kuruteku komentáře u knih
Taková ta rychlodetektivka na pár hodin, rozložená do dvou, tří dnů. Nezarmoutila, ale ztrácela se mi tam doba. Jinak všechno, co u Vondrušky je - jídlo, láska, intriky, přátelství, tajemno, které je odhaleno.
Je to o střetu civilizací? Ano. I když ve mně kniha evokovala ještě Mlčení Š. Endoa. Řekl bych, že je to i kniha o hledání sebe sama, možná i Boha. Já tu vidím hlavně střet mezi Moonem a Quarrierem, mezi ne-vírou hledající cestu možná ve vědě (jiné formě poznávání) a návratem zpět, který už také není možný. Každá postava má v knize své poslání, každá je nějakým typem přístupu k životu, k lidem, k civilizaci, k Indiánům. Paradoxně mně připadá nejschopnější katolický misionář, který vlastně je nejmenším dogmatikem a jde mu o člověka, ať je jakýkoliv. Byly chvíle, kdy jsem chtěl knihu odložit a nedočíst, ale nedalo mi to.
Zvláštní kniha. Utopický socialismus vyšlý v edici Standard Library věnované T. G. Masarykovi. Něco do sebe má, i když je to skoro sto let. Ale rozhodně to není klasika žánru ani utopie, ani sociální rovnostářské utopie ani scifi. Wells se potřeboval svěřit se svými názory a jeho Barnstaple je vyloženě autobiografická postava. Jenom víc otázek zůstane, než vyřeší - dosáhnout změny pouhou výchovou? Eugenikou (tj. výběrem, resp. podporováním vhodného výběru potomstva)? Společenskou výchovou? Jenom konci z pohledu hlavního hrdiny velmi rozumím - hrdinský skutek neznamená zůstati v ráji, ale vrátit se zpět do očistce a usilovat o pokrok.
Číst tuhle knížku v době hrozícího koronaviru z Číny je asi masochismus, ale nemohl jsem si pomoci. London zase předběhl svou dobu a ukázal, že i jeho sociální rozměr byl nadčasový. Malé, ale geniální dílko, které se čte jedním dechem.
Čekal jsem něco jiného, což je a) moje blbost, b) marketingová kampaň vydavatele. Je možné, že autorovi se příběh Rudolfa Formise zdál málo nosný, tak ho nastavil. A ano, nacpal toho do hlavního příběhu hodně. U takových knih se ukazuje, jaký je rozdíl mezi spisovatelem, psavcem (chtěl jsem napsat amatérským, ale to není přesné) a nadšencem. To poslední skoro není ke čtení, to prostřední je zručně napsané, ale něco tomu chybí. Autor patří právě do té prostřední škatulky. Dá se to číst (dokonce velmi rychle), ale chybí tomu nějaký vnitřní větší rozměr. Na druhou stranu, četl jsem daleko horší díla.
Nebývá zvykem začít číst ságu od 2. dílu, ale mně se to tak přihodilo a ... paradoxně ... jsem tak získal trochu jiný náhled. Dokonce bych to tak viděl i zfilmované - malé retrospektivy na Corfeho u Aekiru a Ormannovy hráze, tváře králů na konkláve, tváře ramusiánů v Chariboru. A ještě Hawkwood. A až po velkolepém finále střih na začátek, kdy ještě nikdo netušil, jak to vlastně dopadne. Ty charaktery pod tímto úhelným pohledem ještě více vyniknou. Corfeho překonání sebe sama, Hawkwoodova odvaha a čest, Abeleyonova zodpovědnost za království, Bardolinovo hledání (i se slepými cestami). Po Pratchettovi, Sapkowském další autor, který mne hodně zasáhl.
