Kuci12 komentáře u knih
Miluju Řím, italskou gastronomii a léto. Kombinace nemohla být lepší, ale stejně mi něco scházelo k dokonalosti. Bylo tam pár hluchých míst a překlad se úplně nepovedl. Will a Lisa jsou sympaťáci a líbil se mi styl psaní, kdy příběh vyprávěli spolu. Pokud si chcete oživit svoje vzpomínky na věčné město nebo se vydat po jeho ulicích poprvé a užít si letní oddychovku - chybu neuděláte.
Nebyla to láska na první čtení, jako s Kultim nebo Lukovem, ale postupně si mě "sluníčko a laskonka" získali, plus sportovní prostřední je moje oblíbené. Některé pasáže byly trochu moc zabořené v emocích, ale to už tak Zatapa má. Každé léto se těším na novou pohádku a tu jsem dostala.
Wau, tak jo, tohle je takový průvodce životem v beletristické formě. V dnešní době se nám každý snaží říct, jak žít a hlavně, jak úspěšně žít. Existuje několik knih na toto téma, kdy více méně každý jouda má návod na štěstí.
V téhle knížce se, ale dozvíte, jak může být ten “úspěch" vlastně vnímám. Líbí se mi celkový koncept, možnost navštívit v paralelním vesmíru naše další životy. Víte, několikrát jsem si už předtím říkala, jak by to asi dopadlo, kdyby....
Mít tu možnost kukátkem nahlédnout za oponu mých jiných světů. Skvěle napsáno, kniha obsahuje tolik postřehů a zajímavých úvah, které snad nejdou na jedno přečtení ani všechny obsáhnout.
Při přečtení anotace jsem si říkala, no nemám ráda scifi motivy, mám vůbec začít číst? Ne, takhle kniha není scifi je to jen jiný pohled na svět. "Otázka není, na co se díváš, nýbrž co vidíš."
(SPOILER) Zajímavý námět, ale dotažení už pokulhává. Povrchní bez hlubšího pohledu na věc. Konec byl, jako z rychlíku a zcela postrádal logiku. Odchod od dcery, po tak dlouhém odloučení....
Kdybych někdy psala knihu, tak si v ní splním přání - stejně, jako se to povedlo Hannah. Taky jste si najednou přáli mít dům ze kterého uvidíte příboj oceánu a všude okolo zeleň? Ochutnat Irský guláš a zapít ho výbornou whiskey? Takové pohlazení po mojí cestovatelské a gurmánské duši. Conor a Hannah se dokázali vyvarovat velkých a dramatických gest, takže za mě spokojenost.
Dám tři z pěti a musím říct, že žádná velká hitparáda. Stále dokola a aby to na konci v podstatě všechno šťastně dopadlo. Přišlo mi to umělé, nereálné a šroubované. Bylo pár světlých míst, ale nejsem si jistá jestli zkusím i další autorčinu tvorbu.
Taky jste při čtení zjistili, jaký skvělý život žijeme? Jaké banality řešíme každý den a utíká nám to nejcennější - náš čas. Toto prozření se mi při čtení knih občas stane, ale tohle bylo velmi intenzivní. Eddie příteli, máš pravdu nikdy to nemůžeme pochopit, nejde to, některé zážitky jsou nepřenositelné. Prošel jsi si peklem a zůstal morálně silný a dokázal jsi najít štěstí. Porazil jsi všechny svoje nepřátele ne zlem, ale láskou a dobrem.
Příběh Eddiho byl/je neuvěřitelný, také jsem si častokrát řekla - vážně - opravdu? To snad už ani není možné. Ale, kdo z nás má právo říct, to už není pravda, to se nemohlo stát. Tento příběh se stal v době, kdy přestala platit všechna pravidla.
"Nemohl jsem pochopit, co se stalo. Stále tomu nerozumím, ne doopravdy. Myslím, že tomu neporozumím nikdy."
Smutek, vina, bezmoc, smíření a naděje. Chápu, co se nám autorka pokoušela sdělit, ale pro mě tam bylo až moc neuvěřitelných náhod a osudových setkání. Nezanechalo to na mě velkou stopu, ač přesně vím, jaké to je stát na hraně Mariánského příkopu.
Kniha o tom, že cesta je opravdu cíl. O tom kolik úžasných lidí a příběhů je všude kolem nás, ale které nejsou uvedeny v žádném průvodci dané země a samozřejmě také o tom, kolik alkoholu snesou lidská játra :-)
"Kolik silných lidských příběhů asi dosud čeká na své objevení, protože se odehrály na nepravděpodobném místě..."
166 stránek - hmm, krátké, přečtu to, ale asi to nebude mít děj, takže to bude spíš o ničem než o něčem...... Takhle hloupě jsem si duchu odsoudila knížku, které ale v sobě má velké "něco". Je to vtipné, chytré, sarkasticky upřímné a hlavně pravdivé. Jako dobrý dezert po náročném dni.
"Mně se zdá, že pokud chcete něco opravdového dostat, musíte riskovat. Musíte se tomu druhému vydat všanc a doufat, že on to udělá taky. Bezpečné to není, ale také to není silikonové."
Životice, vesnice která ve svém názvu nese život sám, se stala dějištěm události, ve které život závisel jen na zlovůli, listu papíru a snad náhodě či štěstí. Nevinní lidé byli zabiti, odvedeni, mučeni a ti, kteří přežili toto běsnění se s ním museli nějak vyrovnat a žít....."Žít se musí, říkalo se ráno u sběrny mléka....šeptem."
