Kopretina_aku komentáře u knih
Poutavě napsané nahlédnutí do zákulisí Lékařů bez hranic. Těším se na další knihy. Kéž by bylo takových lékařů víc.
Asi jsem měla moc velké očekávání. Prvních 50 stran neskutečně nudných, tak jako celá část ze současnosti, která se týkala senátorské rodiny. Příběh dětí zajímavý, ale jistě mohla být kniha jen o minulosti a příběh dětí mohl být lépe uchopen. Chyby a překlepy v textu jsou ostudou vydavatele, bylo jich opravdu mnoho.
Vyzdvihla bych zpracování a ilustrace, na první pohled velice pěkná kniha, i když na můj vkus velká a hlavně těžká. Nejsem si jistá, jestli může mít někdo detailní vzpomínky již od velmi útlého dětství, ale chvílemi jsem měla pocit, že Slávek byl prostě dobrodruh a rebel a to se odrazilo i v jeho popisech zážitků. Na kolik jsou opravdu všechny autentické nebudu polemizovat, ale jistě bude něco "přikrášlené" stejně jako Slávkova oblíbená historka, jak Evžena málem sežrali vlci. Sice je to literatura pro děti a mládež, ale asi knihu čtou hlavně dospělí. Největší hodnotu musí mít hlavně pro autorku a její rodinu. Název bych asi volila jiný, vzhledem k tomu, že ne vše se odehrává pouze na Sibiři, vždyť světoběžník Slávek se nakonec dostal i do Československa a Německa.
Příběh o samotě a touze po rodině, o tom, že svědomí se dá jen těžko umlčet.
Příběh o utrpení a odpuštění. Už od začátku je jasné, že rozhodnutí pro jednoho dobré, je pro druhého špatné a nikdy nebudou šťastní všichni. Kniha se skvělou atmosférou, i když jsem prvních 100 stran měla pocit, že čtu romanci na majáku a rozjezd byl poněkud pomalejší.
Kniha o válce z pohledu obyčejných Němců. Oproti jiným knihám šlo více něž o válečné drama o mezilidské vztahy. Ale bylo zajímavé číst třeba o životě žen v programu Lebensborn a o životě pekařské rodiny. Německá část byla čtivá, současnost v El Pasu a Reba, která neví, co chce, nebyla moc zajímavá. Někdy mi vadilo nesmyslné skákání v čase, příliš prostoru pro americkou čast a pár překlepů se v knize také objevilo.
Asi nejlepší kniha od Třeštíkové. Ačkoliv jsem všechy předešlé hodnotila průměrně a její knihy čtu spíše jako vsuvku mezi náročnější literaturou, tato kniha mě bavila. Místy veselá. Místy smutná. Tak jako sám zivot.
Po přečtení přemýšlím, jak je možné, že děti bez rodičů v sobě najdou tolik vůle k životu, že dokáží přežít Osvětim i následné putování zpět domů. A zároveň mě to nutí přemýšlet, zda bych jako rodič v takové situaci od sebe oddělila všechny děti a nechala je napospas osudu a cizím lidem a zároveň přiváděla na svět další děti. Přečetla jsem spousty knih na toto téma a téměř ve všech naopak rodiny držely do poslední chvíle pospolu i s vidinou smrti. Nechci soudit, ale tato rodina měla zřejmě velké štěstí díky bohatství a proto přežila většina dětí, ale myslím, že to pro dětské duše musela být krutá zkušenost s následky do konce života. Chybí mi v knize alespoň krátké shrnutí, jak svůj život prožily ostatní sestry.
Kniha se mi nelíbila, špatně se mi četla. Nebyl v ní snad jediný dialog. Možná bych pochopila, že autor chtěl ukázat krutost, agresi a zlobu za války v kontrastu s nevinností a bezbranností v podobě dítěte, ale té negace bylo až příliš.
Už dlouho se mi nestalo, že by mi kniha nedala spát. Po nocích jsem přemýšlela, jaký je úkol Josefa, proč ho zrovna Karel a Adolf vidí a co by měl mít společného s Dominikem? Konec byl možná trochu přitažený za vlasy, ale s poslední větou i slza ukápla. Libily se mi vsechny tři časové linie. Použití dobového jazyka bylo zajímavé pro porovnání a současná mluva je tedy bohužel hrozná. Skvěle napsané a pro znalce Budějovic to musí být ještě o to lepší čtení.
