lubtich komentáře u knih

V řadě vydaných sbírek Suť - Vlastivěda - Básně 3 je Vlastivěda bohužel takovým údolím kvality. Ale oddíl Závěsný obraz to ještě vyšvihnul.
Hájek opět těží ze zajímavého pohledu na banality všedního dne, často zakotvené v nějakých místech. Právě tyto básně pak působí skvěle, třebaže někdy až příliš popisně, i tak mě tahle poloha baví (básně Sušárna č. 3, Procházka, Chalupa).
Horší je to v básních, ve kterých se Hájek snaží o kontrast nízkého s vysokým. Tam se z toho stává mnohdy až nečitelná skrumáž slov, bohužel taky často plná explicitních básnických slov, nebo jsou pak tyto slova tématem celé básně (báseň Uvozovky).
A i když je v Hájkových textech poměrně důležitá forma, tematicky jde o příjemné kusy, třeba poslední básně z titulního oddílu s nádechem přírody, někdy až turistické atmosféry, mají své kouzlo.
Ale dobré básně se tam najdou, ne že ne. Teď už jen doufat, že Výlet do Schengenu nebude dalším údolím.

Chalupa

Z prožraných peřin jasně vyplývá,
který tvor se tu nejvíc zabydlel:
malinká kostřička zůstala vespodu
jak hrášek přitlačený princeznou.

Velká lípa, rozkročená jak Majkl,
dělá díru do střechy, mračna včel
k tomu dodávají zvuk, když kvete.

Podmáčené základy, povolené trámy
a špatný signál, zatracená práce.
Lis na ovoce si nevybavuje ovoce.

Též víme, že se sem jednou za čas
podívá zloděj. Poslednímu vděčíme
za otevření komory. Snad někdo na
Cestě hledal ten zavařený poklad.
(s. 46)

2 04.02.2021

Zdar, je mi 17 a toto leporelo je od teď mojí nejmilejší knihou.
Borkovce je tak univerzální tvůrce, že si i jeho dětské knihy přečtu s radostí, ještě když je téma tak pěkné – vždycky mi bylo taktéž líto ztracených věcí. Borkovec ve svých vázaných / volných verších dětem ukazuje, že vlastně nic není úplně ztracené. Prstenu se pod sedačkou autobusu líbí, protože může koukat lidem na boty, plyšového medvěda si vezme někdo jiný a z rukavice se stane pěnkava.
Kniha působí tak příjemně konejšivě a ilustrace mi k atmosféře velmi sedí!

Medvěd Flóra

Nesu starého medvěda. Ležel ve sněhu
na chodníku. Někdo ho asi zahodil.
Chudák.

„A co když, Petře, nezahodil? Třeba ho někdo ztratil.“

Viděl jsem ho tam už v pondělí.
Stejně jsem myslel, že byste ho nechtěli.
Opřel jsem ho tam o strom, že si ho někdo vezme.
Nebo se pro něj vrátí.
Nikdo si ho nevzal. Ani se pro něj nevrátil.
Už jsem ho tam nemohl nechat.
Tak ho nesu domů.
(s. 10)

2 15.01.2021

Zdar, jsem zahořklý důchodce, lamentuji nad skoro vším a skoro každým a budu vás provádět touhle krátkou novelou, která já možná až moc dlouhá.
Velmi ostrý monolog starého muže (představoval jsem si to jako formu dopisu), který vyčítá synovi jeho působení - z počátku hlavně to, že je údajně šťastný. Tato výtka se následně rozplývá do různých drobných poznámek, příběhů a vzpomínek. Syn očividně selhal, ale čtenáři je ihned jasné, že pohled Samuela je dost pochybný - a paradoxně Samuelův syn je jediný, kdo jeho nářky neslyší. Vypravěč brblá nad kdečím, zavání antisemitismem i rasismem, vyvede ho z míry cokoliv, co není podle jeho gusta. Jde ale poznat, že nejvíce zhrzený a otrávený je sám ze sebe.
Jistá stařecká vykořeněnost je jistě zaznamenáníhodným jevem, nicméně tohle byla nuda. Možná už sám Samuel je trochu nudný a obávám se, že forma monologu tomu zrovna nepřispěla. Jakmile si vypravěč všímá svého okolí, vzpomíná a vykresluje vedlejší postavy, je to najednou sugestivní a ten pohled je zajímavý (kamarád Manuel a jeho okenice, vášeň v zahrádkářství), ale jakmile monolog upadá to fádních aforismů a nekonečných výčitek synovi, kouzlo je tu tam. Ale musím uznat, že pár generačních postřehů je poměrně trefných.
Doslov od Jovanky Šotolové brilantní jako vždy, škoda jen těch překlepů v textu, to redakce zakročit mohla.
Námět je pozoruhodný, i tak si myslím, že Fra už vydalo větší světové pecky. Ale za 50 let pro Zoufalství opět sáhnu do knihovny a třeba se dostaví generační splynutí.

