Márinka komentáře u knih

Milé, veselé, k zamyšlení.

01.01.2011

Nedočetla jsem. Rozhodně mám k dispozici desítky, ba stovky dalších knih, než ztrácet čas prdy.

Tak už znám tři. A tři, jak známo, tvoří společnost. Velmi veselou společnost. Galuška - Uherský Ostroh - Slovácko sa (ne)súdí, Jilík - Uherské Hradiště - Jdu Slováckem krásným a Popelka. Jen s malým rozdílem. Pavel Popelka, ředitel Muzea J.A.Komenského v Uherském Brodu, se ve svých knihách zatoulá i na Horňácko, k Váhu, do Naardenu nebo až k Jadranu. Ovšem vždy ve společnosti své "zlaté hordy": " Ukázka z knihy: http://www.folklorweb.cz/clanky/20061204.php

29.12.2010

Pohádka o Popelce? Možná vás toto srovnání na poslední stránce napadne. To by však na předchozích čtyřech stovkách nesměl být popsán poněkud krutější příběh... Často si stěžujeme, v jaké nesvobodě jsme museli před více než dvaceti léty žít. Li je můj vrstevník a tak jsem mohla srovnávat. Nesrovnatelné. Dilemata emigrantů bývala velmi, velmi těžká: pomohu si, kolika lidem ublížím, uvidím ještě někdy svou rodinu? A kolik těchto životních příběhů dopadlo šťastně? Podle knihy byl v roce 2010 natočen stejnojmenný film oskarového režiséra Bruce Beresforda. http://www.ct24.cz/kultura/99242-posledni-maouv-tanecnik-dobyva-americka-srdce/

3 28.12.2010

Skvělý exkurz do naší historie. Z takových knih se dovíme více než na hodinách dějepisu :o).

1 25.12.2010

Vyrovnat se se smrtí blízkého člověka je vždy těžké. O to hůř, když krátce po smrti otce dostávají jeho děti i manželka dopisy plné zášti a zloby. Rádi by se ho zeptali, co je na oněch obviněních pravdy. Odpověď však nepřichází ... Musí se s danou situací vyrovnat sami. Jejich diskuze je pak zavádí až k otázkám po smyslu lidské existence. Autor, který tento příběh psal s myšlenkou na svého nedávno zesnulého otce, a který zemřel krátce po odeslání konečné verze rukopisu, zavádí čtenáře zpět do doby normalizace, kdy nic, a tudíž ani zdravotnictví, kterého se děj dotýká, nefungovalo normálně.

3 21.12.2010

Dilbert poněkud teoreticky, ale stále s humorem.

21.12.2010

Naprosto skvělé :o)

21.12.2010

Mnohé z autorových úvah, vkládané do úst hlavní hrdinky, jsou zamyšleníhodné. Jen kdyby Jean nebyla takový nudný patron.

1 21.12.2010

Někdo tyto povídky označuje za depresivní, existenciální, jiní civilní, realistické, s odcizujícím odstupem. V každém případě to není příliš veselé čtení, přestože vypravěči příběhů jsou ve dvou příbězích děti. Často vás bude mrazit při pomyšlení - skutečně to tak dítě cítí, vidí, vnímá? Skutečně máme my "dospěláci" vždy pravdu, vždy navrch? A ve třetím příběhu se opět přesvědčíte, že mnohá rodinná tajemství ubližují tím více, čím déle trvá jejich odhalení.
Četlo se velmi dobře, i když nevesele ...

16 17.12.2010

Tato symbióza historických reálií s vědeckou fantazií, spekulace o osudu Einsteinovy dcery, ... se čte jedním dechem.

13.12.2010

Už při čtení Mawerova Skleněného pokoje (o brněnské vile Tugendhat) jsem se podivovala nad tím, jak může britský spisovatel, vystudovaný zoolog, psát tak barvitě a dobře o české historii. Proto jsem sáhla i po jeho dalším "moravském" románu. Osud skutečného zakladatele moderní genetiky, brněnského kněze a opata augustiniánského kláštera ve Starém Brně Johanna Gregora Mendela spojil s životním příběhem jeho fiktivního příbuzného, uznávaného profesora moderní genetiky Benedicta Lamberta. Ten se rozhodne s odkazem na svého moravského praprastrýce pátrat po příčině vlastního onemocnění - achondroplastickým nanismem nebo-li trpaslictvím. Kniha je nejen příjemným exkurzem do historie genetiky, ale zazní zde také varování před tím, co lidé umějí nejlépe, zneužitím vědeckých výzkumů. Navíc Benův osobní příběh je natolik silný a dramatický, že nebudete chtít knihu odložit.

