Malarkey komentáře u knih

Již před začátkem jsem tušil, že tahle kniha bude nářez. Že bude nářez pochopit myšlenkové pochody Viléma Koubka a přijmout je. A přiznám se, že jsem to nezvládl. Byť šílenosti ve stylu Kotlety a Kulhánky bych zvládl, tak tady jsem nemohl přijmout ten svět, ve kterém se ty šílenosti odehrávají. Je to na mě možná až moc šílené ve všech možných ohledech. Přesně ten druh knihy, kde je tolik zajímavých nápadů, až to jako celek úplně nefunguje. Jako když stojíte před něčím, co Vás chce zaujmout a dělá to všemi možnými smysly tak výživně, že vlastně ve výsledku ani nevíte, čí jste.

2 08.12.2022

K této knize jsem se vlastně dostal přes soutěž a z lásky k Islandu. Dlouho jsem se k ní odhodlával a, přiznám se, dlouho ji i četl. Tohle prostě naráz úplně nevstřebáte.

Kéž by se ale podobné příběhy psaly v té době i u nás, tak čtivě a zajímavě jako tato sága. Vikingové jsou obecně bráni jako krutý národ plný násilnických pravidel. Na jejich obranu tu ale pak existují taková díla jako tato kniha, která v mnohých ohledech plno věcí vysvětluje…a hlavně dokazuje, že Skandinávci na to básnické a spisovatelské střevo měli vždycky vlohy.

Kniha začíná krásným úvodem, který Vás vpraví nejen do děje, do doby, ale i do skandinávského prostředí. Pak už začíná děj, který je trošku kostrbatý, hodně se opakující, ale v rámci doby, kdy vznikl, neuvěřitelně fascinující.

Řekl bych, že může fungovat i jako kronika té doby. Popisuje dění vlády krále Olafa a vznik jeho příznaku „svatý“. Popisuje to ale velice precizně. Dokonce tu popisuje i vlastnosti různých postav, někdy náhodných obchodníků, jindy důležitých vladařů. Řekl bych, že pro někoho, kdo se o podobnou dobu zajímá, je toto úctyhodný počin. Pro mě, neznalého doby, jsem měl co dělat, abych se v postavách a především v místech, kde se děj zrovna odehrává, vyznal. Často jsem pokukoval po mapách a kochal se obrázky nádherné přírody.

Kniha ale nešetří vysvětlivky, což mi neuvěřitelně pomáhalo a musím ji za to sklonit obrovský dík. Celkově je vydání od nakladatelství Garamond krásné, věcné a pro laika velice napomáhající. Sága o svatém Ólafovi je historicky tak zajímavá, že si podobné vydání jednoznačně zaslouží.

6 09.11.2022

Zrnka temnot z Golden Dogu neberou konce a neustále si udržují svojí kvalitářskou formu. Důkazem budiž i tento kousek s názvem V rozkvětu.

Od Kristiny Haidingerové jsem ještě nic pořádně nečetl. Byl jsem tedy hodně zvědavý, co se zde bude dít. Domnělý, poměrně běžný, start běžného života. Nějaké to rande, setkání v klubu…a pak to přijde. Bizzaro jak vyšité. Hlavní hrdinka se probere v jistém psychedelicky znějícím světě a začíná ta správná sranda…nebo děs. Záleží, jak k tomu chcete přistupovat.

Autorka skvěle popisuje. Bavilo mě číst to, jak umě si tu textařsky hraje ve světě, který tu popisuje tak precizně, jak kdyby ho sama po konzumaci houbiček zažila. Fakt šílenost jak vyšitá. I když, pravda, šílenost to úplně pro každého není. K těm bizarním motivům se tu totiž vetře ještě trošičku násilnický a hlavně sexuální motiv, což na klidu čtenářovi opravdu nedodá.

Třeba u mě to ve výsledku způsobilo, že po přečtení jsem vůbec nevěděl, co si myslet. Být znechucen nebo fascinován? Nakonec jsem byl oboje.