Série dočtena a já si říkám: proč vlastně byla napsána, čím mne chytla (a to jsem začal číst od 2. dílu)? Corfe a jeho cesta nahoru vlastními schopnostmi? Dolophin a jeho věrnost (a hledání důvodů)? Hawkwood a jeho snaha přežít? Albrecovo hledání pravdy? A o čem ta série je? Pro mne - o naději, o zodpovědnosti vůči ostatním, o odvaze vším tím podpořené. Autor je celkem nemilosrdný a celá série jsou vlastně jedna velká jatka - od vyvražďování "heretiků" v 1. a 2. díle (a ten střet s Aruanem) přes bitvy s morduky v 3. a 4. díle až po závěrečné "mydlení" v 5. díle. Zůstávají jen ti hrdinové, kterým je vepsáno v osudu, že zemřou na konci. (ale ta závěrečná scéna má tak něco do sebe - jen si říkám: v 1. díle byl šár Bazar dobyvatelem Aekiru, aby se změnil v prvního z morduků, kdo přistoupí na Albrecovu pravdu o jednotném původu proroka a Ramusia. Malinko přitažené za vlasy. Ale nešť. Stálo to za to.
Kruté a nemilosrdné. A výhledy neradostné. Tak alespoň Corfe svými ztrátami vykoupil mír pro přeživší, Hawkwood svými snad dá prostor, aby Golophin s Bardolinem našli způsob, jak v poslením díle vybojovat ještě strašnější bitvu. Četlo se to jedním dechem a jsem rád za další fantasy, kde je fantazie prostředkem a ne cílem. Bohužel musím uznat, že i ta krutost tam měla své opodstatnění, i když se nepřijímala snadno a lehce. A těžko se pak četlo o uzavírání míru s někým, kdo své vojáky hnal na jatka, i když předtím na rozkaz toho samého byli sami řezníky.
Nádhera. V okamžiku, kdy jsem začal ztrácet naději, že by mohl přijít zvrat, a trápil jsem se, že ve všech paralelních vesmírech jsme to projeli, se Benešovi dostalo Prozření, ale jiný výklad říká, že se vojáci nezalekli, a obrat nastal. Jupí!
Čte se to náramně hrdě, ale důležitější jsou otázky, které kniha klade v druhém plánu - a ona je nejen klade, ale i na ně odpovídá: federalizace a uznání národnostních menšin; válečná vláda národní jednoty.
ALE: opravdu První republika přes proklamovaný legionářský kult byla legionářům nakloněna? Opravdu bychom dokázali překonat tváří v tvář nepříteli spory a být tak jednotni? Opravdu jsme byli tak skvěle připraveni a měli takové poznatky o nepříteli?
A přidám se k ostatním - knize by velmi prospělo, kdyby poznámkový aparát byl rozdělen na alter a reál.
Vlastně jsem místo knihy slyšel načtenou verzi, ale spokojen. Je to sice poplatné době, ale dobře to ta Maruška napsala - je tam láska, romantika, vyvržení, odpoutání se od Boha, i jeho hledání, pomsta, smrt, tajemno. Spousta věcí je přitažená za vlasy, ale Mary Shelley na tom večírku dokázala, že ženy psát mohou a dovedou. Dokonce do budoucna její dílo přetrvalo více, než dílo jejího manžela.
Měl jsem pocit, že jsem to nečetl, tak jsem si ji znovu přečetl a dobré, zatraceně dobré. Mám v okolí (malinko mladší) ty, co uspěli, i ty, co neuspěli. Devedesátá léta už se nikdy nevrátí. Okolo poloviny jsem měl pocit nějakého zvolnění a na konci, že tu vlastně konec chybí. Ale celkové vyznění mne uspokojuje - do určité míry je každý svého štěstí strůjcem, ale následky si musí pocítit. V dobrém i zlém. Možná v dobrém i povinná četba pro dnešek, aby dnešní mladí chápali. A věděli, proč se s důsledky našich činů potýkají.
Je to taková krátká mezihra, už se těším na Strach za oponou, ale skvělé je historické zasazení, "úchylka" detektiva a historické vymezení jako dodatek povídky.
