Madelisi komentáře u knih
Bohužel slabší než první díl. Na některé věci asi autor zapomněl - nevíme, kdy zemřela Dominičina matka (v Rudé volavce jí byla ještě vydírána). Kamarádka ze školy volavek má nyní reálné jméno a v poděkování autora je z bratrance a sestřenice nyní bratr a švagrová :-)
Připadá mi, že je v knize mnohem víc ruských frází než v první díle, recepty jsem už nadobro přeskakovala (ale jejich použití stále hodnotím kladně).
Co se mi obzvláště líbilo, že na bývalou volavku Dominiku nasadili krkavce.
Jak jsem už u prvního dílu uvažovala nad tím, že musí být v Rusku zakázaný, tak o tomto se podle mě nemůže ani psát, zvlášť když reálná postava prezidenta Putina vystupuje v tolika situacích.
Autor si mimochodem pěkně pohrál s navázáním na reálný svět a moc se mi líbilo, jak obě strany - USA i Rusko - mluví o Iráncích, mají stejný názor.
Moc pěkná kniha, ale filmové zpracování je snad ještě lepší. Film totiž z (pře)komplikovaného děje udělal jenom komplikovaný děj.
Na knize od začátku oceňuji přidané recepty, konečně někdo ví, že postavy musí jíst. Bohužel recepty jsou bez udané gramáže a času, takže nejde si pochutnat na stejném jídle jako hlavní hrdinové.
Špionážní prostředí je popsané skvěle, je vidět, že autor je od fochu. Tímto se pro mě kniha stala novým standardem.
Škola volavek (a krkavců) je moc zajímavé a drsné prostředí, i když tady by mě zajímalo, jak moc autor musel fabulovat, či zda se inspiroval podobným americkým zařízením.
Oceňuji taky to, že na to, kdo je Marble, jsem přišla asi jenom o pár stránek dřív, než mi to autor prozradil.
Co se mi nelíbilo, je vnímání barev hlavní hrdinky. Musela jsem si to vygooglit, je to reálné, ale připadá mi, že to dělá z Dominiky tak trochu supermanku.
Celkově se mi kniha líbila, jenom tam jsou nějaké trošku zdlouhavější pasáže, kterými se musí člověk probít, pak je odměněn svižným pokračováním.
Pěkná sbírka historie všedních předmětů a činností. Mile napsáno. Samozřejmě, že si nepamatuji všechno, ale střípky mi zůstaly. Po kapitole o nahotě mi připadá, že tvůrci filmů pěkně klamou. Nedokážu si sice vůbec představit, že sedím ve středověké hospodě, venku je slejvák a dovnitř přijde promočený pár, který u ohně svlékne veškeré své mokré oblečení.
Témata jsou zajímavě vybraná, o některých mě ani nenapadlo přemýšlet (úprava vlasů, čištění zubů).
Kontroverze okolo prvního dílu mi neunikla.
Průvodce má 11 tématických kapitol a jednu bonusovou, ve které se nic nedozvíte. V řádných kapitolách vždy nějaká zajímavost vypadne, nicméně je kniha psaná emočním, ne faktografickým způsobem.
Nejzajímavější část - historické podzemí.
Jak jsem se rozhodla, pokračují proti proudu času. Brno stalinistické nevypraví příběh jako okupace, ale spíše navozuje dojem doby. Nejlepší je číst v MHD, zvlášť když se kolem vás komíhají budovy a místa z průvodce.
Stejně jako v Brně během okupace se zde dodržuje časová souslednost, tematicky končíme smrtí Stalina.
A já se jdu přesunout do Brna účtujícího.
Toto není jenom průvodce, toto je příběh okupace vyprávěný Brnem. Pokud se ale průvodce nečte od začátku do konce, tak je to "pouze" zajímavý průvodce. Musím se stejným způsobem vrátit k předchozím částem.
Líbivé téma v nádherném prostředí, zvláště když San Gimignano se moc nezměnilo od Sofiiných dob. Moc pěkně se četlo o vzniku nám dnes známých pamětihodností.
Jenom na styl psaní si musí člověk vzniknout - 3. osoba se střídá se vzpomínkami ve 3. osobě a s myšlenkami v 1. osobě. V textu bylo vše trochu neuspořádané, podobným stylem jsou napsany knihy Elizabeth Freemantleové, u níž jsem se s tím setkala poprvé.
Hlavní hrdinka - z ní mám smíšené pocity, chvílemi byla na zabití, nedozvěděla jsem se, kdy se její vztah k manželovi obrátil. Ve své podstatě je to žena z našeho 21. století posazená do 14.
