lubtich komentáře u knih

Samá cesta! Koně, lidi, rodiče. Pouto mezi osobami se zdánlivě vzdáleného prostředí (střední zemědělská škola x redakce Literárních novin), ale i tak – touha po společném fotografování, cestě, bytí. Přes všemožné rozbité asfaltky, přes okrajové vsi. S naivním plánem přivýdělku pomocí promítání filmů o koních.
"Rychlejší člověk je jiný člověk", píše autor již na prvních stránkách o své nedůvěře vůči moderním výdobytkům, přičemž se drží hodnoty přirozenosti: na Praděd se vydává i se svou "družinou" koňmo, neboť se jedná o "pro člověka poslední přirozenou rychlost". Neprýští z toho nějaký zatvrzelý konzervatismus, spíš důvěra k osvědčeným a poznaným věcem, které jaksi korelují s krajinou. Vydání o tolik desítek let později pak skepsi vůči novotám ještě umocňuje: co by říkal Vaculík na TikTok, když lehce ohrnoval nos již nad mnohem jednoduššími "technologiemi"?
Ačkoliv se může zdát zprvu výskyt slovutného literáta mezi ostatními putujícími jaksi nepatřičný, ukazuje se, že ani pražské žurnalistické prostředí z Vaculíka nesejmulo jeho vesnické základy, že je schopen s lidmi napříč republiku naprosto přirozeně komunikovat; ať už je to svérázný a trochu záhadný kočí Milan (pes to nežral! čistě Jarda hoboj!), prodavačka z obuvnictví na maloměstě či polský statkář. Ačkoliv někde autor pohlíží na zpustlou zem způsobenou nešetrnou kolektivizací, v textu vyzařují situace, které by dnes už jaksi nebyly "lidsky možné" – přespávat den co den v stodole, obecním rozhlasem dát vědět o promítání filmů a rozbalit to před hasičárnou....
Vaculík uvelebený na šejtroku je bedlivý nejen v pozorování prostředí, ale zároveň krajinu prožívá ve více vrstvách. Pohlcen příběhy ze smolného knihy náhle místa oplývají i poměrně krutými úkony, a třebaže jsou staré půl století, spoluutváří Vaculíkův obraz krajiny – někdy i tak intenzivně, že nenápadně spoluputující navádí k bájným místům. Když se k tomu ještě přidají záhadná toponyma obcí, tak už nikdo nemůže pochybovat o nesmírnosti této zdánlivě pořád stejné cesty.
Trochu se mi protivilo to neodbytné kutnohorské vracení, jehož snovost je zaobalena v mlžném oparu, v obsesivním šmodrchání tužkou po papíře; možná mi to vadí spíš z morálního hlediska (což trochu umocňují dost zbytečný poznámky k mladším spolujezdkyním), ale to asi čert vem. Lze na to pohlížet i na jako obecný vpadnuvší záchvěv reality, který náhle člověka nepustí, zadře se mu pod kůži a rozpumpuje jeho imaginaci, třebaže je už od místa kilometry a týdny daleko.
Stylistický cval od Pradědu zpět do středních Čech jako by byl už trochu uspěchanější, i když je tahle cesta po kopytě stále skvostná. Vlastně je to dost veselý psaní – nemá nárok na nějakou myšlenkovou virtuozitu, ale skrz každodenní úkony a různost projetých vesnic se rozehrává velká cesta k více bodům – k vazbám k lidem, krajině, minulosti (ha, to Vaculíka dráždící Kladsko!). A do toho všechna ta poťouchlá trapnost (srbskolužický nadšenec, drobný nedorozumění mezi Josefem a Ludvíkem, trampoty s ojem), v té knize je zkrátka dost dobře. A koně žerou i hrušky, co by je nejedli!

V polích stály panáky, ale nikdo nesvážel, ačkoliv slunce svítilo a vánek vál. Úroda v posledních dnech moc promokla. Vstoupili jsme do Malejovic. Hned zkraje stála při levé straně stará stodola, jejíž vrata, dávno neotvíraná, byla pobita celou sbírkou podkov. Bylo tu mnoho podkov a rozličných – toho štěstí, přežili to ti lidé vůbec? Je zvláštní, že teď bývají o žních pole a vesnice tak pusté, a co tu dřív bylo různého pohybu. Z auta se to nepozná, autem se přefrnkne jedna obec za druhou a vůbec se nepostřehne místní duch, takže často projížděné obce začnou jej dokonce samy ztrácet. Ale když se zastavím pěšky pod stromem a prohlížím deset minut potichu náves, už ty šedé mrtvolky s tichým lupáním ve dřevě krovu začnou brát barvu a výklenky domovních štítů šeptají cosi rozpraskanými ústečky. Co, to mohou uslyšet a zapamatovat si malé děti a vědí o tom starci.
(s. 102)

1 18.12.2022

Jen pár poznámek:
Morální neduhy, které Čapkové v této hře zobrazují, se nejeví odsouzeníhodně okamžitě – ona odpudivost se vyjeví až po určitém čase. Jednotlivé hmyzí postavy totiž své sobectví obhajují ve jménu vyšších ideálů: dvojice chrobáků jako by naplňovala ideál práce, pár cvrčků se mohou jevit jako vzorné tradiční rodina, mravenci úpěnlivě horují za celek... dokonce i lidský pedant zaštiťuje zabíjení hmyzu zájmem poznání, byť jde o prostou sběratelskou vášeň. V tomhle ohledu se mi jeví ty morální nedostatky ještě děsivěji, jako by je nešlo jen tak prohlédnout, jako by se nenápadně včlenily do všednosti našich životů...
Postava Tuláka provádějící nás celým dramatem prochází značnou proměnou. Představuje se jako již otrkaný, dříve aktivní člověk, který se dnes na svět dívá rezignovaně a apaticky. "Já nechci nikoho napravovat. Ani hmyz, ani člověka. Já se jen dívám." – tak zní jedna část Tulákova repliky v předehře. Jo, zpočátku tohle poněkud splňuje, reaguje spíše apaticky a ironicky, ale postupně se začíná projevovat čím dál expresivně, což ústí až k zuřivému zašlápnutí žlutého mravence. Vzhledem k dvojitém konci těžko říci, zdali je vůbec nějak možné se vyrovnat s lidským sobectvím – možná ne, možná je člověk semlet koloběhem života, možná naopak ano, možná lze nalézt soužití ve skromnosti, které je v každém někde tajně ukryto.
Čapkové některé rysy vyhrocují skrz řečová specifika – zadrhávání, zdvojování sykavek, koktání, šišlání; drsný rozkazy, poťouchlý chichtání, škodolibý prozpěvování, úlisný zdrobněliny, ohraný fráze; ale i velká škála od hovorové češtiny přes nářečí po latinské názvy – to všechno nedodává jen hrozivosti, ale rozrůzňuje to i jednotlivé charaktery, kteří jako by se nemohly než minout.
Je to poněkud kverulantské drama, ale co by ne, ono si to to veškeré pachtění a mamonění zřejmě zasluhuje.

