Medunkavera komentáře u knih

(SPOILER) Velký obdiv. Ano. Mám velký obdiv k malému chlapci Alanovi, který se dokázal poprat s tak těžkou nemocí, kterou měl. Moc ho obdivuji, že musel snášel tolik bolesti a to, že musel být půl roku v nemocnici. Být v nemocnici: hrůza pro každého z nás. Ležet na cizí posteli, mít okolo sebe cizí lidi . . Nemůžete nic. Nic. Jen ležet. Alan měl úúžasně čistou duši - jak už děti mívají. To na nich obdivuji. A tak si získal náklonost všech, se kterýma ležel na pokoji. Však i oni obdivovali jeho odvahu se se vším poprat. Také měl milující, klidné a rozumné rodiče, kteří mu dodávali sílu. To byla velká podpora. Pak se mi moc líbilo, jak se k němu chovali i jeho kamarádi. Jak přistupovali k té jeho nemoci: prostě ho brali, jako sobě rovného. Prostě ho brali, jako že je jeden z nich.
Ale více, než knihu, tak mám ráda náš krásný český film: Už zase skáču přes kaluže.
Ve filmu se chlapec nejmenuje Alan, ale Adam. A je to jeden z nejkrásnějších starších filmů, na který se vždy - když ho dávají - podívám. Prožívám všechny ty bolesti, zklamání i výhry malého Adama, kterého ztvárnil nádherně Vladimír Dlouhý, který už bohužel není mezi námi a kterého jsem měla ráda. Vždycky, když hrál v nějakém filmu, bylo to hezké.
Tento film mám i ve svém PC, ale na tom malém monitoru to tak není působivé, jako v televizi.
A teď už nečtěte, napíši konec filmu, který se mi hrozně líbí.
+ SPOILER +SPOILER Nečtěte.
Maminka a tatínek stojí před svým domem.
"Maminko, co to bylo za rajťáka, co se prohnal kolem našeho domu?"
"To byl přece náš chlapec, tatínku.."
Nádhera. Film končí a já ještě chvíli pláču.

36 25.10.2021

Tahle kniha je úplně úžasná.
Milovala ji má dcera.
Pak - když vyšla na LP desce, tak neustále chtěla, abych jí desku pouštěla.
To si sedla a poslouchala příběhy kocoura Modroočka s takovým zájmem..
Kdybyste se na ní podívali, viděli byste, že každé - každičké slovo - tak vnímá..

36 29.06.2018

Minulý týden jsem tak prohlížela svoji sbírku knih od Johna Irvinga. To je spisovatel, který mě svojií tvorbou tak oslovil. Projížděla jsem jednu knihu po druhé a zjistila jsem, že tuhle knihu - Imaginární přítelkyně - jsem nečetla. Jak to?
Je to taková útlá knížtička. A moc hezká.
Dala mi nahlédnout do soukromého života mého oblíbeného spisovatele.
Také jsem byla strašně moc zvědavá, kdo je ta jeho imaginární přítelkyně!
To bylo překvapení!
V knížce jsou i hezké fotografie. Jak z jeho zápasení, tak jeho synů a hezká fotografie je s ním a s jeho hezkou ženou.
Moc hezká knížka.
Je tam i hezký humor. Takový ten jemný.. irvingovský.

+SPOILER
Také se mi líbilo, jak běhali po schodech. Nahoru, dolů, nahoru, dolů...
Aby se spotili a shodili nějaké kilo. V knize nejsou uváděna kila, ale libry. Tak jsem si konečně vyhledala, kolik kil je jedna libra. Takže jedna libra je 0,454 kg.
Také jsem to kdysi zkoušela. Běhat po schodech.
Výborné. Pohodlné a levné. Nemusíte jezdit přes celé město někam do posilovny.
Jen zaklapnete dveře svého bytu a můžete okamžitě sportovat. Jen je třeba se pořádně navléct a nezapomenout na šálu okolo krku. Nejlépe tedy ručník, aby sál pot.

