lubtich komentáře u knih

(Pokusil jsem se utvořit playlist skladeb, které jsou v příručce zmíněny/týkají se zmíněných hudebníků; je jich přesně polovina, něco je k mání jinde než na Youtube, něco se mi nepodařilo dohledat vůbec, něco si člověk může poslechnout až před smrtí (Caroline Kraabel), u něčeho nejde primárně o skladby, u pár kousků mám dojem, že se autor inspiroval oddílem o mystifikátorech, o existenci skladeb mám tedy pochybnosti, ale kdo ví; playlist je každopádně zde:
https://www.youtube.com/playlist?list=PL6fwplaLP6zirFRlXh60_gSRtHMeFoyj5)

"Kdo je normální a kdo ne? A kdo o tom rozhodne?"
Z té knihy vyloženě srší nadšení z hudby. Ne ledajaké a mnohdy jde spíš o okolní věci než právě o texty; Klusák zkoumá nekonvenční postavy okrajové hudební scény. Rozpětí kapitol je však široké, ať už velmi rafinovaně tematicky (+ separovaný Pif, kocour, co naučil hrát na klavír), geograficky (v žádném případě se nejedná o příručku anglocentrickou, najdeme zde habaděj příběhů z Gruzie, Rumunska, Ukrajiny, Německa i Česka) a časově (od nejnovějšího indie rocku po husitskou dobu). Stejně jako se vyřádili mnozí hudebníci, tak mám dojem, že i Klusák si s tou knihou pěkně pohrál. Když se text dotýká i básní, tak je "kapitola" napsána ve verších, jindy jsou zde úryvky z rozhovorů, logické hádanky či inzeráty. Oddíl o mystifikátorech je rámcován finskou "fluidní" skupinou Circle. Malicherným minusem může být poněkud nepravidelné užívání anglického/českého jazyka pro názvy alb, které občas hrají roli při pointě (třeba u Mickey Ferucci s bipolární poruchou, která napsala diametrálně odlišná alba, nebo u dua propagujícího v písních volnou lásku, jehož čtyři děti zakážou využití písně Nikdy nezpívej duet pro seriál).
Líbí se mi, že Klusákovi nejde o pouhou senzaci, o kochání se bizárem, o divení se nad podivíny. Nepoužívá hanlivé nálepky, povětšinou (když nejde o kladenskou ZUŠ) nesoudí, nebere hudebníky jako postavičky z panoptika, ale jako lidi. Dokáže mnoho říct i o charakteru doby (například črta o Danielu Kolesáři, který žil hudbou pouze z hudebních časopisů a po pádu železné opony jeho zájem ochabuje) a o prostředí labelů a koncertů, ale i o obecnějších skutečnostech – jak se lidé vztahují k jinakosti, jak je možné zůstat autentickým, jak se obraz postav mění v průběhu času. Zároveň autor zůstává jaksi "mezi nimi", nepovyšuje se, naopak sebeironickými kapitolami, v nichž sám vystupuje (třeba o využití všech možných dotačních programů či o zkrachovalém obchodu s kazetami a deskami), ukazuje, že jistá poťouchlost je téměř v každém v nás.
V šestnácti letech jsem náhodou narazil na naivní poetiku skladby Like a Monkey in a Zoo od Daniela Johnstona a nevěřil jsem, že takové věci mohou existovat, do té doby jsem nikdy neslyšel něco, co by na mě působilo tak opravdicky. Když si teď po pár letech čtu "encyklopedické heslo" o něm, nedivím se. Nadšení a ono "zamilovávání se do hudby" je u většiny těchto postav silnější než jakékoliv jiné (finanční) motivace. Jasně, třeba se po pár desítkách letech stanou poměrně známými (Johnston jako ikona indie scény, Tiny Tim a Penguin Cafe Orchestra mají na Youtube miliony zhlédnutí), ale jejich charakter setrvává. Jak říká vedoucí sboru Langley, který děti učil zpívat sborově rockové hity: "Připadám si, jako by moje písemka z paté třídy získala Nobelovu cenu."
Příznačný je motiv vesmíru, který se objevuje u pár postav (Joe Meek, Lucia Pamela, Ursula Bogner, John Shepherd). Vytvářejí nové světy, do nichž se mohou vměstnat. A mám podezření, že nové světy leckdy vytváří i Klusák! Pár portrétů budí podezření, že je na nich leccos přibarvené či zcela vymyšlené, věnování knihy Ivanu Wernischovi tento dojem náležitě posiluje. Ale kdo ví, třeba už natolik zapadli, že ani internetové sítě je nezachytily. Pavel Klusák to zachytil citlivě, poutavě, leckdy s humorem. Napsat nejdříve dílo o největší popové hvězdě Československa a poté o lidech, jako je houbový nadšenec Václav Hálek, co dává hlas křemenáčům a kozákům, to je zkrátka moc dobrý.

Výjimečný nedávný snímek pochází z roku 2002. Kubin při té příležitosti přemítá o tom, že život digitálních tracků může být stejně křehký a nejistý jako u archiválií – pevný disk se rozvije, server shoří. Nahrávka zachycuje násilnou demonstraci v obchodním centru v prosincovém Hamburku, během níž policie nedokázala rozeznat a oddělit protestující od nakupujících. Ilegální rebelii a policejní zásah doprovázejí živě hrané vánoční koledy.
(s. 87, Historische Aufnahmen / Historical Recordings)

6 11.07.2022

Moc dobrá cihla. V porovnání se středoškolskými učebnicemi (přestože náročností i rozsahem středoškolskou úroveň určitě přesahuje), ve kterých se repetitivně opakují informace jako "studoval práva na Karlově univerzitě, ale studium nedokončil" nebo "zemřel na tuberkulózu", se mi toto dílo jeví jako klenot. Obzvlášť výborné jsou pasáže o historickém a kulturním kontextu – s trochou nadsázky by kniha obstála i jako učebnice dějepisu. Popis stylu je prokládán příklady, tu a tam se mihne nějaká fotografie, v případě starší literatury i zmínky vlivu na následující díla.
Pár výtek:
Slabší mi přijde kapitola o literatuře 19. století – tam je teď biografických údajů až příliš, stejně tak líčení děje občas zabere víc prostoru než nějaké charakteristické prvky. S archaizujícím "všecky" se smířit dokážu, co už překousávám hůře, je někdy nadměrný počet citací; třeba u takového Březiny téměř chybí nějaká charakteristika jeho (zásadních) děl, převažují citace vyrvané z básní.
Občas mi přišlo, že by nějaké dílo mohlo dostat více prostoru než prostou zmínku (Morový sloup u Seiferta), naopak u některých (dle mého) nezásadních děl je toho až až. Tu a tam jsem narazil na nějakou nepřesnost v rejstřík, což je trochu škoda, přece jenom to není první vydání.
Co je naopak velmi parádní:
U nejstarší literatury není nic zjednodušováno a probírají se poměrně podrobně i veškeré spekulace a domněnky.
Okrajovým a "svérázným" autorům je ponechán poměrně solidní prostor; přestože bych si toho o surrealismu přečetl rád ještě více, není například působení Nezvala a Effenbergera dáno stranou. A to je dobře.

