LilianTae
komentáře u knih
Půlnoční knihovna
Matt Haig
Kniha mi strašila v seznamu k přečtení už dlouho. Než jsem se k ní dostala, totálně jsem zapomněla, proč jsem ji chtěla číst nebo o čem má být.
Začátek mě vtáhl - deprese hlavní hrdinky, možnost prozkoumat alternativní reality - voda na můj mlýn. Pročítala jsem stránky a přemýšlela nad nimi, ale čím víc jsem Noru poznávala, tím větší propast se mezi námi tvořila. Nemáme spolu nic společného kromě zkušenosti s depresí.
Někde u Nořina setkání s Hugem jsem se začala nudit, což dost ovlivnilo můj pohled na druhou polovinu knihy, jejíhož hodnocení se vzdám.
Konec mi nicméně přišel dost táhlý - jako když se s někým rozcházíte, už jste si třikrát řekli "Tak ahoj zítra." a stejně pořád stojíte přede dveřmi nebo na rozcestí a klábosíte a minuty ubíhají.
Moje původní hodnocení bylo 4,5 hvězdy, ale ty 4 budou přesnější. I přesto chci knihu zařadit do vlastní knihovny, abych se k ní mohla vracet.
Sedm věží
Sara Baume
Nevím, kde jsem si zafixovala, že tohle bude román pro ženy, ale stalo se, takže jsem po knize sáhla, že "je tenká, to bude rychlé". No, těsně vedle ale pro jednou v dobrém slova smyslu.
Chvíli mi trvalo, správně si odstupňovat mezery v textu a dodržet ty pauzy, které mají symbolizovat, měla jsem tendenci skákat o řádek výš nebo o půl stránky níž a jinak přeskakovat.
Jak jsem si zvykla, kniha mě dost uchvátila. Není to typ knížky, co člověk přečte za jedno odpoledne - vždycky kousek, zamyslet se, převálet v hlavě, uchopit a až potom pokračovat dál.
Hlavní postavy mi nebyly moc blízké snad až na tu zarytou introvertnost a čím víc se kniha posouvala, tím vzdálenější mi byly. Ale jenom na povrchu. Někde uvnitř jsem měla pocit, že je chápu a chci se dozvědět více.
Děj kniha v podstatě nemá, jen kondenzuje život dvou lidí v průběhu osmi let do vyprávění v délce jednoho roku. Člověk se tak dozvídá pořád něco nového a zároveň to není nudné opakování, jak "každý rok dělali to samé".
Za mě solidních 5 hvězd.
Kosti, pasti, slepice
Jeffery Russell
U čtení jsem se bavila dobré tři čtvrtiny knihy, dokud se tedy kobkanýři nedostali na konec kobky. (Uvedla bych přesněji, ale necháme to bez spoilerů.) Ale i to nebyl zase úplný propadák, až teda na to, že posledních pár stran vám nasadí do hlavy pár otazníků týkajících se zbytku světa.
Musím říct, že jsem nad ničím ani moc nepřemýšlela a užívala si vtípky a různé povahy a "tiky" jednotlivých kobkanýrů, zatímco mojí nejoblíbenější postavou zůstávala písařka Rubína. Celkově solidní 3,5 hvězdy spíše přikloněno ke 4.
Teď už je to nějakou dobu, co jsem knihu dočetla a když nad tím přemýšlím zpětně, tak tam kromě těch pár vtipů a zajímavých nápadů (elfové, pixinky, organizovaná skupina vykradačů hrobek) vlastně nic moc nebylo, což by bylo spíše na 3 hvězdy.
Nechávám 4 jenom proto, že bych si to i přes jistou "prázdnost" klidně přečetla znovu, což se mi moc často nestává.
Vrah andělů
Andrew Mayne
Jako obvykle mě zaujal název a měla jsem štěstí, že je to první kniha série. Od autora už jsem četla Dívku pod hladinou a to mě moc nechytlo tématem, ale kvalitě textu se nedalo nic vyčíst.
