Malarkey komentáře u knih

Vladimír Šlechta mě uhranul svým fantasy světem a tak jsem mu, vcelku rád, dal šanci i co se týče jeho sci-fi postapo světa. Pod názvem Kyborgovo jméno se dá skrýt cokoliv a tak jsem popravdě vůbec neměl tušení, do čeho jdu. Předem také upozorňuji, že jsem četl původní nepřepracovaný příběh.

Výsledek na mě ale působí poměrně kostrbatě. Prostředí postapo světa je hodně zajímavé a slibuje řadu dalších námětů. Horší je to s jednotlivými hlavními postavami, které mě jednak moc nebavily, ale navíc často jejich dialogy působily jak z typického céčkového sci-fi. Je to tedy vážně pojatý svět a nebo parodie?

Svět Oggerda ale určitě nezatracuji. Dokonce zvažuji, že v budoucnu rád zkusím i přepracovaný příběh vydaný pod nakladatelstvím Brokilon. Je možné, že ta forma vyprávění ich-formou by mohla více vtáhnout nejen do děje, ale i do samotného světa.

4 02.05.2023

Na příběhy Jana Dobiáše musíte mít chuť a náladu. Bez toho Vás můžou dost otrávit, s ní Vás ale naopak mohou jednoznačně pobavit...a potěšit.

Jako již s předchozími knihami, i zde jsem se totiž setkal s celou řadou rozpustilých nápadů, které navazují na různé známé příběhy, ale i pohádky, a notně si s nimi pohrávají, upravují a mnohdy i vystřelují. Prostě si s nimi autor hraje tak, aby každá jeho povídka byla takový nenápadný výstřelek ze samotného žánru, ale zároveň i trošku pocta.

Určitě to má něco do sebe a musím říct, že autor má jistý dar slova, se kterým umí velice dobře pracovat. Pokud tedy chcete odpočinkovou literaturu, u které očekáváte absolutní relax, jsou jeho příběhy přesně pro Vás. Bláznivé příběhy plné různých uvěřitelných a neuvěřitelných postav, o kterých byste ani neměli tušení, že byste vůbec kdy mohli číst.

1 26.04.2023

Příběhy z Krvavého pohraničí nevadí, jak budete číst. Každá kniha je samostatný příběh a ne jinak je tomu i u tohoto vlastně prvního románu ze samotné série.

Dal jsem si od tohoto fantasy světa asi rok odstup. Když jsem se tedy začítal do této knihy, připomínal jsem si, co jsem se vlastně o tomto světě už dozvěděl. To jsem ale ve výsledku nemusel, protože autor mi to zde opět všechno hezky shrnul a čtivě mě do světa uvedl tak, že jsem byl okamžitě pohlcen.

Jediný kámen úrazu u této knihy je asi ten, že nemá úplně nosný příběh. Vlastně se toho v ní moc neděje, ale zároveň je toho pořád dost na to, aby Vás uhranula a museli jste číst až do samotného konce. Děj je totiž takový jako když hrdinové přijdou do města a v tom městě jsou a v průběhu toho jejich stanování se v něm dějí různé nepřístupnosti, jejichž jsou bohužel součástí.

I to málo ale stačí, abych byl spokojen. Vladimír Šlechta píše krásně čtivě a živě. Jeho Krvavé pohraničí je prostředí, které mi z českých fantasy světů přirostlo opravdu hodně k srdci a vždy se budu těšit na další příběh z tohoto světa.

10 26.04.2023

První setkání s autorkou, na které jsem se osobně hodně těšil, ale výsledek mě spíše trošku zklamal.

Detektivní kancelář Sirius se skládá ze série samostatných příběhů - spíš povídkového charakteru a je to přesně o tom, co si představíte, když si název knihy přečtete. Městské fantasy z prostředí Prahy, které na první dobrou musí nalákat.