7 09.11.2022

Další ze sbírky Zrnek temnot. Další z knih z Golden Dogu, jehož základem tohoto příběhu je násilí. V tomto případě násilí na dětech.

Hned na začátku knihy je úvod a upozornění od autora, ať se do knihy nepouští ten, kdo bude mít s tímto násilím osobní problém. Chápu to. Po přečtení o to víc. I když alespoň trošku sympatické je, že autor tu to násilí nechá spíš ve fantasii čtenáře a úplně explicitně se v tom nevyžívá.

Co je ale na této novelce originální, tak že tu autor nenechá všechny ty hrůzy bez potrestání, což je v mnoha ohledech opravdu zásadní jev této knihy a dost se od ostatních násilnických knih odlišuje. Jen škoda, že ač je tu ten příběh hlavně o nápadu, ten nápad je neuvěřitelně se opakující. Na můj vkus až moc.

Pořád se ale jedná o cirka sto stran a o kousek, který slupnete jak malinu. A to se mu povedlo, musím říct, na výbornou.

6 09.11.2022

Finální uzavření příběhu o sebeuvědomění vylepšeného androida zvaného Robokat s názvem Strategie úniku jsem četl v návaznosti okamžitě za sebou. Bylo to totiž asi to nejlepší, co jsem tomuto příběhu mohl udělat.

První knihu jsem četl před pár měsíci, k dalším se ale poměrně záhy dostal a tak neváhal. S dějem si tu totiž autorka nedělá vůbec žádnou hlavu. On totiž ani moc není o co stát. Celé je to hlavně o našem robůtkovi, který si začne uvědomovat nejen sám sebe, ale především celou řadu emocí. Umě to pak skrývá za neustálým sledováním telenovel, které neberou, naštěstí pro Robokata, konce.

Konce ale bere tento příběh a vzhledem k tomu, že žádná z knih nemá reálně ucelený konec (a každý konec z knih opravdu působí jako když jste dočetli jen další kapitolu) jsem opravdu rád, že jsem měl tu možnost je číst naráz. Každá kniha je nicméně v ději trošičku jiná. Třeba tato po kupě k sobě nastřádala asi největší množství napětí a akce. Také je tu toho sarkasmu spolu s prvním dílem nejvíce. To jsem jednoznačně uvítal, protože v těch robotích myšlenkách je to to nejlepší, co tato série nabízí.

Celkově vzato se jedná o zajímavý počin, ale spíš je to taková jednohubka, než něco opravdu objemného a objevného, co byste si chtěli nechat v knihovně a sem tam tomu s chutí otřít prach na obalu knihy. Nicméně jsem moc rád, že to tu autorka uzavřela. I proto mě trošku děsí, že nakladatelství plánuje pokračování. Přiznám se, že si teď nejsem vůbec jist, zdali bych s ním chtěl pokračovat.

4 09.11.2022

Když máte třetí díl této série po ruce, tak po přečtení druhého dílu není nač váhat. Díly působí neukončeně, respektive končí v momentě, kde by normálně nastupovala další kapitola. Ale zde ne. Zde si musíte počkat na třetí díl s názvem Chybný protokol.

Ten je obecně o dost akčnější, než první dva díly. Náš hlavní hrdina tu má priority hozené následovně: 1. shlédnout všechny telenovely, co mám na disku; 2. zachránit lidi; 3. zachránit sebe; (ve volném čase během záchrany dát pár minut dalšího dílu, no co, když je na to čas)

Musím říct, že byť je tenhle díl akčnější, moc jsem se v něm nenašel. Myšlenek tu robokat má pořád víc než dost, ale akce to všechno přehlušuje a já vlastně nevím, k čemu to všechno ve výsledku spěje. I proto tedy dávám o hvězdičku míň a teď bude hodně záviset na poslední díle, který mi určí, zdali tato série za přečtení spíš stála nebo nestála.

