Márinka komentáře u knih
Do titulu autor přidal specifikaci: nejnižší forma románu. Má pravdu. Jedná se vlastně o product playsment. Možná skutečně existují takové "mladé singl". Otázkou je, zda je nutné je literárně ztvárňovat. Zajímavé a poutavé snad jen pro věkovou kategorii hrdinky ...
Stále se nemůžu naladit na Hůlové vlnu ... Je to reál? Je to fikce? Je to slátanina?
Neméně silné jako kniha s ženskou hrdinkou "Ještě jsem to já" od Lisy Genovy.
Téma skvělé, ale ani Čapek ani Clarke to není ... na můj vkus příliš rozvláčné.
Nedočetla jsem ... "Oslici" i s jejími vulgarismy jsem ještě zvládla, protože jsem měla pocit, že mi chce něco důležitého říci. Zajda je už jen vulgární ...
Říkám si, nejen proto, že pracuji v knihovně, zda skutečně nespějem k tomu, že lidé přestanou umět číst a psát. Zda skutečně klesáme na drogové dno a až někde pod vrstvou bahna si uvědomíme ... Některé pasáže mi nepřipadaly pět set let vzdálené ... velmi dobře napsáno.
Příběhy z druhé světové války jsou vždy smutné. Ale číst se musí. A tento se čte dobře. Možná právě pro ty "pohádkové a mystické vsuvky" ...
Skvělý příběh. Dumase jsem sice hltala před třiceti lety, ale tato kniha opět trochu poodhalila tajemství jeho "fabriky na romány".
Na obálce knihy s názvem Štěně je medvídě. Jako malá holka jsem se těšila na roztomilého galaktického huňáče a ono je to klučičí střílečka :o).
Příběh skrývá mnoho zajímavých momentů. Ale ten noční monolog je přece jen příliš zdlouhavý na to, aby čtenář nepodlehl pokušení číst obstránku ...
Ty uvozovky v titulu nejsou náhodou. Lásky je v povídkách pomálu. Ostatně tak jako v životě. Zaujal mne především skvělý způsob literárního zpracování obyčejných životních pravd, které často nevidíme, nechceme vidět. U některých povídek se mi vybavily Dahlovy Příběhy nečekaných konců.
Věčně naštvané, sobecké Prasátko, které neustále dělá naschvály nejen lidem, ale také dalším zvířátkům, mi bylo dost nepříjemné. Asi proto, že jsem si místo něj příliš snadno představila Člověka. A co vy?
Volné pokračování, podle autora vlastně dokončení, knihy O rodičích a dětech považují mnozí recenzenti za nejpovedenější. Pokud jste viděli pana Somra v roli Otce, pak jej uvidíte a uslyšíte i v této knize. Což není na závadu. Naopak. Kniha je vlastně sledem živých dialogů - Syna s Otcem, s přáteli, ale také těch přenesených - nahrávek telefonních hovorů s Otcem, sms s bývalou přítelkyní. Zdálo by se tedy, že je o tom nejdůležitějším v životě člověka - o komunikaci, o sdílení. Opak je však pravdou. Je o samotě. O tom, jak lze žít v desetimilonové vlasti, pětisetmilionové EU, na šestimiliardové planetě "sám". "Nikdo nemá, co by chtěl. A kdo má, ten to neocení, protože neví, že má něco, co by chtěl, kdyby to neměl, že jo,“..."
Kniha získala letošní Magnesii literu - Cenu čtenářů a její autorka byla mezi nominovanými na Cenu Jiřího Ortena 2010. Její obsah je pro mne děsivý. Na stránkách, popisujících jak Češi hnali brněnské Němce z města ven, jsem si vybavila povídku Šála, která pojednávala o jiném pochodu - židů do koncentračního tábora. Nebyl v tom žádný rozdíl! Děj románu postihuje více než šedesát pět let hlavní hrdinky - napůl Češky, napůl Němky i dalších žen, které celý život žily, ať už v Československu či v Rakousku, na okraji společnosti, v podstatě bez domova. Bohužel nejen ony, ale často i jejich děti ...
Příliš mnoho nesouvisejících odboček od hlavního děje. Plusem je poněkud mrazivý humor a skutečně nečekané rozuulení.