lernami komentáře u knih

Kniha se mi líbila a myslím, že stojí za přečtení. Nicméně bych ji udělala kratší, po nějaké době jsem měla pocit, že se autorka točí v kruhu a čtenář se již nic nového nedozvída.

Základní myšlenka je ale super a může dát motivaci začít nad věcmi přemýšlet jinak.

,,Právě představa, že jedním hodnocením lze člověka zhodnotit navždy, vyvolává u lidí s fixním myšlením pocit naléhavosti. Proto musí uspět dokonale a okamžitě. Kdo si může dovolit ten luxus a snažit se růst, když je všechno v sázce už teď?"

30.11.2024

Vyjadřovat se nějak k tomuto dílu je náročné, to si asi člověk musí přečíst.

Pro představu však přidávám pár úryvků:

Jak tomu má člověk rozumět: Zlosyn? Co to vlastně je? Existuje něco takového na světě?
Rádi bychom řekli, že nemohou být, že neexistují. V pohádkách je dovoleno zobrazovat zlosyny pro děti, kvůli jednoduchosti obrazu. Když však velká světová literatura minulých věků nám neustále líčí postavy černočerných zlosynů jak Shakespeare, tak i Schiller a Dickens připadá nám to už téměř jarmareční a pro současné chápání trapné. A hlavně: jak jsou tito zlosynové vylíčeni? Jejich zlosynové jsou si dobře vědomi toho, že jsou zlosynové a že jejich duše je černá.
Tak také uvažují: Nemohu žít, jestliže nepáchám zlo. Co kdybych poštval otce na bratra! Co kdybych se opájel utrpením oběti! Jago otevřeně nazývá své cíle a pohnutky jako černé, zrozené z nenávisti.
Ne, tak to ale nebývá! Aby člověk páchal zlo, musí ho napřed chápat jako dobro nebo jako uvědomělé zákonné jednání. Povaha člověka je naštěstí taková, že musí pro své činy hledat ospravedlnění.
Macbethovo ospravedlnění bylo chabé a proto mu svědomí nedalo pokoj. Ale i Jago je břídil. Fantazie a duševní síly Shakespearových zlosynů neunesly víc než desítky mrtvol. A to proto, že neměli ideologii.
Ideologie! Ta dává zlosynovi kýžené ospravedlnění zločinu i nezbytnou vytrvalou tvrdost. Je to společenská teorie, která mu pomáhá, aby své činy očistil sám před sebou i před jinými a slyšel nikoliv výčitky a prokletí, nýbrž pochvaly a pocty. Tak inkvizitoři čerpali posílení v křesťanství, dobyvatelé ve vlastenectví, kolonizátoři v civilizaci, nacisté v rase, jakobíni (časní i pozdní) v rovnosti, v bratrství a ve štěstí budoucích pokolení.
Díky ideologii se dvacátému století dostalo příležitosti zakusit zločinnost v miliónovém měřítku. Tu zločinnost nelze popřít, obejít, zamlčet jak se tedy opovažujeme tvrdit, že zlosynové neexistují? A kdo tedy ty milióny zahubil? Bez zlosynů by žádný Gulag neexistoval. (161)

V mém nitru se však začal vzmáhat pocit: je-li třeba nežít proto, aby člověk žil pak proč tedy vůbec...? (261)

