lubtich komentáře u knih

Hana je v těžké pozici, co se týče názorů literárně kritické obce. Už jen proto, že to je český bestseller (což je v případě Česka uchvacující pojem, že?). Ale jak já říkám, na bestseller dobrý!
Mornštajnová výborně vypráví. A je řemeslně precizní, vo tom žádná. Umí vytvářet napětí, střídá roviny, je naléhavá, nechává čtenáři prostor pro domýšlení. Strohý jazyk se k silnému prostředí též hodí, možná bych se té strohosti držel doopravdy co nejvíce. Jakmile se Mornštajnová pokouší o nějaké trochu barvitější metafory, boří se do bažin klišé.
Celá kniha je vlastně lidská, tak bych to shrnul. Bez příkras, bez tlačených emocí. Rozporuplné i měnící se postavy, zejména Miru si člověk oblíbí.
Historické prostředí je využito solidně. Minimálně první dvě části. Z vyprávění Hany mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu se pěkně prolínájí dvě časové linky, na stranu druhou - ta z Terezína a Osvětimi klopejtá. To je ohraná písnička, jasný, bylo to tam špatný, chápeme to. Pro návaznost textu je to přece jenom žádoucí, i tak bych byl rád, kdyby se u historických románů autoři pokoušeli děj situovat do méně známých epoch/míst.
Přinejmenším je Hana čtivá. Přinejvětším je to brilantně propracovaná dílo, které rozšíří známost o české kvalitní literatuře.

20 04.08.2020

Zhlnuto naprosto hned. Ale co si o tom vlastně myslet?
Na počátek 20. století je to značně divný. Probudíte se, je z vás nějaký hůře identifikovatelný škůdce (já jsem si, také díky úchvatným ilustracím Markéty Prachatické, představoval svinku) a vaše největší starost je, zda stíhate autobus do práce. Ad absurdum. Ale tím celá proměna nekončí, páč Řehoř se postupně odlidšťuje čím dál víc. A je vám ho líto, setsakramenstky. Když se schovává pod pohovkou, když je mu odklízen nábytek, když je bombardován jablky. Pak si to do domu nakvačí ňácí pofidérní pánové a tím je odcizení od rodiny dokonáno. Tísnivá atmosféra, ne že ne.
Surreálná, absurdní i kritická (byrokracie) stránka knihy je bezvadná. Interpretací přehršle. Já v tom osobně nejvíce vidím tu bezradnou samotu, kdy se člověku do hlavy dere pocit nepatřičnosti a vše mu připadá paradoxní. A co si budem, když se z vás stane zničeho nic svinka a vaše rodina vás izoluje, tak se to za existenciální krizi zřejmě dá považovat. A samosebou výklad dle Kafkova života se dá též odvodit, byť je otázka, jaké dílo není alespoň trochu ovlivněné autorem.
Proměna je divná, znepokojující a fascinující, což bohatě stačí.

18 11.09.2020

Když někdo autobiograficky ale nevtíravě, chmurně ale nikoliv pesimisticky, s odkazy na Čechova a přitom nechytrolínsky, dokáže vystihnout chaotický život v Americe (a ne pouze v USA), může z toho být velká věc.
Má skepse vůči autobiografickým dílům zřejmě vyprchala. Napomáhá tomu i to, že Berlinová využívá více vyprávěcích poloh i jmen, a vlastně se nikdy necítíte přesyceni vypravěčkou. Ta je totiž především výbornou pozorovatelkou a dokáže přímo a autenticky zobrazit jak americké prostředí, tak stručně načrtnout zajímavé postavičky (zchřadlé alkoholiky, budoucí geology, lékaře), které se rozvíjí až v ději. A bez servítek líčí vše („Dětská postýlka, nepoužitá – dítě zemřelo“), v čem mi trochu připomíná např. O'Connorovou.
Čím vším si musela Berlinová projít, je šílené. Neskutečný sociální kapitál této ženy. Divoký život plný chaosu, zvratů a ztrát. A přesto to tragicky nevyznívá. Páč, jak sama autorka explicitně zmiňuje, se neohlíží na minulost (to se jí řekne, že).
Tím, že jsou povídky rozloženy nechronologicky, tak to nelze vnímat jako autobiografii. Osobně jsem spíš vnímal každou povídku zvlášť než jako celek – a v tomto případě myslím, že je to na místě.
V hlavě mi bude rezonovat zejména obraz dědy, zubaře s vlastnoručně vytrhanými zuby, dále povídka Perspektiva, značně se lišící od zbytku, a v neposlední řadě ostře vypointovaná povídka Melina. Ale slabý kus tam není a rozsahem mi povídky vyhovují (od jedné do dvaceti stran, průměrně tak deset).
Bezvadný překlad, který dokázal rozlišit různá prostředí, stejně tak výborně sumarizující doslov.
Jedna z nejlepších amerických knih, které se mi dostaly do rukou (a to říká osoba, které se USA příčí skoro ve všech ohledech). Šmitec.

