kuruteku komentáře u knih

Dobře, že jsem začal Aristokratkou a ne tímhle hororem. Ale dobře, že jsem si ho přečetl. Minimálně proto, abych pochopil, proč se návštěvníkům zámků říká mufloni. Četlo se to náramně, trochu mne mrzí nezodpovězené otázky: kdo zabil rotvajlery a zloděje? Kdo chodil po zámků a ubytovně? Je dobře, že autor přešel k jednodušší tvorbě. Jednodušší ne ve smyslu zpracování, ale srozumitelnosti, jeho černý, lehce cynický a morbidní humor je dobrým kořením.

14 18.08.2020

Dočetl jsem a s hrůzou zjistil, že další díl ještě nemám. A že dokonce ještě nevyšel. Až tak jsem propadl kouzlu autora, odpustil mu zvrat mezi třetím a čtvrtý dílem a těším se - snad - na konec.

11 16.08.2020

Výborný je moment, kdy se Beneš z Vřesova musí střetnout s královským vojskem aneb jak bez ztráty cti (ale se ztrátou několika spolubojovníků) vyjít z nesmyslného střetu. Střety Wolframa jsou velmi kruté, potěšilo mne ale obcházení severočeských hradů.

10 16.08.2020

Souhlasím s RenkouB, že v tomto díle si autor hodně neuhlídal návaznost, ale dostal jsem se přes to a pokračoval i v dalších knihách. Trochu mne štvalo i neustálé opakování předcházejících knih, ale chápu, že ne všichni začínají první knihou a čtou po dílech. Takže nakonec jsem spokojen přešel dál.

4 09.08.2020

Tentokrát mne potěšila část o severních Čechách - až na Klinštejn, johanitskou komendu jsem si musel posunout z Horní Světlé do Světlé pod Ještědem. Sice to bylo místy hodně kruté, ale budiž, Koneckonců i Žižka upaloval adamity ve stodole, tak jeden naražený na kůl a tři vypálené hrady, ...

10 09.08.2020

Dočteno během dvou dnů a opět spokojenost - sice odchod Wolframa z johanitského řádu, odchod z králových služeb a následná romance a svatba s Eleonorou trochu patří do červené knihovny, ale řeč s Matoušem Čákem a ubránění Vřesova to vynahradilo.

7 05.08.2020

Druhý díl, přečtený navíc po středověkém táboře a posledním Kornelu Bathorym, nezklamal. Ani jsem nenašel žádnou logickou chybu. Sice je to taková řezničina a už tu není moc retrospektivního objevování jako v prvním díle, ale na pohlcení dějem to stačilo.

11 05.08.2020

Taková letní jednohubka, ale důvodů k nespokojenosti není. Nenašel jsem tam žádný logický kiks, jásal jsem nad umístěním a hledal, kde ten Frýdlant mohl stát, snad jenom zřícenina u Zahrádek splňuje dané kritérium. A až pojedu busem na Lípu, budu u Zahrádek vyhlížet. Takže za mne vše, jak má být.

11 31.07.2020

Štěpán Kopřiva je grafoman. A Rolla Royce mezi magory. Naštěstí se vypsal od Zabijeni a Asfaltu přes Holomráz k Palbam a Projektu Gilgameš. Douška: až teď po třičtvrtě roce, zjišťuji, že jsou DVA Štěpánové Kopřivové a tento Projekt Gilgameš NENAPSAL. Zajímalo by mne, co je ochoten pro dobrou hlášku všechno obětovat. Jeho knihy jsou hlášek plny. A co na tom, že dej občas řeší nějaký zásah zvenčí? Jak jinak by dokázal hlavní antihrdina přežít. A když přeložíme "morální poučení" do lidštější řeči, je tu: I v bezvýchodné situaci má člověk vstát a dělat si to své. A to není koneckonců tak zlé ponaučení.

9 30.07.2020

Dočteno, vstřebáno. Výborné. Není to historický román, ale spoustu užitečného vhledu do osmansko-habsburských válek tu je. Jenom mi vrtá hlavou - byl to skutečně tak zásadní náboženský střet, když řada národů se s osmanskou nadvládou nějak vyrovnala a byla jim povolena určitá náboženská svoboda? Dalo se v těch časech vůbec přežít - a nezapomeňme, že v té samé době v západní a střední Evropě probíhala třicetiletá válka, takže ty boje šly napříč celým kontinentem. Je to skvěle napsané, plné detailů, ve kterých nejsem schopen najít nějaké zásadní chyby (tedy našel jsem jen, že Nové Zámky jsou maďarsky Érsekújvár a turecky Uyvar; takže volání Ujvár je v toleranci).