Nicméně po přečtení třetího dílu je pro mě dost překvapení, jak to autorka pojala. Krátké knihy (cirka 150 stran) nemají vždy samostatný děj, ale plynule pokračují tam, kde předchozí kniha skončila. Když bych Vám popsal každou knihu jednotlivě, asi bych to po nějaké době nedokázal. Celé to splývá do jedné knihy. Kdyby to bylo vcelku, dokázal bych to pochopit víc.

4 07.11.2022

Ke druhému dílu této série jsem se dostal dříve, než bych vůbec mohl tušit. Jedná se ale o poměrně krátké knihy, takže nač čekat.

Proces změny je druhý díl série o robokatovi, který si začal, coby android, uvědomovat sám sebe. Celý ten námět se opět vede v duchu předchozí knihy. V ději se neděje nic vysloveně závratného, občas nějaké napětí, minimálně akce a hromada myšlenkových pochodů, které si android pokládá sám sobě.

Nikoho jiného k tomu totiž nepotřebuje a když se tedy objeví ART, je spíš otrávený. Otrávený z toho, že na telenovely nekouká sám a v klidu, ale za přítomnosti jiné entity.

Zajímavé, po přečtení se ale nemůžu zbavit dojmu, že vlastně nevím, kam celý tenhle námět spěje. Uvidíme tedy ve třetím díle…

3 07.11.2022

Pokud máte náladu na nějaký řádně akční, politický, notně zkorumpovaný thriller plný zlých, ošklivých a nepříjemných lidí s drsnou strukturou nezlomných argentinských občanů, tak kniha Dýka je přesně pro Vás.

Nikdy jsem tyhle poli-thrillery moc nečetl, ani nevyhledával. Dýka byla spíš taková zkouška v rámci návštěvy Levných knih a nadšení z nakladatelství Kniha Zlín. Nějak jsem se chtěl odreagovat a tak zkusil žánr, který vůbec nemám načtený. A, pravda, nebylo to úplně nejhorší.

Autor tu pracuje s ich-formou hulváta prvního stupně. Musí Vám hlavní postava sednout na první dobrou, jinak se budete s knihou hodně prát. I když, na druhou stranu, ono ani není moc co by na ní mohlo sednout. Prostě hlavní postava je strašnej cyp, kterého byste potkat nechtěli. Navíc dělá věci, které byste dělat nechtěli. A to všechno v prostředí Argentiny, u které jsem si dlouhá léta (velice naivně) myslel, že má k evropské kultuře nejblíž ze všech těch jihoamerických zemí.

Nemá, je to jenom pozlátko, pod kterým se skrývá organizace na úrovni banánové republiky. Zkorumpované až běda. A nedá se s tím nic dělat. Snad jen bezmyšlenkovitě střílet, tak jako postavy v této knize. Největším plusem knihy je pak akce, která nebere konce. Pokud si chcete odpočinout, tak to asi funguje dobře. Pokud Vám ale nesedne hned na prvních stránkách mluva, chování a jednání postav, raději knihu odložte a už na ní nikdy nemyslete. Nestojí to za to.

1 07.11.2022

„Rychle, rychle, rychle…“

Asi nejhezčí a nejmilejší manga komiks, co jsem za poslední léta četl. Konečně něco, co je hezky namalované, miloučké, zábavné a zároveň s námětem, který umí chytnout za srdce.

Hodně mě to překvapilo. Hlavní hrdinka Coco je taková miloučká holčička, co by chtěla čarovat, ale úplně k tomu nemá predispozice. Nebo si to minimálně všichni kolem ní myslí. Souhrou různých okolností ale narazí na čaroděje a ten jí nabídne cestu čarodějnictví, čímž vlastně popře celý ten do té doby fungující kouzelnický svět, ve kterém kouzlit mohou údajně jen ti, kteří to mají vrozené.

Celá knížka je hrozně hezky namalovaná. Zároveň je ale i krásně přeložená. Tak jako dětsky, ale zároveň s krásnou, až noblesní češtinou, která je milá, zábavná a přesně vystihuje nulovou trpělivost hlavní hrdinky. Ta by totiž za pár chvil ráda uměla úplně všechno.

