Malarkey komentáře u knih

Hodně ulítlá záležitost, i na poměry komiksy řádně ztřeštěné. Také chápu, že tomu někdo dá i punc jedinečnosti vzhledem k tomu, jak je to nakreslené a mnohdy i s minimem textu. Mě to ale jako nečtenáře komiksu prakticky vůbec nezaujalo.

2 17.07.2023

Po přečtených třech předchozích knih dobrodruha Franty Franty jsem tušil, do čeho jdu a musím říct, že to všechno se bez problémů splnilo. Nicméně i tak je tento čtvrtý díl opět v některých detailech odlišný od předchozích dílů.

Autor tuto knihu pojal originálně. Střídá příběhy Franty Franty s příběhy jeho známých a přátel. Takže tato kniha více působí jako sbírka povídek z prostředí 20. let 20. století.

Pravda ale, že příběhy, které se monsieur Franty týkaly mě ze začátku bavily výrazně méně, než samostatně uzavřené příběhy. Ty nicméně postupně a nenápadně splývaly i s děním Franty Franty v Jižní Americe a tak to ke konci pěkně gradovalo.

Krásné odpočinkové čtení s českým Indym.

3 17.07.2023

Autora už nějaký ten pátek vídám kde se dá, minimálně teď je hodně vidět coby spoluautor české verze Comic-Conu, na který se od prvního ročníku rok co rok neskutečně těším. Knihu jsem od něj ale ještě žádnou nečetl a tak když se mi do ruky dostala Nepohádka, moc jsem neváhal a ihned se do ní pustil.

No a musím říct, že toto je opravdu taková nepohádka. Pohádkový svět se prolíná se světem reality, kde hlavní roli hraje malý klučík, který je onkologický pacient a táta se snaží dělat všecko pro to, aby mu jakýkoliv způsobem zvedl náladu. Třeba i vyprávěním fantastických příběhů.

Postupem času se ale dvě naprosto odlišné příběhové linky protnou a dokáže to zaujmout. Leč celá ta kniha působí spíše takovým povídkovým, zkratkovitým dojmem a hlavně čtete něco fantastického a zábavného, ale zároveň cítíte, že to jádro příběhu je daleko temnější a smutnější, než u čeho zrovna jste. I tak ale musím říct, že je to hodně zajímavý a neobvyklý počin. Ne pro každého, ale koho nadchne, ten na něj jistě nezapomene.

3 29.06.2023

Michal Březina to je takový mistr pulpových románů. Pokaždé, když se do jeho příběhu pustím, tak jak kdybych před sebou viděl českého Quentina Tarantina z knižního sektoru. Není nebe nad Mexikem je opět v podobném duchu. Tedy kvalitka.

Během čtení jsem měl pocit, že s příjezdem Karly do Mexika okamžitě narazila i na Roberta Rodrigeze, který celé to její počínání natáčí na příruční kameru, aby z toho udělal za pár šupů další svůj legendární brak po vzoru Od soumraku do úsvitu. Klára se totiž od ztráty všech dokladů dostane až k nadpřirozeným jevům Mexiku podobným a celé to její počínání Vás coby čtenáře bude neskutečně bavit.

Autor sype jednu hlášku za druhou. Kolikrát si říkám, která holka by takový hlášky z fleku vysypala, protože bych ji okamžitě chtěl potkat a pozvat ji na pivo. Jedno nebudu psát, u jednoho by to stejně neskončilo. Čistě ze zájmu. Nicméně všechno je psáno ryze chytlavou formou a tak Vás tento ani ne dvě stě stran dlouhý příběh vtáhne tak rychle do děje, že nestihnete ani mrknout a budete ho mít za sebou. O chlup spokojenější, než když jste ho poprvé otevřeli.

9 29.06.2023

Přesně ten druh knihy, u které vůbec nevíte, co čekat. Přečtete si popis a netušíte, podíváte se na obal a cítíte z toho až takový mytologický nádech něčeho naprosto zvláštního a jedinečného. Pustit se tedy do takového příběhu je čirá radost. Překvapit Vás totiž může naprosto čímkoliv.

