Malarkey komentáře u knih

Pocházím z Polabí a i proto jsem si tuto knihu tak užil. Nabízí totiž řadu výletů, které jsem si v zimě roků 22/23 pročetl. A už se těším, až přijde obleva, začne pořádně jaro a já se do těch míst budu moci vypravit. Především směr Přelouč a Kolín, kde to ještě tak, jak bych chtěl, prolezlé nemám. :-)

3 04.03.2023

Pokud jste si prožili celé dětství s Harry Potterem, tak jako já, tak tahle kniha je mířená přesně pro Vás. A přidá ještě jedno poselství navíc.

Tom Felton v roli Draca Malfoye byl, coby úhlavní nepřítel Harryho Pottera, vždy trnem v oku všech fanoušků Harryho Pottera. Když jsem se ale dozvěděl, že chystá knihu, kde sesumíruje všechny dosavadní vzpomínky a zkušenosti, docela jsem se na samotnou knihu těšil. Už jsem totiž věděl, že Tom Felton je vlastně docela sympaťák, že se mu líbí Praha, a že má takovej volnější přístup k životu, který vypadá tak, že nemá problém na Karlově mostě vytáhnout kytaru a hrát tam pro radost kolemjdoucím. No, na tohle já vždycky slyším…

Horší už to bylo s jeho životním příběhem, který se asi i jako určitá forma terapie rozhodl vyprávět touto knihy. V podstatě to ale není nic objevného. U těch, kteří se proslaví už jako děti, tak nějak počítáte, že to bude na úkor něčemu. A v této knize to Tom hrozně hezky popisuje.

Vypráví tu o dětství, o natáčení Harryho Pottera, o tom, jak se mu spolupracovalo s velkými hereckými hvězdami, ale i o tom, co se dělo po natočení posledního dílu. Někdy úsměvné, někdy náročné, v mnoha ohledech ale dobře napsané.

10 21.02.2023

Když jsem o Ďáblově hřbetu slyšel poprvé, okamžitě jsem věděl, že ho chci číst.

Dva autoři hororových příběhů zvolili pro námět své další knihy středověké prostředí oblasti na pomezí Moravy a Slovenska, což mě okamžitě lákalo k přečtení. Jakmile mi kniha dorazila, okamžitě jsem jí do sebe pral pod tlakem. Byl jsem zvědavý, jestli to bude takové, jaké jsem si to představoval a co ve mně horor, středověk a obecně blízké prostředí na první dobrou může evokovat.

Na rovinu říkám, že kniha má ještě větší přesah, než jsem si mohl myslet. Jelikož už nějakou tu práci Honzy Vojtíška znám, mohl jsem tušit, že start to napálí nějakým explicitním hnusem. Když už šokovat, tak proč ne hned, že?

Osobně musím říct, že nejsem úplně fanoušek podobných scén, ale na druhou stranu jsem o to víc ocenil středověkou atmosféru, kterou kniha vládne. Líbí se mi detaily ohledně doby, ve které se příběh odehrává. Na to, jak se lidé chovali, co jedli, jak po okolí cestovali a podobné maličkosti. Příběh je v tomto pěkně popisný a krásně ho atmosfericky podkresluje. I když se jedná vlastně o poměrně standardní vyvražďovačku, což musí být patrné všem, co si přečtou obsah na zadní straně knihy, pořád v knize je cosi ďábelského, co v čtenářovi nenechá spát ani pár dnů po přečtení. Opravdu povedený kousek.

11 21.02.2023

Přiznávám se, že na další knihu z Golden Dogu jsem šel asi jako na autoru předchozí přeloženou knihu s názvem Zůstanou jen skvrny. A to i přesto, že na zadní straně knihy mě upozorňovali, že tady to bude trošku jinak.

A opravdu je, jako kdyby kniha do portfolia Golden Dogu vůbec nepatřila. I přesto si je ale s knihou Zůstanou jen skvrny hodně podobná.