Clythie: Jaký zdar?
Otakar: Rým na Otakar, haha! Dobrý, že?
Viktor: Tak zvaný mužský.
Otakar: Hahaha, to bych řekl, že mužský! Ó!
Clythie: Viktore, udělejte nějaký mužský rým.
Viktor: Proč?
Clythie: Abyste jednou udělal něco mužského.
Otakar: Lásky žár. Mužský rým na Otakar, hahaha!
Iris: Vy máte ohromný talent, Otakare. Proč vlastně nepíšete básně?
Otakar: Já? Hm hm! Jaké?
Iris: O lásce. Já zbožňuji poezii.
Otakar: Bujný tvar.
Iris: Který tvar? Koho tím myslíte?
Otakar: Hahaha, rým!
(s. 24-25)

1 17.11.2022

Je jedno, kde se Blatného subjekt vyskytne (nebo spíš na co nahlíží); ať už je to podzim či jaro, jitřní čas či večer, hlavní dojem je zřejmý: okouzlení.
Ačkoliv dominují přírodní scenerie, všechny ty mlhy, větry, deště, vycházející slunce i hvězdy, subjekt se nenachází uprostřed toho všeho, ale častěji spíše ze svého pokoje pojímá to, čeho se i přes skelnou plochu dotknou jeho smysly. Co se týče času, dominuje ve sbírce zejména podzim a ráno. Zatímco ráno má nadšený, radostný charakter (ona Jitřenka v názvu odkazuje nejen z časné denní době, ale má i jistý milostný náboj – věnování Miladě), podzimní scenerie se jeví ztišeně, melancholicky, někdy až tíživě. To ale neznačí nějaký pesimismus – naopak v básni Daleko v říjnu Blatný píše: "Radosti, kde jsi?... Tebe slaví / i smutné básně. Právě ty. / Ty, jejichž vlas se sklání, tmavý, / pod hřeben v ruce tesknoty." I smrt je zde přirozená a lehká, Blatný se obejde bez nějakých ponorů do nicoty, elán a vášeň je vždy silnější.
Zajímavé je pozorovat, jak se vyvíjí Blatného časové směřování. Na začátku sbírky, v níž převládá onen nadšený tón, se hojně využívá motivů mytologie – máme zde antické postavy, pohádkové planiny, ale i různé podoby žen jako nymfy či lesní panny. Také se obrací k uměleckým postavám minulého století – subjekt si čte Vrchlického nebo "Debussy v korunách přelévá se". I některé básně už názvem odkazují k bájesloví či k pověstem. Druhá polovina knihy se však nese již v úzkostnější a přítomnější notě. Občas se zableskne ohrožení země okupací, když Praha "čeká a s úzkostí se dívá do daleka". V básni Půvaby jara zase motivy, které byly předtím předmětem uchvácení (keře, zvuky a světlo), souvisí s něčím diametrálně odlišným. "Smrt, zrada, hanba, bolest, ponížení" dodává Blatný na konci každé strofy. Toto naladění však rozráží poslední, sumarizující báseň, v níž se objevují různé podoby města – ať už jsou jakékoliv, subjekt se nad nimi rozplývá.
Tento Blatný je ještě pěkně pravidelný, plný nadšených zvolání a apostrof, vrstvící hromady metafor ("Zlověstná vichřice zatřásla korunami, / tma, křídla zmatku, tma, tma, tlukot na poplach.") a oplývající smyslovými okouzleními, která se mísí ("deštivá vůně slova"). Je to ještě takové hezoučké či jak to říct, prostě pěkný básně, v nichž jde hlavně o to "vdechovat obzor, dýchat, plout" a "všimnout si, jak zní kroky v parku po dešti". Nejvíce se mi do paměti zapsaly ty básně, jejichž ladění se lehce blíží textům Blatného ze sbírky Tento večer, kde se vyjevují nepříjemné detaily, kde se objevuje tajemnost periferie.

Hezká procházka

Zelinářské zahrady v létě navečer,
laskavá voda konví vás tiše oslovuje,
růžice plné úst –
Velmi vás miluji

pro tuto tajemnost kroků a stálého šepotu,
pro tu tajemnost psího zaštěknutí,
venkova na pokraji města.
Ještě slouho mezi domy

táhne se za mnou
dlouho zelenavý pás páry,
závoje vaší bohyně,
Paní králíčků a svítání.
(s. 38)

1 04.11.2022

Nehledě na roční období Bartuškovy texty působí potemněle a pustě, jako by byly situovány do nějaké archetypální vesnice, která se ale neustále bortí a její obraz se zdá být stále a stále znepokojivější.
O co jde zejména – smrt. Všude. I z na první pohled radostné události ("mé x-té dětské narozeniny") jsou nejprve narušeny neútěšným prostředím ("posadíme se na hráz dávno vypuštěného rybníka"), až nakonec ústí do meditace o konečnosti ("u lesa je tak hluboké ticho, / že v něm i myšlenka na smrt je bez naděje–"). Odkudkoliv zde vyčuhují náhrobky a rakve, vylézají hrobaříci a převrací se hlína. Ačkoliv milostného citu v některých textech také není málo, dost často končí v melancholii z nemožnosti překonání konečnosti ("líbal jsem tě / jako slunce líbá hlínu").
Na jednu stranu ta obsese motivy smrti může působit monotematicky, na stranu druhou je toho v tomto výboru přece jenom více: polosnový svět, všudypřítomně dohlížející, ale i úzkosti způsobující obzor noční oblohy, opakující se motiv zrcadel, jenž jako by ten vesnický mikrokosmos ještě více uzavíraly do sebe...
Jazykově je to moc pěkný, spirituální poezie, která nemá zapotřebí na sílu tlačit biblický slovník, zato si vystačí s většinou úspornými metaforami ("V trávě / nad přečtenou knihou léta / usnula sladce vůně rezedy", "kroky, jako když někdo rozestýlá hrob"). Občas mě trochu štvaly genitivní metafory, které se řetězí a řetězí, až se vzdalují jádru básně.
Opium poezie – nakladatelský počin, díky.

Večer

Večer, slepý mládenec
na zpustlém nádraží nebe.
Vlaky jedou všemi směry,
vozy na sebe vzájemně neslyšně narážejí,
hroutí se v zásobu budoucích tvarů.

Do kterého kupé nastoupit s nadějí,
že se dostanu právě na ono neznámé místo,
po kterém tolik zapíravě toužím?