Zrodil jsem bytost, která jako mutující komáři – četl jsem v časopise Věda a budoucnost, že jeden druh komárů, které zazdili během výstavby londýnského metra, mutoval v zájmu přežití stokrát rychleji než normálně – končí tak, že se přizpůsobí okolním podmínkám, zařídí si v přiměřeném slušném světě několik poklidných hnízdeček a počká si, až vymře.
(s. 75)

2 08.01.2021

Starý dobrý Borkovec - citlivé pozorování a příroda (sovy, brouci, ptactvo - lyrický subjekt objímající volavku, i to by mi stačilo!). Ale je v tom toho více, mnohem více.
Tahle sbírka mi připadá jako taková inkubační fáze Herbáře k čemusi horšímu, která však znatelně více zavání Borkovcovou dřívější tvorbou. Ale už zde se nám střídají různé komponenty - drobné situace, rozhovory, obrazy, drobné prózy, inzeráty, bajky... Nehledě na to, že dost textů v další sbírce Borkovec znatelně recykluje (což nezazlívám, ba naopak v takovém souboru mají totiž odlišnou funkci).
A nacházíme i náznaky milostna, byť takového zvláštního. Spíše k přírodě, nebo je zobrazované formou absolutního kýče. Nejhezčí milostno se dá totiž vyjádřit velmi kusým způsobem:

Ptáci dnes řádí. Rozpoznáváme je spolu. Rovnováha.
(s. 30)

Borkovec si se čtenářem hraje, ale ta hra vyúsťuje do takových nejistot, až je to čtenáři nemilé! Protože najednou tu máme něco vážného, něco intimního, nostalgického. A co s tím? Často však Borkovec tuto vážnost utne humornou ironií.
Borkovec do jisté míry pozoruje - nenápadně, nutno dodat - vlastně sebe. Vykresluje vše okolo, ale tím i sebe. A o to je to intenzivnější.


Kost v lese

Světle zelená kost v lese,
v mechu, osamocená,
blízko malé světliny.
Na spodku suchá a hladká
jako křídový papír.
Někde by mohla být lebka,
možná i s parohy, ale nikde není.
Kostry zvířat rozvlečené po lesích,
složte se.
(s. 36)

Inzerát

Nejsem zahradník, ale rád
shrabu listí, posekám trávu,
ostříhám keře, prořežu stromy,
naštípám dřevo, vykopu pařezy.
Navrším skalku, udělám cestičku.
Jsem pracovitý. Kávu si nosím.
Rád pracuji v dešti, v mrazech. A umím
docela pěkné věci z kůry:
hmatová tělíska a malé dýky.
(s. 80)

2 01.12.2020

Břeh 6

Hnízdění
závidím mělké prohlubni v písku a hlíně
chtěla bych vyzkoušet jaké to je
usnout v kalichovité struktuře upletené z trávy
dostat svou poddajnost do dutiny stromu
vyhloubit noru v zemi
a pak do ní naklást vejce
budu o tom ještě přemýšlet
(s. 21)

Obecně v knihách nemám rád, když jsou témata pouze jemně naťuknuta a ve výsledku to o ničem nevypovídá, ale to se o sbírce Anny Beaty Háblové říci nedá – zde je v mnoha ohledech popsána současnost a to bez nadbytečné angažovanosti. Vysychající pole, odměřenost technologií i hyperrealita.
Rád vidím, že se autorka do básní nebojí vkládat i novou češtinu.
A na své si přijdou i závislosti – ať už ty přirozené biologické, tak ty absurdní dnešní („dívám se na tebe tváří osvětlenou displejem“).
Samotný styl se jeví doopravdy spontánně – jako proud vyplavující na břeh obrazotvorné asociace. A mnohdy má báseň i nečekané vyvrcholení / utnutí.
A nechybí ani habaděj osvěžujících prvků. Ať už jsou to citace z Wikipedie, vložené drobné prózy a na závěr i samotné slam poetry. A sem tam se objeví i závan profese autorky, čili specifické popisy budov.
O mé závislosti na této sbírce nikomu neříkej.

Břeh 14

Usychající les v dešti k nerozpoznání od ostatních
všechno je podobné: kaluže, bahno, chrastí
nebe jako posuvná stěna
stojím v tom jako bych nerozuměla místu
které si už nic nechce pamatovat
jsem plochá jako list papíru, popsaná z obou stran
mé obavy se od sebe nemohou odtrhnout
ani se na sebe podívat
(s. 30)

2 31.10.2020

Ach ten unikátní, nezařaditelný, specifický Gombrowicz. Opět bomba a to doslova:

Konec a bomba,
kdo to čet, je trouba!
(s. 269)

