loolee komentáře u knih

Mám neodbytný pocit, že něco podobného už jsem kdysi četla. Ale nemůžu si vzpomenout. Nevadí. Zajímavě propletené osudy, v průběhu čtení jsem si zjišťovala některé reálie o místech, kde se děj odehrává. Nelze srovnávat třeba se Skleněným pokojem či Pražským jarem, je to úplně něco jiného.

2 27.12.2023

Dobré čtení, hodně dobré čtení. Zajímavý pohled člověka zvenčí na historické období, které dobře známe a řada lidí si je na vlastní kůži pamatuje. Následky toho skvělého systému, kde platilo "Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb", kdy se něco jiného říkalo a něco jiného myslelo, všichni měli všechno a nikdo neměl nic....nezmizely ještě ani více než 30 let po revoluci.

3 27.12.2023

(SPOILER) Mám ráda tyhle detektivky z období 60. - 80. let. Nevědět, že jedním z autorů je L. Fuks, tak ho asi neodhalím. Pěkně vystavěný příběh, napínavé čtení, rozuzlení bylo překvapivé. Realita socialistického Československa není rušivá, naopak, beru to jako součást čtení, které v té době vzniklo. Teď už je podobné zboží v podstatě "běžné"... Zaujalo mě skloňování slova "karate".
Deník, ve kterém detektivka vycházela na pokračování, si z dětství trochu pamatuju, myslím, že se doma objevoval, jeho název byl dobré chucpe.

27.12.2023

Čtení, ve kterém se leckdo najde, ať už se cítí jako Alice, Richard nebo jejich děti. Dává možnost lehce nahlédnout do pocitů toho druhého, ale klouže po povrchu. Nenáročná, čtivá, pocitová beletrie, jejíž přečtení je dobré pro to, aby si člověk připomněl, že takto svůj život neprožívá sám. Sám si ovšem své problémy musí vyřešit. Kniha správně připomene, koho všeho takové řešení může ovlivnit.

7 13.11.2023

Pomoc! Po celou dobu, co jsem knížku četla, naštěstí ne dlouho, protože nešlo se odtrhnout. Pomoc! Ať už to skončí, ať už to proboha skončí, ať někdo něco udělá, ať to dočtu a ....prostě ať se něco stane, co to zastaví. Ach, jak dobře vím, proč děti neřeknou, že jim rodiče nebo blízcí ubližují. Jak se bojí, že je někdo vezme i těm rodičům, kteří na ně vlastně kašlou a jak strašně je přes to všechno mají rády a pořád doufají, věří, čekají na milé slovo, zastání, obrat, že přijdou domů a bude to dobré...a ono není. A ony pořád věří. A mezitím v nich něco okorává a kazí se. Nenávratně. To, co jiné děti mají, tyhle ne, cosi v nich zakrnělo a nevyvinulo se, občas se snaží žít, jako by to měly, ale je to jak hýbat pahýlem paže. Není, nejde. Knížka není primárně o pohlavním zneužití, i když to je kauzou celého děje, ale ignoraci, necitlivosti, nefungujících vztazích.

Štastný konec....vlastně jo. U Listopádu nepřišel, tady jsem se dočkala. Aspoň trochu, aspoň že tak! Díky za něj, díky za knihu. Díky za všechny děti, kterým třeba zprostředkovaně tahle kniha pomůže...že si jí přečte někdo, kdo může pomoct.

26 02.11.2023

Nesrovnávám mezi sebou knížky A. Mornštajnové. Hana byla Hana a tohle je něco jiného. Děj jsem si vizuálně zasadila zčásti do jednoho sídliště v Praze, kde jsem prožila část dětství právě v době před revolucí a pak do jedné pohraniční oblasti v severních Čechách, kterou jsem poznala až později. V průběhu čtení jsem se několikrát ujišťovala, jaký je den a ubezpečovala se, že revoluce skutečně proběhla, tak přesvědčivá kniha je. Díky bohu za to, že se tak stalo!

Kniha perfektní.

12 17.10.2023

Knihu jsem si poslechla v adaptaci Českého rozhlasu v hlavní roli s Vladimírem Javorským během postávání v zácpě. U toho mi tedy tyhle "éterické" role sedí (cikánský král v zatracovaném Romingu, neživý v Princi mamánkovi). Cítila jsem s panem Mundstockem tu úzkost a obavy, možná trochu počátek šílenství z beznaděje. Toto uchopení pocitů Židů před transportem je úplně jiné uchopení problematiky holocaustu, než co jsem doposud četla. Co mě tedy poněkud zlobilo, byl nesprávný tvar jména ve vokativu (Pane Mundstock!), ale i to odpovídá náladě díla, i když u některých postav mi nedává smysl.
Knížku si i přečtu, tohle chci "vidět" na papíře. A na tohle musí mít čtenář/posluchač rozpoložení, počtem stran sice nepříliš obsáhlé dílo, ale jednoduché na přelousknutí to nebude, ani na poslech nebylo. Fuks je ojedinělý úkaz.

