lubtich komentáře u knih

Nevede to k ničemu – k ničemu to nevede. Smysl není, děj taky ne, čas taky ne. Hlavní myšlenka? Nic nemá smysl.
Jelikož se jednou hodlám živit hraním postavy Godota po divadlech, tak jsem si to teda přečetl. Godot dostal spoustu prostoru.
Estragon a Vladimír (co musím ocenit, je ta různorodost jmen) čekají někde na Godota. Moc toho o nich nevíme. Estragon spal jednu noc v příkopě a věřte, že to je jedna z nejlukrativnějších informací, které se nám dostanou. A to je všecko. Občas třeba uvažují, že by se oběsili, že by někam šli, že by něco zosnovali, že by se rozptýlili. Ale k ničemu to nevede. Existenciální krize na n-tou. Řešení to nemá, tak se prostě čeká dál.
Občas se vyskytne takovej ten absurdní suchej humor, což je též pěkný.
A co je poměrně chmurné, že konverzace mezi Estragonem a Vladimírem jsou až smutně podobné dnešním prázdným tlachům, kterými se navzájem sytí většinová společnost. Nadčasový.
Prostě hra o ničem. A mně se to nic líbí.

VLADIMÍR: No to je jasný jak facka. Přišel nějakej chlap, ty tvý si vzal a nechal tu svoje.
ESTRAGON: Proč?
VLADIMÍR: Ty jeho mu nepadly. Tak si vzal tvoje.
ESTRAGON: Jenže moje byly malý.
VLADIMÍR: Tobě. Ale ne jemu.
(s. 75)

6 17.09.2020

Ach ten unikátní, nezařaditelný, specifický Gombrowicz. Opět bomba a to doslova:

Konec a bomba,
kdo to čet, je trouba!
(s. 269)

Nevyvracím.
Tahle kniha ukazuje, jak je směšné být nevyzrálým gymnazistou, takže si troufám říct, že jsem jako nevyzrálý gymnazista jasnou cílovkou. A doopravdy - průvod těmi klišoidními dospívacími situacemi v absurdním kabátu je deprimující Zároveň v tom nevidím jen směšnost nedospělosti, ale i směšnost dospělosti, která je nezvratná. Nicméně přetvářka a hledání vlastní identity převládá zejména u té mladší části.
Hlavní postavu si nelze neoblíbit (a nelze nevidět podobnost s Witoldem z Kosmu) - hroužení se nad čímkoli (díra v podlaze, kterou jsem tady vysekl před deseti lety), asociační myšlení, nejistota a bezradnost. A další podobnost s Kosmem - vysazení se na jednu část těla, od které se všecko odvíjí ("nejlýtkovější").
Knih vtipných je jak šafránu, tudíž díky Gombrowiczovi za jeho absurdní humor. Nenadálé obličeje, stařec s větvičkou v puse, vesničani se chovají jako psi, házení pecky od švestky z nejvyšších pater nebo:

Před námi vedla elegantní dáma na řemínku malého pinčla, pes zavrčel, vrhl se na Pimka a roztrhl mu nohavici, Pimko vykřikl, negativně zhodnotil psa i jeho majitelku, nohavici si spíchl spínacím špendlíkem a šli jsme dál.
(s. 25)

Gombrowicz si doprostřed románu vloží dvě předmluvy (jak se dá specifikovat trýzeň?) a dvě povídky a není mu to blbý. A jsou to skvělý části.
Velmi extraordinární vyjadřování určitých osob (zde to je u tzv. plebs), tudíž všechna čest překladatelce.
Lze si stěžovat na lehkou zmatečnost u jmen v první polovině knihy, když jsou žáci nazýváni střídavě jmény/příjmeními, nicméně to není bůhvíjak rušivé a jakékoli nenápadné píchnutí do Ameriky tuto drobnost zametlo pod koberec.
Na Kosmos to nemá (poznámka: na Kosmos nemá nic), i přes to je to vynikající, bez přetvářky, které je v této knize též habaděj.