Nevyvracím.
Tahle kniha ukazuje, jak je směšné být nevyzrálým gymnazistou, takže si troufám říct, že jsem jako nevyzrálý gymnazista jasnou cílovkou. A doopravdy - průvod těmi klišoidními dospívacími situacemi v absurdním kabátu je deprimující Zároveň v tom nevidím jen směšnost nedospělosti, ale i směšnost dospělosti, která je nezvratná. Nicméně přetvářka a hledání vlastní identity převládá zejména u té mladší části.
Hlavní postavu si nelze neoblíbit (a nelze nevidět podobnost s Witoldem z Kosmu) - hroužení se nad čímkoli (díra v podlaze, kterou jsem tady vysekl před deseti lety), asociační myšlení, nejistota a bezradnost. A další podobnost s Kosmem - vysazení se na jednu část těla, od které se všecko odvíjí ("nejlýtkovější").
Knih vtipných je jak šafránu, tudíž díky Gombrowiczovi za jeho absurdní humor. Nenadálé obličeje, stařec s větvičkou v puse, vesničani se chovají jako psi, házení pecky od švestky z nejvyšších pater nebo:

Před námi vedla elegantní dáma na řemínku malého pinčla, pes zavrčel, vrhl se na Pimka a roztrhl mu nohavici, Pimko vykřikl, negativně zhodnotil psa i jeho majitelku, nohavici si spíchl spínacím špendlíkem a šli jsme dál.
(s. 25)

Gombrowicz si doprostřed románu vloží dvě předmluvy (jak se dá specifikovat trýzeň?) a dvě povídky a není mu to blbý. A jsou to skvělý části.
Velmi extraordinární vyjadřování určitých osob (zde to je u tzv. plebs), tudíž všechna čest překladatelce.
Lze si stěžovat na lehkou zmatečnost u jmen v první polovině knihy, když jsou žáci nazýváni střídavě jmény/příjmeními, nicméně to není bůhvíjak rušivé a jakékoli nenápadné píchnutí do Ameriky tuto drobnost zametlo pod koberec.
Na Kosmos to nemá (poznámka: na Kosmos nemá nic), i přes to je to vynikající, bez přetvářky, které je v této knize též habaděj.

(...) „ale pane profesore, vždyť mluvíte jako malé dítě!“
A dětinský stařec na to odvětil:
„Všechno je podšité dítětem.“
(s. 104)

2 16.09.2020

Ale jo, dá se to. Fakt nesdílím Halasovu fascinaci Němcovou, která idealizuje téměř vše, nicméně jsou to takové pěkné strohé verše i o vlivu Němcové na společnost, což má nespornou váhu. Ale kýče moc.

2 15.09.2020

Když nad tím uvažuju, tak je to velmi zdařilé.
Hutné a krátké - velmi dobrá kombinace pro stravitelnost. Láníková dokáže všední motivy (spánek, únava) podat velmi pozoruhodně a zároveň je čtenář může vnímat osobně.
Vedlejší jak věta, nicméně - myslel jsem si, že vzhlednější grafiku knih Fra mít nemůže a ono-

postupovala jsem jako údržbář
střádala jsem střídmé vzorky nálad
v prázdném extrému
(s. 25)

ještě pořád bych z lásky vykrajovala vločky
které se vejdou do mé samoty
ta je vytrvalá a myje se jako nádobí
mé ambice jsou stejné jako má alibi
(s. 15)

2 08.09.2020

Zpočátku se ne a ne začíst, bořil jsem se do spousty textu bez odstavců, bylo to hrrr, říkal jsem si, že někdo musel vyměnit obálku a tiráž, že tohle nemůže být to slovutné Druhé město. Avšak pomalu se vše začalo skládat dohromady a vše se složilo (byť nepochybuji o tom, že mi něco uniklo).
Hybridní světy jsou základ úspěchu dobrý fantasy a to Ajvaz ctí. A ještě více bych to ocenil, být občan pražský či alespoň v Praze znalý - nicméně i tak se jednalo o zajímavou exkurzi.
Výborné nonsensové promluvy postav a prolínání obou světů do sebe (moment, kdy se najednou zjevil například napíchnutej žralok v hospodské televizi, bomba).
Fantazie Ajvaze je vskutku opulentní - kde jinde mohou být k vidění lasičky zapřažené do sání tlačící videokamery či lítající rejnoci („Rejnok zvolna letěl nad růžovým mořem (...); bylo mi jen líto, že rejnok má obě oči na horní polovině těla a nemůže krásný východ slunce nad mraky vidět“. s. 118)
Všechny myšlenky jsem zřejmě nezachytil, každopádně hledání jakéhosi středu je famózním prvkem. Periferie vždy skýtá pozoruhodnosti...
Bez ilustrací bych se zřejmě obešel, nicméně jsou přinejmenším povedené.
Magický realismus jak hovězí a nebejt zhejčkanej laplatskou fantastikou, tak jsem z toho ještě na vyšší větvi.

