Lenka4 komentáře u knih
Rekapitulace jednoho dne
„poezie byla na jihu
poezie byla na severu
poezie byla na západě
a na východě jsem stál já
z lůna poezie
snad dokonce zrozen
přesto se to nějak pokazilo
večer
byla na východě tma
na severu byla tma
na jihu byla tma
a na západě jsem stál já –
osamělé, staré
k smrti pajdající slunce“
Ano, autor se sice s poezií míjí, ale snaha se také hodnotí.
Ani desítky let od doby, kdy byly napsány, články neztratily živost, atmosféru, informační hodnotu a vtip. Některé myšlenky navíc mají aktuálnost i v dnešní době.
Zkoumaná díla byla podrobena důkladné vědecké pitvě, čtenářům jsou však předkládány jen drobné ukázky, z nichž si lze těžko udělat vlastní úsudek. Osobně bych dala přednost seznámení s celými původními texty, třebas na úkor jejich odborné interpretace.
Až neuvěřitelná rozmanitost zvyků v různých oblastech (a to určitě v knize nejsou zachyceny všechny) svědčí o společenském životě našich předků, kteří si prostě také uměli užívat. Nemusíme smutnit, že se většina těchto tradic a rituálů vytratila. Máme jiné. Jen ta touha po lásce je stále stejná.
Kniha se nečte moc dobře. Délkou kapitol a častým opakováním již sděleného připomíná spíše soubor článků. Zajímavé jsou informace o životě rodiny v Teheránu i v emigraci. Překvapivý je autorčin zdroj inspirace pro úvahy o postavení žen - francouzské romány z 18. století. Řada otázek náboženských a feministických, kterými se zabývá, svědčí o výrazných rozdílech ve způsobu života různých kultur a touze po individuální svobodě.
Výběr osob, které se dostaly do gulagů, velice dobře ukazuje, že před odsouzením nikoho nechránilo postavení, věk, dokonce ani příslušnost ke komunistické straně. Sice je potěšitelné, že řada lidí byla po letech rehabilitována, ale nijak nelze nahradit životy, zdraví, čas odloučení od blízkých, strach a trýzeň, které zažívali.
Ač se jedná o vzpomínky poněkud neuspořádané, obsahově jsou velice hodnotné a vypovídají mnohé o zákulisí vysoké politiky.
Příspěvky jsou natolik rozmanité, že si jistě každý čtenář v některém z nich najde pro sebe zajímavou a přínosnou informaci. Vzhledem k omezenému rozsahu příspěvků je forma sborníku vhodná spíše pro publikaci jednotlivých případů, než obecněji pojatých studií.
Láskami překvapivě nejsou ženy. Ty jen místy tvoří okrajovou stafáž na obrazech básníků, se kterými měl František Hrubín čest se v životě setkat. Ze svého obdivu k nim se vyznává velmi poeticky a laskavě. Pečlivý výběr krásných a působivých veršů dotváří skvost, ke kterému je radost se vracet.
Nástin dějin usídlení židovských komunit v jednotlivých evropských státech a fakta o jejich osudech před a v období 2. světové války jsou podány přehledně. Zajímavé je porovnávat zkušenosti přeživších po návratu. Jejich nápadná podobnost téměř ve všech zkoumaných zemích má velkou vypovídací hodnotu. Publikaci lze vytknout snad jen formu příspěvků, kdy každý z nich zatěžuje vlastní úvod a závěr a opakování některých částí historie osídlení u států, které byly součástí Sovětského svazu.
Výborné pro představu, co může au-pair potkat. Myslím, že situace, které autorka popisuje lehce a s vtipem, byly pro ni tehdy velmi krušné. Jen by to chtělo ještě trochu vybrousit styl vyprávění.
Nevyumělkované básně ze života od autora, který svůj Profil popsal: „Sám sobě lezu do zelí / a překážím si jak jen mohu / Někdy si nastavím i nohu / Jsem rozházený po zemi hrách / aby trefil jiný / Jsem rána která nevyšla / z intimně našlápnutých mini / A jednou prý mě trefí šlak“.