Moc se mi tento nápad líbil. Jednoznačně ho řadím mezi jedny z nejlepších manga komiksů, ke kterým jsem se přes časopis Pevnost dostal.

10 02.11.2022

Brzké ranní vstávání. Ponurá cesta na vlakové nádraží napříč temně hustou mlhou. Před nástupem na vlak pohled na knihu s nápisem…Líp už bylo. Ano, vzhledem k tomu, že mi následný mezispoj ujel, tak líp už opravdu bylo.

Nemohl jsem si vybrat ponuřejší moment na tuto knihu. Neměl jsem náladu a Jirka Sivok to do mě ještě navalil pod tlakem. Během čtení mi bylo ouha a nevypadalo to, že po něm by mi mělo být líp. No…a opravdu nebylo.

Líp už bylo je jedna z novel ze série Zrnka temnoty, kterých v rámci nakladatelství Golden Dog již pár vyšlo. Autor mě vpravil do dystopického světa, kde je po jaderné válce a všechno už je tu nadobro špatně. Lidé se už nechovají jako lidi, nýbrž jako zrůdy. Prostředí je zdevadestované, polorozpadlé. Všechno je tu takové smrdutě depresivní. No a v tomto světě náš nechtěný hlavní hrdina Cappy, tedy ten, co měl rád ty pitíčka, potká tátu s dětmi, který cestuje pošmournou krajinou, snažíc se je jakkoliv ochránit. Po jejich setkání ale bohužel už nic nebude jako dřív.

Čte se to dobře, je to úderné, poměrně rychlé, má to takové ty správně filmové motivy dobrého katastrofického snímku, no a je to prostě natolik depresivní, že Vám to nevytvoří ani úsměv na rtech, když Vám ujede vlak. Prostě přesně to, co potřebujete, když Vám je na hovno. Za mě tedy solidní počin.

12 02.11.2022

Jak často se Vám stává, že čtete knihu, vpravíte se do příběhu, ten Vámi prostoupí a Vy nechcete, aby někdy přestal? Mě se to zase tak často neděje, ale u Křivého ostří jsem to přesně tak cítil. Nejenom, že je to jedna z nejlepších knih, které jsem v nakladatelství Straky na vrbě četl, ale jednoznačně je to jedna z nejhezčích knih, kterou jsem od nich vůbec držel v ruce.

Už z podstaty je tato kniha bichle jak hovado. Těžká, robustní, ta kdyby někomu spadla na hlavu, tak dotyčnému zadělá na patřičnou bouli. Krásný lesklý bílý papír, obsah proložený velice pěknými obrázky a hlavně čítající hlavní příběh Křivého ostří a dvě novely ze stejného prostředí, se stejnými postavami, časově na sebe navazující. Co více v rámci prostředí, které Vás tak zaujme, vlastně chtít?

Křivé ostří je vpravdě originální fantasy. Originální především prostředím. Vypráví totiž neotřelý příběh dvou znesvářených rodů ležících na hradech ve dvou údolích proti sobě. S děním v tomto prostředí si autorka ale vysloveně vyhrála. Pravda, jediný kámen úrazu tu shledávám v množství postav. Musel jsem si je sepsat a často jsem se k nim vracel, abych přišel na úplné souvislosti. To, co se tu ale děje, si podrobný popis zaslouží. Zlo je tu opravdu zlem. Je hmatatelné, šílené, trošku extravagantní. Zkrátka Vám bude ouha v každém momentu, kdy o něm budete číst. Hlavní hrdinové to nemají vůbec jednoduché a jsou tu momenty, kdy jsem opravdu lapal po dechu. Autorka román napsala velice čtivě, ale musíte dbát důraz na každou větu, kterou přečtete. Jednu přehlédnete a můžete se v ději na krátko ztratit. Vše je ale odvislé především od momentu, kdy si prostředí oblíbíte. Pak už nebudete o nic z děje chtít přijít. Prostě Vámi prostoupí tak, jak jsem psal na začátku.