„(...) Zapomněl jste asi na doby, kdy jste byl sám ještě mořskou obludou a kdy jste v čele gangu utopenců za nocí vykrádal kiosky na pobřeží.“
Ale historik se nenechal zastrašit: „Těší mě, že jste si vzpomněl,“ řekl kousavě, „je to myslím poprvé od doby, kdy jsem vám zachránil život, když jste v depresí chtěl sníst rostliny vyrůstající ze zapomenutých klaviatur.“ (s. 54)

2 31.08.2020

Po přečtení Ptáků v ústech se dostavilo u mě sucho v ústech, neboť od tohoto se nedá odtrhnout.
Schweblin se mi trefila do noty už jen polohou povídek, kdy balancuje na hraně všednosti a fantastiky. A to funguje. Safra moc. Ty drobné fantastické nuance, které se z čista jasna hrnou a postava ji musí přijmout. Tedy jak kdy - občas se zachová naprosto iracionálně a bizarní skutečnosti bere jako všední, jindy to s ním zamává a až později si přivykne. Ale znepokojivě mlhavá atmosféra zůstává pořád. Všechno dovršuje zakončení, buď důrazné, nebo mlhavé.
A je to taky surové. Násilí na každém rohu a okolí jej přijímá klidně (příkladem nechť je hned první povídka, kdy je žízeň závažnější než smrt ženy).
Styl je jakýsi úsečný a žádné skoky v čase nečekejte, nicméně mě občas nějaké příhodné přirovnání uchvátilo („Noviny mu z předloktí visí jako zbraň, která už k ničemu není.“ s. 87)
Tématy je to taky vcelku sevřené a je vidět i to, co Schweblin zobrazuje i v Mimo dosah (šarlatánství, mateřství, venkov, skupiny dětí). Zejména znepokojivě na mě zapůsobily povídky o jámách (Pod zemí, Kopáč), či ty, ve kterých je osoba uvězněna na nějakém místě (Vstříc radostné civilizaci hlavního města, Zoufalé ženy). A co se týče první jmenované, ta by si dle mého zasloužila i filmové zpracování, případně nějaké rozvedení námětu. Vlakové prostředí se stává tísnivým.
Schweblin bortí veškeré gendrové literární předsudky a píše drsně a poutavě. Víc překladů, víc překladů!

Pe spí v obýváku na pohovce. Zkoušejí, jestli ho neprobudí hlasitá zvučná slova: žrát, řičet, štrachat, ale Pe, pohroužený do hlubokého spánku vyvolaného spánku, se nevzbudí. Gill mu dá polibek na čelo a Cho ho hned napodobí, v očích má slzy. (s. 99)

2 30.08.2020

Inovativní, nápadité, vtipné, hravé, s
přesahem! Co víc si přát. Sice můžeme nazvat první a třetí část jako samoúčelné chvástání, originalitu však zpochybnit nelze. Typograficky i graficky okulibá sbírka. A medailonek fakt úchvatnej.
Buddeusovu poezii si dokážu dobře představit jako vyučovanou ve škole - vyvolává ve čtenáři hravost a ten se přitom nemusí čochnit v lyrickém balastu.

(bitová poetika I)
0

To je okno. Výhledem se nekochej.
To je parapet. Nepokládej si na něj ranní čaj.
To je pracovní stůl. Neměl bys za něj usednout.
V knihovně jsou urovnány knížky podle určitého, léta budovaného pořádku. Těch se nedotýkej.

Toto je práh pokoje. Práh nepřekračuj.
V koupelně visí zrcadlo, do něj se nedívej.
Vana je prázdná. Nepouštěj ji.
Kapesní rádio, které tu tiše hraje, neposlouchej.

Sklenice s vodou na kuchyňském stole není tvá. Nepij z ní.
Toto je mladá žena, myje nádobí. Nesmíš ji opatrně obejmout.
To je lístek, který spadl na zem popsanou stranou. Nezdvihej ho.
Kabát v předsíni patří k určitému páru bot. Neoblékej se, ani neobouvej.

Dveře to bytu jsou zavřené. Neotvírej je.
Tady stojíš. Nestůj tady. Nejsi tu doma.
(2_26)