Autor zde popisuje vztah otce a syna formou malých povídek, kterým se v uceleném vydání říká novela in-flash.

No, co Vám budu povídat, do přečtení tohoto kousku bych ani netušil, že něco podobného existuje. Nicméně příběhy jsou to ve skrze hodně zajímavé a kladou důraz především na emoce a těžce zkoušený vztah mezi otcem a synem. To je totiž něco, co jde autorovi opravdu dobře. Tak dobře, že Vám ty emoce projdou kůží přímo do srdce a tam vytvoří doživotní zářez horší, než od zápalu plic.

Připoutání je nezvyklá kniha plná emocí a tak je na ní třeba také nahlížet. Nečte se jednoduše, musí se nad ní hodně přemýšlet, musí se těmi emocemi čtenář postupně prokousat. Jinak ho na dobro semele.

9 21.02.2023

Martin Štefko mě za těch pár let dokázal přesvědčit o tom, že drsná detektivka je žánr, který mu jde hodně dobře. Jsem tedy rád, že v tom pokračuje, a že dál odvíjí příběh neobvyklého vyšetřovatele a asociála Hanka Goirgia.

Pokračování s názvem Farma zrůd kvalitou nezanedbává před Mrtvými ženami. Drsný, hutný noir příběh plný brutalit, který se čtenářovi průběžně vyvíjí stránku po stránce, neodložíte, dokud jej nedočtete.

Přitom si tu autor dovoluje v kontextu celé knihy zajímavý nápad, kde hlavní děj začíná odvíjet v přítomnosti, pak pro pochopení děje vrací děj do minulosti na poměrně dlouhou dobu v ní plave, aby finále opět vrátil do přítomnosti. Je to jako když byste četli dvě různé knihy, dva různé příběhy, ale v kontextu s tím děním v obou z nich se Vám to sleje do luxusního finále, které brutalitou a emocemi nešetří. Chvílemi jsem sice měl pocit, že ten prvotní děj hodně upozadil, ale po návratu do aktuální reality mě rychle uvedl v omyl a já si tak mohl tento knižní zážitek v pohodě užít.

7 21.02.2023

Moje první setkání se Šumavským děsem dopadlo poměrně v poklidu. Slupnul jsem jeho vyprávění jako malinu a docela bych byl rád i za přídavek.

Šumavský děs se totiž uvolil a prostřednictvím Václava Votruby odvyprávěl pár duchařských příběhů z prostředí Šumavy.

Osobně se mi moc líbilo, jak autor pracuje s nápadem Šumavského děsu, ale i prostředí Šumavy jako takové. Mám rád, když jsou v příbězích známá místa a je ještě lepší, když ta místa osobně znám. Kniha pak vypravuje šest rozličných příběhů, jejichž niterné detaily se sem tam prolínají odvislé dobou, kdy se odehrávají. Tedy nejčastěji asi v první polovině 20. století.

Příběhy jsou super. Některé samozřejmě mírně zajímavější než ty ostatní, ale obecně kvalitou hodně podobné. Zaujalo mě, že autor tu pokaždé buduje atmosféru a pak v posledních stránkách to celé docela kulantně ukončí. Tak to má být.

8 07.02.2023

Na memoáry úplně nejsem, ale když Vám je sepíše člověk, který si prošel našim/Vašim/jejich ne dětstvím, nemám problém knihu přečíst za víkend. Ne-li méně.

Mikoláš Tuček je pro mě pojem. Celej život dělal, co ho baví a dostal se tam, kde je dnes. A číst jeho zážitky z herního, televizního nebo fotbalového světa je balzám na moji duši. Nejen proto, že má těmi zážitky co říct, ale především i proto, že v mnohých ohledech kopíruje moje koníčky a nemám tak problém se s ním často myšlenkově sejít.