Pohroužíš se do viru svobody a prodíráš se nádražní čekárnou. Roztržitě si prohlížíš vyhlášky, které se tě určitě nijak nemohou týkat. Sedíš na starodávném čekárenském kanapi a posloucháš podivné a nicotné rozhovory: že nějaký muž bije svou ženu nebo že ji opustil, že se tchyně bůhvíproč neshodne se snachou, že sousedé ve společném bytě plýtvají elektřinou na chodbě a neotírají si boty, že někdo někomu dělá v zaměstnání samé potíže, že někomu nabízejí lepší místo, ale že se nemůže rozhodnout, má-li se přestěhovat copak je to tak lehké odejít jinam? Všechno to slyšíš a najednou ti přebíhají po zádech a po hlavě mravenci odmítání: tak zřetelně dovedeš nyní rozeznat skutečnou míru věcí ve vesmíru, míru všech slabostí a vášní ale těmto hříšníkům není dáno, aby ji poznali! Skutečně a opravdu živý jsi jen ty, jenž jsi vlastně bez těla, zatímco tito všichni ostatní se jen omylem považují za živé.
Mezi vámi je nepřeklenutelná propast. Nemůžeš na ně zavolat, ani nad nimi zaplakat, ani jim zatřást za rameno: vždyť jsi duch přízrak, zatímco oni hmotná těla.
Jak jim však tuto pravdu vnuknut? Zjevením? Viděním? Ve snu? Bratři, lidé, proč vám byl dán život? Za tiché půlnoci se otevírají dveře cel odsouzenců k smrti a lidé s velkou duší jsou vlečeni na popravu. Na všech železničních tratích v naší zemi si lidé každou minutu i právě teď olizují po slanečku vyprahlými jazyky suché rty, sní o štěstí moci si natáhnout nohy a o uspokojení po použití záchodu. V Orotukanu jen v létě rozmrzá země do hloubky jednoho metru a jedině tehdy mohou do ní zakopat kosti těch, kteří pomřeli během zimy. Ale vy, pod modrým nebem a hřejícím sluncem, máte právo rozhodovat o svém osudu, máte právo se jít napít vody, natáhnout si nohy, jet kamkoliv bez doprovodu strážných co jsou proti tomu neotřené boty? Co s tím má co dělat tchyně? Chcete, abych vám teď vyklopil, co je v životě nejdůležitější, v čem spočívá veškerá jeho záhada? Nehoňte se za přeludy, za majetkem, za tituly: toho dosáhnete po desítkách let, zaplatíte za to nervy a přijdete o to za jedinou noc. Žijte s vyrovnanou převahou nad životem nebojte se neštěstí, nežeňte se za štěstím, vždyť je to všechno jedno: ani hořké netrvá věčně a sladkého není nikdy vrchovatě. (535)

Jedna z nejlepších učebnic!

1 27.04.2023

Já jsem byla s knihou spokojena. Bylo poznat, že autor sám metodu zettelkasten využívá, a to zejména v množství odkazů na jiné publikace. Toto mi ale vůbec nevadilo, neboť jsem si ráda principy zopakovala.

Samotnou metodu jsem neznala, nemohu říci, že by mě přesvědčila k její striktní aplikaci, nicméně mě rozhodně namotivovala k tomu, abych s texty, které čtu, aktivněji pracovala.

1 02.04.2023

(SPOILER) Hra se mi líbila, i když musím přiznat, že laděním spíše upřednostňuji jiné komedie od Shakespeara.

Vytkla bych však určitou typizaci postav - zejména lichváře Shylocka. Asi na to příliš nahlížím historickou perspektivou, ale nemohu se ubránit dojmu, že vlastnosti připisované Shylockovi by se daly považovat za součást historického iracionálního podhoubí nenávisti namířené vůči židovskému obyvatelstvu ve společnosti.

Po tomto morálním vymezení se ale zaměřím na jinou stránku dramatu, a to tu právní. V díle významně vystupovala otázka právní jistoty - Shylock lpící na striktním formalismu neúprosně vyžadující libru masa. Ten soudní proces nebyl úplně košer, nicméně se mi líbila reakce převlečené Porcie, která na Shylocka použila naprosto stejný formalismus, jaký vyžadoval on sám - libra masa, ale bez kapky krve, neboť o krvi nebylo ujednáno vůbec nic.

Opět by se dalo dlouze diskutovat o oprávněnosti tohoto argumentu - pan docent Seltenreich ve svém textu o Kupci benátském zmiňoval hezkou metaforu ve smyslu toho, že povolení stavby komína v sobě také zahrnuje přivolení k tomu, že z něj bude vycházet kouř, což je myslím poměrně přiléhavé.

Další problematickou částí je rychlá změna z civilního řízení na řízení trestní, kdy se nám role najednou zcela otáčejí a Shylock je nejenom nucen vzdát se svého majetku, ale dokonce i náboženství, což je samozřejmě z dnešního hlediska naprosto nemyslitelné.

Ve své podstatě ale Shylock požadoval jen to, na co měl právně nárok a třebaže o jeho nízkých pohnutkách nelze pochybovat, v díle, nemýlím-li se, není moment, kdy by explicitně přiznával, že by chtěl Antonia zabít. Proto vlastně nastává otázka, zda to nakonec není Shylock, komu se stalo příkoří?

Najednou tedy máme z na první pohled naivní komedie tematické okruhy na hodiny debaty a to, dle mého názoru, představuje nejenom hlavní přednost díla, nýbrž i přednost Shakespeara samotného.