2 22.08.2020

Obraz visícího vrabce v houštině, pod nímž se povaluje zprohýbaný plech, roztržená lepenka a děravá ulita, mi bude v hlavě harašit ještě dlouho.
Toto je úchvatné. Existenciální román, v němž jsou patrné i experimentální záměry a využití brankového žánru (deketivky) k vybudování tak znepokojující atmosféry, tomu říkám výkon.
Witold je perfektní postava. To, že další mnohé postavy balancují na hranici karikatury, je šumafix, protože očima Witolda je každý naprosto fascinující osoba plná perverzí. Odpuštění od běžných norem přemýšlení a zamýšlení a dutání nad (zdánlivě) banálními věcmi a událostmi.
A tak začne vytváření světa, kosmu. Jakým způsobem? Nesourodými, ale domněle racionálními asociacemi a souvislostmi jsou budovány interakce v tomto podivném světě. Asociace jsou hlavním motivem, Witoldům galimatyáš myšlenek. Na každém rohu bobtnají další a další asociace, nabalují se na Witoldovu mysl a pomalu ho přivádí k šílenství. Protože i čmouha na stropě může vést k dechvyrážející skutečnosti. Proudy slov (někdy i celá stránka bez tečky, zato čárek je požehnaně), důmyslné opakování a vrstvení.
Vztahy k postavám, úžasný. Nejdříve ponuknutí Fukse k pátrání, které vše nastartovalo. Fukse, který když se vkrádá do pokoje, má s sebou žábu v krabičce. Poté bizarní flirtování s nesmělou Lenou, kolik se toho dá vyjádřit drobným schoulením ruky. A v neposlední řadě poťouchlý Leon, mluvící nepřirozenou mluvou „slovotvorbu nepříšeřil“ (oslovení dcery „pestrá přihodo“), oddaný drobným perverzím. Berg!
Od zhruba poloviny kniha nabývá na vážně znepokojivé atmosféře. Když člověka vyvede z míry čajová konvice, má k tomu plné právo.
Groteskno, pichlavá ironie a Gombrowiczův osobitý absurdní humor. To fakt můžu.

Ne, vrabec to nebyl, ale protože to nebyl vrabec, bylo to nevrabec, a jakožto nevrabec byl to tak trochu vrabec... (s. 86)

A ten konec, když se na poslední straně uděje více než za celou knihu. A zakončení:
„K obědu byla dnes zadělavaná slepice.“
Tomu říkám elegantní zakončení!
Perfektní překlad, promluvy Leona musely být doopravdy překladatelský oříšek.
Výtečný dílo, bavil jsem se od prvních chvil do chvil posledních. S Gombrowiczem jsem ještě určitě neskončil.

Deprimující hojnost souvislostí, asociací... Kolik vět se dá vytvořit z dvaceti čtyř písmen abecedy? Kolik písmen se dá vydedukovat ze stovek plevelů, hrudek a jiných drobných věcí? Z prken boudy, ze zdi jich tryskal také bezpočet, spousty. (s. 29)

...že přece každý chce být sám sebou, a tedy i já chci být sám sebou, kdo například má rád syfilis, samozřejmě nikdo nemá rád syfilis, ale i přece syfilitik chce být sebou, syfilitikem, ono se snadno řekne „chci se uzdravit“, ale přece jen to zní cize, jako kdyby se řeklo „nechci být, čím jsem“. (s. 146)

2 11.08.2020

Výtečná publikace od českého čtenářologa. Už jen rozhovor s mistrem Veselovským na DVTV mi dal najevo, že tato publikace bude stát za to.
Erudovaně pro odborníky, srozumitelně pro laiky. Spousty provázaných faktů. A co z toho vyplývá?
Čte se u nás dost a internet knihy rozhodně nikterak výrazně neohrožuje. Kvantitativně teda obstojný. S kvalitou už to tak slavný není.
Zejména objasnění přesycení knižního trhu je smutné. A lehce se na to dá odpovědět - jaké instituce sytí knihkupectví jednotvárným brakem? Řekněme to na rovinu, až na vyjímky (Kniha Zlin, Vyšehrad, Odeon...) jsou to nakladatelství pod nadnárodními společnostmi Euromedia Group a Albatros Media. Tohle pohlcování vidím jako jeden z nejzávažnějších problémů, který v knize želbohu uveden není.
Dále překlady - sebestředná Anglie a Amerika (ta představa jednoduchosti těchto končin, když jen 3% jsou překlady!). V tomto ohledu můžeme být rádi za nás rozmanitý trh (a jmenovitě poděkovat fra, Rubatu, dybbuku a mnohým dalším, kteří se o toto zasluhují).
Menší knihkupci jsou v krizi, což je chmurné, stejně jako to, že více lidí zná Euromedia Group než Kosmas.
Pro mne je překvapivé vyšší vybírání podle žánru než tématu. A podle edice/nakladatelství vybírá stejně lidí jako podle obálky? Prokrindapána.
Ve výsledku by to chtělo víc propagovat "současnou beletrii s literárními nároky". To je krok k vyvážení trhu.
DPH v porovnání s ostatními státy je zkrátka směšné, pardon, to chce snížit. Ale cenu knih bych neviděl jako úplně tu nejklíčovější.
Každopádně je dobře, že se čte. Ale mohlo by se číst "hezčeji".

