LaCucaracha komentáře u knih

Jako fanynka TG jsem se na knihu vrhla, a pak byla tak trochu zklamaná. Něco zajímavého se o historii a způsobu natáčení pořadu dozvíte, ale celkově to dohromady úplně dobře nedrží. Ze začátku ještě jo, jak se autor (scénárista TG) k tomu celému nachomýtl, jak vymýšleli novou koncepci a jak se objevili moderátoři. Ale jakmile pořad začne fungovat, je to spíš stylem "a ještě jsem si vzpomněl na tohle". Dost často se navíc opakují kapitoly, jejichž sdělením je v podstatě jen to, že to prostě všechno skvěle fungovalo díky konkrétním lidem, takže stvořili něco výjimečného a všichni byli úžasní. No a moralizující konec, kdy podle mě se prostě Jeremy ožral a to je celé, jenže autora jeho chování děsně zdrtilo, a byl jím hrozně zklamán... aby pak po čase ochotně naskočil do stejného týmu v GT. No ale to už nehodnotím knihu. Prostě literárně průměr, informačně to mohlo být určitě zajímavější, přečtení nelituji, ale knížku pošlu do světa, ať nezabírá místo v knihovně.

21.12.2021

Pořádně tlustá bichle, navíc s prťavými písmenky. Ale ve svém žánru určitě patří k tomu lepšímu. Na rozdíl od Austenové se to tak dobře nečte, ale zase si to spíš zaslouží označení "společenský román", protože tam nejde jen o milostné pletky a nesnáze. Dost věcí je v knížce podle mě nadbytečných, obsahuje myslím příliš vaty. Něčeho bych určitě ubrala – ne že by tam dané téma/úvaha/rozhovor neměly být, ta mnohovrstevnatost je na románu dobrá, ale nemuselo by to nutně zabírat tolik stran. Stejně tak bych měla výhrady k jazyku, protože se to nečte zrovna plynule, text působí místy poněkud krkolomně a je třeba ho pěkně slovo po slovíčku přelouskávat. U překladové literatury ale těžko odhadovat, jak moc za to může originál a jak moc český překlad, nicméně častokrát mě napadlo, že kdyby byl v souvětí mírně pozměněný slovosled, četlo by se to lépe. Ale přes všechny výtky je to pěkný román o peripetiích tří (nikoli dvou, jak je uvedeno v anotaci) párů plus několika dalších postav na anglickém maloměstě. Konec je dá se říct šťastný, ale dokonale růžový happy end to přece jen není.
Co mě ale dost dráždilo pokaždé, když jsem knihu brala do ruky, to je obálka. Román se odehrává přibližně v polovině 19. století, tak proč je na obálce skica postav viditelně spadajících oblečením a účesem do – nejsem znalec, ale řekla bych tak – dvacátých třicátých let 20. století? PROČ? Copak nakladatel nevěděl, co za knížku vydává? Vážně nechápu a dojem z knížky to docela kazí.

05.04.2021

Asi platí to samé co u prvního dílu. Atmosféra ano, ale poněkud ploché pokud jde o smyšlený svět. Postavy vesměs nesympatické. Náročnější na čtení, ne vždy zcela srozumitelné. Tentokrát obohacené o sex. A zase děsně neutěšené, prostě marast, což v tomto covidovém reálném marastu k náladě moc nepřidá. Třetí díl ještě dám, protože jsem zvědavá, jak to dopadne, ale celkem se těším, až to budu mít za sebou.

