Kopretina_aku komentáře u knih
Téma zajímavé, příběh pěkný, ale obsahově bych uvítala tak o 100 stránek víc. Celé mi to přišlo takové zjednodušené, málo podrobné a předvídatelné. Nemohu si pomoci, ale Elodie a její kamarádka působily svým zapojením do odboje a nasazením naivně a braly to spíše jako hru, kterou vyplňovaly své volno a u které nedomýšlely, co všechno by je mohlo potkat.
Příběh mne svým tématem nezaujal. Spíše mne bavil vztah detektiv a astistenka. Kniha je psaná čtivě, propracovaná, ale něco tomu chybí. Něco, díky čemu bych na ní za dva dny nezapomněla.
Co k tomu napsat, když už bylo vše napsáno a vysloveno? Prostě vzít knihu a číst. A na konci litovat, že už je konec.
Myslím, že by ke knize více seděl název Krasojezdkyně, než Krotitel. Líbil se mi otevřený konec. Ale chybělo mi větší propracování postav a jejich motivů. Sice "pachatel" je velmi brzy předvídatelný, ale tentokrát to má háček a nakonec vlastně ani policie nezjistila tu hlavní pointu.
Pozor SPOILER. Musím uznat, že kniha mne velmi zaujala. V Kláře jsem viděla ambiciózní ženu, ovlivněnou otcem, která pro vlastní úspěch a to, aby vydělala peníze, byla ochotná udělat téměř cokoliv, co by asi většina milujích matek neudělala. Nedovedu si představit, že mi bude umírat dítě a já pojedu koncertovat. Naprosto nepochopitelné je, že se matka nedokáže podívat na duševně nemocné dítě a chodí kolem něho, jako kdyby neexistovalo a nakonec ho pošle do ústavu a během někalika desítek let ho ani jednou nenavštíví. Jako milující žena, která projevuje city k blízkým, mi také moc nepřipadala. Vlastně ani nevěděla, proč ani vlastního manžela nikdy nenavštívila v blázinci. Robert byl sice geniální skladatel, ale v době kdy žili, se nejspíš každá duševní porucha léčila zavřením do blázince. Jeho život byl velmi smutný a nenaplněný. Připadalo mi, že jeho žena nemilovala ani tak jeho jako člověka, ale jeho dílo a umění. Čekala jsem román o vášni, ale nejsem si jistá, jestli tito dva byli stvoření jeden pro druhého. Většinu rozhodnutí, dělala Klára, i za cenu, že je Robert odmítal. Já bych Kláru nazvala kariéristkou, která milovala především samu sebe.
Kdo nezažil duševní nemoc u někoho blízkého, tak se hodně poučí a bude si přát, ať se něco takového jemu a jeho rodině vyhne. Kdo to musel někdy prožít, tak v knize najde spoustu situací totožných s těmi, které nemoc provázely. Smutek, bolest, beznaděj, nepochopení okolí.., každý se s tím vyrovnává po svém. Zajímavě vykreslené postavy, jejich svět a emoce, nejen smutek, ale i radosti a naděje. V knize jsem našla spoustu námětů k zamyšlení. Vždyť všichni jsme nějak divní, někdo se bojí tmy, někdo zase sov a každý si nese nějaký svůj kříž, ale důležité je, nést ho občas i s humorem a mít kolem sebe přátele, byť jsou všichni nějakým způsobem "ztroskotanci".
Kdo by nezažil to, co hrdinka knihy? Asi každá matka dětí, které končí rodičovská dovolená zažívá stejné pocity. Myslí si, že padá na ústa, že je v jednom kolotoči a stejně ví, že fungovat musí. Myslím, že podobný příběh by dokázalo popsat mnoho žen. Ale nevím, jestli je zajímavé o tom ještě i číst. Nic jiného, než právě tu všednost, jsem v knize neobjevila. Určitě už paní Keleová-Vasilková napsala mnohem lepší knihy.
Zajímavá kniha, Carmen není ani kladná ani záporná postava. Snažila se přežít válku a tak se v danou chvíli vždy přiklonila na stranu toho, kdo byl právě na koni. Trochu mi vadí, že to není úplně biografické a skutečná data se prolínají s autorovou fantazií.
Četla jsem všechny knihy postupně a možná proto mám pocit, že z každé předešlé si autorka něco vzala, splácala to dohromady a byla Andělíčkářka. Jinak skvěle a poutavě napsané jako vždy, ale už mě nebaví číst v každé knize, jaký způsobem Gösta odděluje sušenku od náplně nebo jak si Patrik namáčí toust s kaviárem do kakaa. Možná by nebylo od škody některé zvyky hlavních hrdinů vypustit, určitě hodně čtenářů čte víc knih po sobě a už se s postavami seznámili dokonale.