Druhá část knihy – novela Zdvořilostní návštěva – je kus, který jsem již dříve četl v jedné sbírce a musím říct, že jsem si ji opět velice rád s chutí přečetl. Hlavní hrdinové z úvodního románu dorazí do knížectví na opravdovou zdvořilostní návštěvu. Alchymie, kouzla a čarodějnictví prostředí ale tak ovlivní, že budou mít co dělat, aby z něj vyvázli bez úhony. Novela je psána originálně z pohledu tří hlavních postav. Každá totiž od přijetí družiny hradním pánem vidí celou tu návštěvu trošku v jiném světle a hlavní vliv na tom mají především čáry. Zde mi došlo, jak autorka umě pracuje se zlem. I zde je zlo opravdovým, až hmatatelným, arci zlem.

Poslední část knihy – novela Stříbrná díra – je nejnovějším počinem autorky. Naši hlavní hrdinové se ve jménu království opět vydají za problémy. Tentokrát na severozápad země, kde byla v minulosti založena osada, ve které se těží stříbro. Jenže zkazky z ní jsou poslední dobou neúplné a tak naši družiníci mají za úkol oblast prověřit. No a co Vám budu povídat, opět to bylo se zlem takovým, až jsem měl pocit, že už se nedožijí konce.

Fascinující na této knize je to, že jsem se pokaždé do tohoto světa velice rád vracel. Zde bych kvalitou přirovnal i k sérii Wetemaa, která mě v minulosti po přečtení uchvátila úplně stejně. Křivé ostří tak díky tomu všemu vnímám jako jedno z nejlepších českých hrdinských fantasy, které u nás vůbec kdy vyšly. Zaslouží si toto překrásné vydání. Jen doufám, že těch příběhů s Jeníkem, Bětkou a Rhanem bude jednou víc.

4 02.11.2022

Na pokračování příběhu Benedicta Klausnera jsem se osobně moc těšil. Přiznám se, že jsem za ten rok zapomněl, kde kniha vlastně skončila. Jakmile jsem ale začal druhý díl číst, okamžitě jsem se v tom našel a život hlavního hrdiny tak v mé hlavě postupně plynul dál.

Líbilo se mi, kam se děj ubírá. Líbilo se mi to tak moc, že mě kniha absolutně pohltila. Na autorce je znát, že u druhého dílu už věděla, co přesně chce a kam děj celé trilogie postupně směřuje. Celé je to vlastně, ve vší jednoduchosti, o složitém životě nekromanta Bena, ke kterému se minulost vrací jak bumerang a on jí musí řešit. K tomu ale musí dál dělat práci pojišťováka a řešit případy i tam. Takže tyto dvě linky se postupně míchají, až se místy spojí i v jedno.

Je znát, že autorka má ráda ono ponuré prostředí záhrobí. Sleduji ji na instagramu a líbí se mi, jak si jezdí různě na výlety na hřbitovy. Osobně mám atmosféru hřbitovů také rád, takže pro její nadšení mám pochopení. Mají v sobě mnohdy hutnou atmosféru skrytou v náhrobcích zemřelých, která se Vám otevírá o to víc, o kolik čtete pasáží na náhrobních kamenech. Čím starší, tím samozřejmě lepší. V celkovém kontextu je pak hrozně znát, jak jí to pomáhá při psaní, protože podobně ponurá atmosféra je skrytá i v jejich příbězích.

Druhý díl se mi líbil o to víc. I proto, že finále tu nabralo totálních, až biblických, rozměrů, což musí čtenáře vždycky potěšit. Posledních sto stran jsem se nedokázal odtrhnout a to je pro mě vždycky jasný důkaz kvalitního čtiva. Na třetí díl už se teď moc těším.

10 11.10.2022

Hrdinka Mera vznikla na popud DC vytvořit nové generaci nějaké nové hrdinky, ke kterým si budou moci snadněji najít cestu. Už to mě trošičku odráželo, co Vám budu povídat. Dnešní doba je na tohle k posrání.

