lubtich komentáře u knih

Dnešní chod:
Fůra metafor servírovaných na podnose.
Tohle je něco naprosto nezvyklého. Pokud mají literární teoretici občas problém rozlišit novelu a román, tak to je ještě slabej odvar. Tady je specifický i literární druh. Zkrátka takovej kapesní atlas poetičností, do nichž se ale přecejenom vklínilo něco prozaického (byť teda básní je znatelně míň, ale výrazově je to na stejný bázi, nezáleží, jestli párkrát stisknete enter nebo ne, žejo). Některé texty se charakterem blíží až k fejetonům z Petříčků (třeba Seminář, Tulačky), ale spíš jsou to 2-3 stránkové zápisky. I tak to působí uceleně. Borkovec je prostě vynikající pozorovatel (ale skrovný, s. 49:
Nejsou „vydlabaní z tvrdého dřeva“, jsou bílí, jako by zrovna svlékli krunýře, jsou měkcí a bledí. Zdá se, vypadá to. Ach, lidské metafory o zvířatech a chudé člověčí oko.)
Svůj rajón prostě pročeše od dlažby až po okapy.
Jo, taky mě pár textů dost minulo a působilo útržkovitě. Ale ta zvědavost, kterou mě naplnilo nahlížení do odložených aut, pozorování detektorářů, buldozer, konverzace o hácích a další habaděj věcí, mě hnala dál.
Pár pěknejch částí (ale upřímně, vypisoval jsem si nějakou frázi z každý druhý strany, páč je to metaforami vycpané jak medvěd v Národním muzeu):

Hleny vyvržených medúz - moře kašle.

Jako by zmiji znovu navlékli do svlečené kůže.

Ubohé přechodníky, na než se tak dobře rýmuje; z překladu vždycky nakonec vyškrtnuté nešikovné pohádkové bytosti: skřítci Přechodníčci.

Perfektně využité prostředí rezidenčních pobytů. Na to, že autor řekl že „Nejméně půl hodiny denně se zabývám průvanem", zužitkoval zbytek času báječně.

01.05.2020

Velká divočinová senzace.
Úplně to ve mně probudilo zvídavost, zapojení bádání a vědy do poezie, to je perfektní každým coulem.
Křoví jako kolaborant. Železniční náspy. Atomová jádra ve tvaru hrušek. Plachá odpadní roura.
Poté, co jsem viděl rozhovor o knize, ještě musím vyzdvihnout ty povolání v třetí části. Ta snaha si o tom zjistit doopravdy všechno (autor psal na Twitter kosmonautům, lidem, co pečují na Antarktidě o flóru, geologům) ve mně evokuje tu urputné nadšení. A to nadšení zdařile převést i na čtenáře.
Nejvíc jsem žasnul nad nejtenčím segmentem aneb nad tímž, jenž je schopen provádět fotosyntézu.

túje

až to tu objeví
řeknou že invazivní
divočina pohltila asfalt
domy i křehké květy automobilů

všechno začaly túje
pohltily bezbranné bezbranné zahrádky motorestů
pak se přidaly břízy
břízy ty vždycky

ale za všechno mohly túje
túje vy svině (s. 37)

mysl uprostřed noci

potají vyhazuje odpad
do zapomnění

zapomnění už přetéká přes okraj
bude potřeba ho vyvézt

zavrtáváme roury do ztracena
zapomnění podemlelo hlínu
vrací se v potocích

kormoráni pstruzi a velryby
mají zapomnění plná břicha

i ve francouzských pyrenejích
prší z nebe
velké množství zapomnění (s. 57)


jo a mimochodem, graficky je to taky jeden velkej skvost, nejen Perplex a Fra mají setsakramenstky pěknej vzhled knih.
ale jedno je jasný: Žádná z těch básní nebude nikdy lepší
než sumýš!