Koleje končí, slepý mládenec
věští budoucí odjezdy vlaků,
plete si příjezdy, ještě víc slepne,
výbojky se propadají do tmy,
v celém městě nastala nicota.
(s. 63)

1 07.10.2022

Z textů Kaprálové cítím jakousi vypravěčskou spontánnost, lehkost, nepronikají do nich žádné klasické prozaické manýry. Ale zároveň jsou to texty, které působí uceleně, v jednotlivých kusech se proplétají velmi sofistikovaně aktuální děje se vzpomínkami i historickými referencemi (Labyrint světa v Rixdorfu). Chvílemi je to stroze dokumentární, poté zase lyricky rozevláté, ale stále ta neskutečná vyprávěcí touha.
Je mi jedno, jestli jsou to autobiografické/autofikční, nebo smyšlené texty. Ty povídky mají takovou intimní atmosféru, ale o žádné rozkrývání soukromí tu nejde. Na straně 14 Kaprálová píše: "Makrokosmos je jako popření toho malého, neviditelného ostrova uvnitř nás samých. Jak se nepopřít a jak nepopřít existenci dalších ostrovanů?" Myslím, že to dost vystihuje vypravěččin přístup – z každého textu srší zájem ke skrytým, ale nekonvenčním osudům, zároveň je jasné, že nebýt citlivosti autorky, postavy by se mohly jevit jako běžné kolemjdoucí. Kaprálová věnuje pozornost slovenskému řidiči filmového štábu, ženě celý život pracující v kyjevské botanické zahradě, bývalé, ztroskotané, ale stále toužící baletní tanečnici či páru čínských vědců zabývajícími se mravenci. I přes neutuchající fascinaci je zde zřejmý určitý odstup a uvědomění, že k těmto postavám nikdy nebude natolik blízko, aby je mohla skutečně poznat. Nejedná se o žádné modelové hrdiny, Kaprálová je nevychvaluje, neheroizuje, nedělá jednoznačná hodnocení, jen vnímavě popisuje.
Ostrovy jsou podle mě velmi aktuální. Ne v tom, že by se v anotaci vyskytovaly hesla jako "environmentální krize", "problémy pozdního kapitalismu" a takovýhle věci, ale jednoduše v tom, že v tom současném světě jsou. A to stačí. Středoevropská kniha, hlavně v Berlíně, ale všude, všude možně, osudy plynoucí odkudkoliv. Dojemný osud lásky starého entomologa hned vedle umělohmotného malíčku ležícího na silnici. Imaginace, detailně plánovaná road movie plná výtržností, ale také pomalé hledání domova a starosti o děti. Je toho mnoho.

Všechno totiž začíná a končí u čísel a ne u písmen, jak jsem si roky myslela.
Tak třeba moje děti – obě se v matematice zhoršují, a když jsem nedávno přišla za matikářkou své mladší dcery, zvolala na mě ta zoufalá učitelka už zdálky: "Katastrofa!"
"Katastrofa?" říkám a hledím jí upřeně do vážné tváře, "katastrofa to snad není, katastrofa to snad není, to je – to je třeba válka," říkám mocnými slovy a vidím ve svém vteřinovém vítězství, jak bledne, dvě a dvě je náhle pět, a ona se přepočítala.
"Ano, katastrofa to samozřejmě není," dodá překvapeně.
Katastrofa není ovládat slova a neovládat čísla.
Katastrofa je, že nekonečnost je iluzí, přestože jsou tací, kteří se k ní dokážou propočítat.
(s. 124)

1 06.10.2022

Těsnohlídkovu poetiku vnímám dost ambivalentně. V jednu chvíli jsem nadšen, jak dokáže přímočaře, úderně, syrově a cynicky zobrazovat dnešní bezútěšnou atmosféru. Stejně tak ale dokážou být tyhle verše příliš doslovné, banální a tezovité.
Rozpětí motivů není příliš široké – neustále se opakují obrazy ztroskotaných osob, procházky ze psem, placení nájmu, prázdnota, cigarety... ale možná právě takhle jednotvárná naše realita je, navíc útlost sbírky nedovoluje, aby se autor opakoval. Vyjevuje se nemožnost vysoukat se z každodenní šedi, naopak se otevírá propast k ještě většímu dnu (skvělá báseň "mezi náma"). Ta civilní nicota je ještě umocňována globálními problémy (to všechno je popsáno velmi jednoduše, prostě "inflace", "tajou ledovce" a tak), které nás tlačí do domnění, že naše problémy jsou ještě banálnější. Vzpomíná se zde na "lepší časy", z nichž se v paměti vynořují vcelku prosté věci, které dnes už nejsou samozřejmostí. A cítím z těch veršů také neschopnost přiblížit se druhému, přestože právě po blízkosti se nesmírně touží ("občas si říkám / jak se asi máš ty // ve svý kleci").
Nejlepší básně jsou podle mě ty, které jako by pramenily z nějaké konkrétní zažité situace – iluze brněnského moře v poslední letní den v parku, marné nasměrování ztroskotaného muže k matce, bezprostřední blízkost sociálního dna na hlavním nádraží. Protiváhu k nim tvoří pár textů, které naopak působí šablonovitě, někdy i didakticky (nabádání k "užití mládí" či lamentování nad mileniálskými tužbami typu "děti a hypotéka"). Ocenil bych asi i pečlivější nakládání s repeticí, chvílemi to působí trochu ukecaně a ledabyle (na druhou stranu si dokážu představit, že akusticky se takový básně poslouchají skvěle).
Je to takový půl na půl, přece jenom jsem generačně jinde, takže to nedokážu ocenit jako nějakou pocitovou výpověď. Těch pár textů, co se vracejí do rodné obce, však oceňuju velmi:

rodinnej hrob

když jsme se přestěhovali do krucemburku
dávalo to smysl
byl jsem děcko ale
už tenkrát jsem věděl že
jo
–
–
–
mami
celej život říkáš že
sedět na zahradě
kousek od potoka je
jako sedět u moře
že jsi šťastná a já
jsem rád
když vím že to jde

i po tom všem
–
–
–
pomyslel jsem na rodinnej hrob –

kde asi bude náš
rodinnej hrob

když se tak málo vidíme
když jsme všichni odešli
a stárneme

každej někde jinde
(s. 25)

1 30.09.2022

Obdivuhodně šíře různých strategií, jak stvořit – nebo spíš poskládat – báseň. Bez emocí, odosobněné, psaní poezie jako pájení, technická záležitost, ale furt je to velmi lidské. Kaligramy, citace, apropriace, mystifikace, humory, hravost. Nápaditá typografie, básně s "rozhraním", někdy pozpátku. Narušení běžného vnímání poezie. Absorbování toho, co letí kolem, protože "pokrok nezastavil". Názvy zapsané jak soubory – na mě občas moc zazipované, ale většinou skvělý pointy. Občas snad i ironizování vlastních postupů:

hommage à Duchamp

být
avonlady
je tak snadné
stačí jen přinést
katalogy do školy
a spolužáci si
o přestávce
vyberou
(s. 37)