Kdo ví, kolik zapomenutých vesnic a osad bylo svědkem podobných tragédií. Z dětství znám jméno vesnice Leskovice, kde na samém konci války vyhaslo 25 lidských životů.
Děkuji paní Lednické za to, co dělá a jak skvěle. Říká se, že dějiny se opakují dokud se z nich nepoučíme. Příběh Životické tragédie je i po 70 letech stále smutně aktuální. "Mein lieber Wili......tvoje máma.”
Příběh, který se nachází na hraně. Stačilo málo a stal by se z něj sladkobolný kýč, který si vzal, jako rukojmí nebolestnější období druhé světové války - protože to se teď prodává. Naštěstí pro nás to zvládla autorka vybalancovat a předkládá nám, příběh o lásce na pozadí války. O lásce, která nemyslí ve svůj prospěch je trpělivá, vždycky doufá a všechno vydrží.....
"Nikdo v normálním světě si neuměl představit, jak hluboko může lidská bytost klesnout. Přemýšlela, jestli jim lidé vůbec uvěří, pokud z toho nějakým zázrakem vyváznou živí."
Hlad, strach, smutek a neustálou kontrolu to je něco, co zažívají běžní občané v KLDR. Tolik obyčejných věcí, je pro ně nedostupných. Při čtení knihy jsem se ptala sama sebe, proč se někdo narodí do svobodné země a někdo jiný za celý život nepozná, jaké to je žít - a ne jen přežívat. Kdo o tom rozhoduje - bůh, osud, náhoda či karma?
Proč některé děti bonbóny považují za zcela běžné a jiné mají životní zážitek z toho, že najdou jeden na zemi při cestě ze školy. Proč musí matky přihlížet, jak jejich děti umírají na podvýživu a kamarádi jejich dětí jsou veřejně popravováni......Proč? Jak to, že se celý "spravedlivý" systém už dávno nezhroutil?
Děkuji všem sedmi statečným za upřímnost a možnost nahlédnout do země, která snad v budoucnu zažije konečně lepší časy.
Hmm něco mi chybělo, nebo možná přebývalo.....Babička neměla jediný chybný povahový rys a to samé Leena. Chápu, co se nám autorka pokoušela sdělit o osamělosti starších lidí i o těžkostech vyrovnávat se s životními ztrátami, ale pro mě to nebyl příběh, který si budu pamatovat po roce.
"Stejně máme štěstí," řekla Anna, když poprvé seděli na lavici před hořícími kamny. "Vždycky narazíme na hodný lidi" Útrpně se na ni podíval. "Tomu ty říkáš štěstí?"
"Jo. Mohli jsme dopadnout hůř. Ale máme kam hlavu složit. A nejsme sami, lidi nám pomohli. Zase bude líp. Určitě!"
Není, co dodat, to jak nahlížíme na život je klíč k tomu, kdy jsme šťastni. Taky pevně věřím, že bude zase líp.
Kdyby to šlo, tak z téhle knížky bude odkapávat sladká poleva......Chápu autorka má ráda Vánoce, dobře ona je má nejen ráda v podstatě je zbožňuje a je to znát. Vím, že to nemá být reálný příběh, ale tohle bylo moc. Jeden velký sladký blábol a nemyslím si, že by s tím něco dokázalo změnit načasování četby přímo před Vánocemi.
Tak jo knížka, kterou když čtete třeba v metru máte velký problém ji držet, tak aby nikdo neviděl její obal. Až na tento "problém" dostane vše, co očekáváte.
On má potenciál zařadit se na pomyslný seznam literárních manželů a ona je prostě živel. Nechybí humor, spád a ani další fotbalisté. Je to, jako jednohubka po dobrém obědě.
"Láska není produktem úvah a statistik, ale prostě přichází - nikdo neví odkud - a nikdo jí nedokáže vysvětlit."
Kdo z nás nemá své sny a cíle? Všichni, jen osud nám občas rozdá karty, které úplně nezapadají do hry o "štěstí". Aleš je na první pohled úspěšný, dobyl Prahu svým kadeřnickým uměním, vede prosperující podnik. Je mladý, zdraví, nezávislý a teď chce jen najít někoho s kým by si svůj úspěch užil. Takto začíná celý příběh, který je neuvěřitelně čtivý a který nám dokazuje to, že štěstí člověk najde tam, kde by ho nikdy nehledal.
Krásně ucelená biografie našeho největšího sportovce, bohužel mi někdy scházela čtivost a přišlo mi to jen jako výčet úspěchů - hlavně v první třetině knihy. Nejvíce mě zaujala část věnovaná Emilově životě po ukončení jeho aktivní kariéry sportovce a co následovalo poté. Emil byl/je bezesporu nejlepší český sportovec naší historie.
Ten konec, jako vážně? Asi pět minut jsem si myslela, že se mi sekl počítač při přehrávání kapitoly a nebo, že jsem jsem prostě omylem dostala vadnou nahrávku. AŽ po opakovaném přehání mi došlo, že se opravdu nejedná o poškození zákazníka. Nezbývá než si počkat, jak to v Haagu všechno dopadne :-) Už teď se těším, na další pohodový poslech.