19.03.2021

3,5 *
Velmi obsažná kniha, hustý text, málo fotek, hodně dlouho jsem se do něj přemlouvala. Když jsem se dokopala, byla jsem mile překvapená, jak dobře se to čte, plynulo to skoro samo. Bohužel někde v půlce se to zaseklo, zhruba od doby, kdy se Marilyn naplno vrhla do filmového průmyslu. Pak to nějak ztratilo drive. Do té doby to byly skoro jen faktografické věci, co se jí dělo, jak postupovala v osobním životě a načínala kariéru, takže to mělo řád. Když se z ní stávala hvězda, tak už se autor začal zaobírat spíš jejími přednostmi (nemyslím prsa) a nedostatky, ambicemi, psychikou, motivy jejími i ostatních, co o ní kdo řekl a co si myslel, atd. atd. A v tom všem se hrozně rochní, dost často se opakuje, asi fakt chtěl všem vmáčknout do hlavy, jaká podle něj byla a jak se k ní ostatní chovali nehezky. Evidentně ji autor obdivoval, někdy možná až nekriticky, pořád ji vychvaluje a snaží se ji ve všech ohledech ospravedlnit. Což neříkám, že není opodstatněné, člověk mu to celkem i věří a vcelku ochotně přijme obraz Marilyn tak, jak ho podává. Třeba já si teď vážně myslím, že byla dobrá, a nikoli povrchní herečka.
Jenže se prostě často opakuje a motá dokola, někdy je těch podružných informací zbytečně moc, jiné, které by mě napadly a zajímaly, zase přejde. Taky trochu skáče v čase sem a tam, sice ne v dlouhých časových úsecích, ale i tak to působí často roztříštěně. A ty podstatné věci z Marilynina života v tom někdy skoro zaniknou. Prostě se nějak knížka časem zvrhla v mírně chaotické vyprávění a plynulost čtení šla do kopru.
Dost ubrala i špatná redakční práce. Občasná chyba a přehozené písmenko – klasika. Že překladatel skloňoval místní název a používal zásadně "v Beverly Hillsu", to už mi přišlo diletantské a směšné. Ale často věty nedávaly smysl, ať už v rámci sebe samých, nebo v návaznosti na jiné. Nevím, jestli šlo o špatný překlad, nebo jim kus vypadl, ale občas tam prostě byly nesmysly. A což teprve jedna poznámka pod čarou, o tu se musím rozhodně podělit. Jednak na té stránce v textu vůbec nebyla a jednak byla úplně mimo mísu: ...v roce 1922 objevili archeologové hrobky faraónů a u jedné mumie sazenici a jeden člen kolektivu ji zasadil a ona mu vyrostla hořčice. ... Ehm?
No určitě je to zajímavé čtení a dost se dozvíte. Jak moc je to pravdivé, toť otázka, protože v plno případech jde samozřejmě jen o autorovy interpretace. Ale jeden by mu i věřil. Každopádně škoda té ženské, a její přátelé měli máslo na hlavě, že se jí nesnažili nějak pomoct, když museli vidět, jak se v těch drogách plácá.
Jinak dobré je googlit si fotky. Zjistila jsem, že Marilyn fotili opravdu hrozně moc, už od mládí, takže skoro ke všemu, o čem je v knize řeč, lze fotodokumentaci najít. Což vyprávění hrozně moc dodá. Navíc to byla fakt krásná ženská, takže já jsem se u těch fotek vždycky zasekla plná obdivu. :-)

10.11.2020

Dneska už takové psaní moc neobstojí. Ale jestli se někomu líbí Čapek, konkrétně Karel, tak by ho tohle mohlo i uctít. Knížka je dost krátká, a přitom se do ní autor snažil nacpat kde co. To přehnal. Na to si měl vyčlenit víc prostoru a rozvést to. A ještě si ten prostor ubírá popisy genetického řezu a jakýmisi chemickými záležitostmi, nebo rozhovory a úvahami vyvolených nesmrtelných. Po pravdě řečeno jsem se v tom úplně nevyznala. Ve vylíčené budoucnosti evidentně existovaly různé skupiny různých tvorů v různém postavení a s různými zájmy. Ale získat z toho nějaký ucelený přehled nešlo. A co už má člověk mít ze sci-fi nebo fantasy, když autor v podstatě žádný obraz fiktivního světa nevybuduje? Tak buď měl zvolit mnohem větší rozsah a všechno pořádně promyslet a propracovat. Nebo to očesat a nechat jasnou a silnou povídku. Takhle jsem se v tom nejen že moc nevyznala, ale když tam ještě začal sázet nějaké náznaky: někdo se divně pousmál, podíval, někdo měl najednou pocit, že mu něco uniklo... tak jsem taky měla dost silný pocit, že mi něco uniklo. A s tímto pocitem jsem dočetla konec a byl to konec neuspokojivý.

01.11.2020

Z téhle knížky čiší, jak je zastaralá. Takový trochu uhozený námět, ne dobře zpracovaný, v podstatě celou druhou půlku knížky se jen plaví tři lidi na loďce (já vím, že to není loďka) a kecají. A ještě na to, že jsou zápletka i děj poměrně jednoduché, a knížka je celkem krátká, tak je to napsané tak nějak kostrbatě, že se to blbě čte.

