Maki229 komentáře u knih
Moje první kniha od Škvoreckého a byla jsem mile překvapena. Je čtivá, přestože často popisuje pro dnešního člověka nezáživné porady v socialistické redakci knižního nakladatelství a hlavně až neuvěřitelné situace v čem všem se babrali a co všechno se muselo a nesmělo schválit. Celkově i s milostnými příběhy to svižně odsýpá a závěr se nese v duchu detektivek pátera Knoxe. Spokojenost.
Milé vtipné pohádky a bohatá čeština ukázaná v celé své kráse jednoho z našich největších spisovatelů. Pohádky jsem už znala a přesto si je náležitě užila, všechny jsou pěkné, moje nejoblíbenější je Pohádka pošťácká.
Myslím, že jsou i po těch 100 letech čtivé i pro dnešní menší děti, které by tímto získaly mnohem větší slovní zásobu.
Jak sama autorka poznamenala, na rozdíl od Deníku farářky jde tady více do hloubky a je to pravda. Knihu jsem četla docela dlouho. Ne proto, že by byla málo čtivá, ale protože jsem si ji vychutnávala a kouskovala jsem si i jednotlivé kapitoly. Je zde mnoho námětů k zamyšlení nad vírou, nadějí, nad církvemi, ale i nad každodenním životem každého z nás s běžnými radostmi, starostmi a i vážnými bolestmi. Vnímavý člověk si tu určitě najde něco pro sebe a třeba mu to i pomůže ulehčit život, který rozhodně není pořád, jak já říkám, na růžovém obláčku.
Další historická detektivka nás zavede do Jindřichova Hradce. Znám to tam dost dobře a tak jsem si čtení užila s bonusem. Mrtvých zde bylo dost a bylo obtížné i pro naši známou trojici Oldřicha z Chlumu, Otu a Diviše vypátrat, co za vším stojí a následně odhalit kdo. Ale podařilo se a vrah byl dopaden, tak je to správně, mám ráda dobré konce a u detektivek se to vždy 100% podaří.
Kamilu Moučkovou i Světlanu Witowskou mám ráda a vážím si jich. Proto také dlooouhý rozhovor na celou knihu byl podle mého gusta. Vešel se tam téměř celý život paní Moučkové a rozhodně je to zajímavé a poučné pro nás, co jsme všechna popisovaná léta neprožili. Není to pouze o známém roku 1968, ale postřehy z historie naší země očima paní Moučkové už od 30.let až do roku 2019.
Je dobré nezapomínat a nezamlčovat, co všechno se tu dělo. Doporučuji všem
Pořád pěkné čtení i ve 3.dílu, žádné umělé nastavování. S Larou Jean jsem její cestu na vysokou prožívala jako bych byla její vrstevnice. Pro mě krásný romantický návrat do mládí.
Tuto Vondruškovu sérii mám obzvlášť ráda. Pomsta bílého jednorožce patří navíc k dobře propracovaným detektivkám, kde alespoň já marně přemýšlím, kdo mohl všechny ty zločiny páchat. Nakonec se dočkám logického rozuzlení.
Nechybí též humor a špičkování mezi panošem Otou a Divišem, ale taky mezi Ludmilou a Oldřichem. Za mě spokojenost nejvyšší.
Pokračování druhého dílu navazuje na první takřka následující větou. Pro mě zase fajn odpočinkové čtení o středoškolácích a jejich láskách. Jsem zvědavá jak to dopadne a dám si i třetí poslední díl.
Tentokrát nás pan Vondruška ve svém detektivním příběhu přenese do středověkých Cách mezi studenty - goliardy, kam kdo jiný než panoš Ota krásně zapadne. Je v tom zamíchaná politika s volbou Richarda Cornwallského na římského krále. Dost práce tu závisí právě na Otovi, kterému to naštěstí bystře myslí a navíc zapojí hned několik žen místních a jednu českou šlechtičnu k tomu a jeho empatií a citlivým přístupem mu všechny pomáhají rády.
Nakonec se setká s Divišem a Oldřichem z Chlumu a vše dobře dopadne.
Začátek a uvedení do děje je zde vskutku originální. Bavila jsem se od začátku do konce. Olive je mi sympatická a Adam je pod svojí slupkou nepřístupnosti a protivnosti bezva chlap. Děj plyne všelijak a končí tak jak má.
I když už dávno mám střední školu za sebou, v myšlenkách jsem se do té doby vrátila a čtení si užila. Příběh se mi líbil a jsem zvědavá na pokračování. Svět okolo nás je už dávno jiný než za dob mého mládí, ale nejvíce mladí stejně řeší vztahy navzdory mobilům a dalším technologiím. Proto mě to baví.
Mně se líbí všechny příběhy s Oldřichem z Chlumu. Tento se obzvláště povedl.
