, zabývající se nejen odpovědností vědy a umění ke společnosti, ale také například kritickým pohledem na "ženu v domácnosti". Když se setká na jednom místě da Vinci, Dickens, Darwin, Galton, Teilhard, Hooch, Blake, je o zábavu postaráno. Osobně příběh interpretuji částečně jako změnu paradigmatu z nebeských těles či makrovesmíru k kvantové fyzice tedy mikrosvětu, částečně jako neustávající boj proti konformitě a dogmatickému myšlení, rozpadu logiky atd. Při popisu drhnutí hrnce, kdy si hlavní postava Marcia představuje boj v Ardénských lesích mi došlo, že Irwin je ale zatraceně dobrý spisovatel, a ač je fabule často prokládána až snovými pasážemi a přechody z reálných události do fantazií hlavní postavy, neztratil jsem se v textu, což pokládám za velké umění ukočírovat tento kolotoč imaginativních výzev, které Irwin nabízí. Nejedná se tedy o jednoduché čtení, ale o výzvu pro intelekt a schopnost interpretovat text na pokročilejší úrovni. Přesto i na té povrchové úrovni text pořád zůstává minimálně zábavnou hříčkou.
Lehce plynoucí hořké příběhy. První povídka Alter ego je o spisovateli, který nemá fantazii a může psát jen o tom, co sám zažije, a proto se taky "tak chová", aby měl o čem psát. Druhý příběh titulní Letní blondýnka je o chlápkovi s nedostatečnou komunikační vybaveností vzhledem k ženám, bylo mi ho dost líto, jak na něj přes jeho nevinnost a snahu bylo nahlíženo. Třetí příběh Únik na Havaj je příběhem taiwanské američanky a stejně jako v předchozím příběhu znovu tu narážíme na téma limitů mezilidské komunikace a pochopení. Poslední příběh Pozor, bomba je příběhem dospívání, typický příběh z americké střední školy, trochu mi to připomíná teenagerské filmy z devadesátek. Celkově se mi líbila jak kresba, tak samotné texty, a i když jsou příběhy pouze vyseknuté části ze života protagonistů a příběhy tak působí neukončeně, myslím, že má cenu se na tento komiks pro dospělé podívat, protože ač komiksy příliš nečtu, nemyslím, že je mnoho podobně laděných – tématicky i kresbou – děl na komiksovém trhu.
PS: Xeelee
Není ta věta: "Asi bys mě nejspíš stejně přitahovala, ale možná ne tolik?"
V mém vydání to alespoň je takto.
Já bych prosím raději nezdůvodňoval své hodnocení.
Ale přesto musím, cítím totiž odpovědnost s něčím se svěřit: Lidi přečtěte si Bartlebyho! Stojí to za to!
Severský minimalismus spojený s dickensovským bildungsromanem. Stylově a jazykově vybroušené vypravování o životě a dospívání, při čtení jsem si vzpomněl na Fournierovo Velké dobrodružství, a tyto dvě knihy mají leckteré téma společné, sdílejí i určitou dávku sentimentality, melancholie a životní pravdy nebo spíše přesněji universální zkušenosti. Nemůžu knihu doporučit všem čtenářům, ale myslím, že v určité fázi života by se skoro každý s autorovým-vypravěčovým pohledem na "věc" ztotožnil.
Marías je vynikající vypravěč, a i když je fabule dosti roztříštěná, nakonec její různobarevné střípky pocházejí ze stejného zrcadla a čtenář sám je vybízen, aby vytvořil z části celek – ze střípků mozaiku. Nakolik je toho schopen se odráží na jeho čtenářské zkušenosti a lásce k příběhům (a konečně i v lásce k vrtkavosti života jakožto opaku předurčujícího osudu).
PS: doporučuji si přečíst komentář od uživatele 'puml'. Plně s ním souhlasím, a snad se i díky němu zvedne hodnocení knihy, dle mě zcela lokálně nedoceněné. Každopádně sám jsem se již rozhodl neřídit procenty, ale vlastní zkušeností a snad i intuicí při výběru budoucí četby, a zde jsem se neminul svého cíle.
Prvně bych zareagoval na komentář níže od Baushka: Fowles většinou čtenáři nedává odpovědi. Nakonec se v předmluvě sám doznává, že nabízí "pouze" Larvu. Nedostaneme tedy Motýla, ale pouze jeho zárodek se kterým se musíme vypořádat sami, proto mi konec a celá struktura příběhu logická připadá. Poslední román Fowlese patří i k jeho nejlepším. Fowles mě znovu dokázal upoutat, ať už popisem daného období skrze charaktery nebo tématy, s kterými pracuje, a po dočtení je opět nad čím přemýšlet.