5 24.04.2020

Než spustím ódu na tohle veledílo, tak se musím rozplynout nad tím konceptem, kterej se mi zkrátka neskutečně líbí, a to že autorka využila znalosti prostředí které zná:
1. Filmařina (minimálně dle studia FAMU usuzuji že ano) - výtečné vylíčení , ostatně to bylo vidět taktéž na dialozích, které byly "živé" v nejlepším možném slova smyslu.
2. Vztah k samotnému kraji. A to mi přijde senzační, autorka prostě popisovala to, co zná, kde často bývá, nedostala se to geografických svízelů (čímž narážím na mnohdy zbytečné vedení románů do různejch krajin, vo kterých nemám autor šajna, aneb nejmenovaná novela z prostředí Anglie, kde autorka používá přísloví typu "jak Brno". Tady to bylo prostě podáno autenticky.)

K celkové skladbě, nějak jsem odtušil takové 3 roviny:
- Vztah Huga a Iry
Byť se asi polovina jejich soužití se skládá z cesty autem, tak ta psychologie byla popsána výtečně, těm jejich již zmiňovaným dialogům prostě nescházelo nic. Ta ambivalence jejich vztahu měla perfektní vývoj.
Oběma neztrácí charisma, ale Hugo prostě naprosto převažoval.
Člověka, kterej ví všecko, byl všude, má hafo zájmů (kupříkladu "přednášky" o cestařství):

„Takový kvalitně udělaný podlaží! Já ty Němce za tu důkladnost fakt obdivuju!”
„Ona ta důkladnost měla historicky i dost stinný stránky."

Hugo dokáže určit stáří patníku z první republiky i plaňkovýho plotu (a to tam fakt je, nekecám). Tohle naprostý dobroduštví zároveň dobře cloumá s myšlenkami/psychologií obou postav, takže to nevidím jako takové klišoidní hrdinství.
Ira není taktéž vyloženě prostoduchá. Její uštěpačný promluvy měly něco do sebe a její roje myšlenek jakbysmet.

- Detektivní sféra
To už takovej efekt nemělo. Ne že bych se nerad kochal těmi prapodivnými postavami (polský farář se dvěma psi, majitel antikvariátu škrabájící pastelky, náhodnej známej co vyrábí podlažní eskalátory), ale bylo to popsáno dost vágně a postupem času jsem na to spíš zapomněl ( což bylo v podstatě dobře, páč zbylé dvě roviny hrají podstatnější roli).

- Krajina
Tohle bylo nejsilnější. Tady nejvíc vynikl autorčin vztah ke kraji. Ten citlivý popis prostředí, který dokázala přenést i na postavy. K tomu postupně dodávaný historický kontext, hledání pitoresknosti v ošklivosti. Z těch jednotlivých popisů prostě sálala ta atmosféra. Myšlenka "vytěženýho kraje" mnohovýznamově je rovněž silná.

Ještě bych tak dodal, že autorka má výtečný styl, hrozně mi to sedlo. Takové ty barvité popisy opomíjených věcí, nebo třeba i pocitů ( mé oblíbené „máchala čajový pytlík v hrnku tam a zpět jak vzteklá pradlena").
Jsem u vytržení a mám chuť do vytěženýho kraje trandit, poněvadž i drenážní trubky, vlnitý plech v kopřivách či bludný balvany si zaslouží pozornost.

4 23.04.2020

Vychrlím to zcela spontánně:
Kdo by prostě neprahnul vědět o Mlžném úřadu, připečenejch lidech k sobě nebo prostě jen o sešlosti, která chce nevině zahrabat králičici?
Já jsem si tedy debužíroval.
Je to správně absurdní a na stranu druhou, naprosto všední. Člověk ne že by se vyloženě za břicho popadal a propadal ve smích hurónský, ale zakřenenísehodných úseků je tam požehnaně.
Snad poprvý musím ve sbírce povídek říct, že lepší byly ty delší než kratší (pro představu, nejkratší povídka má sotva 2 stránky), poněvadž při těch bylo vidět, že se pak autor neostýchal čtenáře zamořit všemožnou spletí myšlenek. Občas ty floskule působily až rušivě (Rubikon a hovězí je tím docela zářným příkladem), ale na druhou stranu to upevňuje autenticitu, a veškeré promluvy ke čtenáři (kterejch je taky požehnaně) jej udržují bdělým.
Jazykově je to zámožné hlavně v povídkách v ich-formě. Ta směsice jakési moravštiny-pražáčtiny-venkovštiny...no prostě fakticky gustovní.
Nějakou vyloženě enormní pointu většina povídek nemá, ale samotný téma "diferenciální vnímání reality" je senzační, kor když to autor umí perfektně protkat všedností.
Nějaký ty glosy, co mi nějak tak utkvěly v paměti:

