LukasZdan
komentáře u knih
Rezavé panny
Gwendolyn Kiste
Ještě jsem knihu nedočetl, a dovolím si zanechat hodnocení. Jsem dost zklamaný. Samotná premisa mě lákala, zněla zajímavě, ale kniha samotná je úmorná. Děje se tam pořád něco, ale k ničemu to nevede. Celý to na mě působí, jako bych byl v divadle a nesmyslně se měnily kulisy a scény každou minutu. Hlavní postava Phoebe se chová tak divně, až to bolí, a vedlejší postavy to stejné. Připadá mi, že hodně podstatných věcí ani není řečeno a dozvídáme se je jen tak ledabyle. Hodnocení tedy píšu už teď, protože to možná ani nedočtu. Nebaví mě to, nechytlo mě to. Zachraňují to jen ilustrace v knize a na obálce, ty jsou velmi povedené.
(Mám stejné pocity jako KapitánSmrt a marvarid – jejich komentáře najdete níže.)
Nebe
Mieko Kawakami
Nebe ve mně vyvolalo několik pocitů, několik myšlenek, všechno. Nezdá se to, ale tento román od Mieko Kawakami má neskutečný přesah, ten do mě vplouval během celého čtení, krásně to vše shrnul a objasnil doslov na konci knihy.
Jejich moře
James L. Cambias
Jak to může dopadnout, když se setkají tři zcela odlišné civilizace? To zjistíte v Jejich moři.
Začátek mě až nudil, nemohl jsem se do toho vžít a trvalo mi, než jsem se zorientoval ve všech liniích příběhu. Přibližně po polovině knihy jsem se ale nedokázal odtrhnout, nešlo to.
(Toto české vydání má pár vad, ale nebylo jich tolik, aby to rušilo.)
Ještě jeden level
Ondřej Trhoň
Velice mě tato kniha od Ondřeje Trhoně zaujala. Nenapadlo mě, jako (v dnešní době už jen příležitostného) hráče, že mohu na videohry takto pohlížet, takto je vnímat. Zpracování a poselství většiny témat ve mně cosi zanechalo.
Ještě jeden level je ale velmi povedená kritika (jestli to mohu kritikou nazvat) herního průmyslu. Velice by mě zajímal názor po přečtení někým, kdo videohry nehraje: jak by se chytal daných témat, jak by vše analyzoval, jak by na něho témata zapůsobila. A hlavní otázka: přečetl by si to ne-hráč? Sáhl by po této knize? Já pevně věřím, že se někdo takový najde.
Zároveň doufám, že Trhoň vydá i další publikace podobného rázu. Zajímal by mě autorův pohled i na další herní témata a jak by s nimi dokázal naložit, co by v nich objevil, kupříkladu herní světy od Bethesdy (Fallout, The Elder Scrolls aj.) nebo virtuální realita.
Ta, co jde první
Livia Llewellyn
Z příběhu jsem toho tolik nepochytil, to ale není třeba. Důležitá podstata této novely je svět, který Llewellyn stvořila. Když jsem si jej při čtení představoval, vyvolávali se mi hrůzné obrazy Beksińského nebo biomechanická Gigerova díla. A to mi stačilo, abych si ten surový, děsuplný svět velice oblíbil.
Cosi z hloubi
S. T. Joshi
První povídka byla skvělá: hezky lovecraftovská. Těšil jsem se tak na další dvě povídky. Ty byly dobré, nebyly špatné ani skvělé, byly prostě dobré. Nemohl jsem si totiž nevšimnout, že první tři povídky využívaly stejný vzorec (nebudu psát, o jaký vzorec se v těchto povídkách jedná, abych se vyhnul spoilerům). Proto by se mohlo stát, že kdybych si přečetl nejdřív druhou nebo třetí povídku, tak by byla skvělá a ty další dvě jen dobré. A novela obsažená v této knize mě překvapila, jenže nevím jestli dobře, nebo špatně. Samotná idea příběhu mě zaujala, ale co jsem nečekal a co mi tam vadilo, bylo explicitní zobrazení sexu. To by mi vůbec nevadilo, kdybych to byl čekal. Možná bych nebyl tak překvapen, kdybych více znal autora. Určitě mě ale láká si toho od S. T. Joshiho přečíst více.