(...) „ale pane profesore, vždyť mluvíte jako malé dítě!“
A dětinský stařec na to odvětil:
„Všechno je podšité dítětem.“
(s. 104)

2 16.09.2020

Ale jo, dá se to. Fakt nesdílím Halasovu fascinaci Němcovou, která idealizuje téměř vše, nicméně jsou to takové pěkné strohé verše i o vlivu Němcové na společnost, což má nespornou váhu. Ale kýče moc.

2 15.09.2020

Taková milá nostalgická poezie v próze. Vážně vás to navnadí na vzpomínání. A je taky pěkný, že Vysočinu velebí i někdo jiný než náš republikový "reprezentant".
Ve vlastních jménech jsem se naprosto neorientoval, to odpusťte, pane Halas. Ale určitě se k tomu vrátím, já se k tomu vrátím... už jen kvůli obratům jako je „Archa domova až po okraj naplněna bude vším světem a já vypluji za tichého oddychování stájí a stodol.“ či:

(...) Tajemství umět se zalichotit mým polím a lesům vám však nevypovím. Copak si myslíte, že skokani čistí vody pro každého? Mít dětské srdce, to je to, mít dětské srdce! Pak uslyšíte! Pod střevličím nebem hlídají stráň zmije, tváří se při tom jako nekonečnost sama. (...)

4 14.09.2020

Neskutečně tísnivá a zároveň nadějná zvukomalebná sbírka, napěchována vlastenectvím v rozumné míře. Perfektně zachycuje moment, od kterého čišela nedůvěra v západní společnost a která se projevuje stále.
Občas jsem se motal v biblických motivech a jako nepřílišně historicky vzdělaná osoba i v kontextu, ale verše jsou to bezvadné.
"Nejvíce křičící po vypíchnutí": Praze, Zpěv úzkosti ("zvoní zvoní zrady zvon") a Mezi námi...:

Na stopce zakazovaného jména
plod zraje a dál bez červů je
a žal i radost bezejmenná
v nás věrná slova vybavuje

Šedivější než kaluž v dešti
jsou týdny a to jaro vpředu
rtuť luny klesá nečas věští
kdo potřebuje nápovědu

Je dosud mrazno a přece kvete
trs citoslovců mezi námi
a to co ještě nenazvete
má dávnou slávu pod hvězdami
(s. 37)

3 13.09.2020

Zhlnuto naprosto hned. Ale co si o tom vlastně myslet?
Na počátek 20. století je to značně divný. Probudíte se, je z vás nějaký hůře identifikovatelný škůdce (já jsem si, také díky úchvatným ilustracím Markéty Prachatické, představoval svinku) a vaše největší starost je, zda stíhate autobus do práce. Ad absurdum. Ale tím celá proměna nekončí, páč Řehoř se postupně odlidšťuje čím dál víc. A je vám ho líto, setsakramenstky. Když se schovává pod pohovkou, když je mu odklízen nábytek, když je bombardován jablky. Pak si to do domu nakvačí ňácí pofidérní pánové a tím je odcizení od rodiny dokonáno. Tísnivá atmosféra, ne že ne.
Surreálná, absurdní i kritická (byrokracie) stránka knihy je bezvadná. Interpretací přehršle. Já v tom osobně nejvíce vidím tu bezradnou samotu, kdy se člověku do hlavy dere pocit nepatřičnosti a vše mu připadá paradoxní. A co si budem, když se z vás stane zničeho nic svinka a vaše rodina vás izoluje, tak se to za existenciální krizi zřejmě dá považovat. A samosebou výklad dle Kafkova života se dá též odvodit, byť je otázka, jaké dílo není alespoň trochu ovlivněné autorem.
Proměna je divná, znepokojující a fascinující, což bohatě stačí.