Jsem ztracen, po druhém dílu padl i třetí a já lituji, že jsem si nevzal s sebou na cesty i první nebo aspoň čtvrý díl. Bitva dobojována, ale nic nekončí, vše je jen naznačeno. Corfe se ukazuje jako prozíravý stratég, který umí i mlčet, když je to třeba, Hebrion se potácí mezi tradicí, bojem o trůn i novým nebezpečím, Albrec ve stopách Ramusia usiluje o mír. A já musím čekat, jak to všechno dopadne.
Když umře člověk, něco s ním nenávratně zmizí, ale něco po něm zůstane. Když zemře mladý člověk, zemře s ním i ta naděje, co by mohlo být. A Astrid Lindgrenová dokázala i té zemřelé naději dát ... naději. Zatím jsem jen třikrát slyšel jako rozhlasovou hru, ale určitě se dostanu i ke knize samotné. A ani tam nevidím sebevraždu, ale cestu tam, kde mohou být bratři spolu, i když se z Nangijaly posouvají do Nangilimi. Ta knížka je o lásce a o naději.
Co dodat, když všechno podstatné je v doslovu Jiřího Pavlovského. Zatímco Holomráz mne navnadil, ale nenadchl, Asfalt mne dostal do kolen. A Rychlopalba, i když je to detektivka, nebo proto, že to je detektivka? mne utvrdila, že tu je autor drsné školy, který umí vyplnit volný čas (a donutí si ten čas vytvořit) a nutit čtenáře odkládat knihu jen na chvíli a odložit až na konec. Ten odkaz s Pavlem Vodsloňem, to už je jen třešinka na dortu pro příznivce Oty Finka. Paráda.
Výborná oddechovka, potěšila. Dokonce autorka rozšířila záběr i na psy, ptáčky a další zvířata, i když ve vedlejších rolích. Jó, kdyby byl život tak snadný. A šťastný, ale aspoň v knize se ukazuje, že to jde.
Tento cyklus se z autorovy tvorby docela vymyká - sice stejně jako v Zaklínači hlavní hrdina kašle na zákony a morálku (i když ne tak docela, prostě cizoložství je dovoleno, vražda ne), ale tím veškerá podobnost končí. Je to jiný příběh, jiný průběh. I když jsem začal číst ze zvědavosti a dočetl z úcty k autorovi, musím si to pořád opakovat. Chvílemi jsem se nudil (nekonečné putování), chvílemi bavil (čarování a bitvy), chvílemi žasnul nad naturalismem magických a bitevních scén, jásal nad humorem a hlavně trpěl latinskými citacemi. Proč jsou v e-knize vysvětlivky na konci a nejsou propojeny odkazem? Sečteno a podtrženo, není to špatné, pokračování si - snad, protože zatím není k sehnání - rád přečtu.
Tak začít ságu druhým dílem vyžaduje na začátku hodně sebezapení, ale na konci přichází nadšení z objevení dalšího divnosvěta - další díly už jsou objednány a jsem spokojen. To střídání míst mi vadilo, stejně jako nedokonalá mapa, ale časem jsem si zvykl. Až přišla druhá část a střih někam jinam. Budiž. Odměna byla adekvátní. Děkuji knihkupci, že mi k metráku knih přibalil tuto "kližku", ve které se skrýval chutný kousek.
Nedočetl, přišlo mi to až samoúčelné uchylne. Vydržím a rozdycham hodně, ale tohle bylo víc.
První povídka - biblický apokryf. A zdařilý. Druhá povídka úplně odjinud. Až jsem uprostřed knihy váhal, zda a jak knihu povídek vnímat. A na konci Štěstí a Chuligán - židovské povídky nutící čtenáře přemýšlet. Celkově to není nic světoborného, ale ty dvě povídky, ty se hodně povedly.