„..a hrušně. Břízy. Všechny stromy. Snad jen stříbrné smrčky moc nemusel.
Neměl ovšem rád prudké změny, těžko by si zvykal třeba na eukalypty.“


„Tak tam seděl se zvratky v dlaních a říkal si, že jídlo z něj jde poslední dobou líp jak slova – ale bohužel stejnou cestou.“

Myslím, že dost obstojný počin od autora, kterej dosud jen překládal ( docela jsem se divil, že třeba pod jeho záštitou je i Ten kdo sedí v koutě).
Takže tohle groteskno hodnotím dost dost zdařile.

2 18.04.2020

Než se vyjádřím k dílu ženy, která v šesti letech naučila chodit kohouta pozadu (škoda, že je to zmíněno až na poslední stránce, být tato skutečnost zmíněna na začátku, čtu ještě s větším zápalem), je nutno říct, že jsem při četbě doplatil na moje nulové znalosti náboženství/jižanského prostředí. Takže jsem se do toho nevžil jak se patří.
O'Connorová vše popisuje bez skrupulí, drsně a sveřepě. Výtečně zachycuje pokrytectví, závist a další hafo záporných lidských vlastností venkova. Páč samolepka venkovského venkova jako "ráje na zemi" je už asi dávno passé (sám to želbohu vidím). Líbí se mi, jak si nebere servítky prakticky s ničím a nebojí se popsat ani takové zdánlivé titěrnosti, jako je obava o otření se kocoura o plynovej sporák nebo bujará radost z neštěstí (,,MY JSME SE VYBOURALI!" ječely děti bez sebe radostí.).
Groteskní závan je všudypřítomný, sardonicky se Connorová nebojí vykreslit zkrátka kde co.
A teď budu brblat:
Tím, že mají všechny povídky dost tragický (nebo jak se to vezme, tragický pro účastníky) konec, tak jsem druhou polovinu povídek dokázal odhadnout ještě dlouze před koncem. Na druhou stranu je to asi při koncepci povídek nevyhnutelné, ale nějaká nečekaná peripetie by občas nebyla od věci.
V životopisu je psáno ohledně toho, že si O'Connorová libovala v používání mnohých jižanských nářečí. Škoda, že v této sbírce dialekt dost zakrněl a občas mi to přijde jazykově až strohé.
Nejvíc se mi do hlavy zaryla povídka Možná záchráníš sám sebe - výtečně vylíčená nemorální zákeřnost. Podobný koncept jsem zmerčil i v Řádných venkovanech (což je vyloženě pojem kontrastní se všemi postavami ve sbírce :D)
Zato náboženská témata pro mě byla těžko skousnutelná a byť jsem se snažil sebevíc, tak jsem se do toho ne a ne dostat (Řeka, Chrám Svatého ducha).
Ale nelze být sebemenší pochyb o okázalosti téhle sbírky. Vágnost mnohých povídek mi však zcela nesedla, naproti tomu bych si dokázal vypíchnout pár dost skvostných.
Americká atmosféra mě asi bude asi vždycky doprovázet pachutí.

