lubtich komentáře u knih

Existují takzvané srdeční záležitosti, které nelze hodnotit objektivně, poněvadž v dětství jsem těmto dílům propadl. Harry Potter, Lovci mamutů, Od andulky po žížalu (jo, vážně). A na vrcholu sídlí Alenka.
Tohle není nějaká pohádka. Jak v předmluvě píše Švankmajer - tohle je sen jak ulitý. Charaktery se vynořují a ztrácejí, smysl vše postrádá, je to ujeté, fantastické, divné v nejlepším slova smyslu. Člověk s Alenkou prožívá vše jako sen. A teď ještě pomyšlení, že všecko tohlencto Carroll napsal v 19. století. Jéminkote.
Alenka je průvodce jak dělaný - zvídavý, drzý, svérázný. Mnohem svéráznější jsou však figurky, které potkáváme. Vaněk, Kloboučník (Proč je havran jako psací stůl?) Falešná Želva, Hupity Dupity. Kočka Šklíba, která by uchvátila i nejvíce zásadového milovníka psů. Kandidátní závody Blbouna, mnoho skleníků na okurky, zimní chrousti živící se pivem a obrázkovými novinami, sídlící v odložených slaměných kloboucích.
Hlava mi nebere, jak v tomhle někdo může hledat hlubokou myšlenku. Však se vše zmítá v moři nonsensu. Říše divů probudí ve čtenáři zvídavost, fantazii, imaginaci, představivost. Slovní hrátky jakosti nejvyšší. Tohlencto je kniha, u které doufáte, že ji vaše dítě našmátrá v knihovně a začne si v ní zaujatě listovat.
A teď k překladům - kéžby se nějaký překladatel odhodlal přeložit Alice jako Alici. Ale nevadí. Četl jsem Císařův překlad a v podstatě nemám větších výtek, obdivuhodné na rok čtyřicátý sedmý (až na Čínskou Kočku - nutno uznat, že Kočka Šklíba je mnohokrát libozvučnější, případně množství přechodníků může být pro dnešního čtenáře rušivé, ale k bizarní atmosféře světa se mi to docela hodí). Žvahlav mi sedí znatelně více než Tlachopud. Jen ta Alice, to zamrzí, no.
A teď k vydání od dybbuku - fenomenální. Nejsem knižní fetišista, ale krása střídá nádheru, fakt že jo. Doplnění básní a dopisů dětem. A zejména - Švankmajerovy ilustrace. Neexistuje patřičnější ilustrátor, byť se pojetí Švankmajerova smýšlení od Carrollova světa krapet liší. Ale ty koláže, pastva pro oči.
Tak jsem si rozplývání neodpustil. Alenka je dílo univerzální. Doporučeno všem, vždycky, všude, nehledě na to, jestli jste lakýrník, kojenec nebo třeba Vaněk.
Musel bych přepsat celou knihu, ale alespoň zde zlomky bžundy:

„...a bydlely v hluboké studní –“
„A čím se živily?“ řekla Alenka, která se vždy velmi zajímala o otázky jídla a pití.
„Živily se sirupem,“ řekl Plch po chvíli přemýšlení.
„Tím se přece nemohly živit,“ poznamenala Alenka jemně; „to by jim bylo špatně.“
„To jim také bylo,“ řekl Plch, „velmi špatně.“
(s. 74)

„Ale vždyť máte k sedlu připevněn úl – nebo něco jako úl,“ řekla Alenka.
„Ano, to je velmi dobrý úl,“ řekl Rytíř nespokojeným hlasem, „jeden z nejlepších. Ale ještě se mu jediná včela nepřiblížila. –A ta druhá věc, to je past na myši. Asi myši odpuzují včely – nebo včely odpuzují myši, nevím.“
„Divila jsem se, nač je ta past,“ řekla Alenka. „Není příliš pravděpodobno, že by na koni byly myši.“
„Snad ne příliš pravděpodobno,“ řekl Rytíř, „ale kdyby přece přišly, já je nemíním nechat běhat, jak se jim zlíbí.“ (s. 214)

12 15.08.2020

Achychouvej, Samanta opět nezklamala. Už Ptáci v ústech jsou dle mého unikátním souborem povídek z hybridního světa. A tady to není jiné - titěrný formát knihy a zároveň nadměrný font nabízí kratičkou, nicméně strhující podívanou.
Ocitáme se kdesi na argentinským venkově. Ovšem ještě předtím se ocitáme na lůžku na pohotovosti, kde se David snaží z Amandy vymámit (byť on si je všeho vědom) skutečnosti, které ji na pohotovost dovedly. Amanda povídá a David ji stále usměrňuje, lpí na detailech - což mi přijde jako výtečný prvek, neboť sama účastněná postava určuje styl. Ten je úsečný, strohý a naléhavý.
Ze začátku je vážně skličující, že si mnoho věcí nedokážete racionálně vysvětlit. A tísnivá atmosféra pokračuje a události zůstávají nevysvětlitelné, Amanda nás totiž zásobuje i mnohými zbytečnými informacemi, na což David automaticky reaguje „to není důležité“.
Témat je doopravdy požehnaně. Nejintenzivněji na mě zapůsobila to mateřské pouto mezi Amandou a Ninou, ta záchranná vzdálenost. Dítě neví a matka trne. Nit pouta se však rozmotává jako celý příběh. A strach, paranoia. Obavy Amandy z jakékoliv možné překážky („Nejdřív musím vědět, co je kolem domu. Jestli tu jsou psi a dá se jim věřit, jestli tu jsou příkopy a jak jsou hluboké, jestli tu je jedovatý hmyz, hadi.“ s. 91).
V doslovu je zmíněná podobnost s poetikou O'Connorové, což mohu potvrdit - demolice idyly venkovského prostředí vinou toxických látek.
Znepokojivé a zamotané. Taková je Schweblin. Zasluhovala by více překladů! Oceňuji i skvělý doslov s rozborem kompletní tvorby.
Mimochodem, to, že má nějaké dítě v Argentině plyšáka krtka, mi přijde fakt "kjůt".