Opak byl ale ve výsledku tak trošku pravdou. Samostatné příběhy mě úplně nezaujaly a i charakteristiky postav tu byly spíš načrtnuty a nijak mě neoslnily, abych si je s chutí oblíbil a těšil se na další jejich trampoty. Kdyby z prostředí byl samostatný román, asi by to dopadlo o chlup líp. Takhle se s každou povídkou něco načne a vlastně do prázdna. Škoda, nicméně věřím, že s dalším románem samotné autorky to bude o dost lepší.

3 26.04.2023

Máte chuť na nějakou odpočinkovou knihu, ale zároveň se nechcete ochudit o žánr fantasy? Tak Padesát odstínů tymiánu je přesně pro Vás.

Ano, na první dobrou kniha může působit jako, že je spíš určena pro dámské publikum. Nicméně musím uznat, že jsem se u ní skvěle bavil i já. Hlavní hrdinka Tymiána je taková klasická rozverná princezna dnešní doby, která má radost z malicherností a otravují ji vážné věci.

Jenže její příběh z Tymiánového království je napsán s takovou lehkostí, že Vás baví otáčet stránky a číst, dokud se nedostanete na konec. A samotná velice hezky nakreslená obálka nebo zpracovaný vnitřek knihy s dalšími ilustracemi tu radost ze čtení vysloveně podporují. Tohle je opravdu kousek, který Vás pohladí na duši, potěší, pobaví, zaujme a napne. A i přesto budete vědět, že tohle špatně dopadnout nemůže.

Vždyť kdo by chtěl napsat knihu, kde by veřejně trápil koťátka? Já teda rozhodně ne. Proto jsem rád, že tu kočky mají takovou důležitou úlohu. Pro člověka, kterým se prohání instagram plný koček, je to balzám na duši.

3 18.04.2023

Postupně jsem se propracoval k dalším sbirce Žoldnéřů fantasie, tentokrát s podtitulem Dobré zprávy ze záhrobí, která slibuje řadu nemrtvých povídek.

Realita je pak ale trošku jinde. Těch nemrtvých tu zase až tak moc není. Naopak mě překvapilo, že povídky tu mají vysloveně průměrný charakter. Žádná vysloveně nijak nevybočuje, až na hostující povídku Písnička zpod kamenného mostu od Jana Dobiáše, která je totálně fantastická a vysloužila si ode mě čirou pětihvězdu za nápad a za vtip, s jakým je napsána.

Z těch soutěžních mi pak zapamatování hodná přišla především Hic Rhodus, hic salta od Jany Vaňkové pro svůj nápaditý alchymistický děj a Řekni mi jméno od Daniela Tučky, jehož postava inkvizitora mi přišla vysloveně zajímavá.

2 18.04.2023

Algar tarch - už název knihy zní notně epicky, dosti fantaskně a s příslibem očekávání poctivého fantasy, ze kterého mě trošičku probouzí lehce sexuální obálka, která jak kdyby mi k té představě vůbec neseděla. Ale nenechte se tak úplně mýlit.

Tato kniha je totiž pořád tím správným fantasy, mezi které se z nakladatelství řadí například i Stezky krve od Ivany Kuglerové. Jen na rozdíl od Stezek jsem zde trošku bojoval s námětem. Je překvapivé, že mnohdy autorka opravdu pracuje se sexuálními scénami notně napínavě. Možná více, než by čtenáře vůbec napadlo a vlastně si ani nejsem jist, jestli se to do kontextu celého příběhu hodí.

Ten je totiž klasicky oldschoolový. Zajímavé postavy, výpravný děj. No prostě klasika. Čtivé to je, ale nějak jsem na tom nenašel nic natolik vtahujícího do děje, abych se nechal knihou natolik pohltit. Stezky krve v podobném duchu byly pravděpodobně o chlup lepší.

1 18.04.2023

Totální deprese, zmar, zoufalství, smutek a odloučení od všeho lidského. Že to nelze směstnat do jedné knihy a ještě to vyvrhnout na čtenáře? Ale kdeže. Vítejte v pekle, kde jsme všichni Hébert.