Policie její auto nechala stát na ulici. Jedna velká promáčklina, rozbité zrcátko. Carlotta zamířila do parku Redwood. Zesílila rádio na plné pecky a seděla v dešti na promáčknuté kapotě. Pod ní se blýštil zlatý oaklandský mormonský chrám. Nad zálivem ležela mlha. Bylo příjemné být venku, poslouchat hudbu. Kouřila, plánovala, co bude příští týden probírat s žáky, sepisovat učební plány, seznam knih, které si bude muset vypůjčit z knihovny.
(s. 47)

„Pamatuješ na Chile, jak nám Rosa dávala do postele cihly?“
„Na to jsem úplně zapomněla!“
„Mám ti najít nějakou cihlu?“
„Kdepak, mi vida, už usínám.“
(s. 228)

16 26.10.2020

V kontextu doby asi zlomové, dnes už mi sice to, že někdo očekává po smrti prázdnotu a netrousí na každém odstavci vlastenecké moudro, revoluční nepřijde, ale i tak je tohle dílo sympatické.
Tisíce kontrastů, repeticí, promyšlenost i na bázi vertikálních a horizontálních ploch. K tomu vznešený a libozvučný jamb, který není natlačen na sílu, naopak sedí jako ulitý. Stejně tak ani to opulentní množství básnických prostředků tam netrčí, ale umožňují plynulou četbu. Škoda, že je tolik spojení školními zařízeními zprofanováno a vyždímáno, protože ta kniha má kvality i v mnohem nenápadnějších částech. Třeba první intermezzo mi připadá úchvatné, setkání duchů mrtvých a personifikovaných přírodních a krajinných entit, aby naplánovaly pohřeb. Ještě s dramatickým zápisem! Kompozičně je Máj detailně propracovaný, třeba i tím střídám odlehčených a hutnějších fází, v nichž se dumá nad osudem, konečností a časem a v nichž dochází Vilém ke skutečnosti, že to k ničemu nevede.
I to vlastenecké gesto má v malé míře a elegantním (a zároveň krutém) podání své kouzlo.
Celkově mi je sympatická ta revolta jednotlivce vůči společnosti, že Mácha takto narušil pořádky, třebaže je to marné, marné, marné.
Šeptající mechy a odvrácený lebky mě celkem bavily. I vydání z kritické hybridní edice od Akropolisu je evidentně detailně propracované a rozsáhlý ediční komentář oprašuje původní předcenzurní verzi, ale byl bych přece jenom vděčný za nějaký doprovodný text, který by šel i do interpretace Máje.

15 27.10.2021

Nelze to vidět nečerně – páč tohle vážně nevypadá jako dystopie, ale jako současný stav.
Varování před jednoduchostí, jednotvárností a konzumu světa. Ale co mi přišlo úplně nejhrozivější, tak to byla neschopnost nějaké záživné lidské komunikace mezi lidmi (konkrétně teď myslím prázdné dialogy mezi Motagem a Mildred).
Správně divnou (inu, spíše jedinou normální, ale v Montagově světě se jedná za naprosto výstřední osobu) postavou je Clarissa, která Montaga správně nahlodá. A pak už jede proud uvědomování, že tady asi není něco v pořádku. A není, na což přijde i mechanickej ohař.
Co dle mého dost tápá, je občasná rozvleklost a lyričnost stylu – „její oči byly dva zázračné kousky fialového jantaru“ apod. Děkuji, to nechci. Ale dialogy výborné.
A mimochodem, oslovení „antikvární literáte“ si zapisuji.
Společnost se sama ruinuje. A nelze svět v knize nepřirovnat k dnešní USA - konzum, komerce, laciná zábava a popkultura vytlačující knihy. A ty knihy co tam jsou, stojí za starou belu a jsou spíše konzumní položkou.
Jde to do háje, takže zpomalme a čtěme.

15 28.10.2020

No na rovinu, v desíti bych z toho byl na větvi.
Divný. Slovo divný, popřípadě "jiný", bych zakázal ve spojitosti s lidmi. Kor s dětmi. To nejsou "divný" děti. To jsou děti, který jednoduše do daný společnosti nespadají. Děti, které se nedrží konvence většiny. Takže by se dalo říct, že divný - i tak je pro mě ten název značně iritující. A následně se to lehce promítlo v ději - protagonisti o sobě moc dobře vědí, že jsou "divní". To dle mého trochu snížilo jakost psychologie postav - takhle se to roztřídilo na ty "divný hodný" a "nedivný zlý". Ale budiž, u literatury pro děti mám přece jenom mírnější měřítka.
Ale jinak - bombastický. Autorce se podařilo zachovat autenticitu dětské sféry a vykreslení protagonisté jsou věrohodní. Každej si v někom z těch 4 dětí najde něco, čím se on samotný vyznačuje.
Zejména Mila se jeví maximálně sympaticky. Opanuje vyprávění a už od začátku se mi zdá nejpragmatičtějším a nejempatičtějším členem. Pozorování strak, fascinace vosího úlu a nalezení krásy ve hmyzu.
První část se pomalu rozjíždí, ale už v ní jsou konstruovány vztahy a nuance mezi jednotlivými členy, postupné budování respektu. A ani to není žádná pseudoidyla, jakože se sešly čtyři děcka bez kamarádů a hiphiphurá, budem parta kámoši sranda.
Ve druhé části už se nabírá na obrátkách a dojde i na dobrodrůžo. Oceňuji scénu se mrtvou strakou, která výborně dokresluje charakteristiku Mily.
Narativ se střídá mezi všemi čtyřmi děcinami a dochází i k překrývání - což mi přišlo spíš trochu na obtíž.
Vizuální stránka podtrhuje celý text (třeba barevné spektrum na obálce mi přijde mimořádně okulibé).
Teď už jen doufat, že si to přečtou děti řekněme mezi 7-12 lety a ne jen dospělí, kteří řeknou, že doufají, že si to přečtou děti řekněme mezi 7-12 lety. Téma je totiž neskutečně přínosné pro dětskou psychiku.