První kapitola mě poněkud zmátla, ale rychle se to překlopilo do detektivní zápletky, tak to budiž odpuštěno. Kouzelnické téma mě hodně chytlo - dívat se na věci jinou optikou než standardní vyšetřovatel a i ty vraždy byly o dost nápaditější než běžná mrtvola nalezená v kontejneru na odpadky.
Trochu mě tam rozčiluje Damian. Něco mi říká, že z něj bude enigma celé série až do posledního dílu. To nemám úplně ráda, když něco nevím. :D Ale chápu, že to asi bude ten největší tahák na to, aby si člověk přečetl i další díly, což možná i udělám.
Za mě tak solidních 5 hvězd bez žádných ale. Až budu mít chuť na další kvalitní detektivku, budu vědět kam sáhnout.
Zákon Azylu
Lucie Lukačovičová
Nepřidám se k místnímu fan klubu. Mohla bych o tom psát hodně dlouho, ale nakonec se moje dojmy dají shrnout do jednoho slova - nuda. Od první stránky do poslední, s výjimkou několika málo replik, jsem jenom protáčela oči v sloup a říkala si: "Samozřejmě, že se musí stát zrovna tohle."
Samozřejmě, že ten záhadný týpek na začátku má dlouhé vlasy a magický meč.
Samozřejmě, že hlavní hrdina najde golemku, které může vysvětlovat úplné základy, zatímco zapomene, že není člověk, protože vypadá a chová se úplně jako člověk.
Samozřejmě, že se hlavní hrdina opije a vyspí s jedinou ženskou v okolí, která je k dispozici a samozřejmě, že ona je... pardon, to by byl spoiler.
Spoustu "samozřejmě" později se pak dostáváme k tomu, že kniha samozřejmě musí mít happy end a všichni jsou šťastní až do smrti. Nebo i po smrti.
Kromě těch několika vtipných replik to tak zachraňuje pouze to, že autorka je očividně vypsaná a alespoň stylisticky knize nelze nic vytknout. Tři hvězdy přesně a víc ani ťuk.
Pokojská
Nita Prose
Přečetla jsem si název a podtitul a řekla jsem si: "Zajímavé, to by mohl být zajímavý psychologický román." Pak jsem v knihovně zjistila, že je to zařazené jako detektivka a moje představa o ději se poněkud rozmlžila.
Začátek bych popsala jako: "Řekni někomu, že jsi autista, aniž bys použil slovo autista." Nic proti tomu, pokud by teda první dvě kapitoly nepůsobily jako kolovrátek a taky si nejsem úplně jistá, že je dobrý nápad, když se ženská autistická hrdinka projevuje typicky mužskými projevy autismu.
Co se samotného příběhu týče... pomalý rozjezd, docela slušný střed a happy end, který se to snaží alespoň trochu zachránit tím, že vybalí pár opravdu nečekaných pravd.
Celkově nevím, co si o tom myslet. Neurazilo to, ale ani mě to nijak zvlášť nenadchlo. Možná bych dala 3,5 hvězdy, kdyby to šlo, ale ty tři jsou taky dost přesné.
Prvok, Šampón, Tečka a Karel
Patrik Hartl
Tahle kniha má jediné štěstí, že jsem takový naivní knižní masochista, který knihy dočítá do konce, i když má spíše chuť prohodit dané čtivo oknem, ale pořád doufá, že to bude někde dál lepší.
Strany 50 - 100 byly utrpení způsobené lidskou blbostí hlavních postav. Naštěstí pak čtyři přátelé našli ztracené zbytky své inteligence a příběh se stal o dost snesitelnějším. Kupodivu mi posloužil i jako sonda do určitých typů postav, které jsou mně samotné na hony vzdálené, za což má kniha u mě plus.
Celkově bych dala 3,5 hvězdy, ale to nejde. Pro jednou to zaokrouhlím nahoru za to, že mi kniha ukázala, že občas (ale fakt jen občas) se vyplatí dočíst až do konce.