A ve výsledku to tak opravdu dopadlo. Ludmila Svozilová má štěstí na nakladatelství, protože podobný pocit ve mně vyvolala i její předchozí kniha Achernar a v obou případech jsem si jejich čtení opravdu užil. Byť jsou v případě této knihy popisy mnohdy dost rozvláčné a zbytečně se protahující. K životu je úplně nepotřebujete, ale o to více přidají na atmosféře.

Zajímavé také je, jak se kniha vyvíjí. Začíná jako něco netušeného. Dění v ní, dle očekávání, překvapuje, místy hodně děsí, ale nejvíce zaujme nečekaným hulvátstvím, se kterým je mnohdy děj a chování postav popisován. Postupem času si ale i na to zvyknete a jste zvědaví, kam se samotný příběh dál odvine. A ten se dle očekávání z autorčina předchozího díla odvine solidním thrillerovým, ale o to zajímavějším směrem.

4 29.06.2023

Kratší příběh Lucy Taylor v nakladatelské sérii Zrnek temnot, který jak kdyby se někde zapomněl, když se vydávala autorčina sbírka Vztek a další příběhy, a tak se pro svojí délku adekvátně stal součástí právě této série nakladatelství. Příběh je to nicméně svojí atmosférou hodně podobný, hodně tísnivý a hodně sklíčený.

Příběh se totiž odehrává v době, kdy po Americe ještě kočovali osadníci a hledali ideální místo, kde by se mohli usadit. Do jedné takové kolony se dostane i hlavní hrdinka, která ale za sebou táhne zlo jak smrad a tak se náhle začnou ztrácet děti a celý ten punc strachu chytne takový nádech temnoty a čarodějnictví.

Ve výsledku to pro svojí krátkost stojí za to přečíst. Kniha je silná v kramflecích, co se týče atmosféry 19. století, tam jsem si liboval. Horší už to bylo se zlem, které jsem si často musel všelijak vybájit, abych ho tak nějak pochopil. Určitě se ale jedná o další ze zajímavých autorčin námětů, který pokud se Vám její sbírka Vztek líbila, se Vám bude líbit také.

6 29.06.2023

Prokládám si knihy povídkovými sbírkami a Pátrání po Jakeovi a jiné příběhy mi tady ve skříni už docela dlouho strašily. Nota bene, když mě při prvním setkání China Miéville moc nepřesvědčil. Bylo tedy třeba podívat se mu řádně na kloub a doufat, že moje vnímání na něj se změní.

To se nakonec docela i podařilo. Tato povídková sbírka mě totiž poměrně mile překvapila. Některé z povídek jsou sice docela úlet, což je třeba předpokládat. Pořád je to China Miéville. Ale některé dokázaly na první dobrou okamžitě zaujmout. Hlavně asi proto, že námět je poměrně čistý, jednoduchý, jednoznačný a nevadí, že protipól tedy zlo nebo nějaká nejasnost je úlet. I to se musí v rámci povedené povídky od China Miéville předpokládat.

Nejlepší z povídek pro mě byla Míčkovna. Tam ten strach a zlo z té místnosti přímo čišelo. Pak mě ještě dost zaujala povídka Odlišná nebe o oknu, skrz které je možné nahlížet do jiných míst. A třetí nejzajímavější pak byla Konec hladovění, která vyprávěla příběh jednoho ztřeštěného hackera, který se naboural do webovek jedné organizace.

4 22.06.2023

Další knihu, kterou jsem z nakladatelství Planeta9 otevřel, je Ocelová šlechta od Adriana Tchaikovskyho. Trošku i proto, že mu nakladatelství zatím vydává největší množství knih a mě hrozně zajímalo, jak se fantastická droidí obálka prolíná s příběhem.

Ve skutečnosti se jedná o ryzí military béčko. Nic vysloveně hodného k zamyšlení, ale na ani ne 200 stránkách se odvíjí příběh jedné záchrany uprostřed Skandinávie a to mi vzhledem k mé lásce k tomuto koutu země bylo sympatické.