Manžel tu plechovku vezme tak a otočí ji tak, abych viděla etiketu. Je to plechovka hrášku, značka, kterou nekupuji, kterou bych nekoupila. Větší než naše, mnohem tvrdší, prostší a levnější druh hrášku. Druh, který bych rodinně k jídlu nikdy nevybrala a který nemohla Nina vzít z naší spíže. Na stole za úsvitu má ta plechovka doopravdy zneklidňující účinek. (s. 55.-56.)

3 13.08.2020

Krásná kniha. Jak mimořádně elegantním grafickým zpracováním, tak především famózními texty.
Sevřené (což je přiléhavé, neboť i motiv sevřenosti je v básních častý) a intenzivní texty. Intimní, ale nevlezlé. Místo zbytečné sentimentality panuje pichlavá ironie.
Bavila mě i nenadálá jazyková hravost („Bestie zmije, jedovatá geometrie.“, „Dnes oslovujeme, voláme: Matko! / Dnes oslavujeme, že nikdo nechybí.“)
Pravý úhel nabízí nespočet možných obratů, které Luňáčková využívá („Co když ale stojím v pravé poledne na ideálním místě, pane doktore?“). Paradoxy a naivní držení se pravého úhlu jakožto jediného spravného úhlu pohledu perfektně zobrazují verše „Abych šla nahoru, musím se propadat, abych byla plná, musím se vyzvracet.
Motivy prostoru, vzdálenosti, uzavřenosti a vyhraněnosti.
Zajímavé jsou také časté „češtinářské“ motivy, kterým dodává kouzlo nová čeština.
Toto je to pravé ořechové.

Na samotě není nic ušlechtilého,
vysvětluji své imaginární kočce
a vracím do lednice víno místo mlíka.
Atmosférické vrstvy musí zůstat neporušené,
abyste byla šťastná, vyplňuje mi doktor čas
při čekání na výtah, exosféra – troposféra,
venku se opírám o dopravní značku,
abych se mohla nadechnout.
Terapie se nezdaří, zdravím svou kočku,
skloním se, pohladím sinusoidu,
prohnutý hřbet, a jdu do lednice pro mlíko.
(s. 33)

6 12.08.2020

Obraz visícího vrabce v houštině, pod nímž se povaluje zprohýbaný plech, roztržená lepenka a děravá ulita, mi bude v hlavě harašit ještě dlouho.
Toto je úchvatné. Existenciální román, v němž jsou patrné i experimentální záměry a využití brankového žánru (deketivky) k vybudování tak znepokojující atmosféry, tomu říkám výkon.
Witold je perfektní postava. To, že další mnohé postavy balancují na hranici karikatury, je šumafix, protože očima Witolda je každý naprosto fascinující osoba plná perverzí. Odpuštění od běžných norem přemýšlení a zamýšlení a dutání nad (zdánlivě) banálními věcmi a událostmi.
A tak začne vytváření světa, kosmu. Jakým způsobem? Nesourodými, ale domněle racionálními asociacemi a souvislostmi jsou budovány interakce v tomto podivném světě. Asociace jsou hlavním motivem, Witoldům galimatyáš myšlenek. Na každém rohu bobtnají další a další asociace, nabalují se na Witoldovu mysl a pomalu ho přivádí k šílenství. Protože i čmouha na stropě může vést k dechvyrážející skutečnosti. Proudy slov (někdy i celá stránka bez tečky, zato čárek je požehnaně), důmyslné opakování a vrstvení.
Vztahy k postavám, úžasný. Nejdříve ponuknutí Fukse k pátrání, které vše nastartovalo. Fukse, který když se vkrádá do pokoje, má s sebou žábu v krabičce. Poté bizarní flirtování s nesmělou Lenou, kolik se toho dá vyjádřit drobným schoulením ruky. A v neposlední řadě poťouchlý Leon, mluvící nepřirozenou mluvou „slovotvorbu nepříšeřil“ (oslovení dcery „pestrá přihodo“), oddaný drobným perverzím. Berg!
Od zhruba poloviny kniha nabývá na vážně znepokojivé atmosféře. Když člověka vyvede z míry čajová konvice, má k tomu plné právo.
Groteskno, pichlavá ironie a Gombrowiczův osobitý absurdní humor. To fakt můžu.

Ne, vrabec to nebyl, ale protože to nebyl vrabec, bylo to nevrabec, a jakožto nevrabec byl to tak trochu vrabec... (s. 86)

A ten konec, když se na poslední straně uděje více než za celou knihu. A zakončení:
„K obědu byla dnes zadělavaná slepice.“
Tomu říkám elegantní zakončení!
Perfektní překlad, promluvy Leona musely být doopravdy překladatelský oříšek.
Výtečný dílo, bavil jsem se od prvních chvil do chvil posledních. S Gombrowiczem jsem ještě určitě neskončil.

