Kozel komentáře u knih

Krátké dílko, avšak docela zábavné - ač ne tolik jako Panství na ostrově, které mě osobně bavilo víc. Nejspíš na tom svou roli hraje forma Thadyho vyprávění a fakt, že pro celé pochopení obsahu chybí znalost irské povahy obecně a tehdejší společnosti. Snad i proto díla madame Edgeworth nejsou tak obecně známá a slavná jako třeba v případě současnice Austenové, jejíž knihy nebyly tolik poplatné době vzniku. Zámek Rackrent, který si v názvech a jménech hodně hraje s jazykem stejně jako s ironizujícím popisem společenských poměrů, i přesto nabízí spousta úsměvných okamžiků bohémského života jeho panstva - především páně Condyho. Thadyho podivně pokroucená loajální morálka starého sluhy dává vyprávění zvláštní punc i kontrast oportunistů, jakým byl jeho vlastní syn Jason.

Vlastně ani nevím, jak se ke knížce postavit. Je to takový zvláštně chutnající jednohubka, která však nechá spíš jen nekonkrétní pocit, že to chutnalo docela dobře, ale připomenout si tu chuť znova člověk úplně nevyhledává.

3 21.05.2019

Jako je pro Poirota ikonickým případem Vražda v Orient Expresu, Holmesovým ikonickým případem je nepochybně Pes baskervillský. I když ho člověk nečetl, nepochybně na něj narazil v nejednom zpracování. Ale originál je originál, přestože jsem knihu do ruky vzal s ostudným zpožděním, avšak s nijak nezmenšeným nadšením. Holmes je geniální postava, ještě geniálnější její autor. Těch citátů. Těch vodítek. Těch "aha" okamžiků, kdy si čtenář uvědomí, jak mu Doyle dával indicie, které přehlídl a které zcela logicky ústí v danou dedukci. Připadal jsem si jako Watson, který se přes veškerou snahu nikdy nepřiblíží svému učiteli, cítí se uražen a zároveň pochválen jako malý žáček. Akorát, že mým učitelem je Doyle místo Holmese. To jsou znaky Holmesovských příběhů, které v téhle knížce dosahují vrcholu ještě podtržené až gotickým nádechem baskervillského zámku, jeho tajemství, a mlhou nad nebezpečnými blaty, které ukrývají nejenom uprchlého trestance. Jo, tohle jsou věci, které si lze užít opakovaně.

10 10.05.2019

Hezká sbírka obsahující pět povídek o největších legendách ostrovů - Beowulfa, Artuše a Robina Hooda. Nevím, že by tomuhle trojlístku někdo konkuroval. Každopádně je to sympatická směska, ačkoli zamrzí, že je omezená pouze na ukázky. Kompletní Maloryho dílo o Artušovi je v češtině těžko sehnatelné, Robin Hood je nabízen v nejslavnějším podání Dumase (a to ještě v různých překladových a editorských kvalitách) a Beowulfa aby taky jeden pohledal. Uznávám, že na zadek si z toho výběru člověk vyloženě nesedne, ale je příjemné se tím pročíst a vidět zase jiné vyprávění těchto příběhů. Hlavně ve srovnání Maloryho Artuše s modernější Stewartovou za mě vítězí právě Malory.

2 05.05.2019

Já toho Thackeraye snad na milost opravdu nevezmu. Při nejmenším ho prostě dosud nedokážu pochopit. Pravda, do snobů vyšší společnosti se strefuje opravdu velmi satiricky, otevřeně a často vtipně (hrátky se jmény jsou jedním z jeho kouzel). I pár myšlenek jsem si musel podtrhnout a seznat, že spoustu věcí zcela bez problému můžete použít i na dnešní lidi (ti se prostě nemění, pouze propriety, což už vím od Fieldingova Jonese). Ono to tak ani není trefování do snobismu všeobecně jako do vyšší britské - potažmo lidské - společnosti a jejího pokrytectví, nadřazenosti, patolízalství a maloměšťáctví. Problém jsem měl však se samotným Thackerayem. Sice se sám považuje za snoba, což je od něho hezké, ale jeho satira a ironie hraničí až s bezohledným cynismem a jistou zhrzeností. Jako od člověka, který se závistí a touhou pokukuje po vyšších příčkách, kterých však nedovede dosáhnout, jakkoli je onou vrstvou tolerován, a tak napíše parodizující pamflet. Na druhou stranu a ještě jednou zopakováno, pamfletem docela pěkným, humorným, plným skvělých přirovnání a slovních obratů a světový slovník obohacující o jeden termín.