4 12.04.2020

Vskutku spletitá záležitost.
Prvních 150 stránek se zdá být jako pěkná rozvleklá veteš. Ale opak je pravdou, hned ze začátku vytanulo pár (pro mě) brilantních skutečností:
- Postavy. Grandiózně provázané. Na první pohled působí fakt jak ze špatný grotesky, ale postupem času se snad z každého stane osobitá persona/pozitura. Výtečná stratifikace postav, stejně tak psychologie.
Za mě taktéž věc k dobru - vidění děje z perspektiv téměř všech postav. Člověk má pak excelentní obraz o plošném vědomí osob.
Na což navazuje další bod - kniha nemá hlavní postavu. Jedině dobře, nějaký rádoby sečtělý hajdaláčky, případně (a teď si půjčím označení od jednoho nejmenovaného politika) oPskurné raketýry zrovna nemusím. Ze začátku jsem se snažil si jako nějakého hlavního "hrdinu" (spíše nekňubu) vsugeroval Oblonga, ale z toho krom sympatií nic kloudnýho nevypadlo.
Do srdce se mi zaryl zahradník Salt.

*nejmenovaná žena štkající kvůli smrti blízké*
Konějšivý Salt, reagujíc:
,,Lidé jsou, jací jsou. A všichni jsou divní."

Jones, Hýl, Orélie.... další vosobití oPčané.
- Bylo vidět, že tam chtěl autor nahňácat fakt všecko. Takže to občas fakt působilo jak galimatyáš. Ale prostě je to složitější čtivo, před nímž je křivolaká cesta. Mezi plevelem ve formě jednoduchých divokých fantasy to prostě působilo jako solidní zrno.
- Výtečnej překlad/myšlenka slovních přesmyček. Klóbrc dolů, že to ještě v asociaci s tou latinou dávalo smysl. A i ty verše Oblonga měly svůj šarm.
- Sympatický vykreslení titěrností (závody na koraklech, řemeslnictví).
- Závěr ve formě posezení všech podivínů byl báječnej.
- Jediná výtka - to protkání s dějovou linkou v minulosti byl (pouze drobný) kamínek úrazu. Až přitom jsem si uvědomil, že popis Opskurna je v podstatě takový, jako kdyby bylo vše konané v raném novověku a ne v roce 2017. Myslím, že zasazení hlavního děje do roku... řekněme třeba přelomu 19.-20. století, by působilo věrohodněji. Ale to jsem zas jen šťoura, jen by mi prostě nedávalo smysl odloučení od zbytku země, když přijde Oblong zvenčí a ve městě mají cechy :D

Je to spletitej počin, ale vyplatí se. Je nutno číst vážně bedlivě, i decentní floskule zde mnohdy znamenají dost.
Těším se na další díly, snad se je Host nebude ostýchat vydat :)
A takovej milej hlod na konec:

Okna v horním patře byla zakrytá plachtovinou, nejspíše je vysklil nějaký předchozí výbuch. Nakonec se objevil Boris, obličej umazaný od sazí a oleje.
„Bubliny bublají,” prohlásil.

8 08.04.2020

Po přečtení Stylistických cvičení, což bylo labůžo, se obávám, že teď budu trochu měřit dvojím METREM.
Ze začátku se to četlo fakticky dost ztuha a byl jsem pln obav, kor když už na druhé matka Zazi svěřovala do péče její strýce s komentářem "Můžu ti věřit? Rozumíš, nechci, aby se nechala znásilnit celou rodinou" .
Von ten francouzskej humor je vcelku svéráznej, ale docela mi to sedlo.
Postavy byly živé, osobité, brilantní! A z toho lze odvodit, že z rozhovorů většinou vytanulo taky dost skvostnějších chvil. Jen samotná Zazi byla taková maková. Nebo takhle, ona ta její bezuzdná osobnost dělá své, ale po stopadesáté odpovědi "doprdele *to slovo, co ňákej jedinec řekl v minulé větě*" už vám to decentně leze krkem.
Jazykově je to teprve specifická záležitost. Vyloženě jsem z toho uchvácen nebyl, neboť polovina z těch skvostů byl v podstatě fonetickej přepis, což z toho dělá trochu krkolomnější čtení, ale budiž. I tak jazykově dílo opulentní. Snad nejbáječnější mi přišly ty dva fragmenty z původní verze románů, tam byl vidět pravá experimentalita Queneaua!

" Jeho tvář nyní jevila pochybnou transparentnost medúzy na mělčině."

