Márinka komentáře u knih

„Nevadí ti, že to špatně skončí?“ zeptala se mě dcera, když jsem byla ve druhé polovině jednoho z nejdojemnějších příběhů, které jsem v poslední době četla. Samozřejmě jsem autorku nepodezírala z toho, že „způsobí zázrak“ a Lenni odskotačí z oddělení pro nevyléčitelně nemocné vstříc světlým zítřkům, a knihu jsem začala číst smířená s předpokládaným koncem. Nikdy by mě vak nenapadlo, že se budu smát. Nahlas.

Lenni je úžasná, vtipná, nebojácná. Právě její „disputace“ s nemocničním kaplanem otcem Arthurem mě tak rozesmály, až jsem se chvílemi cítila nepatřičně.

Otec Arthur je laskavý, tak trochu ztracený a smutný. Často se stává, že si s Lenni role vymění a ona je ta, která má povzbuzující slova.

Margot je milá, moudrá, dobrosrdečná. Její životní pouť, která tvoří důležitou část příběhu, je sice kostrbatá, ale Lenni dává možnost prožít „delší“ život.

3 08.02.2022

Obdivuji Danielu Brůhovou za její trpělivost a schopnost pana doktora „kočírovat“. Na spoustu otázek totiž odpovídal „oklikou, příhodou“ a někdy chvíli trvalo, než se dostal k meritu věci. Tyto „odbočky“ však vždy mají čtenáři co říci, a proto je dobré, že v knize zůstaly.

Vždy mě potěší, když najdu zmínku praktického využití mnemotechnik, které se snažím předávat ve svých kurzech. Autor mi udělal velkou radost touto pasáží:

Básnění jsem používal i jako pomůcku při studiu. Bylo to zvláště tehdy, když jsem si nemohl zapamatovat komplikované názvy a výrazy, tak jsem jim dával rýmované tvary, a ještě jsem si to zpíval. Vybíral jsem si zábavné a dobře zapamatovatelné melodie populárních písní. Str. 140 (Následuje konkrétní příklad.)

3 01.01.2022

Autor skvěle vyvážil historická fakta, shrnutá v doslovu knihy, s románovou fabulací, takže si na své přijdou jak čtenáři faktu, tak romantikové.

3 19.12.2021

Jako dlouholetá trenérka paměti dávám této publikaci devět bodů z deseti. Jeden bodík ubírám za neadekvántní název a obálku. Obojí asociuje Instagram, což není hlavní téma.

3 20.10.2021

Autorka sugestivně popisuje bezmoc člověka, proti němuž se spikne téměř celý svět. Člověka, kterého lidé, nikoli osud, dostanou až na samé dno (napadá mě: šlo by to i dnes tak lehce?). Člověka, který sám zlo oplácí zlem, až dílem náhody, ale také trochy štěstí a velkého odhodlání, svůj neblahý osud začne měnit.

V každém z nás je dobro i zlo. Záleží na tom, kterého „vlka krmíme“. I nad tím, čí misku naplní, musí hlavní hrdina v závěru přemýšlet. Po rozuzlení, které mě velmi překvapilo. Bylo nečekané, překvapivé, originální.

3 26.09.2021

V úvahách, povídkách či básních nenajdete mnoho dramat. Snad jen při zmínce o válce a následného Hesseho odchodu od rodiny srdce čtenáře posmutní. Většina řádek však duši zahradníků i zahradnic pohladí. Společně s autorem pak procházíme všemi jeho zahradami, které za svůj život zbudoval nebo zveleboval.

Růže, slunečnice, cínie, astry, fuchsie, petunie, karafiáty, lilie…, ale také stromy, nejen ovocné, a zelenina … to vše barvitě voní před vašimi zraky a často máte pocit, že se s motyčkou skláníte nad záhonem těsně vedle autora. Své poetické texty, volné i vázané, proložil také humorem:

Zahradník sní

Co ve své skříňce měla by mít snová víla?
především hnůj, a ne snad ledajaký.
Pak cestu, která by se nezaplevelila,
a kočky dvě, co nežraly by ptáky.

Též prášek, kterým když se posypou
mšice, list hned se změní v růže květ,
z akátů ať jsou palmy, které s výhodou
a s velkým ziskem prodati lze hned.

Ó vílo, učiň, ať nám voda svlaží
sama od sebe místo, zaseto kde je,
dej špenát, který v květy nevyráží,
a trakař, který sám od sebe pojede.

Dej jed nám, jenž ať před myšmi nás ochrání,
ať nejsou kroupy to, co z nebe padá,
ať k domu vede výtah po stráni,
a každý večer přej mi nová záda.

Nemohu opomenout ani krásné Hesseho akvarely.

3 18.07.2021

Krásná kniha se srozumitelnými informacemi. Půjčila jsem si ji v knihovně, ale musím ji mít doma :)

3 23.05.2021

Autor se ani v pro něj nezvyklém žánru nezapře. Píše s osobitým humorem, do příběhu zakomponoval kriminální zápletky, stále používá policejní žargon a pro neslušné slovo nechodí daleko. Naštěstí vulgarity, byť vycházejí i z ženských úst, zde nejsou prvoplánové. Pouze dokreslují atmosféru.