Dagon
Valentino Sergi
Byl to můj první gamebook vůbec. Jako první gamebook se to podle mě hodí: není to tak složité, dlouhé akorát, krásné ilustrace. Některé věci ale nebyly dostatečně vysvětleny (nebylo zmíněno, že Země snů je na konci knihy, přišel jsem na to až později). V jednom momentě se mi i stalo, že jsem se zacyklil mezi dvěma oddíly, nevím ale, jestli to nebyla moje chyba. Přesto se mi to jako fanouškovi H. P. Lovecrafta a survival hororů líbilo.
Manazuru
Hiromi Kawakami
Připadá mi, že knížka neví, čím chce být. Nejdřív se to tvářilo jako „detektivka“, kde Kei hledá svého manžela, pak mi to připadalo jako generační román a skončilo to jako mysteriózní kniha. Ale jinak to bylo dost příjemné čtení.
Rozmarné léto
Vladislav Vančura
Určitě to není jednoduché čtení, příběh jednoduchý je, ale zvolená čeština je velmi složitá. Zároveň to ale mělo spád, připomnělo mi Hrabala; nic složitého, něco se prostě děje.
V polévce miso
Rjú Murakami
Dlouho se mi nestalo, že jsem se nemohl otrhnout od čtení. Ze začátku jsem si říkal, že to asi bude jen jízda po nočních klubech, pak ale přišel zvrat, který mě ani Kendžiho nenechal spát.
Lukostřelec
Paulo Coelho
Snažil jsem se ve všech filozofických myšlenkách najít něco, co by se dalo využít i jinde v životě, ale moc to nešlo.
Úžasný Mandelbrot
Liz Ziemska (p)
Bylo to velmi příjemné čtení, nedokázal jsem si ale na sto procent představit, jak funguje onen magický prvek v příběhu. Asi mám děravou hlavu.
(Poznámka k vydání: v několika případech chybělo slovo, jednou i přebývalo.)
Proměna a jiné povídky
Franz Kafka
Sbírka obsahuje spoustu povídek, které jsem buď nepochopil, nebo nebylo co pochopit. Zároveň skýtá hned několik skvostů: V kárném táboře, Umělec v hladovění, Venkovský lékař, samozřejmě Proměna atd.
Skica dvou dívek
Jiří Hájíček
Tahle krátká publikace krásně završila mou návštěvu Egon Schiele Art Centra a Domku Egona Schieleho. Samotná povídka taková nemastná, neslaná, ale skicy a fotografie vše hezky doplnily.
Tenhle pokoj se nedá sníst
Nicol Hochholczerová
Ze začátku, když je Tereza ještě mladá, je novela Tenhle pokoj se nedá sníst přesně taková, jak uvádí anotace: kontroverzní, syrová a strohá. Strohá je ale pořád, je až velmi strohá, to mi ale vůbec nepřekáželo. Ačkoliv je to krátké čtení – klidně i na jedno odpoledne –, začíná pak trošku nudit, i když se tam pořád něco děje. Co mě ale tak nadchlo? Ta poetičnost! Ty poetické obraty! I v takovém textu se jich nachází tak krásné množství. Příběh ale nudil.
Cizinec
Albert Camus
Cizinec je existencionální jízdou. Mersault má problém, a sice že žije. Neví, jak to pochytit, co si počít, postrádá city a smysl pro lidskost. A to je tím, s čím jsem celou knihou bojoval. Jaké bylo její poslání? Ukázat, že někdy je zbytečné s něčím bojovat? Mersaultova existence představena Albertem Camusem mě nemohla tolik zasáhnout, ačkoliv její přesah nelze pominout. Ale proč? Protože sám si prožívám existencionální trable a Cizinec mi nový pohled na život nepřinesl? Nejspíš.