Na konci už se to četlo fakticky kalupem a lebedil jsem si. Všechna čest překladateli, já sotva přeložím papír na polovinu, natož tohlenc.
A tady ještě pár hutnějších chvil, nebo prostě to, co se člověkoj vryje do paměti:

"A co vyváděl s bombama, ten váš pařez? Chytal je do náruče, aby nevybouchly?"

"V čem to spočívá?" opáčil. ,,Tak třeba ve vyhazovaní smetí."
Popadl chlapa za límec, vytáhl ho na chodbu a shodil ho do nižších krajin."

4 30.03.2020

Přírodní lyrika jak se patří.
Ten nejlahodnější výběr Borkovcova citlivého pozorování. Přírodní motivy, ale občasně propleteny i činností člověka (ty se mi líbily obzvlášť!).

…sami tou změtí (otepi kůry, v blátě otisky řetězu, ukoplý ryzec, lesnické značky, lahve
– samí přátelé). Možná jsme tam již zůstali a zvolna se měnili v kapesní nože
anebo šupinaté bedly na mělčině větví…

Cit pro novotvary (račež, ploskolebí) a zároveň i závan lyriky intimní.
A ta živá řeč, famózní.
Celkově bylo pozoruhodné pozorovat progres samotné tvorby, změny prostředků.
Nejvíce mě nadchnuly vybrané texty z Poustevny věštírny a loutkárny, Needle-Booku a především Polních prací (což je ostatně dílo, přes které jsem se k Borkovcově tvorbě dostal).
Výtečná je i esej, týkající se vzpomínání na matky jeho matky, otce a otčíma. Byť se jedná o jedinou prózu ve sbírce a zřejmě dodatkovou k ucelení A. B. A. F..
Dle mého nejskvostnější, s. 79, ze sbírky Polní práce:

Co děláme? Zabýváme se prostorem,
mlčíme – mrtvé necháváme spát.
Řežeme stromy, ohrazujem kompost,
chycené myši vyklápíme z pastí.
Večeři nosíme si do zahrady,
do pokoje si odnášíme chvojí.
Žluté ho navracíme zahradnímu ohni,
sladký kouř se nám válí v šatnících.
Vpodvečer z okna pozorujeme zeď,
mluvíme tak, že mrtvé nebudíme.
Mezi nábytkem se spolu milujeme
těly, jež nejsou opak prostoru.

Brilantní počin, jednoduše řečeno.

Mimochodem, nevím čím to je, ale přijde mi, že poslední dobou se mi vrývají stále více do hlavy túje. Ve sbírce Jonáše Zbořila jsou označovány jako svině, zde jsem viděl několikrát zmíněno, že jsou túje kolmé.
Už vím, co mi bude v nadcházející dnech harašit v hlavě - túje jsou kolmé svině!

1 27.03.2020

Škvár jak se patří.
Celé dílo je propleteno naprosto absurditou - což mě neskutečně bavilo, nic nebylo předvídatelné.
Postavy se točily jak na kolotoči, samotnej Nick Belane je specifická pozitura, ale člověk si ho oblíbí chtě nechtě.
I ty vulgarismy jsem překousl, co asi jiného čekat od amerického románu že :D občas z toho vytanula i docela žertovná chvíle, byť jednodušší, ale pro vesnické křupany jako jsem já,zřejmě dostačující:
„Ale já tu kurvu zaženu tak daleko, že už ji nikdy neuvidíte!”
„Já si nemyslím, že je kurva, pane Belane.”
„To je jen takovej slovní obrat. Nechtěl jsem tu děvku urazit.”

A v čem jsem si lebedil úplně nejvíce, byly takové ty náhodné extmpore v textu, jen tak z ničeho nic:

Pak jsem jel domů. Vrhnul jsem se na kuře a bramborový salát. Jedním grapefruitem jsem si kutálel po koberci.
NEBO
Jenom tak vegetujeme jako zelenina. I já. Nevím, jaký druh zeleniny jsem. Cítil jsem se jako tuřín.