6 18.06.2022

Je to docela dobrý medvěd. Hlavu má na niti.
Krásný ilustrace a pouto k něčemu, co je zpočátku na okraji, vyhozené, ztracené. Obliba z lítosti, ale rázem téměř člen rodiny. A ta tajemnost některých stránek, trochu znepokojující (proč polární medvědi ne? co ten naškrábaný dopis?), ale i zvídavá záležitost.

Dáme ho sušit za kamna.
Medvěd se suší tři dny.
Ať ho nevidí babička!
Řekla by: Co je tohle?
Ukážeme jí ho až potom.

6 19.02.2022

Pestrý a všímavý průjezd napříč Slovenskem, o kterém jsem, jak jsem se taky dozvěděl, věděl trapné minimum. A Bán na to jde celkem rafinovaně –⁠ všímá si spíš detailů, marginálií, periferie –⁠ z toho všeho však lze vyvodit celkem komplexní obraz slovenského národa, byť občas chybí spojitosti a hloubka.
Začátek knihy mi přišel vůbec nejsilnější. Východ Slovenska, v němž se snad kupí všechny neduhy líčené i později (z toho pramení taky jistá monotónnost). Je toho mnoho: vylidněné vesnice, absence služeb, spory s ostatními národnostmi/etniky, bezpáteřní podnikatelé, působení italské mafie, pofidérní nakládání s dotacemi, necitlivá péče o památkové bohatství atd. Celkově jde poznat, jak to vypadá v zemi, kde očividně naprosto selhává státní aparát, jak nedostatečné jsou jeho zásahy, jak státní místa obsazují akorát úplatkáři. Například u policie: strážníci sice nemají ani potřebné vybavení, aby mohli pronásledovat pytláky, jinde si však policisté svoji nadřazenost hýčkají násilím vůči Romům. A vůbec: péče o veřejný prostor je minimální. Musím říct, že jsem měl při četbě často otevřený mobil a hledal jsem si uvedené vesnice/města. Byl to smutný pohled, když na stránkách obce rozklikl okénko "Kulturní a společenské akce" a poté, co se po dvou minutách nic nenačetlo, mi bylo jasné, že se taky už nic nenačte. Však i měsíčník městského úřadu dokáže situaci vystihnout výstižně, když jelšavský dorostenecký fotbalový tým prohrál 7:0: "(...) Možná jen na omluvu tolik, že jsme nastoupili pouze v deseti a z toho byli dva brankáři." Zoufalost tohoto prostoru je rapidní i v tom, že zatímco třetina obyvatel nemá práci, někdo měl v plánu si koupit slona či zaplatit si posedový odstřel medvěda.
Téměř na každé stránce autor promlouvá s nějakým místním či odborníkem, celkově jde poznat silné sepjetí s daným územím. Územím, ve kterém doznívají pozůstatky socialismu a naopak se vrší produkty kapitalismu –⁠ a obojí ne zrovna ve tvaru, který bychom si přáli. Žánr kapitol se rozkládá mezi črtou, reportáží, cestopisem a historickým exkurzem. Někdy je to však málo; nestačí přijet, vidět zajímavé věci, vpašovat je do územím vymezeného textu a dělat, že dobrý. Právě mi občas chyběla propojenost jednotlivých střípků, aby to nebyla jen koláž historek a pozorování, ale také to k něčemu tíhlo. Příliš výživně se nejeví ani texty, v nichž převažuje historický ponor, mnohdy bohužel nepříliš poutavý, zatímco na spojitost se současností se téměř rezignuje. Oželil bych některé opakující se názorové vzorce (SMER = ŠPATNÉ, potřeba to zmínit pokaždé, jasný, víme), případně vysvětlování (minimálně pro československé čtenáře, pro cizojazyčné čtenáře by nebyl problém přidat poznámku překladatele) naprostých samozřejmostí, jako je například tuzex.
Ale jinak mě to vlastně moc bavilo a spousta postřehů pokládám za velmi nosné, třebaže se může jednat o zdánlivé fádnosti. Třeba případ psa komunitního psa Ťapky, za kterého se kdo kdo postaví, zatímco lidské problémy není schopen ani zaregistrovat, případ zbitých Romů odbyde slovy "ti si to zasloužili" a podobně. A mrtvého zajíce taky nikdo neodklidí, vždyť přece nemusí! Tu pinoživost a malost některých postav nabourává také hrstka angažovaných občanů, kterým jejich rodné místo není ukradené a snaží se zde pečovat, o co se dá (Zamagurské noviny). A vůbec, lze se vůbec za tu malost občanům smát, když čtenář vidí, jak se zmítají v mocenských hrátkách?
Je to vlastně dost smutný čtení: hromada památek UNESCO, skvostní tetřevové hlušci a slovenská inteligence se dostává do konfrontace s bezohledností a mocichtivostí oligarchů. Pak není divu, že se lidi upínají ke Kotlebovi, k patetickým sochám národních pseudohrdinů (skvělá demytizace Jánošíka) a k práci na černo. Jistoty nejsou a lidé neví, co s tím.
Fotky moc pěkný, to bych v reportážních knihách uvítal i častěji.

"Žiju tu od narození, bylo to hezké městečko. Měli jsme kino, koupaliště i hotel. Teď tu není nic. Úpadek nastal po pádu socialismu," vzdychne si v lednu 2018 viceprimátor Čierné nad Tisou, nominovaný za dnes vládnoucí maďarsko-slovenskou stranu Most-Híd, a dodá: "Kdysi jsme se těšili, že přivezou mandarinky a pomeranče." Exotické ovoce je dnes samozřejmost, není se už ani na co těšit.
(s. 33)

