maruschka komentáře u knih
Já šťastná šťastná šťastná za ten konec. Taky vy polovině textu nerozuměli a přesto vy užili, otázka?
Potřebuju tu šestou hvězdu. A možná i sedmou a osmou. Rok 1987 a čtrnáctiletá June jako vypravěčka příběhu jedné naprosto obyčejné americké rodiny. A taky příběhu o starých (skoro)křivdách, nevhodných láskách a sestrách, které si málem nestačí říct to důležité.
"Opravdu jsem se podivovala, proč lidi pořád dělají něco, co se jim očividně moc nelíbí. Jako by život byl tunel, co se neustále zužuje. Když se člověk narodí, je ten tunel obrovský. Můžete se stát čímkoli. A pak, v podstatě okamžitě, jak se narodíte, je ten tunel najednou o polovinu užší. Jste chlapec a je tím pádem jisté, že se nestanete matkou, a pravděpodobné, že z vás nebude manikérka...
A pak začnete růst a všechno, co uděláte, ten tunel postupně zužuje...Tak to prostě je. Rok za rokem... a jste v pasti... Došlo mi, že v den, kdy umřete, je ten tunel tak úzký, že když se do něj nasoukáte i s těmi všemi dávno promarněnými možnostmi, skončíte úplně rozmačkaný.
...
A pak mě napadlo: Nestačilo by, kdyby si člověk jenom uvědomil, že jednoho dne umře, že nic z toho všeho kolem nebude trvat věčně? Nestačilo by to?"
Tak jsem včera slyšela i druhé odbíjení hodin, které bijí dvakrát, což podle Alexandrova otce není úplně OK, ale někdy je potřeba napít se i po půlnoci. I když samozřejmě jen s tím správným gentlemanem. Na konci takové knížky cítím jen dvě věci - čistou radost a vděk.
Nejsem cílovka, ale ještě si sakra dobře pamatuju, že v šestnácti je to rozhodně spíš boj než přeslazené vzdychání, ke kterému sklouzne spousta i zpočátku slibných YA knížek. Jeden z důvodů, proč Eleanor a Parka nelze nemilovat. Jeden z mnoha důvodů. Jedním z těch dalších - pro mě zásadních - je jistá míra nostalgie daná zasazením příběhu do 80. let. Člověk si nemůže nepovzdechnout nad tím, jak to bez mailové a mobilové dostupnosti každého kdykoliv a kdekoliv bylo všechno o tolik komplikovanější a zároveň romantičtější.
Znovu nad příběhem dumám a napadlo mě, že vlastně jsem cílovka. Každý rodič by si měl občas připomenout, jak strašně moc je pro děti důležité bezpečné zázemí a klidný domov. Jdu péct sušenky...
Hodnotit Ranhojiče je dost těžké. Autor je bezpochyby obstojný vypravěč, ale knize chybí ono něco, co dělá z poutavého románu román velký a nadčasový. Navíc se ani Gordon nedokáže úplně zdržet obvyklého prohřešku autorů historických příběhů a snaží se nám předvést maximum z toho, co si před psaním nastudoval (i když uznávám, že v tomto případě je to méně ubíjející než detailní popis stavby středověké katedrály, žonglování už nikdy nebudu vnímat stejně). Doslov, který má být poděkováním, působí v tomto směru až komicky (mrkejte lidi, kolik univerzitních knihoven jsem navštívil). Přesto jsem se nenudila a k Robymu jsem si našla cestu.
Ještě poznámka: kniha byla napsána před více než třiceti lety a možná více než poučení o 11. století přináší poučení o tom, jak se v posledních desetiletích mění vztah Západu k zobrazení muslimské kultury (byť středověké). Je zajímavé přečíst si názory muslimských čtenářů na GR - mnohé z nich zmiňují rasismus a podněcování nenávisti; já kvituji s povděkem, že autorovi ze srovnání tří klíčových náboženství zobrazovaného prostoru vychází nejlépe judaismus; křesťanství té doby posuzuje tvrději než muslimskou víru (což některým současným čtenářům bohužel uniklo).
