Metla komentáře u knih

Z vesmíru se vyloupne tajemná koule a každých osm let použije Zemi za účelem importu/exportu. Lidstvo pro tento pendlující objekt nenašlo lepší využití, než dovnitř při pravidelných zastávkách napěchovat 50.000 nejhorších kriminálníků (a vyzvednout přeživší zbytek po výkonu trestu). Hlavní hrdina je samozřejmě z řad nevinných, nikoliv však neviňátko. Rozkoukává se po uzavřeném světě, do kterého byl ze zlovůle neznámé osoby uvržen, snaží se zorientovat v místních podmínkách a uchovat se ve stavu slučitelném se životem;-).
Atraktivnímu tématu ubírá grády literární styl pana Pecinovského, já se bohužel už poněkolikáté nebyla schopná naladit na jeho vlnu. Vyprávění mě nevtáhlo, věty často přeskakují k detailům pouze rádoby zajímavým a bývají navíc zdůrazněny bulvárními vykřičníky. Občas si pan spisovatel nepohlídal opakování stejných slov krátce po sobě. Ústřední charakter Sršeň mě neoslovil: neustále má sklon věci nedomýšlet, podceňovat situaci, nebrat vážně varování, ptát se blbě nebo pokládat otázky pozdě. Mělo by jít o bystrého člověka, to by z něj ovšem nesměly vypadávat podobné "objevy", jako při požáru listů papyru: "Ale zapomněl jsem na to, že každý oheň kromě tepla a světla produkuje také zplodiny." Osud Sršně je mi zkrátka šumafuk a vedlejší postavy ani nestojí za zmínku.
Ve zdánlivě pečlivě zpracovaných mechanismech příběhu jsou logické ažury, které mohou být teoreticky vysvětleny v dalších dílech. Já se do pokračování pouštět nebudu, nejsem totiž dostatečně fascinována a mohu bez problémů potlačit zvědavost, kým, proč a jak byl "Areston" vytvořen.

30 22.06.2019

„Tisícerá myšlenka“ je definována již svým názvem. Autor prakticky rezignoval na děj, třetí díl série je krátkým putováním, ve kterém všichni vedou filozofické či teologické disputace, případně různá obtížně pochopitelná šílenství hýčkají soukromě ve svých hlavách. Někdy záplava slov dává smysl, jindy jsem ty kydy v zájmu zachování příčetnosti nechala jen prosvištět dutinou lebeční.
Jo, taky se trochu bojuje a hodně šuká. Jestli jsem vás tím výrazem znechutila, knihy se nedotýkejte ani v gumových rukavicích, protože probíhající perverzity obvykle nemají nic společného s milováním.
V prvním díle jsem chválila charaktery, ve druhém byla znepokojená, kudy se ubírají, ve třetím nezbývá než konstatovat: skoro všechny postavy nabraly směr anus, sklouzly definitivně k tomu nejhoršímu, co nabízely. Velikášský psychopat se stal směšnou, politováníhodnou postavičkou, sebelítostivý čaroděj mě připravil o kousky zubní skloviny, podobně jako zmatená děvka, která neví čí je a s kým si to rozdat, nadrženého ukňouraného barbara jsem začala vyloženě nenávidět a nelidská parodie na Ježíše pro změnu zoufale nudila.
K negativům přihodím občasné nevěrohodné reakce (např. po brutálním znásilnění bych čekala nějaké změny v psychice, zvlášť když je obětí aristokrat, co by i šlápnutí na svou velectěnou nohu trestal dekapitací), patetické projevy (zatímco násilnický barbar "s očima obtíženýma svou vášní bloudil neprošlapaným krajem“ v průběhu dlaňovky se slepcem, nevěděla jsem, jestli se mám chechtat, nebo hodit šavli), otravovalo mě, jak často se někdo kdákavě rozesmál a nepotěšila ani celková neuzavřenost (banda fanatiků se sice poprala o Pseudojeruzalém, ale temné síly ohrožující svět si dál spokojeně smilní).
Do pokračování už bych nešla, ne s touhle páchnoucí hromádkou nesympatických existencí. Potvrdila jsem si fakt, že jsou pro mě těžce stravitelné knihy, ve kterých nemám komu (a proč) držet palce. Závěrečnou encyklopedii jsem ignorovala, jazyk lámajících jmen a názvů jsem si užila dost i v hlavním textu. Milosrdných 50%, víc by ze mě nedostala ani ždímačka... a zaokrouhlím dolů, anžto mě Bakker nakrknul.