6 19.01.2022

Opět silná kniha, už jen názvy (posléze vyskytující se v textu) jednotlivých kapitol dávají najevo, že to bude sugestivní. Spojení dětské (a výborně zvládnuté) perspektivy s ohavnými činy, které si Františka ve svém okolí neuvědomuje na rozdíl od čtenáře, z toho dělají vážně znepokojující četbu.
Možná není nejvíce šokující konání hlavního predátora Mirka, ale spíš pasivita okolí, neschopnost vystoupit z komfortu, z davu, najít v hlavě krapet volné vůle. Vypravěčka je zmítána ve světě, ve kterém nemá oporu – rodiče neberou dětskou citlivost v potaz, dětský kolektiv není idylický. Když k tomu připočteme touhu po uznání a po tom někam patřit, tak se nemůžeme divit, že Františce sexuální obtěžování není divné.
Manipulace Mirka je dost rafinovaná, dána i jeho autoritativní povahou, která je z divadelního kroužku schopna udělat něco, co nemá daleko od sekty. To je umocněno neotřele konstruovanými dialogy mezi dětmi – naopak Mirkovy projevy jsou zaznamenávány polopřímou řečí, i v tom je jistý vůdcovský kontext, jako by byly děti zbaveny svobodného vyjadřování. Trochu mi právě u hlavního "padoucha" chybělo nějaké psychologické opodstatnění, to by knihu mohlo posunout ještě na další úroveň. Na druhou stranu chápu, že dětská perspektiva hluboké hroužení nad ostatními postavami neumožňuje.
V knize se nachází úsek ze života dítěte nějak tak na pomezí, před dospělostí a zároveň ještě hodně v dětství. Právě kvůli tomu, že se jedná hlavně o autentický záznam (mimořádně skvěle popsány detaily a dětská citlivost), můžou motivy na 350 stranách působit trochu roztříštěně. To ale pro čtenáře, který je stržen atraktivitou vyprávění, nemusí být problém.
Docela by mě zajímalo, jak by tahle kniha rezonovala u dětského čtenáře, pro nějž může působit jako varování, ale i možnost se v příběhu najít.
Ačkoliv to nepřekonalo mé nadšení ze Svaté hlavy, která představovala přece jenom důkladnější sondu do duše a zajímavější formu, i tak nesou Poupátka velmi důležité poselství, jež má originální a autentické zpracování.

Sedim na obrubníku a čumim na popelnice. Lentilkárna nemá jen normální stříbrný popelnice, ale taky tříděnej odpad, papír, plasty a sklo. Civim na ně a říkám si, proč zrovna plasty žlutý, proč sklo zelený a proč papír modrej. Jasně, plasty zežloutnou, sklo je i zelený jako vltavíny, ale proč zrovna papír modrej? Třeba proto, že ho vyráběj ze stromů a ty rostou celej svůj život tak, aby se dostaly co nejblíž nebi?
(s. 14)

6 04.07.2021

Asi nejbrutálnější kniha od Gombrowicze – s tímhle bych u něj asi nezačínal, ale jinak je to gurmánský.
V roli vypravěče, stejně jako v Kosmu (ostatně se formálně velmi podobají), je samotný Witold, akorát není v roli "tvořitele" sám, nápomocný mu je kolega režisér Frederyk. Právě toto duo kočíruje celý děj a dělá z něj řádnou podívanou.
Příjezd na polský venkov (kulisy mi přijdou správně středoevropské) vypadá poklidně, ale po návštěvě kostela si Witold vyznačí jasný cíl: ti dva (chlapec a dívka) patří k sobě. Následují manipulativní praktiky obou intelektuálů, kteří narušují chod domu (ještě aby nestačilo, že se vše odehrává za války), svádění nezralých nedospělých vede k neblahým skutečnostem. Gombrowicz ohmatává nezralost ze všech stran, ukazuje, jak je tato pozice bezradná a skličující. Jak je u jeho děl typické, propojuje spoustu souvislostí přes tělesnost.
Forma unikátní. Vypravěč pitvá každou drobnost, každou situaci silně prožívá a nachází v ní vodítka ke svým cílům. Tady i žádost o plátek citronu znamená hodně.
Začíná to nevinným ohrnutím nohavic, končí skoro až psychoticky. Ale jako sedmnáctiletý holomek, který silně prožíval v textu každé břímě bezradnosti nad nezralostí, mohu jedině doporučit.

Zamířili jsme k domu – on, Heňa a já. To už se odehrálo zcela drze a neskrývaně. Následkem tohoto návratu získal náš příchod ke kolářské dílně výlučný cíl – přišli jsme proto, aby mu ona ohrnula nohavice, a teď jsme se vraceli – Fryderyk, ona a já.
(s. 40)

6 17.01.2021

Všechno, všude, všelijak. V 850 stranách je napěchováno doopravdy vše a nějak tak se pro něj nacházejí špatně výrazy, neboť je to pecka, ale na stranu druhou taky pořádný oříšek.
Všechno se točí kolem fiktivního města Santa Teresa v Mexiku, což je takový záchytný bod všech hlavních protagonistů. Ono je těch protagonistů doopravdy habaděj, vynořují se a pak zas potápějí, o jejich důležitosti nemáme šajna, Bolaňo nám věší bulíky na nos a odbočuje při každé příležitosti. Těmto antiliterárním postupům pomáhá i absence psychologie postav, které se zkrátka jen tak zmítají ve svých činech.
Prvně se nám dostane dění okolo čtveřice intelektuálů z Evropy, kteří pátrají po spisovatelovi Archimboldim, následně jsme v Mexiku, kde se setkáváme s vysokoškolským učitelem Amalfitanem. Následuje novinařina o Santa Terese, poté sáhodlouhé popisy zavražděných žen a nakonec se nám dostane, kdo je vůbec ten Archimboldi.
Zdánlivě chaotické výpisky se postupně slévají v pochopitelné vyústění, nechybí aluze, černý humor, sarkasmus, existenční tíha, brutalita, vraždy, přesah... Též mi je sympatická přítomnost knižního prostředí (zejména v první a poslední části). Bolaňo pokrývá velkou část světa (Mexiko, Rumunsko, Německo, Itálie, Francie) i velké časové rozpětí.
Subjektivní výtka:
Část Zločiny je rozpliznutá, v čemž by takový problém nebyl, ale vzhledem k repetetivnosti popisů je čtenářsky...silně nezáživná? Ale že se divím, u antiliterárního díla.
Ale jinak je to jízda.
Překlad vynikající, jak jinak.
Robustní kniha a robustní rezonance ve čtenáři zajištěna.