18 11.09.2020

Tahle kniha se mi válela na stole tak dlouho, že se z ní stal malém též lapač prachu (páč číst knihy o úzkosti během úzkosti není zřejmě zrovna ideální). Ale po nakousnutí to už jelo.
Jízlivá a zdrcená žena, kterou všecko štve, není schopna pro to nic udělat a moří se stále v tom stejném. Trauma, vliv výchovy, vzpurnost. Psychologická vernisáž s naturalistickými detaily. Zní to otřepaně? Pokud ano, tak to forma naprosto smývá. Ať už nespolehlivým vypravěčem, tak autentickým jazykem.
Co musím třeba osobně vypíchnout, je vnímání plevelných frází u sestry Anny, která je jí naprostým kontrastem, a říkáte si, kdo se vám vlastně víc protiví, jestli Dana z konzumní společnosti, nebo nihilistická Anna.
Další postavou, jíž je "doktor Viktor", už tak okouzlen nejsem, neb je zřejmé, že je to trochu nastrčená figura, aby Anna promlouvala. Ale budiž, účel splnila.
Naprosto fádní aspekt, ale je to fakt čtivé. Jízlivé poznámky (má oblíbená „vypadá jak nějakej futuristickej obraz“ s. 87) tomu značně napomáhají.
Ve výsledku velký dobrý i na to, že mě to generačně míjí.

Na ulici jsem si koupila trdelník, procházela jsem městem, dala si rande naslepo se slepcem, co o mé přítomnosti na lavičce nevěděl, a přemýšlela, co mám dělat, co mi zbývá, jak jsem se sem vůbec dostala. Jak se to stalo? Přišlo to zčista jasna? Nebo se to ke mně už nějakou dobu kradlo? (s. 91)

5 11.09.2020

Když nad tím uvažuju, tak je to velmi zdařilé.
Hutné a krátké - velmi dobrá kombinace pro stravitelnost. Láníková dokáže všední motivy (spánek, únava) podat velmi pozoruhodně a zároveň je čtenář může vnímat osobně.
Vedlejší jak věta, nicméně - myslel jsem si, že vzhlednější grafiku knih Fra mít nemůže a ono-

postupovala jsem jako údržbář
střádala jsem střídmé vzorky nálad
v prázdném extrému
(s. 25)

ještě pořád bych z lásky vykrajovala vločky
které se vejdou do mé samoty
ta je vytrvalá a myje se jako nádobí
mé ambice jsou stejné jako má alibi
(s. 15)

2 08.09.2020

Každý plete, jak umí – někomu vyjde gobelín, jinému provaz. (s. 8 a 87)

Vyloženě pozitivní začátek, že. Podobná atmosféra se line celou dobu - taková pachuť ze všeho možného.
Muž, kterému se dějí katastrofy s rádia; služka přesvědčující pána, aby umřel; specifikace toho, jak házejí lidé odpadky do popelnice; krejčířka, která se rozstříhá a další groteskní postavičky.
Bizáru je požehnaně, ne-li přehnaně. Čtenář se doopravdy boří v bizáru a těžko se na konci zbavit dojmu, že jste tomu vážně porozuměli. Byť i takové jednoduší se ve sbírce najdou.
Což rozhodně oceňuji, tak provázanost některých kusů. A rovněž atmosféru vlaku i smetiště, tyto lokality si rozhodně zaslouží pozornosti.
Co je poněkud opakující se motiv - smrt. A vážně, člověk ani neví, zdali protagonista žije, umírá, zemřel? V nejdelší povídce (Pan Dvoudřívko) je to plně využito.
Za mě dobrý, byť pekelně zmatený a jakmile se uprostřed textu objevila normální věc s velkým písmenem na začátku, věděl jsem, že se do toho zašmodrchám (a posléze jsem se o tom přesvědčil.)

„Netvrdím,“ zopakoval, „že bych nebyl překvapen, když jsem z okna u letadla zahlédl město, které bylo totožné s papilárními liniemi na mém palci!“ (s. 54)

03.09.2020

No to jsou mi věci.
Mladej francouzskej pár není ani bohatej, ani chudej, a chce bejt bohatej. Což chápu, taky bych si rád dopřával každej den kilo lékorek a nemůžu. Nicméně tito občané pro to nedělají nic. Jsou si vědomi situace, ale na jakékoliv zvýšení svého postavení naprosto rezignují a radši spolu dál svačí pečený kaštany.
Materialismus a povrchnost jsou značná, zkrátka konzumní střední třída. Fakt mě překvapovala ta bezmezná touha po předmětech, všude na každým rohu, toto musíme mít, takhle se to sluší a patří. Milióny lidí bojují o chleba, Jerôme a Sylvie o divan Chesterfield.
Po sto stranách výčtu všemožných tužeb se přesouváme do Tuniska, kde uspokojení k nalezení není. A tak zas zpět a skončí to v lokomotivě, to je docela, řečeno moderně, sweet jak hovězí.
Perec je mistr stylu a formy. Zas něco úplně jiného - občas to až připomínalo nějaké non-fiction/studii, páč ten objektivní detailní pohled je naprosto svérázný. Lyrika je naprosto nulová a i když je to o dvou mladejch lidech, co jsou spolu, tak popis jakýchkoliv pocitů a emocí neexistuje.
Závěrečnej povzdech - proč se tahle díla, která reálně mladým lidem mohou něco dát (možná i mnohem víc než v 60. letech 20. století), vyhýbají kánonu? Pryč s Drdou, Otčenáškem a dopřát študentům tohle vskutku věcné dílo!
Bonusový body za to, že Jerôme a Sylvie měli džezvu z Československa, takový milý je to.