13 01.07.2020

Velmi umné využití žánrových postupů, přestože je po pár stranách jasné, že poslední, o co Tokarczuk jde, je thriller.
Velmi sympatická je vyšinutost několika postav – s vypravěčkou se zájmem o astrologii v čele: setkáváme se s ajťákem, který překládá Blakea (jehož verše tvoří motta ke kapitolám, ostatně daly název i knize), prodavačkou v místním second handu, zapáleným entomologem, samotářem pomalu odkrývající svůj charakter. Tokarczuk neoplývá nějakou přímou psychologizací postav, ale vlastně jsem si všechny dokázal dost živě představit. Lidé, zdánlivě nepotřební, trochu outsiderského rázu, ale každý ve svém koloritu.
Vypravěčka Jana Dušejková oplývá silnou vazbou k přírodě, přičemž je jí lesní živočich dražší než obyvatel nedalekého městečka. Představuje tak nějakou protiváhu k antropocentrismu, bezohlednosti vůči nemluvnosti zvířat, zároveň je ve svém konání idealistická a emočně silnější než sofistikovaností výrazu (dopisy na policii plné astrologických vysvětlivek jsou ale skvělý). Bohužel se v těchto momentech často autorka neubrání moralizování. Jo, je jasný, že tohle chování je špatně, ale nestačí jej zkrátka zobrazit, nikoliv dále obkecávat? Mnohem důmyslněji na mě působí obecnější motiv ohleduplnosti ke slabším, k těm, kteří nemají hlas – těm ho vypravěčka dává, a to nemusí být pouze zvíře, ale kdokoliv, kdo není privilegovaná elita. Podřazenost se rázem stává silnou stránkou, protože může budovat odpor. Pokud je člověk svobodný člověk, kde je hranice toho, kdy svobodu zas nebereme nikomu jinému?
Beru i neobvyklé použití kapitálek ke zdůraznění rovnosti skutečností (potažmo všech zvířat i jiných věcí), psané je to svižně a přitom šikovně, byť občas mě rušily ustrnulé "filozofování", kdy jde Tokarzcuk k věci až moc napřímo. Kontrast mezi striktně konzervativní polským obyvatelstvem a poněkud extravagantní Janou Dušejkovou vytváří humorné situaci, při nichž si uvědomujeme, že podivnost vypravěčky je vlastně v porovnáním s "normalitou" vlastně úplně v pořádku ("Asi bys nechtěla, aby tebe našli zrovna takhle. V takovém stavu. Vždyť je to nelidské." Aha, ale lidské tělo je nelidské. Hlavně mrtvé tělo.).
Mám ascendent v rybách.

Dion našel na Internetu krátký film. Měl zhruba minutu. Mohutný Jelen útočí na lovce. Vidíme ho, jak stojí na zadních a předníma nohama kope Člověka. Lovec padá, ale Zvíře nepřestává, vztekle na něj skáče, takže Člověk se nemůže odplazit z jeho dosahu. Pokouší se chránit hlavu a uniknout po čtyřech, ale rozzuřený Jelen ho zase sráží na zem.
Ta scéna nemá konec, takže nevíme, co se s lovcem a s Jelenem stalo dál.
Když jsem uprostřed léta ležela ve svém tmavém pokoji, viděla jsem ten film snad tisíckrát.
(s. 195)

12 02.10.2021

Na začátku avizovaná návštěva bratra řidiče se odehraje, jenže až o 200 stran později. Mezi tím jsme lapeni do vypravěčského proudu, v němž se mísí všechny časy (někdy i na bázi odstavce či věty), střídají se jazykové roviny a vkládají se dopisy a deníky. Spontánní vypravěčství však nedělá z díla neučesaný balast (i těch tropů a čehosi není moc, obrazná pojmenování typu "jako by čas byl nějaký stočený prostřelený pes" konvenují s předkládaným prostředím), ale pečlivě komponovaný proud asociací, které utváří paměť člověka. A je to dobrý proud.
Těch rovin je tam víc a samozřejmě jsou skrz na skrz provázané, ale mě nejvíc zaujal ten návrat do rodného místa – místa, které vypravěče nutně formovalo, odkud pocházejí jeho kořeny, traumata a nejvýraznější vzpomínky. Průchod stráněmi a ulicemi, kde už i psi štěkají jinak, vyvolává nutně vzpomínky na minulé časy. Paměť hraje zásadní roli – z jednoho vyprávění se vynořují vyprávění další, opakované průchody nutí vzpomínat repetitivně (několikrát zmíněný osud stolaře). A přestože už i na vesnici doléhají nešvary civilizace, je tam k nalezení něco jistého a klidného, něco, co dá životu řád.
Všudypřítomně je líčen vypravěčův vztah otcem, jenž na něj měl zásadně formující vliv – vliv, jehož se nelze zbavit, i kdyby chtěl (to dokazuje i jejich "fiktivní" rozhovor). Osobitost otce, který "při tazích krajem anonymně prořezával cizí stromy, když mu jich bylo líto tak zanedbaných a dušených", se vytrácí, ztrácí vnitřní svobodu, vztahy s ostatními se mu bortí a potlačuje své názory ve prospěch "vyššího dobra všech". Vypravěč si smutně uvědomuje tuhle smutnou slepou uličku a hrozící manipulaci se vyhýbá, přestože se jen těžko může od otce odpárat.
Kritika režimu není zpočátku patrná, postupně trochu graduje, pravda, v závěrečné kapitole už jsou explicitně líčeny neduhy socialismu (monumentalita, bída, nefunkčnost). Ale vždy je to pohled zespoda – od lidí, co mohou soudit z vlastní zkušenosti, co si nezakládají na ekonomických ukazatelích, ale od těch, kteří to prožívají. Vypravěč svými dialogy dává prostor i dalším osobám (bratrancům, bratrovi, otci skrz dopisy a deníky) – je to tedy próza polyfonní, nikoliv nadřazená, ale problémy předkládající z jejich vlastního prožití.
Výborných pasáží je tam nespočet – třeba ta, v níž se líčí otcovy poslední dny na světě ("enom dál od postele, která je nebezpečnější než křižovatka!"). Nebo ty, v nichž se kradou kláty z lesa – to ostatně značí svobodný čin, přestože možná morálně ambivalentní, tak svobodný a logický, což se jeví být v zkostnatělé době jako to nejdůležitější. Nebo jen ty, v nichž zazní "Foto Tatra Trenčín".

