LaCucaracha
komentáře u knih
Řeky Londýna
Ben Aaronovitch
Naprosto promrhaný potenciál. Zajímavý nápad a postavy, dost dobře zvládnutá atmosféra Londýna a často vtipné průpovídky či glosování situace. Ale o čem to vlastně bylo? Fakt bych ráda slyšela, jak mi to někdo srozumitelně vysvětlí a bude to dávat smysl. Protože mně to smysl nedávalo. Pan Punch, nějaký herec, duchové, do toho upíři zlikvidovaní bombou, do toho rodina personifikovaných londýnských řek (proč vlastně? asi že se knížka podle toho jmenuje), do toho Armáda kostlivců; po upířím kousnutí začne konstábl putovat světem duchů do minulosti... prostě jeden velký nesmyslný guláš. Velké finále už bylo úplně divné a smysl nedávající. Když autor něco napíše, musíte to tak brát a rozhodně je špatný nápad klást si otázky typu proč. Hlavní postava je potenciální čaroděj (asi teda, těžko říct) a je asi děsně chytrý, protože i když trochu ňouma a do světa magie teprve zčerstva nakouknul, nakonec mu vždycky všechno dojde a se vším si poradí. Naopak jeho nadřízený a učitel Nightingale, opravdický letitý čaroděj, který by měl oslňovat vším možným, nedělá skoro nic, většinou jen sedí v křesle a čte si. Pak ho postřelí a on v podstatě z děje zmizí; v knížce je tak celkově víceméně zbytečný, což je škoda, já očekávala výraznou charismatickou postavu.
Knize navíc škodí i styl a jazyk psaní, těžko říct, do jaké míry je to dáno jen originálem a do jaké i překladem. Ten totiž občas zahapruje, jako třeba když je zaměněna ruka za hlavu (ale to mohlo být už v anglické předloze, head/hand je podobné), nebo když někdo z auta "vysedá" (jako jo, ne že by to nedávalo smysl, ale z auta se prostě vystupuje, nevysedá – "vysedněte si s rukama nad hlavou..."?), nebo třeba stylistická neobratnost "stál v jedné ruce s hrnkem čaje". To jsou prostě věci, které mě při čtení zarazí a zarážet se při čtení není nikdy dobré. Plno vět je navíc obsahově poněkud nejasných a komplikovaných, takže nejednou jsem je musela číst opakovaně a ani potom jsem z nich nebyla moudrá.
Zkrátka jak psali už jiní, do čtení jsem se musela nutit, rozhodně to nešlo jak po másle. No a když k tomu připočítám onen svrchu zmíněný logicky nespojitý mišmaš, tak druhý díl už zkoušet ani nechci. Škoda, ze začátku to vypadalo hodně nadějně.
Strach a chvění
Amélie Nothomb
A mně se to líbilo. A na rozdíl od některých zde i věřím chování postav. Japonská kultura a společnost je opravdu hodně jiná. Navíc podobné výstupy, jako např. že šéf kvůli prkotině neskutečně seřve zaměstnance před celou kanceláří, to se opakuje v různých japonských filmech nebo seriálech, takže to reálný základ asi mít bude. A stejně tak mnoho dalších věcí v knize, které nám v Evropě mohou připadat neuvěřitelné. No a hrdinka se chovala divně, protože se chovala jako Japonci. :-) Matně si vybavuji film, který jsem viděla před lety, a mám pocit, že se zfilmování knížky povedlo. Film se mi tehdy líbil a knížka teď taky. Přečte se raz dva.
Kočičí host
Takaši Hiraide
Kočičí host je moc příjemné čtení, i když by mohlo být optimističtější, ale takový je život. Konec mě taky neuspokojil, protože je otevřený a to já nerada. Kdyby to byla literární fikce, moc spokojená bych asi nebyla, ale toto jsou autentické záznamy z běžného života a přesně tomu kniha odpovídá. Takže kdo čeká akci, promyšlený příběh, bude nejspíš zklamaný. Tohle je spíš náladové čtení, postrádá dramatické zápletky a překvapivé pointy. Autor začne vyprávět příhodu, vy čekáte, co z toho vzejde - a ono v podstatě nic. Je to takové obyčejné. A to je hezké. Připomínalo mi to haiku, kde jde především o navození nějaké situace, výjev, obraz. Podle doslovu jde o japonský zpovědní žánr šišósecu, což je výstižné, knížka je dost odlišná od tradiční evropské/americké literatury. Je tu skvěle navozená atmosféra a vy se stáváte takřka spolubydlícím jedné tiché manželské dvojice. Zajímavé je i nahlédnutí do života v Japonsku. Milovníky koček, kteří čekají, že kočka bude hrát prim a knížka je plná vtipných příběhů s ní, musím vyvést z omylu. Kočka je sice důležitá, ale v první řadě je to o lidech. Pokud snesete klidné čtení, určitě tuhle knížku zkuste. Hezká je i grafická úprava a až na jednu výjimku tu nejsou žádné chyby (a že poslední dobou jsou knihy co se týče chyb docela horor).