Ale pravda je, že pila jen čaj a cítila se omámeně, jako by jí nějaký hlas do ucha omílal děsivou modlitbu, jejíž slova postupně slábla, jak se vzdalovala od školy a déšť ji smáčel šedou sukni a kostnatá kolena a nádherné kotníky a víc skoro nic, poněvadž Liz Nortonová si před vyběhnutím do parku nezapomněla vzít deštník.
(s. 21)

6 30.11.2020

Nevede to k ničemu – k ničemu to nevede. Smysl není, děj taky ne, čas taky ne. Hlavní myšlenka? Nic nemá smysl.
Jelikož se jednou hodlám živit hraním postavy Godota po divadlech, tak jsem si to teda přečetl. Godot dostal spoustu prostoru.
Estragon a Vladimír (co musím ocenit, je ta různorodost jmen) čekají někde na Godota. Moc toho o nich nevíme. Estragon spal jednu noc v příkopě a věřte, že to je jedna z nejlukrativnějších informací, které se nám dostanou. A to je všecko. Občas třeba uvažují, že by se oběsili, že by někam šli, že by něco zosnovali, že by se rozptýlili. Ale k ničemu to nevede. Existenciální krize na n-tou. Řešení to nemá, tak se prostě čeká dál.
Občas se vyskytne takovej ten absurdní suchej humor, což je též pěkný.
A co je poměrně chmurné, že konverzace mezi Estragonem a Vladimírem jsou až smutně podobné dnešním prázdným tlachům, kterými se navzájem sytí většinová společnost. Nadčasový.
Prostě hra o ničem. A mně se to nic líbí.

VLADIMÍR: No to je jasný jak facka. Přišel nějakej chlap, ty tvý si vzal a nechal tu svoje.
ESTRAGON: Proč?
VLADIMÍR: Ty jeho mu nepadly. Tak si vzal tvoje.
ESTRAGON: Jenže moje byly malý.
VLADIMÍR: Tobě. Ale ne jemu.
(s. 75)

6 17.09.2020

Krásná kniha. Jak mimořádně elegantním grafickým zpracováním, tak především famózními texty.
Sevřené (což je přiléhavé, neboť i motiv sevřenosti je v básních častý) a intenzivní texty. Intimní, ale nevlezlé. Místo zbytečné sentimentality panuje pichlavá ironie.
Bavila mě i nenadálá jazyková hravost („Bestie zmije, jedovatá geometrie.“, „Dnes oslovujeme, voláme: Matko! / Dnes oslavujeme, že nikdo nechybí.“)
Pravý úhel nabízí nespočet možných obratů, které Luňáčková využívá („Co když ale stojím v pravé poledne na ideálním místě, pane doktore?“). Paradoxy a naivní držení se pravého úhlu jakožto jediného spravného úhlu pohledu perfektně zobrazují verše „Abych šla nahoru, musím se propadat, abych byla plná, musím se vyzvracet.
Motivy prostoru, vzdálenosti, uzavřenosti a vyhraněnosti.
Zajímavé jsou také časté „češtinářské“ motivy, kterým dodává kouzlo nová čeština.
Toto je to pravé ořechové.

Na samotě není nic ušlechtilého,
vysvětluji své imaginární kočce
a vracím do lednice víno místo mlíka.
Atmosférické vrstvy musí zůstat neporušené,
abyste byla šťastná, vyplňuje mi doktor čas
při čekání na výtah, exosféra – troposféra,
venku se opírám o dopravní značku,
abych se mohla nadechnout.
Terapie se nezdaří, zdravím svou kočku,
skloním se, pohladím sinusoidu,
prohnutý hřbet, a jdu do lednice pro mlíko.
(s. 33)

6 12.08.2020

Dostavily se u mě safryš rozporuplné pocity. A budu se snažit hodnotit bez ohledu na Wildovy směry jako správný formalista.
Co se musí nechat, je skvělá kritika aristokratické společnosti. Pokrytectví, povrchnost a hédonismus (uznávání Američanů - to jsou teda móresy). A nejvíce ze všeho se mi jeví tahle kniha jako sexistická. Ženy jsou popisovány výhradně z vnějšku a chování Henryho i Graye ke všem ženám (především Henryho výroky se jeví jako úplný spouštěč feminismu) je nepřípustné. A tohle všecko je skvělý, kritika šlechtický třídy, fajn.
Postavy jsou taky dost poštrachaný. Málokterá postava v dějinách literatury je nanervylezoucí jako lord Henry. Mluva v aforismech, v nichž si mnohdy (dokonce i v jedné větě) protiřečí, je rafinovaná manipulativnost na n-tou. Ale co mi hlava nebere, je snad konstantní stav jeho psychologie. Za 18 let bych čekal menší vývoj.
Basil i Gray, byť jsou morálně pokřivení, jsou už jen oběti manipulace a bezmezné touhy/nihilismu. Fokalizace na Grayovi umožnila výborný rozvoj psychologie, to ne že ne.
Naprosto nedostačné je odůvodnění Grayových "menších zločinů" ze zatuchlých částí Londýna. Vzhledem k tomu, že nižší společnost je v knize naprosto opomíjena, jsem se těšil alespoň na popis darebáctví - a vono jen pár stran.
Musím pochválit aluze (zejména na Shakespeara) a upřímně mně i zajímaly Dorianovy sbírky. Co mě ale fakticky nezajímalo, byly tlachy a cancy šlechtické společnosti, z nichž nebylo pověstnou nic vykutáno. Tady bych to vyškrtal, neboť i aforismy Henryho byly po čase dost monotónní.
Oceňuji námět a baví mě představa, že tohle pobouřilo hafo snobů ve viktoriánské Anglii, ale ve výsledku jsem čekal víc, než mi bylo od Wilda namalováno.

6 29.07.2020

U knihy od Emy Labudové jsem si fakticky nelabu(d)žil.
Člověk otevře knihu a vybafne na něj anotace, která se chvástavostí značně podobá mainstreamovým komerčním dílům. Což mi je samo o sobě šumák, ale po dočtení knihy jsem se výrazům jako "věrohodná novela" a "řemeslně brilantní" musel chlámat.
V první řadě naprosto nechápu, proč byl děj situován do Anglie - jediný důvod, který se zdá být legitimní, je sexuální orientace Irvinga, ale tím to vlastně končí. Popis prostředí je téměř neexistující, nebejt názvů a jmen, tak bych v tom viděl spíš i Bosnu a Hercegovinu než Anglii.
Ani jazyk věrohodností zrovna neimponuje. Snaží se sice o jakousi hovorovost a slang, ale velmi často jej autorka nedokáže udržet. A výrazy "durch" "hrotit" "jako Brno" a další v 50. letech v Anglii? Věrohodný jak balík slámy na Václaváku, povím vám...
Za zmínku stojí ještě dost krkolomných vět, u kterých se divím, že nezasáhla redakce. A proč měl Irving v pokoji knihy, který v dobu děje ještě nevyšly? Budiž no. A ať už máme ty jazykový trampoty z krku, tak názvy kapitol ve španělštině? Interní fór, který nejsem jako prostoduchý čtenář schopen pochopit? Zřejmě jsem moc tumpachovej.
Celá novela postrádá pointu, je v ní dost odboček k různorodým postavám (ale velmi často nicneříkajících a nikterak děj neposunující). Irving je lhostejný, sebezahleděný (to je vylíčeno pěkně, přiznávám), ale sympatie jsem nenahmatal.
Frederico a Beth jsou naznačeni pouze náčrtově, přitom měli jistý potenciál a Bethiny impertinence mě i občas přiměly k úšklebku - na příběhu jsou však pouze jako cingrlátka na pár stran.
Zajímavý je motiv výrečků, kde nechává autorka nějakej ten prostor pro představivost čtenáře, přičemž jsou však zobrazováni pouze útržkovitě a málokdy, potenciál nebyl využit zrovna naplno.
A abych jen nebrblal, struktura a s ní i retrospektivy jsou povedený, čte se to jedna báseň. To je ale zoufale málo, hladký čtení neznamená dobrý čtení.
Řeklo by se, že na debut dvacetiletý autorky je to alespoň přiměřený. Ale já mám prostě nároky na knihu nominovanou na Literu znatelně vyšší. Jestli Tapetář "přemůže" (a ono to s těmi cenami zas tak horký není, ale stejnak) pohodový absurdní povídky Vratislava Kadlece či roztomilého vorla od Romi Grey, tak potěš koště.