Na nové asfaltce je nový provoz, z něhož plyne méně kravinců. Naše ulice se začíná podobat té, kterou jsme si přávali mít. Jednotné ploty, podobné fasády, parčík definovaný betonovými obrubníky a železnými trubkami. Stala se do očí nebijící chyba: lidé příliš pomalu budují své sídliště, jaká si přejí mít, takže zpod rukou jim vyházejí taková, jaká si je mít přávali. Navíc svou tupou plánovitostí zavázejí mladším, kteří si už své obce představují jinak, ale než nabudou jakéhosi vlivu, zas počnou stavět něco, co si kdysi přávali. Očividně tu nabývá jedna generace a měla by zmizet, nebo bude svět škaredý. Generace tak silná jak býk před sklonkem mužného věku, prudký a navíc odporně žárlivý, protože ho v mládí k ničemu nepustili.
(s. 25-26)

11 17.03.2022

Od úvodní studie má člověk trochu pocit, že si z něj někdo dělá šoufky. Ona je ta hranice mezi obhajobou pokleslého žánru, výsměchem, mystifikací a parodií poněkud tenká. Málokterá kniha skýtá seznam knih, které autor akutně shání a prosí o jejich poslání – kdo by totiž pohrdnul krváčkem? Pak jsou tam další parády, jako například údajné prémie pro kupující knih (kočáry!). Váchal vymezuje žánr a líčí jeho. Dějiny (s nemálo otravnými výpady proti současnosti, to mi přišlo zbytečné, na to je dost prostoru v samotném díle). A pak to začne.
Spleť dějových linek, jedna linoucí se Čechami, druhá až někde v Barceloně – to však rozhodně není problémem, aby se pěkně sešly. Nejlépe s časovými hrubkami, podle nichž se Machar de facto potkává s Jezuity. Postavy naprosto podléhají ději, klidně se po rozříznutí krční tepny zase postaví na nohy a jde se, vždyť o napínavost a drama nemůže být nouze! Motivace žádná, psychologizace aby člověk rovněž pohledal, ale senzace hromady. Váchal vyhrocuje typické krvákové prvky do absurdna, nedbá na fyzické zákonitosti – přece to působí velmi promyšleným dojmem, když se na to díváme jako na parodii. Vypravěč, jenž neustále čtenáře o něčem ubezpečuje, vysvětluje mu a zbytečně naléhá, jen aby vybudoval napínavý moment, je svou lidovostí taky k popukání.
Skvělý je i jazykový humor – španělské nejsou jen chřipky, ale i ptáčci. Na bázi takovýchto drobností dokáže autor vykonstruovat celou zápletku (protože kaple a kapela není to stejný). Ten humor se vyskytuje i situačně, někdy s jakousi iluzí – nůž není nůž, ale jen papír psaný za běhu, nejedná se o hlavu nepřítele, nicméně o obyčejný knoflík. Jindy se zas pokládají za zeď drahokamy místo střepů, pluje se v sudech se soleným masem, řežou se žebříky z matrace, zapadá se do lavin kvůli kořalce a vůbec – každá krátká kapitola poskytne něco tuze zvláštního.
Nejde ale jen o prostý výsměch, což dosvědčuje jakási druhá část, v níž figuruje nakladatel Paseka – část osobnosti samotného Váchala. Dochází tak k románu o románu, kde po jezuitech, svobodných zednářích a tak ironizuje autor i sám sebe. Korektury probíhají, ale proč je využít, když se jedná jen o bibliofilii o pár kusech, ovšem s luxusním papírem? Závěrečný příchod dalších dvou postav do sebe skládá celou osobnost. Nedostatek papíru ořezává děje, ale vlastně se nic neděje – stálo to za to i takhle.
Možná že i "pokleslé žánry" mají své kvality, své prvky, které by neměly být přehlíženy. Váchal se nebere vážně, ale vytváří knihu, která je vhodná jak pro postmodernistické badatele, tak pro do literatury nijak zaslíbeného čtenáře. Elitářské možná není nic a pokleslé taky ne – špatné může být cokoliv, když je to podáno jak rohlík se salámem. Když to je naopak rafinované, pak si člověk s radostí přečte i takový roztomilý krváček.

Tomu hraběti umírající otec odkázal velkou sumu peněz s podotknutím, aby za ně pořídil kapli domácí. Syn však rozuměl, že si otec přál domácí kapelu a proto si za dědictví koupil harmonium, na kterém velmi krásné valčíky a smuteční pochody vyhrával.
(s. 171)