(SPOILER) Vnímám jako určitou přidanou hodnotu, že román nebyl dokončen - dodává to takový "cejch záhadna", který ostatně panuje i kolem samotné osoby autora. Nechápejte mě špatně, samozřejmě by mě zajímalo, jak by román ve své dokončené podobě vypadal, nicméně i tuto formu bych nezavrhovala. Zejména mě baví, že dané kapitoly se dají přeskládat a rázem z toho vzniká trochu odlišný příběh ve svém vyznění.

Přečtení určitě doporučuji, i když vás třeba podobně proslulá Proměna úplně nezaujala.

3 12.03.2023

Dílo mě velmi překvapilo jeho nadčasovostí, zejména v oblasti lidské mentality mi potvrdilo, že některé věci se ani po staletích nemění.

12.03.2023

Krásná literatura! Jen bych si představovala příběh trochu více rozvést, na můj vkus to bylo příliš stručné na to, abych si ke knize dokázala udělat větší vazbu.

07.03.2023

,,Na Eichmannově osobě přece nejvíce znepokojovalo to, že většina lidí byla jako on, a lidé ve své většině nejsou sadističtí ani perverzní, ale byli a dosud jsou strašně, ba úděsně normální. Z pohledu našich právních institucí a podle našich morálních měřítek byla tato normálnost mnohem úděsnější než všechny ty brutality dohromady.''

Kniha, ke které jsem se dostala v rámci semináře Právo a literatura. Čekala jsem reportáž s podrobným průběhem soudního procesu. A nakonec mě kniha poměrně překvapila. Reportáže se mi sice dostalo, ale v menším měřítku, než jsem původně předpokládala, naopak mě překvapilo množství právně-filozofických částí.

Myslím, že dílo nastoluje mnoho otázek k zamyšlení a zároveň slouží jako varování. Varování před tím, že zlo nemusí nutně vycházet od nějakého na první pohled zvráceného Modrovouse, ale i od průměrného úředníka, jehož svědomí se vytratilo pod alibistickým pláštěm rozkazů.

7 05.03.2023

Myslím, že tyto knihy jsou velmi důležité. Už jenom proto, že mnoho lidí o existenci arménské genocidy ani neví. Kniha má svá silná a překvapivá místa.

Nalezneme v ní mnoho témat, pro mě osobně byla zajímavě zpracovaná po psychologické stránce. Soužití v úzké, odloučené komunitě, postupný rozklad způsobený nejenom vnějším vlivem.

„V dobrých časech lid dovede dobře rozlišit, co je na lidech a jejich slovech hodnověrné a co ne, a chová se ke všemu zdravě skepticky,..Tentýž dav totiž, který se k velkým slovům v normálních časech chová s tak obnažující skepsí, je v okamžiku nějaké pohromy vždy jejich obětí. A to potom vždy nejsilněji působí pojmy neurčité, rozplizlé. Slovo zrada bylo takovým pojmem."

8 20.02.2023

Syrová kniha. Musím však říct, že se mi do ní bohužel nepodařilo začíst. Je možné, že to bylo způsobeno specifickým stylem psaní ve formě dopisů nebo způsobem, jakým se tam pracuje s jazykem. Ačkoliv chápu autorčin záměr, kniha se místy nečetla úplně snadno.

Na druhou stranu ale rozumím, že cílem tohoto díla není, aby se četlo snadno, ale to, aby otevíralo nová témata, což se autorce podařilo.

2 11.02.2023

Nadčasové dílo, které ani téměř 100 let po jeho vydání neztrácí na aktuálnosti.

Zamyšlení nad světem, smrtí a smysluplností života.

Co je lepší? Žít život plný sebekázně a upírání toho, co má člověk rád jako daň za vytváření něčeho hodnotnějšího, co ho přežije, nebo žít život ve smyslu carpe diem, který je však velmi pomíjivý a ve výsledku člověka dožene? I nad tím se Hesse ve svém díle zamýšlel a jako správný filozof dokázal tento rozpor zhmotnit i do slov:

„Je to potupa, jak si život z člověka tropí blázny, k smíchu to je i k pláči! Buď člověk žije, nechá hrát své smysly a dosyta se nasaje z ňader staré máti Evy - pak sice zažije lecjakou vrcholnou slast, ale nemá žádnou ochranu proti pomíjivosti; člověk je potom jako hřib v lese, dnes kypí barvami a zítra zetlí. Anebo člověk sáhne k obraně, zavře se do dílny a pokouší se prchavému životu postavit pomník pak se musí života vzdát, pak je jen pouhý nástroj, sice pak slouží tomu, co nepomine, ale přitom usychá a ztrácí svobodu, plnost a slast života.“

„Byl opravdu člověk stvořen k tomu, aby vedl život uspořádaný, jehož čas a úkony ohlašuje klekání? Byl člověk opravdu stvořen k tomu, aby studoval Aristotela a Tomáše Akvinského, uměl řecky, zabíjel své smysly a unikal světu? “

2 08.02.2023

Autorovým představám o podobě ideální společnosti se ve svém hodnocení věnovat nebudu, z psychologické stránky je však tato kniha velmi zajímavá.