Deprimující hojnost souvislostí, asociací... Kolik vět se dá vytvořit z dvaceti čtyř písmen abecedy? Kolik písmen se dá vydedukovat ze stovek plevelů, hrudek a jiných drobných věcí? Z prken boudy, ze zdi jich tryskal také bezpočet, spousty. (s. 29)

...že přece každý chce být sám sebou, a tedy i já chci být sám sebou, kdo například má rád syfilis, samozřejmě nikdo nemá rád syfilis, ale i přece syfilitik chce být sebou, syfilitikem, ono se snadno řekne „chci se uzdravit“, ale přece jen to zní cize, jako kdyby se řeklo „nechci být, čím jsem“. (s. 146)

2 11.08.2020

Přečetl jsem to v závěsu za pře/o (zakroužkujte variantu dle libosti) ceňovaným Jezerem. A je to stále stejná písnička.
Neurčitý časoprostor protentokrát poskytuje více indicií k určení (já tipuji oblast Afghánistán-Indie, vzhledem k francouzskému kolonialismu možná Sýrie?), konzervativní společnost, v níž je muž nadřazen ženě. Patrná je angažovanost a problémy dnešního světa, stejně tak jistý feminismus (článek na iLiteratuře „Proč nejsem feministkou“ od Bellové řadím mezi nejlepší vyjádření k femisnismu vůbec). Prostředí není ani tak drsné, jako mlhavé a chmurné.
Postavy jsou ale neukotvený jak ponorka. Zejména Mona je rozvrkočená až běda. Řada iracionálních rozhodnutí z ní dělá osobu, která se přemění na to, co je v ději zrovna třeba. Pouto s Adamem z ničeho nic, proč zrovna tento voják ze spousty zraněných? Postavy vedlejší jako Monin otec jsou naopak povedené a dokreslují politickou situaci. Pasivního Kamila jsem si oblíbil.
Co je pokrok oproti Jezeru, tak vícevrstevnost a složitost vyprávění. Více náznaků a méně popisu přispívá atmosféře. Otázka je, zdali tyto nedořečenosti jsou rozluštitelné, neb "indicií" není zrovna příliš. A naopak závěr je až příliš mnohomluvný - Bellová zopakuje CELOU promluvu ze začátku, která přímo křičí „bacha i ty nejméně pozorný čtenáři, tadyhlenc je nějaká promyšlená provázanost!“. Bez toho bych se obešel.
Grafická stránka knihy je slast pro oči.
Jsem z toho rozpačitý, páč tohle je poutavé, čtivé a mohlo by to být i kvalitní, kdyby se Bellová věnovala víc propracovanosti postav. Takhlenc je to "jen" dobrý.

2 10.08.2020

Výtečná publikace od českého čtenářologa. Už jen rozhovor s mistrem Veselovským na DVTV mi dal najevo, že tato publikace bude stát za to.
Erudovaně pro odborníky, srozumitelně pro laiky. Spousty provázaných faktů. A co z toho vyplývá?
Čte se u nás dost a internet knihy rozhodně nikterak výrazně neohrožuje. Kvantitativně teda obstojný. S kvalitou už to tak slavný není.
Zejména objasnění přesycení knižního trhu je smutné. A lehce se na to dá odpovědět - jaké instituce sytí knihkupectví jednotvárným brakem? Řekněme to na rovinu, až na vyjímky (Kniha Zlin, Vyšehrad, Odeon...) jsou to nakladatelství pod nadnárodními společnostmi Euromedia Group a Albatros Media. Tohle pohlcování vidím jako jeden z nejzávažnějších problémů, který v knize želbohu uveden není.
Dále překlady - sebestředná Anglie a Amerika (ta představa jednoduchosti těchto končin, když jen 3% jsou překlady!). V tomto ohledu můžeme být rádi za nás rozmanitý trh (a jmenovitě poděkovat fra, Rubatu, dybbuku a mnohým dalším, kteří se o toto zasluhují).
Menší knihkupci jsou v krizi, což je chmurné, stejně jako to, že více lidí zná Euromedia Group než Kosmas.
Pro mne je překvapivé vyšší vybírání podle žánru než tématu. A podle edice/nakladatelství vybírá stejně lidí jako podle obálky? Prokrindapána.
Ve výsledku by to chtělo víc propagovat "současnou beletrii s literárními nároky". To je krok k vyvážení trhu.
DPH v porovnání s ostatními státy je zkrátka směšné, pardon, to chce snížit. Ale cenu knih bych neviděl jako úplně tu nejklíčovější.
Každopádně je dobře, že se čte. Ale mohlo by se číst "hezčeji".

