led.zep
komentáře u knih
Don Trip
Pfanner I.
Občas si kladu otázku, co je vlastně umění. Jednou z možných (netvrdím, že správných) definic, která mě napadla, je, že je to dílo, v němž se autor vyjádřil bez ohledu na to, zda mu přinese zisk nebo/a slávu. A tady je už po přečtení pár stránek evidentní, že autor něco takového nemohl psát s úmyslem, že to bude bestseller. Při hodnocení téhle knihy se nepochybně uplatní „fenomén škraloupu“: buď jej rádi, nebo neradi, ale neznám nikoho, kdo by k němu měl neutrální vztah. Já sice škraloupy nerad, ale kniha mně přišla zajímavá obsahově i formálně – a podle mě je to umění.
Michal Prokop: Ztráty a návraty
Michal Bystrov
Během jednoho roku se mi shodou okolností sešly tři knihy rozhovorů se třemi našimi hudebními legendami: Ještě hraju vestoje (Luboš Andršt), Byl jsem dobrej (Vladimír Mišík), a tato. A všechny stojí za přečtení: nejen že se přímo od pramene dozvíte „jak to tenkrát bylo“ a uvědomíte si, jak je vlastně ten náš bigbítový rybníček malý, když se ti nejlepší muzikanti střídali v několika málo kapelách a byli u všech zásadních počinů naší rockové historie, ale hlavně máte jedinečnou příležitost nahlédnout do duše velmi zajímavých osobností. A z nich právě v této knize zpovídaný Michal Prokop mi – na rozdíl od ryzích muzikantů Andršta a Mišíka – přijde jako člověk nejvrstevnatější a nejzajímavější. Drobnou vadou na kráse – arci nejspíš jen pro mě – je „technika“ rozhovoru: zatímco v případě Ondřeje Bezra jde o klasická interview otázka – odpověď, přístup Michala Bystrova je v některých pasážích více dialogem, což mi u rozhovoru s takovou osobností trochu vadí. Ale i tak všichni odvedli skvělou práci a díky za ni.
Teorie podivnosti
Pavla Horáková
Tato kniha je pro mě jakýmsi reprezentantem stylu, v němž si libuje současná generace autorů: žádné velké příběhy vystavěné na klasickém schématu expozice-peripetie-krize-katarze, děj si volně plyne zpravidla na několika stech stránkách (prodlužovat jej ale lze téměř do nekonečna) až ke spíše méně než více nápaditému závěru (o pointě hodné toho jména lze hovořit jen zcela výjimečně).
Nejinak je tomu i v tomto případě: je to čtivé, chytré, je vidět, že autorka má rozhled, a je to také – a to mě na knize asi zaujalo nejvíc – zajímavá ženská introspekce a pohled na svět. Ale to je asi tak vše. Ani mně nesedne poněkud mystický závěr, autorka by u mě daleko víc získala, kdyby si dala tu práci a všechny zdánlivě nadpřirozené jevy vysvětlila nějak „pozemsky“. Při čtení jsem se ani chvíli nenudil a jak jsem napsal v komentáři k jiné knize, co víc si může autor přát, ale teď mi to přijde málo – asi jako když se v restauraci sice dobře najíte, ale hlavně že jste zahnali hlad.
Romeo & Julie 2300
Vladimír Páral
Poslední ze čtyř Páralových SF, kterou jsem četl, a která se mi také líbila nejméně - děj mi hlavně ke konci přišel zbytečně natahovaný a popisy světa v r. 2300, jakkoli svědčí o autorově bohaté fantazii, nudné. Kromě toho čím dál tím víc nabývám dojmu, že Vladimír Páral je latentním sadistou: není snad románu, v němž by nebylo nějaké mučení nebo týrání, obvykle vymyšlené s nebývalou vynalézavostí a líčené se zjevným zaujetím.
Pravděpodobná tvář
Jiří Mucha
Neřekl bych, že se jedná o román z počátku 50. let, jak je uvedeno v anotaci, spíše z přelomu let 50. a 60. Tuto dobu z knihy vnímám nejen pocitově, ale ukazují na ni i některé (jinak nemnohé) reálie – např. když jedna z postav vypráví, jak šetřila na spartaka (vyráběl se v letech 1955-1959); kromě toho myslím, že policejní vyšetřování by – zejména pokud šlo o obvinění ze špionáže – v první polovině 50. let asi probíhalo a nejspíš i dopadlo jinak.
Pokud jde o samotný román, zpočátku jsem měl trochu problém se začíst, ale pak jsem si to jaksepatří užíval, Muchovou češtinou počínaje a pojetím hlavní postavy konče; z většiny toho, co autor popisuje, je cítit osobní prožitek, proto i hlavní „hrdina“ působí tak autenticky. To, co s-reader v závěru svého komentáře autorovi vytýká jako melodramatický prvek, až takto nevnímám – spíše jako připomínku člověčího sklonu uvědomovat si až v okamžiku ztráty, že vlastně bylo dobře...
Dvě slova jako klíč
Josef Formánek
Řekl bych první Formánkův pokus o „spisovatelský“ román – ty předchozí mně přišly víc „reportérské“, což vůbec nemíním jako výtku. Taky tu cítím boj muže, který si uvědomil, že „mu z života zbývá nanejvýš půl“ (Pavel Bobek: Stárnoucí mladík). Je to hodně dobré, jen toho meditování je tam na můj vkus místy až moc.