Chladné ubrusy, masivní příbory se značkou Wagons-Lits, tlusté talíře s erby budou vypadat jako předehra skvělé hostiny. Ale jídlo, které jim přinesou, bude vyloženě bez chuti. (s. 134)

1 01.09.2020

Zpočátku se ne a ne začíst, bořil jsem se do spousty textu bez odstavců, bylo to hrrr, říkal jsem si, že někdo musel vyměnit obálku a tiráž, že tohle nemůže být to slovutné Druhé město. Avšak pomalu se vše začalo skládat dohromady a vše se složilo (byť nepochybuji o tom, že mi něco uniklo).
Hybridní světy jsou základ úspěchu dobrý fantasy a to Ajvaz ctí. A ještě více bych to ocenil, být občan pražský či alespoň v Praze znalý - nicméně i tak se jednalo o zajímavou exkurzi.
Výborné nonsensové promluvy postav a prolínání obou světů do sebe (moment, kdy se najednou zjevil například napíchnutej žralok v hospodské televizi, bomba).
Fantazie Ajvaze je vskutku opulentní - kde jinde mohou být k vidění lasičky zapřažené do sání tlačící videokamery či lítající rejnoci („Rejnok zvolna letěl nad růžovým mořem (...); bylo mi jen líto, že rejnok má obě oči na horní polovině těla a nemůže krásný východ slunce nad mraky vidět“. s. 118)
Všechny myšlenky jsem zřejmě nezachytil, každopádně hledání jakéhosi středu je famózním prvkem. Periferie vždy skýtá pozoruhodnosti...
Bez ilustrací bych se zřejmě obešel, nicméně jsou přinejmenším povedené.
Magický realismus jak hovězí a nebejt zhejčkanej laplatskou fantastikou, tak jsem z toho ještě na vyšší větvi.

„(...) Zapomněl jste asi na doby, kdy jste byl sám ještě mořskou obludou a kdy jste v čele gangu utopenců za nocí vykrádal kiosky na pobřeží.“
Ale historik se nenechal zastrašit: „Těší mě, že jste si vzpomněl,“ řekl kousavě, „je to myslím poprvé od doby, kdy jsem vám zachránil život, když jste v depresí chtěl sníst rostliny vyrůstající ze zapomenutých klaviatur.“ (s. 54)

2 31.08.2020

Trpím drobnou skepsí vůči těmto biografickým dílům, poněvadž nabudu často pocitu, že je to napsáno stylem "takhle jsem to měl špatný a teď je ze mě tohle" (např. u Nahého chleba, vydaného též od Fra). Ale tohlencto, tohlencto, je dobrý, ne-li výborný.
Spíš je to taková báseň v próze. Chronologicky ledabyle vnášené vzpomínky a myšlenky. Výborně laděný poetický jazyk.
Surové a syrové prostředí. Ale depresivně to na mě nepůsobilo, fakt ne. Zřejmě to bylo tím, že světlých chvil bylo přinejmenším pár a hlavně byl vztah otce a syna spíš komplikovaný než špatný či zvrácený. Ta Tamásova chytrost mi nějak demolovala tu nesmírnou chudobu. Chmurný - ano, depresivní - rozhodně ne.
Freund by byl na Jonáse pyšný. A jak hlásá brilantní doslov - zapomenout na genetický fakt. Ten fakt, že někdo vyrůstající v tak prachbídném prostředí, byl programátor a autor několika prozaických i básnických děl. Fuu.
Je zajímavé, jak ve vzpomínkách utkvějí zdánlivé banality. Třeba popis toho, jak Tamás chytal v bráně vleže a to uvědomění, v čem to bylo špatně („Brána je totiž vysoká, zatímco ležící člověk nízko“ s. 91)
Maďarská (a romská) literatura je svérázná a pozoruhodná. Doufejme, že se nám dostane i dalších překladů od Jonáse. Překlad paráda, hrátky s jazykem zachovány!