11 15.02.2022

Protože svázat život do rozumových schémat a chlácholit se tím, že schopnost přežít je smyslem života, nestačí. Fuksova postava se ocitá v zajetí nejen svého pokoje, ale i svého celého života.
Už jen výběr perspektivy je unikátní a posunuje typické židovské téma k dalším vrstvám. Vyšinutost pana Mundstocka se projevuje už od prvních stran – doprovází jej stín Mon, jakýsi vnitřní úzkostný hlas (snad i schizofrenický). Patologičnost hlavní postavy však nekončí, provází jej mnoho halucinací, proto je při čtení čtenář mnohdy na vážkách, co je doopravdy temná skutečnost a co pouze bludy. Hororový a fantazijní svět totiž vcelku přirozeně splývá s okupační židovskou situací.
Tolik úzkosti, nejistoty, beznaděje, strachu a temnosti je v málokteré knize. Zároveň však poté, co při úklidu ulice Theodor Mundstock přijde na svoji praktickou metodickou přípravu, začíná se mnoho situací jevit groteskně a absurdně; ať už jsou to výtečné scény u pekaře a řezníka ("tlapy na skle") či návštěva Moše Hause.
Umně pracuje Fuks s opakujícími motivy: třeba halucinační slípka či Kolumbova plachetnice, která se stále blíží svému cíli – ten je však pouhou iluzí. Proti moci je jakýkoliv systém marný, smrt je nevyhnutelná, únik přes veškerou snahu nerealizovatelný.
Ani detaily nejsou zanedbány, všímám si třeba opakujících se zdrobnělin v pochmurných pasážích knihy (snížek, jablíčko), případně podoby jmen Mon – Šimon (poslední věta – ta krásná a deptající neurčitost!). Fuks se totiž nezaměřuje pouze na individualitu, ale nenápadně mapuje židovský mikrokosmos Mundstockových známých, k nimž se hlavní postava chová dobrotivě a povzbuzuje je. S postavami Ruth a Vorjahrena se noříme hlouběji do Mundstockovy minulosti, která odkrývá, že jeho úzkostlivost a nejistota nejsou zapříčiněny pouze válkou. Naopak v postavě Šimona snad vidím nějaký ten optimismus – že třeba ten, v koho pan Mundstock tak věřil, se přece jenom dostane z pařátů zlé doby.
I na jazykové rovině se dějí věci. Třeba postupné přecházení vypravěčova hlasu do Mundstockova vnitřního monologu, množství židovských termínů či využití nejednoznačnosti dopisů podtrhují jedinečnost tohoto díla, které vznikalo zas v jiné složité době. Jedině dobře, že to vyšlo, protože to vážně vyšlo.

Sanytrová ulice měla výhodu, že byla poměrně čistá. Dosti čistá na to, že jí procházelo mnoho lidí a na obou koncích stály školy. Co tam zametl, býval jen papír, tramvajové lístky, ohořelé zápalky. Někdy také ohryzky jablíček. Ale slupka z banánu nebo pomeranče nikdy. Zpočátku ho to dost udivilo, děti mají přece banány a pomeranče rády. Ale když zahlédl uniformy ve vysokých botách, kolony vojenských aut a nadechl modrý zápach benzinu a gumy, probouzel se. Vždyť byla válka a okupace. V okupaci a válce není místa na banány a pomeranče, nýbrž na granáty a pušky. A tu si pak uvědomoval jednu věc: že dokud bude on, Žid Theodor Mundstock, mést Sanytrovou ulici, nikdy se tu nebude válet šlupka z banánu či z pomeranče. A metl tramvajové lístky a ohořelé zápalky.
(s. 93)

10 20.11.2021

Chápu, že v roce 1965 nebyly válečné hrůzy ještě tak moc prošlapaná cesta, ale nemohl jsem se během čtení románu zbavit pocitu efektnosti. Je mi vlastně jedno, jestli je to autobiografické či fiktivní (a mám dojem, že to trápí spíš autora než čtenáře), ale to vršení hrůz hrálo jen na efekt, jinak si nedokážu vysvětlit tu Kosinského obsesi chladného popisu hrůz.
Kompozičně je to docela rafinované – každá kapitola je jedním místem, kam přijde, což je pro čtenáře sugestivní, protože po dočtení kapitoly ho zajímá, do jakého strašného prostředí se nebohý hoch opět dostane. Jenže tento koncept jako by neměl konce. Přijde, lidi jsou na něj zlí, něco strašného se stane, chlapec odejde. Když se k tomu přičte Kosinského ukecanost (sebemenší zajímavý moment musí doříct, aby to ani nejméně pozornému čtenáři neuniklo), stává se z toho docela ubíjející záležitost.
Taky perspektiva chlapce se mi nejeví zcela využitá. Zpočátku působí hoch spíš jako průvodce, který nás provede místy, kde bují násilí. Později se do něj přece jenom vtiskne prostředí, třeba motiv odpustků je perfektní. Chlapec se kvůli nestabilnímu prostředí stává lehce ovlivnitelným, naivním, nemá se ke komu upnout.
Posledních 30 stránek už stálo za to. Návrat do "normálu", pocit odcizení, touha se pomstít. Zkrátka všechno, co nám neprozradila anotace, stojí za to.
Popisy krásné přírody stojí v kontrastu s brutalitou, chladnokrevností a nevlídností. Na vesnici bychom stěží hledali nepatologický vztah. Silná křesťanská víra jako by nebyla žádnou zábranou před páchaným, ale naopak eskalátorem, protože jiné náboženství si bídu zaslouží.
Doslov od samotného autora knize moc nepomáhá. Netřeba si knihu obhajovat, netřeba ublíženě reagovat na kritiku – ještě když pochází z totalitního státu. My víme, Jerzy, víme to.

Podíval jsem se zdrceně na Mlčouna. Zíral nevěřícně na prodavače. Když zachytil můj pohled, popadl mě za ruku a rychle jsme z tržiště zmizeli. Jakmile jsme se dostali na cestu, padl do trávy a plakal, jako kdyby zakoušel strašnou bolest. Mumlal něco do země. Slovům jsem však nerozuměl. Bylo to poprvé, co jsem slyšel jeho hlas.
(s. 223)

10 15.08.2021

Nu, bylo to takové sympaticky naivní. Ta naivita z toho sršela každou stranou, valila se z odstavců hlava nehlava. Ale je to taková uvědomělá, cílená naivita. Tahle kniha si je totiž moc dobře vědoma toho, že je naivní, a tím je i zdravě naivní. A slovo naivní pro tuto recenzi již zatracuji.
Dva svobodomyslní mlaďáci se potkají někde v Paříži na konci války, pak zas a až při třetím setkání na sebe promluví, načež spolu svačí housku (což považuji za vrchol této knihy). Pak se rozptylují řešením banalit, pseudofilosofickým kafraním či ležením ve fialkách a tak. To je takové milé. A nemyslej na válku, nebo si to nechtěj připustit. Pak to jakože skončí a je konec, přirozeně.
Petr a Lucie je přinejmenším příjemný počtení, občas Rolland sklouzne i k takovému poetickému jazyku, takže proč ne.
(Tzv. btw - Petr a Lucie je nějakej českej národní klenot? Nebo proč je v zahraničí všude tak nonšalantně ignorován a i ve Francii z něj nejsou tolik na větvi jako my?)