Možná mi opravdu měkne mozek. Nebo mám šťastnou ruku (a sečtělé poradkyně) při výběru. Prostě tenhle rok je plný skvělých knížek. Tak a k této: I když po Eleanor a Parkovi už jsem věděla (doufala!), do čeho jdu... Kdyby za nic jiného, miluju Rainbow za to, že se její hrdinové dokážou vidět navzájem tak moc krásní, i když je (díky za to!!!) schválně nijak oslnivě krásné nepíše. Fangirl je speciální. Tváří se jako další z řady YA (NA) příběhů, ale stačí jen (jen!!!) číst opravdu pozorně (chce se mi řvát, když někdo tvrdí, že části s Bazem a Simonem jsou zbytečné) a čtenář může dostat mnohem víc. Stačí jen chtít... A nemyslím si, že jediným bonusem je hřejivý pocit pro autorky a autory fanfikcí, kteří se díky Cath a jejímu zdůvodnění, proč tak moc miluje psaní fan povídek, budou cítit jako v ráji.
Speciální díky za všechny ostatní, dokonale propracované postavy (ani se mi nechce psát vedlejší). Tým Reagan. Tu holku miluju!
Překvapení. Pro mě rozhodně příjemné, ale pokud někdo čeká příběh ve stylu severských detektivek, bude možná maličko rozčarovaný. Já dostala to, co miluju nejvíc - příběh, ve kterém se prolíná minulost s přítomností, příběh s dávkou krásně bolavého patosu, příběh muže, který příliš dlouho čekal na vypořádání se starými ranami... Obecně nejsem extra fanda detektivek, protože u nich je hlavním smyslem udržet čtenáře napjatého až do konce. Bohužel často otravně brzo odhadnu aspoň částečně hlavního zloducha, takže pak už to není úplně ono. Tady se mi to stalo taky (dokonce jsem vytušila i to šílené Finovo tajemství), ale protože má knížka mnohem víc vrstev než klasická detektivka, na zážitku to rozhodně neubralo, spíš naopak. Všechno to Finovo tápání, ta jeho neukotvenost a pocit zmaru dostaly úplně nový rozměr. Miluju zranitelné literární hrdiny, takže Fin je pro mě naprosto dokonalý (i když si uvědomuju, že je to možné jen díky kapitolám - úžasným!!! - psaným v 1. osobě a že pro lidi, kteří ho obklopují, musí být mírně řečeno odtažitý).
Mám dvě maličké výtky. Občas jsem si u dětských postav říkala, jestli by sedmileté děti opravdu použily podobná vyjádření (na druhou stranu jsem perplex z autorovy odvahy přiznat i dětem emoce, na které v literatuře mají většinou "nárok" jen dospělí); totéž u drsných dělníků a námořníků. Občas někdo z nich pronesl větu jako scénárista z BBC (echm ;) ). A jedna konkrétní věta (snad to nebude spoiler) - "Takhle to nemusí skončit." Neee!!!
Nicméně - chválím překlad, krásnou češtinu a snad jen jedinou chybku na téměř 400 stran.
Fin! Fin! Fin!
PS: Vlastně se mi celou dobu vracela myšlenka, že je to ženské čtení v nejlepším smyslu slova. Muži prominou ;)
PPS: Doporučuju číst v parném létě, případně s dekou a něčím na zahřátí po ruce.
Opět příběh s velkým P. May je skvělý vypravěč. Na začátku mi zatrnulo, že přijdu o Finovy části v 1.os., ale ve výsledku se stalo "jen" to, že teď kromě Fina miluju i Johnyho. Pár minut po dočtení skoro nevidím na monitor, takže dojmy ještě ne úplně utříděné. Zůstala všechna pozitiva prvního dílu. Druhý díl má vlastní zápletku, ale návaznost na Skálu je přímá, setkáváme se se všemi důležitými postavami a u většiny dostáváme možnost poznat je blíž (i když se mi občas chtělo křičet - ne, teď je neopouštěj, potřebuju vědět víc!). O moc víc se napsat nedá, aby to nezavánělo spoilery, takže už jen drobounké výtky: Chyběla mi tabulka výslovnosti (ale u trojky už zase je, uf). Taky bych doporučovala na předsádku nějakou mapu (Lewis a okolí minimálně, autor se nedokáže úplně oprostit od pohledu člověka, který to tam zná, takže popisy jsou sice vyčerpávající, ale i když jsem se moc snažila, tu síť vesniček jsem v hlavě dohromady nedala). A k obsahu samotnému - tak trochu jsem doufala, že Fin se aspoň pokusí Marsaili vysvětlit, proč se k ní kdysi zachoval tak hrozně, ale ti ostrovani jsou prostě pitomě uzavření...