Kuchyně vypadá jako jeviště v alternativním divadle, malá, tmavá, stísněná, vypadá, jako by ji navrhl nějaký neschopný scénograf, jako by chtěl záměrně předvést hlubokou bídu. Něco tu ale nehraje. Už tehdy cítím, že na té chudobě něco neštymuje. Takhle čistá, ukázková bída neexistuje. (s. 32)

– Prosím!
Svému otci jsem nějakou dobu vykal; v té době už ne, ale tohle prosím by vykalo, kdyby něco takového jazyk uměl. Intonace byla každopádně vykací. (s. 92)

1 30.08.2020

Předem se musím přiznat k nesmírnému tumpachovství - i přes název a anotaci jsem se až ve třetině knihy dovtípil, že se jedná o nutrie. Hlavně, že se mluví o tvorech s žlutými zuby, kteří hryžou mrkev. Ups.
Jinak se jedná o solidní obraz černobílého dění po sametové (nutrie, rozumějte kožíškové) z pohledu nutrií pro univerzálního čtenáře. Mladí mohou poznávat prostředí a starší se kochat odkazy na všemožné polistopadové události.
Do toho Toman zařazuje celou škálu problémů, které jsou i nadále aktuální - ekologii a zároveň greenwashing, konzum či xenofobii, která pramení z pochybných internetových zdrojů.
Celé je to takové milé, poněkud vtipné, nutrie jsou úchvatní tvorové (vedle hyen se řadí na můj list nejvíce zatracovaných tvorů). Nicméně na mě působí až příliš "lidsky". Jasný, u beletrie nepožaduju nějaký biologický přesnosti, ale zrovna tančení tanga u nutrií mi přišlo samoúčelné a i jako metafora na příbuznosti z Argentiny mi to nesedělo.
Dekoláže a koláže jsou jedna velká paráda a k devadesátkové atmosféře ty strhané plakáty sedí perfektně.

Já jsem předstíral, že jsem pohozený vuřt.
(s. 100)

30.08.2020

Po přečtení Ptáků v ústech se dostavilo u mě sucho v ústech, neboť od tohoto se nedá odtrhnout.
Schweblin se mi trefila do noty už jen polohou povídek, kdy balancuje na hraně všednosti a fantastiky. A to funguje. Safra moc. Ty drobné fantastické nuance, které se z čista jasna hrnou a postava ji musí přijmout. Tedy jak kdy - občas se zachová naprosto iracionálně a bizarní skutečnosti bere jako všední, jindy to s ním zamává a až později si přivykne. Ale znepokojivě mlhavá atmosféra zůstává pořád. Všechno dovršuje zakončení, buď důrazné, nebo mlhavé.
A je to taky surové. Násilí na každém rohu a okolí jej přijímá klidně (příkladem nechť je hned první povídka, kdy je žízeň závažnější než smrt ženy).
Styl je jakýsi úsečný a žádné skoky v čase nečekejte, nicméně mě občas nějaké příhodné přirovnání uchvátilo („Noviny mu z předloktí visí jako zbraň, která už k ničemu není.“ s. 87)
Tématy je to taky vcelku sevřené a je vidět i to, co Schweblin zobrazuje i v Mimo dosah (šarlatánství, mateřství, venkov, skupiny dětí). Zejména znepokojivě na mě zapůsobily povídky o jámách (Pod zemí, Kopáč), či ty, ve kterých je osoba uvězněna na nějakém místě (Vstříc radostné civilizaci hlavního města, Zoufalé ženy). A co se týče první jmenované, ta by si dle mého zasloužila i filmové zpracování, případně nějaké rozvedení námětu. Vlakové prostředí se stává tísnivým.
Schweblin bortí veškeré gendrové literární předsudky a píše drsně a poutavě. Víc překladů, víc překladů!