17 28.07.2020

Skvělé je zasazení do doby - věru bych nechtěl v té době žít. Jeden z vedlejších závěrů je, že ve válce mají prostor zvěrstva, ať z jakékoliv strany. A druhý - ani osmanská říše nebyla jen "říší zla". Průvodní příběh Kornela začíná být reálnějším, i když Stěpan i Kornel jsou pořád superhrdiny, kteří druhý po nakládačce, kterou by leckdo nepřežil, jdou a znovu bojují či pracují. Zajímavě mi boj o pevnost víc a víc připomíná sérii Paula Kearneyho, zvláště Železné války. To není výtka, to je spíše pocta. A už jsem neodolal a rovnou se pustil do posledního dílu.

17 26.07.2020

Není to radostné čtení a ještě bych řekl, že měl vydavatel přidat seznam další doporučené četby. Od čtenáře se očekává, že tuží, co za zvěrstva byl hladomor na Ukrajině a "Souostroví GULAG", "stěhování národů" po druhé světové válce. Kniha se soustředí jen na Stalinovo nejbližší okolí a vysvětluje, jak si nejbližší okolí nemohlo být jisto ničím, ale zároveň jich samotných (nejbližších z nejbližších) se skoro nic nedotklo - pokud pomineme Ordžonikidzeho sebevraždu a vraždu Kirova. A pár dalších. Bohužel kniha nedává odpověď na otázku, proč zrovna Stalin a proč tak dlouho. Trochu z toho vysvítá, že se uměl nejlépe orientovat mezi proudy a v první chvíli využil nesnášenlivosti mezi Zivověvem a Trockým, aby později použil "obohacení z NEPu" proti Zinověvovi a následně přebral program Levé opozice a vypořádal se se svými oponenty napravo. A vždy dokázal každý krok zdůvodnit, opozici rozdělit, trestat zvolna. Až se nelze ubránit otázce, zda opozičníci nebyli takoví ňoumové, když spoléhali na čest, morálku, demokratické principy. Pro mne osobně zajímavé vysvětlení (ale velmi zkrácené) nahrazení Stalina na začátku války a ke konci kolektivním vedením.

3 25.07.2020

Jásám a smutním zároveň. Ty povídky jsou drsné, romantické, smutné i veselé jako život sám. Úplně cítím všechny namožené svaly, odřeniny, zlomeniny, ale i radost z vítězství, z překonání sebe sama. Napadlo mne, že knihy o sportu (rozhovory se sportovci, různé výroční knihy o Naganu a jiných) a Pavlovy povídky k sobě mají stejně blízko nebo daleko jako hamburgry od McDonalds a svíčková.

17 24.07.2020

Není to veselé čtení - co zbývá intelektuálovi, který nechce jít zbytečně (nebo vůbec) na smrt? Díky článkům Mileny Jesenské jsem pochopil tu psychologickou změnu, jaká nastala mezi jarem 1938 a 1939. A díky této změně v národě i trošku porozuměl Peroutkově snaze zachránit v mase, co se dá. A odpovídá tomu i jeho taktika po roce 1945 i po roce 1948. Jak by asi skončili bratři Čapkové po roce 1948? A co by bylo s Benešem, kdyby nezemřel ve stejném roce? Mohl jít osud nějak jinak? Kniha jen vypovídá o Peroutkově cestě. Osobně by mne zajímal jeho vztah s Vladimírem Krajinou, se kterým se na této cestě musel potkat. Sice se říká, že Karel Havlíček se nepoddal, ale co mohl vlastně v Brixenu dělat? A když se vrátil, byl pro všechny neviditelný. Vlastně podobně jako Peroutka. Věřil v to lepší, co je v lidech a neustále se klamal.

4 21.07.2020

Hle, jak užitečné je dát některé knihy zdarma k dispozici - díky vám jsem se donutil přečíst tento útlý svazek. Popravdě jsem ho moc nechápal jako obhajobu Masaryka, ale spíše kritiku nedostatečnosti jeho kritiků. Čteno po Čapcích a před Peroutkou od Kosatíka, takže mi blíže zapadá do hledání odpovědí na soužití Čechů a Němců, na české dějiny. Dokonce jsem knihu bral i jako kritiku pohledu na zjednodušené výklady směřování dějin, které se do obrození nedá brát dnešním pohledem národním. A v samotném obrození vidí i směr, který se snažil definovat a poznávat, ne agitovat. Zřejmě pro sebe budu nucen si toho přečíst více a více o tom přemýšlet, ty otázky vůbec nejsou zbytečné.