5 13.12.2010

Málokdy se dám do čtení více než šestisetstránkové knihy. Ovšem tuto romantickou ságu, která je nejen plná lásky a nenávisti, ale také historických souvislostí, jsem přečetla se zápalem. Zvláště, když jsem si uvědomila rozíly mezi postavením žen tehdy a dnes.

1 13.12.2010

Začala jsem jí číst bábinkám na LDN na pokračování. Konec za mne dočetla kolegyně a já byla zvědavá, jak to dopadlo :o). Skvělé vyčištění mozku :o)

1 17.11.2010

"Nic není pomíjivější než trvalé nosiče" - kniha stará 500 let se dá přečíst i dnes, soubor na 40 let staré 8palcové disketě stěží :o)

10 17.11.2010

Pokud se v naší knihovně objeví cokoli od Erica-Emmanuela Schmitta, neodolám. Nedávno k nám dorazil poslední díl z Cyklu o neviditelném (doufám, že i ten první jednou v Česku vyjde :o) o podvyživeném, a navíc velmi rozzlobeném, chlapci, ve kterém jeden stařec neustále "viděl tlouštíka". Jak už je ve Schmittových drobných textech zvykem, nejednalo se pouze o strádající tělo, ale především duši. Vždyť ve většině případů se vnitřní rozpoložení odrazí na našem zjevu, smýšlení, chování, ... Vím, že v životě nejde nic tak jednoduše, jak to vypadá na papíře, ale nechte se alespoň vyzvat k malému zastavení, zamyšlení...

5 11.11.2010

Pokud máte pocit, že nositelé Nobelových cen za literaturu, mezi něž se od letošního roku řadí také Llosa, píší "velkou, těžkou, intelektuálskou" literaturu, začtěte se do jeho "Tetičky Julie" - nejvtipnějšího románu z jeho díla. Nejenže se mnohé dovíte o autorově životě, příběh je z části autobiografický, ale zjistíte, jak bohatou fantazii tento Peruánec má. A navíc, ty kreativnější čtenáře přinutí "psát" taky. Životní příběh Llosy je totiž prokládán fiktivními rozhlasovými seriály, které píše jeho spolupracovník. A které vždy končí otazníky. Dokážete na ně odpovědět? Anebo skončíte jako onen "zneuznaný génius"?

3 11.11.2010

Přijetí odpovědnosti. Rozhodnutí, zda přijmout právě narozené dítě, které se narodilo těžce postižené a jemuž lékaři nedávají šance na normální život, či ho nechat umřít, nebo dokonce zabít. Skutečně nadsazená fikce anebo v šedesátých letech minulého století jednali lékaři japonských nemocnic tak cynicky? ...Přijeďte (otče) okamžitě do porodnice, dítě není normální, zítra umře, ..., vegetativní funkce, ... zkusíme regulovat krmnou dávku sunaru,... Je chování mladého otce adekvátní, společensky přijatelné? Jak těžké je vyrovnat se s takovou situací? Autor, lauerát Nobelovy ceny za literaturu, psal tento příběh pod dojmem vlastní zkušenosti. Krátce před tím, než se "vypsal" ze svého traumatu (1963), se mu narodil mentálně postižený syn. V den, kdy jsem knihu dočetla, vyšel v magazínu Pátek LN článek, který vypovídá o našem současném vztahu k postiženým lidem. http://www.lidovky.cz/kdyz-zena-odmitne-potrat-0xw-/ln_noviny.asp?c=A101105_100002_ln_noviny_sko&klic=239755&mes=101105_1

3 30.11.-0001

Řídí naše životy náhoda nebo osud. A existuje vůbec náhoda? Nebo má všechno, co se v našem životě děje, nějaký řád? Či jsme snad sami tvůrci svého osudu? Platí ono často proklamované heslo: dívej se na svět pozitivně, on ti ukáže pozitivní tvář? Jaký je svět doopravdy? Vidíme realitu nebo jen naši sugesci? "Představ si, že nic z toho, co se děje od chvíle, kdy jsi vzlétl ze Seattlu, není náhoda. Představ si, že je to lekce, která jen čekala, až v tvém životě nastane ten pravý čas, abys ji mohl dostat, a ten čas běží právě teď." Skvělý metaforický a trochu duchařský příběh, který vám na tyto otázky neodpoví. Ale donutí vás nad nimi přemýšlet.

3 30.11.-0001

Milá "pomůcka" k trénování dlouhodobé paměti. Zážitky, které bychom neměli zapomenout. Vtipné a zejména pravdivé. Hned je člověku lépe, když zjistí, že v tom není sám :o).

30.11.-0001