2 08.08.2020

Očekávání je pěkně zákeřná věc. Ale Cena EU ani Magnéska za prózu není očividně záruka mého čtenářského blaha.
Sledujeme jakýsi apokalyptický svět neurčitého časoprostoru - budiž, tímhle si Bellová ulehčila případné místopisné svízele, ale to není zásadní. Značný je i ekologický vliv.
Prostředí je drsné a znepokojivé. Právě to mě asi na knize nejvíce bavilo - různé zákoutí tohodle zanedbanýho světa. Brutální, nekompromisní mluva, vulgarismů přehršel. A i přes syrovou mluvu autorka občas vysekne solidní metaforu:

...po obličeji se jim modré šminky roztékají v hydrologické mapy... (s. 15)

Fokalizace upřená na Namim je originálním prvkem vyprávění.
Zásadním problémem jsou postavy. Nami je vlastně hrozně rozverný, neukotvený, chová se různorodě, jak se to zrovna v dějové lince hodí - někdy poslušně jak ovečka, někdy vzpurně. To odporuje i rozdělení kapitol podle vývoje hmyzu. Chápu jeho motivaci, ale občas by na ni též zapomněl, nebejt nějakýho zásahu.
Zaza je vlastně jen ženský objekt, Johnny je ten "zlej a bohatej" a Bába tvoří alespoň nějakou neotřepanou personu, to jo. Pokud je vám ale nejsympatičtější postavou opice, která se tam mihne sotva pětkrát na pár řádků, není to úplně v pořádku.
Z děje mám též rozporuplné pocity. Odchod z města - dobrý. A pak začne roztržitý sled náhodných událostí, když se Namiho někdo ujme. Líčeny jsou menší i větší události, z nichž je však pocit víceméně stejný a nezáleží na tom, jestli je to návštěva nevěstince nebo vyzabíjení zvířat na ostrově. Taky bych se obešel bez Namiho blití potažmo erekce na každý druhý stránce, chápu, naturalistický pojetí, ale redukoval bych to. Závěr tenhle mišmaš docela zachraňuje a díky bohu za otevřenej konec.
Dost zajímavých motivů, dost motivů již přeužitých. Dobrý to je, nic víc, nic míň.

„Máš hezkej exém,“ řekne pak Nami ledabyle.
„Jak jako?“ zamračí se Zaza.
„Jako že většina lidí to má celý červený a opuchlý, ale ten tvůj je takovej...růžovoučkej, roztomilej prostě.“
„Aha.“
(s. 38)

8 06.08.2020

Hana je v těžké pozici, co se týče názorů literárně kritické obce. Už jen proto, že to je český bestseller (což je v případě Česka uchvacující pojem, že?). Ale jak já říkám, na bestseller dobrý!
Mornštajnová výborně vypráví. A je řemeslně precizní, vo tom žádná. Umí vytvářet napětí, střídá roviny, je naléhavá, nechává čtenáři prostor pro domýšlení. Strohý jazyk se k silnému prostředí též hodí, možná bych se té strohosti držel doopravdy co nejvíce. Jakmile se Mornštajnová pokouší o nějaké trochu barvitější metafory, boří se do bažin klišé.
Celá kniha je vlastně lidská, tak bych to shrnul. Bez příkras, bez tlačených emocí. Rozporuplné i měnící se postavy, zejména Miru si člověk oblíbí.
Historické prostředí je využito solidně. Minimálně první dvě části. Z vyprávění Hany mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu se pěkně prolínájí dvě časové linky, na stranu druhou - ta z Terezína a Osvětimi klopejtá. To je ohraná písnička, jasný, bylo to tam špatný, chápeme to. Pro návaznost textu je to přece jenom žádoucí, i tak bych byl rád, kdyby se u historických románů autoři pokoušeli děj situovat do méně známých epoch/míst.
Přinejmenším je Hana čtivá. Přinejvětším je to brilantně propracovaná dílo, které rozšíří známost o české kvalitní literatuře.

20 04.08.2020

Něco tak depresivního a sžírajícího jsem nečetl snad nikdy (když neberu v potaz Inventuru Kamila Boušky, to je ale zas úplně jiný kafe).
Místo vyždímání profláknutých historických událostí se Kultánová rozhodla děj situovat do nenápadné doby, nenápadného místa. Už jen za tohle velkej plus, z 60. let 19. století není děl přespříliš.
Naturalisticky líčena atmosféra je v naprostém konstrastu s barvitým jazykem. Tolik nápaditých příměří a metafor, stylistické žně (v přiměřené míře).

Konečně všichni sedí u stolu, tiše obšívá malé drobné knoflíky připomínající uschlé ploštice. Uschlé ploštice nikdy nebudou stačit na jejich obživu.

Dobromysl, to je pro něj pouze název byliny.

Chmurná hnusná atmosféra. Chudoba, bezmoc, ztráta nejzákladnějších hodnot, chybějící láska mezi členy rodiny. Tolikrát v knize Zimmermannovi přejete, ať už se z toho vykope, i přes jeho morální prohnilost. I přes pokřivenost celé rodiny doufáte, že se něco stane a bude líp. Místo toho jde všecko stále víc do kopru, s každým rozhodnutím až do nejtužších kořínků této byliny.
Asi v polovině jsem se začal obávat repetetivnosti, že z toho nelze vykutat více. A ono ejhle. Další rozvinutí i marginálních postav, vzpomínky na mlynářku.
Výtečná psychologie postav. Střídání promluv (jak to říct ohrabaně - myšlenky ve třetí osobě) tomu svědčilo. Třeba u takového kameníka byl velmi akurátně nastíněn pohled samotného čtenáře - je mu Zimmermanna líto, ale zároveň ví, že je to člověk ohavný a že dopadne prachbídně.
Perfektní sugestivní novela, co dodat víc, chci takovýchto historických děl víc!