35 17.06.2022

(SPOILER) Tuhle knížku jsem četla minulý rok v lednu. Venku zima, v pokoji taky nic moc teplo a v knížce závěje skoro až do pasu a mráz dvoucifernej. Čepice přimrzávala k obočí. A celý ten zájezd se nekonečně a stále kodrcal ve vlaku. Ota trpěl v zahuleným kupé, ale dával to. Jel přece se svými přáteli a kolegy. Ti přeřvávali jeden druhého. Ale on tam jen tak tiše seděl, nacpanej až u okýnka, holky se na něj lepily, ale on měl své myšlenky.
A sem-tam jsem se s jeho myšlením ztotožnila.
A pak mě to nějak přestalo bavit. Nevím proč, prostě mě to přestalo bavit.
Knihu jsem dočetla až letos, opět v lednu. Líbilo se mi to.
I když . .
Ále, to si přečtěte sami. Je to prostě Ota, no. Borec.
Také se mi líbilo, že jsem měla možnost nahlédnout do světa čundráků. Hezký.
------------------
"Prosím Vás, zaplatíme.. "
"Ano, ano, tak to byly... dva gročky... to máme... 11,50 .."

35 01.06.2022

Tento případ jsem poslouchala minulý rok v době, kdy nám bylo doporučováno nikam nechodit a být doma a tak jsem seděla na balkóně a poslouchala ho.
Bohužel ty zápisky, které jsem si přitom dělala, nemohu v tom množství poznámek najít.
Mám v tom prostě nepořádek.
Ale komentář chci napsat, než ho úplně zapomenu, protože se mi to líbilo.
Tady se prolínaly dva případy: Popisoval se jeden případ - seznamovali jsme se s ním a hned po tom se řešil druhý případ. Ale bez nějakého odmlčení, nebo hudby. Prostě to přeskakovalo z jednoho připadu do druhého. Zajímavé na tom bylo to, že text byl napsaný tak, že jsem okamžitě - když se přešlo z jednoho jednání do případu druhého,
tak jsem se okamžitě zorientovala a věděla jsem, o co se jedná.
V tomto případu nám autor dává ještě více nahlédnout do Carellova soukromí.
Pak se mi tam líbilo vyšetřování v suterénu s těma štaflema
a pak, když Carella byl v jednom bytě se svým kolegou a s obviněným.
Perfektní scéna.
Na konci mě zarazila naivita obviněného.
Vůbec..ten konec byl zajímavý.
Příběh se jmenuje podle písně, která je tam zmiňována. Schválně jsem si ji našla, jestli opravdu existuje. Takže ano, existuje. Poslechla jsem si ji. Zpívá ji Frank Sinatra a je z roku 1966.

35 05.02.2022

Broučci se nám líbili. Jak mně, tak dětem.
Také Večerníček. Hlavně ten díl, kdy takový velký brouk (bohužel teď zrovna nevím, co to bylo za brouka) se jim vloupal do domečku a mlsně prohlížel jejich zásoby. Vždycky vzal jednu skleničku medu, pak vzal další a další a další - ale on nevěděl, že je to med - a bručel si pod vousy: "Samý sádlo, samý sádlo, to je ale divná rodina!"
A dětem se to tak zalíbilo, že pořád opakovaly: "Samý sádlo, samý sádlo, to je ale divná rodina."

Komentář jsem nakopírovala tam, kam patří: do Přiběhů včelých medvídků.

35 22.01.2022

Četla jsem hned, když kniha vyšla.
No.. kniha, ona je to taková spíše knížečka. Malá, ale tím, co je v ní, velká. Moc se mi to líbilo.
Líbily se mi ty myšlenky.
Vše je vlastně napsáno v anotaci.
Také.. hezká obálka knížky. Jednoduchá, ale zajímavá.
Vlastně to vypadá jako ulomený kus LP desky..

35 16.10.2021

Příběh mě udržel v napětí až do konce. Postupy a styl vyšetřování, všechno. Obdivovala jsem práci laboratoře: co je možné zjistit z chomáče vyškubnutých vlasů, nebo z vyšlápnutého lejna. Perfektní. Také jsem zjistila, že tohle je vlastně první díl ze série případů.
Jasně. Jak jinak. Já začala případem číslo 37! A myslím, že právě v tomle případu autor představoval detektivy. (Já vím, že už jsem to psala. Že autor v každém díle představuje buď nějakého detektiva, nebo laboranta, nebo jiného kolegu z jiného oddělení, vyšetřovatelku, nebo prostě nějakého svého kolegu, nebo kolegyni.)
Také to bylo protkáno hezkým humorem.