1 25.08.2022

Šibalsky oulipovská záležitost, která evokuje manažerskou příručku, nicméně se za názvem skrývá hravý, systematicky promyšlený text.
Grafické zpracování je trochu pofidérní, marně hledám smysl vložených ilustrací velryby, psacího stroje či švába (na druhou stranu mi k té absurditě počínání celkem sedí), nicméně důležité je organizační schéma na předsádce, které nastiňuje zádrhely zdánlivě banálního úkonu, který vyplývá z názvu knihy. Nenabízí toho však tolik jako samotná próza.
Jednovětný text bez interpunkce s přibývajícími stránkami stále kyne a kyne, přičemž jsme ujišťováni, že "budeme pro zjednodušení protože zjednodušovat je vždycky dobré" – i tak jsme stále zavalováni mnohými možnostmi, které konečný cíl prodlužují až do té chvíle, kdy má oslovovaný subjekt jen pár měsíců do penze. Ta nemožnost dosáhnutí mi připomněla nejen nekonečné počínání K. v Kafkově Zámku, ale i v knize naznačenou Ionescovu hru Plešatá zpěvačka ("když se zvoní u dveří tak tam někdy někdo je a jindy není nikdo a jak každý ví pravda bývá někde uprostřed").
Repetitivní vršení obtíží, které je povětšinou líčeno suchým, manažerským stylem, tu a tam narušuje obměna slov – jako by rádce náhle vypnul manažerský mindset a uvědomil si lidskou nesmyslnost počínání. Často opakovaná věta "část organizace jež vás zaměstnává" náhle změní svou podobu i vyznění: "část organizace jež vás vykořisťuje". Text tak obnažuje absurdní systém i hierarchii korporátní sféry, ale zároveň ukazuje, že žádné lidské počínání nelze redukovat na matematický systém.
Jak je to Perece zvykem, tu a tam je to poněkud legranda, třeba když se dvě překážky (zkažené vejce a rybí kost) spojí a dohromady vytvoří ještě poťouchlejší zádrhel (slepice uzřelo kost a to se objeví ve vajíčkách). Georges napsal asi i větší pecky, ale i tyhle drobné texty mě dělají vskutku šťastným.

"je ve své kanceláři ve stejně vynikající náladě jako obvykle můžete se v její společnosti více či méně dlouze rozhovořit o kvalitě ryby která se podávala k obědu nebo o čerstvosti vajíček nebo o tom jak je tyjo těžké p x dostihnout a právě v tu chvíli jak aspoň doufáme uvidíte jít p x kolem a fofrem se budete snažit vymyslet nějakou přijatelnou záminku například musím jít vyměnit parkovací kartu nebo obávám se že jsem spolkl rybí kost nebo tak si říkám jestli ta vajíčka nebyla zkažená nebo máte na tváři červené flíčky nechytla jste náhodou spalničky"
(s. 29)

1 21.07.2022

Už výřez z Pissarrova obrazu a obrazy první básně ("minutový Betlém") vypovídají o impresionistickém vyznění sbírky. Ticho, klid, obrazy vsi ve svých proměnách podle ročních obdobích, ulice a zahrady. Zásadní roli zde hraje pohled – jsou to básně silně vizuální, tvoří jakési nákresy důvěrně známých prostorů, v nichž je toho však stále málo konkrétního a zároveň se nedá říci, že by to byly místa abstraktní. Důležitým motivem je okno, jímž subjekt často nahlíží do prostoru ("A já stál u okna jak u ohniště.")
Styl je věcný, klidný, chvílemi až příliš deskriptivní. Suché výčty rekvizit a zátiší jsou však tu a tam vyrušeny ornamentem, jinak mi to v souvislosti s básněmi z interiéru mi to mnohdy připomnělo texty Petra Hrušky, barevné, krajinářské básně s motivy ročních období zase nejsou vzdálené Skácelovy. Formálně je to poněkud rozkročené, najdeme zde volné verše, ale i verš vázaný, kupříkladu sonet.
Za zajímavé považuju drobný výskyt prvků, které se později v Borkovcově poezii rozvinuly v plní síle. Ovlivnění překládáním z ruštiny se zde spojuje s textovou apropriací – sice jsou to spíše záblesky, ale najdeme zde volné překlady, či dokonce citace z korespondence ruských autorů. A už tu poprvé čouhá Sellier a Bellot (báseň Pokoj s chodbou).
Je to pěkná poezie s barevnou citlivostí, s bedlivě odpozorovanými prostory (třeba vlakové prostředí), ale zároveň ve své tichosti a klidu poměrně monotónní. Je v ní pár básní, které mám v hlavě silně zaklesnuté (Přístěnek), případně výborné a přesné obrazy ("Reflektor auta vyrval z tmy kus lesa"), ale jinak je to spíš sled dobrých obrazů.

Pantograf 0.05

Blankytný umakart, zářivková řada –
rozčíslá nebesa, návaly světla: Otec
s dospělou dcerou, já, hranostaj, zelný smotek vojáků
a čpící, umaštěná záda.

Hvizd. Dávka lamp. A tma. V oknech rozvěšeny
zažloutlé, zkrabacené snímky našich tváří.
Vojáci – karty na stehnech. V uších ženy
kymácející se dva jaspisové hleny.

A otce s dcerou vytrhává z mikrospánků
mladičké srdce, které krvácí a září
na dlani opilce od nádražního stánku.

Ona je žirafí a plochá. Tu jí z klína
pod nohy ožraly sklouz program Cymbelína.
Sehla se v bílých šatech jako k polibku.
(s. 14)

1 05.07.2022

Obdivuju, jak je každá Perecova kniha stylově naprosto jiná (mezi styly se přepíná i v rámci jednotlivých textů, byť zde ne tak divoce). V tomto případě se jedná o jakýsi kunsthistorický referát, který nešetří detaily a s důvěryhodností popisuje všechny zákruty údajné události. Klíčová slova: obrazy, boháči, země, napodobeniny, dražby.
Perecova hravost nikdy nesklouzává do nekontrolovatelné hříčky, naopak je pevně za uzdou rozumu, Perec má své mystifikace komplexně rozplánované. A ostatně, i ten, kdo Perecovo dílo zná a nějak tak tuší, oč tady ve skutečnosti jde, je ve výsledku překvapen, jak si autor pohrává se samotným mystifikačním přístupem a ve výsledku jej dokonce znásobí.
Kvůli sledu katalogizačních výčtů (byť někdy vskutku absurdních a humorných) se asi nejedná o Perecovo nejzáživnější a ani nejvrcholnější dílo, ale je to dobrý text, který ukazuje, že literární postupy mají své odrazy i ve skutečnosti.