Pozitivum závěrem: skvělý překlad a opět snad jen jediný překlep.
PS: May je jeden z mála autorů, který se nebojí nacpat svoje mužské hrdiny emocemi až po okraj. Což je trochu v rozporu s jejich uzavřeností, ale jinak - přiznaná motýlí křídla v žaludku? Jo! ;)
Je načase to přiznat: trpím předsudky vůči knihám s barevnými obálkami (které mají navíc v názvu jméno hlavní hrdinky, napsala je žena a ještě ke všemu se jich prodalo fakt moc milionů). Tímto se jim hluboce omlouvám. Nebo aspoň Alici. Protože i když Alice na spoustu věcí zapomněla, já vím naprosto jistě, že na Alici nikdy nezapomenu.
Pane bože, koho by napadlo, že můj život je takhle úžasný?
Po každém dalším Kingovi jsem si prakticky jistá, že lidstvo nemá naději. A díky Kingovi ve mně nějakou dobu přetrvává pocit, že je to tak dobře.
Bavilo moc, i když už jsem viděla film. Hvězda dolů za některé (na Dána překvapivé) stereotypy.
Dřina. Pro autora, pro mě, pro postavy. Když čtu příběh, nechci myslet na to, jak se autor nadřel s reáliemi. Chci, aby to napsal tak dobře, že budu pohlcená osudem postav a na autorovu dřinu za tím vším vůbec nepomyslím. Tady se to nepovedlo. Na žádné z postav mi nijak zvlášť nezáleželo, ani k záporákům jsem necítila zaslouženou nenávist. Skutečně mě štval jenom autor, který se samoúčelně vyžíval v detailním popisu vraždění v různých prostředích (o děsivosti pouze naznačeného asi nikdy neslyšel). Při asi desátém detailním popisu mafiánské popravy už jsem byla tak otupělá, že následující koncentrák mě úplně minul. Nechtěně komicky taky působilo to, jak autor doslova šrouboval zápletky, aby se hlavní postavy potkaly prakticky se všemi důležitými osobami předválečného a válečného světa a zároveň narážely opakovaně na sebe navzájem. Korunu tomu nasadil špatný překlad (slovenštinu mám ráda, ale ne paskvil češtiny s podivnými slovenskými relikty).
Po dočtení Příběhu služebnice mi hrozně dlouho běžely hlavou různé možnosti, jak by mohl příběh pokračovat (ale vlastně jsem chtěla, aby nepokračoval - otevřený konec mi připadal ideální). Ale tohle... MA je prostě geniální, víc k tomu netřeba dodávat. A poslední odstavec...
Ale no jo porád! Já vím, že je to průhledná emoční manipulace (a v Než jsem tě poznala mi tahle metoda fakt dost lezla krkem) a tady navíc výrazně cítím potřebu napsat to rovnou jako filmový scénář. Což nic nemění na faktu, že jsem půlku knížky prochechtala a půlku probulela.
PS: O neuvěřitelnosti příběhu může mluvit jenom někdo, kdo nezná žádného ajťáka nebo matku samoživitelku :-).
Jude, Noah, Oscar, Brian. Jedna z (mála) knih, u nichž cítím potřebu napsat si jména hlavních postav (a vůbec ne proto, že závidím závidím závidím, že nic jiného než jména bych tak dobře jako Jandy nikdy nenapsala), protože i když mám plné kapsy oharků od svíček a rozsedla jsem pár zrcátek zmáčených octem, budu je navždy milovat milovat milovat.
A teď jdu zas brečet, smát se a nejspíš po sto letech zase kreslit.
Tak jsem si zase jednou vzala k moři oddychovku... Ale vážně - za mě povinná četba pro všechny dívky 15+. Jen už by se Colleen mohla vykašlat na ty explicitní popisy sex scén. Mám pocit, že ji do toho nutí nakladatel, tak to pořádně fláká.
Čtivá jednohubka, v níž je potřeba poněkud odsunout logiku a užít si (v knížce, od níž jsem očekávala rychlokurz fyziky, lehce překvapivě) hlavně emoce (i když těch plků o nutnosti vážit si každého okamžiku už na mě bylo ke konci trochu moc).
Nepopsatelné. Nechápu, proč kniha nevyšla znovu, dokonalý způsob, jak vysvětlit další generaci "půvaby" nacionalismu.
Všechno o nesvobodě, strachu a (bez)naději. Atwoodová je génius a doufám, že tu Nobelovku dostane.