O chlup sympatičtější mi přišlo to, jak autor pojal Finy. To byla úplná fantasie a dost jsem se u těch scén s Finy bavil. Hlavně i proto, že jsem ve Finsku kus života žil a dost mi ta země přirostla k srdci.

Příběh jako takový je jednoduchý, přímočarý, zábavný. Autor chvílemi neví, jestli má popisovat v jakých sračkách se topí aktuální svět nebo zdali se má orientovat na akční děj. Ve výsledku je to ale jedno, protože vyprávění hlavního hrdiny skončí opravdu brzy a tak můžu říct, že jsem se u tohoto scífka docela příjemně pobavil. Být to delší, možná bych tak nadšený nebyl.

4 12.06.2023

Putování za jantarovým drakem je jedno z těch tradičnějších českých fantasy knih. Zde opravdu ryze českých, protože i námět odkazuje na raný středověk, kdy se kolem Prahy pohybovala legenda nám všem dobře známá jako Bruncvík.

Vlado Ríša moc hezky hlavního hrdinu vpravil do okolního světa. Přidal decentní fantasy prvky a celé to pojal formou pěti povídek, ve kterých Bruncvíka situuje do Prahy, ale i do severní Itálie, Německa nebo do severní Afriky.

Moc hezké, odpočinkové čtení. Možná i trošku jednoduší na děj, což není v tomto případě vůbec na škodu. Naopak jsem si ho krásně užíval a docela rád bych se jednou dostal i k dalšímu vyprávění o Bruncvíkovi.

3 12.06.2023

V červnovém čísle časopisu Pevnost se v příloze objevila kniha Stíny povstávají, která vychází ze světa námi všem dobře známého WoWka. Tedy v mém případě rozhodně něco, co bych si na první dobrou určitě nepřečetl, ale nemůžu říct, že by mě kniha nezaujala.

WoWka jsem před mnoha lety sám hrál. Sice jsem se nedostal do žádné fáze, kdy bych si svůj životní osud určoval podle toho, kolik jsem za den získal EXPů, ale v rámci několika týdnů intenzivního hraní (před definitivním smazáním a záchraně dětství) jsem se do světa Hordy a Aliance dokázal dostat. Horší už to ale bylo s touto knihou.

Chápu, že lidi, kteří dětství prožili ve světě Warcraftů si v této knize najdou zalíbení. Pravda, je záslužnější činnost číst knihu, než dvacet hodin denně hrát jednu hru, za což mě tady teď asi hodně lidí vykostí. Nicméně kniha je psaná poplatná době a to jsem jí odpustit nedokázal. Nedá se ji totiž upřít určitá čtivost, ale vadily mě ty gay motivy, který jsou tu vysloveně násilně naroubované.

U podobného tématu je to vždy tenká hranice a když to někdo neumí přidat do příběhu přirozenou formou (což opravdu v dnešním Hollywoodu moc lidí neumí třeba v rámci americké filmové a seriálové produkce), tak ať to raději ani nedělá.

3 12.06.2023

Asi jsem se ještě nesetkal s tak originální a nápaditou sbírkou povídek, jako jsou Červi v hlavě. A přitom se jedná o čtyři nadějné spisovatele, kteří se sešli na kurzu tvůrčího psaní, a kteří jsou pohromadě tak dobří, že jim Golden Dog dal možnost vydat i samostatnou knihu. Přiznám se, že na první dobrou mě hodně zajímalo, jaké ty povídky budou.

Povídek je nakonec dvanáct. Tři povídky na každého spisovatele. Jdoucí po sobě ve třech povídkových vlnách. A musím říct, že ve všech ohledech se jedná o povídky, které za přečtení jednoznačně stojí. A to i přesto, že se tu prolíná celá řada hororových témat a i když tu jisté spojitosti v rámci žánrů jsou, ve výsledku stejně nevíte, co s každou další povídkou přijde.