Pe spí v obýváku na pohovce. Zkoušejí, jestli ho neprobudí hlasitá zvučná slova: žrát, řičet, štrachat, ale Pe, pohroužený do hlubokého spánku vyvolaného spánku, se nevzbudí. Gill mu dá polibek na čelo a Cho ho hned napodobí, v očích má slzy. (s. 99)

2 30.08.2020

Kde leží naše budoucnost?
V bednách s jablky
Ve zboží zastaralého zahradnictví
Na zaprášené cestě jejího břicha

Budoucnost není napsána
Jen ustavičně vzniká
Veliká lednice bez vnitřností
Do níž odložíme nepotřebná střeva
(s. 66)

Nesdílím s Jakubem Řehákem takovou enormní fascinaci z města obecně, nicméně ze zobrazeného města v této sbírce žasnu.
Ulice, parky, činžáky, vozovny, křižovatky, výtahy, výlohy, pasáže, eskalátory, křižovatky (teď mě tak napadá, že je tahlencta sbírka docela dopravní!), ostrůvky, bary, zahrádky, sběrné dvory. Ale co o to, hlavní jsou obyvatelé a to teda různorodí! Od květinářek, číšníků zasažených bleskem či tajných správců k řidičkám tramvaje.
Některé básně mi (v nejlepším slova smyslu) připomínaly Kainara, v takové vyhrocenější formě. Ta úzkost z toho, co se mihne za dalším rohem. Jestli se tam náhodou nevyřítí člen gangu Adamantinos!
Neskutečná surrealistická obrazotvornost (příkladem za všechny „svlečená těla uložená do vyzývavých praček“). Naproti tomu výstavba jednotlivých básní ve velmi uspořádáná, což vytváří zajímavý kontrast. A ještě musím zmínit častý vjem barev, zejména stříbrná se ve sbírce mihotala od stránky ke stránce.
Sbírka je bohatě členěna (možná až moc), mohu použít tedy část repetitivního verše z prvního oddílu:
Tvůj pocit: jsi nabažen kvalitní poezií.

3 26.08.2020

Inovativní, nápadité, vtipné, hravé, s
přesahem! Co víc si přát. Sice můžeme nazvat první a třetí část jako samoúčelné chvástání, originalitu však zpochybnit nelze. Typograficky i graficky okulibá sbírka. A medailonek fakt úchvatnej.
Buddeusovu poezii si dokážu dobře představit jako vyučovanou ve škole - vyvolává ve čtenáři hravost a ten se přitom nemusí čochnit v lyrickém balastu.

(bitová poetika I)
0

To je okno. Výhledem se nekochej.
To je parapet. Nepokládej si na něj ranní čaj.
To je pracovní stůl. Neměl bys za něj usednout.
V knihovně jsou urovnány knížky podle určitého, léta budovaného pořádku. Těch se nedotýkej.

Toto je práh pokoje. Práh nepřekračuj.
V koupelně visí zrcadlo, do něj se nedívej.
Vana je prázdná. Nepouštěj ji.
Kapesní rádio, které tu tiše hraje, neposlouchej.

Sklenice s vodou na kuchyňském stole není tvá. Nepij z ní.
Toto je mladá žena, myje nádobí. Nesmíš ji opatrně obejmout.
To je lístek, který spadl na zem popsanou stranou. Nezdvihej ho.
Kabát v předsíni patří k určitému páru bot. Neoblékej se, ani neobouvej.

Dveře to bytu jsou zavřené. Neotvírej je.
Tady stojíš. Nestůj tady. Nejsi tu doma.
(2_26)