Nakonec to ale bylo poměrně fajn počtení. Mera je totiž dcera podvodní říše a král na ní uplatňuje nároky, standardně, jako na každou jinou dceru království. To se jí ale nelíbí a tak dá najevo svou silnou osobnost a odejde mezi lidi.

Na komiksu se mi líbila kresba, ta byla moc fajn. Čtivé to také bylo poměrně dobře. Možná asi proto, že děj byl poměrně jednoduchý a nebyly v něm žádné zbytečné složitosti. Hlavní hrdinka tam samozřejmě řeší problémy dnešních mladých dívek, což mě trošku odráželo. Nejvíc asi její ignorance a místy až arogantnost. Myslím si ale, že svoje přívržence by si to najít mohlo.

3 11.10.2022

Další z řady komiksů, ke kterým jsem se dostal díky časopisu Pevnost. Že bych si ale jeho čtení užíval, to už se tak říct nedá.

Mám postavu Thora hodně rád. Samozřejmě hlavně z filmové verze v podání Chrise Hemswortha. Jinak ho vlastně ani neznám. No a tohle setkání s komiksovou verzí je všechno, jen ne chytlavé, natož pak zábavné.

Nepřehledný děj, tuny zbytečného textu (na komiks, řekl bych, množství textu více než nadstandard), barevně nakreslené nic. Já nevím, nemůžu si pomoct, ale tohle není úplně to, co bych u Marvel komiksu hledal.

5 03.10.2022

Není náhoda, když se Vám i po druhé u stejné autorky stane, že Vám kniha úplně nesedne. Přitom námětem opět tnula do živého.

Kniha je takovou variací na odpuštění, uzavření stigmat mezi Čechy a Němci tím, že poměrně obšírně vypráví příběh jedné z postav – Gerty Schnirch, která na konci druhé světové války, coby napůl Němka zažila odsun a veškeré ty úzkosti a nepříjemnosti s tím spojené.

Vyprávění je to mnohdy hodně syrové, ale možná i právě proto dost zajímavé. Osobně jsem měl ale právě s tím vyprávěním problém. Ne pro jeho syrovost, jako spíš nepřehlednost. Autorka přeskakuje z jednoho tématu na druhé. Jak kdyby kapitoly psala nezávisle na sobě a pak je nějak pospojovávala, aby dávaly alespoň jakousi logiku. Jako samostatné příspěvky působí hodně zajímavé, ale jako román neuvěřitelně nekompaktně. Během čtení jsem vlastně netušil, kdy a kde se daný problém odehrává, protože se tu nejenom přeskakuje, ale často se i v textu stejné situace opakují. Nebýt jednotlivých částí, které časově rozmezují život Gerty, byl bych úplně ztracen. Nicméně nepřehlednost jsem vnímal asi jako největší kámen úrazu a mrzí mě, že tomu v celkovém kontextu dávám tři hvězdy. V knize jsou momenty, které jsou neuvěřitelně silné.

Celkově vzato se totiž jedná o neskutečně zásadní téma na české poměry. Zásadní v tom ohledu, že zodpovídá otázky o tehdejší době. Je vidět, že paní Tučková si s knihou musela dát neskutečně práce a to, že ten pochod sama absolvovala je na celkové práci asi to nejmenší, byť psychicky pořád asi nejnáročnější. Jen bych tu úplně nemluvil o čistokrevném románu, byť dialogy na knize ze spisovatelského hlediska byly asi nejzajímavější. Těch tam ale pořád bylo výrazně méně než popisu doby.

16 03.10.2022

Před už takřka třemi lety jsem četl Zombíky a když jsem se na tuto knihu chystal, tak jsem si z nich nepamatoval zhola nic. Po přečtení této knihy už vím proč…

Knihy Karla Doležala jsou totiž totální úlet. Totální odpočinkový úlet. I proto je hodnotím tak vysoko. Autor do nich totiž replikuje sám sebe. A do toho umí psát. Pak už je to jenom o tom, jak moc se dokážete orientovat v popkulturních odkazech, ale i v informacích, se kterými Karel pracuje. A mnohdy je to teda fakt nářez.