6 15.06.2020

Nápad to byl bezesporu dobrý, vo tom žádná.
Nepochybuji o důležitosti tohodle díla, poněvadž hornictví už nějak tak z naší země vyprchává (za což bychom měli vískat radostí, ale chápeme se). Rozhovory to musely být neskutečně citlivé, empatické a bolestné, klobouk dolů.
Po kapsách mám ale pár JENŽE:
- Chvílemi (a želbohu jich nebylo málo) to na mě působilo dost syrově. Autorka se tomu zřejmě snažila ponechat autentičnost, beru. Ale nešlo to třeba přecejenom víc do hloubky? Třeba zeptat se i známých vdov? Ne že bych si lebedil v nějakých tunách pocitů, ale tady to k tomu tak vybízelo.
- Řazení textu bylo občas taky dobrej pel-mel. Zase šlo asi o autenticitu, ale proč to nebrat chronologicky? Pak by se v knize nemusely omílat některé skutečnosti dokola a dokola.
- S časem se celkově nějak tak jakost vytrácela. První 2-3 memoáry byly vážně promakané (snad by o nich šlo říct i víc, třeba o příhoda s krtky u druhého memoáru měla potenciál), ale postupem času už to bylo dost nabalování plytkých frází - spíš rozebírání finanční situace, postěžování si že "dřív bylo líp" a nazdar.
Co teda musím patřičně pochválit, jsou dobové fotografie a vysvětlivky hornického slangu, to se hodilo.
Cílovka fakt nejsem, ale i tak jsem se musel lehce obořit. Když vás na celý knize nejvíce nadchnula předmluva, tak to asi pár much má.

6 02.05.2020

Fenomenální dílo. Doopravdy, tohle je něco, ať už námětem, tak zpracování k popukání. Naivně jsem si k četbě vzal lísteček, že si zapíšu 2-3 stránky, které mě doopravdy zaujaly. Po polovině knihy, když jsem měl zapsanou tak polovinu variant, vykvajznul jsem se na to a objednal toto dílo z internetu :D
Překladatel zde doopravdy dělá mnoho a volba Patrika Ouředníka (není divu, že někdo takový taky napsal Šmírbuch nekonvenční češtiny, taktéž skvost) byla patřičná. Takže klobouk (či spíš hučku? nebo širák? či snad dokonce stát ve Střední Americe o rozloze 75 650km²? a je deformován nodulárním revmatismem¿) dolů.
Je mi líto, že neumím francouzsky, z hlediska komparastiky by to bylo rovněž zajímavé si přečíst!
Forma (ta na tvorbu bábovek) a styl jsou stěžejní, to se tímto dílem naprosto utvrdilo.
Strohý výčet těch dle mého nejgustovějších:
Pleonasmy, Váhavě, Distinguo, Kompozice, Anagramy, Knižní novinky, Já, Teda, Předpojatě, Gustativně, Perifrasticky....je toho hafo.
Po dočtení se cítím „být pobaven” a tuto grandiózní knihu nejvřeleji doporučuji!

6 09.03.2020

Baže, tohle byla slast.
Sousloví a úvětí hřející jak poměr tepelná energie v poměru s energií světelnou, precizně dávkováná retrospektiva a což je hlavní, postavy samotné jsou na novelu převelice rozvedeny a jejich osobitost je neskonalá. Zaujal mě i "Hanelenin" zájem o severskou (především islandskou) kulturu - sám si lebedím v kultuře estonské, takže pro mne takový sympatický závan.
Vřelé doporučuji všem. Tichyson)

6 24.01.2020

Poetické pasáže, historický motiv, barvité popisy a samotný děj jsou doopravdy strhující, JENŽE... samotná hlavní postava, po níž je tato kniha pojmenována, není natolik zajímavá či odlišná, abych dychtil po vidění z jejího úhlu pohledu. Odtažitost od dětí mi přišla chvílemi skoro jako zášť... celkově je to tak i tak vydatné čtení, ale osobně se mi líbily mnohé historické romány více :)

6 17.01.2020

Vynikající – a tady pár poznámek především k jazyku a prostoru (dalo by se toho rozebírat mnohem více).

Myslím, že nad tou obsahovou složkou, která do sebe absorbuje řadu již poměrně protřelých (byť v lokálním kontextu spíš nezpracovaných a ve své intersekcionálním záběru důležitých) témat, stojí neustále vyplouvající tematizace procesu vzpomínání. Ono lapání po zachycení zásadních momentů, únášení se asociacemi, uvědomování si prázdných míst, relativizace ústřední "faktického" narativu, nasvěcování dávných událostí z různých pohledů, uznání "nenutnosti" držení minulosti v paměti či přemítání nad tím, jak vzpomínky formují naši identitu – to všechno se mi zdá určující i pro formální stránku knihy. Třeba ta nápaditá metafora vody, která se v různých podobách (vlny, protiproud, břeh, dno, varhánky na prstech) stává prostředkem pro vyjádření vyrovnávání se s pamětí i s nelítostnou žitou realitou Přerova. Dále pak metafory, které upomínají na promítání si dávných událostí v hlavě, které jsou tím pádem zbarveny fotografickým/filmovým vnímáním skutečnosti – "všechno potahuje žlutý film" či "venku je horko, jas a kontrast někdo vytočil na maximum". Tím, jak se v knize střídají perspektivy, jak se (i skrz distancující se du-formu) vyjevuje současný a dřívější pohled vypravěče, se v neustálém překlápění pozornosti proměňuje ráz jazyka – od syrově líčených scén k úvahovým přemítáním o paměti doplněných lyrickými popisy scenérií, od srozumitelně věcného výrazu k náročným metaforickým piruetám, od neutrality po kulky vulgarismů a moravského nářečí. Myslím, že to všechno je dáno tou předurčující metodou "hrabání", která rezignuje na chronologicky dávkovaný příběh – zde se vlastně příběh ani nerozebíhá a jeho vyústění není pro dílo zásadní, ani náhodou zde nedochází ke snaze o vytěžení náročného osudu. Po sentimentálním laděním ani potřebě vznášet ortely není rovněž ani potuchy.