3 03.08.2020

Dostavily se u mě safryš rozporuplné pocity. A budu se snažit hodnotit bez ohledu na Wildovy směry jako správný formalista.
Co se musí nechat, je skvělá kritika aristokratické společnosti. Pokrytectví, povrchnost a hédonismus (uznávání Američanů - to jsou teda móresy). A nejvíce ze všeho se mi jeví tahle kniha jako sexistická. Ženy jsou popisovány výhradně z vnějšku a chování Henryho i Graye ke všem ženám (především Henryho výroky se jeví jako úplný spouštěč feminismu) je nepřípustné. A tohle všecko je skvělý, kritika šlechtický třídy, fajn.
Postavy jsou taky dost poštrachaný. Málokterá postava v dějinách literatury je nanervylezoucí jako lord Henry. Mluva v aforismech, v nichž si mnohdy (dokonce i v jedné větě) protiřečí, je rafinovaná manipulativnost na n-tou. Ale co mi hlava nebere, je snad konstantní stav jeho psychologie. Za 18 let bych čekal menší vývoj.
Basil i Gray, byť jsou morálně pokřivení, jsou už jen oběti manipulace a bezmezné touhy/nihilismu. Fokalizace na Grayovi umožnila výborný rozvoj psychologie, to ne že ne.
Naprosto nedostačné je odůvodnění Grayových "menších zločinů" ze zatuchlých částí Londýna. Vzhledem k tomu, že nižší společnost je v knize naprosto opomíjena, jsem se těšil alespoň na popis darebáctví - a vono jen pár stran.
Musím pochválit aluze (zejména na Shakespeara) a upřímně mně i zajímaly Dorianovy sbírky. Co mě ale fakticky nezajímalo, byly tlachy a cancy šlechtické společnosti, z nichž nebylo pověstnou nic vykutáno. Tady bych to vyškrtal, neboť i aforismy Henryho byly po čase dost monotónní.
Oceňuji námět a baví mě představa, že tohle pobouřilo hafo snobů ve viktoriánské Anglii, ale ve výsledku jsem čekal víc, než mi bylo od Wilda namalováno.

7 29.07.2020

No, bylo to dobrý, co s tím.
Civilní básně prošpikované ironií a humorem. Půl na půl poezie x próza, byť upřímně to vidím jako entrování, podstatně se tyto dvě poloviny totiž neliší.
Ta neohrabanost a lhostejnost mě ba. Tohle nejsou lyrický hemzy, prostě slova jedou jak na běžícím pásu, hovorovej jazyk tomu přihrává, do toho jsou ještě metány vulgarismy.
Zejména u prózy to na mě občas působilo jako výkřiky, byť i v takových textech jsou famózní obraty („Pustim si žilou. Plyn nebo porno.“, „Oběsím se na ramínku ve zkoušecí kabince.“)
Časté je také opakování, paralely. Jako v tomto kousku:

SUPERMARKET
Rozcházíme se v supermarketu
U ovoce a zeleniny
si stoupám na stoličku pro skladníky
a koukám shora na tvoje řasy

Na poli nastupuje moje bývalá spolužačka
do vrtulníku se svým otcem
Její otec je primitiv
a ona měla
vždycky nejlepší známky
Nosí bílá upnutá trička
na to že je hubená
má obří prsa
Prý je to z piva
Ani si mě nevšimne
když zavírá dveře vrtulníku
Vrtulník mě přelítne
a pole zelená noci

Rozcházíme se v supermarketu
V nákupním košíku těstoviny
co měly být na zítra
Už se spolu nenajíme
Obědvám u spolužačky
co byla hloupá
apatická
se zelenými vlasy
Její matka se mě ptá na školu
Cítím vůní okurek
Na zahradě mají bazén
meruňkový strom
a lebku mrtvého ptáčka
Nabírám lžíci polévky
„Letos snad dodělám bakaláře“
říkám
Polévka mi teče po bradě
Nesnáším
když mě někdo pozoruje u jídla

A přesto ti
u ovoce a zeleniny
koukám na řasy
Cítím vůní okurek
Její otec je primitiv
a ona měla vždycky nejlepší známky
(s. 39-40)

1 27.07.2020

Zrovna nejobšírnější a nejhodnotnější dílo to není, ale proč ne, ta "message" je pěkná.
Skvělý melancholický ilustrace, text dosti lakonický (4 řádky a šmitec). Mluva cikády pomocí infinitivů je též příznačná.
Opovržení jedincem ve společnosti kvůli jinakosti, pracovní prostředí napovídá i dnešním kancelářským masám. A ta konečná metafyzika, kafkovský vskutku. Plus ten výsměch člověku, to jsem si vychutnal.

Cik! Cik! Cik!

1 27.07.2020

Za břicho se propadám, fakt.
U těhlech "sbírek něčeho" je vždy dilema, jestli to vydávat, když už se to povaluje někde na netu, pseudobásníci na Instagramu by mohli vyprávět. Ale tohle je jiný kafe.
Odposlechy - co kdo řekl, co se stalo (prase kozu potrkalo, haha). Je to všetečný a výborně to vypovídá o bizarnosti všedních okamžiků.
Fuksová se ale odposlouchávaným nevysmívá, nepovyšuju se před nimi. To ostatně dokládají i osobnější glosy. Jakmile jsem viděl, že se tam nachází "tata", věděl jsem, že to bude švandy kopec.
Zajímavý spektrum lidí, zajímavý místa. Děsí mě, kde všude se musí Fuksová pohybovat, páč tolik různorodejch lidí, to se jen tak nevidí.
Něco je nevtipný a trapný, což jako persona nevtipná a trapná umím ocenit.
Mouchy to má, něčemu jsem nerozuměl, ale čert to vem, já se bavil královsky.
Doporučuju číst po kouskách. Vypsal jsem si asi 50 fakt vypečenejch. Tady pár exemplářů, ale dobrý je všecko!:

(91)
Samochvála smrdí, ale dnes mi bodyguard na naší diskotéce sdělil, že „má vytuněnýho šulina” a že „rád znásilňuje”. Těžko dešifrovat poselství jiných sociálních vrstev, ale toto zřejmě byl proletářský flirt, obdoba věty „mám dva lístky na Hradišťan“ od kluků z fildy.

