kristeen
komentáře u knih

Ačkoli jsem neustále slyšela chválu na Opričnika, který mě moc neoslovil, Vánice jakoby sněhem zapadala. Což je, myslím, škoda. Chvílema je pocit zimy tak sugestivní, že si skoro dýcháte u čtení na ruce:) a surreálné obrazy vystupují z té bílé záplavy docela reálně.


Zcela souhlasím s předchozím komentářem - závěrečná scéna mi přišla zbytečná a nadsazená až do extrému. Jinak opravdu chvílemi zajímavé čtení a ač jde vlastně o sci - fi, možná je realitě blíž, než se zdá. Jinak mě ale kniha výrazně neoslovila.


Myslím, že se autor v některých dílech trochu opakuje (srovnám - li to pak s pozdějším Chladnou zemí), ale rozhodně je to zajímavé čtení. Nemůžu souhlasit s komentářem, že jde o knihu "povídek, vzpomínek autora" - to se týká leda první - stejnojmenné - povídky o cestě do Polska. Pak je ale skladba dosti různorodá - div. hra, scénář - takže to rozhodně nelze považovat za knihu "povídkovou".


Nejdřív mě to tak nějak zklamalo, asi to bylo tématem, které mi nesedlo. Připomínalo mi to jiné knížky, které jsem kdysi četla v jakési podivné míchanici. Po nějakém čase ale musím přiznat, že určité obrazy, které tady autor vykreslil, mi v paměti vyvstávají a vracejí se. A vlastně je to mnohem víc skutečné, než jsem si připouštěla.


Já vím, že se to dobře čte, že tam je jistě řada historických reálií, ale nějak ...mi to nic nedává. Zkrátka - nedočetla jsem, protože mi to všechno přislo nějak podivně nalajnované, všechno tak nějak záměrně zvrácené, aby to rvalo emoce i s vnitřnostma a přitom z toho člověk cítí takový jako kalkul? Zkrátka na čtení těhle knížek je život moc krátkej.


Doslova jsem to zhltla, rychlé prázdninové čtení, ale vůbec ne plytké. Svěží jazyk i aktuální témata. Zapůsobila na mě obzvláště pasáž o umírání a pobavila ta o cestování dunajskou deltou. Ve všech příbězích je něco, co člověk nějakým způsobem sám prožil, akorát by to asi neuměl tak dobře podat a díky Emilu Haklovi se na to může podívat zase z jiné strany a přemýšlet tak s odstupem o tom, jak některé věci vnímal sám.


Upřímně doznávám, že tohle není vůbec můj šálek čaje a stejně tak upřímně přiznávám, že jakmile jsem si večer tu knížku otevřela, nemohla jsem se odtrhnout. Je to zkrátka dobře vystavěné a imaginární svět na planetě bez vody je vykreslen tak dokonale, že se do ponoříte do písku dřív, než dočtete první stránku...


Juchů, stará dobrá klasika - těšila jsem se zvláště na babu Jagu v hmoždíři, a ona opravdu připlula! Nad některými detaily ovšem člověk nesmí moc přemýšlet - ale to se přece u pohádek nečeká (ačkoli - děti by se jistě ptaly:) ). Člověku se mnohdy tají dech, když si představí, co museli nebozí hrdinové a neohrožené hrdinky všechno zvládnout. Nicméně s odstupem času a nějakými těmi přečtenými pohádkami navíc musím konstatovat, že základní příběhy jsou všude po světě velmi velmi podobné, až stejné...


Knížka o tom, jak i národní povaha se odráží v národní kuchyni, jakož i místech, která se pomalu ztrácejí nejen z mapy Budapeště a z Maďarska---zkrátka dobře promaštěný a ochucený cestopis do země, kterou známe docela málo...


Knížka, která se nečte zrovna snadno, ale o to více je obohacující. Některé obraty překvapí svou nepravděpodobností, ačkoli právě v těch je nejvíc skutečnosti.


Parádně "vykreslený" příběh - každou chvíli jsem tipovala jiného pachatele:)


Krutost, se kterou autorka sděluje některé informace je až zraňující, přesto nelze než doporučit.


Příběhy tak opravdové, až to studí, ale nedá se nečíst.


S touhle knihou se člověk dostane opravdu až do vlhkých a zebavých hrobů světa, ale...stojí to za to!!!


Mě nadchla, ačkoli vím, že ne každý sdílel mé nadšení - není to zkrátka veselý čtení


Skoro bych řekla, že tahle knížka už je taková klasika...


Moje téma to tak docela nebylo, nicméně autorka si s ním poradila až překvapivě dobře...


už zase se mi s poslední stránkou nechtělo odejít zesvěta, který autorka bravurně popsala/vytvořila