01.11.2020

Myslím, že je fér hodnotit trilogii jako celek. Ostatně by jí i slušelo, kdyby vyšla pohromadě v jednom svazku, ale na to je moc tlustá. Jednotlivé díly navazují, popř. zpětně dovysvětlují, každý zvlášť je neúplný. V první řadě je nutno říct, že tohle je spíše pohádka – zvlášť první dvě knihy. Sice pro dospělé, ale pohádka, má to všechny její atributy. Zjednodušeně řečeno: mladík se vydává do světa na zkušenou, dostane (takřka) kouzelné dary, padne do osidel proradné krásné dívky (vlastně hned dvou), zkazí co může a pak se to snaží napravit, musí splnit tři úkoly, je zakletý do podoby kozlatce a vysvobodit ho může jen čistá láska dívky, pomáhají mu zvířátka, s nimiž rozmlouvá, a teprve na konci života poznává, co je důležité. Kdo by tedy očekával fantasy, tak jak si ji každý asi na první dobrou představí, bude nejspíš zklamaný, protože to nebude ono.
Díl od dílu jsou knihy tlustší, jazyk košatější a popisnější, obsah je dospělejší a komplikovanější. Poslední část už vlastně pohádkově vůbec nepůsobí, spíš má filozofický podtext. Knížka je taky postupně čím dál tím víc neutěšená a melancholická. Z chlapce v úvodu se stane stařec, jehož život rozhodně nedopadl tak, jak si představoval. Oproti prvnímu přímočarému dílu je ten třetí už hodně propletený, hodně se toho událo, takže se mi i obtížně vybavovaly věci minulé. Možná nechtěl autor knihu opustit, protože měl pocit, že to ještě není všechno, a tak vymýšlel další peripetie. Prostě to chce číst dál a dál, poddat se a nechat se unášet; nudné to rozhodně není. Konec je tak trochu mystický a já osobně jsem z příběhu měla smutný a ne moc dobrý pocit – asi jak pravil hrdinovi jeden přelud: "Promarnils všechno, co jsi měl." Ale někdo jiný to tak mít nemusí, protože kniha takto asi vyznít neměla, soudíc dle závěrečných moudrých promluv o dobru, smyslu konání apod.
Tato trilogie myslím nebude bavit každého. Vyžaduje zejména ze začátku trpělivost k opravdovému začtení se. První kniha je navíc protkána příběhy, které jednotlivé postavy vyprávějí, druhý díl zase obsahuje líčení hrdinových snů a v třetím dílu je prostřední část knihy věnována různým viděním. Tyto vsuvky mohou obtěžovat, na druhou stranu vše má svůj význam: objasňují se jednání některých lidí, minulost a budoucnost, a i ty sny, které se Naslouchači zdají, vždy s něčím souvisejí a nejsou nahodilé. Prostě skládačka se skládá. Moje rada tedy je, pokud se rozhodnete ke čtení, vydržet do druhé knihy. Pokud ani ta vás nezačne bavit, tak to asi nebude to pravé ořechové pro vás.

11.07.2020

Taková humorná oddychovka – trochu pohádka, trochu fantasy, nenáročné čtivo. Jestli máte rádi Pratchetta a podobné typy, tak vás to myslím nezklame.

02.05.2020

Zařazení do fantasy/sci-fi mi úplně nesedí, spíš jde o historickou mystifikační detektivku. Je fakt, že renesanční Florencie je tu zahlcena různými stroji a udělátky (to aby byl uspokojen duch steampunku), ale to je tak vše a fantasy to pro mě zrovna není. Vystupují zde skutečné historické postavy (da Vinci, Rafael, Machiavelli...), ale jejich počínání je smyšlené. Děj je poněkud zmatený. Večer třeba celá Florencie slaví příjezd papeže, veselí se, a pak v průběhu noci je najednou bez vysvětlení město v plamenech a všichni mezi sebou bojují. Je tu nějaké spiknutí, ale pořádně nevíte, o co vlastně jde, do spiknutí je totiž zapleten kdekdo, a to značně komplikovaně a nelogicky. Jde také o ukradený objev, ale není dost zřejmé, proč je tak životně důležitý pro všechny mocné, že kolem toho tak nadělají. Autor si nemohl odpustit zakomponování Lisy Giocondy do příběhu, i když její role je naprosto nepodstatná a zbytečná – ale má ji tam! Občas jsou v knížce nudné popisy a občas nudné promluvy, až jsem si někdy říkala, co to tam ti lidé vlastně melou? Čtení jsem si vážně neužívala, šlo to ztěžka, ale za mnohé asi mohl i nekvalitní překlad.
Překladateli totiž zjevně chybí cit pro jazyk. Věty jsou poskládané často krkolomně, text není dobře propojen a působí kvůli tomu nekonzistentně, a hlavně jsou někdy použita špatná slova. Např. jsem si lámala hlavu s větou: "...byla dospělou ženou s jemnými liniemi v koutcích očí." Co to má být za sdělení? Než mi z kontextu došlo, že mělo být spíš něco jako: "...byla zralou ženou s jemnými vráskami v koutcích očí." Tudíž že už nebyla nejmladší.
Nebo "ruce s řetězem spoutanými zápěstími" – na první pohled se to zdá být OK, chápu i význam, ale takhle seřazená nedávají ta slova vůbec smysl. Nebo "obrátil se k astrologii" místo "k astrologovi". Nebo: "válka je pro nám podobné zlá". Špatně a zase špatně. Špatně se to čte, čtení drhne, a pokud je někdo jako já zvyklý číst slovo po slově a každé slovo/spojení/věta musí dávat správný smysl, tak takovýhle text je za trest.
Podívala jsem se na překladatele, co má ještě na svědomí, abych se jeho překladům vyhnula, a už mám celkem jasno. Důvod, proč přeložil Pasqualova anděla, je evidentně slovo "anděl" v názvu. Pročež bych panu Petrovi vřele doporučila, ať rychle opustí překládání beletrie a vrátí se ke svým náboženským brožurkám.