24 22.06.2019

Takzvaná Svatá válka se po množství obstrukcí a intrik konečně dala do pohybu. Nebylo složité uvést se zpět do obrazu, přesto jsem četla slimáčí rychlostí. Vážně oceňuji autorovu práci s postavami, s jejich charaktery, které jsou (převážně) lidské, nedokonalé, náchylné k všemožným slabostem. Nicméně pro mě bylo těžké až nemožné si kohokoliv oblíbit. Taková armáda bezohledných manipulátorů, arogantních hajzlů, agresivních surovců, náboženských fanatiků, snadno ovlivnitelných slabochů, děvek a ufňukanců… uf, proč jim držet palce? A pokud se náhodou našel někdo relativně sympatický, autor se postaral, aby to nezůstalo bez trestu. Do děje jsou po desítkách házeni vojevůdci s divnými jmény, dokreslující atmosféru bojů – všechnu tu zarputilost, krutost, hrdinství i zbabělost, umírání na různé způsoby (kdy zásah čepelí je nejmilosrdnější varianta).
Můj lhostejný, případně rovnou negativní postoj k válečné mašinérii, jejím pochybným cílům i k jednotlivým osobnostem bohužel ovlivnil celou četbu. Bakker vrhá statisíce lidí od jedné katastrofy k druhé, popisuje každé peklo se sadistickou pečlivostí, nevymlátil však ze mě odpovídající emoce. Mám prostě na háku, kdo jakou bitvu vyhraje a jestli Svatou válku převálcuje Nebůh se svými hnusáky. Proto nemohu hodnotit extra vysoko, jakkoliv se mi styl tohoto pana spisovatele zamlouvá.

26 21.06.2019

Nechtěla jsem pořizovat další sérii, ale „První přichází tma“ na mě svůdně zamrkala v antikvariátu, takže jsem s ohledem na příznivou cenu a kladné ohlasy tvrdého jádra čtenářů fantastiky přece jen tomuto špalku obětovala vzácné místo v přeplněné knihovně.
Psychicky jsem se připravila na údajné martýrium prologu… a kupodivu jsem příliš netrpěla. Úvodní desítky stran byly jako chůze mlhou v neznámém, leč povědomém terénu. Orientovala jsem se jen zběžně, neměla jsem však potřebu cestu přerušit a jakmile vstoupil na scénu čaroděj, začalo se vyjasňovat.
Četba plynula zlehka, na střídání postav a prostředí jsem zvyklá, politické tanečky kolem příprav na svatou válku byly zajímavé, stejně jako naznačené magické principy. Největší zásluhu na úspěchu knihy mají pečlivě vypracované charaktery. Skutečného kladného hrdinu by čtenář hledal marně – zde jsou jen dravci a oběti… a pozorovatel, jehož aktivnější role v příštích událostech je nejistá.
„Princ ničeho“ nasadil laťku vysoko a do druhého dílu slibuje porci pletichaření obohatit o epické bitvy, přesto se na pokračování kdovíjak netřepu. Důvodů je několik, mohu je nicméně shrnout do jednoho souvětí: celá svatá válka je mi buřt a vůbec nevím, komu a proč bych měla držet palce. Pozadí konfliktu zůstává nejasné, nepřátelská strana může být klidně "ta dobrá". A co se týká hlavních postav, těžko hledat sympatie pro tajemného manipulátora, násilnického barbara, intrikujícího paranoidního císaře, arogantního vojevůdce, prince – náboženského fanatika, ufňukané rozhoďnožky nebo pro čaroděje v klimakteriu. „Válečný prorok“ a „Tisícerá myšlenka“ mi nejspíš postačí ve formě pár megabytů ve čtečce.