Dlouhý pochod
Richard Bachman (p)
Tohle bylo snad ještě horší než Běh o život. Od první stránky vlastně víte, jak příběh bude vypadat. Skupina kluků musí jít až do vyčerpání, kdo se zastaví nebo jen zpomalí, toho zastřelí. Všichni půjdou do naprostého stavu vyčerpanosti a nebude to určitě nic hezkého. Děj je daný od začátku do konce knihy páskami start a cíl. Takže co - jdou, jdou, každou chvíli někdo ubude, sem tam hnusárny, sem tam kruťárny. Jediné, v co lze doufat, je, že to dopadne jinak, než čekáte. Že nezvítězí ten, který je v knize jako hlavní hrdina. Jenže on pochopitelně zvítězí, vždyť je to hlavní hrdina. Je to knížka beze smyslu, o nechutnostech zvrácené reality show z budoucnosti, snažící se moralizovat. Někdo se v tom asi vyžívá, já ne.
...o psu nemluvě
Connie Willis
Výborná knížka. Chvílemi jsem se sice ve vysvětlování časoprostorových problémů ztrácela, občas bylo na mě těch inkongruencí moc, a taky tam bylo dost historických pouček a souvislostí, kde jsem se občas nechytala (já vím, moje chyba) - ale i tak, skvělá knížka. Je to psáno trochu složitěji, ale to já mám ráda. Musím pak číst každé slovo, nejde text jen tak přelétnou rychločetbou, proto je to mnohem plnější a uspokojivější čtení. Kniha je taky příjemně tlustá a chvíli vydrží. Mnohem víc se mi líbila v pasážích z viktoriánské Anglie, protože mám ráda nejen Jeromeho Klapku, ale i Wodehouseho, a autorka se jim svým způsobem psaní úspěšně přiblížila. Navíc na rozdíl od Klapky tu věnuje víc prostoru psu, o kočce nemluvě, což je dobře. Velmi oceňuji kočičí citoslovce "mír", je vážně výstižné, a slovo "utěrák" - jen to stačilo pokaždé k vyloudění úsměvu. Poklona překladateli. Je to zkrátka povedené humoristické dílko se sci-fi zápletkou. V Levných knihách se dají najít za pár korun skutečné poklady.
Princezna nevěsta
William Goldman
Super knížka, ale ještě lepší by byla, kdyby si autor odpustil předmluvu s vysvětlováním a intro s malým hochem, a kdyby si odpustil dodatek Beruščino dítě. Kdyby prostě jen nechal žít fabulaci s Morgensternem a zemí Florinu. Takhle z toho nakonec vznikla překombinovaná exhibice samolibého autora. Ale i tak - samotný ústřední příběh je výborný, příště prostě ty cancy před a po tom vynechám, a bude to.
(Já teda nevím, ale on se vážně najde někdo, kdo nepochopí, že to celé s Morgensternem je mystifikace? To nepochopím.)
Láska za časů cholery
Gabriel García Márquez
Platí to samé co u Sto roků... Márquez je nepřekonatelný vypravěč, v jeho podání vás jakýkoli příběh beznadějně vcucne a na poslední stránce vyplivne naprosto odrovnaného. Číst Márqueze je zážitek. Příběh dvou starých lidí, kteří se na konci života setkávají, aby navázali na svou mladistvou, nenaplněnou lásku, je krásný a dojemný, ale v žádném případě prázdně patetický. Nádhera.
Seňor Vivo a drogový baron
Louis De Bernières
Platí to samé, co u prvního dílu, tak se nebudu opakovat. Jen je tu vypíchnuta jedna ústřední postava, Dionisio, a jeho dívka. Mně víc vyhovovala ta mozaika rovnocenných postav. Taky je tenhle díl víc pochmurnější, a asi i víc násilný, i když pořád platí, že autor se v násilí nevyžívá, jen ho tak jako věcně podává. O městečku Cochadebajo se tu sice píše, ale jinak se mu děj v podstatě nevěnuje, na scénu jsou přiváděny hlavně nové postavy a všechno a všichni se to začíná vzájemně proplétat. Takže asi o fous slabší než jednička, ale pořád je to za pět hvězd.