Ztotožňuji se s příspěvkem Eremitise, i přesto že Payton nepíše jako Flaubert, stojí rozhodně tato knížka za vaši pozornost. Mám rád literaturu s tematikou medvědů (například doporučuji jak Curwoodova Krále šedých medvědů, tak náročnějšího Faulknerova Medvěda) a tato kniha posloužila svou zábavnou, informativní a stravitelnou formou velmi vděčně pro přehled dosud žijících druhů tohoto mytického zvířete. Kniha je také však především o lidech a kulturních odlišnostech, které na základě vztahu k medvědům lze vypozorovat.
Dovolím si citovat určitou pasáž na základě níž snad někoho nalákám na čtení této knihy:
"Coby produkt severoamerické kultury mám v mysli dvě rozporuplné představy medvěda, které mám vepsané hluboko v podvědomí: vidím v něm šibala z očarovaného lesa i nemilosrdného zabijáka, který slídí za nocí. Plyšoví medvědi patří mezi první hračky, které dostáváme do kolébky. Celé dětství nás pak rodiče zahrnují pohádkami a kreslenými příběhy o roztomilých, chundelatých medvídcích. A nakonec na nás společnost vyrukuje s hrůzostrašnými historkami o lidech, které medvěd napadl a sežral. Výsledkem je, že mnozí z nás medvědy buď personifikují, nebo naopak démonizují, ať již z neznalosti nebo z vypočítavosti. Rozhodl jsem se všechny předsudky překonat s nadějí, že se mi podaří spatřit, jaká jsou tato stvoření ve skutečnosti." (Payton, s. 15)
Tato více jak dva tisíce let stará „příručka“ válečného tažení pro vojevůdce obsahuje základní principy managementu a leadershipu uplatnitelné a uplatňované i dnes. Právě ono nalézání analogií mezi válečnými strategiemi a taktikami používanými při vedení války během staročínského období a moderním vedením organizací mi na knize připadá nejzajímavější. Musím však dodat, že existují názory ohledně této knihy, že její důležitost pro současný management je zveličována, a čtenáři této knihy jsou označováni za pseudointelektuály, kteří v knize nalézají něco, co tam vlastně není. Kniha dle těchto kritiků pak slouží v knihovničce jen jako kastovní ozdoba. S tímto nesouhlasím, avšak je pravdou, že všechny pasáže nejsou převeditelné na současné manažerské poměry, protože autor je někdy povrchní v popisech či určité pasáže jsou vhodné jenom pro válečné situace, ale jedná-li se o jakousi literární mantru pro manažery, je interpretační volnost spíše výhodou a vede k opakovanému čtení a nalézání souvislostí.
Knihu jsem objevil až na základě Fowlesovy zmínky v předmluvě Mága. Kouzelné dobrodružství bylo pro Fowlese inspirací při psaní Mága, a jelikož jsem Mága již četl, často jsem si uvědomil určité pasáže ve Fournierově knize, kterými se Fowles musel inspirovat. Stejně jako Utažení šroubu (druhá kniha, kterou Fowles zmiňuje) mě Kouzelné dobrodružství chytilo a nepustilo. Naprosto chápu, proč Fowles o románu napsal, že je nejlepší knihou o dospívání, podobně píše o románu ve svém eseji i Julian Barnes. Kniha je okouzlující a smutná upomínka na doby, kdy jsme byli dětmi a měli jsme něco, co v dospělosti považujeme za hloupé, nerozumné a sentimentální, a přesto všechno nám to chybí.
Asi se nebudu příliš rozepisovat. Vzhledem ke svému vzdělání se nedovolím dílo jakkoli kritizovat, tedy posuzovat správnost překládaného, jenom poznamenám, že to stojí za přečtení a zauvažování. Pro mě je to kniha, ke které je potřeba se vracet, a časem si z ní odnést více.
Netušil jsem vskutku, jaký skvost mám v ruce, když začínal jsem Zemi vod číst. Možná je mé hodnocení částečně vyhroceno právě tím, že jsem od knihy nic extra neočekával, ale u všech spisovatelů, Graham Swift je výborný vypravěč, a ať už psal o pivovaru, úhořích či siltu nechal jsem se strhnout něčím, co bych nazval "Velkou literaturou". Smutek a neštěstí, humor a legrace se střídají v oné příběhové mozaice, a konec se přiblížil dříve než bych byl ochoten přijmout, nebýt toho, že opravdové umění prostě neodpovídá, ale nabízí otázky, začínající na Proč?