Když vypráví historky z mládí, které ho otesali do dnešní podoby, kolikrát jsem si říkal, jaké měl štěstí, že v Praze žil. Ona právě Praha ho vpravila do kulturního světa, o kterém tu píše a kolikrát jsem mu tu Prahu hrozně záviděl. Lidí je všude rázem jak sraček a není problém si najít parťáka na průsery, který ten život tak nějak bude mít nastavenej podobně jako ty.

Hrozně rád jsem se s ním vracel do minulosti. Připomněl mi svými myšlenkami dobu, kdy jsem se nekonečně smál nad ovečkou z Volejte šéfredaktorovi, nebo když jsme s kluky po škole přilítli k nám a do noci na jednom počítači mastili největší mapu z Heroesů 3 proti sobě.

A k tomu všemu jsem se dozvěděl něco z kuloárů, které mě zajímají, což vnímám jako největší bonus celé této knihy.

Pro každého to ale nebude. Je třeba mít alespoň minimální znalosti o projektech, kde Mikoláš nějak participoval. Takže pokud Vám nic neříká časopis Score, pořad Game Page, Re-Play, Applikace nebo série sólo projektů jako jsou Football Fanatic´s nebo B-Late Night Show, popřípadě je pro vás hraní her postrach dětských nebohých duší, které do té doby nepoznaly násilí a zároveň Vás nezajímá popkultura a Comic-Con je jen pro máničky doby, tak na tuhle knihu ani nekoukejte. Ono to totiž všechno může být tak trošku jinak a Váš mozek by to nemusel ustát.

9 06.02.2023

Hned ze začátku autor vytasí vysloveně originální námět, vysvětlí mi v ději, co je to lucidita a pak už se jenom vezu na vlnách autorova podivna...a zhmotnělých snů.

Z kraje jsem byl fascinován myšlenkou, kterou jsem se snažil pochopit. Dlouhou dobu mi to ale přišlo, pro čtenáře, dost absurdní a těžko uchopitelné. Hodně jsem se snažil, abych v tom našel nějakou logiku a tak jsem to pak už jen přijal a uvědomil si, že to tu je stejné, jako když si otevřu jakýkoliv New Weird. Prostě divné.

Divné, ale bezesporu hodně zajímavé. Pro svojí nápaditost jsem schopný akceptovat zdejší pozitivní ohlasy hlavně u těch, kteří od knihy očekávají něco naprosto neotřelého. To tu autor jednoznačně splnil. Udělal to ale takovým způsobem, že jsem si při čtení chvílemi přišel jak nezbedná šestnáctka.

6 06.02.2023

Tuto knihu jsem koupil v aukci pro kočičky a vybíral jsem ji nejen podle žánru, ale i kvůli nakladatelství Fantom Print.

Výsledek nicméně není zdaleka takový, jak jsem dle zdejšího hodnocení očekával. Jedná se totiž o městské fantasy s vlkodlaky a upíry, což by na první dobrou asi ani nevadilo. Nedal jsem na první dojem a neřešil tak, že námět a prostředí vypadá tak nějak jako ze Stmívání. Prostě jsem si říkal, že není od věci zkusit knihu ze série, která by se ke mně třeba ani nijak jinak nedostala.

Výsledek je ale přesně jako když jsem tenkrát zkoušel číst Stmívání. Autorka to evidentně psala pro mladý ženský kolektiv a tak tu převládají emoce a pocity, které mi mnohdy nejsou jen cizí, ale jsou mi také jedno. Převládají tu nad vývoj děje, což mě dost rozčilovalo a byl jsem rád, že jsem knihu ve výsledku přečetl. Omlouvám se, ale nic pro mě.

2 30.01.2023

S již několikerou zimou přichází pro mě období, kdy ladím při cestě do a z práce audioknihy. Nic víc ve tmě a zimě nepotěší víc, než když posloucháte nějaký povedený příběh. A zde jsem pro první audioknihu letošního roku trefil doslova do černého.