"Koho hledáme?" zeptal se Bert Kling Carelly.
"Dizzy Louis Ordise."
"Toho neznám."
"On tebe taky ne."
--------------------------
"Jste na špatný stopě." řekl Denny
"Ten by nerozeznal pětačtyřicítku od míchačky na cement.
Je to padavka.
Kdyby vedle něho někdo vystřelil, měl by tejden loudavou s tryskem.
On není zabiják.
Ten ani neví, jak zabít nudu."
---------------------------------
Padl výstřel. A on mrtev, zhroutil se na betonovou zem.
(Líbí se mi takhle zvláštně poskládaná slova)
---------------------------------
Ale konec byl děsnej. To jsem se slyšela, jak s hrůzou v hlase, říkám: "Co to vyvádíte.. Carello?!"
Byla jsem na něj fakt naštvaná.

34 18.06.2021

Jsem v polovině a za mě se mi to zdá slabý. To je ale tím, že jsem městské dítě. Ale i u Oty cítím jakousi svázanost. Mám z něj takový dojem, že mu to trampování taky moc nesedí. Cítím, že mu chybí ta svoboda a volnost, kterou zažívá v Praze, kdy sedne na svého favouše a projíždí se pražskými ulicemi a nebo třeba někde za Prahou. A nebo když se vydává za Pavla Vodsloně...
Necítí svobodu, protože na něm pořád visí ta holka House, pořád ho žmoulá, protože je do něj děsně zamilovaná. A Ota pořád přemýšlí, jestli s ní má chodit, nebo ne.
Mně by se ta holka líbila, jen kdyby se tak příšerně nelíčila a nekouřila.
Kouřila Lípy. Ty tenkrát stály dvě koruny. To vím, protože je kouřila moje maminka. Ale začínala na Partyzánkách, ty stály korunu šedesát. Pak přišly Marsky a ty stály.. tuším.. čtyři koruny.
Humor.. někdy ano, někdy ne, někdy jen pokus..
Ale tohle se mi líbilo:
NEČŤETE, VYZRAZUJI KOUSEK DĚJE
Ve venkovské hospodě se strhla rvačka. Jedna hodně opilá, taková nóbl paninka se do ní nechtěně dostala a její oblečení jaksi utržilo úraz. Jednomu z té Otovo party vyčítali, že jí nepomohl: "Vždyť jsi byl nejblíž!"
"Já bych ji bejval bránil, kdybych neměl v ruce kytaru. Něž jsem si stačil rozmyslet, kam ji opřít,
už měla k--y venku."
----------------
Vlastně ta venkovská hospoda mi připoměla něco z minulosti:
Když jsme s manželem ještě jen tak chodili, tak jsme také kempovali. Jezdili jsme od města k městu, nebo od vesnice, k vesnici - samozřejmě vlakem, nebo autobusem - tam skoukli památku, nebo zajímavost, která tam byla, večer zašli do hospody, pak v té vesnici přespali - samozřejmě ve stanu a jeli dál. A to, jak Ota ležel ve stanu a tlačil ho nějaký šutr, takže musel ležet v nepřirozený poloze, aby ho ten šutrák netlačil, tak přesně tohle jsem zažila i já. Takže.. čím víc čtu tenhle příběh, tím víc se m líbí. Vyvolává ve mně ty hezké vzpomínky.

----------
"Všim sis tý báby, co si leje do piva lesněnky?"
---------
Vlezli jsme do rybníka, rozhrnuli žabinec a zkoumali vodu. Vědecky sme došli k názoru, že není zdaleka tak špinavá, jako my.