25 20.06.2019

Stáří... tělo i rozum Vás nechávají ve štychu, za sebou máte kvanta vzpomínek, před sebou vyhlídku na hřbitov a doufáte v existenci nebe (nebo aspoň neexistenci pekla). Pokud ovšem nežijete v budoucnosti podle Scalziho, kde dostanete možnost opustit chátrající, scvrkávající se tělesnou schránku: stačí své zkušenostmi opředené vědomí poskytnout armádě. Brzy z vás zase může být zdravím kypící svalnatý mladík či sexy kráska... a po výcviku na vás ve vesmíru čekají nové výzvy (převážně násilného charakteru).
"Válka starého muže" je do jisté míry standardní military scifárna, ozvláštněná "geriatrickými" kadety a jejich cynickými postřehy. Rušil mě postavami užívanej pražskej žargon - vono se někomu blbě věří pokročilej věk, když se vyjadřuje jako uhrovitej puboš.
Scalziho dílko má švih, ráda přimhouřím oko nad dokonalostí hlavního hrdiny, v poličce i v Kindlu shromažďuji další romány tohoto autora... Ale opravdu pocta manželství a nehynoucí lásce, plus trochu dumání nad lidskostí stačí ke sbírání prestižních cen? Já s ohledem na všechny ty nominace a vítězství zkrátka očekávala něco víc, než fajn oddychovou knížku s akcí, humorem a nenáročným filozofováním. Moje chyba. 75%

29 19.06.2019

Náš svět se zmenšuje, Evropa se mění, lidstvo degeneruje a blbne ve jménu ušlechtilých ideálů ignorujících realitu. Co kdyby někdo (soukromá osoba) otevřel "rasistickou, fašistickou, červí díru do prdele", jak to nazvala jedna z hlavních postav povídky, a tam začal budovat Anglii podle svých podmínek? Časově omezená nabídka k přesunu se vztahuje na bezúhonné lidi perfektně ovládající angličtinu, pokud ovšem nejsou politici, euroúředníci, bulvární novináři, herci a štáby mýdlových oper, odboráři, členové neziskových organizací, městští strážníci... a tak dále. Některá pravidla jsou rozumná, část omezení směšná, ale je to šance na nový start, nezatížený starými, zřejmě nevratnými chybami.
Hamilton předpokládá znalost poměrů, nesoudí, nelítostně tepe všechny strany konfliktu. Musela bych přinejmenším nějakou dobu žít ve Velké Británii, abych měla šanci na utvoření relativně objektivního názoru. Téma je každopádně velmi silné a zasloužilo by rozvést více do hloubky, zahustit, rozkošatět. Nejednoznačný, useknutý závěr nepřekvapil, na těch pár stranách se stěží dalo něco vyřešit, pouze mlhavě naznačit.

32 18.06.2019

Další fantasy sérii mám za sebou, chvála Everamovi! Byla to dlouhá cesta, kterou jsem neměla problém zdolávat vysokým tempem, protože Brett je dobrý vypravěč s darem uplést z hovna bič. Ale poslední díl mě nutil ke spěchu nikoliv dějovými zvraty či zájmem o hojnost postav; poháněla mě vidina osvobození, až mé oči prolétnou závěrečnou stránkou.
Už toho bylo prostě moc: nadbytek těhotných ženských, kojenců a batolat, příliš mnoho jmen a lidí se superschopnostmi. Z neustále se opakujících frází o potřebě hledat střed, ohnout se ve větru jako palma, případně o tom, že něčí čest či sláva nezná hranic, jsem měla nutkání třískat čelem do momentálně nejbližší tvrdé plochy. A rozhodně by neuškodilo ubrat řečí o krasijských ženách, zasouvajících kopí do pochvy, zatímco jejich severské kolegyně věčně šplhají na peň. Vůbec se pan spisovatel podezřele často zaobírá penisy a současně se k dotyčným orgánům (a jejich poddaným nositelům) chová velmi surově, zvrhle, prostě FUJ!... Hasik je jeden z nejodpudivějších charakterů, s jakými jsem se v literatuře setkala, kam se hrabou démoni.
„Jádro“ mělo své silné momenty, na rozsah této knihy jich bylo bohužel málo a celý román na mě působil roztříštěným, nevyrovnaným dojmem. Zřejmě nejsem jediná, kdo chtěl mít tenhle cyklus z krku, zacyklený pan spisovatel se zdánlivě trápil daleko hůř - přesto si připravil pulce a rybníček pro pokračování. Prodávila jsem se kýčovitým epilogem a opravdu nevím, jestli budu mít někdy v budoucnu chuť k návratu do démonského světa. Zklamání? Vlastně ne, napůl jsem očekávala, že tento nejobjemnější díl bude zároveň nejslabší, což se holt potvrdilo. Nakreslím pro „Jádro“ tři nepříliš zářivé chrany, pro celou sérii uznalé čtyři.