4 17.10.2023

Tak tohle byla tedy kniha! Není to moje první setkání s L. Fuksem, vedle takřka obligátního Spalovače mrtvol mám za sebou ještě Příběh kriminálního rady. Ovšem toto...nezačlenitelné prostředí, kdy chvíli nevím, jestli se pohybuji v 50. letech nebo v příštím tisíciletí, typické Fuksovy repetice, podivný děj i příběhy postav. Paní Mooshabrová se svými koláči s hrozinkami, tvarohem a vanilkou, ale také saláty, šunkou a limo, směšným klouboukem s pápěřím, její péče o hroby a aktivita v Péči (z nehodných dětí může vyrůst pomocný dělník nebo nádeník, kázeň si lze osvojit jedině hlídáním) je mi chvíli protivná, chvíli z ní mám strach a chvíli je mi jí líto. Děsí mě její nákupy, nepříjemná je mi Nabule a její otlemený smích, člověk černý pes i Wezr. Jako Fuks opakuje, paní Mooshabrová zkracuje (ali, kiosk, paní Eichen, magnet). Mezi podivnými jmény se objevují i jména existující (Guiseppe Verdi). Absurdní Muzeum míru, ve kterém jsou vystaveny zbraně...A ten závěr. Žádné slovo nebylo navíc, vše v románu má své místo. Kniha mi nepřišla hororová ve smyslu hororu, jak jej vnímám, ale měla jsem z ní pocit úzkosti a něco ve mně z toho všeho bylo poněkud nervózní a napjaté.

12 13.10.2023

Knihu jsem si poslechla na Českém rozhlasu, a stejně, jako u ostatních děl Kateřiny Tučkové, jsem fascinována jejím vypravěčským uměním a pečlivostí při práci s prameny. Historie rodiny Offermannů mně dělala společnost během několika běhů. O slavné textilní minulosti Brna jsem netušila, audiokniha je velmi, velmi poslouchatelná, vhodný hudební doprovod a adaptace. Je to něco mezi literaturou faktu a historickým románem, děj se mi úplně odvíjel před očima. Rozhodně bych vydržela, kdyby kniha byla delší, ale to se mi u Kateřiny Tučkové stává pokaždé, bez ohledu na rozsah. Tohle dílo je vystavěno velice citlivě a zdařile.

9 06.10.2023

V průběhu čtení knihy jsem si nejen dopřála virtuální tour, která je k dispozici na stránkách vily, ale pídila jsem se po skutečných osudech jejích majitelů a hlavně proč se jim nevrátila. Po kolikáté už si říkám, kolika lidem válka nenávratně ovlivnila jejich život, jak se v tomto trendu pokračovalo po komunistickém převratu...co idejí bylo spojeno s obdobím před sovětskou okupací... A jak tenká linie je mezi láskou a nenávistí. Příběh, popsaný v knize, je třeba brát jako příběh, vymyšlený spisovatelem, nikoliv něco, co se skutečně stalo. Jde jen o inspiraci, byť styčné body se skutečností jsou. A vymyšlen je hezky, čtivě.


Ta vila je nádherná. Tak krásná, nadčasová, jednoduchá. Fascinující. Majitelé disponovali nejen penězi, ale také vkusem. Báječná kombinace.

11 22.09.2023

Podivné a znepokojující. Nelituji přečtení, už jsem četla horší věci, ale taky lepší, takže zážitek opakovat nebudu a na film se nepodívám. Nevadí mi čtení o nepříjemných věcech, tím to není, ale celé mi to přišlo...zvláštní. Ale to zase lidé někdy jsou.

8 22.09.2023

Na romantice přece není nic špatného. Do mojí čtečky se vejde spousta žánrů a v knížkách Julie Caplin je to, co mě baví: cestování, dobré jídlo, zpravidla taky kafe (i když v Tokiu byl čaj ;-) ), romantika, i když trochu nekomplikovaná, ale proto ty knížky čtu, však si u nich chci odpočinout a ne se trýznit pomyšlením, jaká protivenství ještě na hrdinku čekají. Spíš bych to někdy rozštípla dřív a posílila erotickou část...no jo, když ona je to britská spisovatelka ;-). Kavárna v Kodani mě dost bavila, i když to, jak se nakonec novináři hodili do souladu, mi přišlo pravděpodobné ještě méně, než ta romantická dějová linka. Každopádně i teď jsem v průběhu čtení googlila něco více o kodaňských reáliích a místech, kde se hrdinka pohybuje.

12 15.09.2023

hledala jsem oddychové čtení mezi jinými žánry a natrefila jsem na tuto autorku. Vývoj knížky je předvídatelný, ale popis Japonska se mi líbil. Konečně jsem se podívala, jak vypadá Šibuji, když už jsem to neudělala u knížky Probudím se na Šibuji (která rozhodně stojí za přečtení).