Zkrátka k pokoukání.
Ke knize jsem se dostal dost povrchně. V anotaci knihy Petříček Sellier a Petříček Bellot se nachází věta „Máte rádi Bukowského?”
Nyní mohu dít, byť pouze dle jednoho díla, že bezesporu ano.

7 24.03.2020

Autor se s tím doopravdy nepáral.
Popis naprostých zvěrstev, bezskrupulózností, zkrátka brutálně drsného života v Maroku.
Nejvíc mě asi zaskočil začátek, časem jsem už ty ohyzdnosti tolik nevnímal (možná to bylo tím, že i s rostoucím věkem Šukrího se trochu vytratily).
Během čtení je na vás vychrleno enormní množství postav, které jsou zase po pár stránkách zapomenuty, zkrátka správnej chaos, kterej se hodí i k atmosféře prostředí.
Líbil se mi světlý moment (byť již téměř na konci) z vězení, kde se Šukrí setkává se slovy, to ve mně zanechalo dojem.
Pocity ze čtení jsou i tak dost churavé - zejména ten popis neřestí byl na mě sakva silnej šálek kávy.
Čistej naturalismus a kniha je napsaná perfektně, znechucení z té zhýralosti a zbídačenosti mi však nedovolí dát více než 3*.

2 20.03.2020

Zabrousil jsem troufale do fantasy a inu, zhrzen jsem nebyl.
Co je na téhle sérii vážně brilantní, je to hlavní pometlo. Jakmile je ústřední postava takovej truhlín, tak se s tím velice jednoduše lze ztotožnit :d
Dále se mi líbí i okolní osobité postavy (především ten Reichis měl vcelku povedené hlody, trochu škoda, že jeho haťmatilce nerozumí i další postavy, mohlo by pak dojít i k bezprostřednějším rozhovorům).
Jedinou výtku mám snad občas až k příliš kvapnému spádu – během pětistránkové kapitoly zhyne 5 lidí a v kapitole další se jede jakoby nic, možná by občas barvitější popis nebyl od věci.
Četlo se to jedna báseň a pocity z toho jsou potěšující, takže proč ne že.

2 16.03.2020

Tak jak tuto knihu uzmout za pačesy.
V první řadě je třeba říct, že je rozhodně více seriózní nežli humorná. To jsem asi neočekával, na druhou stranu - každá kapitola je protkána úryvky z jednoho díla (dané dílo je předmětem bádání z daného úhlu pohledu), kde se už nějaké ty žertovné části nacházejí. Což je první chvályhodná věc - jakkoli kniha na první pohled odrazuje od čtení, tak samotných literárních odkazů je v ní nespočet.
Samotná myšlenka je bezesporu dobrá, ale dovolím si v něčem s autorem rozporovat:
Jakmile knihu nečtu a následně jsem nucen o ní mluvit, tak používám mluvený projev, slova, pochopitelně. Kde však tyto slůvka pobrat? Pochopitelně, z četby. Proto bych bral "rady" v této knize vážně pouze jako nouzové, nikoli tak, že nečtení knihy v nás zanechá lepší dojem než samotné čtení.
A druhá výtka - pár kapitol bylo možná až příliš šitých na míru knižním odkazu, který se v ní nachází.
Někde zas samotný název kapitoly nesouvisel s daným textem a spíše se autor řídil stylem „jdou lidi a ptají se selky: Šly tudy děti? A selka odvětí: Já seju len”.
Nemohu říct, že mi kniha v něčem nerozšířila obzory, docela mě to i chytlo. Jak sám ale autor nabádá, možná že ani tuto kniha není třeba číst.