Pořád si to ale drží tu skutečnost, že kniha je čtivá. Skládá se ze série povídek, které se navzájem v poslední protnou a v mezi čase dochází k prolnutí jedné třeba s třetí…a tak dále. Pravda, některé příběhy jsou třeba slabší, jiné zase silnější. Každopádně v celém kontextu je to tak šílená a šíleně čtivá záležitost, že mu to prostě odpustíte.

Odpustíte a odvážete se na vlně podivna, která se Karlovi honí v hlavě a mě coby čtenáře baví.

2 21.09.2022

S úctou k autorce a k faktu, že některé její knihy mám hodně v oblibě, jsem se s chutí pustil do její poslední knihy s názvem Misteri. Doufajíc, že nedojde ke zklamání, jako došlo u knihy Virtuální vrazi, která je zde poměrně obstojně hodnocená.

A bohužel jsem si knihu opět neužil. Během čtení jsem hodně přemýšlel, kde je zakopán pes. Je totiž zajímavé sledovat, jak někteří čtenáři Virtuální vrahy ocenili, zatímco já jsem byl jeden z mála těch nespokojených. Nicméně pravda, u Misteri už to nadšení je slabší. Přitom, mám pocit, že obě knihy jsou si svým obsahem hodně podobné.

Podobné především v tom technokratickém světě, ve kterém se odehrávají. Autorka moc věci nevysvětluje a rovnou Vás vhodí do dění. To dění ale na mě nepůsobilo úplně atraktivně a ačkoliv tu je řada dobrých nápadů, v celkovém kontextu to byla spíš nuda.

3 21.09.2022

Poslední zde přeložený román komisaře Ricciardiho a praporčíka Maioneho uzavírá pomyslný rok v Neapoli 30. let minulého století obdobím podzimu, které je na jihu Itálie depresivnější, než byste vůbec čekali.

Vzhledem k tomu, že jsem všechny čtyři romány přečetl na jeden zátah, můžu s ledovým klidem říct, že tento díl je bezesporu nejlepší. Kvalitou příběhu je srovnatelný dokonce i s těmi nejlepšími skandinávskými detektivkami, což bych od italského autora vůbec nečekal. Možná i proto, že jsem dosud žádné jiné italské detektivky nečetl.

Příběh se totiž točí kolem dítěte – sirotka, který náhle umře na schodech u jednoho z náměstí. Komisaři se ale ta smrt nezdá a rozhodne se ji na vlastní triko ve své dovolené vyšetřovat. Během vyšetřování se dostává do smutného prostředí dobové Neapole, které nepřispívá ani neustále trvající podzimní déšť. Prostě je to depka na druhou, co Vám budu povídat. Kromě komisaře, poručíka a pár lidí kolem tu nenarazíte na dobráka od kosti. Všichni tu kopou sami za sebe a mnohdy je opravdu hrůza to číst a zamýšlet se nad tím, jaká ta Neapol v té době asi opravdu byla.

Pravda, autor by si mohl odpustit těch pár kapitol s těmi dívčinami, co po komisařovi tak pálí. Nedává to moc logiku a zároveň je to zbytečně natahované.

Jádro příběhu je ale jednoduše skvělé. Dokonce tak skvělé, že i svůj dar, který komisař má, tedy vidět mrtvé lidi v posledních vteřinách a cítit jejich myšlenky, zde získá úplně nový rozměr. Na rozdíl třeba od třetího dílu. Zde je originality úplně přehršel a drží se to až do samotného závěru, kde jsem ani nedýchal a čekal, jak se to nakonec všechno vyvrbí.

No a vyvrbilo se to tak, že bych okamžitě chtěl pátý díl, protože ač je případ dokončen, plno témat je zde otevřených. Tak třeba někdy dojde k dopřeložení dalších knih. Byl bych za to opravdu rád.