1 04.05.2019

Doslova kapesní vydání je jedna z nejmenších knih, co jsem držel, ale zaručeně nejmenší, kterou mám. Knížečka 7,5x8 cm nabízí pouze výběr Spenserova básnického umu a ještě ne tu zásadní. Jakkoli poezie nepatří mezi moje top literární formy, vždy raději sáhnu právě po starší poezii. A tak jsem se s potěšením vydal na cestu renesanční básně, kterou Spenser věnoval především své ženě Elizabeth Boylové. Jelikož to renesance anglická, chtě nechtě jsou některé rýmy tak šikovně napsané, že dávají vzniku myšlenky, zda ji Spenser nesměroval i na mnohem společensky vyšší Alžbětu, která tehdy seděla na trůně. Nakonec jen dodám, že víc mě oslovila sonetová část než samotná Svatební píseň, u níž jsem však hodně ocenil mileneckou gradaci.

2 29.04.2019

Collinsovy příběhy jsou radost číst. Baví mě, jak čtenáře - nebo mě rozhodně - napíná. Už na začátku sice člověk pozná, o co zhruba jde, ale Collins ho v domněnce dokonale uspí a přes tušení přijde s nějakým nečekaným překvapením. Do toho výborné postavy a dialogy, které jsou nepochybně ovlivněné přátelstvím s Dickensem - ať už zmíním strýčka Josefa, ne tak hodnou madame Trevertenovou, nevrlého a společností znechuceného Ondřeje Trevertona nebo samotnou Sáru Leesonovou. A v neposlední řadě, jako už několikrát, temná rodinná historie, opuštěné panství a tajemné pokoje zanesené letitým prachem. To je prostě Collins. Jednoznačně nejmilejší část pro mě byla, když Růžena, neboli Rose, se slepým manželem pátrali v myrtovém pokoji po tom nejdůležitějším a následně se dopátrali pravdy.

Nemalým zážitkem v tomhle případě byla i čeština z roku 1876. Prvních několik desítek stran jsem se do ní dostával, než jsem si zvykl na překlad jmen či na přeházený slovosled hlavně i přídavných jmen s podstatnými k nim se vážících. Pak už jsem si jen užíval slova jako "zoujat" nebo "zýtřek" =o)

3 29.04.2019

Výborný román. Ostrý, živý, zábavný i k zamyšlení. Jane Austenová je známá svou lehkou ironií, ale madame Edgeworth sází na tvrdý sarkasmus a parodii. Přitom si ponechává hodně prostoru pro trefnou kritiku u vážné zamyšlení vztahující se jak k tehdejšímu dění tak obecnému rozdílu mezi povrchní vysokou šlechtou, vystěhovalci doma nenáviděnými, v zahraničí opovrhovanými a na obou stranách zneužívanými. Ale nic není černobílé. Bavily mě Mariiny úvahy, poznámky, upozornění i ten humor. Uznávám, že občas příběh trochu vázne či škobrtá, nicméně je to bohatě vyváženo naprosto fantastickými dialogy, živými postavami střídající uvěřitelnost s karikaturou. Namátkou šlechetný lord Colambre a jeho rodiče, stejně jako irský hrabě Halloran či dobrácký James Brooke. Ovšem naprosto dokonalé jsou postavy z nižších vrstev - ať už darebák Mordicai, ještě větší gauneři svatej Dennis a velkej Nicky svérázný Terence, kočí Larry.