(170)
Berlin pro bobos. Tři prkýnka – nakrájený pařez – stojí 25 eur.
Křiváky se nosí z himálajské vlny.
V hospode nerdky pletou.

(219)
Místní kulturní centrum je kavárna na benzínce, kde včera říkala holka holce:
„On je hlubokej, on není plytkej, on jen říká plytký věci, protože se bojí svojí hloubky.“

(270)
Poprvé v životě čtu články a diskuze pod články. Myslela jsem, že fráze „nejsem rasista, ale...“ je urban legend. Ale ne! Viz: „ Nejsem rasista, ale tyhle bych nechala vychcípat bez výčitek!!!“

(289)
Normcore program Berlín: koupit kamarádkám veganské sádlo, jít na diskotéku ve stodole, kde DJ djuje za pultem z borovicového masivu, koupit si tepláky, jít na výstavu much.

(296)
V tom vedru jsem si vzpomněla na recept rumunských prostitutek na DIY klimatizaci pro chudé: pustí si sprcha, před ní postavíte ventilátor, který rozprašuje kapky po pokoji. Předpokladem ale je, že bydlíte v koupelně.

(306)
„Chtěla jsem si odpočinout od těch uprchlíků u Káti a Škubánka, ale ani to nejde: hledala jsem tam gendrové stereotypy“ (Tribute to Tereza Semotamová.)

3 25.07.2020

Po polském, argentinském, brazilském, rakouském, marockém a francouzském překladu od fra jsem si řádně pochutnal i na další světové lahůdce.
Takhle by měl být dle mého koncipován historický román - politické dění je na pozadí, ale nijak zásadně neproniká do samotného děje a ten není protkán klišoidními tématy (známe od nás nejmenované bestsellery o holocaustu). A upřímně, kdo ví, jak to vypadalo v chudinských čtvrtích v Maďarsku po čtyřicátémosmém?
Špína, chudoba, pokřivené rodinné vztahy. Celou dobu mi přišlo, že Tóthová popisuje prostředí jaksi esteticky, troufalé bych řekl, že zevrubně žensky. Na rovinu - tohle je ošklivý, hnusný. A tím vyjádřila i postoj protagonistů, kteří v tom sice žijí, ale vůči svému obydlí cítí odpor. Atmosféra a prostředí je líčena s detaily, které podporují autenticitu prostředí - jako by tam autorka občas seděla na pavlači a sama čichala kouř z kuchyně. Chvílemi popis spíše odbočuje a pomáhá dokreslení prostředí, což je odpustilné, neboť i tyto mikropříběhy jsou fascinující.
Neskutečně zarážející je ta osamělost postav, které se přitom pořád drží u sebe, což působí dosti depresivně.
Už dlouho jsem si nějakou postavu neoblíbil tak jako Edu. Ta přitom postrádá jakékoliv morální ctnosti. Ale svou pasivitou a drobnými projevy (učení se názvů rostlinek v akváriu, průpovídky v závorkách na konci knihy) si vydobyla mé sympatie. Kor když se u každé druhé zmínky líčí jako "chudák Eda". A vy ani nevíte proč. Protože to je Eda, domyslíte si.
A i přes znepokojivou atmosféru se v ději nacházejí úsměvné chvíle. Kupříkladu útěk husy či pobyt artistů.
Historickej román jak má být. Víc maďarských překladů, prosím!

Když na dvoře trénovali artisti, létaly občas kruhy a kužele až do prvního patra a točily se ve vzduchu. Za nimi bylo vidět jenom velké šedé nebe. Vynořovaly se v pravidelnému rytmu a poté zas tiše mizely, jako by sem vylétaly samy od sebe, jako by dole nebyly žádné ruce, které je vyhazují.
(s. 65)

3 23.07.2020

Nedá se říct, že bych byl z díla Petra Maděry úplně na maděru (zhnusení na vašich tvářích z tohoto prachbídného fóru je zcela případné).
Jsou servírované svižné verše - doopravdy se často báseň jeví jako voda, proudí a neotřele popisované prostředí je v pohybu. Vrství se, nanáší, vpíjí.
V mnohém jsem se motal. A nabyl jsem dojmu, že možná Maděra spíš doufá, že si čtenář v jeho básni něco najde, než že tam doopravdy něco je. Nebo jsem taky nedostatečně důvtipnej čtenář, bůh ví.
A co mi osobně taky moc nesedí, je "básnění o básních". Jakmile se několikrát v básni objeví "báseň", "poezie" nebo nedej bože "básník", je to trochu otravné a zastiňuje to okolní text.
Ale jinak jsou obraty barvité a syté (každá slza je oslepovala/a slepovala).

VII
Použitá bolest, obnošená, jako bys ji koupil z druhé ruky v druhé polovině života, už nemá ten říz, díky bohu,
slupky dolů z cibulové reality, tenké,
průsvitné, sametové strhávání, jež se neobejde bez slz.
Zrcadlo krájí svět na dvě vyvážené poloviny,
voda v osobním prostoru, stoupání hladiny,
přijímání zvuku.
Slupky dolů, i když už tušíme,
že nic než slupky až do středu není.