Když potom jistý člověk vyzbrojený klenotnickou lupou, kterému jeho dva průvodci udělali stoličku a vyzdvihli ho, prohlásil, že je na něm velmi zřetelně k rozeznání sedící muž, stojan s portrétem tetovaného muže a ještě jednou obraz a na něm znovu sedící muž a ještě naposledy obraz, z něhož zbývá tenká, půlmilimetrová čárečka, dostavilo se hned nazítří několik návštěvníků vybavených nejrůznějšími lupami včetně tkalcovských a zahájil tak módu, na které po několik měsíců horentně vydělali všichni optici ve městě.
(s. 18)

1 28.03.2022

Básně rozkročené mezi surrealismem a syrovým realismem (ty zakouřené bufety, prázdná prostranství a dvorky za činžáky mi připomněly kdekoho ze Skupiny 42), někdy převládá ono, někdy zas to druhé, vždy je však přítomná úchvatná obraznost ("pomalu se sype hnízdo vos z rohu kůlny", "tlející kočky na dvoře"). Častá tma jako by znemožňovala zjistit, co od čeho pochází, ani se zde nenacházejí celá těla, ale jen výrazné čouhající části, jako by si je člověk mohl splést jednoduše s předměty. Vnímá se všemi smysly – jenže jestli ona skutečnost není zdaleka tolik temná, možná jde jen právě o smyslové matení ("Viděl jsem na tvém svetru / mračna barevných ptáků. / V mých slovech žila jenom tma.").
Pozorování zde hladce přechází do popisu. Většinou jde o každodenní prostory, které však v Řehákově podání působí znejišťujícím dojmem, třeba vykreslené domácí prostředí následně ukáže svá temná zákoutí, z hrnku na stole kouří spíš úzkost než káva. Jsou to mnohdy dobře známé prostory, ale často nějak deformované, zašlé, je na nich vidět stopa času, sedá prach, návrat do míst už není jako dřív ("plesnivé chodby staré plovárny"). Tu atmosféru ještě umocňuje konkrétnost, důraz na detail, neopomenutí sebezbytečnější věci. Svět se loupe jako lak poštovní schránky. Když se neobjeví milostný aspekt (bez sentimentu, naopak s dost pozoruhodnou erotikou – křupání sněhu!), jsou to i básně jaksi osamělé – nějaká ta podivná osoba se tam mihne, ale kontaktu není přehršle.
Vůbec brilantní je těch pár básní, v nichž se nacházíme na prostředí gymnázia – ať už jde o kuchařky či gymnazistky, vždycky v sobě mají podivnou atmosféru, něco důvěrně známého, ale pojímáno tak nekonvenčně, až to člověka nutí pochybovat o pravé podstatě tohoto prostředí.
Ani mi nevadí, že je to sbírka chvílemi stylově rozkročená, bavil jsem se moc, nasazuji oči a nos, běžím a vyprávím.

Suvenýr

U Mánesa
vylézáme z vody.
Mokrá saka
drhnou o černý
oblouk vln.
V parku je písek
plný rybího větru.
Šustí nám těla, zatímco
leháme k zemi.
Ještě je teplá,
jen z nižších pater
chytá chlad.
Rukama hrabe nory,
s lehkou závratí
necháváme činžáky
vyrůst nad hlavou.
Před námi na provázku
klopýtají vyschlí mořští krabi
jako dávný přelud
z procházek městem,
které jsme nechtěli
za suvenýr.
(s. 51)

1 05.03.2022

Všímavé záznamy podávané ve zhuštěných obrazech. Číší z toho poznání, touha odpozorovat, snad i v přírodě nacházet takové věci, které můžeme závidět (třeba báseň o narážející mouše do skla), nebo to, co není lidskou činností snad ani možné ("místo slov vítr / přináší mi vůni / všech ohňů / kterými plane svět"). Snad nejvíc se mi líbí ten aspekt zpochybnění běžného vnímání reality, třeba když najednou "popel volavek je majákem pro tmu". Škoda že občas se ta jedinečnost pohledu (někdy až s dětskou zvídavostí), která může být popsána i celkem prostě a bez virtuozit, vytrácí a nastupují trochu křečovité metafory (třeba česající se slunce). V prvních oddílech miniatur jsou spíš drobné imprese, ve Spáleném času jsem nabyl dojmu, že už se jde víc za hranice kulis.
Ale ze všeho jde cítit ta pospolitost, vzájemnost a koloběh substancí, které utvářejí svět ve své přirozenosti. A už tady vidím to, co Radek Štěpánek rozvádí ve sbírkách dalších – touhu s přírodou splynout ("přijímají mezi sebe / i můj stín").
Dva zaryté verše – "a dlaně abych pohladil / a nesevřel" a "a řeka odplouvá / i bez lodí".

OBLEVA

Sníh taje
ale země k vůni
ještě nedozrála

Spálená obloha
se zcelila jako rána

A voda znovu váží tolik
kolik váží voda
(s. 45)

1 29.12.2021

Když jsem otevřel knihu a první věta, kterou jsem uviděl, zněla "V bílé barvě smutku", byl jsem vcelku překvapen –⁠ očekával jsem, že sníh/led zde bude hrát jasně pozitivní roli, že bude líčen jako nebohá materie. Jenže místo toho, aby byl žal majoritní (ne že by to šlo bez bolesti, i zde se "vzlyká, vzdychá, vzdouvá se, hloubí, naříká s ústy dokořán", nicméně: "V bolesti radost, v radosti bolest"), jde zejména o pohyb, splynutí a hledání.
Celá báseň působí vskutku pohyblivě, snad i kvůli tomu, že jednotlivé části na sebe plynule navazují a některé verše ("měníš skupenství a těžkneš mi v dlaních") se vyskytují napříč knihou. První část je plná bělosti, "svět strnul, těžký a mokrý v závějích", samá čistota, bílá se překrývá bílou. Pohybu zde ještě moc není, což lze však pokládat za přirozené –⁠ "kořeny prorůstají zmrzlou zemí", není kam spěchat, ono to teprve propukne, i tato fáze je důležitá, i zde je jedinečné skupenství. Postupně "srůsty povolují, v krustách praská", jenže zároveň s pohybem vznikají jizvy. A třeba v páté části už se skutečnosti bortí, kroutí, drolí, ryjí, prolínají.
V Tání není nic jednoznačné, naopak vyskytující motivy mají různé významy: čistota sněhu může bodat do očí, ale zase se díky němu zacelují a hojí rány. Každý element má své specifika a na jeho proměny je potřeba nahlížet s citlivostí.
Znatelně se promítá i milostný aspekt, nikoliv však na sílu vtlačený, ale naprosto přirozený: příroda a člověk nejsou v opozici, naopak tvoří jedinečný celek, jehož vnitřní hranice nejsou pevně dány. To, co vidíme v ekosystémech neobydlených lidmi, se promítá i do našeho "lidského života", ať už to je splynutí kapek, bezbřehá jezera nebo koryto potoka. I naše nazírání na zdánlivě odlišné skutečnosti (člověk x potok) je v podstatě velmi podobné. Nevím, zdali se Radku Štěpánkovi podařilo koukat se na svět "nelidskýma očima", vyhnout se antropocentrickému vnímání okolí, ale musím uznat, že jsem chvílemi při čtení úplně zapomněl na lidské tělo, zabydlené prostory a nebyl si jist tím, kdo a na koho vlastně promlouvá. Empatie a péče je tam ale požehnaně, bolest je sdílená a nevyhnutelná, "modřiny zrají, rozlévají se a mění barvy až do ztracena", ale dokud je utrpení sdílené, může být snesitelné.
Koloběh vody je něco velmi tvořivého, pohyblivého, přirozeného. Narušit jej by byla chyba. Směr je jen jeden.
Grafická úprava krásná a křehká, vevnitř samozřejmě taky. A poznámky! Žádná vtíravá vysvětlení, ale ponuknutí k odkazům a zajímavostem, o kterých jsem neměl potuchy (těším se, až zahlédnu potočnici!)

