ludek.n komentáře u knih

Co napsat o knize, která se stala Knihou roku a má tisíce nadšených obdivovatelů? Snad to, že jsem jí podlehl i já, že i mě uhranul tento dojímavě lidský a tragicky upřímný příběh, že jsem se na dva večery ztratil v uličkách Meziříčí, společně s Hanou se třásl zimou v terezínském a osvětimském vyhlazovacím lágru a nakonec jsem ji se slzou v oku doprovázel na její smutně cestě domů. Židovský holocaust byl popřením samotného lidství a je smutné, že ještě i dnes se najdou tací, kteří ho popírají a hlásí se k nacistické ideologii. Autorka nám ono běsnění černých uniforem v placatých čepicích ukazuje v celé jeho nahotě a syrovosti, přičemž tak činí s nebývalou pokorou a úctou k obětem. Vedle životní tragédie Miry, je utrpení Hany o to osudovější, čím více je bolestnější. Přiznávám bez uzardění, že se mě vyprávění Aleny Mornštajnové dotklo až někde hluboko dole v srdci, a tak se i já přidávám ke všem nadšeným čtenářům a sázím Haně pět zlatých hvězd bez jediného zaváhání.

55 14.01.2019

Píše se rok 1939 a Smrt začíná vyprávět svůj příběh o mladičké Liesel Memingerové, zlodějce knih. Je to příběh, který bezesporu málokoho nechá chladným a nezúčastněným, a který u citlivějších jedinců nejspíš ke konci vyloudí i nějakou tu slzičku. Můžete ho číst, nechat se unášet slovy a moc o nich nepřemýšlet, nebo ho můžete probádat a prozkoumat do posledního písmenka, a přitom přemýšlet nad všemi těmi strašlivými věcmi a událostmi, které tady jsou a promlouvají ústy Smrti. Už jenom za tohle má u mě Markus Zusak jedničku s hvězdičkou. Ale je toho samozřejmě mnohem více. Zlodějka knih je prostě skvěle napsaná, originální, má myšlenku, styl i atmosféru, je vzrušující, trýznivá, zraňující a současně uvolněná, hladivá a konejšivá. Postavy, ať už jsou takové nebo makové, mají tendenci přirůst vám k srdci a vy s nimi pak ruku v ruce prožíváte všechny jejich strasti i slasti. V neposlední řadě musím zmínit i onen osobitý pohled na válku, na všechny ty, kteří se jí účastní (ať už chtějí nebo ne), na zápas, který svádějí o obyčejné a holé přežití, kteréžto prvky přidávají do té uchvacující tapisérie z Himmelstraβe další, vpravdě nebeský a smrtelně vážný, rozměr. Za mě jednoznačně kniha roku.

43 19.09.2022

Není římského lidu - v celém Římě není nikoho, kdo by pozdravil svého císaře Domitia Nera, je proto zbytečné, aby město stálo, a může se spálit. Může být nějaká myšlenka obludnější této? Může lidská mysl připadnout na něco hrůznějšího? Jarmila Loukotková nehledá odpovědi, ale předkládá nám barvitý a poutavý obraz Říma za vlády již zmíněného Domitia Nera. Za průvodce nad jiné povolaného nám určila básníka Petronia Arbitera, který v zrcadle vlastních životních zkušeností popisuje svým vzletným způsobem poety a současně znalce lidských duší neblahou Neronovu cestu ke slávě a k prokletí. Není to oslnivá velkolepost davových scén ani zvrácená brutalita Neronova běsnění, co si autorka vybrala za alfu a omegu svého vyprávění. Naopak, zvolila daleko civilnější, ale o to uhrančivější přístup. Vybrala si lidi, nejubožejší z ubohých i ty vysoce postavené, a v jejich osudech kreslí přesvědčivou atmosféru doby, bez skrupulí, bez patosu, ale s notnou dávkou pochopení. Autorčin mimořádný vypravěčský talent a pečlivá příprava pak z takového materiálu vykouzlí knihu, která si zaslouží čestné místo v každé čtenářské poličce.