34 09.02.2021

Čenž podruhé

Tak.. včera jsem dočetla a.. super.
Perfektní hlášky, perfektní slang. Moc se mi to líbilo.
Líbilo se mi, jak mě Ota prováděl starou Prahou, vzpomínal na to, jak na nějakém místě byl dříve jiný obchod..a teď je tam tenhle.. Jak dokázal popsat starý, hnusný barák, který se drolil a zmenšoval, protože byl nasáklý vodou a všude na zdech byla plíseň.. a úúplně strašně to tam páchlo.. jak třeba popsal dlaždu v průchodu do domu.. dlažba byla vlhká a lepivá a lepila se na boty.. Všude byla cítit plíseň a čerstvý kocour.. Měla jsem pocit, že tím průchodem jdu a cítím tu plíseň a toho kocoura.. Tak perfektně to bylo popsané.
-----
Měla jsem dojem, že čím více a čím déle pan Velinský psal, tím to dostávalo větší grády.
A tím víc jsem se i bavila. Zvlášť ke konci. Nebudu vypisovat, co mě všechno pobavilo, abych vás neochudila o zážitek - jestli se někdo chystáte knihu číst.

Přečetla jsem už šest finkovek, ale tahle kniha mě pobavila nejvíc.
Takže.. děkuju pane Velinský, moc se mi to líbilo.

34 27.11.2020

Moc obdivuji autorku, která zkoumala život vlků.

Jsem úúplně na začátku knihy a pak už to dál nebudu komentovat. Ať je konec jakýkoli.
Protože tohle..
Tohle mi stačí.
Už jen tohle.. že slova jsou ve větách poskládána tak, jak je mi to příjemné. To je na prvním místě.
A mě se to hezky čte.
A teď ke knize:

Líbí se mi, jak vlci poučují svá mlaďata:

Jako tohle..

. . . Šla smečka vlků - samozřejmě se svým vůdcem v čele, který je vede - a jedno vlčí mládě, které je až na konci, okouzlené tím, co vidí - úúplně poprvé v životě - se zastaví. Kochá se tím, co je napravo, co je nalevo, co nikdy nevidělo.. Zkoumá to.. Samozřejmě stojí a zdržuje smečku. Napomínají ho, protože smečka se musí několikrát zastavovat a na opozdilce čekat.
A to se vůdci nelíbí. A rozhodne, že na opozdilce se čekat nebude.
Budou pokračovat dál. A na maličkého se čekat nebude.
Maličký to zjistí - že zůstal sám, bez maminky a tatínka a celé smečky a začne naříkat.
Ale Vůdce smečky ho nechá samotného a nešťastného a ukňouraného až do večera. Večer se k němu všichni vráti.
A maličký byl poučen:
Musíš udržovat krok se svým vůdcem a se svojí smečkou. Poslouchat!

Úžasné.

Autorka strašně moc toužila se setkat s divokým vlkem. Mezi ty ochočené, tak mezi ně už patřila. Vůdce ji přijal do smečky. Ale stále toužila setkat se s divokým vlkem.
Teple se oblékla, protože rtuť teploměru byla hodně, hodně pod bodem mrazu, navlékla si sněžnice, protože všude byla velká vrstva sněhu a šla vlka hledat. A jednou narazila na jeho stopy. Mířily do lesa. Tak k lesu šla a najednou ho uviděla. A on ji. Oba se zastavili a pozorovali se. Chvíli tam tak proti sobě stáli.
Divoký vlk nenapadne člověka - hučelo jí v hlavě.
Ale zároveň jí napadlo:
" Ví to ale i tenhle vlk?"

34 17.06.2019

Tak na této audio kazetě jsem poznala Charlie Gordona.
Tahle kazeta vyšla k třiatřicátým narozeninám Jana Potměšila.
Jan Potměšil je moje tajná láska. A měla jsem tu čest s ním chvilinku mluvit, když tu byl v Besedě v roce 2009. Napsal mi hezké věnování a to mám ukryté ve své prosklené knihovně, kde mám své největší skvosty.
Do té doby jsem nevěděla, kdo je Charlie Gordon a nevěděla jsem, kdo je Algernon. Kolikrát jsem si říkala: Koupím si knihu, koupím si knihu... Ale znáte to.. je spoustu jiných starostí. Až jsem si ji konečně objednala.
Včera jsem to už nemohla vydržet, než mi přijde kniha a tak jsem koukla na film.
No teda.. Nevěděla jsem, že je to tak silný příběh.. Ou.. To je teda něco..
Tak tohle jen tak z hlavy nedostanu..

Tady, na té ukázce je zmínka o Charlie Gordonovi,
ale i o Alchymistovi.