V. Bdění v mapě

Blízkost se plíží tvou dlaní v mé dlani,
teď se chce vydra nechat spatřit.
Teplá a studená prorůstají,
sníh odtává, srůsty povolují a v krustách praská;
aby křeč povolila, musí se tlačit opačným směrem,
aby řeč, musí se ticho.
Odtud je báseň milostnou:
tady se z úplného rodí řeka,
v proláklině mezi čtyřmi znaménky
kousek pod žebry,
zuby nehty škrábe na okraji pánve,
nebo klouže po hřebeni
mezi klíční kostí a lopatkou.
(úryvek, s. 16)

1 10.12.2021

Nekompromisní a neúprosný Artaud čnící a trpící ve společnosti. V případě Artaudovy poezie funguje tělo jako materie ("kteří mě dřeli, hoblovali, rašplovali, sestřihávali, pumpovali..."), není nic důležitějšího, je třeba jej dostat "z dosahu chamtivosti lyrického tělesného života". Nezemřít, ale "odtrhnout se". Hlavní roli hraje v básních právě to, co je primárně s tělem spojeno: násilí, bolest, pudy, tanec, nemoci, pohyb.
Tyhle verše se obracejí proti všem, ale vyjadřují i to, jak moc je psaný výraz omezený, jak lehce lze nedůvěřovat ve slovo. Ani Artaud se při svých záznamech zřejmě nevyhnul vlivu duševní stránky – nicméně například z básně "Tluč a mlať" jde cítit, že by nejradši do papíru obtiskl svoje tělo. Někdy se s nedokonalostí slov vypořádává tím, že do textů zakomponuje znění zaříkávacích rituálů ("klaver striva / kavur tavina / skaver kavina / okar triva"), protože "každý skutečný jazyk je nesrozumitelný". Sbírka je vůbec typograficky zajímává, některé verše je třeba ztučnit, jindy je stránka zaplněna velmi skromně (pokračuje však na další straně), nebo některé básně dokonce jistými poznámkami dostávají charakter divadelní hry.
Četné lamentace a výpady na boha či fekální výjevy – vše je sice zobrazeno v různých variacích, nicméně některé oddíly jsou až příliš motivicky monotónní (ale to může být také mou nepřílišnou oblibou obecných slov, které Artaud hojně využívá).
Krásnou znovuzrozenou edici také podtrhuje skvělý doslov s mnoha ukázkami z Artuadových nebásnických děl, který ukazuje básníkovu trnitou cestu pařížskými ulicemi, mexickými pralesy i francouzskými psychiatrickými léčebnami. Za nejgrandióznější moment považuju návštěvu rodičů jeho potenciální belgické snoubenky, při níž se Artaud nežinýroval představit indiánským rituálem.
A přestože jsou tyto básně vychýlené a v lecčem radikální, dokážu si představit, že tomu, komu vůbec taková kniha připadla do ruky, budou některé verše přece jenom sympatické: "Vinen nezpůsobilostí. / V podivném světě, kam jsem byl vržen, je mi nezpůsobilost připsána jako hřích, / ve světě, jenž ideu hříchu přecházel bez povšimnutí (...)"

Poučení

Když kost spolkla huňatou hlubinu,
kterou duch rozežíral zezadu,
otevřel duch doširoka tlamu
a dostal zezadu
ránu
která mu ochromila kosti;

takže,

TAKŽE,
takže
kost po kosti
se věčná rovnovážnost navrátila,

elektrickým atomem otočila
a potom se zvolna rozpustila.
(s. 111)

1 24.11.2021

Musely to být intenzivní dva roky. Pravděpodobně i intenzivní celý život, jehož téměř polovinu prožil Rudolf Altschul během války.
Právě válka, smrt a další depresivní motivy jako by v těchto básních vykukovaly, byly zakryty, sarkasticky pomrkávaly (třeba v textu „Happy days are here again“, který je jakousi básnickou parafrází jazzové skladby). Ostatně hned v prvních textu se nejdříve setkáváme s hudbou, ženami, krásou, vlasy. Jenže právě: „Lokýnky jež dnes / Něžnými přehozy přes oči / Závoje bláznovství / Zakrývají / Mor“. Stejně „Pravda jež tkví v šatech šaška“ nebude úplně taková, jak se na první pohled může zdát.
V Altschulových imaginativních básních se to hemží hudbou („zpívá Naděje jež není rapírem“), nocí („Hvězdy kouřící / Alkohol z křišťálových mís / do noci“), exotikou („Přicházíš z ostrovů v Tichém oceáně / Jež se mění v křemičité skořápky“) a i erotikou a celkově milostnými motivy („Odráží se v tvých očí krev měsíce / V očích krev Alžíru / Z dnešních snů se lidé dozvídají / Něco z tebe / A něco ze mne“).
Jenže o pár veršů dál se můžou dít věci jiného rázu. To už si myslivci nehrají vodní pólo, ale nastává konec, padají stěny, „A život / Opakovaný do smrti / A ještě do smrti“. Ta nespoutanost výrazu tak dlouhou zakrývá přítomné běsy, až zkrátka musí vytanout.
Z Altschulovy pozůstalosti toho nezůstalo mnoho, některé básně jsou dokonce variacemi předchozích, některé si vypůjčují celé strofy. Dvě básně hned na první pohled vybočují z celku: jednak stručné „Právě jsme znovu zjistili, / že všichni mimo nás jsou blbí.“, jednak báseň v próze s jednoduchým dějem. I tak převažuje surrealistická rozevlátost, přičemž surrealismus byl pro Altschula životním poslání: už v šestnácti přednášel o psychoanalýze na spořilovských setkáních.
Podrobný průvod životem a dílem Rudolfa Altschula, který zabírá víc prostoru než básně, je rovněž cenný a erudovaný: hlavně části zpravující o okrajových surrealistických hnutí ve válečné době (nikoliv pouze Ra a spořilovští, ale také libenští psychici, Chodci zeleně a michelští surrealisté). Vzhledem ke svému věku byl přirovnáván k Rimbaudovi, ačkoliv ten si již vydobyl místo v kánonu a zbylo po něm nespočet textů, které jsou navíc přístupnější než mnohé Altschulovy imaginace. I tak není od věci občas zapátrat i po těch zapomenutých, jejichž kniha se na pultech objeví téměř sto let po jejich narození.