1 13.03.2020

Saprlote, bavil jsem se královsky! Vážně, tohle bylo literární žůžo pažůžo. Přiznávám, nebyl jsem naprosto seznámen s autorem a vybíral jsem knihu dle obalu (ano, jsem povrchní, ale už jen z obálky sršela frapantnost). Nyní ale už neodmítnu žádnou "měrkovinu". Bavilo mě prostředí (masožravý pařezy, lítající pečení holubi, oslové na bioplyn), bavily mě postavy, byť v tom měl člověk pěknej buřtguláš (ale názvy typu Literární postava, Lavor Pupen, Pnůtek či Hrot Mňau, maj něco do sebe). Ke konci už to nemělo takovej elán jako na začátku, ale i tak se mi líbilo jednotlivé odkráglování postav, ne že bych si liboval v násilí :D
Kniha má neskutečně moc grandiózních glos, ale jen tak namátkově dvě úderné:

,,Pojedli, pořádně se intoxikovali alkoholem a vyrazili na cestu"

,,Mě už ta honba nebaví", pronesl Stalin a posadil se na pařez.
Bohužel se nejednalo o normální pařez. Byl to pařez masožravý. A ihned se měl k dílu.

Vřele doporučuji, nasyťte se.

2 10.03.2020

Jojojo, silný, dojemný, vzalo mě to, nečekané vyvrcholení, všechno beru.
Samotnej Charlie je pro mě ale faktickou záhadou – kdybych měl vykreslit jeho charakteristiku, tak to bude vcelku vlašskej oříšek. Postava, která měla štítek takového toho "dobráka od kosti"(třeba jeho pozorování lidí mělo vždycky takovej pečovatelskejch nádech :D) a následně je schopen se zhulit do nevědomí, no nevím. Asi mě psychologie některých postav úplně nedošla :D
Třeba se takhle v Americe žije, což zas bylo pěkný nahlédnutí (hlavně literární a filmové odkazy byly příjemným osvětlením).
V knize je taky vykreslován Charlieho vztah k spisovatelství - ale herdekfilek, proč je tedy text psán mnohdy až lakonicky? Někdy mě ale právě tyto strohé fráze dokázaly pobavit, to zas jako ne že ne:

„Pak začal film. Byl v nějakém cizím jazyce a s titulkama, což bylo zábavné, protože nikdy předtím jsem v kině nečetl.”

Zaujala mě osobnost Mary Elizabeth, přišla mi správňácky svérázná!
Čtenářský vjem z toho byl pěkný, ale dám přednost spíš ŽITU než KOUTU :d

4 10.03.2020

Fenomenální dílo. Doopravdy, tohle je něco, ať už námětem, tak zpracování k popukání. Naivně jsem si k četbě vzal lísteček, že si zapíšu 2-3 stránky, které mě doopravdy zaujaly. Po polovině knihy, když jsem měl zapsanou tak polovinu variant, vykvajznul jsem se na to a objednal toto dílo z internetu :D
Překladatel zde doopravdy dělá mnoho a volba Patrika Ouředníka (není divu, že někdo takový taky napsal Šmírbuch nekonvenční češtiny, taktéž skvost) byla patřičná. Takže klobouk (či spíš hučku? nebo širák? či snad dokonce stát ve Střední Americe o rozloze 75 650km²? a je deformován nodulárním revmatismem¿) dolů.
Je mi líto, že neumím francouzsky, z hlediska komparastiky by to bylo rovněž zajímavé si přečíst!
Forma (ta na tvorbu bábovek) a styl jsou stěžejní, to se tímto dílem naprosto utvrdilo.
Strohý výčet těch dle mého nejgustovějších:
Pleonasmy, Váhavě, Distinguo, Kompozice, Anagramy, Knižní novinky, Já, Teda, Předpojatě, Gustativně, Perifrasticky....je toho hafo.
Po dočtení se cítím „být pobaven” a tuto grandiózní knihu nejvřeleji doporučuji!

6 09.03.2020

Jsem z toho u vytržení jak u zubu vytržení. Velmi šarmantně používaná ironie, variace témat a motivů, které vždy jako by vypustily kousek sebe i do dalšího textu. Hranice fabulace a reality je občas dosti tenká.
Osobně mě nejvíce nadchnuly texty z první části (i samotného prvního textu, kde jsem zpoznal hned tři úryvky z Herbáře a bylo mi jasné, že čtu Borkovce) Historie srnčí nohy, jež jsou povětšinou spjaty s rodnou obcí, Louňovicemi. Dovídáme se tedy dost i o samotném Borkovcovi a jeho dětství, zaujala mě tato část, Šídla a motýlice (s. 42-43):

Babička stála na břehu. V jednu chvíli ukázala na hejno motýlic a prohlásila: „Plácají se životem jako my.” Příliš dobře jsem tomu nerozuměl. Vzpomínám si, že mě zarazilo to „my“, že se mě to tak jednoznačně týká. A taky že jsme na tom s babičkou úplně stejně...