Jednoduše: byla to jízda. Rychlá, svižná, kodrcavá, zábavná, plná nádherných scén čarujících úsměv i zamyšlení.

2 18.04.2019

Vynikající "encyklopedie do kapsy". Takové shrnutí a zároveň úvod do dějin ne samotné myšlenky, ale spíš filozofie, vývoje vědy a hlavně náboženství a víry obecně. Spousta věcí může být pro čtenáře už známá, ale i tak se jedná o výborně složený timeline, který se čte plynule a spolu s tím vzniká řetězec myšlenek ve čtenářově mysli.

Aspoň u mě to tak bylo, takže nejen, že mám odkaz na spoustu další literatury, ale i mnoho nezodpovězených otázek. Bylo zajímavé sledovat, jak se víra stala popudem k vědě, následně šly ruku v ruce, načež "učedník přerostl svého mistra", abychom skončili v současné krizi, kdy zbyla jenom věda bez víry. Zda přechodné nebo trvalé se my nedozvíme. Ještě musím podotknout, že v okamžiku, kdy jsem se dostal v dějinách myšlenky k modernismu, přestal jsem chápat a rozumět psanému. Což mě vede k domněnce, že ta má mysl je skutečně poněkud hnutá vůči současnému světu=o)

1 07.04.2019

Původně jsem si myslel, že se jedná o Collinsův román, avšak k mému překvapení jsem dostal hned pět povídek autora okouzlujících zápletek, mystifikace a detektivních příběhů. Pravda, stejně jako prakticky každá sbírka, ne všechno je vynikající. A tak zatímco titulní Žlutá maska je i přes určitou předvídatelnost krásným intrikářským příběhem s několika zvraty, Zesnulá Mary Hollingfordová je poněkud uspávající, zdlouhavá a pro mě jako čtenáře unavující. To se stává. Sestra Róza svou až přehnanou sentimentalitou charakteru na tom byla podobně, ačkoli se do příběhu - odehrávajícím se během Velké francouzské revoluce a po ní - vlastně příliš aktivně nezapojuje. Za to postavy Trudaine a Lomaque stojí za pozornost a scény z vyšetřování, soudu či vězení atmosférou stály za to.

Pak jsou tu poslední dvě povídky. Hořké sousto je skutečným bonbonkem podle Collinse. Humorná detektivní povídka s citovanými dopisy, viditelným egem, vyšetřováním, nápověďmi. Takového Collinse mám nejraději. Percy a jasnovidec pak nakousnutím fenoménu různých médií, ovlivnitelnosti osudu a především koncert charakterů. Jestliže se zdá kapitán Bervie zpočátku velmi nepříjemným, pak na konci si odpovídám kladně na jeho otázku, zda dodržel slovo a zasluhuje si mou velkodušnost. Ostatně to samé platí o celé sbírce Žlutá maska

2 06.04.2019

Podle doslovu byl Daniel Defoe docela slušné kvítko. A důkazem toho je Deník morového roku; šibal jeden. Ocenit knihu však Daniel nedává zadarmo, současnému čtenáři obzvlášť. Skutečně otravným způsobem se opakuje - úsloví "jak jsem zmínil" či "tedy jak jsem řekl" jednoho dráždí v nervové soustavě. Od tématu k tématu a zpět odbíhá a vrací se jako Sternův Tristram Shandy, ale v ne takové kvalitě. A humorné vsuvky vkládá do příběhu jako osud do života Fieldingova Toma Jonese, ale ne takovou lehkostí a zábavností. Pokud ale zdárně zdoláte veškerou vatu a stylistickou kulhavost, může se před vámi v celé kráse zjevit Defoevo šibalství a cennost téhle reportáže z velmi těžkého roku 1665; aspoň jak si myslím, že se to podařilo mně.