Dílo vysvětluje vznik moderního člověka, kterého osud již není nezvratně predestinován společenskou třídou ani bohatstvím. Zároveň je podotknuto, že tato svoboda v sobě obsahuje pocity izolovanosti a samoty, neboť tyto pocity jsou její nedílnou součástí.

Lidem už není předkládán žádný nezvratný „řád přírody“, který by předurčoval, kým se jedinec stane, individuum si na to musí přijít samo. V důsledku toho ale společnost produkuje mnoho jedinců, kteří se neztotožňují se svojí rolí v ní, cítících se odtržených a nepatřících do tohoto světa.

A proč k tomu dochází? Jedinci potlačí své „pravé já“ a řídí se přáním anonymních autorit jako je např. veřejné mínění. Internalizují si přání, která se od nich očekávají, to však za potlačení svých vlastních a za domněnky, že tato nepravá nově internalizovaná přání jsou vlastně jejich vlastní. To vše pro to, aby se neprojevili jinak než ostatní, čímž zároveň dochází k utišení pochybnosti o své vlastní totožnosti, zbavení se nesnesitelného pocitu samoty a získaní jakési jistoty.

Fromm toto přirovnává ke kompulzivnímu chování: „Je to v podstatě řešení, s nímž se setkáváme u neurotických jevů. Zmírňuje nesnesitelnou úzkost a umožňuje žít vyhnutím se panice, avšak problém, který leží pod povrchem, neřeší, a za to platí způsobem života, jenž se skládá často jen z automatických nebo nutkavých činností.“

K čemu to ale vede? Vede to k hladu po životě. Z lidí se stávají automaty vyznačující se neschopností prožívat život spontánně, tento svůj hlad se poté snaží ukojit různými rozptýleními - např. chvilkovým emočním vzrušením u filmu. To je však chabá a neuspokojující náhražka za život.

Fromm v této souvislosti konkrétně říká: „Čím více je ohrožen pud života, tím silnější je pud ničení, čím více se uskutečňuje život, tím menší sílu má destruktivita. Destruktivita je únik z neprožívaného života. “

Jinak řečeno, ale opět slovy Fromma - vzdání se své spontánnosti a individuality vede k zmaření života.

A to je ještě to menší zlo. Tato touha po konformitě a po zbavení se nepříjemných pocitů doprovázejících svobodu může také vést k odevzdání své svobody vůdci, který (samozřejmě za "velkého sebeobětování") zbaví člověka toho “nesnesitelného břemene svobody“ a nahradí ho pocitem, ať už jakkoliv iluzorním, sounáležitosti a jistoty. A z historie již víme do jakých zrůdných obrazů toto může dojít.

„Prvním mechanismem úniku před svobodou, kterým se hodláme zabývat, je tendence vzdát se nezávislosti svého vlastního individuálního já, sloučit je s někým nebo s něčím mimo sebe sama, a tak získat sílu, která vlastnímu já chybí.

To hlavní, co by si měl čtenář z knihy odnést, je dle mého názoru následující - seberealizace a naplňování vlastního potenciálu je velmi důležitým aspektem života a snažit se tuto lidskou přirozenost popřít je bláznovství nevedoucí ke štěstí ani k zamýšlenému cíli. Toto ponaučení by si měli zapamatovat především všichni rodiče snažící se o vnucení té “správné budoucnosti“ svým dětem bez ohledu na jejich přirozenost.

A co se naopak děje, když člověk naplňuje svůj pravý potenciál?
Opět slovy Fromma: „Když se člověk realizuje ve spontánní aktivitě, získává vztah ke světu, přestává být izolovaným atomem: on i svět se stávají součástí strukturovaného celku. Má své právoplatné místo a mizí jeho pochybnosti o sobě samém i smyslu života.“

Větší kontrast mezi oběma variantami autor udělat nemohl. Samozřejmě přednesené není možné vnímat jako nějaké dogma, přesto si však myslím, že Fromm ve své knize na něco „kápnul“ a zamyšlení nad zmíněnými myšlenkami určitě neuškodí.