Je tam vše jak má být, pěkně popsané dobové prostředí, naši známí pomocníci a poutavá detektivní zápletka zasazená do Adršpašských skal.
Na Stoletého staříka jsem se už nějakou dobu chystala a letošní ČV mi to urychlila. Pro mě prvních 100 stran bylo pouze dobrých, žádné očekávané wow se nekonalo. Možná jsem měla přehnaná očekávání. Potom jsem stylu psaní přišla na chuť a zbývajících 300 stránek se už jen bavila. Námět je rozhodně originální a vtipně popsaných situací ze současnosti i minulosti je nepočítaně.
Poutavé, veselé a rozverné čtivo o mladé skladatelce, která měla ráda život a zároveň byla geniální hudební skladatelkou a naší první dirigentkou už před 100 lety. V dobách, kdy ženská měla stát pouze u plotny a dětí, byla zdravě emancipovaná. Po ukončení brněnské konzervatoře se dostala do Prahy a dále až do Paříže. Bohužel zdraví ji zradilo a umírá v pouhých 25 letech.
Velký dík paní Tučkové, která opět sesbírala hromadu materiálů a nám umožnila rozšířit si obzory o pozapomenuté skvělé ženě.
Paní Moserovou-Davidovou jsem měla ráda. Původně jsem ji ještě v hlubokém socialismu zaznamenala jako překladatelku románů Dicka Francise. Až po revoluci jsem se dozvěděla, že je skvělou lékařkou v oboru popálenin.
Ve svých poznámkách nám skromně přibližuje svůj život během celého 20.století na příbězích svých známých. Dovídáme se toho hodně zejména z let 30. až 70., kde je obecně pro mladší ročníky hodně neznámých míst, ale i z polistopadových časů a vždy je to čtivě podáno.
Shrnula bych to : Nezapomeňme ani my na paní Jaroslavu Moserovou-Davidovou, renesanční bytost, od které se můžeme stále hodně učit.
Tento příběh jsem našla opravdu jen díky čtenářské výzvě. Téma číslo 14 byla pro mě vskutku výzva, maďarských spisovatelů oproti jiným národům zase až tolik není. Ale našla jsem a dokonce 2 knihy. Staromódní příběh náhodou v knihobudce a je to pro mě doopravdy úlovek. Během 4 generací svých předků a přibližně 100 let nám autorka přibližuje život v 19. a 20.století a zároveň se dovídáme, jak se žilo v Maďarsku ve středních a nižších vrstvách. V knize je taky velká nálož emocí, spoustu zážitků jsem s hlavní hrdinkou (matkou spisovatelky) prožívala a i slzička někdy ukápla.
Děkuji ČV, protože mě obohatila ve více směrech.
Krásně jsem si četbu užila během jednoho dopoledne. Podrobně popsaný život jednoho městečka a zámečku v 19.století se vším co k tomu patří: pečlivě prokreslené postavy ze všech společenských vrstev, jejich běžný život, obživa i nemoci. Mezitím se odvíjí příběhy osiřelého Vojtěcha, zámeckých pánů a dalších postav. Vše se v příběhu krásně propojí a chvílemi mě až dojímalo, jak si lidé dokázali pomoci. Je zde ukázáno, že všude byli také vyžírkové a prospěcháři a těší mě, že navzdory i těmto intrikujícím živlům dobro zvítězilo.
Přečetla jsem na základě ČV. Je to vhled do přiměřeně početné rodiny, kde si každý nese svůj kříž, svoje tajemství. Děj ubíhal, postavy mi byly sympatické, navzdory svým chybám, ale tak už to v životě chodí. Neuspokojil mě otevřený konec, někdo to takto má rád, mně se líbí, když je aspoň naznačen - myslím jeden, ne několik a čtenáři vyber si.
Útlá knížečka pro děti, já si ji s chutí přečetla díky Čtenářské výzvě.
Milé povídání nás zavede do světa hraček, pěkné pro mě na chvilku, pro děti na jedno odpoledne. Oceňuji i původní překopírované ilustrace z původního vydání z roku 1922.
Každé dítě si zaslouží svoji oblíbenou hračku do postýlky pro pěkné usínání.
V době letního pařáku, který nám panuje, se hodí přečíst si Vondruškovinu ze sněhem zapadlého Bezdězu z dávných věků 13.století. Na tomto příběhu se mi nejvíc líbí posun hlavních hrdinů. Oldřichovi z Chlumu se blíží padesátka, Ludmila má už taky leccos za sebou - rozhodně dívčí postavu, zato více ženské moudrosti v manželství a děti jdou pomalu do puberty. Však se také zapojí do pátrání.
Děj je napínavý, ve více rovinách, ale Oldřich z Chlumu s panošem Otou a Divišem vše rozluští a my si můžeme užít další z detektivních příběhů.