30 17.06.2019

Roztomilé leporelko, kterému dominují nádherné Milerovy ilustrace - sýkorka modřinka je úplně k pomilování. Jednoduché veršíky paní Doskočilové zaostávají za básněmi Jiřího Žáčka, ale mrňata to mají nejspíš u prdélky, když zakolísá rytmus, nebo se nepovede rým. Hezký dárek pro batole, jakým se pokochají i starší děti... a jejich mámy.

16 17.06.2019

Zatímco první díl (přesněji první polovina) „Odhaleného vesmíru“ byla jen takovým nezbytným seznamovacím rozběhem s mnoha otázkami, ten druhý je akčním skokem, který končí ne zcela elegantním dopadem. Přinejmenším pro mě byl závěr… okamžitý odpovídající výraz v mé hlavě zní „jeblý“, ale zvolím korektnější „příliš odtržený od reality“. Takový moc hyperdimenzionální, transcendentní, už tomu chyběl akorát Aštar Šeran. Když tak o tom přemýšlím, trvám na slově „jeblý“.
Tahle kniha se četla lépe, obsahovala méně politiky a více dobrodružství, poskytla skoro veškeré potřebné odpovědi (některé uspokojily, jiné tak docela ne). Nadále mi však chyběly atraktivnější postavy. Hlavní hrdina Sylveste a jeho žena ze mě vydolovali lehké antipatie, stěží lidská posádka „Nostalgie nekonečna“ vzbudila maximálně trochu zvědavosti, Anna Kuriová mi připadala jako loutka bez osobnosti, snad k Ilje Voljovové jsem pocítila nepatrné záchvěvy sympatií. Ještě kdyby se naučila více ruských nadávek a neopakovala pořád dokola tu jednu. Třeba britský autor netuší, jak bohaté na vulgarismy mohou být jiné jazyky, než angličtina se svým monotónním fuck/shit; případně se obával mozkovou kapacitu čtenářů přetížit nějakým tím durakem, job tvoju mať a podobnými ošklivostmi.
Druhé čtení u mě nevyvolalo tolik nadšení jako před patnácti lety. Bylo to fajn, ale mám za sebou i nápaditější space opery s lépe vypracovanými charaktery… a bez jeblého finále. Přes můj lehounce ohrnutý rypák odhalím pro tento vesmír čtyři hvězdy hlavní posloupnosti spektrální třídy G.

32 16.06.2019

Přečteno v době vydání a poté znovu za 15 let: dojmy z úvodního dílu "Odhaleného vesmíru" se s časovým odstupem výrazněji nezměnily. První polovinou jsem proplouvala poměrně ztuha a trochu mi vadilo místy až příliš rychlé přeskakování mezi jednotlivými liniemi. Ještě jsem se nestihla ponořit, sotva jsem smočila nárty, a už mě autor strčil do odlišných vod.
Později události získaly ostřejší obrysy, mnohé se objasnilo (otázek však zůstalo dost), děj mě svým čím dál dravějším proudem uspokojivě nesl... ale pořád tomu cosi chybělo. Snad hlubší sympatie k některé z postav - všichni ve mně vyvolávali poněkud plytké a mírně zmatené emoce. Tak docela nevím, co si o jednotlivých charakterech myslet: kdo je padouch a kdo hrdina (pokud vůbec někdo), co se jim odehrává v lebkách?
Popisy budoucích technologií mě dokáží fascinovat, jejich nedostatkem jsem nestrádala a přebytkem netrpěla. S hard sci-fi složkou jsem se dokázala jakž-takž poprat, abych na nějaké své základní (pod)úrovni chápala, o čem je řeč.
"Odhalený vesmír" je dobrá space opera se solidním potenciálem, snad mě druhá část (stejně jako před lety) strhne více. 70-75%