Cesta domů
Peter S. Beagle (p)
(SPOILER) Knížka obsahuje dvě delší povídky, Dvě srdce a Zuza, přitom Dvě srdce jsou docela stará a vyšla česky už podstatně dříve, společně s Posledním jednorožcem. A proto jsem taky nechtěla investovat do koupě téhle knížky a Zuzu jsem si přečetla v knihkupectví. A dobře jsem udělala. Pořádně nevím, co autora vedlo k napsání Zuzy, ale měl si ji odpustit. Je to fakt špatné. Dvě srdce za mě sice taky nic moc, je to takové jednoduché a spíš pro děti, ale oproti Zuze je to skvělé. Zuza je prostě slátanina, jinak to nelze říct. Někde se tam čerstvě dospělá holka potuluje divnou krajinou, jsou tam divné postavy, nic se v podstatě neděje (což je ten lepší případ, protože když se něco děje, tak je to poněkud zvláštní - to znásilnění tam jako mělo jaký smysl, proboha?), táhne se to, opakuje, je to tak trochu ezo, konec o ničem. Celkově z toho zůstane leda tak nějak pocit hnusu. Vzpomněla jsem si na Lavondyss, určitým způsobem je to podobná blbost. Řekla bych, že nebylo úplně rozumné tuhle povídku česky vydávat, podle nesčetných zahraničních recenzí bylo jasné, že se nepovedla.
Takže se Beagle bohužel zařadil po bok spisovatelů, kteří neuměli včas přestat, a jen dokazuje, že po sedmdesátce ten mozek fakt nefunguje jako zamlada. Škoda, že mu to nikdo nedokázal říct.
Šťastný Jim
Kingsley Amis
Po téhle knížce jsem sáhla už nejméně po šesté ve svém životě a opět nezklamala. Klasický britský humoristický román z 50. let z univerzitního prostředí – a nemyslím, že by byl jiný lepší. Suchý anglický humor podpořený skvělým překladem Jiřího Muchy, který přesně vystihuje atmosféru a buduje komičnost. Je to ten typ humoru, kdy se při čtení musíte usmívat, až smát, ale pokud vás někdo požádá, ať tu vtipnou pasáž přečtete, že by se rád zasmál taky, tak to nejde, není to totiž žádný přenosný vtípek, musíte mít kontext. Kontext postav, situací atd. a všechno dohromady teprve dělá ten humor. Postavy jsou taky skvěle napsané, hodně mám ráda profesora Welche, ten nikdy nezklame. Prostě je to takřka dokonalé.
Jenže musíte být na tento druh humoru naladění. Pokud ne, tak vám nejspíš přijde trapný, celá knížka ukecaná a nudná, postavy nereálné. To je ovšem pouze váš problém, že jste si špatně vybrali žánr, knížka sama dobrá je. Já zas třeba nesnáším fekální, prdící a šukací humor a taky bych dala takové knížce "odpad", i když mnozí nad tím řvou smíchy. Každý má prostě rád něco jiného.
Protože mám vydání z r. 1992, kde je fakt mraky chyb, koukala jsem na jiná vydání, jestli bych si nepolepšila, a padlo mi do oka to poslední, v novém překladu paní Hilské. Ze zvědavosti jsem si našla na internetu jednu dvojstranu a přečetla jsem si ji a pak i porovnala s Muchovým překladem. A páni, jak jde knížku totálně zkazit! Vůbec tam nefungoval humor, některá souvětí byla tak krkolomná, že jsem je ani nepochopila, něco bylo vyloženě špatně. Takže upozornění na závěr: Pokud si chcete tuhle knížku přečíst, v žádném případě NEKUPUJTE PŘEKLAD PANÍ HILSKÉ, pořiďte si ten klasický.
Vánoce Hercula Poirota
Agatha Christie
Hercula Poirota miluju, takže pod čtyři snad ani jít nemůžu. Jen to teda bylo celé komplikované až běda, přece jen jsou lepší trochu uvěřitelnější případy. Ale i tak dobré. Akorát teda gramatických chyb bylo ve vydání opravdu, ale opravdu hodně.
Zakletý klášter
Juraj Červenák
Je to čtivé, jak je u Červenáka zvykem, ale tím pro mě plusy skončily. Resp. ze začátku jsem byla docela nadšená prostředím Ameriky, že to bude v duchu westernu, jenže ta scéna byla vlastně dost plonková, protože hrdina se záhy přeplaví přes oceán zpátky domů a jede se známá linie ala Stein a Barbarič. Ale pro mě slabší odvar. Navíc mi tam lezla na nervy jedna z hlavních postav, to úžasné dechberoucí ďouče s očima jak zrcadla. Že by Červenák cílil na ženské čtenářky? Nemám prostě důvod sahat po dalších dílech. Zato by mě vážně zajímalo, kdy Argo hodlá začít pokračovat s reedicí řady Stein a Barbarič s brožovanými obálkami. To už je snad rok, co vyšel první díl, a od té doby nic? To jako vážně?