43 14.10.2019

Neoddiskutovatelný půvab a lidskost - to jsou dvě synonyma, která mi okamžitě naskakují ve spojitosti s knihou Harper Leeové Jako zabít ptáčka. Bez pochyby bych našel spoustu dalších přirovnání a superlativů, které bych mohl této knize přiřknout, ale proč marnit čas a prostor. Tohle vyprávění osmileté slečny Jany Luisy „Čipery“ Finchové z malého amerického města Maycombu ve státě Alabama je prostě potřeba si přečíst, aby člověk pochopil, co se vlastně skrývá pod zprofanovaným pojmem „krásná“ literatura. Leeové román je totiž opravdu nadčasový, příběh nezapomenutelný a zpracování jemné a citlivé. Je úžasné, jak se autorce podařilo zcela nenásilně a konzistentně propojit dětskou naivitu se závažnými problémy (nejen) rasového charakteru, které trápily a dodnes trápí americkou společnost. V tomto duchu se jí pak dá odpustit i ono jednostranné „rooseveltovské“ nazíraní na demokracii, kterého si koneckonců mnoho čtenářů ani nevšimne. Může se už po zhruba šedesáti letech od prvního uvedení díla mluvit o literární klasice? V případě Jako zabít ptáčka rozhodně ano. Pulitzerova cena zcela zaslouženě.

37 19.01.2021

Sága o zaklínači Geraltovi z Rivie začíná (samozřejmě nebudeme-li brát do úvahy mnohem později napsaný prequel Bouřková sezóna nebo samostatné povídky). Pravdou však je, že Krev elfů vlastně ani tolik není o Geraltovi, jako o mladičké princezně Cirille z Cintry, řečené Ciri, která přežila vyvraždění celé své rodiny nilfgaardskými nájezdníky. Pokud je na scéně ona, je to klidné a pokojné vyprávění o strastech a slastech dospívající dívky, obdařené magickými schopnostmi, k jejíž výchově přispívají jedním dílem zaklínači a druhým čarodějky. Jakmile však přijde řeč na Geralta, domácká selanka se rázem změní. Jemu je v patách boj, intriky a podezírání, smrt a zabíjení. Sapkowski umí tyhle dvě tváře fantasy krásně propojit do jednoho vzrušujícího celku, u něhož člověk mnohdy ani nedýchá, jen běhá očima po řádcích a otáčí jednu stránku za druhou. Ten pocit, že hned za příštím rohem se něco stane, vás prostě nenechá odejít od rozečtené knihy. Je to strašlivě návykové a z toho důvodu také ostudně krátké. Chcete mnohem, mnohem víc Sapkowského…

36 14.06.2021

Nádherný a úchvatný příběh, který je napsaný s citem a grácií. Autor využil kontrastu bezohledné, surové války s celou její vražednou mašinérií, kterou postavil proti křehké, bezbranné, mladé lidské bytosti, jež jí musí čelit. Text přitom plyne v oné romantizující přirozenosti tak, jak autorovi vznikl pod rukama. Žádné přehánění, pouťové triky, přibarvování, brutalita, expresivní dialogy. I bez těchto laciných berliček to funguje neskutečně dobře, což ostatně potvrzuje i udělení Pulitzerovy ceny. Evidentně tenhle skvělý příběh nedojal jen mou osobu, která si zamilovala Marii-Lauru, ale i ostatní povolanější než jsem já. A o tom to celé je - o emocích, protože kdo neuroní slzu nad nevidomou dívkou, prodírající se zničeným světem a bojující s osudem. Celé to vyprávění má hloubku, která dokáže zasáhnout na pravém místě a strukturu, která vtáhne a nepustí. Přestože je celé vyprávění spíše smutné, šedivé a nezřídkakdy pochmurné, nepůsobí depresivně ani poraženecky. Naopak hýří barvami naděje a naplnění, krásou a silou, která hory přenáší. Je skutečně neuvěřitelné, jak dobře se Doerrova kniha četla, jak moc jeho vyprávění bavilo a jak jeho myšlenky ponoukaly k zamyšlení, které se neztratilo ani s posledním otočením stránky. Už dlouho jsem neměl v ruce tak velkolepé čtení, jakým Jsou světla, která nevidíme.

36 18.09.2018

Román na pokračování, který byl posléze vydán v celku a také zfilmován. Co dodat k takové anabázi? Že je to King ve své nejryzejší podobě? Že pro nezapomenutelný zážitek je úplně jedno, zda čtete oněch šest sešitových vydání, vázanou knihu nebo zhlédnete film s excelujícím Tomem Hanksem v roli Paula Edgecomba? Zelená míle je prostě dílo, které musel Stephen King napsat, abychom my čtenáři byli celí a úplní. Abychom si vzpomněli na lidskost, na to, že existuje krása i temnota, přesně v těch poměrech, v jakých je viděl a chápal John Coffey, že spravedlnost je děvka proradná, stejně jako zlo, čest a dobrota. Na jedné straně bezcitná soudní mašinérie, rasová segregace či krutost a prospěchářství Percyho Wetmora, na straně druhé soucit, láska, odpuštění a citová angažovanost Paula Edgecomba, ale třeba i velitele Hala Moorese. Svědomí natažené na skřipec, otázky viny a trestu… a emoce, prýštící jako míza z jizev, které četba Zelené míle zanechává. Mě Stephen King svým opusem z Cold Mountain rozebral na prvočinitele a dal mi dar, na nějž se nezapomíná.