2 08.08.2020

Budu se snažit razantně vyhýbat superlativům. Ale pro Borkovcovu tvorbu mám neskutečnou slabost.
Haraburdí, haraburdí, harampádí. Zbožňuju to. Co všecko může bejt báseň? Básně jsou všude, vyskočí na vás zpoza prořezávky i z internetové seznamky. Báseň je všecko.
Medailonek v latině a věnování střevlíkovi, to je hned vcelku svérázný začátek. A texty frčí jedna báseň (ne že by se vždy četly jedna báseň). Seriózní kousky, glosy, útržky, zlomky, ukradená báseň (drzost!), jazykové experimenty, drobné prozaické útvary. Obrovská různorodost.
To stejný jazyk. Přes klopotný novotvary (lesostinný, sosnomračný, korokmenný) k obrozenecký češtině. Lidově i vážně.
Až nyní mi došlo, do jaké míry je Borkovec (a teď se vyhnu slovíčku environmentální, páč evokuje trochu dnešní pseudoekologický šachry) přírodní básník. Ptáci, brouci, ryby, škeble a kormoráni (moji oblíbení), hmyz. Remízy a skládky. Tohle fakt můžu. Borkovec formuluje pravý vztah k přírodě. Bez estetiky, ale s radostí z poznání.
Z textů sálá neskutečná zvídavost a touha po poznání (přitom neodborná a lehce převedená na čtenáře - kupříkladu při čtení Přesně jako Bill Fay... jsem si musel taktéž lehnout do záhonu a sledovat rostoucí rajčata). Pozorování - to je to hlavní. Míň přemýšlet a víc civět. Zdánlivé banality a všednosti se v Borkovcově podání stávají unikátními. Ve spojení s hravostí a humorem se z toho stává snová kombinace.
Dále mě zaujala propletenost se subkulturami - prospektoři, lidé na seznamkách, rybáři, detektoráři, květináři, pornoherci, vykradači chat. K tomuhle repertoáru by mi úplně seděla například obsluha sběrného dvora.
Takové titěrnosti, jako je elegantní obálka, název a trefné pojmenování jednotlivých básní, jsou sice druhořadé, ale i to musím ocenit.
Nejfamózněji vylisované kusy (musel bych zde vypsat polovinu sbírky), krom nich ještě Z diskuze na skládce (prorezlý lavor má mé veškeré sympatie!):

ODEŠEL ZE ZAHRADY
a už se nevrátil,
nepodal o sobě žádnou zprávu.
V minulosti byl pohřešován.
Zvláštní znamení: vlastně žádné.
Je hezký.
(s. 69)

ZLOMEK LXXXVIII
Protože kolibřík sající květ se podobá hlavě vzrušené kobry,
rozebírám jeden remíz.
(s. 121)

TŘI PÁRY (úryvek)
„Ježíši Kriste, Ane Lynn, asi bys měla zajet ke krajnici,“ řekla Roxy Taggartová.
„A budeš se snažit mě nevytěsňovat?“ odpověděla Ane Lynn.
(s. 105)

SLÁMKA A SLEPÝŠ KŘEHKÝ
Slámka si řekla pro sebe,
že není slámka, že je slepýš křehký.
Slyšel to slepýš křehký a pomyslel si,
že není slepýš křehký, že je slámka.
Každá věc má něco společného se štěstím! I každé zvíře!
(s. 96)

A přinejmenším si zapamatovat, že bažant kodrcá, hada do hlavně nenabíjej, kazí zbraň! a ledňáček krade.
Nebo že někdo může civět jako kocour do prořezávky.
Klenot je to, řekl bych, ale ke skromnosti přístupu Borkovce se to nehodí. Takže bych řekl, že tahle sbírka je spíš takovej prorezlej lavor.

2 19.07.2020

Očekával jsem nějakou francouzskou adaptaci Švejka a ono ejhle, dostal jsem experimentální humoresku plnou legrandy.
Čert vem příběh, ten je poněkud banální. Kar- (též řečený například jako Karaňák, Karabum či Karasplaš) je voják (ale mohl by to bejt i abstraktní arménský básník z Paříže, pojídač jogurtů či Slavofil, bacha na to) a nechce jet na vojenskou službu do Alžírska. Chtěj mu v tom pomoci přátelé kolem vypravěče v čele s Henrim Pollakem, vlastníkem toho věhlasného kola s chromovanými řídítky. No a to je všecko.
Ale styl je fakt rarita a tolik figur jsem viděl naposledy, když jsem si hrál s cínovými vojáčky. Ať už jsou to autorské promluvy k čtenáři, dokola opakující ujišťování se o podrobnostech (kolo nemůže být popsáno bez řidítek!) i přirovnání krku k nedovařenému kuřeti. K tomu i stránka na zastávku při čtení, to je galantní. A rejstřík toho všeho v zadu, byť teda asi není kompletní, ale ty "atd. atd." si dokážu živě představit.
Vypravěč srší intelektem, to beru, sám autor Peréc musel bejt třída.
A všechno je to pochopitelně chlámáníhodné, francouzský humor zřejmě mohu/můžu.
Dodávám pár anekdot, ale je jich tam mnohem větší fůra:

Odpoledne jsme uklidili, protože byt byl opravdu špinavý a nebylo by hezké uvítat kamaráda, kterému jsme chtěli vykloubit loket, v opravdu špinavém bytě.