I když popisované prostředí neznám, v hřebčinci jsem byla naposledy jako dítě s dědečkem veterinářem a na koni poprvé a naposledy seděla před čtvrt stoletím, působilo na mě vyprávění věrohodně. Prostitutku, snažící se změnit svůj život kydáním koňských koblížků, budováním si domova v totálně vybydleném baráku a hledáním skutečné lásky, si dokážu představit více, než "pretty women" Vivien docházející k prozření uprostřed luxusu.

Dověděla jsem se, že Ladislav Beran chystá pokračování pod názvem Důl na štěstí. Určitě si přečtu.

3 22.04.2021

Už jednou mi byl Petr Voldán průvodcem, po Finsku. Až jednou skončí covidové šílenství, vydám se opět za dcerou, která nyní žije ve Walesu. Jakoby to Petr Voldán tušil, natočil už své postřehy právě z této země Spojeného království. Zatím budu cestovat v jeho krásné knize s velmi zajímavými ilustracemi Luka Brase.

3 24.10.2020

Nevím, co si mám o tomto “literárním” počinu myslet. Uvozovky jsou na místě - jedná se totiž jen o neumělé vyprávění. Ani to by nemuselo být tak zlé, kdyby byl obsah věrohodný.



Když sáhnu po knize, v jejíž anotaci se tvrdí: “skutečný příběh muže…”, očekávám skutečnost a ráda si dohledávám další informace. Z textu však vyplývá - a několikrát se to v něm opakuje - že o skutcích Erweina von Thun-Hohenstein, majora Wehrmachtu, popraveného sovětskými vojsky v roce 1946, nejsou žádné věrohodné doklady. Jedni tvrdí, že to byl válečný zločinec, druzí jej hájí či téměř glorifikují.



Nevím, co autorku vedlo k napsání druhé knihy, když osudy svého dědečka vylíčila již v Příběhu hraběte. V kapitolách o svém otci a o sobě často opakuje již napsané na předchozích stránkách. Vím, že pohled více osob na jednu a tutéž událost bývá různý a pro čtenáře zajímavý, ale tady se jen dokola opakují jedny a tytéž sdělení.



Jsou dvě věci, se kterými však naprosto souhlasím (a proto ta druhá hvězdička). S větou na obálce: “Někdy stačí jediná lež k tomu, aby zásadně změnila běh věcí a ovlivnila život několika generací.” A s tvrzením, že se nomenklatuře hodí do krámu cokoli, aby upevnila svou zlomoc.

3 27.09.2020

Překlad je špatný a redakční práce ještě horší. Překlepy, mluvnické chyby, obrácený slovosled… Vše zachraňuje pouze vypravěčské umění autorky.

3 24.07.2020

"V paměti nám něco uvízne, když dáváme pozor – pozor dáváme, pokud jsme přítomní, zainteresovaní, oddaní, pokud nám to, co vidíme, a to, co se děje, dává smysl."

Tato kniha je skvělá. Pravda, trenéři paměti v ní nenajdou mnoho nového, ale utvrdí se, že to, co předávají svým klientům na kurzech a seminářích, nejsou žádné blafy. Ano, máme certifikáty České společnosti pro trénování paměti, což je záruka naší odbornosti, ale mnohdy to lidem nestačí.

Meik Wiking srozumitelně vysvětluje, proč jsou pozitivní vzpomínky důležité a jak je vytvářet. Také se mu daří nenásilně čtenáře poučit o mnemotechnikách, např. paměťovém paláci, jehož praktické využití geniálně představil Benedict Cumberbatch coby Sherlock i Simon Baker v seriálu Mentalista.

A samozřejmě nechybí příběhy ze života.

Doporučuji!

3 19.07.2020

„Život po životě“ však není jediná zvláštnost tohoto románu. Neobvyklý je také styl, kterým autorka dílo napsala. Děj neodsýpá, negraduje, neobsahuje žádné dramatické zvraty. Jedná se skutečně jen o vzpomínání osudem zkoušené ženy. Ženy, které chybí matčina něha, pochybuje – a spekuluje – o svém původu, vdala se bez lásky, nachází ji a zase ztrácí mimo manželství. Navíc je těžce nemocná a trpí tou největší ztrátou, jaká může matku potkat – smrtí dítěte.

V roce dvou stého výročí narození Boženy Němcové, byť neznáme přesné datum, je tato kniha příjemnou vzpomínkou na naši největší spisovatelku.

3 20.06.2020

Povídky nepatří k literárním trhákům. Přiznávám, že ani já jich ve své čtenářské historii mnoho nemám. Avšak tuto sbírku od, pro mě dosud neznámé, autorky vřele doporučuji. Jsou neuvěřitelně lidské a citlivé. A to dokonce i v případech, kdy hlavními hrdiny nejsou lidé.