Noc kouzel zbavená
Ed McBain
Klasický dobrý 87. revír. Několik případů dohromady, okořeněné i vedlejšími nekriminálními linkami, vše se odehraje během jednoho necelého dne. Carella se tam tentokrát jen mihne. Jakmile se začtete, už se stěží odtrháváte.
Přízraky
Ed McBain
Opět čtivá detektivka s uvěřitelnými dialogy, příjemně okořeněná sněhovou kalamitou. Ale právě proto, že 87. revír jsou pro mě hodně realisticky podané detektivní příběhy, tak ta duchařská rovina tu byla jako pěst na oko. Oproti jiným příběhům jednodušší, protože se řešil jen jeden případ, což by ale nevadilo. Zato ti duchové a médium... to byl fakt úlet. Možná si ho autor dovolil s ohledem na to, že se to odehrává v době Vánoc, čase zázraků? Nevím.
Moje máma Jana Brejchová
Tereza Brodská
Osobně mi chyběl souvislý, navazující vyprávěný příběh, kde by bylo pokud možno vše. Tady jde sice o víceméně chronologicky uspořádané vzpomínky, ale jsou to spíš takové vybrané kapitoly ze života. To nejdůležitější se pochopitelně dozvíte, ale některé věci na mě působily mírně podivně. Třeba o sestře Haně je asi jen jeden krátký odstaveček, a to až o dost později, jako by v rodině ani nebyla. Nebo v určitém okamžiku je z JB světová hvězda, a mně nějak uniklo, jak k tomu vlastně došlo. Je to takové selektivní. O něčem se píše, ale o jiném, co by člověk čekal a přivítal, zase ne. Ale to je zvolený způsob vyprávění a nezbývá než to přijmout, to v podstatě ani na kritiku není.
Ovšem co mi vadilo dost, to byly popisky pod fotkami, které se často shodovaly s částí textu. Takže jsem si něco přečetla, pak kouknu na fotku, začnu číst popisek, a tam je skoro to samé ještě jednou, často i stejnými slovy. A to mě vážně dost rozčilovalo.
Na druhou stranu je knížka napěchovaná fotkami, což je třeba ocenit. A což zase asi úzce souvisí s tím, že příběh není moc soudržný a kontinuální, no on to vlastně příběh není, a kdyby tam bylo fotek málo, dost by to bilo do očí. Takže knížka je vlastně takový obrazový kaleidoskop doplněný vzpomínkami. A proč ne. Vůbec nelituju, že jsem ji koupila.
A taky je hezká.
A taky je docela těžká na čtení v posteli.
(A taky jsem se nedozvěděla, jak se stalo, že se z tmavé a snědé JB stala zářící blondýnka.)
(A taky mě dost iritovalo, jak JB na fotkách skoro pořád hulí cigára.)
(Ovšem dopis Pražskému kulturnímu středisku pobavil. I když byl tedy řádně arogantní.)
Vrby
Algernon Blackwood
Krátký příběh, na kterém je hodně poznat, že byl napsán před více než sto lety. Je to takové romantické, transcendentální, občas trochu nesrozumitelné, tajemné. Je to hodně o náladě, pocitech, líčení živlů. Horor vyloženě nevím, ale tajený děs, hlavně z neznáma, tam prosakuje fest. Asi ne každému to bude vyhovovat pro svou až lyrizovanou formu a mírnou naivitu, aspoň z dnešního pohledu. Na čtení to chce klid, určitě žádné "na stojáka v metru", protože aby knížka fungovala, musíte si vše popisované barvitě představovat, ponořit se, jinak ani nemá cenu to číst. Já si i vygooglovala fotky delty Dunaje, jeho mokřadů, vrb. Za mě zajímavá jednohubka, která je víc než o čem jiném o vytváření atmosféry – a to se povedlo, a to vůbec není málo.
Smrt přichází na prohlídku
Anders de la Motte
Tak s Agathou bych to zrovna nesrovnávala, to použili jen jako dost lacinou vějičku na čtenáře. Ale jinak to není špatné čtení. Pokud vám nevadí, že je to celkem šablonovité a klišovité, trochu jako kdyby páni autoři měli kartotéku plnou kartiček, na kterých jsou předepsané typy postav, vztahy, motivy, zápletky atd., a skládali to z nich – tak já vám to klidně doporučím. Je to takové poklidné, odpočinkové čtení a mně ke spokojenosti bohatě stačí, že tam nejde o to, kdo koho bestiálněji zavraždí či umučí, resp. jak barvitě to autor popíše. Jen mohli dát větší prostor kocourovi.