Krásný příběh o těžkém životě rodiny strážce majáku na odlehlém místě, o sourozeneckých vztazích, o životních obětech, těžkých a bolavých rozhodnutích a o hledání kořenů a pravdy, o odpuštění a pochopení. Velmi pěkně napsané. Klubko staré několik desetiletí se postupně rozmotávalo s napětím a čekáním, zda i Morgan najde své místo a své kořeny.
Moc jsem toho od knihy nečekala, vzhledem k nízkému hodnocení zde, ale překvapila mne. Napínavá, dobře se četla, poslední stránka byla nejlepší, tu asi moc lidí nečekalo. Takže hlavně za ni 4*.
Další z mnoha knih na téma holocaust, ale zase trochu o něčem jiném a z jiného pohledu. Tentokrát se nesetkáváme s někým, kdo přežil koncentrační tábor nebo se někde schovával, ale je to příběh o dívce, později ženě, která jako dítě odjela do zahraničí a tím jí bylo umožněno přežít válku. Nejvíce mne zaujala právě část jejího příběhu z dětství, ale ani další život Ráchel nebyl nezajímavý.
Příběh mne svým tématem nezaujal. Spíše mne bavil vztah detektiv a astistenka. Kniha je psaná čtivě, propracovaná, ale něco tomu chybí. Něco, díky čemu bych na ní za dva dny nezapomněla.
Prožívala jsem s Taťánou a Alexandrem jejich lásku, jejich naděje, bolesti, strach, hlad, zoufalství.... Uronila jsem slzu nad každým mrtvým členem rodiny, plakala jsem nad celým Leningradem. Zoufale jsem držela palce, aby všechno dopadlo dobře, aby přežili. Na konci mne přepadl smutek, že se s nimi musím rozloučit. Taťáno a Alexandře budete mi chybět, ale příběh naštěstí ještě nekončí....
Autorka mě překvapila, jak dokázala popsat ztráty ideálů, těžké doby a osudy třech hlavních postav a přesto z nich vyzařovala touha po lepším životě a nadějích na lepší zítřky.
Půjdu proti proudu, ale na mne kniha působila, jako kdyby ji splácali pejsek s kočičkou. Vezmeme dobu covidu, přidáme očkování, k tomu něco jako koncentrační tábor, svezeme se na koňském povozu jako před 100 lety, muži prodávají ženy za demižon slivovice jako ve středověku... Některé scény byly zcela mimo logiku. Proč byl nějaký tábor v Josefově? Proč tam byly určité ženy a děti? Co dělalo dalších 10 milionů lidí v tomto státě? Stříleli po sobě všichni za kus žvance? Ne, toto nebyl můj šálek čaje. Příště raději zase nějakou detektivku.
Strašně mi vadil Teodor a jeho vlezlost. Když jsem na konci četla větu: Mohl by sis konečně dát pokoj?, musela jsem se smát. Jsem zklamaná, že kniha se točila především kolem Teodora a jeho pocitů a zmatků v hlavně kvůli ženám a kolem historických událostí jen proletěla. Autorka se sice pouští do mnoha námětů jako jsou česko polské vztahy, vězení v 50. letech, důlní neštěstí, autismus...ale vše je jen povrchové, žádné téma nepůsobí dotaženě. Některé dějové linky, jako třeba Lidie a Jaroslav, byly zbytečné. Kniha ve mně nevzbudila žádné pocity.
Jako detektivka dobré. Ale proč musí poslední dobou autoři cpát do krimi příběhu i milostné pletky vyšetřovatelů?
Bylo to čtivé, ale na detektivku málo napínavé. Hodně se to táhlo, dvojice policistů působila všelijak, jen ne jako kriminalisté.
Úplně mi nevyhovuje autorky styl, ale zvykla jsem si rychle . Příběh tři hašteřivých a urážlivých sester by měl mít nějaký konec. Třeba prozření, co je potřeba v životě nebo na sobě samé změnit, ale nic takového se nekonalo. Jediná jejich matka dokázala se svým životem na stará kolena něco udělat. Takže na konci má čtenář pocit, že to celé čtení vyšlo úplně naprázdno.