35 04.12.2019

Začalo to povídkou, kterou Daniel Keyes napsal v roce 1959 (u nás vyšla ve sborníku Vlak do pekla). Následně příběh rozvinul do stejnojmenného románu, jenž se vzápětí dočkal četných divadelních, televizních a filmových zpracování. Nikdy nezapomenu na první zhlédnutí filmu Charly režiséra Ralpha Nelsona z roku 1968, v němž postavu Charliho Gordona ztvárnil fenomenální Cliff Robertson. Nyní tedy přišel čas, abych se pustil do Keyesova románu. Upřímně, bál jsem se toho. Film i původní povídka byly bez debat citovou záležitostí, kterou ani čas nedokázal vymazat z mé paměti. Dokáže ale román, navíc vzniklý rozpracováním povídky, udržet stejnou kvalitu, nerozmělnit děj a zapsat se do kánonu nezapomenutelných literárních zážitků? Žádné strachy, dokáže!!!! Je vlastně úplně jedno, jaký formát si člověk zvolí, protože Růže pro Algernon má TÉMA a MYŠLENKU, jež je nadčasová a živá dnes stejně jako v roce 1966. Keyes měl prostě nápad, který nemůže nikdy zestárnout, omrzet se nebo nechat člověka lhostejným. A právě ono vtažení do Charlieho vnitřního světa obav, frustrace, a nakonec i jeho zlosti, radosti a strachu je natolik uhrančivé, že se ani trochu nestydím za to, že jsem mu podlehl a sem tam uronil i nějakou tu slzu.

34 19.03.2020

Kingovo To je bezesporu mistrovské dílo, řekl bych to nejlepší, co King kdy napsal. Byť rozsah knihy budí zasloužený respekt, je to tak komplexní a rozvrstvený román, že se z něho nedá vyjmout jediná stránka, odstavec či věta. Celý text je promyšlený do posledního detailu, od vykreslení postav, přes reálie, až po děsivou atmosféru zla. Od téhle knihy se neodchází, ani se neodkládá v polovině. To se prostě vychutnává jako stoletá jednosladová whisky. A vůbec není potřeba ji porovnávat s tu lepšími či horšími filmovými adaptacemi. Samozřejmě film vzbudí patřičný zájem o knihu, ale ona to opravdu nepotřebuje ani v nejmenším. Takhle vypadá dokonalost…

Lov v lesích ostrova Crespo, uvíznutí v Torresově průlivu, korálový hřbitov, cejlonské loviště, arabský podmořský tunel, žár Santorinu, potopená Atlantida, milióny v zálivu Vigo, jižní pól, zápas s chobotnicemi, bouře v Golfském proudu a nakonec obrovský a smrtící maelström, to je jen několik zážitků tří nedobrovolných pasažérů podmořského člunu Nautilus, vedeného tajemným kapitánem Nemem na trase dlouhé dvaceti tisíc mil. Vernovo „opus magnum“, pravděpodobně jeden z jeho nejslavnějších a nejúspěšnějších románů, v němž harmonicky propojil své místopisné cestovatelské touhy s encyklopedickými přírodovědnými znalostmi a prvky dobrodružné sci-fi. Jeho Nautilus v mnohém předběhl dobu a stal se bezpochyby nejslavnější ponorkou všech dob, a to nejen v literatuře. Stejně se ostatně vedlo i jeho kapitánovi, který se dočkal několika dalších zpracování a v Česku mu J. M. Troska vybudoval dokonce celou podzemní říši. Čas dílu kupodivu nijak neublížil, a tak je i po sto padesáti letech od prvního vydání stále čtivé a ohromující. Je sice pravda, že by mu kratší sestřih neublížil, ale k čertu s tím: své místo v zlaté síni slávy si určitě plně zaslouží.