V předchozím roce jsem se do Letopisů královské komory zaposlouchal a byl nadšen stejně tak, jako když jsem v minulosti četl příběhy Oldřicha z Chlumu. Kromě století v tom totiž nejsou moc rozdíly a tak si určitě každý čtenář, co má rád knihy Vlastimila Vondrušky, jistě přijde na své.

V tomto balíku dvou novel jsem se ale nakonec rozhodl pro první pětihvězdičkové hodnocení v této série. Může za to především fakt, že obě novely mi přišly něčím zvláštní a originální. První s názvem Poslední cantilena se odehrává v mém oblíbeném Nymburce a tak jsem se v příběhu docela rád nechal orientovat.

Druhá s názvem Tajemství Tudorovců pak hlavního hrdinu pošle až za La Manche, ale nebude tam sám. Ve vyšetřování mu nečekaně pomůže i diva Kateřina Dolanská, která se v předchozích dílech už objevila, ale až tady se ukázala jako taková dobová Lara Croft. Což se mi hodně líbilo :-)

6 30.01.2023

Po přečtení Krakena jsem se opět vrátil k první knize od autora, kterou jsem začal číst – k Ambasadovu. A ano, opět jsem měl co dělat, abych knihu dočetl do konce. Mělo to momenty, kdy to fakt nešlo.

Ambasadov je na první dobrou svým nápadem neskutečně originální sci-fi. Otvírá tu tezi setkání s mimozemskou civilizací, se kterou je možnost komunikovat formou jazyku, který je odlišný od toho, jak jej známe my. Podobný námět jsem zažil ve filmu Příchozí, kde jsem byl fascinován myšlenkou, kterou autoři poměrně vstřícně předkládali divákovi. China Miéville to ale vstřícně rozhodně nedělá. Ten tu rozhodně nemá snahu čtenářovi něco usnadnit, ba naopak.

Nakonec jsem měl co dělat, abych knihu dočetl do konce. Jsou tu momenty, mnohdy i více stránkové, které popisují něco, co se nedá logicky ani uchopit. I po druhé knize jsem přesvědčen, že autor si něco šlehne a začne psát, jinak si to nedokážu vysvětlit. Na rozdíl od Ambasadova je tu těch filozofických, teologických a celkově abstraktních textů o mnoho víc. Klobouk dolů překladateli, který si tady s tím textem musel dát strašnou práci. Já ale bohužel nemůžu jinak, než ubrat jednu hvězdičku. Kraken byl při čtení o chlup snesitelnější.

2 18.01.2023

Kraken je vlastně druhá kniha od autora, kterou jsem začal číst…ale první, kterou jsem dočetl. Ne, China Miéville není jednoduchý autor na čtení. To už jsem také pochopil.

Zajímavé je, že děj této knihy začíná jako taková divná, ale pořád v rámci možností, standardní detektivka. V londýnském muzeu se ztratí krakatice v láku. Prostě jednoho dne, v jeden konkrétní moment, zmizí. A člověku, který ten den měl směnu a měl to v muzeu na starosti, se rázem obrátí život vzhůru nohama. Ano, máte pravdu, nemůže se jen tak vypařit krakatice obrovská, to prostě nejde. Podrobnosti tak zajímá hodně lidí – od policajtů začínaje po divnolidi konče. No a od momentu setkání s divnolidmi se začnou dít hodně divné věci a celý ten děj knihy začne směřovat tam, kam by mě ani ve snu nenapadlo.

Někdy od 200 strany (kdy jsem se už ale tak padesát předchozích stran zamýšlel nad tím, co autor šňupe) jsem vůbec nechápal, co se v dění knihy děje. Myšlenka je hrozně zajímavá. Uznávám. Dění v knize ale na mě působilo hrozně filozoficky, nelogicky a v kombinaci s dialogy zbytečně moc popisně. No, nakonec jsem měl co dělat, abych knihu vůbec dočetl. Ten myšlenkový pochod autora mě ale nestačí fascinovat.