Slib
Sharon J. Bolton
Přiznám se, že thrillery čtu spíše okrajově a zrovna vášnivý čtenář detektivek taky nejsem, ale zaujal mě název a první dvě věty anotace, tak jsem se na knihu vrhla.
Když pominu některé faktické nesrovnalosti (například že auta jen tak nevybuchují, pokud nejsme v Kobře 11), dost jsem si užívala psychické prožívání postav v situaci, do které se málokdo dostane. Mám ráda takové knihy, i když ne vždy musí jít doslova o všechno.
Jenom nevím, proč to tolik autorů musí zabít koncem. V tomto případě jde o posledních cca 70 stran knihy. Ta gradace byla naprosto zbytečná a vysvětlení Meganiných pohnutek úplně mimo mísu z hlediska jejího charakteru.
Uvažovala bych o 4,5 hvězdách, kdybych přestala číst na straně 320, jenže tam ta kniha, bohužel, neskončila, takže dnes to máme za 3,5 hvězdy zaokrouhleno dolů.
Osudy a běsy
Lauren Groff
Knížka mě zaujala názvem a žánrem psychologického románu, i když jsem se docela bála, když jsem tady viděla to hodnocení.
Upřímně, nevím, co si z té knížky vzít. Že by nešla do hloubky se říct nedá, ale zároveň určitě neobsáhla všechno. V určitých chvílích mi přišlo, že autorka chtěla napsat pár divadelních her, ale byly tak šílené nebo neproveditelné na jevišti, že je raději zakomponovala do románu, aby je nemusela vyhodit.
Na začátku jdou věci více méně chronologicky, ale pak se do toho začnou zaplétat úryvky z fiktivních divadelních her, u kterých mi nebylo úplně jasné, nakolik jsou vyprávěním minulosti postav a nakolik je to přikrášlené. A pak to stejně začne skákat tam a zpátky v čase, což je mnohdy dost matoucí.
Druhá polovina byla o něco lepší, i když toho skákání v čase tam bylo mnohem více, ale už se v tom člověk alespoň trochu orientuje, protože má informace z první poloviny. I přesto mi přišlo, že spousta věcí zůstala s otazníkem a některé časti vypadaly, že jsou tam jenom na efekt.
S hodnocením jsem dlouho váhala. Přikláním se tak ke 2,5 hvězdám, což tady ale nejde dát a nic moc, co by tu knihu spasilo tu nevidím, takže tentokrát to zaokrouhlím na 2 hvězdy.
Trpaslíci
Markus Heitz
Knížku jsem četla v rámci čtenářského klubu, jinak bych asi ani nevěděla, že existuje a pak je to dost dlouhá série na počet stran, extrémně když připočítám Kroniky Alfů. To já moc nemusím.
Tento první díl mi nicméně moc nesedl. Rozdělila bych to na dvě části: "trpaslík na questu" a "všichni jsou mrtví, Dejve".
Trpaslík na questu jde, kam mu někdo řekne, že má jít. I když to vypadá, že se pro to rozhodl sám, tak mi to tak moc nepřišlo. A samozřejmě u toho musí mít různorodou skupinu, která se zdá odsouzená k nezdaru.
Mezitím se všude jinde řežou hlava nehlava, lidé umírají, vesnice jsou vypalovány... v půlce knihy už si člověk říká, jestli ještě pořád bude koho zachraňovat, než trpaslík dokončí quest.
Celkově se děj dost vlekl, dokonce tak, že jsem si ještě 100 stran před koncem myslela, že na (úspěšné či neúspěšné) dokončení toho questu budou potřebovat ještě minimálně jednu knihu, ale naštěstí se jim to povedlo dotáhnout do konce včas před poslední stránkou.
Celkově mě z těch 570 stran bavilo asi tak 120. Docela mě zajímají další aspekty worldbuildingu, ale nejsem si jistá, jestli kvůli nim chci riskovat dalších 500+ stran s nejistým výsledkem.
Hodnotím 3 hvězdy, možná 3,5 za ten worldbuilding, ale ten děj to hodně táhne dolů.