29 12.09.2022

Peter May vypráví svůj detektivní příběh z ostrova Lewis s tak odzbrojující bezprostředností, že cítíte všechnu tu ponurou krásu drsné přírody, každý závan mrazivého větru, bičujícího skály, zimu, chlad a nelehký pohanský život místních obyvatel, přebývajících mezi vřesovišti. Byť je východiskem zápletky brutální vražda, je, jak se zdá, tím posledním, co by nás mělo zajímat. Peter May nás totiž namísto k pachatelovi onoho hrůzného činu, vede do minulosti, do nelehkého dětství hlavního protagonisty detektiva seržanta Fina Macleoda, k objevování strastí a slastí jeho prvních lásek, vítězství i proher, k celému tomu spletenci lidských osudů, které utvářejí charaktery a dávají vzniknout strachu a radosti, tajemství i zapomnění. Upletená osnova je natolik barevná a pestrá, až chvílemi zapomenete, že se tady na začátku stala vražda a je potřeba najít pachatele. Indicie jsou koneckonců všude okolo, jen jim doposud málokdo věnoval pozornost. Jakmile se však soukolí vyšetřování dá znovu do pohybu, nejde už najednou ani tak o to dopadnout vraha, ale zabránit strašlivému neštěstí. Frenetické finále si zaslouží veškeré superlativy, na které si vzpomenete, ostatně jako celé to úžasné dobrodružství z odlehlého ostrova Lewis.

29 09.02.2022

Vůbec bych se nebál označit Jiřího Kulhánka za kultovního spisovatele, minimálně v české kotlině. Jeho knížky se prodávají za astronomické sumy, o kterých si i ti nejslovutnější autoři mohou nechat jenom zdát. A jedním z důvodů tohoto úspěchu je podle mého i Noční klub. Autor už vycizeloval svůj styl a píše lehkou rukou. Na rozdíl od některých jiných jeho prací, není toto dílko natolik zběsilé a zastříkané hektolitry krve, aby to překrylo nápaditý příběh s řadou opravdu povedených skečí. Přestože dějová linka je na Kulhánka nezvykle vláčná, nijak to neubírá na nátlakové strategii, s níž se Noční klub do čtenáře opírá. Je už dobrým zvykem, že s akcí se začíná hned zkraje na první stránce s copyrightem a končí se až někde v závěrečné tiráži. Noční klub není výjimkou. Čtivost je klasicky výborná, Kulhánkovi se daří vše, na co sáhne: napětí, nápady, charaktery, drobnokresba, dialogy, undergroundová komika i kultovní hlášky. Umíchanému koktejlu chybí málo nebo nic. Ponořit se do jeho světa a podlehnout jeho vyprávění je neuvěřitelně snadné. Upíři ještě nikdy nebyli tak sympatičtí.

29 03.04.2019

Merleho vize světa po atomové válce, která vyhladila valnou část lidstva a všechny výdobytky vyspělé civilizace. V středověké pevnosti Malevil přese všechno zlo, strádání a zpustošenou zemi přežila hrstka lidí, kteří se s odhodláním sobě vlastním o pod vedením rozvážného Emanuela Comteho pustili do obnovy životních hodnot, byť v té nejprimitivnější podobě. Autor je bezpochyby mistrný fabulátor a stylista na slovo vzatý. Jeho verze zkázy a znovuvzkříšení je plnohodnotná a uvěřitelná, stojící nohama na zemi a plná drásavých momentů, které nicméně z textu nijak ostentativně netrčí, pouze přispívají k povzbuzení dramatičnosti děje. Sdílená práce, majetek i láska, humanismus ve své nejčistší formě, a nad tím vším zásady prvobytně-pospolné demokracie, která se postaví tyranii, uplatňované skrze náboženství. Merle ukazuje, že je možné napsat postapokalyptický příběh jako společenskou fikci, která je stejnou měrou zábavná a poučná, jako i ostře vyhraněná a varující. Malevil rozhodně patří na čestné místo na poličce