Ačkoli je celá kniha psaná v jediné kapitole jako souvisle nesouvislé vypravování H.F., předpokládaného Danielova strýce, vykazuje mnoho znaků moderních populárně naučných knih či historických románů inspirovaných skutečnou událostí (Defoe knihu napsal přeci jen půl století po událostech). Defoe si klade spousta otázek a snaží se morové navštívení pojmout z nejrůznějších úhlů a okolností - politických, ekonomických, společenských, náboženských, vědeckých a dalších, jedna úvaha zajímavější než druhá (jen tu náboženskou včetně závěru úplně nepobírám, ale v kontextu doby zajímavé). Používá k tomu nepřeberné množství rozličných pramenů, které cituje a zároveň věc kamufluje vlastními úvahami, charakterovou proměnou vypravěče i snahou o objektivní soud. A to tak šibalsky, že rozdíly mezi faktografií a uměleckou licencí často velmi splývají, že by Scott záviděl (a možná záviděl).

Dneska si těžko dovedeme představit - vlastně ani ne těžko, spíš vůbec nedovedeme představit - podobnou epidemii jako byla ta morová či jakákoli jiná. A tak může být tahle kniha o to hodnotnější, neboť dává pohled na tragédii a společnost, která na ni různě reagovala. Možná někoho překvapí, že lidská společnost se božím trestem nijak nepoučila a dnešní reakce by byly stejné - někdo se snaží utéct (chytří ví), někdo zbabělecky uteče (aspoň v něčem se různá vyznání neliší), jiný pomáhá druhým vzdor vlastnímu nebezpečí (vždy jsou hrdinové velcí i malí, ale stále hrdinové), lidé se semknou (podpora veřejná i soukromá), snaží se vydělat na neštěstí (věštci a mastičkáři nezklamou) i okrádají navzájem (to jsem nevěděl, že už tehdy řezníci napichovali maso) a veřejná správa se snaží věc řešit, ač ne vždy šťastně (úvahy nad uzamykáním domů jsou hodně dobře promyšlené). Takže tři sta let stará kniha nemusí být nutně tak stará.

8 30.03.2019

Ah, ty Dickensovy povídky=o) je škoda, že v češtině nikdy nevyšly v uceleném souboru, a tak je musí člověk sbírat po kouskách, takže se přes veškeré potěšení z četby sem tam objeví i jistá trpkost. V tomto souboru nazvaném Strašidelný dům jsou ze Strašidelného domu pouze dvě první kapitoly - spíš bych sáhnul po vydání od Akcentu z roku 2008 obsahující kapitoly všechny, včetně Collinsových či Gaskellové, s nimiž na knize Dickens spolupracoval. Druhou trpkost, které mi toto vydání způsobilo, bylo při Strastiplných dobrodružstvích anglických zajatců. Překladatel totiž ze tří kapitol přeložil jenom dvě, které napsal sám Dickens a vynechal onu prostřední Collinsovu, kterou zmínil komentářem o dvou větách, které jsou v každém anglickém vydání. A tak po Amerických poznámkách nezbývá nic jiného než si poradit svépomocí. Takhle vytržená kapitola totiž způsobila, že obě kapitoly ani ne tak obsahem, jako formou vyprávění působí velmi odlišně a nesouvisle.

Na druhou stranu, abych jen neplakal, je tu Příběh chudého příbuzného, který je opětovně dickensovsky silný, smutný a jímavý a velice lidský. Však kolik z nás žije ve vlastními silami vybudovaných vzdušných zámcích, které tolik kontrastují s realitou, kterou se stydíme otevřeně přiznat? A Příběh dítěte je už jen krátkou sondou do lehkým patosem posypaného putování lidským životem. Dovedu si představit, že podobným způsobem bude většina z nás vzpomínat, když se bude blížit na konec lesa, kterým procházíme.

1 25.03.2019

Vynikající útlá knížečka, nebo možná spíš essay (nevím, proč je v čr taková tendence překládat jen kousky celku). I když je to práce víc než sto let stará, dnes není o nic méně aktuální. Bennett humorným a moudrým způsobem tne do živého a na těch pár stránkách nabízí mnoho inspirace a zamyšlení. Lidi dnes neumí ani vypnout, ani zapnout. Rozhodně stojí nejen za přečtení, ale i za aplikování. Nebude to snadné.