5 18.01.2023

Robert Fabian mě vlastně dokázal přesvědčit hned na první dobrou a od té doby se na každou jeho knihu vysloveně těším. Třetím příběhem z jeho pera se mi tak do ruky dostali jeho debutoví Mariňáci.

A ano, je to vzorový příklad military sci-fi. Hned z kraje Vás totiž uvede do akce. Ta je sice tréninkem, ale okamžitě je patrné, že popisovat akci autorovi jde sakra dobře. Četa mariňáků následně v čase klidu na ubikacích dostane za úkol vypátrat co se stalo na vzdálené těžební stanici stalo, když tam náhle přestali s centrálou komunikovat. No a při příletu na planetu začíná fantastická atmosféra, kterou by čtenář mohl krájet. Ano, můžeme tu polemizovat nad tím, že to tu hodně připomíná Vetřelce. Pravda ale je, že to je vlastně pochvala. Ono to totiž opravdu jen připomíná. Vývoj děje se totiž postupem času posune úplně někam jinam.

Trošičku mě mrzelo, že někdy v půlce knihy atmosféra vzala akcí za své. Jakmile se totiž samotná akce rozjela, nebrala konce a místy opravdu byla hooooodně dlouhá. To je vlastně i ten důvod, proč jsem nakonec jednu hvězdičku od jinak skvostného příběhu ubral. To a vlastně i fakt, že tu je hrozně moc hlavních/vedlejších postav a tak jsem to prostě pojal tak, že jsem si jen k některým udělal vztah a těmi jsem si průběh dění v knize řídil. Pořád se ale jedná o výborný román, exkluzivní žánrovku, která svými hrdiny odkazuje na největší drsňáky osmdesátkových akčních filmů. A k tomu se já vždycky moc rád vracím.

7 18.01.2023

Už z dětství si pamatuju Brány Skeldalu. Sice jsem na ně v té době byl tenkrát moc mladej, ale neobvyklý svět mě stihl natolik fascinovat, že jsem se do něj po mnoha letech rád vrátil v podobě této knižní série.

Je zajímavé, že hned první díl této tetralogie na to nejde úplně libivou formou. Cestu k němu si čtenář totiž musí vydobýt tak trošku sám. Začátek seznamuje s hlavními postavami, pravda, místy trošku nudí, protože děj se vůbec nehýbe. Pak přijde svět Skeldalu, na který je třeba si trošičku zvyknout. Hlavně na samotné dění v něm. Ve druhé části knihy se totiž hlavní postavy úplně vytratí a celý ten knižní koncept se převrátí směrem, že čtenář neví, co si o tom myslet.

Ke konci knihy se ale začíná pomalu rodit i samotný děj a i v tu chvíli kniha začíná opravdu bavit. Jenže v tom samotném momentě jste na konci knihy a tak nezbývá, než celý knižní svět Skeldalu buď zavrhnout pro svojí nevybíravou nepřístupnost čtenářovi a nebo se s chutí pustit do druhého dílu a doufat, že se pojede v podobném duchu jako zde, ve finále. Pro jeho originalitu a místy i povedený vtip jsem zhodnotil, že si to zaslouží a tak se k němu v budoucnu rád vrátím.

2 16.01.2023

Není to tak nechutné, jako když jsem tenkrát četl Utrpení těla od stejného nakladatelství. Pořád je to ale dostatečně nechutné, aby se Vám při čtení ježily chlupy na těle.

Billy Silver je totiž solidní psycho. Jeho postava je ale napsaná tak, že to vypadá tak realisticky, až to čtenáře při čtení děsí. To se totiž autorovy musí uznat – realističnost mu jde na první dobrou.