28 29.05.2023

Zatímco se zaklínač Geralt z Rivie prodírá okupovanou zemí a čarodějka Yennefer hledá stopy zmizelých z Thannedu, princezna zpustošené Cintry bojuje o svou svobodu, život a pomstu. Andrzej Sapkowski ve čtvrtém pokračování Zaklínačské ságy lehounce pozměnil styl vyprávění, zahustil a přiostřil dějové sekvence, přidal retrospektivní flashbacky a celý příběh zahalil oparem tajemna tak mistrně, že člověk při jeho sledování ani nedýchá. Po předchozí knize, kdy na sebe nejvíce pozornosti strhl Geralt z Rivie a jeho družina, Věž vlaštovky dává znovu hlavní slovo mladičké zaklínačce Ciri, která opouští roli rozmarné zbojnice a vrací se ke svému osudovému předurčení naplňovatelky starého elfského proroctví. Změna při níž krev tuhne v žilách a ozývá se ostrý třesk zbraní. „Má je pomsta,“ křičí to v závěru knihy a ten křik je temný, odhodlaný a mnohé slibující. Při hodnocení Křestu ohněm jsem si udělení pětihvězdičkového absolutoria nějakou dobu rozmýšlel, ale s Věží vlaštovky jsem měl jasno okamžitě a o nějakém váhání nemohlo být ani řeči.

27 18.06.2021

(SPOILER) Obrovský generační koráb, řítící se nonstop nekonečným vesmírem, zpustošila kdysi v minulosti neznámá katastrofa. Proto je dnes vesmírná loď už jen džunglí rostlinných ponik a umírající techniky, nepřehledným vrakem kajut a chodeb. Pořád tu ale žijí lidé, kteří nevědí nic o lodi, cestě či jejím cíli. Svět lodi je pro ně stejně skutečný jako kterýkoli jiný. A jak už to v uzavřených společenstvích bývá, najde se člověk, který chce něco víc… Aldiss těží z tématu, které pro sci-fi objevil Robert Heinlein v Sirotcích oblohy, a podobně jako na Vanguardu i zde, i když ve zcela jiných souvislostech, eskaluje poznání pravdy v krvavou apokalypsu. Aldiss pro nás pravdu odkrývá postupně po malých krocích, ale s jasným záměrem a přesvědčivě. S nějakým hloubkovým profilováním či filozofováním si hlavu neláme, za což mu můžeme být jedině vděční, protože děj tím pádem odsýpá jako písek v přesýpacích hodinách a nezadržitelně nás táhne s sebou k cílové metě. Slabí odpadnou a zůstanou jen silní a věrní. Málokterý z Aldissových románů je tak přímočarý a jednoznačný jako právě Nonstop. Půl hvězdy dolů za ten naivní přístup obyvatel Země.

Osudy české lékařky Vlasty Kálalové-Di Lottiové, zakladatelky první české nemocnice v Bagdádu, v úchvatném civilním zpracování Ilony Borské. Tak by se dala jednoduše komentovat kniha Doktorka z domu Trubačů. Borská autenticky zpracovala dokumentární materiál, rozsáhlou korespondenci, nejrůznější zápisy a postřehy, aby z toho všeho nakonec stvořila ohromující životopisný příběh, který se čte téměř jako dobrodružný román. A nutno podotknout, že výborný román, nabitý událostmi, dramatickými momenty, vypjatými emocemi, kapkou exotiky a poučení i chvílemi zvolnění a uklidnění. Autorka si jeho osnovu dobře promyslela a vede dějovou linku všemi zákrutami cesty, aniž by ji tyto serpentiny jakkoliv zpomalovaly nebo ubíraly na čtivosti. Proto je také závěr už notně povrchní a zjednodušující., aby se útek nezašmodrchal. Dokážu si totiž představit, jak asi vypadal život ženy, která psala Churchillovi, Gottwaldovi a Eisenhowerovi ze socialistického Československa, byť utahování šroubů přišlo až na sklonku jejího života. I přes tento handicap je Doktorka z domu Trubačů podnětná a zajímavá kniha, která si zaslouží čestné místo na poličce.

27 20.04.2021

Intelektuálně politický román? Symbolický realismus? Sonda do totalitarismu?… těžko si vybrat, kam Hodiny z olova vlastně zařadit. Radka Denemarková tepe kapitalismus, fašismus, stalinismus, antisemitismus, ale především čínský komunismus. Nachází nejednu historickou paralelu, především pak pražské jaro 1968 a maskar na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Příběh jako takový tu nehraje kdoví jak významnou roli. Slouží Denemarkové jenom jako příčky žebříku, do nichž vplétá přebohatou tapisérii názorů, postřehů a komentářů na zemi, která sice „harmonicky vzkvétá, mrakodrapy rostou do nebes, ale zmizet zde může ze dne na den kdokoliv. Jestliže dříve znělo pekingskými ulicemi: Nemáme, dnes je slyšet: Máme všechno, stačí jen držet hubu a krok. V krásných provinciích jsou krásné pracovní tábory a reálná politika únosné míry teroru udržuje klid v zemi“. Ano, Denemarková píše o komunistické Číně, ale odpovědi na otázky, které nikdo nepokládá, nalézá i mimo její hranice, případně v minulosti. Navíc to není jediná rovina, kterou je možné v Hodinách z olova najít. Kromě té politické a filozofické jsou tu i další, osobnější a emotivnější, které člověka donutí k zamyšlení i nad sebou samým. Lehké čtení to není, ale pokud proniknete pod povrch všech těch slov a souvětí, budete odměněni.