Těžká kniha, zoufalá, smutná. O to zoufalejší a smutnější, když Vám dojde, že autorka si pro námět ke své knize zvolila příběh, který je založen na základě skutečných událostí. A ten pak zbeletrizovala, aby ho čtenáři nějak předložila. Předklad je to nicméně intenzivní, ale určitě ne jednoduchý.

O to složitější je totiž i z toho důvodu, že vypráví příběh dětí, mnohdy i pohledem dětských očí. Ten příběh je hodně krutý a temný a naděje se hledá těžce. Pátou hvězdu jsem přidat právě pro tu absenci naděje nemohl, byť autorka tvrdí, že tam někde je. Já ji popravdě nenašel. Zdrtilo mě to těžce.

11 18.04.2023

Jako i předchozí Žoldnéři fantasie, tak i zde jsem se setkal s povídkami, které jsou skvělé, ale i povídky, které mě úplně nebavily. Jen v případě této sbírky bych řekl, že autoři více než obvykle ctili název sbírky: Na stopě zločinu. Je tu opravdu hodně detektivních příběhů a hrdinských fantasy. Řekl bych snad, že i víc, než obvykle.

Nejlepší povídku z celé série pak vnímám Lékařské tajemství od Tomáše Laubeho. Mám rád, když povídka má dobrý nápad, dobře zpracované prostředí a šokující závěr. To jsem zde ve všech ohledech dostal. Fantasy středověká detektivka, která Vás nenechá vydechnout, dokud ji nedočtete. Druhá nejlepší povídka je pak pro mě Sesterská láska od Míly Lince, který ji pro tento sborník napsal jako hostující povídku. Výborný středověký kousek, který se odehrává v prostředí jeho Středověkého hvozdu, který jsem si za ta léta také docela dost oblíbil. Třetí kousek To má po dědovi! od Karla Doležala mě pak nejvíce pobavil, jehož psací styl a prostředí příběhu věrně kopíruje jeho posledně vydané knihy. Střelené, ulítlé, městské fantasy z přítomného světa. Bramboru pak získal Jan Hamouz s příběhem Crdlikáček. Ten je vlastně hodně povedený steampunk, který mě nalákal i na jeho samostatné knihy, ke kterým se snad také jednou dostanu.

Jako každí Žoldnéři, tak i zde je pak sbírka zakončena statí, zde tentokrát od Míly Lince, který vypráví o zločincích napříč stoletími. Zajímavé čtení a příjemná tečka ve sbírce, která ji tímto opět krásně ozvláštňuje.

3 05.04.2023

Už když jsem tuto knihu držel v ruce, tak jsem tušil, že se bude jednat o krásný zážitek. Už samotná kniha je totiž krásná, což jde Strakám opět ke cti. Nicméně i námět stojí za hřích. Detektivka ze 14. století z prostředí historického Londýna s lehkým fantastickým tónem. Něco, co si prostě chcete přečíst.

Hned při otevření knihy jsem se kochal krásnými kresbami od samotné autorky. Nejenom mapy, které mám obecně v knihách hodně rád, ale i popisy onoho londýnského mostu, kde se co nachází. Ihned jsem se do knihy začetl a pochopil, že autorka to zde pojala, co kapitola, to samostatný příběh. Ty jsou psány s lehkostí, s mírným vtipem, který mi vysloveně sedl a hlavně jsou neuvěřitelně čtivé. Každý příběh jsem hltal s nadšením a čekal, co přijde v dalším příběhu.

Líbilo se mi, že čtení této knihy bylo jako když sledujete Vraždy v Midsomeru. Vtipné, zábavné, napínavé, po skončení jednoho příběhu jste okamžitě zvědaví, kdy a kde bude další mord. Prostě všechno, co od dobré detektivky potřebujete. A k tomu všemu navíc lehce duchařské a nadpřirozené. Ale opravdu jenom trošku. Středověká atmosféra tu jednoznačně převládá a já byl za to moc rád. Snad se jednou dočkáme nějakého pokračování. Věřím, že by stálo za to.