///

Pravda jež hledá svět v náměsíčných
Květy hvězd večer pomalu vadnou
Vosková loutka zapomněla
Ach opravdu zapomněla
Vypadnout ráno ze šatníku
Orient tváří masek bez pohlednice
Zrcadlo – oči žen
Marťané hledající čtvrtou dimensi na Zemi
A jejich mravenečníci
Jak chytří jsou této noci malí mravenci
Zpěvavé ryby
Noční varhany
Zapomínají na malá sluníčka
Ano zapomínají
Ve vší své něžnosti
Jak uloupnout věneček studni
Malá vosková maska
Ty jež jsi zapomněla svou povrchnost
Spát v šatníku
Ano ty jež jsi na sebe brala naučení květin
Sát ženy z žil
Jimiž až do noci proudila noc

Ty jež jsi byla vždy tak lhostejná
Tak bezúhonná
Odráží se v tvých očí krev měsíce
V očích krev Alžíru
Z dnešních snů se lidé dozvídají
Něco z tebe
A něco ze mne
(s. 24 a 25)

1 29.10.2021

Chlad není ve sbírce způsoben jen podnebným pásem či nějakou sněhovou vánicí, chladně působí i vztahy mezi lidmi, kteří se ve sbírce mihnou. Jako by byl budován jakýsi nejasný mikrokosmos – úplně jsem si představoval, že všechny básně se dějí na nějaké malé ploše. Všepřítomný marast, úpadek, chudoba, spousta nemocí a stáří, zbytky. To vše je ještě umocněno surovým výrazivem. Sbírka je však prosta jakýchkoliv nadměrných figur a tropů, takže vše působí jaksi přirozeně. Místo toho využívá často "upřesňovacích závorek"; říct to podruhé a jinak, zdůraznit jiný aspekt, paralelnost skutečnosti.
Velký důraz je kladen na lidský pud, na patologii lidské komunikace, zvrhlost modernity. Chlíbec ukazuje, jak je zhola nemožné opustit hranice svého těla a odpoutat se od přítomnosti. Tělesnost bývá dovedena až do největšího hnusu, třeba v básni Závěť, kde subjekt určuje uložení jednotlivých částí svého těla na roztodivná místa. Materiál, tělo a duše: vše jako by bylo srovnáno do jedné řady jako zajíci na výloži.
Trochu jsem bojoval s archaickým lexikem (škamna, prkenice, ohromné množství názvů nemocí, mázdra, fortna; nebo jsem až takový zoomer?) – chápu, že se to k těm anachronickým motivům hodí, zároveň jsem ale narazil na svoji touhu "znát každé slovo", takže pro mě čtení některých básní nebylo úplně komfortní.
"Hrůza ze smrti plyne z jistoty, že živi jsme blíž nicotě." Občas to není příjemné čtení, jen co je pravda. Ale sem tam se zableskne nějaký ten cukr pro dobytek.

Probudíte se ještě v šeru,
mlha, světlo u železničního mostu,
vše příznačné, poznáváte svůj dech
a tep, tak rádi byste žili.
Pak vám sprostota narve před oči
práci reklamní kreatury
(lidský mozek a vepřové varle
triumfují v záměně,
sebevědomí poloboha...).
V čekárně na nádraží už mají reproduktor,
a tak vám kanálie v hudební směně
neodvolatelně rozvrací den už zrána.
Vrátíte se tedy domů, vyhledat něco,
co nezasáhla kupčící zvůle člověka.
Rozděláte v kamnech oheň, čekáte tmu.
(s. 15)

1 23.09.2021

Mroži pářící se s ještěrem. Vlaky s chatovou úpravou. Nosorožec napichující na roh různý lidi. Rendezvous s ptakopyskem. Roztleskávačky v okapech. Nákupy slámy v kamenolomu. A tak dále. Mnoho mnoho imaginace, která se však nerozvíjí do nějakého fantazie jiné galaxie, ale naopak vrací pohled k lidskému.
Vlastně by mi to stačilo už jen z té stránky, kdy se kochám podivností, svérázným humorem a absurdními mikropříběhy. Neuspořádanost sbírky (on ten název "atlas" je celkově spíš parodický), jakási tajemnost (zřejmá už od motta sbírky) a nedořečenost nejsou pro čtenáře příliš záchytnými body. Ale vlastně mi to vůbec nevadí. Stejně jako v textu představuje Malý svoji představivost, může se toho chytit i čtenář.
Pokud byl dosud autor brán jako jeden z mála současných představitelů vázaného verše, zde sbírka skýtá množství různorodých forem – dopis, sen, recept, encyklopedický zápis, přehled, mail. Krom toho, že jsem si nemohl být ani přibližně jist, co za prapodivný obraz se objeví na dalším verši, tak jsem si ani nemohl být jist, zdali další báseň nebude zapsána jako kvízová otázka.
Bytosti nepředstavují v knize žádné stvůry. Podivné bytosti z bestiářů a pověstí se tam mihnou, to ano, vymyšlené (vážně vymyšlené? jen kvůli tomu, že je nikdo neviděl?) druhy, jasně. Nejzajímavější jsou situace, kdy dochází k jakýmsi pochybám nad zvířecí a lidskou podstatou existence a dochází k prolnutí či k záměně. Hned v první básni, kde se v 5:37 upaluje živočišný druh v průjezdu, subjekt říká, že to "mělo tvoje oči". Promítáme si tedy do imaginativních tvorů své vlastní postřehy? Nestáváme se pak jimi sami? Však v nejkratší básni celé sbírky se píše "Ještě jiné zvíře jsem toho dne zahléd / neslo před sebou zrcadlo". Můžeme se podivovat nad roztodivností druhů, které ani neumíme pojmenovat, ale nakonec stejně docházíme ke zjištění, že nevyhnutelně patříme k nim.
V jiné básni zjišťujeme, že "jen Bůh je prý jeden / a to není sám". Proto čtu knihu trochu jako svědectví o unikátnosti každého organismu, za všemi možnými maskami a názvy se totiž vyskytuje jedinečnost. A krásné ilustrace! Stejně jako text pěkně tajemné a evokující zvídavost.

Chtěl bych vést skrytý život paježury
snést jediné vejce a vylíhlé mládě pak nosit ve vaku
a v horských vlhkých lesích Nové Guinei
citlivým rypcem za nocí rýpat ponravy a jiné

Rád vařím více lidem. Introvert

Cena i poloha pokoje se mi zamlouvají
(s. 12)