19.02.2020

Tohle je trochu divná kniha. Možná je to moje chyba, že jsem očekávala vtipnou taškařici šmrncnutou parodií na britskou královskou rodinu. Ale tak kdo zná autorku jako autorku Tajného deníku A. M., nemůže se mi divit. Ještě ty vtipné ilustrace na obálce. Tak jsem taky knížku četla a musím říct, že při čtení jsem se bavila. I když autorka upozorňuje, že jména postav jsou náhodná, samozřejmě to tak není a bez servítku si bere na paškál humornou stránku předních členů královské rodiny. Neušetří ani lady Di. Kdyby ty postavy byly vymyšlené a ne našroubované na skutečné lidi, vůbec by to nefungovalo, jen takhle to může být opravdu vtipné. Kromě postav lidí jsou tu důležití i psi, Britové totiž chovají psy moc rádi. Jejich postřehy a komentáře jsou vážně trefné a dost vtipné, je znát, že autorka psa taky vlastní.
Jenže... Pak se tam najednou objeví ne moc veselé věci. Ošklivé zacházení se starými lidmi, se psy, dokonce zemřou tři tvorové. To prostě v takové knížce nečekáte. Je to ojedinělé a rozhodně tím nechci čtenáře odradit. Ono to funguje spíš jako taková ťafka, která je vzápětí vyvážená další dávkou humoru, ale je tu a má vám na okamžik připomenout realitu nehezkého světa, v němž se to celé odehrává. O to tady hlavně jde, ale mně to došlo až ke konci. On to totiž vlastně není odpočinkový román pro zasmání, je to spíš satira a především anti-utopie. Nehezký obraz světa budoucího. Ne nadarmo autorka v textu zmiňuje jiné knihy o anti-utopiích, především Orwellovo 1984. Po dočtení vám dojde, že je to vlastně stejný žánr, akorát kamuflovaný vtípky. Takže vedle toho, že jsem se častokrát musela nahlas zasmát a jednou jsem dostala vyloženě záchvat smíchu, jindy mě přešel závan smutku a ondy zase mírně zamrazilo. Dobře je tu např. popsané chování občanů-voličů, jejich nepochopitelná ochota k vlastní manipulaci, jejich názorové veletoče. A to fakt k smíchu není.
Abych to shrnula. Během čtení až do konce super zábava, a po dočtení najednou nepříjemný pocit. I když ten nepříjemný pocit u mě pramení hlavně z toho, že mě nepřestává trápit pomyšlení, co se stalo s Ginem. Nebýt toho, snášela bych to mnohem lépe, ale to už je můj problém.