6 05.04.2023

Na Sladké sny jsem se hodně těšil. Už když jsem z Fantom Printu slyšel, že se chystá vydání této knihy, zaujal mě příběh a říkal si, že tohle by mohl být ten správný dystopický román, který by mohl vyplnit čekání na nový díl ze série Nasterea, popřípadě by mohl připomenout to nejlepší z románu Plástev jedu od Josefa Pecinovského. No a jelikož se jednalo o debut samotné autorky, očekávání jsem měl o to vyšší. Debut totiž musí zaujmout. Pokud se tak stane, jméno spisovatele už jen tak nezapomenete. A zde se to věru povedlo na výtečnou!

Sladké sny konstruují perfektní příběh světa, který je rozdělen na různé úrovně kast. Od největších boháčů po chudáky, kteří dělají i tu nejhorší možnou práci. Každá ta vrstva má svá pravidla a cestování mezi nimi je více než obtížné. Leč ne nereálné. No a do života našeho hrdiny žijícího v té nejspodnější vrstvě lidského bytí, který zároveň pracuje jako toreador v jedné aréně, se vkrádá plno proměnných, které k faktu, že na světě prakticky neexistuje spánek, vytváří důmyslný příběh, který se postupně rozvíjí a větví.

Od začátku do konce mě bavila čtivost knihy. Zajímalo mě prostředí, ve kterém se kniha odehrává a celkově jsem se těšil z každé další kapitoly, kterou do mě kniha valila. Mám rád, když mě takhle kniha pohltí. O to silnější zážitek pak na konci je, když dochází k samotnému rozuzlení. To kniha v podstatě udělala, ale doufám, že příběh a celý ten svět neskončí jen u této knihy. Byla by to velká škoda.

4 04.04.2023

Cestování v čase je věru vděčná činnost fantasy/sci-fi literatury. Můžete se v ní do sytosti vyřádit. Měnit chod dějin, snažit se nezměnit chod dějin nebo ukázat budoucnost (nebo vlastně i minulost) jak jí vidí sám autor. Někdo s tím ale musí pořádně začít a řekl bych, že jeden z těch průkopníků (nebo minimálně ten, který cestování v čase rozšířil do kuloáru) byl právě Poul Anderson.

Námět je tedy samozřejmě super. Máte tu v podstatě tajnou agenturu, která se stará o to, aby nedošlo k nějaké úpravě v historii naší Země. Námět super. První povídka, kterak se do této agentury dostane náš hlavní hrdina, je také fajn a pak už byste čekali nějakou samostatnou kostru a funkční děj, co? Jenže

Co povídka, to samostatný příběh, který se ale jen v posledním případě týká samotné změny historie. Jiné příběhy do ní tak spíš nepřímo zasahují. V podstatě samotné povídky dělají vše proto, aby vyprávěly jednotlivé příběhy jako takové bokovky od hlavního děje, který ale vlastně vůbec neexistuje.

2 04.04.2023

Velice výrazná psychologická jednohubka, která v 90 stranách rozjíždí hodně originální příběh. Na začátku ho otevře, okamžitě zaujme. V prostředku decentně přidává na atmosféře a notně podporuje psyché jednotlivých postav, čímž si říká o poctivou Lovecraftovskou atmosféru. No a závěrem to docela exkluzivně utne. Tak moc, že Vám v mozku zůstane díra jak po výstřelu z kulovnice. Dobrý, chytlavý kousek, jehož velkou devízou je realistično prostředí.

8 13.03.2023

Kniha skládající se ze tří autorových novel. Tří poměrně drsných novel, které nemůžou žádného čtenáře nechat tak úplně v klidu.

První novela Spinner měla kousek k tomu, aby nechutností připomněla cokoliv z příběhů knihy Utrpení těla. Tady jsem trošku bojoval sám se sebou, abych to dočetl. Závěr byl nicméně odzbrojující.

Druhá novela Jako vzít dítěti bonbon na mě působila nejlépe z celé knihy. Solidní, až filmový, slasher, kterak se lupiči potkají s magorem. Má to atmosféru, dění a závěrem tu autor opět příjemně překvapí.