10 20.09.2020

Existují takzvané srdeční záležitosti, které nelze hodnotit objektivně, poněvadž v dětství jsem těmto dílům propadl. Harry Potter, Lovci mamutů, Od andulky po žížalu (jo, vážně). A na vrcholu sídlí Alenka.
Tohle není nějaká pohádka. Jak v předmluvě píše Švankmajer - tohle je sen jak ulitý. Charaktery se vynořují a ztrácejí, smysl vše postrádá, je to ujeté, fantastické, divné v nejlepším slova smyslu. Člověk s Alenkou prožívá vše jako sen. A teď ještě pomyšlení, že všecko tohlencto Carroll napsal v 19. století. Jéminkote.
Alenka je průvodce jak dělaný - zvídavý, drzý, svérázný. Mnohem svéráznější jsou však figurky, které potkáváme. Vaněk, Kloboučník (Proč je havran jako psací stůl?) Falešná Želva, Hupity Dupity. Kočka Šklíba, která by uchvátila i nejvíce zásadového milovníka psů. Kandidátní závody Blbouna, mnoho skleníků na okurky, zimní chrousti živící se pivem a obrázkovými novinami, sídlící v odložených slaměných kloboucích.
Hlava mi nebere, jak v tomhle někdo může hledat hlubokou myšlenku. Však se vše zmítá v moři nonsensu. Říše divů probudí ve čtenáři zvídavost, fantazii, imaginaci, představivost. Slovní hrátky jakosti nejvyšší. Tohlencto je kniha, u které doufáte, že ji vaše dítě našmátrá v knihovně a začne si v ní zaujatě listovat.
A teď k překladům - kéžby se nějaký překladatel odhodlal přeložit Alice jako Alici. Ale nevadí. Četl jsem Císařův překlad a v podstatě nemám větších výtek, obdivuhodné na rok čtyřicátý sedmý (až na Čínskou Kočku - nutno uznat, že Kočka Šklíba je mnohokrát libozvučnější, případně množství přechodníků může být pro dnešního čtenáře rušivé, ale k bizarní atmosféře světa se mi to docela hodí). Žvahlav mi sedí znatelně více než Tlachopud. Jen ta Alice, to zamrzí, no.
A teď k vydání od dybbuku - fenomenální. Nejsem knižní fetišista, ale krása střídá nádheru, fakt že jo. Doplnění básní a dopisů dětem. A zejména - Švankmajerovy ilustrace. Neexistuje patřičnější ilustrátor, byť se pojetí Švankmajerova smýšlení od Carrollova světa krapet liší. Ale ty koláže, pastva pro oči.
Tak jsem si rozplývání neodpustil. Alenka je dílo univerzální. Doporučeno všem, vždycky, všude, nehledě na to, jestli jste lakýrník, kojenec nebo třeba Vaněk.
Musel bych přepsat celou knihu, ale alespoň zde zlomky bžundy:

„...a bydlely v hluboké studní –“
„A čím se živily?“ řekla Alenka, která se vždy velmi zajímala o otázky jídla a pití.
„Živily se sirupem,“ řekl Plch po chvíli přemýšlení.
„Tím se přece nemohly živit,“ poznamenala Alenka jemně; „to by jim bylo špatně.“
„To jim také bylo,“ řekl Plch, „velmi špatně.“
(s. 74)

„Ale vždyť máte k sedlu připevněn úl – nebo něco jako úl,“ řekla Alenka.
„Ano, to je velmi dobrý úl,“ řekl Rytíř nespokojeným hlasem, „jeden z nejlepších. Ale ještě se mu jediná včela nepřiblížila. –A ta druhá věc, to je past na myši. Asi myši odpuzují včely – nebo včely odpuzují myši, nevím.“
„Divila jsem se, nač je ta past,“ řekla Alenka. „Není příliš pravděpodobno, že by na koni byly myši.“
„Snad ne příliš pravděpodobno,“ řekl Rytíř, „ale kdyby přece přišly, já je nemíním nechat běhat, jak se jim zlíbí.“ (s. 214)

10 15.08.2020

Pokud jde tuhle knihu rozdělit na humanistickou a barokní část (což teda rozdělit nelze, protože se to mísí), tak zůstávám nadšen tam, kde Komenský zůstává u průchodu města, u přesné deskripce marných a záhubných mechanismů a u sarkastických poznámek. Jednotlivé neřesti u všech těch učenců, vrchnosti a manželských svazků, to je něco, co ve světě nadále přebývá (třeba nelze nevidět ve scéně, v níž učený rovná na poličku knihy, které ani nehodlá číst, nějakou dnešní bookstagramerku atd). Je tam mnoho promyšlených symbolik a alegorií, vše obráceno na ruby jest a jediný pohled zpod brýle mámení ukazuje nezkreslenou skutečnost, která se snaží být stejně jako pravda ututlána. Vůbec mi přijde zajímavé, jak je každá epizodní postava redukována na archetypální označení, povětšinou dle svého povolání.
Otravný byl naopak až kazatelský tón hlavní postavy, jejíž prozíravost nejenže občas vytváří groteskní momenty (přestože je skutečnost popisována jinak, ona prohlédne), tak mě chvílemi štvalo to nekonečné láteření; byť to je dáno tím, že sám mám radši literaturu, které stačí problém zobrazit z nové perspektivy a není třeba jej komentovat. I tak, když poutník po dvacáté pravil "I nelíbí se mi to, poďme odtud.", vzal jsem jej za slovo a knihu odložil (pak zase uzmul, nečte se to dle mého nějak obtížně, přestože starý lexikum je občas zákeřné a má dokonce jiný význam i u slov, která jsou čtenáři známá).
Ten mystický a duchovní závěr mi nesedl, to jsem očekával. Modlitby a nekonečné opakování duchovních a biblických motivů. Nicméně nebude-li člověk návrat k srdci chápat striktně jako obrat k Bohu, nýbrž třeba k nějakému vyššímu ideálu, je mi to vlastně po té deziluzi z disharmonie světa sympatické. Jen jestli po konverzi nedochází k dalšímu zkreslení pohledu, neboť je zřejmý i postupný vývoj hodnocení poutníka od intelektuálního k emocionálního.
Ten diametrální kontrast mi, jak už to u barokních děl, po chuti není, nicméně dílo je to velké, s mnoha rafinovanými odkazy a propracovanou alegorizací.