Zavřete oči a poslouchejte.

https://www.youtube.com/watch?v=oKkdh9l_OqI

34 21.05.2019

Tuhle knížku milovala moje maminka. Hlídala ji jako oko v hlavě.
Když ji vzala do ruky, tak říkávala: "Tuhle knížku nikdy nikomu nepůjčím."
Ale mně ji půjčila. To bylo v roce 1970.
Já už nevím, proč jsem ji chtěla od maminky půjčit. Možná jsem se chtěla pochlubit holkám, že knížku mám. Nevím.
A představte si, co jsem udělala!
Já tu knížku ztratila!
Jo! Já - tu - knížku - ztratila. Co jsem dělala, nebo, jak se to mohlo stát, nevím.
Byla jsem z toho strašně nešťastná
Šla jsem za maminkou. Byla - jako vždy - v kuchyni a řekla jsem jí, co jsem provedla.
Maminka tam jen tak stála a neřekla nic. Jen sklopila oči a trošku i hlavu a bylo vidět, že posmutněla. Bylo mi to tak strašně líto..
Přála jsem si, aby mi vyhubovala. Ale to ona nikdy neudělala.

Snažila jsem se knihu koupit znovu. Ale.. byla jsem patnáctileté dítě a byl rok 1970.
Když mi v Knize řekli, že ji nemají, nevěděla jsem, kde ji hledat. Na poslední stránce měla cenu dvánáct Káčées.

Pak jsem ji sehnala, ale to už tu moje maminka nebyla.

Ale neboj maminko, až půjdu za Tebou, vezmu ji s sebou..

33 09.09.2021

Jasně, že se to zajímavě rozvinulo. Pan Velinský to umí: Předehra a pak koncert.
Četla jsem hlavně v noci, kdy je ticho a klid a už se nemusí nic dělat a tak jsem si to mohla hezky vychutnat. Mám spoustu poznámek. Moc se mi líbila ta slova, která tam jsou. Slova z mého dětství. Slova už zapomenutá a už se nepoužívají. Dnes se používají slova většinou vulgární. Ale tak... je jiná doba, že? Tenkrát to bylo takový, dnes makový. Normální běh života.
Ty slova jsem si zapsala a hezky mě to vrátilo do dětství. Všem těm slovům jsem rozuměla, až na: ´otevřela si dveře šajtlí.´ To jsem ještě neslyšela.
Ale.. když si zavřela patičkou, tak mi došlo, že si otevřela loktem.

A co se týká děje.. Vstávaly mi vlasy hrůzou na hlavě. Ale.. když pominu ty hrůzy, bylo to hezky a srozumitelně napsané. Líbilo se mi to. Zase nové hlášky, perfektně jsem se bavila.
Ale stejně.. některé pasáže jsem nepochopila. Zapsala jsem si je a ještě je prozkoumám. Možná to budou narážky na něco z předchozích knih. A tady musím prosím upozornit ty, kteří se chystají pana Velinského číst, že musíte, musíte začít číst od první knihy. Říkám to z vlastní zkušenosti. Já to také nevěděla. Až když jsem přišla na to, že v každé knize je - třeba jen malá zmínka - z předchozí knihy, nebo z předchozích knih a vy nevíte, o čem je řeč.
Já jsem třeba udělala tu chybu, že jsem si přečetla poslední knihu pana Velinského. Ale.. to jsem tehdy ještě nevěděla. Nesledovala jsem, jak jdou ty knihy za sebou.

A zase ke knize: Teda.. ten Ota..
"Mařenko, je mi to trapný, ale něco potřebuju."
Trapný mi to bylo, protože jsem si najednou uvědomil, že mi taky čas od času slouží jako tělocvičný nářadí na srovnání hormonální hladiny.
-o-
Pak mě zarazilo, že Otova teta mluví plzeňským dialektem a tak jsem si našla tu obec, kde bydlí a ukázalo mi to Praha - východ. Že by se tam takhle mluvilo? No.. možná se teta narodila v plzeňském kraji a ten dialekt jí zůstal.

A už končím, protože to by bylo ještě tohle a tohle a jak si zase Vodsloň tahal triko...