2 18.03.2019

Tak po pravdě nevím, jak k tomuto Scottovu románu přistoupit. Srdce Edinburku chvílemi tluče pravidelně, jindy silně bije div z hrudi nevyskočí, pak zase poněkud vynechává v pravidelnosti a později zase tiše přede. Nejsem si však za sebe jistý, je-li to dáno velikými emocemi či kardiovaskulární vadou.

Nemohu však Walterovi upřít jeho schopnost pro velké scény, provázanost osudů a samotné postavy. Ať už otravný David Deans zabedněný ve svém presbyteriánské víře, který si nezadá se samostudentem Saddertreem, naprosto povahově okouzlující vévoda z Argylu, kontroverzní Robert Staunton, traumaty šílená Magda Varta a další. Ovšem ona sesterská dvojice je vynikajícím kontrastem. Efka sice moc prostoru v příběhu nedostává, za to její svobodomyslná povaha snažící se trochu uniknout z domácích pout ano. A pak je tu Jenka. Rozumnější a vázaná vírou natolik, že se zdráhá učinit cokoli, co by se neshodovalo s jejím svědomím, slušností a vyznáním, načež je strůjcem celého příběhu. A jeden může obdivovat, jak se jí podaří věci řešit. Zvlášť při jejím slyšení u královny Karoliny v parku.

Takhle to zní, že jsem příběhem fascinován. Tentokrát spíš jen jeho kousky, než celkem, protože ty diamanty bylo nutno vykutat z hrubé skály, která je obklopuje a tentokrát nebyla tak snadno schůdná, poddajná a strhující jako v jiných Scottových dílech.

3 18.03.2019

Když se řekne 19. století a drogy, představím si opiové doupě. Pokud si představím opiové doupě, vybaví se mi scény filmu Z pekla nebo ještě lépe - úvodní stránky Dickensovy knihy Záhada Edwina Drooda. A přece je to málo.

Císařové snů je knížka sice útlá, ale informačně velmi nabitá s tendencí mi pozměnit, respektive velmi rozšířit vnímání mého oblíbeného století a nutit k přemýšlení. Celkově se 19. století neslo v duchu zkoumání, objevování, odhalování a vynalézání, což platí o drogách jako o čemkoli jiném. Hlavně pro Západní svět znamenal objev stimulantů, povzbuzovačů i jízdenek do jiných světů, což v mnoha případech na začátku vypadalo jako cesta za poznáním, ale v důsledku zanechalo dalším generacím dárečky skutečně nepěkné.

A tak můžeme sledovat, kterak se první chemicky stvořená droga - rajský plyn - zneužíváním změnil v ohyzdnost; jak se prospěšný morfin a heroin v podobě pastilek či tinktur vynálezem injekčních stříkaček proměnil v jízdenku do pekel; jak se marihuana, která tehdejší badatele zvlášť neoslovila, stala symbolem drog a démonizovanou rostlinou; nebo jak povzbuzující koka v podobě kokainu rozprášila nejednoho člověka. To vše dáno do kontextů společenských, vědeckých, uměleckých i politických. Je zajímavé, že největší hrozbou pro všeobecnou západní společnost je droga nejvíc tolerovaná a dovolená - alkohol. Inu, asi je to vždy o užití a použití.

Abych to shrnul, drogový příběh Císařové snů rozhodně stojí za pozornost i přes malou kosmetickou vadu způsobené poněkud rozhozeným řádkováním českého vydání. Je možné, že v nakladatelství Dedalus se při vzniku knížky ponořili do studia taky trochu svědomitěji.

6 06.03.2019

Jelikož se můžu považovat za Dickensiana, nemohu jinak než tuhle útlou knížečku nazvat jinak než krásným sešitkem obsahujícím čtyři příjemné povídky Dickensovy.