Dále nevím, co má autorka proti Marcellovi. Tolikrát ho vyzdvihnout, aby byl okamžitě (a hlavně v očích hlavní hrdinky) opětovně ponížen.
Dokonce tu máme i deus ex machina v podobě morové rány. To mi přišlo pro hrdiny knihy až moc kruté, ale zase to může vystihovat realitu středověku.
Co mi do knihy nesedí, je jenom doslov. Byla jsem totiž náladěná na středověký happy end, případně na opětovný návrat milovníka ze Sieny na scénu, dostala jsem ale současnost,ve které sice byla osoba se stejným příjmením jako má manžel hlavní hrdinky.
3.5 hvězdičky
Tak po následujících třech dílech jsem si přečetla, jak to všechno začalo. A mohu zajímavě srovnávat.
Minimálně se tu prozacu snědlo minimum a Marie III. je skutečně nejrozumější.
Popsat děj se nedá, jde o na sebe skoro nenavazující scénky.
Chápu popularitu, tento první díl se mi asi líbil nejvíc.
Ta obálka je nádherná. Pěkná na omak a hezky se vyjímá v knihovně. Příběh je rovněž napínavý, hlavní hrdina má netradiční povolání s jehož pomocí hledá sériového vraha. Důmyslně používá svoje vědecké techniky a to je podle mě největší kámen úrazu tohoto příběhu.
Techniky do děje zapadají, ale na druhou stranu není zřejmé, do jaké míry jsou realistické. Byla tato kniha napínavá detektivka, nebo spíše novodobá pohádka bratří Grimmů?
Nicméně čtení jsem si užila, kapitoly měly dokonalou délku, že se člověk vždy něco dozvěděl, byl zvědavý, co se dál stane, ale zároveň nebyly ukončeny uprostřed děje, takže by bylo nutné okamžitě číst další kapitolu, aby se ukojila zvědavost. Jako by jejich délka byla podle nějakého vzorce.
Už dlouho jsem se při čtení tak nebála o postavy a neoddechla si když jedna utekla hrobníkovi z lopaty, aby se na ni zase v další kapitole posadila jiná.
Prolog a epilog nádherně pasuje k celému příběhu. Díky tomu, že je vyprávěn z pohledu tří osob, se v každé kapitole něco děje, čtenář se nenudí. Zpočátku se mi nelíbila pouze americká část s Jennou, připadala mi až moc postižená svým traumatem a rodinným původem. Naštěstí se to rychle změnilo a její práce v CIA mi ji omilostnila.
Navíc při běhání poslouchá Dvořáka.
A nevěřila bych, že Američani ukradli Kimův vynález dvojité žemle s masem uprostřed.
Smála jsem se, líbilo se. Jenom se nemůžu zbavit dojmu, že vlna zločinnosti těží z aristokratky, bez její existence bychom měli pouze šílený příběh se šílenými postavami.
Zkrátka je to něco jiného než předchozí trilogie. Navíc bez Karla Schwarzenberga.
Ovšem poslední stránka dává tušit, že se můžeme někdy těšit svatbu aristokratky a tedy na návrat ke stylu trilogie.
Zpočátku mi přišlo zvláštní číst takovýto román z českého prostředí. Později jsem si zvykla a jenom přemýšlela, jestli postavy mají svůj reálný předobraz, např. jestli hrabě odpovídá knížeti.
První část mi přišla lepší, každá kapitola utíkala dopředu mílovými kroky, po přesunu do Alp se děj trochu zpomalil.
Ze všeho nejhorší mi (pocitově obsahem, ne stylem) připadá to, že veškeré konspirační teorie do sebe až moc pěkně zapadají.
Nevím, jestli jsem četla pořádně, ale připadá mi, že nebylo řečeno, pro koho hlavní padouši pracovali. Děj je skutečně překombinovaný, ale to vůbec nevadí.
Nicméně mám jednu výtku - proč se chtěli (netuším kdo) zbavit sympatického mladšího kolegy hlavního hrdiny?
Baví mě to, ani nevím proč. Zápisky pokračují tam, kde aristokratka ve varu skončila, opět není žádný ucelený děj, pouze směsice mikropříběhů které se (když je vhodná konstelace) během několika dní vyřeší.
Jediná nevýhoda - čte se moc rychle :-)
Titul svým jménem cílí na milovníky Panství Downton nebo Pánského domu. Díky tomu přitáhl moji pozornost.