Od Jarky Pelikánové se mi nejvíc líbila povídka Dům na konci vesnice, psychologická duchaplná záležitost. Od Karin Novotné jednoznačně děsuplné Houpací křeslo, které si vysloužilo i nejlepší pointu ze všech povídek. Od Kristýny Lyach Jen přes jeho mrtvolu, která vypráví příběh duchů, co by se z onoho světa rádi dostali do světa živých a od Jirky Koreše doslova strašidelná psychologická Návštěva.

11 12.06.2023

Dostal se ke mně další komiks jako příloha k časopisu Pevnost. A tentokrát z prostředí Strážců galaxie, u kterých jsem po třetím filmu zhodnotil, že jsou to nejlepší, s čím filmový Marvel vůbec kdy přišel.

Komiks je nicméně v pohodě. Sice to není žádnej originální nákul, který byste tak nějak po filmech očekávali, ale je v pohodě. Možná jen v pohodě, protože očekáváte hromadu hlášek z huby hlavních hrdinů a ono jich tam zase tak moc není, což dost překvapuje.

Také je tu poměrně klasický ničím vybočující nepřítel a hlavní postavy, které ve filmech nejsou, ale v rámci alternativních světů v Marvelu mě to ani nepřekvapuje.

3 12.06.2023

Na nakladatelství Planeta9 jsem pokukoval už řádku měsíců. Nicméně až s knihou Jejich moře jsem tento vztah protrhl a okamžitě si knihy z nakladatelství oblíbil.

Měl jsem ostatně pocit, že zde jdu na jistotu. Nádherný obal, zajímavý námět. Ten navíc opravdu zajímavý, protože tu autor popisuje tři různé děje, které se zároveň prolínají. Jeden z pohledu lidstva, dva z pohledu mimozemšťanů. Jedněch, které lidstvo objevuje a druhých, se kterými ty první lidstvo objevuje.

A vlastně kniha o tom, jak může být obtížné, když tři různé bytosti spolu komunikují a v rámci komunikace si nerozumějí. No a co si budeme povídat, nemusíme být u různých bytostí, abychom si nerozuměli. Nemusíme být ani u národností, aby si lidé mezi sebou nerozuměli. A ta premisa je tady jasná a musím říct, že baví od začátku do konce.

7 12.06.2023

Tato kniha mi trčela v knihovně od doby, co jsem podpořil nakladatelství Fantom Print přes Linku 451. A jelikož už je to nějaký pátek, rozhodl jsem se do ní pustit a nechat se překvapit dalším příběhem autorky, od které jsem dosud nic nečetl.

Velice mile mě překvapilo, jak hned z kraje prolíná svět doby únětické kultury se současností. Super nápad a dobré zpracování. Je vidět, že autorka umí hezky popisovat děj a sem tam zabruslit i do historicky pravěké éry. Jen asi škoda, že svým průběhem je příběh určený spíš ženskému čtenářskému kolektivu. Byly tu momenty, třeba popisy emocí, sem tam ryzí ženské chování hlavní hrdinky, že mě to trošku otravovalo.

Nicméně jako celek je kniha zajímavá (věřím, že dámská část bude nadšená), ale spíš jsem zvědavý na pražskou městskou fantasy, kterou autorka vydala následně. Ta by přeci jen mohla být přístupnější :-)

5 30.05.2023

Může se zdát, že tato kniha bude spíš odpočinkové fantasy čtení, ale nenechte se mýlit, autor v ní skryl celou řadu myšlenek, které čtenářovi s radostí rozjasní den.

Pravda, že Mágové a šarlatáni na první pohled vypadají trošičku jako taková pohodová záležitost až s takovou pohádkovou atmosférou. Postupně ale čtenáře vpravují do příběhu mága Fabricia Fabrici, jehož děj je zasazen do minulosti. Střídavě ale jednotlivé kapitoly odvíjí i příběh ze současnosti, kde Karel těžce prokrastinuje a dělá všecko pro to, aby nezačal psát bakalářskou práci, až se dostane k tajuplným knihám, pod kterými je právě mág Fabricio Fabrici podepsán. A tak se začne ponenáhlu odvíjet příběh o poznání, dokud nedojde k protnutí dvou příběhových linek v jedno.

