Martin1950 komentáře u knih
"ale já vím, že je to jen další pseudovýtvor, další kravina ze šuplíku, co měla v šuplíku zůstat" pak tedy jen víc takových "kravin"... víc takových ze šuplíku na stolky čtenářů
Nečekaně půvabné literární postupy. Patrně zapříčiněné tím, že autor byl spisovatel-samouk. Právě v tom je největší kouzlo knihy.
S odstupem století a čtvrt je možné v autorčině tvorbě najít sebevědomý hlas z doby, kdy se autorky a autoři nebáli dotýkat vpravdě univerzálních otázek lidského bytí. A nebáli se patosu. Vášnivost veršů Luisy Zikové nevyprchala a nám nezbývá než spolu s autorkou hrdě zvolat: „Zašlap blázny.“
Už název eseje Oči moře upozorňuje, jakou závažnost přisuzuje autor pohledu, ať už výrazu, který řezbáři propůjčili sochám, či předmětu jejich vidění nekonečnému oceánu. V očích soch čte Magris odvěké touhy i strachy Evropanů. Očekávání i děs z neznámého a neohraničeného prostoru.
Sochám z lodních přídí Magris neupírá výrazně erotický náboj. Na vině je snad absence žen na moři, a dlouhé odloučení námořníků od svých milovaných. Sochy se však často staly i předmětem zbožňování ze strany sběratelů a to mnohdy přerostlo v zhoubný fetišizmus. V obecné rovině se Magris zamýšlí nad potřebou hromadění neživých předmětů, které mají vystavět hradbu mezi sběratelem a smrtí, ale i čistě osobní fascinací lodními sochami.
Magrisova kniha je především dalším holdem moři, kterých evropské písemnictví přineslo řadu. Poněkud překvapivě se mu podařilo tradičně mužskou tématiku námořních výprav prostoupit ženským elementem. Ten má krom zmíněné erotické polohy i podobu ochrannou a mateřskou. V neposlední řadě je třeba zmínit, že Magris (jako již tradičně) propojuje středomořský prostor v celistvou domovinu, která čerpá ze společných kulturních tradic. Podobně představil v jiných publikacích různorodý ba přímo nesourodý celek Habsburské monarchie. Magrisovo vidění Evropy a její kulturní historie tedy zůstává silně harmonizující.
Jestli někdo z autorek a autorů trefil onu "českou vesnici", pak je to paní Kaiserová. Kam se hrabe Bilerova Destrukce. Postavy jsou prokreslené. Žádná snadná řešení. Smutné, že tu máme čtenáře, kteří jen potřebují rychle napsat zbytečný koment založený na povrchním čtení.
Můj nejoblíbenější Flaubert spolu s "Krajem a pobřežím"
Problém dějinného předělu, kdy se nová vláda plně neodstřihne a nezúčtuje s tyranskou vládou předešlou je mnohem palčivější. Politické elity se snad obmění, ale řadoví vojáci, tajní policisté, udavači a nájemní vrazi ve službách státu zůstávají nepotrestáni. Po přechodu k demokracii je nutné nejen převléci kabát, ale také zamést stopy. Dokumentace o únosech, věznění, mučení a zabíjení neexistuje a hlavní hrdina K. se ke stáru stává zatrpklým podivínem, který neustále řeší cosi, co už většinu společnosti nezajímá. S diktaturou jsme přeci zúčtovali, proč se stále babrat v minulosti.
Krom mapování zla v lidech je v Tizónových povídkách přítomné i téma cesty a návratu symbolizovaného vlakem. V těchto raných povídkách je ještě cesta příslibem. V pozdějších novelách, poznamenaných exilovým prožitkem, jde spíš o návrat a to návrat, který není možný. Můžeme se vrátit na staré místo, ale změny, které proběhly v době naší nepřítomnosti, činí celistvý návrat nemožným.
Ukrytá perla! Skoro bych řekl: povinná četba pro každého překladatele.
Narozdíl od většiny mám radši toho aforistického Juliše z pozdních let jeho tvorby.
Básník mého srdce a jeho podivuhodná básnická próza. Často také poslouchám jako četbu Radima Vašinky.
Nepříliš zábavně podáno. Hodně staví na opozicích Evropan X Japonec, ale spíš konfrontuje ideální představu evropského chování a zvyků proti každodennímu chování Japonců.