18.01.2020

Studna na konci světa je označována jako fantasy a mnozí s tím nesouhlasí. Ovšem očekávat od knížky napsané v 19. století, že bude na úrovni Hry o trůny nebo Harryho Pottera, by bylo (jemně řečeno) naivní. Je tam jakýsi čaroděj, zázračná studna, a to je asi tak přesně to, co bych očekávala a zklamaná kvůli tomu určitě nejsem. Zklamaná jsem z knihy jako celku. Mám ráda klasickou literaturu i pomalé tempo a barvité popisy, tohle však není spisovatelsky dobře zvládnuté.
Samotný příběh, když si ho vyabstrahuji, není vůbec špatný, taková rytířská pohádka. Ale je tam toho nasázeno děsně moc a i jinak trpí zpracování mnohými neduhy. Jednak je to pomalé tempo. Na jednu stranu děj odsýpá, žádné dlouhé popisy tu nejsou, krátké kapitoly míjejí rychle, jenže v těch kapitolách se často vůbec nic neděje. Zato se dočtete o každém prdu – je to vlastně takový cestovní deník. Takže se např. dozvíte, že rytíř přijel do nějakého města, tam se ubytoval v hostinci, prošel se po trhu a večer se odebral na lože. A že těch destinací, kam zavítá, je hodně. Mnoho jiných kapitol je naplněno tím, že někdo někomu pořád dokola vyznává lásku, nebo že slibuje věrnost ve zbrani. Nebýt podobně vyprázdněných pasáží, byla by knížka asi poloviční a četla by se mnohem lépe. Na překonání strašlivé nebezpečné pouště autorovi naopak stačily dvě věty. Každý má holt priority někde jinde.
Další opravdu odpudivá věc je, že ten takřka božský hrdina neustále pláče. Fakt každou chvíli propukne v pláč, nebo aspoň zavzlyká. Tu z přemíry lásky, tu ze žalu, ondy z dojetí. Nakonec to vypadá, že skutečným důvodem, proč se měl napít ze Studny, je to, aby už konečně přestal plakat. Ženy a dívky pro změnu neustále rudnou nebo blednou, a to touhou při pohledu na švarného hrdinu – pokud se jim tedy poštěstí vystihnout okamžik, kdy zrovna nepláče. Rytíř a dvě dívky, které miluje, jsou tak nadpozemsky krásní, že na ně pořád někdo u vytržení zírá a uslintává (a oni cudně rudnou, jak jinak). Sem tam je nějaká podivnost či nedomyšlenost (co to mělo znamenat s tou Doroteou?) a postavy jsou občas zvláštně nejednoznačně vykreslené (často jsem čekala zradu či lež, a ono nic). Promluvy zamilované dvojice jsou tak sentimentální a celé je to tak sladkobolné a romanticky naivní, že nemůžu uvěřit, že knihu napsal ten ošklivý zarostlý chlap, co je na obálce. Je to natolik kýčovité a brakovité, až si říkám, jestli si spisovatel nedělal ze čtenářů pr... ("Pohleď, milovaná, právě zde jsem byl zrazen." – "Nech mě tedy, abych políbila tuto zemi, po níž jsi kráčel." – "Má nejsladší, učiň tak a již se nebudu trápit.")
Neuvěřitelně červená knihovna, že taková Austenová nebo Brontëová jsou oproti tomu vyloženě chlapské romány. Vlastně by to šlo dobře přepsat na erotický román, aspoň by to získalo šťávu. Určitě zajímavá zkušenost, ale pečlivě teď budu vybírat další knížku ke čtení, protože po této náloži bych nesnesla byť jen jedinou zmínku o lásce.
P.S. Redaktorská práce mohla být i horší, ale jedna věc mi rvala oči – 3. a 6. pád od "studna/studně" je "STUDNI", nikoli "studně".

06.01.2020

Poněkud zavádějící anotace a mé očekávání s ohledem na jiné autorovy knihy zavinily, že jsem byla dost zklamaná. Tahle knížka je sice asi psaná mírně odlehčeným stylem, ale rozhodně se nejedná o humoristické čtení. A vůbec není z lékařského prostředí - já si myslela, že to bude vtipné čtení o plastickém chirurgovi, ale z nemocnice je v knížce asi tak jedna bezvýznamná scéna. O čem to celé vlastně tedy je? O mladém muži, který vystudoval lékařství a shodou okolností se začne věnovat plastické chirurgii. O tom, jak si hledá s touto kvalifikací místo ve zkostnatělé anglické společnosti. O tom, že je na ženské, a o jeho sňatku z rozumu s bohatou starší dámou. O vztahu s bratrem. O společenském vzestupu. Celé to pokrývá období od první do druhé světové války. Mohlo by jít o společenský román nebo rodinnou kroniku, ale to by to muselo být napsáno mnohem lépe a košatěji. Mohlo by jít o humoristický román, ale to by to zase muselo být vtipné. Takhle vážně nevím, co měl autor za úmysl - je to nijaké, ne moc zajímavé, celé tak nějak zbytečné, hrdina je navíc nesympatický slaboch. Po předchozích knihách R. Gordona jsem zmatená. Jo a překlad je opravdu hrozný, číst to bylo občas za trest.