Sice mě ještě před začátkem příběhu překvapila informace pro civilní obyvatelstvo Velké Británie od vlády Jejího Veličenstva, když země měla krále, ale posléze začal příběh. Pěkný mix života vysoké společnosti a těch normálně narozených. Válka je pouze někde v pozadí, vidíme, jak se žije v zázemí.
Sice občas si v ději autorka vypomohla náhodnými setkáními, ale to jsem ji odpustila. Zaujal mě totiž příběh každé dcery.
A velké plus na závěr - viníky jsem vůbec netipovala, bohužel vše skončilo moc rychle.
Kvůli dostupnosti v knihovně jsem musela začít druhým dílem. Slovníček na konci knihy hodně pomáhá, vůbec nevadí předchozí neznalost.
Je mi záhadou, jak to, že kniha v podstatě bez děje, se tak dobře čte.
Asi nebylo chytré přečíst si Vitku po návštěvě divadla. Ale na druhou stranu se mi vybavovalo nádherné představení, mohla jsem srovnat, co šlo na vrub režii (alespoň předpokládám). Scéna a Muchou ve Vitčině bytě tady celkem zapadla, ale naživo byla dokonalá.
Asi jako u všech her, musí se vidět.
Po návštěvě Korespondence V+W jsem pátrala po díle a objevila tento cestopis ve kterém popisují svoji cestu do Říma. Cestu, takže samotného Říma tam moc není.
Kapitoly jsou členené po jednotlivých městech, jako bonus máme Vídeň a Rakousko. Tento cestopis je takový náhled, jak se dřív cestovalo (zdržení na Breneru na zpáteční cestě, kvůli chybějícímu razitku), ale také ukazuje, že cestovní ruch vypadá dneska po 60 letech naprosto totožně (v fotografické šílenství před šikmou věží v Pise). Jenom mi t popisu vyplývá, že pan Werich a jeho dcera Jana se sice prodírali davy turistů, ale že pro ně dav znamenal něco jiného než pro nás.
Italské prázdniny jsou plné i osobních Werichových vzpomínek, zaujalo mě, že mu dcera říká Jene a také to, že o sobě říká, že je herec. Já mám po letech literatury jeho herectví pouze jako vedlejšák.
Vtipné je zdůrazňování jeho podoby s Hemingwayem a to, že si je lidí pletli. Když si představím jejich fotografie, tak na tom něco může být.
Rozhodně tento cestopis doporučuji.
Červená knihovna v pěkných kulisách. Lottie je hrdinka s velkým H, vše vyřeší, napraví sobeckou aristokratku, jen mi k její povaze nesedí menší pomsta na bývalých uzurpátorech :-) A abychom byli upřímní tak jí mnohokrát pomůže a děj posune zásah shůry.
Dozvěděla jsem se nové věci, třeba to, že dustojnické manželky jezdily s muži do války. To mě dříve nenapadlo. Prostředí Krymu a Indie bylo takovou třešničkou na dortu.
Nevěsty bez zenichů se mi líbily, zde jsme se setkali v epizodních postavách a zmínkách s hrdiny Nevěst. Příběh je to moc pěkný, i když zpočátku mě více bavila Vivianina linka, Howardova byla nudnější. Když se dali dohromady, tak už i jeho pohled začal stát za to.
Líbí se mi popsaný život ve vlasti, ve které je válka katalyzátorem změn ve společnosti, scény z fronty jsou naturalistické.
V předposlední kapitole ve mně hrklo - snad všichni nejsou mrtví. O to jsem si více vychutnala sladký konec a v podstatě komický důvod, proč se mohl udát.
Tuto knížku jsem vyhrála kdysi na gymnáziu. Přiznávám, že letošní čtenářská výzva byla mou motivací si ji konečně přečíst.
Odehrává se v zajímavém prostředí, u hlavního vypravěče jsem chvilku pohybovala, jestli je vůbec blázen. Jeho sny mě později přesvědčily, že je.
Zajímavá vizualizace vládnoucího normálního světa - všemu šéfuje Kombajn, ti, co se nepovedli, tak dostanou elektronky do těla.
Co je nádherné, je jazyk. Hodně starý, třeba s moudím jsem se zatím setkala možná pouze v románech odehravajicích se ve středověku :-), když se řekne kotníky, tak si představím ty na noze, rozhodně ne na ruce. Tato kniha se musí moc dobře rozebírat u maturity, je mnohovrstevná.
Jsem ráda, že mě výzva ji donutila konečně přečíst.