Pokud to už k něčemu přirovnat, taky asi spíš k vraždám v Midsomeru. A knížka má hezkou obálku. A až vyjde pokračování, nejspíš si ho koupím.
Pro hrst dukátů
Juraj Červenák
Nejdřív jsem měla pocit, že tenhle díl je slabší, ale není. Vytanul z něj docela autentický dojem staré Kremnice, jako byste po městě a okolí fakt chodili a znali ho. Spíš je trochu divné, že to je vlastně jen mezizastávka a trojice pokračuje dál - jako kdyby jeden příběh rozdělili do dvou knížek. Ale určitě bych tento díl řadila k těm povedenějším.
Dobrého člověka těžko najdeš (9 povídek)
Flannery O'Connor
Já povídky moc ráda nemám, tak asi nejsem objektivní hodnotitel. Nicméně – je to celkem zajímavé. Během čtení mě vlastně celkem rozčilovaly, skoro vždycky po dočtení jsem nechápavě reagovala: Co to jako mělo být? A nejvíc se mí líbila tudíž první povídka, kde bylo jasné, o co jde, byla řádně vystavěná a zakončená, obsahovala příběh. Ale po dočtení knížky jako celku musím přiznat, že to v člověku cosi zanechá, vracíte se k některým povídkám v duchu, přemýšlíte, začínáte líp chápat. Třeba že to "jsou o ničem" vlastně nevadí a že to možná není ani tak pravda. Nakonec jsem se dokonce rozhodla, že knížku nepošlu dál, ale nechám si ji, což o něčem svědčí.
No a mimochodem vysoká kvalita je myslím i v tom, že některé povídky jsou velmi nekorektní, bráno pohledem dnešní doby, a přesto mohly vyjít. Samozřejmě myslím téma černochů, protože to, co je v knížce, už by si dneska nikdo nedovolil napsat. Dokonce bych se nedivila, kdyby v Americe tuhle knížku zakázali a pro jistotu ji ještě demonstrativně pálili na ulicích.
(Teda ale jako nejsem rasistka, jen se to na můj vkus s tou korektností už trochu přehání.)
Kolejmoří
China Miéville
Nevím, jestli je Kolejmoří oficiálně řazeno mezi YA, ale na mě tak dost působilo. Přece jen, když jsou hlavními hrdiny děti, tak ta fantasy skoro nikdy nepůsobí úplně dospělácky. I když na druhou stranu je jazyk docela komplikovaný – teenageři se tím asi musejí prokousávat obtížněji a slova asi i trochu přeskakovat. Můj dojem. Určitě to není taková pohádka jako Un Lun Dun. Celkově se to ne moc snadno čte, a není to jen tím, že spojka "a" je psána pomocí znaku "&" (což je mimochodem v podstatě čirá svévole, která bohužel horší čitelnost jen umocňuje). Hodně pomohlo, že kapitolky jsou krátké, jinak bych se ke čtení musela nutit mnohem víc.
Děj je takový dobrodružný, apokalyptický, atmosféra pochmurná, vykreslený svět je zajímavý, hlavní zápletka & její rozuzlení je... asi taky zajímavé. Je to YA, takže všechno skončí vlastně dobře, všichni jsou v jádru tak jako kamarádi & vzájemně si pomáhají. Co mi vadilo asi nejvíc, je přerod hlavní postavy. Šam je do první půlky klasické ucho: nesmělý & červenající se & koktající, nic pořádně neumí, ani se poprat, ani trefit se kroužkem na cíl. & v půlce najednou lusk, & máme tu neohroženého hrdinu, který všechny ostatní ostřílené dospěláky nadchne pro svou věc, dokonce jim i tak trochu šéfuje, činí správná rozhodnutí, ví co má kdy udělat, je odvážný & pohotový, dokonce přesně mířeným zásahem zachrání život bojovnici. & pochopitelně všechno na konci rozplete & vysvětlí, protože asi i ten dosud dobře ukrývaný intelekt má nadprůměrný. Tak tohle mi tam nesedlo, i když chápu, že to naplnilo požadavek hrdiny, kterému chcete bez dechu fandit (jste-li teenageři), & taky požadavek happy endu.
Ale jo, jinak je to docela zajímavé počtení. A příště bych prosila pečlivější redakční práci, těch chyb tam bylo dost.