Jediné, co mi přece jenom přišlo krapet drkotající, byly některé ilustrativní scény a didaktické komentáře (zejména ze současné roviny vyprávění), u kterých si pak říkám "jako jo, ale co s tím, vždyť jo". Na pár místech se taky asi nepovedlo dotáhnout do dokonalosti to vyprávění v druhé osobě (např. druhá osoba sloužící náhle nikoliv jako sebeoslovení, ale jako rétorické máchnutí k jiným osobám, či vkrádající se ich-forma).

Nepochybuji o tom, že vyprávění směřuje zejména k obecnějšímu vyznění – ať už se jedná o paměť, jazyk či všemožná znevýhodnění –, ale musím říct, že mě zaujaly i určité místní a dobové reálie. Zatímco ke všem možným epochám se nabízejí jednoduché (či spíše: zjednodušující) klíče (i k těm nejnovějším – "divoké" devadesátky plné "svobody", totální současnost jako chaos a rojení krizí), tak nultá léta 21. století jsou pro mě dosud nerozluštitelnou záhadou, nevím si s nimi rady. Ne že by román jakési určující vodítko pro tohle období ukázal, to by bylo vzhledem k jeho mozaikovitě fragmentární podobě dost naivní očekávání, i tak pro mě bylo zajímavé sledovat určité detaily – rašící rapové gangy, sběry víček a papíru či lásku v době před boomem digitálních technologií. Právě ona absence digitálního prostoru na mě působila vlastně dost bezútěšně. Přerov jakožto město, které není tak veliké, aby se v něm tvořily v tomto období nějaké queer komunity, ale zároveň není ani tak malé, aby se v něm člověk jednoduše ztratil (někde mezi poli a lesy na vesnici). Tahle stísněnost prostoru je umocněna tedy nejen absencí internetu, ale i zázemím vypravěče, který je nucen sdílet malý byt s matkou a babičkou. A zase – klaustrofóbní dojem posiluje úzkost matky, která kvůli dávné neblahé příhodě ze strachu nenechává ani v největších vedrech otevřená okna na noc. Jediná útočiště tak představují místa mimo zraky ostatních, která jsou však limitována časově i vzdálenostně – vypravěč se na bicyklu dostává k osamělým zákrutům vodních toků, o krátkých přestávkách se schovává v úklidové místnosti pod schody. Prostorem úniku se kromě toho stává pak to nejkrásnější – knihy a fantastické příběhy, literatura. A obdivuju, že navzdory takové zkušenosti Marek Torčík přetavil své zkušenosti do díla, které není eskapistické, ale naopak vlídně zve do jader problémů.

5 30.01.2024

Jako bych narazil na nějaký dětský deník schovaný pod matrací nebo vzpomínkové zápisy ztřeštěné stařeny. Epicentrum venkovské, domácké i nespoutané zahrady, kolem které obkružují a později i pronikají zvláštní návštěvy, prapodivní tvorové a náhlí pronásledovatelné. Básně jsou to nesmírně hemžící - mraky rostlin, zvířat i lidí, přičemž jsou všichni tak trochu svatí a mezi vnitřními a vnějšími prostory nejsou pevné hranice ("zajíci a jehňata procházeli domem").
Obecně se dá říci, že budovaný mikrokosmos se vykrucuje z binární opozic - "vidím ho a nevidím ho", "měsíc je, každou minutu, bělejší a tmavší" či "klábosí se slepicemi, které jí vykají, tykají, a ona jim odpovídá laskavě, přísně". Básnířka vedle sebe staví protiklady, ale časem se ukazuje, že jsou to protiklady jen zdánlivé a ve skutečnosti se po dvorku potulují samé nejednoznačné (často androgynní) bytosti a zjevují se horko těžko uchopitelné děje: tatínek nese "dávnou kořist, vždy tu samou, na kterou zíráme se strachem a vášnivě" a maminka se promenáduje "jako herečka, jako jeptiška" naráz. Zvířata na rozsáhlých planinách se sveřepě loví i zbožně uctívají, lyrický subjekt vystupuje jako opatrná pastýřka i nesmělá objevovatelka, která fascinovaně hledí na fantastickou faunu, ale dokáže se umanutě zakoukat i na pouhou číši či starý hrnec a od něj rozpřádat četná tajemství.
Básně jsou to smyslově velkorysé a přívlastkově rozpřáhnuté, obzvlášť přirovnáních je mraky. Marosa je ale nevyužívá pouze proto, aby byly básně plné atraktivních pentliček, nýbrž hranici básnického prostředku a skutečnosti dekonstruuje; vršící se přívlastky rozkládají identitu původního hmatatelného předmětu či viditelného stvoření, ve výsledku tedy není zřejmé, oč se doopravdy jedná: "rozsvěcely se hvězdy na průčelích; jedny hnědé jako netopýři, jsem si jistý, že jsem zahlédla jejich zuby a uši". Vidění, kterým je průvodkyně obdarována, je naivně hladivé i nekompromisně drsné, ale chvílemi se také naznačuje, že se přece jenom jedná jen o smyšlenku a snění - třeba když v básni dochází ke konfrontaci pohledů nebo když sama mluvčí poukazuje na limity plastičnosti svého světa: "kdo by v ně v takovou hodinu věřil?" či "dokud se nepřestanu dívat". Sen se občas rozplyne a zbudou jen třešně kutálející se po podlaze.
Slova s velkým písmenem mě nemálokdy vyděsí, nicméně v Divokých papírech se všichni ti Ďáblové, Bohové, Andělé mísí s magickorealistickým prostředím, ve kterém se jejich původní symbolická podstata proměňuje. Zahradní dětské hry na obřady možná nejsou jen hry a i prostírání stolu může v lecčem připomenout stání u oltáře. Smrt zde je tak trochu všudypřítomně na dosah, ale zároveň nikdy ne explicitní, jen nenápadně zachumlaná do všednosti.
Formát básně v próze by se mohl zdát po 200 stranách ohraný, ale výbor je vlastně rozmanitý - kromě několika nezvykle apelativních veršovaných kusů jsou přítomná i jakási "doveršovaní", dva tři řádečky dovršující daný text, která sterilně nerytmizovanému bloku přece jenom dodávají určité napětí. S čárkami se rovněž nakládá specificky volně, což s předkládaným světem plným rozvolněných hranic ostatně krásně koreluje.
Závěrečný oddíl, v němž autorka spřádá tělesně živočišný text o bezejmenné ženě, která se pohybuje ve zvláštním napětí mezi frigiditou a nymfomanií, pohlavní styk provádí se zvířaty a těhotná se stává sama se sebou, mě zanechal spíš chladnějším, byť se jedná bezesporu o nesmírně svéráznou prózu. Vracet se budu ale především do prostředí plného hvozdíků, lilií, zajíců a motýlů, kde "sem tam proletí kolem netopýr jako příšerný telegram" a "ve vzduchu víří koně, malí jako mouchy, jenže kam s očima?"