7 14.09.2022

Třetí pokračování, pro mě již, oblíbeného komisaře Riccardiho, kterého jsem se rozhodl dát na jeden zátah. A vyplatilo se. Místo pro každého je dalším případem, který rozhodně stojí za pozornost.

Tenkrát tu totiž komisař Ricciardi a jeho parťák praporčík Maione řeší případ smrti šlechtičny z váženého neapolského rodu. Jenže ne všechno je tak vznešené, jak se tváří a za smrtí se skrývá temnota, která se vláčí rodem napříč lety.

Na této detektivce, a ostatně i na těch předchozích, je pěkné to, že autor vypráví příběh různých postav. Někdy záměrně, někdy jen pro podpoření atmosféry. Postupem času ale máte pocit, že šlechtičnu zavraždil snad každý v okolí. Každý měl minimálně důvod. Postupem času se tak rozplétají důvody, názory, pocity a emoce a vyústění nakonec není takové, jak se na první, druhý a ani třetí pohled zdá.

Pravda, zde to vyšetřování bylo trošičku plitké. Závěr to ale všechno vynahradil. Když už totiž máte pocit, že je hotovo, tak Vás semele poslední kapitola a je vymalováno.

Moc povedená záležitost. Série Komisaře Ricciardiho je super a začínám si skoro říkat, jaká je škoda, že o něm více lidí neví, a že nedošlo k dalším překladům. Kór, když těch dílů je daleko více než jen ty čtyři přeložené a nakladatelstvím Epochou vydané.

7 08.09.2022

Vzhledem k tomu, že mi doma leží všechny čtyři díly této série, dlouho jsem po přečtení prvního dílu neváhal a rázem se do druhého pustil.

No a vůbec jsem neprohloupil. Komisař Ricciardi a jeho parťák Maione jsou skvělá dvojka. Mají svoje problémy, stinné i silné stránky a Vás to prostě baví číst, protože je to napsané tak emotivně, jak kdyby to bylo ze života.

To, že komisař Ricciardi vidí mrtvé lidi a cítí jejich poslední emoce, jsem zmiňoval již v prvním díle. Opět se ale opakuje to, že díky této jeho schopnosti kniha nabízí sérii neotřelých momentek, které vůbec nesouvisí s dějem, ale čtenáře dokážou emotivně ohlodat až na kost.

Opět se potvrzuje, že Maurizio de Giovanni, coby rodilý Neapolan, má naprosto dokonale přečtenou dobu 30. let minulého století a stejně tak i skladbu lidí, která v té době žila. A to jak v bohatých čtvrtích, tak především v těch chudinských, ze kterých často pramení ty nejsilnější emoce. Tedy smutek a zoufalství, které prostupuje i dějem tohoto námětu.

Námět se totiž točí kolem stařenky, která v jedné takové chudinské čtvrti žila. Chudá ale úplně nebyla, protože ji mnoho lidí buď nemělo rádo a nebo ji znalo jako lichváře nebo kartářku. V obou případech jí ale její život způsobil smrt a tak přichází na řadu komisař Ricciardo, jeho parťák a rozjíždí perfektní pátračku.

Vyšetřovačka se nezvykle promítá s popisem života dané doby v Neapoli, s popisem toho, jak lidi v tehdejší době žili. Je to nezvyklé čtení, ale v kontextu vyšetřování hodně působivé. Hodně mě nadchnul například nápad se zápisníkem. Díky němu jsem byl hodně zvědavý na rozhovory s konkrétními osobami, které autor navíc ještě poměrně věrohodně popsal.

Druhý díl této série mě jednoznačně nezklamal. I proto jsem neváhal a rovnou se pustil do dílu třetího, který se odehrává v létě. A kdy jinde číst takovou knihu než v létě, dokud je ještě ve vzduchu cítit teplý voňavý odér z čerstvě rozkvetlých ibišků a oleandrů.

9 06.09.2022