Třetí novela O(d)zbrojení je nejtěžším kouskem z knihy. Satira, která poměrně popkulturně uráží nějaké ty popkultury. Zajímavé, ale moc mě to nebavilo.

Celkově bych knihu zhodnotil průměrně. Kvůli druhé novele to nebyla vysloveně ztráta času. Ve všech ohledech se ale jedná o krátké, důrazné kousky, kde každá z těch tří je vysloveně odlišná. Každý si tak musí najít tu svoji.

6 13.03.2023

Autorka svojí třetí knihou u nakladatelství Golden Dog stvrdila fakt, že čtivou a zábavnou formou píše divné příběhy. Divné, ale zábavné příběhy.

Ne jinak je tomu i v rámci knihy Ve větvích Yggdrasilu. Knihu jsem totiž přečetl na jeden zátah, ale nemohl se zbavit dojmu, že si celou dobu utahuje z Marvelovského univerza a k tomu navíc i tak přidává kopu jedinečné severské mytologie.

Co naplat, já se tu prostě opět bavil. Zatímco předchozí kniha měla růžovou obálku s drakem, co baští ibáče, tady to obálkou na první dobrou působí daleko solidnějc, ale po prvních stránkách rychle pochopíte, že zde tu autorka opět zašla za hranice a pokouší, co čtenář opět vydrží. Za mě super a jen tak dál!

9 13.03.2023

Vzhledem k tomu, že mám přečtenou už první knihu série Skeldal, jsem tak nějak tušil, do čeho zde půjdu. A vlastně mi to přišlo docela fajn.

Autor má osobitý smysl pro humor, zároveň ale jeho svět docela obstojně funguje. Překvapivě tu nicméně nepočítejte s čistým fantasy, ale spíš s westernovým fantasy, které místy svými scénami odkazuje na klasiky žánru.

Vůbec to ale není na škodu. Naopak jsem se nemohl zbavit dojmu, jak už tu někdo uvedl, že se jedná o Stračí rodokaps dnešní doby. Solidní rodokaps, který mě o to víc láká do světa Skeldalu více zabřednout.

4 13.03.2023

Na tuto knihu jsem se hodně těšil, především pro svůj obsah. Pocházím totiž ze Staré Boleslavi a doba Přemyslovců je téma, které mě hodně zajímá, byť tolik faktických informací z té doby nepochází.

Autorka si tak vzala hodně velké sousto, co Vám budu povídat.

Výsledek je ale více než adekvátní. Jen je třeba si na knihu vzít hodně času. Když totiž tento komentář stočím ke knize jako takové, tak Straky si s ní daly krásnou práci. Pevná vazba, vnitřní vazba s mapou tehdejšího Českého státu, překrásná obálka, vnitřní ilustrace dobové. No, na první dobrou prostě bichle, u které Vám musí být patrné, že toto je kus, který se v knihovně bude krásně vyjímat.

Výjimečná je i svým obsahem. Kniha totiž v rozmezí cirka 40 let vypráví, co kapitola, to rok, dění na scéně českého státu. A to přesně v duchu dobových her o trůny, kterým by i americký spisovatel Her o trůny mohl v lecčems závidět. Dobová divočina, ale zároveň i velká práce s představivostí a domýšlení si faktů a atmosféry doby. Osobně jsem třeba měl hodně co dělat, abych si na někoho z knihy zvykl a měl ho rád.

Když jsem třeba stál pod tisíciletým dubem v Peruci a rozmýšlel nad tím, jak Oldřich potkal Boženu, když tam prala sukno, představoval jsem si to o dost romantičtější, než jak je to popsané zde. Autorce to ale nemám za zlé, pracuje s informacemi, které jsou k dispozici a mnohdy to jsou právě teorie, na základě kterých vytváří děj.

Největší a asi jediný kámen úrazu na knize vidím v tom, že pracuje s dobou, ale ne s kdovíjak nosným příběhem. Popisuje dění v Českém státě za vlády Přemyslovců, ale nevypráví kdoví jak výpravný příběh. To, co ale zde vypráví dělá s takovým zaujetím a přesností, že jsem stránku za stránkou hltal ten dobový svět. Jen si říkám, jestli je taková kniha s tolika informacemi pro každého.