2 30.06.2020

Já bych to snad ani do literatury neřadil. Sportovní redaktor s velmi zvláštním jazykem pojme život, resp. životní úspěch skokana jako pohádku. To je úplně jiná, zvláštní kategorie. Ale to neznamená, že nejsem nadšen, naopak jsem. Humor, nadsázka, hrdost na rodnou hroudu (ale i nadhled nad papaláši, armádou, atd.). Hlášku "jděte se vycpat" si budu dlouho pamatovat, stejně jako to, proč jsou frgále takové, jaké jsou. Cítím v tom nostalgii a romantiku Zdeňka Šmída (Anička Pravečková), dobrosrdečnou potměšilost Jana Wericha ("Honzíku, tvůj táta. Ejchuchu" - to když trenér jde nosit uhlí a posílá Rašku slavit domů. A možná mnoho dalšího, ale to není proto, že by Ota Pavel opisoval nebo se inspiroval, to je jen podobné vidění světa. Jsem rád, že ho taky sdílím.

17 29.06.2020

V době karantény jsem se znovu podíval na film Člověk proti zkáze a chtěl vědět víc. Pak se připomínal konec Josefa Čapka a zase jsem chtěl vědět víc. A najednou díky databazeknih jsem objevil tuto knihu a střípky do mozaiky, kořeny kouzla Devatero pohádek, Stínu kapradiny a raných her, zapadly do mého pohledu na bratry Čapky. A teď budu hledat a poznávat i dále jejich osudy. Tedy spíše detaily, které je dovedly k tragickému konci. Jak by asi dopadli po roce 1945 - jako Ferdinand Peroutka nebo jako E. F. Burian?

5 29.06.2020

Taková kniha a žádný komentář? A jen dvě hodnocení? To není možné! Doplňková četba ke Škvoreckého knihám ve stylu "jak to bylo doopravdy". K dějinám Jazzové sekce viděné zčásti zevnitř a zčásti zvenku. K dějinám druhé poloviny dvacátého století a jazzu obzvláště. K šedé zóně za tuhého i normalizačního stalinismu. Viděná někým, kdo "v tom uměl chodit" a to "kdo v tom uměl chodit" neznamená nic hanlivého. Naopak. Pro jazz i alternativní kulturu toho udělal Lubomír Dorůžka hodně, protože měl možná pružnou, ale rovnou páteř. Jak říkal Jára Cimrman: "Můžeš sice podlézt, ale pak se zase narovnat." Právě díky Dorůžkovi (a mnoha dalším, napadá mne například Zdeněk K. Slabý, Jan Dobiáš, ale i Karel Srp) se dařilo posunout hranice systémem tolerovaného za hranici systémem tolerovaného. Jak říká v knize Dorůžka často (ve smyslu často říká a často prosadil) "podvedením strany a vlády". V době, kdy všichni "byli proti" vysvětluje, jak to šlo udělat, aby se "vlk nažral a koza zůstala celá", když "hlavou zeď neprorazíš". Modří (snad nejenom jazzoví fanoušci) již vědí.
Doba je jinde, ale příklad toho, že když jeden chce, tak i může, i když ne všechno a hned. Ale i "malý pokrok v mezích zákona" je pokrokem. Já si snad i ty dopisy Škvoreckého a Dorůžky seženu a přečtu. Díky.

8 26.06.2020

Tak samozřejmě, že knize trochu chybí závěr, ale ten popis nastávající padesátnice, které se částečně rozpadá život, je bohužel velmi věrný. A v tom je síla knihy - mnozí máme rodiče a sourozence, mnozí řešíme či budeme řešit stejné situace. Vesnici, její stíny i světla umí Hájíček popsat krásně. Trochu mi přišlo, že se obloukem vrací k Dobrodruhům hlavního proudu - v tom smyslu, že jde částečně o generační zpověď. Ne ve smyslu vyrovnání se se společenskou, ale s vlastní a rodinnou realitou. Akorát ty Příběnice jsem nenašel.

16 18.06.2020

Pobavilo, potěšilo, občas jsem se smál i nahlas, zvlášť u té úvodní - ten člověk (viděno zvenčí) musel mít splávek. Trochu mi to tím nadhledem připomnělo Roberta Fulghuma.

2 18.06.2020