15.08.2023

Ehm, toto čo je? Kdyby to byl aspoň erotický román, ale ono to není ani to! Přečetla jsem to celé, ale slovy klasika jen proto, abych zjistila, jestli druhá půlka bude stejně slabá, jako ta první. Byla, dokonce snad ještě slabší. Mám pochopení pro nenáročné oddychové čtení, ostatně proto jsem se k tomuto literárnímu skvostu dostala, ale musí to být aspoň solidně řemeslně napsané. Editora to čtení taky zjevně nebavilo, pokud tedy vůbec nějaký byl.

Nemůžu se knížek Kateřiny Tučkové nabažit. Formát mě trošku děsil, ale nakonec jsem si připadala, jako kdybych opravdu v divadle seděla a sledovala dění na jevišti. Pouštěla jsem si k tomu hudbu Vítězslavy Kaprálové, protože ač něco vím o Bohuslavu Martinů i Jiřím Muchovi, zjevně to nebylo dost, abych věděla o ní.

Obdivuji Vitku za to, jak si dokázala stát za svým, její cílevědomost, pracovitost, že žila svůj život jak uznala za vhodné sama a nikoliv nikdo jiný, obdivuji K. Tučkovou jak poutavě dokázala její příběh zpracovat.

7 10.07.2023

Z té knížky jsem úplně paf. Nejdříve mi byla protivná postava Leny, ale ono to tak muselo být. První vložená pasáž mě taky nepotěšila. Ale dávala smysl. A dala se číst! Takže ty další už jsem četla bez odporu. Líbila se mi mnohovrstevnatost - o postavách zpočátku nevíme nic, vše se odkrývá postupně, aby v závěrečných kapitolách vygradovalo. O hrůzách 50. let už jsem leccos četla, tohle je další rozměr. Jak je snadné lidi znesvářit proti sobě. Ačkoliv sama jsem bezvěrec, resp. nevěřím v Ježíše Krista, domnívám se, že vyvrácením víry komunisté napáchali (další!) strašné zlo a důsledky vidíme dodnes. Víra v rozumné míře, s jasnými morálními pravidly, je potřeba.
Tenhle román budu ještě dlouho přemílat v hlavě a stejně, jako u Žítkovských bohyní doufám, že kostel v Bílé Vodě a okolí navštívím. Kateřina Tučková rozhodně odvedla vynikající práci, napsala román, nikoliv přepis dějin (tolik k názoru S. Balíka), možná se mohl trochu víc snažit korektor (v jednom místě hovoří u matky Tobie o tom, že se jí třásly ruce, jenže ona má jen jednu, nadužívání některých přídavných jmen a podobně). A rozsah...jsem vděčná za knihy takového rozsahu, že mi vydrží déle :-). I tak jsem knížku přečetla během pěti dnů.

21 07.07.2023

To je zvláštní příběh. Smutný. Složitý - asi neumím odpovědět na otázku, jak bych reagovala jako matka já. S vědomím "zákulisních" informací o hlavním hrdinovi se to rozhoduje jinak, ale vlastně ani on si není sám sebou úplně jist. Složité, složité. Obdiv k autorce, jak umí příběh vystavět, vystihnout, žádná zbytečná slova.

Druhá knížka této autorky a opět jsem nadšena. Jak jednoduše dokáže popsat problém, situaci. Všechny ženy mě vytáčely, tím, jak bylo snadné je zmanipulovat, jak se nebránily a braly vinu na sebe. Znám takové lidi i ve skutečnosti, vlastně i sama si často dávám leccos za vinu (ale nedávám to najevo, tedy myslím). A ono to může mít důvod i v dětství, na což mě přivedla další knížka autorky, Vrány. Asi nejvíc mě dostal třetí příběh, to zhroucení sebevědomí, jak málo stačí, když nejsou pevné základy vlastní sebeúcty a znalosti vlastní hodnoty. Opravdu dobré čtení, tohle není knížka, u které s poslední větou nevím, o čem vlastně byla.

11 27.04.2023

To je tak silná knížka.... Tohle se ale i skutečně děje a utrpení dětí nakonec většina dospělých neřeší, nesnaží se pomoci a zavírá před tím oči. Tohle byl "jen" příběh. Bolela mě na tom ta skutečná bezmoc dětí, kterých se tohle týká v reálném životě. Protože ony většinou přes to všechno mají svoje rodiče rády a proto mlčí...a taky se stydí.

15 27.04.2023

(SPOILER) Výborný příběh - hlavní hrdina mi byl veskrze sympatický, držela jsem mu strašně moc palce, aby to zase nepokazil (v jedné pasáži nevratně), přemohl alkoholové bažení a rozhodl se správně při řešení potíží v práci - ať již ve vztahu k pacientům či nadřízeným. Závěr se mi líbil, popis prostředí nemocnice mi přišel důvěryhodný, jestli to ovšem takhle je doopravdy, tak potěš koště.

12 19.04.2023