Já mezi tím opět jiné spatřím, kteříž ani ne do kapsí sobě škatule dávali, než nosili do pokojíků kamsi: za nimiž vejda, vidím, ani pěkná na ně pouzdra strojí, rozličnými barvami líčí, někteří i stříbrem a zlatem obkládají, do polic pořádají a zase vytahujíc na ně hledí: pak zase skládají a rozkládají, přistupujíce a odstupujíce, sobě i jiným, jak to pěkně stojí, ukazují, vše po vrchu; někteří také časem na titule, aby jmenovati uměli, nazírali. I dím: "Co pak tito laškují?" Odpoví tlumočník: "Milý brachu, pěkná věc jest pěknou míti biblioteku." "I když se ji neužívá?" dím já. A on: "I ti, kdož biblioteky milují, mezi učené se počítají." Já sobě na mysli: "Jako někdo, kladiv a klíští hromady maje, a k čemu jich užívati nevěda, mezi kováře." Říci však toho, abych sobě nětco neutržil, nesměl jsem.
(s. 49)

9 01.02.2022

M y š l e n k á m n i k d o n e z a b r á n í

Slabá duše, silná kniha.
Takto si představuji psychologickou sondu do hlavy člověka - a to schizofrenika, který pravděpodobně trpí nějakým mentálním onemocnění a má svůj vlastní svět, který tvoří z různých infantilních pohledů.
Experimentální forma je na toto téma jak dělaná, až automatický proud myšlenek bez interpunkce, vyšinutí z větné vazby a zafixované výrazy ("To je velká záhada.") Nádherná typografie, při níž se střídají dialogy, kurzíva, testy, důrazný capslock - deníkový zápis jak dělaný. A přestože ilustrace v beletrii běžně nevyhledávám, tak zde působí koláže Ondřeje Dolejšího velmi promakaně i myšlenkou.
Vlastně nevím, zda jsem se zápiskům víckrát pousmával (pokoj obývací tobě, žížaly za plotem, omlazení babičky), nebo jsem se chmuřil. Zejména rozbroje s matkou mě hrozně skličovaly; jak sociální bída dokáže všechny členy domácnosti rozpoltit. A těch chmurných pasáží tam málo není. Představy fungují na plný plyn a dodávají novele kouzlo, v něčem se člověk jako dítě nemůže nevidět. A ten myšlenkový chaos je tak autentický.
Co pro mě bylo skvěle zvládnutým motivem - ovlivnění náboženství, ty zaryté věty v mysli, které pak jasně cloumají protagonistou. To bylo děsivé.
Zajímalo by mě, jak by novela vypadala v cizím jazyce (a že je toto dílo žhavým aspirantem na reprezentaci naší literatury), už teď čest překladateli.
A jedno trapné přiznání nakonec: v testu "Blbec: ano x ne" jsem se dostal na 10 bodů. Jsem velký blbec a měl bych se jít zahrabat, což je velká záhada.

Na mši svaté se mi ze všeho nejvíce líbí že v létě není v kostele vedro dále se mi líbí ten pokoj svatý jak si lidi třesou rukama a říkají, pokoj tobě, to je v kostele celý rok třesou si rukama i lidi co se neznají vždycky jsem si říkal, jaký pokoj jako myslíte nějaký obývací pokoj, a když jsem třásl lidem rukou a říkal, obývací pokoj tobě, tak mi začali říkat, blázne, a to mi říkají i dneska když už říkám normální pokoj tobě.
(s. 15)

9 01.01.2021

Anotace knihy je výstižná. Z čtenářského aspektu bych však vyškrtl jedno z „klíčových slov“ – nuda. Elsa Aids nás totiž vezme na mdlou a temnou, ale rozhodně ne nudnou cestou dneškem.
Rozchod, nová rodina. Rámec příběhu je poněkud jednoduchý, žádné peripetie a koneckonců ani nějaká šokující pointa nečeká. Tohle je sekvence života člověka, který se snaží izolovat od společnosti a zároveň ji popisuje trefnými postřehy. Člověk, který si o všech myslí své a přitom i sebe odsoudí jako všechny ostatní osoby.
Atmosféra vyloženě středoevropská, se všemi normálními podivnostmi. Zbytky, obchodní řetězce, televizní bulvár, politika (ta si nezadá s reálnou předlohou, kdo asi bude „představitel krajní pravice s vrozenou vadou obličeje“?), Vietnamci, co prodávají ztvrdlé pečivo, i něco tak nevinného, jako je dětské fórum Alík. Všechno působí, jako by bylo jen jako – styk nahrazuje porno, informace konspirační teorie a bulvár.
Děj se odehrává někdy u války. Ta možná ještě ani nezačala, ale zároveň taky neskončila. Napětí jí však odpovídá rozhodně, občané se chystají až k absurdním přípravám. A ovlivňuje to i děcka, které zajímají hlavě krimi zprávy.