V den svatby mých rodičů se na dvoře zjevil pták - pořád mám pocit, že jsem byla u toho, když se rodiče brali - na malém dlážděném dvorku.
Měl v peří světýlka; snad to byla jeho vlastní vajíčka posetá hvězdami, zrnka zlata, zářivé nitě. Dívali se na něj a v tu chvíli růžověl, rozevíral každé pírko; byl jako jiřina v ráji.
Nad přípitky, květinami, krabicemi s cukrovím, přeletělo cosi lehkého a pochmurného.
Nakonec měli všichni strach. A semkli se kolem ptáka.
Chtěli ho zabít a nešlo to.
Chtěli ho zaplašit a nešlo to.
Chtěli na něj zapomenout a nešlo to.
Ještě teď vidím jeho rušivé světlo, jak křižuje nocí.

(s. 68)

5 25.09.2023

Na jednu stranu poměrně jasně ukotvené - Anděl, který sice trochu víc zaplnily korporace a jiná strašidla, ale stále si zachovává takovou hemžící obejdovskou atmosféru, a i dobové reálie, kromě zjevných narážek na léta "probíjení" i přesný rok 1997, jako by Topol ukazoval, haha to je strašný, ale vás to ještě čeká (kniha vyšla v prvním vydání v roce 1995). Na stranu druhou se tam míhají pasáže časově naprosto vykloubené - fantasmagorická pařížská vidění, všemožné novodobé mytologie (vstup do metra jako "jáma") a nakonec i onen motiv poslední ingredience vytváří spíš mytický obraz Prahy než snahu o věrohodný záznam.
Jasně - alkohol, násilí a bída, ale nakonec mi tahle obsahová stránka nepřišla až tak dominantní. Důležitější se mi jeví předkládaná perspektiva, ať už tím provázejícím prvkem krvavého vidění ("nebe nad Andělem bylo rudé"), které je překonáno přivyknutím (smířením, prohlédnutím?), či spíš nenápadně vyjádřené pohlížení hlavní postavy, směřující za jakýmsi blahem, přičemž samotná motivace je spíš zastřená - hlavně se nějak vykouňat ze světa, který je před rozkladem, nebo se tak přinejmenším jeví (ostatně závěrečná scéna tuhle představu velmi umocňuje).
Jazyk nějak tak ležérně konstruovaný, s neznačenou přímou řečí a sklouzávající k hovorovosti, ale zároveň přesně tesaný v krátkých sekvencích. Obecně mi připadá, že se Anděl rozkládá na více zvláštních opozicích. Některé pasáže působí vyloženě upachtěně, takové ledabylé voukounění po nonstopech a bufetech, bizarní rozjíždění devadesátkových byznysů a náboženství v takových formách, které svádí spíš k úsměšku (ale pasáž o umisťování soch Znamení na parkové periferie je mistrovská, úvodní scéna z kostela jakbysmet). A tyhle tlumené části zase protínají opojně fantasmagorické drogové jízdy z bytových laboratoří, velmi naturalisticky líčené násilí (a obecně všechny smyslové orgány vypravěče působí napnutě) a neustálá oscilace mezi sebezáchovnou izolací a svévolným nacházím "starých známých".
Nevím, jestli je Anděl hvězdné dílo devadesátých let, ale za všechnu tu lidskou specifičnost a nespořádanost musím říct, že je to krásné, "a říkám to velkejma písmenama".
(Možná křečovitá paralela, nicméně: trochu takové devadesátkové Přípravy na všechno od Elsy Aids - očekávání krize, která již nastala, pražská lokalizace, protkání básněmi, cit pro okrajovost, úsečné členění; avšak tam, kde je Aids chladně konkrétní, je Topol spíš vypjatě senzitivní.)

Když nemohl spát, poslouchal ty zvuky světlíku, to, co tam bublalo, slyšel ty jejich rádia, ty nájemnický splachovací turnaje, slyšel zvracet opilce a slyšet ženský pláč a slyšel ječet puberťačku a byla slyšet krev, jak chlístá z mísy, a slyšel kašel měnící se v chropot.
Zvuky šly světlíkem stejně jako kyselý páry z vařičů a mazlavý noční vedro z teplometů, co tam měli na černo. Slyšel i cítil, co k němu šlo světlíkem ze všech těch lidí, když v noci zhasínali světla domu, jedno po druhém, a temnota šla až k němu. Ale taky, a to snad skrz zdi, cítil z lidé stoupat světlo, jeho stopu, neznámou látku, tu nesmírně silnou tajemnou ingredienci, která dělá život životem, cítil ji a tma všude okolo byla hustá a vražedná, ale temnota ty lidi nepohltila. Ani jeho ne.
(s. 107)

