los komentáře u knih
nápadité pojednání o stavu západní společnosti s jasně a otevřeně argumentovanými názory, hlavní idea je vystavěna na přesvědčení, že menšiny, které si vybojovaly svá práva a dosáhly zrovnoprávnění s většinou, v současnosti nejen tuto většinu, ale i jiné menšiny diskriminují ve snaze domoci se výhod, a to se zejména v angloamerickém světě děje způsobem děsivě absurdním; fenomén identity se přetavuje v nástroj (politické) moci
velmi čtivé, srozumitelné i pro laiky a náctileté, doporučuju
* C. P. Estés říznutá Záhadou Blair Witch a Karcoolkou
* snaha intelektuálky vyrovnat se s živočišnými projevy vlastního těla
* velmi ostrý smysl pro neobvyklý detail
* autorka vyžaduje od čtenáře, aby viděl za tři rohy naráz
* nad hádkou manželů-spisovatelů jsem se válel smíchy, to musí být autopsie: "Ty si myslíš, že když poznáš daktyl, tak jsi někdo lepší?" "No, tak trochu ano..." "Debil jseš!"
čtivé, ale naprosto nevěrohodné vyprávění, taková pohádka o šedém kačátku, jehož asociální chování má zprvu čtenáře pobavit a jehož následná postupná proměna ze zakomplexované intelektuálky v průměrnou městskou pipku je oslavou přátelství a účinku pravidelných návštěv psychiatra; mnoho let si o Eleanor nikdo ani neopře kolo, žije zcela osamocena v pravidelné rutině, kolegové v zaměstnání se jí vysmívají atd. - a jakmile odřízne mozek ve prospěch šlechtění těla (kosmetika, značkové oblečení atp.) a Shakespeara vymění za Cosmopolitan, objeví se oddaný princ, v zaměstnání je povýšena a v kolektivu oblíbena, všichni - i neznámí lidé (prodavačky těsně před zavírací dobou třeba) - jí pomáhají a jsou k ní milí, takže nabude empatie a sebevědomí, ... prostě pohádka
každý čtenář musí mít na paměti dobu a kontext, kdy a za jakým účelem eseje/přednášky vznikly - a o to mj. více vystoupí Ecova nadčasovost, např. jednoduše vyjádřené přesvědčení, abychom sami sebe ani jiné nepřesvědčovali o tom, že odlišnosti mezi námi nebo různými kulturami atd. neexistují, a místo toho se rozdílům snažili porozumět a pak je přijmout (což ještě neznamená, že s nimi musíme souhlasit nebo je prosazovat, ale spíše tolerovat)
milá odpočinková četba, a přesto velmi věrně zachycená psychologie dítěte
velmi působivé, nadčasové a vizionářské, Simakovo dílo mě hluboce zasáhlo a v myšlenkách se k němu pořád vracím; paralelní vývoj různých inteligentních ras (člověk - robot - zvíře) na Zemi v časovém horizontu tisíců let v několika variantách, registrovaný z různých názorových hledisek, pro i proti; velmi objektivní vypravěč, i když s jasnou tendencí k pacifismu - nemůžu napsat humanitě, protože právě v tomto případě je opak pravdou - finální soud je ovšem zcela ponechán čtenáři; příběh je koncipován jako útržky dávné legendy, které jsou zasazeny do kompozičního rámce fikční literární hry na její "odborně komentované vydání", přičemž komentujícími odborníky jsou učení psi (jako jedna z větví vývoje inteligentních ne-lidských tvorů na Zemi, která se v závěru stala dominantní)
české vydání z roku 1970 trpí nedbalou redakcí i nekvalitním překladem, čímž nemyslím reálie, které jsou po 50 letech od vydání současnému čtenáři samozřejmé (např. žací stroj = sekačka na trávu), ale takové jazykové kopance jako "na Jupiterovi" (myslí se planeta, ne mytologická bytost) atd.