...zlomit Karalaharimu ruku, že je to zatraceně nebezpečné, že když mu dáme injekci, tak nebude nic cítit a zlomíme mu nejenom ruku, ale rozsekáme kloubní pouzdra, rozsakrujeme klouby, rozerveme šlachy, vyrveme vazy, rozmanžírujeme snopce a vůbec celý ten krám bude na cimpr campr.

2 12.07.2020

Vyloženě solidní díl.
Zajímavý prostředí se povětšinou vyhýbá oborovým klišé (což rozhodně nebejvá samozřejmostí.
Zde si ale taky rejpnu, byť okrajově - už té pochybné "esoteriky" je v knize nemálo, ale u toho oči přimhouřím. Zatímco na prvních 50 stranách jsem se u tlachách o Bohu musel za hlavu držet - zbytečná překombinovanost fikčního světa. Berme teda v potaz, že musí existovat nějaká Bible. V tom případě jsou berabesqové vlastníci jediné reálné knihy a to mi přijde dost prapodivný. Ale to jen šťourám.
Co musím řádně podtrhnout, je vymanění hyeny ze stereotypní symboliky "hyena - zlá". Ishak i Nephenie se jedna dvě staly nejcharakterističtějšími postavami. Ferius nikterak nepřekvapila (ale jako adekvátní), vývoj Kellena je naprosto místný a z břídila se stává vnímavý břídil, to beru.
Občas to na mě bylo moc hrrr hrrr, občas bych fakticky oželel Kellenovy vnitřní plytký průpovídky a občas, když je všechno v naprostý rejži, by nemusel někde z nebe přiletět Reichis a udatně všecky zachránit. Ale to chcu moc, já se zkrátka bezvadně bavil, vztahy Reichis-Kellen Kellen-Ferius jsou řádně vybalancováné a některý dialogy jsou k popukání.
Takže pokud mi do dalšího dílu někdo nevyškrábe oční bulvy, tak se těším na díly další.

2 06.07.2020

Poměrně potěšující četba, hlavně prostředí východních Čech je pro mě srdcehřející.
Raisovi nelze vzhledem k tehdejší situaci nic vyčíst - rejpavý vesnický povídky o problematice rodinných vztahů, zejména teda dětí x výměnkářů. Ale je zarážející, že v době, když v Evropě propukala moderna, tak jsme se my ještě babrali v národním obrození. Čemuž nasvědčuje i psychologie postav, která je relativně jasně rozčleněna na dobro/zlo - minimálně Rais to tak určitě expresivně zamýšlel, byť třeba v poslední povídce chápu skepsi vůči pražským obyvatelům jako vcelku oprávněnou (z pohledu vesničanů).
Obstojně je dávkováno napětí a postupné nabalovaní chamtivosti a ziskuchtivosti. Z hlediska čtivosti jsou zas decentně suchopárné pasáže popisu osob/prostředí, ty jsou líčeny naléhavě se značnou tlačivostí.
Jazyk je perfektní, maximálně důvěryhodný, oceňuji vysvětlené archaismy pod čarou.
První dvě povídky mě nikterak těžce nezasáhly (druhou a zároveň nejkratší považuji za příliš lakonickou), další 3 už měly správný elán (čtvrtou ale zas považuji za lehce předpovídatelnou).
Celkově pěkný - ale vesnickej realismus už v týhle době dost ubíral na intenzitě. Ale dá se, žejo.

2 18.06.2020

Máloco ve mě vyvolalo tak hořkosladké škleby a znepokojující pocity jako Láska za časů Mahltstadtského dítěte (a věřte, kniha je motivově různorodá, ale o žádnou lásku tam nezavadíte ani náhodou).
Setz se s tím vážně moc nepáře - popisuje hnusy, menší i větší, poštrachané vztahy rodinné i pracovní, deprimující předměty, skličující situace, morbiditu, obscenitu, sklíčenost i naprosté zoufalství.
Naprostá většina povídek postrádá důraznou pointu, ale v tom skví jejich síla - člověk má po přečtení takový vágní pocit, který ale doprovází jistota, že se něco nestalo podle představ.
Absurdita je mnohdy enormní (tak jasný, najdete doma nahou ženu a strčíte ji za topení!), ale vždy vyvážená, fantaskno je omezeno pouze na představy a bludy.
Zdůraznil bych taky docela časté prázdné nucené dialogy, které výtečně navozují atmosféru zneklidnění, že tady něco neklape (zejména u poslední povídky, kterou považuji za nejzdařilejší).
Setz metaforicky čtenáře taky nešetří, ale dokáže je vyjádřit na skromném prostoru, to dokazuje nejkratší povídka, která se vešla na zadní stranu přebalu, i samotné výrazy:

Její rozcuchané vlasy mu připomněly způsob, jak v mládí kreslíval ptačí hnízda nebo vrcholky stromů.