1 21.07.2020

Červená knihovna už jen (výraz "z principu" mě fakt irituje, ale pro jednou si to dovolím) z principu nebude úplně grandiózní. Láska v popředí není dobrý nápad, to je jen tak pro nic za nic. Ale i tak, vzhledem k době vydání, se jedná o celkem hodnotný kus.
Majetek, pokrytectví, rodinné vazby. Mnohdy jsou úkony jednotlivých osob vážně nervy drásající. A ze všech postav mě nejvíce fascinoval pan Collins - jednoduše řečeno otravný, ale ve společnosti kvůli majetku a vazbám žádaný. To mi přijde naprosto absurdní a zároveň paradoxní.
Postavy často hraničí s karikaturami (Lydie, paní Bennetová...), ale u těch ústředních je psychologie vcelku propracovaná. Na druhou stranu mi přijde pochybná heroizace Elizabeth. Svérázná žena (ale povrchní do jisté míry též, ostatně jako všici). Ale její názory a vjemy byly vážně na úrovni přeletsmítka. Pan Bennet se jeví jako jediný občan s rozumem zdravým, byť na uzdě rodinných vazeb.
Občasná ironie Austenová je pěkně pichlavá.
A dialogy - já vám nevím. Některé vážně parádní, ale nemálo jich působilo uměle a zejména obšírné promluvy mi přišly dost za vlasy přitažené.
Překlad od Kondrysové vřele doporučuji, až na jeden překlep v korektuře jsem nenarazil na jedinou neohrabanost.
Na počátek 19. století vyloženě solidní.

3 19.07.2020

Budu se snažit razantně vyhýbat superlativům. Ale pro Borkovcovu tvorbu mám neskutečnou slabost.
Haraburdí, haraburdí, harampádí. Zbožňuju to. Co všecko může bejt báseň? Básně jsou všude, vyskočí na vás zpoza prořezávky i z internetové seznamky. Báseň je všecko.
Medailonek v latině a věnování střevlíkovi, to je hned vcelku svérázný začátek. A texty frčí jedna báseň (ne že by se vždy četly jedna báseň). Seriózní kousky, glosy, útržky, zlomky, ukradená báseň (drzost!), jazykové experimenty, drobné prozaické útvary. Obrovská různorodost.
To stejný jazyk. Přes klopotný novotvary (lesostinný, sosnomračný, korokmenný) k obrozenecký češtině. Lidově i vážně.
Až nyní mi došlo, do jaké míry je Borkovec (a teď se vyhnu slovíčku environmentální, páč evokuje trochu dnešní pseudoekologický šachry) přírodní básník. Ptáci, brouci, ryby, škeble a kormoráni (moji oblíbení), hmyz. Remízy a skládky. Tohle fakt můžu. Borkovec formuluje pravý vztah k přírodě. Bez estetiky, ale s radostí z poznání.
Z textů sálá neskutečná zvídavost a touha po poznání (přitom neodborná a lehce převedená na čtenáře - kupříkladu při čtení Přesně jako Bill Fay... jsem si musel taktéž lehnout do záhonu a sledovat rostoucí rajčata). Pozorování - to je to hlavní. Míň přemýšlet a víc civět. Zdánlivé banality a všednosti se v Borkovcově podání stávají unikátními. Ve spojení s hravostí a humorem se z toho stává snová kombinace.
Dále mě zaujala propletenost se subkulturami - prospektoři, lidé na seznamkách, rybáři, detektoráři, květináři, pornoherci, vykradači chat. K tomuhle repertoáru by mi úplně seděla například obsluha sběrného dvora.
Takové titěrnosti, jako je elegantní obálka, název a trefné pojmenování jednotlivých básní, jsou sice druhořadé, ale i to musím ocenit.
Nejfamózněji vylisované kusy (musel bych zde vypsat polovinu sbírky), krom nich ještě Z diskuze na skládce (prorezlý lavor má mé veškeré sympatie!):

ODEŠEL ZE ZAHRADY
a už se nevrátil,
nepodal o sobě žádnou zprávu.
V minulosti byl pohřešován.
Zvláštní znamení: vlastně žádné.
Je hezký.
(s. 69)

ZLOMEK LXXXVIII
Protože kolibřík sající květ se podobá hlavě vzrušené kobry,
rozebírám jeden remíz.
(s. 121)

TŘI PÁRY (úryvek)
„Ježíši Kriste, Ane Lynn, asi bys měla zajet ke krajnici,“ řekla Roxy Taggartová.
„A budeš se snažit mě nevytěsňovat?“ odpověděla Ane Lynn.
(s. 105)

SLÁMKA A SLEPÝŠ KŘEHKÝ
Slámka si řekla pro sebe,
že není slámka, že je slepýš křehký.
Slyšel to slepýš křehký a pomyslel si,
že není slepýš křehký, že je slámka.
Každá věc má něco společného se štěstím! I každé zvíře!
(s. 96)

A přinejmenším si zapamatovat, že bažant kodrcá, hada do hlavně nenabíjej, kazí zbraň! a ledňáček krade.
Nebo že někdo může civět jako kocour do prořezávky.
Klenot je to, řekl bych, ale ke skromnosti přístupu Borkovce se to nehodí. Takže bych řekl, že tahle sbírka je spíš takovej prorezlej lavor.