Ozvěny run
Christina Courtenay
Kniha mě zaujala názvem a hodila se mi do loňské výzvy zpětně (kniha o zakázané lásce), tak jsem po ní sáhla. Čekala jsem trochu fantasy nádech, který se nedostavil, ale to nevadí.
Mnohem větší problém byla předvídatelnost děje - když na straně 20 už víte, jak to celé skončí, tak je to pak docela nuda. Ještě že ta historická dějová linka byla poněkud zmatečná, to mě alespoň udrželo v pozornosti.
Konec... to celé zabil. Nechce se mi jít do spoilerů, takže se nemůžu vyjádřit úplně konkrétně. Zkrátka konec neguje celou premisu.
Takže kolem a kolem, čtení mi nic nedalo a děj jsem zapomněla do pár dnů (ještě že mám čtenářský deník). Hodnocením bych se přiklonila k 2,5 hvězdám, na dvě to ale úplně nebylo, tak tedy 3.
Holky se čtečkou
Vítězslav Jareš
Knížku jsem si vzala jako oddechovku, pauzu od čtení jiné - hutnější - literatury. To splnila na jedničku, ačkoliv pár výhrad bych měla.
V první řadě mě nepřesvědčila první hádka a taky, jak se to všechno sesypalo. Přišlo mi to trochu... násilné. Taky by nebylo na škodu odpustit si ten prolog - v podstatě se už na začátku dozvíte, jak to všechno dopadlo. A pak ten konec... ale chápu, je to červená knihovna, musí to být happy end skrz na skrz.
Jinak ale musím říct, že v rámci žánru dost nadprůměr (alespoň z toho, co se mi v poslední době dostalo do rukou). Dala bych 4,5 hvězdy, ale jako obvykle... to tady jednoduše nejde, takže za 4.
Šílené výčitky
Liane Moriarty
No, tohle byla zase jízda. A rozhodně ne v kladném slova smyslu. Knihu jsem měla chuť prohodit oknem už někde u třetí kapitoly, kde mi došlo, že mi jádro pudla zůstane zapovězeno nejspíše až do samého konce knihy.
Takže máte 6 postav, kterým se totálně rozpadá život pod rukama, protože mají zjevné trauma z nějaké události. Jenže jako čtenář absolutně netušíte, co se stalo. Ve mě to akorát vyvolávalo pocit, že jsem vyčleněná z kolektivu a nikdo mi nechce říct, o co tady vlastně jde.
Ke končenému verdiktu dochází mezi stranami 260-300 a pak je teda dalších 150 stran na vyřešení toho zbytku. Jenže v té době už mě ty postavy opravdu nezajímaly a mohly si ty svoje trable nechat pro sebe. Nehledě na to, že jejich celková reakce se mi zdála velmi nepřiměřená tomu, co se stalo - přemrštěná.
Kniha by byla skvělá, kdyby šla chronologicky. Nejdřív přečíst všechny kapitoly "Den, kdy se grilovalo" a potom ten zbytek. Byla bych nadšená minimálně na 4 hvězdy, se všemi těmi tajnostmi ale pouze za 2.
Tajemství
Radka Třeštíková
Dala bych raději 1,5 hvězdy, ale to tady, bohužel, nejde. Na knížku jsem se docela těšila - psychologický román s tajemstvími, znělo to výborně.
Bohužel, tím to skončilo. Kniha je zmatečná v podstatě už od začátku. Na straně 60 jsem měla nutkání nakreslit si, kdo s kým, jak a proč, abych se v tom vůbec nějak zorientovala a ani potom, co se všechny postavy sjely na jedno místo, to nebylo o moc lepší.
Celkové přehlednosti nepomohlo ani věčné skákaní mezi postavami a jejich myšlenkami a názory. Když jsou všechny postavy na jednom místě a baví se spolu, tak ještě budiž, ale když se baví A s B o C, která není přítomná a najednou se díváme do hlavy C, která se baví s D o 2km dál, to je fakt trochu moc.