16.12.2019

Kniha je docela předvídatelná a působí poněkud zastaralým dojmem. Ale přesto je napsána čtivě a docela dobře zvládnuté bylo i zakončení. Takové optimistické ano i ne. Hlavní hrdina je poměrně nesympatický, na druhou stranu lze pochopit jeho cíle a motivy jednání. Vlastně sama nesnáším moderní civilizaci a jeho snu o utopii naprosto rozumím. Zajímavé jsou pak ale právě ty otázky, jestli by se dalo v životě kmene něco zlepšit, aby to přitom nesklouzlo do spirály vedoucí do pekla. Nakonec mu člověk musí dát za pravdu, jenže... a to jsou ty otázky. Těžko pak říct, jestli je hrdina fanatik nebo jen racionálně uvažující člověk. Úsměvně působí doslov autora, kde uvádí přehled jednotlivých kapitol (ty původně vycházely samostatně na etapy) a doprovází to: "za tohle jsem získal následující ocenění", "za tohle jsem ocenění nezískal, ale jen proto, že to bylo špatně načasované". :-) Z výčtu navíc zjistíte, že těch cen je vlastně minimum, jde hlavně o nominace. No nic, za přečtení to stojí, hvězdy by byly spíš za 3,5.

14.12.2019

Je to spíš za 3 a půl hvězdičky, ale když už, tak se přikloním ke čtyřem. Četla jsem Stáčení temného piva a Plout na vlnách podivna a ty se mi líbily určitě víc. Tahle knížka je totiž, jak to říct, tak nějak ne zcela příčetná. Jako kdyby byl Powers při psaní většinu času na tripu. Je to prostě moc překombinované a vysvětlení často pokulhávají, takže rozhodně nemůžu tvrdit, že jsem všechno chápala. Netradiční pojetí upírů, proč ne. Ale oni jsou to chvíli tradiční zubatí upíři číhající v noci za oknem, na které stačí česnek, sluníčko či dřevěný kolík. Pak jsou to pro změnu Lamie nebo obří létající plazi, pak kamenní tvorové, tu zase pradávní bozi z předlidské éry, dřímající v horách, které kdosi probudil ze spánku. Z nějakého důvodu se člověk může vymanit z jejich vlivu v Alpách. Kromě česneku na ně funguje i voda, hlavně slaná – nemůžou přes moře, ale když se provdají/ožení, tak už najednou můžou. Vadí jim některé kovy, někdy kamení, sklo. Ne že by se to vše vylučovalo, jen je toho moc a tak nakonec vlastně pořádně nevíte, jak tohle plémě opravdu funguje. A když do toho všeho autor zamotal ještě Rakušany, karbonáře s železnými hřeby a tři slepé Graie pohazující si s okem, měla jsem hlavu vážně v pejru.
Dost dobře nechápu názor z jedné recenze tady, že knížka končí v půlce, a pak už je to jen nadbytečný chaos. Tak to vůbec není. Mezi první a druhou částí knížky je sice asi 3letá proluka, ale to je tak vše. Asi by se dalo říct, že je to pak zamotanější, hlavně ty tři Graie to dost zkomplikovaly, ale jinak se naopak ve druhé části konečně aspoň něco vysvětluje. (Ne že by se nevysvětlovalo každou chvíli něco, ale je to ten druh vysvětlení, při kterém po skončení nevíte o moc víc než před ním, a jen se zmůžete na nespokojené "no ale co to... proč...?".) A taky mi to ke konci přišlo nejčtivější. Po náročném rozjezdu, kdy jsem se snažila dostat do obrazu, a po rozpačitém dojmu z prostředka, kdy mě to už moc nebavilo, jsem posledních asi 100 stran dočetla v docela svižném tempu.
Powers vzal zajímavé a vskutku romantické okamžiky ze života básníků Byrona, Shellyho a Keatse, k nim si vybral jisté motivy z jejich básní, a na základě toho všeho vymyslel originální mystifikační příběh. Jen ho měl poněkud zjednodušit. Snad nejlépe to vystihl sám, když v knížce napsal: "Pokoušel se uchovat si dojem, že to všechno dává jakýsi smysl." Tak tohle bych podepsala, přesně tak jsem se cítila i já. Je to divné, je to náročné na pozornost a trpělivost, ale přečtení určitě nelituji. Powers umí udělat atmosféru a to je u knih možná nejdůležitější.
P.S. Na úvod každé kapitoly je tematický citát, nejčastěji z romantických básní. Vzhledem k tomu, že v tiráži není žádná informace o původu překladu, překládal verše zřejmě ten samý překladatel, který přeložil knihu. Aspoň by tomu napovídala úroveň překladu – bylo to většinou opravdu strašné, s takovou by Byron a spol. nikdy světového věhlasu nedosáhl. Mimoto byl slabší i samotný text knihy, který občas zatemňoval např. nevhodně zvolenými slovy smysl napsaného. Další Powersovy knihy mají jiné překladatele a jsou lepší. A navrch k tomu všemu je v tomto vydání (byť jde o stejné nakladatelství) hodně chyb.