Sci-fi povídky z Jesenicka
Tomáš Neuwirth
Nevím, jak zážitek ze čtení této autorovy prvotiny popsat. Opravdu nevím, protože nechci být hrubý. Jenže každý, kdo něco tvoří, potřebuje obdržet jakoukoliv kritiku.
Nejprve zmíním pozitiva. Tím prvním je, a díky čemu jsem tuto knihu koupil, zasazení povídek do blízkého Jesenicka. Je to samozřejmě subjektivní pozitivum, ale i to se počítá. A zároveň mě nalákal žánr povídek, a sice sci-fi. Dají se k sobě tyto dvě věci a je umíchán základ pro něco, co může dopadnout dobře. Ale pro tentokráte se to nepovedlo, i přes to, že některé povídky (vlastně asi všechny) měly dobrý nápad.
Mohl bych rozebírat každou povídku zvlášť, ale do toho se raději nebudu pouštět.
Shrnul bych to takto: Postavy konají velmi špatná rozhodnutí, ale vždy to vyjde bez jakýchkoliv následků. Všechny povídky obsahují popkulturní narážky, ale tak špatně zakomponované, že jsem se za hlavu popadal, a v povídce Cheaty byly navíc špatně a nesmyslně použité. Celá kniha zároveň obsahovala spoustu naučných vět, ale působily strašně „na sílu“ narvané do beletristického textu.
Jediná povídka, která mne zaujala, byla povídka REM, avšak byla také potopena výše zmíněnými faktory. Rád se ještě vyjádřím k nejslabší povídce, a to k Bačkorovému seznamu: působí jako slohová práce napsaná na prvním stupni základní školy okořeněná náhodnými fakty z Wikipedie. Nutno také zmínit, že tato povídka neobsahovala žádné sci-fi prvky.
Nejlepší na celé knížce byly ilustrace a obálka od Gabriely Helešicové. Jediná věc, která stála za to.
Níže ještě bonus, který jsem napsal ještě před dočtením:
Mám to teprve rozečtené, ale musím poukázat na jednu mýlku, která mi nedá spát. Snad si autor tohoto komentáře všimne a v potencionálním dalším vydání to opraví: hned v první povídce je zmíněn údaj času, a sice 3 sekundy a 18 desetin. Domnívám se, že autor měl na mysli 3 sekundy a 18 setin, 3 sekundy a 18 desetin by byly 4 sekundy a 8 desetin.
Strašidla
Chuck Palahniuk
Chuck Palahniuk ukázal, že to umí – umí ohromit, umí zmást, umí zvednout žaludek plný guláše s houskovým knedlíkem. Ale je samozřejmé, že ne všechny povídky byly skvostné. Některé se mi vryly pod kůži (mj. Střeva, Exodus, Vyvářka), jiné se vytratily z mysli hned po přečtení. Avšak povídky by jako celek byly na plný počet hvězd, ale jak jste již v anotaci jistě postřehli, nejedná se o klasický soubor povídek. Kniha Strašidla je román (z) povídek, mimo povídek je zde i jeden hlavní příběh. A ten mi to kazil. Jako samotný příběh je to také skvělé, ale mně to tam vyčnívalo, bylo to tam zbytečně navíc. Kdyby samotný příběh vznikl jako samotná povídka nebo novela, byl bych nadšen, ale v tomto formátu jsem si jej neužil. Byl jsem z toho až zmaten. A zase jiné povídky by samostatně nedávaly smysl.
Celkově jsem ale ze Strašidel nadšen. Směle se pusťte do čtení (pokud vám teda nevadí číst mdloby přivádějící texty).
Jak nechutně zbohatnout v rozvojové Asii
Mohsin Hamid
Na tuto knihu se musí přihlížet jako na zbeletrizovanou parodii příručky. Nevím, co k tomu víc dodat.
Zapadající slunce
Osamu Dazai (p)
Knížka o osmi kapitolách: některé byly silné a dokázaly mne oslovit (ne-li zasáhnout), jiné mi nic nepředaly. Zapadající slunce od Dazaiho přináší vhled do aristokratických problémů poválečného Japonska. Pro nás se to může zdát až nezajímavé, ale Dazai tímto počinem ukázal své kvality.