27 07.02.2021

Série z ostrova Lewis se uzavírá. Stejně jako v předchozích dílech nás Peter May vezme na výpravu za tajemstvím, které přes propast času ovlivňuje přítomnost a nutí protagonisty zvolit si tu z možných cest, s níž se dokáže vypořádat jejich svědomí. Schéma vyprávění se přitom nemění: nakoukneme do minulosti, abychom z ní odvodili závěry pro tady a teď, stanovili hypotézy a poté se na základě posbíraných indicií dobrali pravdy. A protože život na nikoho nepočká, musíme si s obyvateli ostrova Lewis projít všemi obyčejnými i méně obyčejnými peripetiemi, určujícími jejich osud a úděl. Přestože jsem už od začátku tak nějak podprahově tušil, kam Peter May se svou zápletkou míří, ani na chvíli mě jeho splétání nitek nenudilo. Naopak. Krásně hladké čtení jsem si užíval, a když přišlo finální kopnutí do vrtule, bez odporu a s nadšením jsem se nechal strhnout a pohltit. Závěrečná pasáž (podobně tomu bylo ostatně i u předchozích dílů) je jedním velkým atakem, nádherně vypointovaným, prudce inteligentním a dotaženým do posledního závitu. Tleskám celé trilogii ve stoje a doporučuji každému.

26 09.02.2022

Na obálce Bussiho románu se o Černých leknínech píše, že jsou oslnivým, nečekaným a děsivým mistrovským dílem. Bez výhrad s touto transkripcí souhlasím. Michel Bussi mě opravdu dostal. Napřed mi vymaloval příběhy tří žen z malebného Giverny, poté mě protáhl vyšetřováním podivné série vražd, zamotal mi hlavu Claudem Monetem, a pak mě v omračujícím finále zcela bez skrupulí vystrčil z okna mlýna des Chennevières. Když jsem se posbíral z dlažby, jediné, co mě napadlo, bylo, že jsem sletěl a naletěl opravdu pořádně. Ale odpouštím mu, protože to bylo strhující a kouzelné čtení. Francouzská detektivní škola je prostě úplně jiná než všechny ostatní. S Černými lekníny zapomeňte na drsňáky Marlowova ražení i intelektuální mozkové trusty podle Sherloka Holmese. Inspektoři Laurenç Sérénac a Sylvio Bénavides vám budou dost možná bližší a jejich činy sympatičtější, aniž by to jakkoliv ovlivnilo onen mrazivý pocit v zádech, který nabývá na intenzitě tím víc, čím blíž jste závěru. Celá mozaika, kterou s Bussim po celou dobu skládáte, se vám pak na konci krásně otočí v rukou a nechá vás, abyste si posbírali všechny náznaky a myšlenky, o kterých jste ani nevěděli, že je máte. Geniální a nezapomenutelné…!!!

26 13.02.2020

Trochu jsem se bál, že když už jsem viděl film, nebude mě kniha bavit. To se ale naštěstí nestalo a vyprávění Marka Watneyho mě strhlo a pohltilo i tak. Na druhou stranu ale musím přiznat, že byly okamžiky, kdy jsem tápal a malinko se ztrácel. Hned začátek je toho příkladem. Měl jsem pocit, že čtu skripta chemie pro x-tý stupeň středních či vysokých škol. Všechen ten kyslík, vodík, sodík, oxid uhličitý, teplota, tlak, vlhkost… někde za tím vším byl fantastický příběh, ale dokud se do něj nezapojili lidé na Zemi a posádka Herma, plácal jsem se v tom jako student, který si neudělal domácí úkol. Po překonání této pasáže už to ale byla jízda, jak se patří. Ne, že bych ještě párkrát nevyletěl ze sedla, ale ve víru děje jsem modřiny ani nevnímal a bez dechu uháněl vstříc divokému zakončení. Ani trochu mi nevadilo, že vlastně vím dopředu, jak to celé skončí…

26 02.11.2018