5 04.02.2023

Moje v pořadí třetí kniha od Irvinga. Za mě lepší než Svět podle Garpa, zároveň však slabší počin než jeho Pravidla moštárny, které bych doporučila přednostně.

Autor má svůj specifický styl psaní a jeho podpis je zaručeně vidět i zde.

Pocity mám však smíšené. Příběh byl fajn, prolínaly se do něho dobové záležitosti, úvahy nad vírou apod. - to vše v knize nesporně je. Děj někam spěje a konec byl vydařený.

Přesto nemám pocit, že by mi četba něco předala. Za měsíc si děj pravděpodobně pamatovat nebudu. Z toho důvodu jsem se i přes velmi dobrou literární úroveň rozhodla zanechat vlažné hodnocení tří hvězd.

1 04.02.2023

Dílo představuje zajímavý náhled do autorčina profesního ale i osobního života. Zaujal mě způsob, jakým si Martina Viktorie Kopecká našla cestu k víře.

Jinak je kniha plná naděje a pokory. Veřím, že někomu může opravdu pomoci přečkat zlé chvíle.

Esence knihy by se dala vyjádřit citátem od Ruth Rendellové: ,,Nikdy neměj strach ze stínů, protože znamenají, že někde nablízku svítí světlo.", který se ostatně v knize i objevil.

9 06.01.2023

Zajímavé a obohacující myšlenky. Přečtení určitě doporučuji.

06.01.2023

Vůbec si nedovedu představit žít v takovém kontext, a přesto si zachovat tak neuvěřitelnou vnitřní sílu a naději.

Mezi důvody, proč miluji knihy, patří i to, že dávají prostor každému, aby odvyprávěl svůj příběh tak, jak ho cítí. Skrz knihy může být každý hlas doopravdy slyšen, o to víc hlas Malály.

4 25.10.2022

Kniha pro mě byla zpracovaná zajímavější formou než filmy, které o Bundym vznikly.

Trochu mě zarazilo autorčino pohoršení nad tím, že lidé často myslí, že měla vztah s Tedem Bundym. Já si zase říkám, že se nemá čemu divit - název Vrah po mém boku by to poměrně naznačoval.

K samotné knize - myslím, že je zpracována moc hezky, čtivě. K postavě Teda Bundyho mě přivedly holky z Opravdových zločinů. Myslím, že u něj 2x tak platí, že tichá voda břehy mele. A zároveň si odnáším ponaučení, že slušnost neslušnost, někdy je prostě třeba být obezřetná.

4 21.10.2022

„Druhý den ráno jí na chodbě dal pusu na rozloučenou, chutnala zásaditě, jako pasta.“
(Normální lidi, Rooneyová, Sally)

Takhle - 1. polovina knihy se nesla v duchu citované pasáže výše. Prostě špatné.

Druhá polovina byla již o poznání lepší, šlo se více do hloubky, kniha tematizovala více problematik. Přesto se však nemohu zbavit pocitu, že tato kniha je těžký průměr, který je z nějakého /pro mě skrytého/ důvodu přehnaně nadhodnocován.

2 29.09.2022

Rozumím tomu, že člověk, kterému filozofie tohoto typu není blízká, si přečtení moc neužije. To naštěstí nebyl můj případ. Nemohu říct, že bych se shodovala se vším, ale některé principy si do mého každodenního života přebírám.
Zaujala mě část o oddělování úkolů - opravdu bych řekla, že někdy na sebe dáváme zbytečnou emocionální zátěž, která vlastně ani nepřísluší nám. Nebo s tím, že je nám příjemnější uchovávat se v determinovaném vidění světa, než abychom připustili to, že nám to slouží pouze jako výmluva pro nečinnost a zachování věcí v takovém stavu, jakém jsou.
Opakovaly se myšlenky? Ano, ale nevadilo mi to. Často se totiž opakovaly v menší obměně a za nových scénářů. Také se mi líbila autorova snaha čelit protiargumentům, i přesto, že ne vždy úplně uspokojivě.
Co naopak neoceňuji byla až přehnaná snaha vykreslit mladíka jako člověka vzdělaného, místy to působilo dost na sílu.
Obecně jsem si však čtení užila.

2 28.09.2022