I malé neshody vedly k válečným poměrům. Byli jsme zoufalí, ale ne natolik, abychom se změnili. (s. 88)

Předěly mezi kapitolami tvoří básně. Ale ani zde nemůžeme čekat nějaké emocionální lyrické kecy. Stručné verše jsou psaný v podobném duchu jako prozaické části – věcně, tísnivě a o zdánlivých banalitách (třeba to, jak chovat křečka – pije vůbec?).
A přitom metaforičnost text nepostrádá, pochopitelně jím není napěchovaný, ale když už, tak už skvěle! A některé detaily jsou vykresleny perfektně, třeba scéna z porna:

V dalším filmu jsme někde jinde. Pár souloží na poli mezi řádky kedluben. Když mění polohu, je slyšet praskání řapíků, jak se odlamují od bulvy. (s. 15)

A celé je to odměřené. Děti nemají jména, jsou to prostě jen děti. Přítelkyně není ani přítelkyně, jen „světlovláska“. Tyhle drobnosti dotvářejí mozaiku zneklidňující atmosféry.
Elsa Aids napsal velkou věc – současnou, intenzivní a trefnou. Za mě nejlepší česká próza roku 2020. A jak se do tohoto roku hodí, ha!

Ve vedlejším pokoji, na rozkládací posteli v rohu pokoje, v černém povlečení s cákanci zaschlého spermatu, spí moje děti. Jsou ještě malé. Ve spánku mají ruce nad hlavou.
(s. 91)

9 23.12.2020

Komplexní, poutavý a v souvislostech. Výborná věc, horký kandidát na "povinnou" četbu do příštích let. Zejména mám radost z rozebrání období 2000-2010 (z nějakého důvodu totiž novým tisíciletím výuka dějepisu na školách končí, takže jsem doháněl resty).
Trefné členění kapitol s vždy počátečními citáty. Kapitoly jako Vliv sociálních sítí, Hledání nepřítele či Populismus jsou obzvlášť důležité a mám pocit, že se za tři roky toto bohužel opět gradovalo.
Tabery se nedívá na věc jednostranně – ovšem, s Babišem a Zemanem zřejmě nesympatizuje – třeba i u Masaryka zmíní minelu a u Klause obstojný pohled.
Vše perfektně ozdrojované, hojné citace. Snad jedině občas mi přišlo, že si jakýmkoli způsobem nechce připustit, že Západ též není idylickou společností (čímž nechci nesouhlasit se směřováním, ale kupříkladu věta „Ve Spojených státech mají migranti malý podíl na kriminalitě mimo jiné právě proto, že policie měří všem stejně.“ je velmi pochybná).
Perfektní průvodce současnou politickou i společenskou situací, ale stejně jako u Slepých skvrn od Daniela Prokopa mě napadá otázka: Přečte si jí vůbec ten, kdo by si ji měl přečíst?

9 14.12.2020

Nesmírně erudovaně a zároveň srozumitelně sestavená kniha. Všechno podložené, poutavé. Nic vyloženě ohromujícího, ale jako celek to funguje výborně - trochu i jako takový manuál pro argumentaci.
Autor využívá různorodých náhledů na věc, třeba i dle výzkumů v jiných zemí, kde se výborně ukazuje, jak se poučit i ze západní civilizace. Např. nucené práce v amerických vězeních jsou vážně skandální a přirovnání k dnešnímu otroctví není tak daleko od pravdy.
Kapitola o mýtech jakožto "Češi si stěžují atd děs běs", je zas výborná pro všechny, co Českem silně opovrhují.
Sociologický klimax - představa, že se fakticky zjišťovalo, jestli je snowboard levicový dopravní prostředek (což není).
Občas mi vadilo opakování již řečených faktů (ale vzhledem k tomu, že je to soubor esejů publikovaných časopisecky, se to dá předpokládat). Taky lze poznat, že autor je ňák tak trochu levicově nakloněn, ale přes ideologii neargumentuje a zůstává objektivní - klaním se.
Snad už jen dodat, že Slepé skvrny si ti, co by si je měli přečíst, rozhodně nepřečtou. A přicházejí o dost.

9 28.09.2020

Vždyť je to takový rozkošný a načančaný biedermeier! Jen teda zrovna hraje Mahlerova Píseň o mrtvých dětech, Milivoj dostává k narozeninám kromě věnečků i knihu Smrt v pralese a oběd se připravuje v "našem malém žárovišti". A v rohu pavilonu dravců nacistický had.

8 25.11.2023

Jen pár poznámek:
Je zajímavé, že když člověk dosud tuto knihu nečetl a přitom v povědomí má obsah těch nejznámějších básní, má nutkání se zaměřit právě na ty, o nichž příliš tušení neměl (u mě to byla Lilie, Dceřina kletba, Záhořovo lože a Holoubek), nebo na ty rámcové (Kytice a Věštkyně), které soubor ucelují. Dynamické a archetypální, jasně, ale na větvi z toho nejsem, nejzajímavější stavbou se mi zdálo Záhořovo lože.
Ten Erbenův všemohoucí osud je teda pěkně štvoucí, domnělý pradávný řád může být narušen sebemenší neposlušností a už jsou usekány hlavy, ruce a tak. Společenské prostředí jako by nebylo.
Tak tragické to ale není, protože sem tam se nějaká postava rozhodne obrátit k Bohu, čímž jsou hříchy odčiněny. Nebo teda odčiněny nejsou a pak jsou tam samý hroby a zpřerážený končetiny.
Klíčová slova: osud, ženy, vztahy, děti, křesťanství, pověsti, vlastenčení.
Každý to číst nemusí, stejně jako všechny ostatní knihy, zdar!

8 07.04.2022