Tajemství bylo v knize nemálo, to se zase musí nechat. A že to byla velká tajemství! Postavy si je tak bedlivě střeží, že celou knihu jenom naznačují a dožadují se jedna druhé, aby to na ně neřekli, takže se čtenář vlastně skoro nic nedozví.
Asi jediné pozitivum bych nechala, že se autorka nestaví na ničí stranu v rámci vztahů a problémů. Když se matka pohádá s teenagerem, kniha podává pohled obou a hodnocení zůstává na čtenáři. Škoda, že čtenář je tolik zaneprázdněn snahou se zorientovat, že už mu nezbývá kapacita na to zamyšlení se...
Konec... šel na pivo. Knize došly stránky, to ano, ale konec aby lupou pohledal, i když je dvakrát v knize označen - jeden pro každou část. Pořád přemýšlím, jestli Simonu jenom dohnal ten žlučník (pokud to vůbec byl žlučník), nebo sebou kompletně sekla, aby navýšila celkový počet mrtvol.
Myšlenky pod polštář
Courtney Peppernell
Asi bych měla přestat očekávat věci od knih. Vidím "Myšlenky pod polštář", říkám si: "To bude něco k zamyšlení." A pak na mě vystřelí těžce milostná poezie. Říkala jsem si, že začnu číst anotace, ale zrovna tady by mě ani ta anotace dostatečně nevarovala.
Takže začátek jsou autorčiny citové... výlevy (nemyslím to špatně, ale nenapadá mě jiné slovo) určené její partnerce. Pak je tam pár kapitol, co se snaží tvářit jako všeobecná poezie, ale mnohdy je to spíše kus lyrické prózy a pak se to zase stáčí k věcem, které autorka dost evidentně opět směřuje ke konkrétní osobě své partnerky.
Pokud teda pominu ty romantické kousky, tak to působí spíše jako hrstka obecných citátů, co bych čekala v trhacím kalendáři. Možná pár kousků mě zaujalo a bylo k zamyšlení, ale na ten počet stran je to zatracené málo.
Hodnotím na 2 hvězdy za tu milostnou část, v té je vidět alespoň ten cit. Zbytek za 0.
Upgrade
Blake Crouch
Přečetla jsem to za jeden den. Ale rozhodně ne proto, že by to bylo tak dobré. Jenom nám nešla elektřina a po prvních padesáti stranách mi bylo naprosto jasné, že se té věci musím co nejdříve zbavit.
To, že sci-fi je mnohem více pseudovědecké fantasy, které realismus nevidělo ani z rychlíku, na to už jsem si docela zvykla. Ale můžu vám garantovat, že pokud způsobíte světový hladomor, tak zemře mnohem víc než 2% světové populace. A to nemluvím o tom, jaký naprosto zdrcující dopad by to mělo na ekonomiku a další oblasti společnosti. Autor to ale výhodně ignoruje a celá premisa tak jde do kytek. O tom zbytku pomlčím, už tak je tenhle koment dlouhý až až...
Tak 2/3 knihy jsou buď pseudovědecké žvásty nebo popisy vnímání hlavního hrdiny, který je v první části naprosto nekonzistentní a zbytek knihy už jenom opakuje, jak je nejlepší na světě a co všechno vidí a slyší a pamatuje si.
Pak přijde trochu vlažné akce a je konec. Prvních 5 stran prologu je asi nejlepší část celé knihy. Ale jenom těch prvních 5 stran, zbytek to poslal do kytek a zasadil poslední hřebíček do rakve. Jinak ani ta próza nic moc.
Hodně jsem váhala mezi 1 a 2 hvězdami. V té knížce, kromě nápadu, není skoro vůbec nic. Dala bych 1,5...
Cizincem v Olondrii
Sofia Samatar
Knihu jsem četla na doporučení nebo spíše na žádost a dala mi docela zabrat. Stejně tak se nemůžu rozhodnout, jestli se mi líbila nebo ne, nebo jak to hodnocení vlastně uchopit.