3 19.07.2020

Jak na houpačce.
Já vám nevím, ale pokud něco působí nemastně a neslaně, tak na povídky Miroslava Pecha bylo použito soli i másla pomálu.
Antihrdinové se cítí osaměle - budiž, z toho by šlo něco vykutat. Problém nastává, že se jednotlivé postavy dost často opakují (muž středního věku mající sváry s manželkou příkladem jest) a působí byť zajímavě, ale ke konci už hlavně ohraně.
Lakonický styl je k líčení znepokojivé atmosféry výstižný, jazykový juchuchu čekat nelze, ale účel spádu a dynamiky to bezesporu plní. Docela pěkně jsou budovány i nucené dialogy.
Jako celek to ale nefunguje. Pobavilo mě stejné ošacení na návštěvu natáčení porna a "do cukrárny", řidič autobusu rezignující na řízení autobusu a vyvrcholení nejdelších povídek (Lehátko, Kousek křižovatky), do kterých však nasoukal Pech tolik balastu, že to stejně kýženej efekt nemá.
To je na 11 povídek prostě málo, nebo jsem měl jen pech na pochopení myšlenek pana Pecha (jakože Pech-pech, chápete, fór za všechny prachy).
Ale tak alespoň zářnej komickej moment zde předhodím:

Mívám zavřené oči. Chodím s rukama v kapsách. Nemůžu však chodit s rukama v kapsách a se zavřenýma očima.

Mimochodem, chybějící očíslování stránek 36-38 a 60-61 mělo ňákej hlubší smysl? Ne že by mě to zarazilo/pobouřilo, ale je to krapet podivné.

1 16.07.2020

Jedním slovem fantasmagorie.
Kuřimská kauza jako námět je značná, ale snažil jsem se co nejvíce vymanit ze sevření znalostí, abych mohl být sytě překvapován. I tak jsou líčeny tak ohavné a kruté skutečnosti, že si člověk říká, jak je možný, aby se takováto zvěrstva doopravdy děla.
Co je faktem faktoucím, je to, že kniha je neskutečně rafinovaně konstruována. Postupné odkrývání skutečností, apolepse, prolepse, sem tam - v tomhle se Knapová vyřádila a syžet je z toho přímo učebnicovej.
Prvních 300 stran jsem to fakt hltal, dost roztodivných postav, které jsou trefně popsány. Líbí se mi, že téměř u každé postavy je rozpracováno i její dětství, které se na osobách později projeví.
Co však bylo děsně iritující, byly promluvy samotné vypravěčky. Chápu, Knapová jako novinářka má tendence nastínit okolnosti zpráv, ale tohlencto mi do toho vůbec nesedělo, zdlouhavé a nicneříkající části byly zbytečným sukem ve dřevě poutavého vyprávění.
Styl Knapové je osobitý, květnatý, oceňuji začlenění brněnského dialektu. Některé metafory jsou doopravdy pěkné a perfektně líčí všednosti („V prázdné lahvi od vodky se odrážela silueta dalšího dítěte, vlnila se jako neuvázaná loďka na rybníku, nejistá, neukotvená, ale neschopná odplout" s. 48), občas jsou ale obraty působí dost křečovitě nebo naprosto zbytečně, ve stylu "haha, jsem napsala celulóza místo toho, abych napsala dřevo, husťárna ne?".
Ve výsledku to je povedená, strhující, občas drhnoucí podívaná. Když neberete v potaz existenci skutečné události, ovšemže.

15.07.2020

Očekával jsem nějakou francouzskou adaptaci Švejka a ono ejhle, dostal jsem experimentální humoresku plnou legrandy.
Čert vem příběh, ten je poněkud banální. Kar- (též řečený například jako Karaňák, Karabum či Karasplaš) je voják (ale mohl by to bejt i abstraktní arménský básník z Paříže, pojídač jogurtů či Slavofil, bacha na to) a nechce jet na vojenskou službu do Alžírska. Chtěj mu v tom pomoci přátelé kolem vypravěče v čele s Henrim Pollakem, vlastníkem toho věhlasného kola s chromovanými řídítky. No a to je všecko.
Ale styl je fakt rarita a tolik figur jsem viděl naposledy, když jsem si hrál s cínovými vojáčky. Ať už jsou to autorské promluvy k čtenáři, dokola opakující ujišťování se o podrobnostech (kolo nemůže být popsáno bez řidítek!) i přirovnání krku k nedovařenému kuřeti. K tomu i stránka na zastávku při čtení, to je galantní. A rejstřík toho všeho v zadu, byť teda asi není kompletní, ale ty "atd. atd." si dokážu živě představit.
Vypravěč srší intelektem, to beru, sám autor Peréc musel bejt třída.
A všechno je to pochopitelně chlámáníhodné, francouzský humor zřejmě mohu/můžu.
Dodávám pár anekdot, ale je jich tam mnohem větší fůra:

Odpoledne jsme uklidili, protože byt byl opravdu špinavý a nebylo by hezké uvítat kamaráda, kterému jsme chtěli vykloubit loket, v opravdu špinavém bytě.

...zlomit Karalaharimu ruku, že je to zatraceně nebezpečné, že když mu dáme injekci, tak nebude nic cítit a zlomíme mu nejenom ruku, ale rozsekáme kloubní pouzdra, rozsakrujeme klouby, rozerveme šlachy, vyrveme vazy, rozmanžírujeme snopce a vůbec celý ten krám bude na cimpr campr.

2 12.07.2020