Kniha se krásně četla. Pro svůj nápad jsem v tom cítil mnohdy i takovou tu atmosféru, jako když jsem poprvé viděl film Hvězdný prach, který vzešel z pera spisovatele Neila Gaimana. Jen je obrovská škoda, že ten potenciál zůstal nevyužit a závěr vyzní trošku do ztracena. Pro obrovskou autorovu fantasii (který si neskutečně vyhrál se světem čarodějů a jednotlivými pojmenováními fantastických zvířat) by si to zasloužilo epičtější závěr. I tak ale určitě velice vydařený kousek a dost se těším, co autor představí příště.

2 30.05.2023

Pro zpestření mezi jednotlivými knižními seancemi se rád obracím k jednotlivým povídkám, kdy mě v mezi čase mnohdy překvapí nebo mi minimálně dovolí si trošku odpočinout u krátkého příběhu. Tentokrát to tedy vyšlo na sedmý díl série Drakobijců.

A musím říct, že tito mě zatím ze všech překvapily nejvíce.

Přemýšlel jsem, čím to je a musím říct, že hodně pomohla hned první povídka Zbraň mého mrtvého přítele od Vladimíra Šlechty, která je zde navíc hostující. Ta vypráví příběh z autorova světa Krvavého pohraničí, který si u mě okamžitě vysloužil pětihvězdu. Druhá hostující povídka Tři páry papuček od Pavla Renčína už mě tak neoslnila.

Z těch soutěžních povídek to pak u mě vyhrály tyto tři. Stín tygra od Lucie Lukačovičové byla naprosto top. Moc se mi líbilo to asijské prostředí v ní použité. Druhá s názvem Odkaz zpovědníka z Loudunu od Petry Štrakové, která si svět Harryho Pottera lehce poupravila a navíc tu cestuje v čase do ryzího středověku. No a třetí pak Utkvělá představa od Lady Candar, která byla jak z Jedličkova ústavu, ale zarezonovala mi v myšlenkách.

3 23.05.2023

Na rovinu zde přiznávám, že když bych Lenku neznal, pravděpodobně se k této knize vůbec nedostanu. Jelikož se ale známe léta z ČSFD, bylo mi velikou ctí vyjít ze své knižní bubliny a zkusit něco, co jde úplně mimo můj žánr. Občas totiž není od věci otevřít nějaký pro mě neznámý příběh a vpravit si ho do života. Občas totiž i to, z čeho nevíte, co čekat, může vzejít velice milé překvapení. Znám to převážně z filmového světa a nyní už i z toho knižního.

Lenka tu otevřela příběh tří hlavní postav, které na první dobrou nemají vůbec nic společného. Snad jen akorát rok, ve kterém jejich knižní příběh začíná. Jak to ale tak bývá, k nějakému tomu prolnutí tu postupem času dochází a vyvrcholení je vysloveně vydařené. Autorka tu děj těchto tří postav situuje ve třech časových rovinách a především v různých prostředích, kde v každé se skví určité její zkušenosti a je velice milé to pročítat a zamýšlet se nad tím, co je autorčinou fantasií a co čirými zkušenostmi.

Obecně musím říct, že se podle mě jedná spíše o ženské čtení. Hodně se tu pracuje s emocemi, se vztahy, s děním kolem hlavních postav. Málo se popisuje prostředí, což mě docela překvapilo. Ale v kontextu celého děje je to přesto velice čtivé a zajímavé v momentě, kdy k Vám postavy nějak přilnou a Vy máte tendenci a chuť zjistit, jak to s nimi vlastně dopadne.