Celý ten děj v první polovině knihy působí jako ze špatnýho snu. Billy Silver feťák, pár feťáckých scén, trošku toho nechutenství (pravda, tady je těch sraček spíš kotel) no a pak druhá polovina knihy, která jde víc do hororu, do nadpřirozena…a ještě do větší brutality.

Za mě zajímavý kousek, čte se fakt dobře, ale víc jak tři hvězdičky mu nejsem schopnej dát. Je to až moc strašidelně reálný, než abych to četl s chutí. Zde spíš s nechutí – což je pro knihu vlastně plus.

4 10.01.2023

Moc jsem s druhým dílem série Píseň oceli neotálel. Dal jsem tomu slabých půl roku a na sklonku téhož roku jsem se do ní opřel. Přeci jen jsem chtěl skončit něčím....dobrým.

A přání se opravdu splnilo. Druhý díl s názvem Píseň severu pokračuje v podobném ražení jako její první díl. Autorka nám tu vypráví životní etudy Cuchenana a Minangara v šesti jednotlivých příbězích, které nemají úplně hlavní děj (byť poslední příběh nás jednoznačně nasměřuje na třetí knihu), ale které mají časovou souvislost a tak to působí, že jste se s touto knihou pozvali k jednomu hrdinovi a jednomu bardovi...a s nimi zažíváte to, co byste ve středověkém fantasy světě chtěli zažívat sami.

Úžasné jsou především dialogy mezi nimi. Často jsou opravdu dlouhé, ale čtení je jako když se napijete nějakého dobrého piva a nechcete přestat, tak pijete, dokud ten půllitr nedopijete. Pak si ale vyžádáte další a celý ten krok s chutí opakujete. Prostě dokud se neopijete.

Já takových momentů s pivem za rok pár mám a musím říct, že si na ně pokaždé pamatuju a pamatuju si i ta místa, kde se mi ta radost v hlavě urodila. Stejně tak to mám ale i s touto knihou a jsem rád, že jsem na sklonku roku 2022 mohl skončit něčím, co je zároveň tím nejlepším, co jsem letos četl. Děkuji! :-)

7 31.12.2022

Nádherná kniha, jak obrazově, tak textem. Autor má Prahu evidentně hodně rád, protože o ní dokáže živě mluvit a má chuť čtenářům představit řadu zajímavých míst, o kterých třeba neměl ani tušení.

Samotného mě česká historie hodně zajímá, moc rád se Prahou procházím a objevuji zákoutí, o kterých jsem neměl ani tušení. Historické centrum Prahy má takových míst nepřeberné množství, stačí se jen zamyslet a občas vstoupit tam, kam by Vás to na první pohled netáhlo...v tu chvíli se totiž otevírají netušené možnosti stověžaté Prahy.

No a pokud tomuto objevování chcete podlehnout a trošku to i podpořit, tak zkuste tuto knihu o nějakých těch náhodných tajemstvích staré Prahy. Stojí to za to!

10 29.12.2022

Chtěl tomu čas, ale já jsem se na sklonku roku 2022 dostal i k poslední knize Sanatoria podvržených, zvědavý, s čím autor u této neobvyklé série přijde a zdali mě dokáže opět zaujmout svojí tvořivostí, jako to dokázal i u předchozích dílů.

Po přečtení této knihy jsem se neustále zamýšlel nad tím, jakou tvořivost samotný autor má. Mnohdy jsem některým myšlenkám nerozuměl, ale byl jsem fascinován fantazií, s jakou tento mnohdy ponurý příběh tanečnice Sined vyprávěl. Až po onom přečtení jsem si ale nastudoval, že celé to sanatorium vychází z vypravěčské hry Changeling: The Dreaming, kterou jsem do té doby neznal. Ale odpovědělo mi to na mojí otázku o neuvěřitelné představivosti, kterou samotný autor trilogie má.