Většina autorových románů má silně autobiografické rysy a při letmém pohledu na jeho facebookový profil se bojím, že je tomu tak i teď. Bojím se proto, že předchozí příběhy obvykle končily katarzí hlavního hrdiny – aby se v dalších zase topil v problémech. Přeju autorovi, aby všechna jeho trápení už byla jen románovou fikcí.
Válka s mnohozvířetem
Vladimír Páral
Vladimír Páral jistě napsal zásadnější knihy, tahle je ale podle mě nejvyzrálejší. Nádherná alegorie.
Ve znamení levobočka
Vladimir Nabokov
Jsou díla, nad nimiž se čtenář ptá: "Co tím chtěl básník říct?" Tady mě při čtení napadala spíš otázka: "Proč to řekl zrovna takhle?" Místy jsem měl pocit, že nejde o román, ale o nějaké intelektuální cvičení. A i teď, po přečtení, mé dojmy stále oscilují mezi tím, že by bylo dobré si knihu s odstupem a v jiném rozpoložení přečíst ještě jednou, a otázkou "Ale proč?" Tři a půl hvězdičky by mé hodnocení vystihovaly nejlépe.
Pnin
Vladimir Nabokov
Pnin mi po celou dobu, kterou jsem s ním strávil, připomínal Philipa Swallowa z Hostujících profesorů Davida Lodge - a vůbec britský univerzitní román. Takže u mě dobrý!
Jahody se šlehačkou
Hana Prošková
Česká předlistopadová detektivka, to je docela svébytný a řekl bych už klasický žánr, z nějž autorka docela sympaticky vybočuje až k hranicím psychologického románu. Co mi přišlo méně sympatické, byl její styl, který působí skoro jako překlad cizojazyčného textu automatickým počítačovým překladačem - díky němu pro mě byly jinak zajímavé náměty těžko stravitelné.
Tlustý Angličan
Kingsley Amis
Až do posledního řádku bojujete s přirozenou potřebou čtenáře fandit hlavnímu hrdinovi, ale ono to nejde - z tohoto pohledu je to napsané mistrně. Jinak typický Amis (hlášky jako "hošík s tvářičkou neodolatelně volající po fackách" nemají chybu), ale napsal lepší knihy. A Šťastného Jima bohužel nikdy nepřekonal.
Poradce
John McNeil
Poutavé čtení z éry děrných štítků, číslicových sestav a počítačů, které se nevešly do jedné místnosti. Ale hlavně: hlavní hrdina je špatnostmi prolezlý lump, který se kvůli zisku neštítí ani nejhorších zločinů, a přesto mu fandíte a - samozřejmě nebudu prozrazovat jak to všechno skončí. Stejně jako Vojpa jsem viděl britský seriál, a obojí bylo dobré.
Něco se stalo
Joseph Heller
Vymyslete si hrdinu, jenž se navzdory své úspěšnosti cítí nešťastný, napište o něm v ich-formě a úspěch je skoro zaručený, protože každý si tam najde něco, v čem se s oním hrdinou ztotožní. Zpočátku to i pro mě bylo poutavé čtení, ale asi ve čtvrtině knihy přestal ten věčný sebezpyt působit autenticky, kniha mě začala nudit a odložil jsem ji (jen jsem se ještě podíval na závěr - ach jo...).
Za daných okolností by ode mne samozřejmě bylo neférové hvězdičkovat.
Marieta v noci
Jiří Mucha
Co napsat (a moc toho neprozradit)? Přečtěte si nejprve Pravděpodobnou tvář, a pokud vás Mucha chytne, slupnete tuhle knihu jak malinu. Opačným směrem to, obávám se, půjde hůř.
Šíp času
Martin Amis
Skvělé, výborný nápad, možná škoda trochu rozvleklejší střední pasáže.
Akorát... Martin Amis údajně kdysi řekl něco v tom smyslu, že nechce, aby jediná věta, již napsal, vypadala tak, jako by ji mohl napsat kdokoliv jiný. Netroufám si posuzovat, jak mu tenhle záměr vyšel jinde, ale nemůžu si pomoct, tahle kniha celá mi přišla tak nějak - vonnegutovská (o větičce "A teď si poslechněte tohle:..." nemluvě :-) ).
Budovatelé říše
Boris Vian
Kniha, kterou za chvíli přečtete, ale o to déle pak o ní dumáte, hledáte (a nalézáte) symboly, alegorie... Ale pak mě napadlo: Co když Boris Vian prostě jen dostal nápad, a pak sedl a psal "kam až to šlo"? Přiznám se, že tohle vysvětlení mi konvenuje nejvíc.
Peníze
Martin Amis
Kniha o hrdinovi, který nevzbuzuje moc sympatií, tak trochu připomíná Tlustého Angličana od autorova otce. Kdesi jsem četl, že snad nejlepší Amisův román - no, nevím... Nic mě nenutilo sáhnout po rozečtené knize, zajímavější mi to začalo připadat až od zhruba dvousté stránky. Na druhou stranu něco do sebe to má, i když teď, krátce po přečtení, neumím říct co.