Plavec je vlastně taková tajemná osoba, která tajemnou zůstane až do konce knihy. Většina času se děj točí kolem Klary a prožijeme s ní některé těžko uvěřitelné okamžiky, intriky v ústředí CIA, honičky plné napětí a přestřelek. Kniha je velmi dynamická, takže se čte dobře, střídají se prostředí od USA, přes Sýrii, Libanon, Belgi, Paříž, až se dostaneme na švédský venkov.
Milá kniha, řekla bych spíše než příběh, je to průvodce po Beskydech, Islandu a Vysočině. A mezi tím cesty mezi Prahou a chalupou. Kniha na mne působí, že autorka píše hlavně pro sebe nebo pro svou kamarádku, kdy jí popisuje běžné dny na chalupě, houbaření a eskapády s matkou.
U tohoto příběhu je už od prvních stran jasné, kdo je pachatelem vraždy a co skrývá za tajemství. Je tedy zajímavé pozorovat práci policistů, kteří se pomalu a přetěžko snaží pachatele dopadnout a odhalují další kostlivce ve skříni nejen u Matse Sverina. Líbil se mi příběh původních obyvatel Graskäru, který byl spíše jen okrajový a pozorný čtenář také ihned pochopí, co skrývá Emelin manžel a jaký asi bude její osud. Trochu mi vadilo, že autorka používá opět stejné téma, které již bylo v jiných knihách: domácí násilí páchané na ženách a dětech a opět sourozenecká dvojice, která je po tragickém dětství na sebe citově upoutaná.
Příběhy obyčejných žen ze života. Každá čtenářka tam asi najde i nějaké situace, s jakými se setkala sama, obzvlášť matky na mateřské. Ale možná proto, že se jedná o běžné životní příběhy, tak mi nepřišla kniha nijak zajímavá.
Pro znalce francouzských dějin je to jistě velmi zajímavá kniha. Já se občas ztrácela v postavách a často podivných propletencích.Vzledem k častýn narážkám na mininulý případ Alda Morosiniho a jeho "gang" by kniha asi měla volně navazovat na Zlatou chiméru Borgiů. Na můj vkus se příliš mluvilo u čajů a otevřený konec mne donutil si položit otázku, jestli mělo smysl knihu číst.
Z mého pohledu nejlepší díl. Konečně jsme se dozvěděli, jakou minulost měla Eriky matka, protože se v tomto příběhu zaujímá hlavní roli, proč se ke svým dcerám chovala tak chladně a jak obtížné může být pochopení vlastní matky. Líbilo se mi propojení s obdobím 2. světové války a zároveň současností. Bohužel se také ukazuje, že i v současné společnosti existují skupiny nebo jedinci, kteří se staví na stranu nacistické ideologie.
První, co mě po přečtení napadlo: nějak neobvykle málo vražd. Ale ona stačí i jedna a dokáže z toho být poutavý příběh, perfektně psychologicky propracovaný.
Opět jsem spokojená. Sice bych měla výhrady k práci policie, proč je už dávno nenapadly některé skutečnosti a jestli ve Švédsku neexistuje něco jako rejstřík trestů, aby si ověřili minulost obětí a co by mohli mít společného. To byla asi první, co mě během čtení napadalo. Tentokrát mě pobavil ředitel policejní stanice a jeho románek a stejně tak se vždy těším i na další soukromé osudy policistů a hlavních postav. Myslím, že je to příjemná vsuvka, kdy si člověk při čtení chvílemi odpočine od všech těch činů psychopatů, kterými se to v knihách jenom hemží. Trochu mi vadila reality show, která se ve městě točila, připadala mi zbytečná, i bez ní by byl příběh napínavý a o nic bychom nepřišli.
Moje třetí kniha ze série a začínám mít pocit, že městečko Fjällbacka je plné psychopatů, fanatiků, pedofilů a jiných šílenců. Bydlet bych tam tedy nechtěla, ale velmi ráda o tomto městečku čtu. Oblíbila jsem si i všechny postavy, se kterými se setkáváme, líbí se mi, že se v každé knize dočteme, jak pokračuje těžký život Eričiny sestry Anny a musím uznat, že autorka píše poutavě a vymýšlí zajímavé zápletky.
Musím uznat, že autorka má psychologii postav výborně promyšlenou, stejně tak zápletku, zdánlivě nečekané zvraty. Pozorný čtenář si ale z náznaků dá v půlce knihy dohromady, kam se asi bude vyšetřování ubírat, kdo bude pachatelem, z jakých důvodů to vlastně dělá a jaký další kostlivec vypadne ze skříně v roky rozhádané, zvláštní rodině. Přesto je to výborná kniha, která se velmi dobře čte, i když Ledová princezna se mi líbila o trochu více asi i z toho důvodu, že v této knize už nebyl takový prostor pro Eriku.