1 03.09.2021

Na pozorujících postavách (vypravěčích), které nemají potřebu dávat najevo své dojmy a niterné pocity, ale skrze sledování okolí stejně poznáváme jejich vnitřní svět, je něco fascinujícího. Noční hlídačka z této knihy mi připomněla Witolda z Kosmu – zejména v hroužení se nad drobnostmi a v schopnosti kolem zdánlivé banality postavit celý příběh. A obsesivně sleduje smysl svého konání, tedy vlka, který možná ani není, nebo vlastně je, ale uvnitř ní; čímž odkrývám jednu z mnoha symbolických rovin v knize.
Celé to na mě působí tak nějak "jinak", ale zároveň velmi přirozeně. Vypravěčka si vede de facto deníkový záznam (čemuž nasvědčují i drobné kresby, dopisování slovníkových hesel) svého skromného života, ve kterém se kouká do monitorů, navštěvuje kantýnu, kope jámu. I tak v ní pulzuje nejistota a neklid.
Každodenní zápisy jsou ale zpestřovány různými podivnými příběhy (Stínonožec, který si na sebe stíní nohou, je ostatně i na obálce; k němu přibude i ostrovní cyklus, pátrání po irbisovi či návštěva seismoložky). Vypravěčka se ráda seznamuje s jinými profesemi, prýští z ní zvídavost, přesto zůstává na první pohled emocionálně chladná, čemuž nasvědčuje i strohý styl. Její emoční pochody vysvětlují jiné skutečnosti – plot se třemi dírami, její hala, samotná továrna ("Možná továrna stojí na porézním základě. Možná je to důvod pro její uzavření." s. 155), vlk, ostrovy, země.
Ze začátku, kdy čtenář nemá pevný základ, se čtení napěchované symboly trochu drolí, ale po pár pomalých pasážích se dokáže opět naladit a odkrývat jednotlivé významové vrstvy.
Liboval jsem si v invenčním formě: přes jmenované obrázky (od samotné autorky) a evidování pojmů do lexikonu, přes dvě trojice černobílých fotografií až k fyzikálním výpočtům (kolik blech by muselo táhnout letadlo? jak rychle padá ze stolu lego panáček?).
A vlastně by mi stačilo jen to zajímavé prostředí, jen ty zvláštní postavičky, jen ty podivné minipříběhy. Ale těch vybízecích bodů k zamyšlení je tam tolik, že to nelze odmítnout.

S jámou už jsme tak daleko, že při kopání nevidíme přes její okraj. Často si představuji, že vlk spadne do jámy v okamžiku, kdy uvnitř budu kopat. Vlka by pád a stísněný tady dole tak rozzuřily, že by na mě zaútočil. Snažím se představit si, jak bych mohla z jámy utéct, a uvažuji, jestli by vlk dokázal vylézt po žebříku.
(s. 139)

1 01.08.2021

V poezii Liany Langy stále vidím kombinaci senzuálního a vizuálního vnímání, které je vyjadřováno (někdy i dost divokou) imaginací, která má ale vždy základ na něčem realistickém a všedním ("Droboučcí krabi větru ukázali směr, vyškrábali se na hasičské věže, odvracejíce keramické pohledy od našich tváří" nebo "kolibříci v mých vlasech pletli hnízda). Někdy ty větné konstrukce působí dost rozevlátě a komplikovaně, ale v tom mi problém nepřijde – Langa nemá problém se k něčemu vracet opakovaně, ostatně lze odpozorovat i takové motivy (pára, kámen). Od podstaty odtrhují čtenáře jen občas velmi četné "jak" a "jako"; jakoby autorka neměla mnohem zajímavější způsoby jak danou skutečnost popsat ("zimní zvíře se už dozmítalo na oprátce šály"). Tato poezie je každopádně živelná a podmanivá.
Tematicky se sbírka rozprostírá na docela velké ploše (ostatně: je to výbor, když z jiných sbírek než ze Sešitu antén jsou tam pouhé tři básně? Měla v originálu oddíly? Proč zrovna takto, je to v tom tedy nějaký systém? A vlastně – není to jedno?). Každopádně dává Langa prostor hodně neživým věcem – ty dokážou mnohdy oživovat zaprášené vzpomínky. Ty v knize nefungují jako nostalgické rozjímavé body, spíš než slovo "vzpomenout si" se mi hodí slovo "vybavit si". Jako v básni, ve které "královna zahrad" (starší žena – ano, když lidé, tak staří) jede vlakem a pohled na mladíka v ní vyvolá dávnou skutečnost. Lidská řeč se však objevuje málokdy; mnohem více je zde pomlček, "němých rozhovorů", "nervů ticha" či "slov bez významu" – to jako by se blížilo spíš přírodním zvukům, citoslovcím, než nějaké řeči. I příroda má ostatně v tomto díle prostor, v různých ročních obdobích.
Hojně se zde uvažuje o čase, pomíjivosti i konečnosti. Třeba v cyklu esemesek, které připomínají nějaké miniaturní zápisky do mobilu (ale vždy vycizelované), se Langa skoro až závistivě dívá na kameny a jejich trvalost. Krom toho v cyklu nalezneme i jednoveršové řečnické otázky, závany ironie i velmi překvapivé verše typu "Rychle potřebuju informaci o planetární gotice". A kameny, samozřejmě, ty to celé i uzavírají: "Pevně zavírám oči a přidávám se k valounům. Pokud ti neodpovídám, nemám signál."
A jak píše Langa jinde: "Už v dětství jsme milovali bezcenné věci". Ano. Milý materialismus: chroust v postýlce z chmýří pampelišky, mrtvý motýl, Šťasten ten, kdo nachází...

Hrachor a sasanky už odkvetly

Ležím pod drnovou kůží – já, kukla – a přemítám,
kam ulehly barvy okvětních lístků, jaký je postup semena

Moje schránka je tichá a melodická
nažloutlá, tučná

Pod zemí je nebe nejblíž,
mezi kořeny třezalky, mezi šťávami mrtvých časů

Cedím je spolu s hlínou
A jak tak bráním paměti v líhnutí

vzpouzím se, vibruju, pištím,

dorůstám
(s. 33)

1 25.07.2021

Lze vůbec hru, v níž je očividně mezi ženami hierarchie (rukojmí podle původu, už samotný název knihy), v níž je socioekonomický apel docela nezřetelný a v níž je dělení podle pohlaví velmi striktní, pokládat za feministickou/emancipační? Možná to ani nebyl Aristofanův záměr, poté však nastává otázka, o čem ta komedie je. Pochybuju, že o pacifismu, v případě války s Peršany by autor asi tak shovívavý nebyl. Ani sociálně slabší nejsou nijak zastávání (někdy dokonce naopak). Možná jde jen o zobrazení tehdejších nešvarů a neblahé morálky, decentní aktuální reflexe; což je málo. Stejně tak ten emancipační apel je velmi slabý, neobstál by snad ani v první vlně feminismu (na druhou stranu, jsme v Antice, nemůžu se divit). V mužích však neproběhne příliš velká duševní obměna a pochybuji, že po ukončení "ženského aktivistického činu" se něco změnilo.
Dostává se nám tedy 80 dost utlachaných (v poměru s vcelku jednoduchým dějem) stran plných fraškovitých výjevů, odvolávání se na božstva a někdy více, někdy méně vtipných dvojsmyslů. Co velmi chválím – napěchované vysvětlivky, které méně erudovanějšímu čtenáři dokreslují kontext, upozorňují na nepřesnosti, vysvětlují úděl božstev i seznamují s geografickým rozpoložením řeckého státu. Ve spojení s šikovným a jazykově neotřelým překladem (použití slovenštiny jako mluvy Sparťanů) se z toho stává zajímavé dílo alespoň takto, když už ne námětem.

1 21.07.2021