3 19.01.2020

Není to četba ani dramatická, ani překvapující, ani napínavá. Krátké „pohlednice“ jsou skutečně psány v duchu voňavé, tu slunečné, tu deštěm zalévané, ale většinou zcela poklidné Provence, kam se rodačka z Prostějova přestěhovala a kde již dlouhá léta se svou rodinou žije, píše a maluje.

Určitě nebude lahodit těm, kteří (dosud) nenašli zalíbení v posedávání v kavárnách, tichém pozorování okolí a přemýšlení - jak říkával můj dědeček - „nad nesmrtelností chrousta“. Určitě uchvátí ty, kteří již Provence navštívili a alespoň ve vzpomínkách se tam rádi vrací, a ty, kteří si touží přivonět k tamní levanduli.

3 02.11.2019

„Myslím, že největším milosrdenstvím na světě je neschopnost lidské mysli uvědomit si ve vší celistvosti vše, co v ní spočívá. Obýváme poklidný ostrov nevědomosti uprostřed temných oceánů nekonečna a není nám určeno vydávat se z něj daleko.“ H. P. Lovecraft

Úvodní citát ze souboru osmi povídek, umně spojených ústřední trojicí, napovídá, že se autor pokusí vyvést čtenáře z přítmí blikající stolní lampičky za paprskem poznání okultních záhad. Pro svou cestu zvolil pro mě velmi přitažlivý cíl: mou rodnou Ostravu, přesněji Vítkovice, v mém nejmilejším historickém období dvacátých let minulého století. Ne, že bych ta léta zažila, ale kdo ví :)

Zásadním, určujícím atributem je však ostravština, kterou autor úspěšně implantoval do jinak hezky česky napsaného textu. Pajtaši, fajront, dřystat, dodom, doplantal, klemra… Po tom se mi stýskalo. Dokonce se v jedné povídce objevilo mé rodné příjmení!
Doporučuji!

3 28.10.2019

Pravděpodobně mi chybí pět předchozích dílů, abych si o hlavní hrdince vytvořila přesnější obrázek. Připadala mi nečitelná, nevýrazná. Neční nad svými kolegy tak, jako jiní literární detektivové. Vyřešení případu je spíše výsledkem práce celého kolektivu, než jejího génia. O to víc (snad) odpovídá realitě detektivní práce.

Vražda však není jediný zločin, který se v knize objeví. Kriminalisté musí odhalit, zda všechny popisované násilné činy mají jednoho pachatele, nebo se jedná o dva útočníky. A zde se autor prohřešil proti prvnímu „přikázání“ z Desatera pátera Noxe: Zločinec musí být někdo, o němž je zmínka brzo na začátku příběhu. Budiž mu (autorovi) přičtena polehčující okolnost, že, byť žije na Slovensku, jako Angličan pravděpodobně nezná dílo Josefa Škvoreckého, natož televizní seriál Dušana Kleina.

Příběhu se rozhodně nedá upřít čtivost. Krátké kapitoly posouvají děj rychle dopředu. Díky mnoha osobám - policejní tým, svědkové, podezřelí, oběti - není vyprávění jednotvárné a zavádí nás do různých prostředí. Brutalita na čtenáře ze stránek (naštěstí) nekřičí, i když to rozhodně není žádná selanka. Pro milovníky krimi určitě vhodná četba. Jen doporučuji číst celou sérii od začátku.

3 09.10.2019

Autor již řadu let spolupracuje s Asociací hospicové a paliativní péče a mohl tak své zkušenosti zúročit ve své nejnovější knize. Těžké téma se snažil zpracovat citlivě nikoli depresivně. To se mu povedlo. Zejména ústřední motiv fotografování právě zesnulých pro studentskou práci je velmi zajímavý, hodný k zamyšlení i diskuzi.

Více zde: https://www.treninkpameti.com/news/soutez-krasy-mrtvych/

3 11.07.2019

Text na necelých 190 stranách je sice smutný, ale čte se velice dobře. Jen si musíte zvyknout na Ishigurovu specialitu „nespolehlivého vypravěče“. Vybledlá krajina s kopci v názvu knihy nemusí opisovat jen minulost hlavní hrdinky Ecuko - japonské Nagasaki šest let po výbuchu atomové bomby, ale také stav jejích vzpomínek. Lidská epizodická (biografická) paměť je totiž velmi nespolehlivá, klamná. Velmi často Ecuko nedokončí vzpomínku a je na čtenáři, aby pochopil, vydedukoval…

3 20.05.2019

Přiznám se, že tak depresivní knihu jsem dlouho nečetla. Možná už jsem nějakou takovou v ruce měla, ale určitě jsem ji brzy pod tíhou beznaděje odložila. Kromě Šedých tónů Ruty Sepetys. To však byl jiný druh hrůz. Že bych už natolik dospěla, rozuměj: zestárla, že dokážu dočíst do konce i tak bezútěšný text? Pravděpodobně to bude i tím, že autorka napsala sice skličující, ale velmi čtivý příběh.

3 29.04.2019