5 01.07.2023

Nečtu Moskvu-hranici ani tolik jako deziluzi ze stalinistického Sovětského svazu (a už vůbec ne z levicového směřování), ale spíš jako vypořádávání se jednotlivce s prostorem, který se vzpírá a dere proti. Ostatně více než hrůzostrašný teror líčí kniha každodenní úzkostné plahočení - jasně, s nemilosrdnou loutkařinou čistek se zde taky setkáme, ale trýzeň zde způsobuje spíš všední pěchování se do tramvaje a kultem práce zohyzděný volný čas.
První oddíl, zaměřující se zejména na osud dcery továrníka Ri, zpracovává zejména odlišnost dvou světů, dichotomii "Asie-Evropa", které při kulturním nárazu protagonistka musí čelit. Její vnímání se však, čtenáři obeznámenému se situací Ruska 30. let, jeví vlastně poměrně nemístně - na Rusku jí přijdou v nepořádku spíš podružné věci, jako je pudr či způsob oblékání. Nový svět, který na ni dotírá svou jinakostí a zachmuřeností, se snaží ohradit a vytvořit v bytě jakousi enklávu evropskosti s černou kávou a gramofonem. Posléze se však snaha vymezit si svůj svět bortí, protože vnější prostředí, včetně jejího muže, působí neúprosně, z naprostého nerozumění se stává alespoň vlažné přijmutí. Až továrenská práce však Ri zapustí to místní niky - validace, zapadnutí a vytvoření identity (která se však záhy rozpouští v mase) je umožněno až s přijetím budovatelského nadšení, až s dychtivou touhou po splnění "plánu". A Ri, po dřívější deziluzi vůči myšlenkám a snům způsobené pobytem v Palestině, si poprvé nachází svůj svět - jenže jaký je tento svět? Zde je Weil ještě velmi jemný, zobrazení trhlin v systému se děje spíš zezdola, podrývavě a nenápadně. Neustálé předhánění a dravost, olbřímí nerovnosti (periferie X centrum Moskvy), vyprázdněnost mechanických floskulí - takovéto skóre by nemohlo těšit stranu, která hlásá spravedlnost a rovnostářství. Odhalení opravdové tváře země se zde nevede skrz pohrdavé odsudky ze shora, ale skrze prožitou, každodenní skutečnost, v níž se kdejaký detail může jevit patologicky.
Druhý oddíl představuje postavu Jana Fischera, československého překladatele a člena strany, který je sice systému podroben, ale zároveň nedovedl příliš zapustit kořeny, potlouká se stranou, budí podezření kvůli chladu a nedostatku nadšení. Pochybnou jasnost světa a přesně vytyčený systém nabourává "jiný" svět, který Fischer znovuobjevuje po seznámení s Ri. Obecně návštěvy u Ri a jejího manžela získávají vzácný punc veselí a opravdovosti, na kterou okolní svět již spíše rezignoval. Jenže právě návštěvnické jádro se začne pomalu drolit a drolit. Nikdo neodchází, všichni mizí. Straník Fischer není nikterak průbojný a statečný, takže vůči většině nekalostem zůstává spíše netečný a pochyby téměř neventiluje, zároveň ve vypjatých chvílích dokáže najít drobet morálního kreditu, zvlášť když se jedná o rumunského kolegu Herzoga, odevzdaného revolucionáře, který se však razantně liší od zabedněných a zmechanizovaných mocenských struktur.
Tomu je věnována poslední část, byť jeho "mise" je líčena spíše náznakově. "Litina nemůže být ocel", ale litinový Fischer se vymaňuje z obyčejné šedi překládání a vydává se na heroickou misi, která je oproti pečlivým moskevském scénám zobrazena spíš ve svižném duchu. Zpátky v Moskvě se však už proplétá mašinérie masivních čistek, vůči nimž nelze nic, jen stát s vědomím neviny po dnech izolovaného vnitřního svírání. Posledních pár stránek pak líčí události, při nichž se všechny tři individuality rozpouští, každá po svém - aklimatizovaná Ri v davech ulic, nebohý Herzog v zemi a vyvržený "bývalý člověk" Fischer ("mimo plán, mimo skutečnost") v moskevské mlze.
Určitě se u Weilovy prózy nabízí označení jako "reportážní" či "dokumentární" román, čemuž by napomáhalo i množství sovětských reálií (černoch Robinson, vražda Kirova, ale i název kdejaké továrny či lokální dobroty skvěle popsán ve vysvětlivkách, které jsou výborně spojeny i v souvislosti s již souborně vydanou publicistkou). Ale navzdory zdánlivě objektivnímu a faktickému stylu do knihy vpadá mnoho hledisek - fokalizace se mění i v rámci odstavce, nenápadně se přechází do polopřímé řeči, vnitřní monology a pohnutky víří ve vší parádě a celé to v poslední kapitole eskaluje až do chvilkového vyprávění v druhé osobě. A napětí mezi střízlivým, reportážním jazykem a neurvalým vnitřním pnutím postav možná dělá z Moskvy-hranice tak skvělou věc.

Bylo moskevské jaro, zamračené a pochmurné, pleskavý zvuk tisíců párů galoší sjížděl po asfaltovaných chodnících, z plášťů prosáklých vlhkem a naftalínem se kouřilo, a přece vycházelo jaro, byť opožděně a pomalým krokem a hlavně jen ve výkazech a bulletinech o stavu jarní osevní kampaně.
(s. 234)

5 29.03.2023

Pecka a všechny tyhle pochvalný nálepky, bylo o tom napsáno už všude mnoho. Tak jenom pár poznámek.
Styl: strohý, lakonický, přímý, ale zároveň plný velmi znepokojující detailů, zejména když se K. pohybuje na městské periferii. Ze začátku matoucí konstruování přímé řeči (promluvy nemají samostatný řádek), ale vlastně to k celé té stísněné atmosféře celkem pasuje. Občas jsem kvůli tomu ztrácel ponětí o tom, kdo zrovna promlouvá – ale opět, to pěkně sedí k sršící nejistotě.
Další věci k tomu: nejvíce frustrující je na tom vlastně to, jak se postupně ta absurdní mašinérie procesu rozrůstá do všech možných sfér života K., jak systém pohltí i nejbližší okolí, a to i přes to, že se vůči tomu K. snaží stavět racionálně. Ale jak se postupně ukazuje, "vina" nakonec dorazí i K., který v poslední kapitole již rezignovaně následuje své katy... Soukromé a veřejné zde nemá jasné hranice – mnoho scén u postelí (což je samo o sobě velmi intimní prostor), informace o vedeném procesu se ventilují různě po městě, osoby spolupracující s K. se jeví spíš absurdně a jejich rady se čím dál víc rozpouští v nemožnosti procesu uniknout...
Dílo nelze redukovat na to, že Kafka nastínil podobu totalitních režimů. Může jít o jakýkoliv systém, z nějž se vytratila lidskost – a prostý individualismus na něj zkrátka nestačí.

Kráčeli několika stoupajícími ulicemi, kde tu a tam stáli nebo obcházeli strážníci; hned v dálce, hned docela blízko. Jeden s hustými kníry, s rukou na rukojeti šavle, přistoupil jako s nějakým záměrem ke skupině, která mu připadala poněkud podezřelá. Pánové se zarazili, strážník jako by užuž otvíral ústa, tu K. pány mocně popostrčil. Několikrát se opatrně obrátil, zda jim strážník není v patách; když však měli mezi sebou a strážníkem nároží, dal se K. do běhu a pánové museli běžet rovněž, ačkoli sotva popadali dech.
(s. 195)

5 18.08.2022