2 22.08.2020

Velmi chytře a nápaditě strukturovaná kniha plná tísně, strachu a nejistot. Sevřené, vypointované povídky. Občasně působí to propojení kolem rybníka křečovitě, ale to je v podstatě šumák.
Musím ocenit velmi zevrubný místopis a popis prostředí, stejně tak důvěryhodnost postav, které jsou díky detailům velmi osobité. Jazyk (dialekt bych tomu asi neříkal) je přiměřený k prostředí, občas drobet přehrává, než je na oblast třeba.
Nejvybroušenější povídka je bezesporu Na motorce, ale mě uchvátil maďarský odklon do Budapešti. Tam se o spjatosti s Jakubem dá láteřit, ale mě to vedle těch dalších působících národů (Švédi, Rusové) sedělo obstojně. První a poslední kus je grandiózně svázán.
Mávnutírukouhodný marginálie (nicméně já si zalamentuju): Občas mi do očí bila krkolomnější větná vazba. A odstavce mi přišly možná až zbytečně členěný, ale jak říkám, to jsou titěrnosti.
Vedle nemála kontroverzních titulů v nominacích Litery za prózu vidím Kolem Jakuba jako žhavýho favorita.

5 21.08.2020

Zvláštní a to požehnaně, každopádně nechápu, proč tohle dílo oproti Kdo chytá v žitě upadlo v zapomnění, páč tohle je skvělá sonda do myšlení téměř geniálních lidí.
Dějovost vem čert, hlavní je povídání! 3 dialogy, 3 místnosti, slov až až. A Glassovi jsou natolik specifičtí, že i s takovými kulisami představují unikátní literární typ. Asociální, přechytralí (ale vlastně tak nějak topící se ve svých znalostech), neempatičtí tvorové s pocitem domnělé nadřazenosti. Ale jejich vědomí tímhle značně trpí. Jsou zkrátka křehcí ("Franny A Zooey Sklenění").
Nejdříve se nám dostává ta pocta nepocta potkat Franny, která není schopna uspokojující konverzace. Pak vanová scéna. A ta, karamádi, nemá chybu. Zooeyho posměšné odpovědi a zároveň to divadélko s Bessie, povedené. A poslední část je asi nejméně čtenářsky záživná, páč se zamotáváme do samotných Zooeyho promluv do Frannyny duše. V tuhle chvíli mi fakt Zooey drásal nervy a vzhledem k první části jsem nedokázal sympatizovat z Franny, ale to konverzační podivno bylo vyjádřeno báječně. A konec perfektní.
Pozoruhodný je i koncept vypravěče Buddyho (dalšího sourozence z rodiny Glassových), zejména v druhé části, když vlastně popisuje názory Franny a Zooey na to, jak je popsal.
Jasně, tohle se dá interpretovat jako těžké přizpůsobení těchto intelektuálů. Zároveň mi v hlavě utkvělo i ty konverzační odlišnosti a vzájemná snášenlivost/empatie. A to, že naštvání nikam nevedou.
Americké prostředí mi teda všeobecně moc nesedí, ale pár takových zajímavých drobností se našlo (kupříkladu Bloomberg, mandarinka a vylíčení Frannyna snu).
A překlad je fakt precizní, překládat karamády a další prapodivný promluvy, to muselo dát práci.

„Ach bože, už si vzpomínám,“ řekla. „Byl to hrozně ohavnej sen. Plavala jsem v nějakým bazénu a celá banda lidí mě nutila, abych se potápěla až ke dnu pro plechovku kafe Medaglia d'Oro. Kdykoliv jsem se vynořila nad hladinu, tak mě donutili, abych se potopila znovu. (s. 111)

3 19.08.2020

Mám takovej pocit, že to jde trošičku do kopru, pomalu, ale jistě.
Je to vlastně další povedený díl. Ale až nyní jsem si uvědomil, jak jsou druhý, třetí a čtvrtý díl cyklické. Kellen přijde do nějakýho místa, trampoty, vyhraje, jde dál. A tahle cykličnost se bohužel opakuje i v nějakých frázích nebo dokonce vtipech.
Jinak je to jak říkám, povedené. Rozvedení černého stínu bylo zajímavé, nové specifické postavy (například Butelios), stále skvělá Neph s Ishakem, vyvíjející se Kellen (byť stále safra tvrdohlavý). Jen tý esoteriky na mě bylo možná až až (zkrátka mám radši hybridní světy, ale to je ostatně můj problém).
A co nemohu pominout, je užvaněnost. Na jednu stranu fajn, že člověk nemusí knihy číst v pořadí, na stranu druhou tak trpí všichni ti, kteří je v pořadí čtou, vysvětlováním naprosto zřejmých principů.
Stále je to humorné a dobrodružné, nicméně to klopejtá. Příště snad líp.
(Okrajově - banalita, ale až ve čtvrtým díle mě dopálil ten příšernej medailonek.)