Třetí díl má směřovat po dětství a mládí do dospělosti. Místy jsem zápolil s myšlenkou, jestli se Sined stále neztrácí v mládí, ale jisté dospělé motivy tam určitě jsou. Celkově je to hodně temné, ponuré a místy to ve mně vyvolávalo pocity jako když pozoruju obrazy Gigera nebo Beksinskeho. Veskrze se jedná o hodně osobitou fantasy, která dokáže uchvátit prostředím. Pro můj blok v představivosti a práci s reálným prostředím ale nedokážu dát více jak tři hvězdy. Byť mě tato série bude fascinovat po zbytek života.

1 29.12.2022

Tomáš Bandžuch a Marek Skřípský jsou pro mě jako bratři. Píší podobné příběhy, ale píší to naprosto odlišnou formou. Zatímco Marek mi příběhově více seděl, u Tomáše jsem více čtenářsky bojoval. To všechno ale s tímto románem skončilo. Noc a mlha je totiž, a to doslova, fantastický příběh, který si svojí pozornost jednoznačně zaslouží. No a u rodilého Pražáka (čímž já nejsem) je navíc vlastně i povinnost. Kdyby náhodou někdo nevěděl...:-)

Nekromanta Hankla jsem poznal už v první poměrně tlusté knize Ve službách republiky. Tam jsem ale docela bojoval s tím, abych si k hlavnímu hrdinovi našel vůbec jakous takous cestu. Asi to bylo i tím dost popisným způsobem, jak jeho příběhy byly vyprávěny. U Tomáše se totiž nezapře historik, možná i víc, jako autor románů. Touto knihou se to ale zlomilo. Zde je kladen důraz na námět. K němu je přiřazena celá řada reálií. No a všechno je to uděláno v takovém duchu, že máte chuť číst dál a dál se neskutečně bavíte.

Tedy přesně tak, jak bych jako čtenář chtěl a zároveň nemusel nutně bádat nad tím, kdo je co a co je kdo. To jsem totiž u předchozí knihy občas zažíval. Zde si naopak čtu a pak se vracím k tématům a hledám si fakta. A co víc, jsem překvapen tím, že ty fantastické motivy jsou naroubovány na realitu, která se v té době děla. Mnohdy i precizněji popsána, než bych vůbec tušil. Atmosféra doby tu totiž nemá chybu.

Celkově vzato se tak jedná o výborný příběh. Prostě o to, co česká literatura tak postrádá a a co jí knihy ze Strak tak nahrazují. Příběh, který libivou fantastickou formou nabízí zábavu, ale zároveň nabádá poznat historii naší matičky. Já jsem tedy více než spokojen a doufám, že takových námětů do budoucna bude od autora víc. Vůbec bych se nezlobil, ba naopak.

4 21.12.2022

Série povídek od Vladimíra Zajíce, které ani přes popis knihy úplně na první dobrou neřeknou, co od této knihy čekat. Tedy stejný případ, jako když jsem se pouštěl do Otvírače cest. No a nakonec jsem zhodnotil, že zde dávám i stejné hodnocení. Autor se v nápadech jednoznačně nezapře.

V knize se nachází řada příběhů s alternativní historií. Ne, jak se stala, ale jak by si autor přál, aby se stala. Nebo jak se teoreticky mohla stát, ale nebyl v tu chvíli nikdo, kdo by to tak zdokumentoval.

Pravda, autor si v té historii překrásně hraje, ale v rámci čtení to není pro každého. Musíte mít velký historický přehled, pochopit konsekvence v ději. Naštěstí tyto tématicky historické příběhy střídaly i ryze fiktivní z jiných prostředí, u kterých jsem měl šanci si trošičku odpočinout.

Zajímavá, originální kniha. To bezesporu. Ostatně jako Otvírač cest. Zároveň i kousek, který je pro ryzí fajnšmekry, kteří rádi přemýšlí nad dávnými časy na naší Zemi...ale i v naší zemi.

2 08.12.2022