V té první Charlie čtenáře provede nočním životem londýnských ulic. Protože autor živé popisy uměl, není tomu jinak ani v tomto případě, kdy plynulost nezávislých dějů fascinuje. Křtiny jsou docela milou groteskou svištící a houpající čtenářem jako omnibus, který natřásá a hází Dumpsem v londýnských ulicích na cestě za povinnostmi kmotra. První polovina sešitku je však jen kolo na rozehřátí, protože pro mě je ta následující půle o stupeň lepší. Gotický Černý závoj mne už zaujal v jiné sbírce a patří mezi moje nejoblíbenější Dickensovy povídky vůbec. Je temná, zábavná, poučující a nutí silně k zamyšlení nad lidskou spravedlností. A nakonec je tu vytříbená groteska na téma domácích divadel ironizující tyhle radovánky vyšších vrstev okořeněné ještě láskou Dickense k dobrovolnickému divadlu. Austenová stejnou tématiku roztáhla na větším prostoru v Mansfieldském panství, ale Charliemu stačilo stránek pár a pořádně se do toho opřít.

Hezký sešitek. Co mne však trochu mrzí, je skutečnost, že sešitek se jmenuje Črty stejně jako originál. Leč v českém překladu jsou pouze ony 4 povídky, přičemž původní soubor Sketches by "Boz" jich obsahuje 56. A tak nezbývá než nadále pokračovat v pomalém sbírání jednotlivých plodů, kterými tenhle autor potěšil nejednoho čtenáře napříč generacemi i zeměmi.

3 28.02.2019

Vyčerpávající série Mary Stewartové konečně pokořena. Čtvrtý díl, který se věnuje výhradně Artušovi, mohu upřímně označit za mnohem lepší než předchozí trilogii o Merlinovi. Bylo tu mnoho akčních i napínavých scén, překvapivých momentů, velkých zvratů, ale také spousta ne zrovna zábavné vaty. Nimuí ani magie nedostaly mnoho prostoru, za to jednání lidské a královské mnoho. Orknejští princové a jejich horké hlavy dovedly překvapit při vraždách jedovaté Morgause nebo hloupého Lamoraka. Mordred marně se snažící zůstat dobrým a ještě marněji se snažící vyhnout svému osudu. A král všech králů - Artuš.

Jenže. Jenže celou dobu mi během všech knih vrtala hlavou otázka, co mi na autorčiných příbězích a jejich podání nesedí. A díky ediční poznámce jsem nalezl odpověď. Mary Stewartová totiž uvařila hořko-kyselo-sladký lektvar namíchaný ze dvou zásadních ingrediencí. Těmi byly vynikající Dějiny britských králů Geoffreye z Monmouthu, jehož podání merlinovské legendy je naprosto famózní, a Artušova smrt Thomase Maloryho, kterou jsem zatím bohužel do ruky nedostal, ale která tu Artušovskou část podává ve známější podobě s Lancelotem, Avalonem, Excalibrem.

Takže závěrem, děkuji Mary za několik příjemných momentů jednoho z nejslavnějších příběhů vůbec, ale její podání mezi mé oblíbené patřit spíš nebude.

3 27.02.2019

Závěrečný díl trilogie považuju za nejzdařilejší. Zatímco je Artuš na vrcholu své vlády, Merlinova moc kouzelnická i politická slábne, což nemá velký vliv na vztah mezi králem a jeho prvním rádcem. Merlin hojně cestuje (stejně jako v předchozích dílech), a to nejen fyzicky, ale i ve vidinách. Prostoru se dostává i ženským postavám, které většinou vládnou intrikám, včetně Nimuí. Příběh docela hezky plyne a vyjma věcí jako výstavba Camelotu či Merlinovo pohřbení zaživa a jeho "znovuvzkříšení" má čím dál méně s původní legendou nebo tím, jak ji čtenář slyšel.

Přestože se mi tenhle díl líbil nejvíc, stejně nemůžu hodnotit výš než průměrem. Stále je mi záhadou vlastní pojetí, které autorka vlastně zamýšlela. A stále mi chybí něco víc, než jen suché vypravování bez větší hloubky. Ani historický román, ani čistá artušovská legenda, ani fantasy. Ze všeho zbyla jen hrubá kostra, která je po různu sešroubována dohromady. No. Zbývá volné finále.