12.09.2019

Podle anotace jsem očekávala sci-fi. Pak to chvíli vypadalo spíš na historický román z období francouzské revoluce. Ale nakonec se z toho vyklubal takový podivný špionážní thriller. Což s sebou nese obvyklé problémy tohoto žánru, a sice překombinovanost. Dokud se střílí, je vše OK, jakmile začnou agenti něco vysvětlovat, nedává to moc smysl. Tady jde hlavně o jakési mocenské pletichaření mezi dvěma (nebo kolika vlastně) organizacemi z 27. století, do toho si přidejte paralelní svět a časovou trhlinu v důsledku pozměnění historické události, kterou je potřeba napravit – materiálu pro zmatenost tu máme dost a dost. Navíc navzdory očekávání se toho vlastně v celé knize zas tak moc neděje, většinou jen někdo něco někomu vysvětluje, přičemž čím víc se vysvětluje, tím je to zamotanější. Pro představu:
"... To byla trhlina. Tým TIS se vrátil, aby to upravil a využil časové setrvačnosti k nahrazení Blakeneyho dvojníkem. Pak, v nějakém bodě, byla časová setrvačnost překonána a došlo k rozštěpu. Aby to překonali, museli se vrátit a způsobit ještě další trhlinu. Ovšem v tomto případě lidé, kteří měli upravit druhou trhlinu, přišli z alternativní časové linie, protože jejich historie narušena nebyla. My jsem si mysleli, že upravujeme trhlinu, ale přitom jsme ji sami vytvořili. ..."
A v podobném duchu je celá kniha. Nevím, no, třeba jsem prostě blbá, ale rozhodně jsem u každé věty nevěděla přesně, o čem je řeč. A to já při čtení celkem očekávám. Kniha je asi třetí v řadě, předchozí jsem nečetla, ale v tom myslím problém nebyl, dalo se to číst i samostatně. Spíš méně je někdy více.

13.08.2019

Nejsou to plné 4 hvězdy, spíš tak 3,5. Samozřejmě mě coby fanynku Monty Pythonů zaujal autor, i když zrovna Idle k mých nejoblíbenějším ze skupiny nepatří. Přesto jsem si moc neslibovala, napsat dobrý příběh je něco jiného než vymyslet potrhlý skeč. Takže jsem byla vlastně i mile překvapená. (I když málem jsem to hned ze začátku vzdala, protože to bylo příšerně nezáživné. Ale jakmile naskočil děj, rozjelo se to.) Hlavní linka, takové sci-fi/krimi, je poměrně povedená a čtivá, i když má hlušší místa (např. zdlouhavé a poměrně zbytečné líčení sexuálních hrátek). Postupně se vrství další postavy a místy je to trochu zamotanější, ale jinak dobré. Pak je tam ale ještě rámcový příběh vypravěče, který mě nebavil a určitě by se bez něj knížka obešla. A další věc jsou neustálé úvahy o humoru, neboť android, jedna z hlavních postav, o něm píše odborné pojednání. Bez toho by se knížka určitě neobešla, protože pro Idla to možná byl i důležitější podnět k napsání. Akorát že mě ty úvahy o smyslu a fungování humoru krutě nebavily. Naštěstí bývaly rozumně krátké. Pokud jde o vtipnost celého dílka, tak rozhodně nečekejte, že to bude tak třeskuté jako Létající cirkus. Sem tam je vtípek, i vydařený, párkrát jsem se určitě zasmála. Jelikož jsem ale žádné humoristické veledílo nečekala, nemohla jsem být ani zklamaná. Prostě takové kriminální sci-fi, odlehčené a jemně okořeněné humorem.