P.S. Finále knihy je jednoznačně úchvatné.

7 09.03.2023

Pokračování příběhů družiny Jiřího Adama z Dobronína se veze víceméně v klasickém duchu. Zatímco ale Otrávený pohár byl zatím jeden z nejlepších dílů série, tak Smrt mučednice, byť se odehrává na krásném místě, byl zatím asi nejslabší a nejnudnější příběh ze série. Tato kniha je tak zajímavá především v tom kvalitářském rozkolu dvou příběhů.

1 09.03.2023

Postupně, jak to jen jde, se probíjím povídkami Žoldnéřů fantasie. Třetí knihou, která se mi tak dostala do ruky, je zároveň i první ze série s názvem Tango s upírem.

Zároveň je to ale asi jedna z nejslabších povídkových knih, se kterými jsem se aktuálně setkal. Opět tu totiž vládne různorodá kvalita mezi příběhy a tak je velice těžké začít s každou další povídkou a doufat, že tentokrát se to povede a příběh mě zaujme.

I zde se to ale naštěstí stalo a nejzajímavější povídkou v knize je bezesporu Dlouhý den Sebastiana Tournetta. Steampunk, který mě doslova nadchnul myšlenkou a po celou dobu čtení vysloveně bavil. Z těch zajímavých je pak určitě ještě Sluneční kruh, která asi jako jediná splňuje podmínku názvu povídkové sbírky. Asi i proto, že je sborník pojmenovaný podle děje v této povídce. No a poslední povídkou, která stojí vysloveně za zájem je Stříbrná spravedlnost - hostující povídka Míry Lince, která splňuje přesně tu jeho středověkou klasiku, kterou u něj mám tak rád.

Kniha je pak zakončená dvěma statěmi o upírech. Jedna od Leonarda Medka, druhá od Ivany Kuglerové. Obě knihu faktickými informacemi o upírech krásně ozvláštňují, že knihu nakonec stejně finálně zavřete víceméně spokojeni.

1 04.03.2023

Na třetí díl trilogie Píseň oceli od Míši Merglové jsem se hodně těšil. Jakmile tedy přišel prostor, okamžitě jsem se do ní pustil.

Knihy Míšy se čtou jedna radost. Největší síla je zde především v dialozích mezi Cuchananem a Minangarem. Ne jednou jsem se tak setkal s názorem, že nějakou z té série někdo přečetl za víkend, nebo za den. U Písně války to ale bylo přeci jen trošku obtížnější.

Celou dobu, co tuto sérii čtete, je patrné, že se schyluje k válce. Tušíte to Vy, tuší to postavy, o kterých čtete a je jen otázka času, kdy se to zvrtne. No a ten zlom přichází právě s touto knihou. Už to tedy není dílčí vyprávění formou samostatně fungujících kapitol, které Vás zaváděli do světa trampot hlavních postav, které jsme si tak oblíbili. Takhle to je asi jen u kapitoly první, která se tak jako vymyká celé knize. Po první kapitole ale přichází onen konflikt a v podstatě po zbytek děje nepopisuje nic jiného.

Příběh je na můj vkus až moc temná. Místy až brutální. Autorka se nebojí zacházet do krajností a dělat s hlavními hrdiny psí kusy. Navíc tu opravdu celou dobu nečtete nic jiného, než válka, válka, válka. Ano, kniha je opravdu vzorem jejího názvu, ale už mi tu trošičku chyběla lehkost příběhů Cuchenana a Minangara, na které jsem se vždy tak těšil. Dokonce i jejich společných dialogů je tu méně a když už jsou, jsou spíše smutné, než-li veselé.

No, ale tak to prostě je. Válka není peříčko, což je z této knihy jednoznačně patrné. I přesto se pořád jedná o hodně solidní kousek a jsem moc rád, že jsem mohl být svědkem a čtenářem tak povedené fantasy trilogie, jaká se v našich luzích a hájích objevila.

4 04.03.2023