Tematicky neveselá sbírka nepůsobí díky ironii Z. Lebla depresivně. Navíc obsahuje řadu pěkných nápadů. („Jako když klouček třípodzimní hladívá metrákovou dogu a říká: M a l á …“)
Autor sděluje své zážitky a pocity útržkovitě, jako by nestačil zaznamenat všechna slova, která mu běžela hlavou. Nebo schválně nechává čtenáře domýšlet nevyřčené. Nenabízí však nic, čím by ho k tomu upoutal. A už se nevracej: „Strč prst skrz krk / a už nebuď / na nic se neptej na nic / už není čas / strč prst bzučení mouchy / svinuté do štěknutí psa / skrz krk / a zase tichem vrávorá tichý mol / k zbláznění důsledné zrnění obrazovky / noční zvuky noční vyšilování / strč prst prst prst / a drž a kdo mohl co tušit / najednou nemám nic / rohatá koza se mlátí o přístěnek / je tma / co je říkám jí / ve světle baterky nic zhasnuto / strč prst skrz krk bílá / povalená plastiková židle ráno / za chvíli už nebudeme sami / a krk a noc …“
Těžký úděl mělo venkovské obyvatelstvo. Neúrody, přechody vojsk, požáry, odvody vrchnosti, měnové reformy… Domácí zpravodajství od očitého svědka zaujme více než zahraniční, převzaté z novin.
Sborník obsahuje pouze příběhy lidí z jedné názorové skupiny, jejichž zahořklost lze pochopit. Toto zúžené pojetí však vytváří nevyvážený obraz života v Československu v letech 1969-1989, s jehož vyzněním se nemohou ztotožnit pamětníci, kteří mají jiné životní zkušenosti.
Jednotlivé básně samy o sobě nijak neuchvátí. Ovšem sbírka jako celek má atmosféru zcela souznějící s ilustracemi Jakuba Špaňhela. Vyvolává představu šedivého života, k němuž patří směs nostalgie, samoty, vzteku, rezignovanosti. Života, ve kterém už není příliš místa pro optimistická očekávání. Čaj: „Toto je čaj ze sněhu. Nevím, jak to bude dál. Jsou vraždy a obchody, ohromné těžařské společnosti, bílý smích poslanců, oddělený život při velkých dětech. Teď vypij ten čaj, co jsem uvařil ze spousty sněhu.“
Autor běžící v Emilových stopách se snažil zachytit vše, co týká sportovní dráhy atleta. Na širší ohlédnutí po dalších aspektech jeho života mu už nestačil dech(nebo zdroje). Přitom různé zmínky v textu naznačují, že by bylo možné přinést mnohem plastičtější a barevnější portrét. Zajímavé jsou informace o poměrech u firmy Baťa ve Zlíně. Hodně rozpačitě vyznívá závěr knihy věnovaný poměru Emila Zátopka k politice.
Nadšení, se kterým Paul Verlaine píše o životech svých kolegů a komentuje jejich tvorbu, zaujme možná více než samotné básně. Zvláště, když se často jedná jen ukázky či jednotlivé verše. Příjemným objevem pro mne byla Marceline Desbordes-Valmorová. Vtipná je její bajka. „Chlapeček odcházel do školy, řekli mu: jdi! a on zkoušel poslechnout.“
Jestlipak budou mít i další generace svého Michala Petrova, nad jehož knihami si budou moci uvědomit (s úsměvem, nostalgií, či s povděkem), že se svět kolem nich sice nenápadně, ale neustále a poměrně rychle proměňuje?
Ne příliš zdařilý pokus o karikaturu lidí i doby. Důraz a soustředění jen na některé rysy vede ke zjednodušenému a schematickému vykreslení postav, které postrádají životnost a uvěřitelný vývoj. Text je nevyvážený, místy ztrácí tempo i náboj. Celek působí bizarně jako Jaromilovy výtvarné počiny – psi s lidskými těly a bezhlavé akty.