Lenka4 komentáře u knih
Velmi dobře vybalancováno mezi chápavým pohledem na nešťastníky, nad nimiž by se srdéčko ustrnulo a upřímně míněným - dobře jim tak! Čtivé a zábavné.
Přílišná oddanost ideálům končívá tím, že v rámci boje za potírání alkoholismu zastřelíš dítě se sáčkem rumových pralinek.
Texty burcující, vtipné, varovné, hravé, pozapomenuté i notoricky známé, jejichž melodie se uhnízdí v hlavě.
Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína
Smuténka přináší do duše malilinko smutku a nezměrné potěšení z krásy poezie. Zlatá brána: „Hledal jsem hezké slovo pro tebe a měl jsem na jazyku temnou višni. I chřástal se mi líbil, také tráva. Dokonce autogén. A náhodou jsem našel nejhezčí, dívej se, venku p o p r c h á v á. Není to zlatý červencový liják, co je jak mečem podepřená brána. Můžeme vejít. Hlava nesejde. Venku jen trochu, drobně poprchává.“ Z Přísloví: „A nepřijde-li trest hned vzápětí, musíš si vinu odžít životem:“
Kniha klade velké nároky na čtenářovu představivost. Autorovi nelze upřít nápaditost a vesmírně nesmírnou fantazii. Pasáže vtipné se střídají s úseky k zamyšlení a žel, též s částmi dost nudnými. Každopádně nezapomenutelná je stavba dálnice.
Stojí za to překonat bariéru nepříjemného typu písma a povznést se nad neexistenci velkých písmen. Hledat cestu k sobě samému je někdy hodně obtížné a tato kniha je dobrým průvodcem, který ukazuje některé možnosti i jejich úskalí.
"Není žádná smrt, je jenom nový začátek, a ty to někde uvnitř víš. Jen nás tak vychovali. Řekli nám, že smrt je něco strašného, ale není to pravda. Když dojdeš na horizont, otevře se nový horizont."
V proudu sběrového papíru v podobě slov opakujících již řečené a tím evokujících nevzrušivou každodennost, se občas vynoří vzácná kniha v podobě příběhu. Není jich mnoho, ale mají osobitou atmosféru i pointu.
Celoživotní posedlost prací, která člověka zcela pohlcuje, může mít i negativní dopad na jeho zdraví. Marie Curie byla extrémně činorodá osoba, která se snažila vše zvládnout bez ohledu na sebe. Je to obdivuhodné, ale asi ne zcela příkladné. Každý není obdařen tak silnou vůlí.
Životní osud špičkové gymnastky snad lze nazvat stejně jako její cvičení krkolomným. Snaha vyhrabat se ze dna ji musela stát mnohem více sil, než tréninky na mistrovství a olympiády. Obdivuhodná žena, jejíž příběh je tak napínavý, že čtenář občas i přestane vnímat nepříliš vybroušený autorův literární styl.
Dost deprimující čtení. Přes generace jdoucí stejný typ uzavřené poddajné ženy s minimálním sebevědomím, utápějící se bez špetky radosti v trpkém životě a postrádající lásku, kterou sama neumí dávat. Osudy jednotlivých hrdinek dost splývají. Zapracování obecných historických události do děje se příliš nezdařilo. Největší emoce tak vzbuzují zbytečně vypjaté pohřební scény, při kterých čtenářovo oko nezůstane suché.
Léta trvající bolest a dřina a pár okamžiků štěstí pro ty, kterým se podařilo chvíli stát na stupních vítězů. Krutost sportu je v tom, že vavřínový věnec si může odnést jen jeden a na mnohé se nikdy nedostane. Krása sportu je v tom, že mnozí přesto do takového boje jdou a třebaže zůstanou v poli poražených, zvítězí sami nad sebou. Na příbězích významných českých sportovců Ota Pavel ukazuje urputnost, vytrvalost a sílu lidského ducha, také však marnost, nezdar a nepřízeň osudu. To vše v posmutnělém tónu vybízejícím k zamyšlení.
V kontextu délky lidského života jsou válečné události epizodou. S jejich důsledky se musel každý sám vypořádat. Vyprávění paní Skleničkové zahrnuje i její zkušenosti z následujících desítek let. Díky tomuto přesahu je poučné, inspirativní a přinášející naději pro každého, kdo zažívá nějaké kritické období.
Šumavští samotáři rozhodně nejsou zachmuření morousové. Otevřeně hovoří o svých názorech a často klikatých životních osudech. Nezbývá, než přát jim pevné zdraví, aby v krásném, třebaže občas i drsném koutu naší země prožili ještě mnoho dalších klidných let.
Některé události jsou tak drásající, že je těžké přinutit se je číst. Věčný pokoj duším těch, kteří je museli prožívat.
Celkem poklidné vyprávění není nudné. Trochu nepravděpodobný se zdá velký výskyt tak různě svérázných postav na malém prostoru. Žel konec je náhle zahlcen (i přehlcen) informacemi a ději, ve kterých se čtenář může ztrácet. I když je rozuzlení nápadité, stálo by za to ubrat v závěru na překotnosti a přizpůsobit ho tempu celého příběhu s přiměřenou gradací. Přes tento nedostatek se jedná o pěknou detektivku.
Vskutku humoristický román. Vtipné pojmenování osob, jejich barvitě popsaná charakteristika, a ta nezaměnitelná mluva pánů inženýrů chemiků ... Je potěšitelné, že ve stejném duchu jako kniha se nese i film, takže určitě filmem není zklamán ten, kdo dříve čte, ani knihou ten, kdo se dříve dívá.
Celkem svižná detektivka ze středověké Prahy. Záhadu s vampýrem autor objasnil, ale jak si mohl Blasius, který měl ruce svázané za zády, utřít slzy špinavou dlaní a vzápětí se vydat hledat něco, čím by provaz přeříznul, zůstává zahaleno tajemstvím.
Kdo zná historii, může velmi uvěřitelně a poučeně odhadovat budoucnost. Takže nepřekvapí, že pokrok chodí ruku v ruce s úpadkem a lidské povahy se nejspíš nikdy nezmění - bohužel a bohudík.
Hodně drsný příběh. Vlastně několik příběhů v jednom. Po zavření knihy za poslední stránkou zůstává pocit, že všechny účastníky této hry na úspěch a bohatství čeká dříve či později spíše temný konec než růžové zítřky.
V polovině jsem se bála snad víc než vypravěč. Nevydržela jsem a podívala se na konec. Nepomohlo to.
Babinec není četba k popukání, ale vyvolává ve mně příjemnou nostalgii, úsměv a vzpomínky na vlastní dálkové studium. V každém případě lze doporučit jak knihu, tak učení ve zralém věku.