16.08.2020

Existují takzvané srdeční záležitosti, které nelze hodnotit objektivně, poněvadž v dětství jsem těmto dílům propadl. Harry Potter, Lovci mamutů, Od andulky po žížalu (jo, vážně). A na vrcholu sídlí Alenka.
Tohle není nějaká pohádka. Jak v předmluvě píše Švankmajer - tohle je sen jak ulitý. Charaktery se vynořují a ztrácejí, smysl vše postrádá, je to ujeté, fantastické, divné v nejlepším slova smyslu. Člověk s Alenkou prožívá vše jako sen. A teď ještě pomyšlení, že všecko tohlencto Carroll napsal v 19. století. Jéminkote.
Alenka je průvodce jak dělaný - zvídavý, drzý, svérázný. Mnohem svéráznější jsou však figurky, které potkáváme. Vaněk, Kloboučník (Proč je havran jako psací stůl?) Falešná Želva, Hupity Dupity. Kočka Šklíba, která by uchvátila i nejvíce zásadového milovníka psů. Kandidátní závody Blbouna, mnoho skleníků na okurky, zimní chrousti živící se pivem a obrázkovými novinami, sídlící v odložených slaměných kloboucích.
Hlava mi nebere, jak v tomhle někdo může hledat hlubokou myšlenku. Však se vše zmítá v moři nonsensu. Říše divů probudí ve čtenáři zvídavost, fantazii, imaginaci, představivost. Slovní hrátky jakosti nejvyšší. Tohlencto je kniha, u které doufáte, že ji vaše dítě našmátrá v knihovně a začne si v ní zaujatě listovat.
A teď k překladům - kéžby se nějaký překladatel odhodlal přeložit Alice jako Alici. Ale nevadí. Četl jsem Císařův překlad a v podstatě nemám větších výtek, obdivuhodné na rok čtyřicátý sedmý (až na Čínskou Kočku - nutno uznat, že Kočka Šklíba je mnohokrát libozvučnější, případně množství přechodníků může být pro dnešního čtenáře rušivé, ale k bizarní atmosféře světa se mi to docela hodí). Žvahlav mi sedí znatelně více než Tlachopud. Jen ta Alice, to zamrzí, no.
A teď k vydání od dybbuku - fenomenální. Nejsem knižní fetišista, ale krása střídá nádheru, fakt že jo. Doplnění básní a dopisů dětem. A zejména - Švankmajerovy ilustrace. Neexistuje patřičnější ilustrátor, byť se pojetí Švankmajerova smýšlení od Carrollova světa krapet liší. Ale ty koláže, pastva pro oči.
Tak jsem si rozplývání neodpustil. Alenka je dílo univerzální. Doporučeno všem, vždycky, všude, nehledě na to, jestli jste lakýrník, kojenec nebo třeba Vaněk.
Musel bych přepsat celou knihu, ale alespoň zde zlomky bžundy:

„...a bydlely v hluboké studní –“
„A čím se živily?“ řekla Alenka, která se vždy velmi zajímala o otázky jídla a pití.
„Živily se sirupem,“ řekl Plch po chvíli přemýšlení.
„Tím se přece nemohly živit,“ poznamenala Alenka jemně; „to by jim bylo špatně.“
„To jim také bylo,“ řekl Plch, „velmi špatně.“
(s. 74)

„Ale vždyť máte k sedlu připevněn úl – nebo něco jako úl,“ řekla Alenka.
„Ano, to je velmi dobrý úl,“ řekl Rytíř nespokojeným hlasem, „jeden z nejlepších. Ale ještě se mu jediná včela nepřiblížila. –A ta druhá věc, to je past na myši. Asi myši odpuzují včely – nebo včely odpuzují myši, nevím.“
„Divila jsem se, nač je ta past,“ řekla Alenka. „Není příliš pravděpodobno, že by na koni byly myši.“
„Snad ne příliš pravděpodobno,“ řekl Rytíř, „ale kdyby přece přišly, já je nemíním nechat běhat, jak se jim zlíbí.“ (s. 214)

12 15.08.2020