33 08.01.2021

Děkuji Vám. Děkuji za Bratříčka a za všechny Vaše skladby.
Jednou jsem na Vás byla i s celou rodinou.
Tady, v Plzni.
Bylo to - myslím - v roce 1993 - v listopadu.
Kdybyste napřijel, tak bych to chápala. Ten den totiž bylo tak hnusně.. Sice nemrzlo. Jen bylo studeno, strašná zima, mokro.. lezlo to do kostí.. Ale Vy jste tu byl. A krásně hrál a zpíval..
Mám podepsanou LP desku od Vás a nakreslil jste mi tam i takovou hezkou malůvku..
A pak..
Pak jsem byla na Vašem pohřbu..

33 13.04.2019

Tady se prostě musím opět omluvit: nelíbilo se mi to. Já prostě takovému humoru nerozumím.
A film se mi už vůbec nelíbil. Akorát ten konec, když už ho hraje Kaiser. Toho mám ráda.
Líbí se mi, když Hrabal píše o svých přátelích, co s nima zažil. Třeba o Vladimíru Boudníkovi. Tak.. to je prostě nádhera. Každé slovo mě pohladí po duši.

32 25.09.2021

Je to divný.
Je to divný, že to nejlepší nedokážu vyndat ze sebe. Jako..jako bych to ani nechtěla ze sebe vyndat. Nevím.
Ale tohle je prostě úúžasný příběh. Ten nastartoval to, že jsem Irvinga začala číst a mám od něj všechno. Přečetla jsem si Rok vdovou a začala číst vše, co napsal.

Viděla jsem i film. Ten nemá stejný název, jako kniha. Jmenuje se Dveře v podlaze. Nádhera. V něm se sešli moji nejoblíbenější herci: Kim Basinger a Jeff Bridges.
Zaujal mě jejich mlčenlivý vztah. To, že měli stále úctu a cit jeden ke druhému.
To, co v sobě nosili. Co je trápilo.
(Mám jednu známou a ta říká: On (nebo ona) tam jen tak stojí a kouká, to mě nebaví. Jenomže ta paní si neumí domyslet, na co ten člověk myslí, nebo co se mu honí hlavou. Já jo. A to mě baví.)

Zaujalo mě, čím on svoje knihy psal. On je psal inkoustem, který produkuje jeden druh chobotnic.
Je toho strašně moc, co by se mohlo o této knize napsat.

P.S. Už několik let si říkám, že si k posteli dám sešit a do něj si budu psát, co se mi zdálo, protože jen ve chvíli, kdy se probudíte jste schopni napsat, co se vám zdálo, nebo..co vás ve snu napadlo.. Pak už je to fuč..

32 26.08.2021

Postrach podruhé

Jasně, že mi to nedalo.
Měla jsem rozposlouchanou tu část, která mě děsila a ta skončila a pak najednou přišla úsměvná část.
Takže jsem si to pustila znovu.
Neříkám, že pak už to bylo nějak hezký, to ne, ty hrůzy tam pak zase byly, ale bylo to protkáno i humorem a soukromím vyšetřovatelů - což mě zajímá - a tak se ty hrůzy nějak odlehčily.
Sledovala jsem hlavně postupy těch, co to vyšetřovali.
Odhalení je zvláštní.
Co všechno se v člověku děje, že tohle spáchá.

32 29.05.2021

Jasně.. Valja Stýblová.. Nevím, jak jsem na ni mohla zapomenout.
Je to divné.. Až když někdo zemře, tak si uvědomíte jeho tvorbu a jak se vám jeho tvorba líbila. Pro moji dceru je nejlepší kniha Dům u nemocnice.

32 24.11.2020

Tuto knihu jsem našla v roce 1990 na vánoce pod stromečkem a až teprve teď jsem se k ní dostala a čtu ji. To je ostuda!
Až když Radko Pytlík letos odešel, tak jsem si uvědomila: Nojó, vždyť já mám od něj knihu! A tak to napravuji. Pozdě, ale přece. A moc za tuto knihu děkuji.
Autor velice krásně píše o Bohumilu Hrabalovi.
Píše o tom, jak dostal to příjmení Hrabal.
Píše o tom, jak se mu dařilo - nebo spíše nedařilo na škole.
Byl velice tichý chlapec a stále zadumaný. Ponořený do svého myšlení a tím odsuzovaný, že je drzý.

31 22.06.2022