Začátek se mi hrozně vlekl - Dževikovo dětství plné knih a rozmanitých příběhů, které vykreslovaly svět, ve kterém žije se dosti táhlo a nebylo vůbec jasné, kam to všechno směřuje, pokud vůbec někam.
Když jsem si na tu vleklost a jazyk konečně zvykla, kniha od zajetého stylu upustila a stala se epičtější neboli začalo se tam něco dít. Takže další zvykání na jinou dynamiku a pohled.
No a ke konci to zase začalo zpomalovat, i když už to "nekleslo" do takového tempa jako na začátku, nebo to možná byla jenom moje snaha se tím rychle prokousat a konečně to mít za sebou. Milostnou část zápletky bych si s klidem odpustila, ale asi to bez ní nešlo.
I přes všelijaký čtenářský zážitek ale musím obdivovat hloubku světa, kterou autorka podává. Vymyslet několik zemí s odlišnými zvyky, božstvy, kulturou, dokonce s fiktivními knihami a historickými postavami není vůbec legrace a tady nebyly ani viditelné nesrovnalosti.
Takže za ten svět by to asi bylo na 4 hvězdy, ale zase ty změny tempa... nechávám na 3, ale možná si to ještě rozmyslím.
Nečekej, až vyjde slunce ... nauč se tančit v dešti
Valerie Korte
Já jsem dost dlouho žila v domnění podle názvu, že to bude nějaký self-help, jak být více pozitivní v životě. Pak jsem došla do knihovny a zjistila, že je to román pro ženy a ještě označkované jako erotický román. Asi bych fakt měla začít dávat pozor alespoň na ty tagy...
Nicméně jsem se do toho teda pustila. Na oddech. Na rychlovku. Ničím mě to neoslnilo, jednoduše standardní červená knihovna - hlavní hrdinku opustí manžel sketa, ona nějak živoří, u toho se zamiluje do "pana Dokonalého" a o pár zvratů a nedorozumění později končí všechno tak, jak je u tohoto žánru zvykem.
Tu erotiku aby lupou pohledal teda. Pravda, toho fantazírování o tom jak si "pan Dokonalý" všimne naší hrdinky nebo udělá tohle a tamto, tam nebylo zrovna málo, ale nejdál naše mistra zašla a s tím, že si představovala, že ji políbí.
Ten název jsem pak taky nepobrala, jak souvisí s obsahem knihy. Google mi originál překládá jako "Někdy tiše spadneš ze všech mraků", což za mě dává mnohem větší smysl.
Sečteno a podtrženo, v hlavě mi to nezůstane, ale pohnutky prohodit to oknem jsem taky neměla - těžký průměr za 3 hvězdy.
Vrah je v každém z nás
Lucie Bechynková
Kniha mě zaujala hlavně názvem. Anotace nečtu od té doby, co jsem si v jedné přečetla celý obsah knihy a pak jsem ji nemusela ani číst, takže jsem knihu otevírala s vidinou, že to bude více říznuté psychologií.
Bohužel, se pan Štoček někde hned ze startu přiznává, že není psycholog a nerozumí tomu, takže zůstalo u faktického vyprávění, které bylo ale pro mě velmi poučné a zajímavé (o kriminalistiku se nijak nezajímám).
Co mě ovšem rušilo byly rozhovorové části. Ty mi přišly úplně zbytečné a na některých místech, že odvádějí pozornost od samotného popisu případu, takže za to je to 1 hvězda dolů.
Život v oblacích
Josef Kováč
Toto se těžko hodnotí, protože to je spíše memoár a trošku autobiografie. Zpočátku mi dělalo problém se tím prokousat, hlavně přes autorova studentská léta a zbytek času, než se konečně dostal do letadla.
Osobně jsem si asi nejvíce odnesla z popisů fungování společnosti za minulého režimu a zobrazeného kontrastu mezi západem a východem. Z některých popisů jsem pak měla chuť udělat si seznam destinací, kam se určitě nevydávat, i když to tam dneska nejspíše už vypadá jinak.
Na 5 hvězd to skrze ten začátek není u mě a 4,5 nejde dát, takže 4.