Jako knižní debut tedy musím říct, že skláním pomyslný klobouk a děkuji Lence za hezký a neotřelý zážitek. Myslím si, že tato má vycházka z mého knižního standardu stála za to a moc jsem si ji užil. Děkuji! :-)

7 23.05.2023

Oceňuji každého herce nebo herečku, která se rozhodne své pocity sdělit formou knihy nadšenému čtenáři. My je známe věčně usmívající, bavící nás, ale mnohdy je realita úplně jiná a je dost těžké se dostat do hlavy těchto herců a hereček, které máme tak rádi.

U Matthew Perryho by kde kdo mohl po přečtení říct, kéž bych tuto knihu nikdy neotevřel, protože Matthew se tu otevírá veřejnosti se všemi svými démonya že jich má. Seznam všeho, co mu postupně kopalo hrob, by dalo na několik stran a stejně je tu mezi námi, což zřejmě o něčem svědčí. Minimálně o jeho tuhém kořínku.

I přesto jsem ale rád, že jsem si tuto knihu mohl přečíst. Pravda, asi na něj už nikdy při sledování Přátel nebudu koukat stejně, ale ono si to časem sedne a přijmu to jako holý fakt. Přeci jen, hoďte kamenem, koho netrápí nějací vnitřní démoni. A jsou mezi námi i tací, kteří jich mají více, než jsou schopni vůbec unést. I z nich je ale možné se učit a i proto jsem rád, že Matthew tuto knihu napsal.

Napsal jí totiž veskrze dobře, i když se tu občas děsně opakuje, časově přeskakuje a samotný předklad z nakladatelství plný chyb tomu také nepomáhá. Čtyři hvězdy ale přesto zaslouženě.

10 23.05.2023

Pokračování dobrodruha Franty Franty se nese v klasickém duchu, typickém pro Leonarda Medka. Tedy v duchu ryze dobrodružném, kterému by mnohdy i Indiana Jones mohl záviděl.

Autor se třetí knihou ze světa Monsier Franty vrátil k vyprávění dílčích příběhů, kde každý má svojí uzavřenou příběhovou linku, ale ve všech se prolíná hlavní příběh úhlavního nepřítele z carského Ruska, který po našem hrdinovi již nějaký ten čas pase.

Líbilo se mi, že autor tu opět směřuje kroky hlavního hrdiny jiným směrem, než v předchozích příbězích. Franta se dostane za velkou louži do Ameriky a postupně svojí epopej završí v Jižní Americe. Ve všech ohledech je to ale skvostné čtení. Autor si jistě pracně hledal detaily doby. Občas bych řekl, že až moc zabředává do atmosféry doby, což děj občas notně zpomaluje, ale v komplexitě celého děje je to úctyhodná práce a krásná série, kde už teď se těším na další díl.

3 23.05.2023

Abych si trošku odfoukl od jednotlivých románů, ve chvílích volna se rád obracím k povídkám. Tentokrát jsem se pokusil zaměřit na šestý díl Drakobijců a opět jsem se setkal s lepšími, ale i slabšími kousky.

Celkově mě překvapilo, že o vítězích z předních příček vlastně vůbec nic nevím. Především jsem se nesetkal s ničím, co by vydali a alespoň se o tom někde mluvilo. Přitom takové vítězné Návraty od Alexandra Kazdy jsou fantastické. Povídka v duchu Diabla. Kdo zná, musí být nadšen. Pak mě ještě určitě zaujala Cesta do ticha, pod kterou je podepsána známá Lucie Lukačovičová a pro mě neznámý Martin Moravec. Hezká variace na Haruki Murakamiho. A do třetice povídka, která stojí za zájem je Legenda o vlku. Hned od začátku mě přišlo toto syrové fantasy zajímavé právě proto, že v příběhu zohledňuje vlky. Navíc se dobře četlo.

Zbytek je průměrný, ale neurážející. Přečíst se úplně v pohodě dá. Navíc mě zaujalo, jak si na přeskáčku pročítám Drakobijce a Žoldnéře fantasie, tak jak se Žoldnéři za ta léta hezky vyvinuli ve vysloveně pohledově hezkou knižní sbírku. Drakobijci jsou přeci jen hlavně plni textu, přestože tu pár pěkných ilustrací taktéž je.

3 02.05.2023