05.08.2019

Tak já jsem asi četla úplně jinou knížku, protože humor žádný, zato neuvěřitelně nudná splácanina. Podle anotace jsem se mylně domnívala, že půjde o odlehčené čtení klasika britského univerzitního humoru, třeba něco jako Šťastný Jim. Že hlavní zápletkou bude to, že do života stárnoucího a nahluchlého profesora vtrhne činorodá studentka a převrátí mu (humorným způsobem) důchod naruby. Ale jde spíš o deníkové záznamy staršího člověka, který špatně slyší, který má ještě staršího otce (ten je prototypem zanedbaného, umanutého a ne už moc soběstačného důchodce) a který má mladší manželku, s níž si zrovna moc nerozumí. Takže spíš depresivní čtení. Teprve na straně 107 se objeví avizovaná studentka a je to ještě horší, protože je psychicky vyšinutá, tak trochu stalkerka a vydírá ženaté chlapy přes sex. Do toho autor zakomponoval, co ho zrovna napadlo, třeba podrobné popisy cvičení a her na kurzu odezírání (nudné), různé lingvistické poučky (nudné, a to jsem lingvistiku studovala) nebo mnohastránkový popis návštěvy Osvětimi (naprosto bez souvislosti s dějem, jako nudou ubíjející slohové cvičení gymnazisty).
Příšerně nudná kniha, z níž jsem dokázala přečíst asi tak třetinu a konec, abych věděla, jak to dopadlo. Spisovatel tam zvládnul ještě nasázet pasáž o umírání otce po mrtvici a dokonce i o umírání bývalé manželky na rakovinu. Takže nejen že je to splácanina, ale ještě je z ní nehezky na duši. Pokud máte zrovna splín, rozhodně to nečtěte, těch pár vtípků na začátku to nevytrhne, navíc jsou všechny na téma "nevzal jsem si naslouchadlo (protože jsem blb) a teď nerozumím, co ostatní říkají".
Mnohé ale vysvětluje fakt, že Lodge to napsal asi v sedmdesáti. Možná jeho dřívější knihy dobré jsou, asi ano, když ho proslavily. Ale měl s psaním včas přestat. Nejenže totiž nedokázal dát dohromady smysluplný a dobře napsaný příběh, ale bohužel nekontrolovatelně ventiluje i své chlípné fantazie. Takže si čtenář "užije" studentku od pasu dolů nahou, ana v rudě osvětleném pokoji čeká na výprask na holou. Nechybí nějaký ten orální sex, fetišismus s nepranými kalhotkami... Prostě zestárlý úspěšný spisovatel, toho času už jen vilný stařík, si chtěl dokázat, že ještě umí napsat dobrý román. Akorát že vůbec.

23.07.2019

Zajímavý výběr z raných Wolkerových próz. Snad nic z toho jsem dosud neznala (nečetla). Moc příjemné jsou i originální ilustrace, to už v knihách pro dospělé často nebývá, přitom hezky podbarvují atmosféru.

08.11.2018

S touhle knihou to byla taková sinusoida. Nejdřív jsem se nemohla začíst a jazykové hříčky, velmi časté, mi přišly vyloženě trapné. Pak jsem chytla tempo, střídání postav mě začalo bavit a jazykovým výstřelkům jsem přivykla. Ke konci, po "sjednocení", mě vývoj nějak zklamal a víceméně mě to opět přestalo bavit. A konec jsem vlastně nepochopila, co měl jako vyjadřovat. Asi jsem na podobná díla příliš přízemní, chci mít jasno, co se děje. Stejně tak neholduji románům, jež jsou prošpikovány odkazy a narážkami, které čtenář často ani pořádně nemůže rozklíčovat (nechce-li přeměnit čtení na neustálé podezírání a pátrání, jestli právě nedošlo k další intertextovosti). Zvlášť když se některé "kvízy" ztratí v překladu. Prostě za mě nic moc, Zazi byla rozhodně lepší. A cože mají být ty modré květy? To nevěděl ani překladatel, který jinak v doslovu všechno poctivě vysvětlil. Ovšem před překladatelem klobouk dolů, tohle musel být vážně ořech.

02.12.2017

U téhle knihy je chyba očekávat, že to bude jako Adrian Mole. Proč by taky mělo? Jsou to dvě rozdílné knížky. Zatímco Adrian je filmovým žargonem řečeno sitcom pro puberťáky, tohle je road movie spojená s politicko-společenskou satirou. A je to myslím docela povedené, když si odmyslíte, že vše je tak trochu přehnané. Jelikož jsem jako někteří jiní neočekávala, že bych u toho řvala smíchy, tak jsem byla spokojená. Úsměvných míst je tam víc než dost a dějové je to až až. Plný počet nedávám spíš proto, že je to celkově nedotažené, hlavně pokud jde o vedlejší postavy, a pak také v závěru.

13.09.2017