Někde motivy překračují mé meze nechutnosti a odpornosti, třeba psychosexuální ohavnosti (v na potvoru nejdelší povídce) byly na mě trochu moc (za což si ostatně můžu sám, mám bejt drsnej hoch).
Nechal jsem se nachytat na ty vymyšlený citáty, to byla podlá leč! Ale že se divím:

Ležel tam rychlostí 29.67 kilometrů za vteřinu.

A osobně taky musím patřičně chvalně pokývat hlavou nad první povídkou, kde je výborně ztvárněno, jak se i zdánlivé banality mohou promítnout do nočních můr:

...otevřené garáže s pokaždé stejnou olejovou skvrnou na podlaze, přetékající kontejnery, třínozí psi anebo – ještě hůř – zastávky, kde člověk jako by byly uvázán pod širým nebem; potom jednotlivosti, zohýbaný příbor, palčáky s hnědým lemováním, zrnka posypového štěrku v mokrých otiscích bot na kuchyňské podlaze, vyhořelé telefonní budky, křoviska páchnoucí močí, v nichž přesto sídlí stovky vrabců...

Jednotlivě nejperfektnější povídky jsou za mě podivná váha před vchodem domu, matky v podchodu čekající na zákazníky a již jmenovaná nahá mrtvá žena v domě, kterou jednoduše stačí zakrýt kobercem, na něj dát stůl a jak by řekl Pat a Mat - A JE TO!
Pozoruhodný je i faktografický kus Malá hnědá zvířátka - vřele doporučuji poslechnout Like monkey in a zoo, jež je tam jmenovaná.
Gustovní ochutnávka rakouské současné literatury, byť se jedná o pekelně nechutná sousta, tak mají lahodný extraordinérní dozvuk, který jasně převyšuje.

2 04.06.2020

Vychrlím to zcela spontánně:
Kdo by prostě neprahnul vědět o Mlžném úřadu, připečenejch lidech k sobě nebo prostě jen o sešlosti, která chce nevině zahrabat králičici?
Já jsem si tedy debužíroval.
Je to správně absurdní a na stranu druhou, naprosto všední. Člověk ne že by se vyloženě za břicho popadal a propadal ve smích hurónský, ale zakřenenísehodných úseků je tam požehnaně.
Snad poprvý musím ve sbírce povídek říct, že lepší byly ty delší než kratší (pro představu, nejkratší povídka má sotva 2 stránky), poněvadž při těch bylo vidět, že se pak autor neostýchal čtenáře zamořit všemožnou spletí myšlenek. Občas ty floskule působily až rušivě (Rubikon a hovězí je tím docela zářným příkladem), ale na druhou stranu to upevňuje autenticitu, a veškeré promluvy ke čtenáři (kterejch je taky požehnaně) jej udržují bdělým.
Jazykově je to zámožné hlavně v povídkách v ich-formě. Ta směsice jakési moravštiny-pražáčtiny-venkovštiny...no prostě fakticky gustovní.
Nějakou vyloženě enormní pointu většina povídek nemá, ale samotný téma "diferenciální vnímání reality" je senzační, kor když to autor umí perfektně protkat všedností.
Nějaký ty glosy, co mi nějak tak utkvěly v paměti:

„..a hrušně. Břízy. Všechny stromy. Snad jen stříbrné smrčky moc nemusel.
Neměl ovšem rád prudké změny, těžko by si zvykal třeba na eukalypty.“


„Tak tam seděl se zvratky v dlaních a říkal si, že jídlo z něj jde poslední dobou líp jak slova – ale bohužel stejnou cestou.“

Myslím, že dost obstojný počin od autora, kterej dosud jen překládal ( docela jsem se divil, že třeba pod jeho záštitou je i Ten kdo sedí v koutě).
Takže tohle groteskno hodnotím dost dost zdařile.

2 18.04.2020

Autor se s tím doopravdy nepáral.
Popis naprostých zvěrstev, bezskrupulózností, zkrátka brutálně drsného života v Maroku.
Nejvíc mě asi zaskočil začátek, časem jsem už ty ohyzdnosti tolik nevnímal (možná to bylo tím, že i s rostoucím věkem Šukrího se trochu vytratily).
Během čtení je na vás vychrleno enormní množství postav, které jsou zase po pár stránkách zapomenuty, zkrátka správnej chaos, kterej se hodí i k atmosféře prostředí.
Líbil se mi světlý moment (byť již téměř na konci) z vězení, kde se Šukrí setkává se slovy, to ve mně zanechalo dojem.
Pocity ze čtení jsou i tak dost churavé - zejména ten popis neřestí byl na mě sakva silnej šálek kávy.
Čistej naturalismus a kniha je napsaná perfektně, znechucení z té zhýralosti a zbídačenosti mi však nedovolí dát více než 3*.

2 20.03.2020