Bizarní povídky jsou mým prvním čtenářským setkáním s Tokarczukovou, líbily se mi první dvě (o dětských děsech + lékařovo vyprávění zasazené do 17. století) a poslední dvě povídky (z budoucnosti genového inženýrství + dystopická paralela přírody a spasitele), ty uprostřed jako bych už četl v desítkách variant u různých jiných spisovatelů, nicméně ty otevřené, do ztracena mizející, záměrně nepointované konce mají své kouzlo
velmi osvěžující čtení, inspirativní a povedený výběr z Houellebecqa: z esejů jsem si vypsal několik poznámek o literatuře (např. autorových postřehů o žánru románu); rozhovory, resp. dopis jsou sice časově a tematicky ukotvené, ale obsahují mnoho obecných tvrzení, trefných komentářů, autorovo sebehodnocení a charakteristiku vlastní tvorby; závěrečná povídka (?) Lanzarote jako by organicky shrnula a prakticky předvedla všechny předcházející autorovy teoretické rezultáty a názory, prostě čistá esence Houellebecqa, potěší každého fanouška Elementárních částic, Platformy či Podvolených
první dvě třetiny jako by ani nevyprávěl Hájíček, začetl jsem se až v závěru, celkově působí tak nějak rozpačitě, nevěrohodně, rozplizle, nedotaženě..., asi proto autor nakousnul příliš různorodých témat najednou
holt už jsem starej jezevec, ale podobně jako tu píše Aeon, i mně styl této popularizační knihy spíš rušil, místy i vyloženě štval: problém české mutace (pravděpodobně jakéhokoliv překladu) je nepřeložitelnost většiny jazykových hříček, mnohdy navíc ve spojitosti s ilustracemi (doslovnost, homonyma, homofony, homografy), nebo vtip založený na u nás neznámých reáliích atp., takže vysvětlovat kvantovou fyziku pomocí nepřeložitelného vtipu, který je třeba taky vysvětlit, je trochu jako se drbat levou nohou za pravým uchem (např. vizte na obálce tzv. "koláčový" graf - koláč: angl. pie /čti pí/ - krájení koláče - Ludolfovo číslo pí, matematická konstanta = s obrázky to prostě nepřeložíte)
na druhou stranu je ale fajn, že vědci hledají cesty, jak teorii přiblížit mladým, když to nejde jinak, musí k nim promlouvat jejich komunikačním kódem, tedy obrázky a pubertálními fórky (např. vysvětlovat rozředění gravitační síly v zakřivených prostorech analogií s šířením smradu po uprdnutí si v chodbě je vskutku originální!)
tato kombinace finského podivna a feministické dystopie mě zaujala a časté střídání dalších vložených intertextů, více či méně reálných či upravených (říkadlo, odborná studie, populárněnaučný článek, slovníkové heslo ad.), udrželo mou čtenářskou pozornost; námět mi nepřijde ani tak nereálný, když kolem sebe vidím tolik femižen, které se jimi stávají dobrovolně
jen bych opisoval z hodnocení čtenářek níže (lenicetopolice a vila_z_lesa), tolik logických lapsů od první do poslední stránky - škoda mluvit, kdy už konečně všichni rádobyspisovatelé pochopí, že heuristika k napsání historického románu nestačí
tvorba Petry Soukupové mi připomíná černou a bílou pentalogii Vladimíra Párala, nejen tématem problematiky intimních a rodinných vztahů, ale i promyšlenou, méně tradiční až experimentální formou díla; tento dvoudílný román se skládá z kratičkých kapitol, které by mohly každá figurovat jako samostatné črty, krátké výjevy ze života, obrazy špatně fungujících lidských vztahů: stejně jako Páral i Soukupová vlastně stále píše jedno a to samé = o beznaději vyprázdněných stereotypů, o nudě všednosti pouze vegetících osob, které nedokážou najít smysl své existence v ničem jiném než v uspokojování primitivních tužeb (zábava, sex, jídlo, odpočinek - vizte že žádná z postav nemá žádný takový přesah)
příliš hysterických, zechtěných či rozmazlených ženských postav (oproti nevýrazným, plochým mužským postavám), depresivní mi vyprávění nepřišlo, prostě líčení běžného života, jen ten konec kapku literárnější; díky stále se zkracujícím kapitolám a rychlejšímu střihu obrazů jsem udržel čtenářskou pozornost, je to opravdu spíš "ženské" čtení
oceňuju vtipnou paralelu drůbežárny/masokombinátu se světem povrchních a hloupých ženských, drben, jejich předstíraného kamarádství
Nezvalův překlad "víckrát ne" je daleko havranovitější než Vrchlického "nikdy víc" = stačí dvě slova, aby představila celou esenci dané básnické školy
autorka věrohodně zachytila obsedantně kompulzivní jednání doprovázející různé psychické poruchy
jasný, stručný a přehledný výklad o podstatě času jako fyzikální (proměnné) veličiny, trochu z historie vnímání času s přesahem do filozofie, teze současného vědeckého poznání korespondují s autorovou smyčkovou teorií kvantové gravitace; náročnější odborný výklad a vzorečky jsou vstřícně k běžnému čtenáři minimalizovány a přesunuty do poznámek
klíčová teze: nikoli energie, ale entropie
každá věková hranice (sex, sňatek, drogy, řidičák atd.) je v dané kultuře nastavená univerzálně, uměle, nikdy nemůže přihlížet k individuu a obsáhnout výjimky z obou pólů; etická měřítka jsou vždycky diskutabilní: opravdu lze nějak určit/změřit, že jedinec je pro něco zralý? zneužívání dospělého není zrůdné? atd.
přes všechny nedostatky Tampy, které tu jsou zmíněny, vyzdvihuju její klad - evidentně svým tématem dovede vyvolat diskuzi o morálních měřítkách
skvělé a neméně poutavé pokračování Mikailových dobrodružství, tentokrát v islámském světě; s každou další stránkou jsem si víc a víc přál, aby Giulia zemřela hodně ošklivou, zdlouhavou a nehygienickou smrtí
laskavé a místy i smutné ohlédnutí po lidech a místech, co už dávno nejsou