Zmeškání autobusu kvůli roháčovi, srnčí kinžál, zevrubný popis znečišťování oblíbené knihy, HOLENÍ NEBYLO DOKONČENO!, ,,Tom Waits dobře intonuje, i když zvrací.”
Je toho zkrátka habaděj.

Druhá část (byť část, to je troufalé označení – spíše mi přišlo, že text je jeden a velmi pečlivě kouskován)
je z literárních sfér. Zde mě dost zaskočil Bohumil Hrabal a jeho averze, ale nejen to – opět luzné popisy básnických začátků (Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle), autorského čtení, rezidence či hodiny psaní (studenti s učitelem číhající v rákosí slepého ramene s oštěpy, jimiž zabíjejí metafory) .

Třetí (ach, zas ta část) část, je dosti různorodá. Zde jsem byl ale nejvíce ztržen činnostmi autora. Obávám se, že příště budu rovněž v lesích kouňat a vyhledávat paroží. Až budu v hotelu, půjdu na snídani 20 minut po otevření (pouze v případě absence známosti hotelových hostů). Česnekové lichvářky. Dech mi braly stodoliště, rozhovor s B. a jeho ženou o všímání si grimas stodol.

Čtvrtá část, nejkratší. Při entomologické burze jsem čekal, až na povrch vytane fabule a pokud se jedná o nejmilejší text, rozhodně zachraňování zvířat s Prokopem. Rorýsy, špačci, lišky, hřivňáči.

Virtuózní sbírka. Nemám slov, jsem nadšen a hltat budu ještě mockrát. Spíš nespočetněkrát.

4 07.03.2020

Prvotina poetismu, hra na pikolu se slovy, skvost! Po typografické stránce je to vážně precizní, člověk by neřekl, že je to dílo z třicátých let. Plus ještě opulentní množství přechodníků, v nichž se já osobně vyžívám :D. Jsem u vytržení jak u vytržení zubu a zde, dle mého nejhumornější:

Kolem studeného světla žárovek
kmitajících se křídel neúnavný shon
A pan EDISON
zvednuv své oči z knihy kterou čeť
se usmívá
Jakému množství nočních můr zachránil život!

1 23.02.2020

Ale jo, adekvátní četba. Svět se mi vcelku líbil, postavy kloudné (především uštěpačné poznámky té Ferius a Reichise byli famózní, hlavní postava taktéž dobrák vod kosti), trochu mi chyběl barvitější popis prostředí, takhlenc jsem vobčas netušil, v jaké sféře se děj nacházel. Jináč se kniha velmi pohodlně čte, byť kniha vypadá jako dvoumetráková bichle, tak stylistika knihy plynulosti četby dost napomáhala. Jsem četbou nasycen a spokojen. Jo a ještě jen, mám výtku ohledně variability těch jmen, ale to nebudu kafrat, to je dosti relativní lamentace :Dd

4 22.02.2020

Bezesporu vydatné knižstvo! Líbí se mi nastínění doby, opulentní množství přechodníků (já JSA z nich velmi rozradostněn). Děj byl vcelku pozvolný, až na konci autor vychrlil šupleto informaci, že jsem v tom měl chvílemi galimatyáš, ale v pořádku. Nad smýšlení Nancy občas zůstával rozum stát, ale budiž, až na pár propadnutí v pasivní agresi mi to nikterak nevadilo :Dd BÁ-JEČNÉ a jedna z nejpřijatelnější knížek z povinné četby¡

4 09.02.2020

Já, kterýž má vůči symbolismu lehkou averzi, si při čtení vcelku lebedil, což jsem vážně neočekával. Množství básnických prostředků je doopravdy opulentní. Tklivý text nasytí kdekoho.

8 31.01.2020