15.02.2019

Druhý díl Merlinovské trilogie byl pro mě čitelnější než ten první. Přesto je pro mě styl Mary Stewartové stále proniknutelný stejně těžko jako mlha snášející se nad jezerem obklopujícím Caer Bannog. Autorčiny rozvláčné popisy velšské a anglické krajiny jsou bohužel spíš unavující než představivost probouzející, což nahrazuje zajímavým prolínáním historických skutečností a nádechem fantasy.

Jiná kategorie je samotný Merlin, kterého už beru jako velmi chytrého polokouzelníka, který dění příběhu ovládá spíš vytříbenou psychologií než kouzly (moc mě zaujala myšlenka, že kamkoli přijde, projevuje místnímu bohu úctu, ať je to bůh jakýkoli). Od chvíle, kdy se Artuš objeví ve společnosti Merlina, je kniha už mnohem zábavnější, čitelnější a dramatičtější stejně jako její postavy - ať už tu máme věrného Cadora, démonickou Morgause, umírajícího Uthera, přátelského Ectora nebo podezřelého Lota.

Tentokrát s očekáváním vezmu do ruky třetí díl a jsem zvědav, jak moc se bude Maryino podání shodovat s tím, co o artušovských legendách vím, či jsem si myslel, že vím. Nebo jak se mi její podání vůbec bude líbit.

2 07.02.2019

Artušovské legendy....a Merlin. Vlastně ani není potřeba něco zvlášť dodávat. Tahle dvě jména fungují (alespoň pro mě) dostatečně silně, abych sáhl po knižním zpracování, když se naskytne příležitost. Mary Stewartová svou trilogii začíná pěkně od začátku zrozením bájného kouzelníka, proroka, technika Merlina (skoro takového Rogera Bacona), který vypráví svůj životní příběh příjemně prolínající legendy s historickými reáliemi. Pravda, ne vždy mě autorčin styl dovede úplně strhnout, ovšem pak dojde na konkrétní situace - první Merlinova vize, setkání Merlina s Ambrosiem a návrat do Anglie, má nanejvýš oblíbená předpověď s dvěma draky, Uther a famózní dramatický závěr s Artušovým zplozením za bouřlivé (přírodou i lidsky) noci na Tintagelu nebo samotné prostředí Walesu, Irska a Anglie. Nelze jinak než co nejrychleji otevřít druhý díl...

4 29.01.2019

Druhý díl osudů Dorritovic maličké mě baví až od druhé půlky. Prvních cca 150 stran je věnováno hlavně životu rodiny Dorritových po nabytém bohatství a těžko se jím prokousávám. Jako by živé postavičky skutečně zdivočily a svému stvořiteli, čili Charliemu, poněkud nevděčně přerůstaly přes hlavu a on je nebyl schopen správně usměrnit, jakkoli mistrným spisovatelem byl. Takový obvyklý osud rodičovstva.

Všechno se však mění po oné polovině knihy smutným a dojemným odjezdem bratrů Viléma a Bedřicha Dorritových (Bedřicha jsem měl upřímně rád) přes řeku Styx, kdy se děj vrací zpět do Londýna; místa, kde Charlieho příběhy mají největší sílu. Spolu s odchodem Dorritů a špatným koncem Merdla, dobové hvězdy podnikatelské, kniha předkládá poslední velkou zápletku a napínavým, zábavným a neodolatelně kouzelným způsobem dochází k rozluštění všeho, co na předchozích stranách bylo řečeno, i toho, co tak přímo řečeno nebylo.

Nádherné dílo. Pokud by někoho odrazoval Charlieho způsob psaní, doporučil bych zcela podmaňující seriálové zpracování od BBC, kde Clennama ztvárnil Matthew MacFayden a Dorritku Claire Foy.

2 14.01.2019