31 15.06.2019

Kritičtějším čtenářům mohu odkývat jejich postřehy. Forma románu je dost rozsypaná, především se závěrem si snad autor vůbec nevěděl rady. Zapomeňte na smysluplné hledání vraha, většina stop vede do slepých uliček a vystačíte si pouze s dobrým odhadem. Psychologie postav je kapku zvláštní – dvojici hlavních vyšetřovatelů byla věnována náležitá péče (depresím Mii Krügerové snad až příliš), ještě lépe dopadl nezletilý svědek Tobias, ostatní charaktery však byly nahozeny ve stylu: tohle je počítačový nerd, tenhle netrpělivý drsňák, tahle je sympatická právnička, tamten postarší kliďas. Prostě jména bez pořádných osobností. V románu je celou dobu naznačováno, že Holger Munch a Mia Krügerová jsou proslulá policejní esa, ale jeden vyniká pouze ve spotřebě cigaret a hamburgerů, zatímco druhá se utápí v alkoholu a prášcích, oba pak jsou neustále unavení a žádného exkluzivního výkonu se od nich čtenář nedočká.
V první polovině knihy jsem měla dojem pečlivě budované skládačky, kde ve finále vše perfektně zapadne na svá místa. Ona z toho nakonec vznikla vachrlatá stavebnice, ve které jsou smíchány dílky lega i puzzle s kartičkami pexesa a kostkami domina. A ještě na ty převážně temné odstíny tvůrce zvrhnul plechovku růžové barvy. Výsledkem jsou mírné rozpaky.
ALE! Přes veškeré remcání jsem byla příběhem pohlcena, stránky jsem obracela dychtivě a s napětím, chladně pochmurná severská atmosféra mi vyhovovala, postavy mají potenciál.
V lese visí anděl a kolem krouží mouchy, přímo dotěrné masařky, celkový dojem z románu bych však shrnula větou: navalte sem “Sovu”, už se na ni těším (budu přitom doufat v promyšlenější koncept a zvládnutější finiš).

52 14.06.2019

Moje první setkání se zvláštním agentem FBI Pendergastem, uhlazeným gentlemanem, studeným čumákem, podivínem, který se při selhání běžných vyšetřovacích metod neváhá uchýlit k neortodoxním postupům.
Pendergast si "užívá" dovolenou v kansaském městečku Medicine Creek, kde byla nalezena zohavená mrtvola. Zločinů přibývá, šokují svou brutalitou i rituálními aspekty, odkazujími na dávné prokletí z minulosti. Čtenář dlouho nedostane žádná vodítka - může jen s napětím sledovat, jak si zvláštní agent poradí s matoucími stopami a nezvyklým chováním pachatele.
Atmosféra dusného městečka, obehnaného kukuřicí, je vykreslena výborně, gradující děj spolehlivě udrží pozornost, posledních 100 stran je doslova strhujících. Psychologie postav je rovněž obstojná, problém jsem měla pouze se samotným hlavním hrdinou (nepochopení připisuji své neznalosti předchozích tří dílů série).
"Zátiší s vránami" jsem si vychutnala takřka špičkově, až několik závěrečných stránek shodilo původní zamýšlené hodnocení ke čtyřem hvězdám: konec byl bohužel příliš americký. Také mi přišlo nedůstojné, jak autor ve finiši přišlápl Pendergastovi vedení. Geniální agent by neměl být povzbuzován čtenářovým úpěním ve stylu: "No tak, vole, poskoč si, kdy ti to konečně dojde?"
Až si zase někdy budu chtít přečíst něco ve stylu "X-Files", mám jasno, kterou sérii zvolit k ukojení mysteriózně thrillerových choutek. 80-85%

30 13.06.2019

Tuhle útlou knížku jsem dostala zdarma k objednávce jiných knih, střídavě jsem ji četla/odkládala půl roku. Do závěru jsem se prohryzala až díky svatbě mé příbuzné, kdy jsem se při první možné příležitosti vyplížila do nedalekého lesíka. Raději se nudit s (pod)průměrnou knihou, než snášet hlučnou společnost; ano, jsem zavrženíhodný asociál.
Dojem z "Hvězdné akademie" se při plynulejší četbě sice zvedl, ovšem většina námitek zůstala: děj je zoufale předvídatelný, v obecné rovině bych jej mohla odříkat ještě před začátkem, krátce po úvodu bych přidala i několik detailů (např. jak dopadnou vzájemné vztahy mezi jednotlivými postavami).
Forstchen se chopil vyčpělého tématu o studiu outsidera na prestižní škole. Justin Bell je syn hrdiny, protekční dítě, poďobaný brejlovec (nikoliv ozbrojený adonis z obálky), sám nevěří ve své schopnosti, samozřejmě se však s každým problémem dobře popasuje, občas pomůžou kamarádi, jindy chápavý učitel. Justin postupně získá sebevědomí, respekt spolužáků a spolu s tím jasně dané vyhlídky do dalšího dílu. Vše je prošpikováno patetickými projevy, politickým pidlofilozofováním, americkým patriotismem a nepotěšily ani dětinské dialogy s příliš lidským počítačem "Strýčkem".
Vzdáleně se nabízí srovnání "Hvězdné akademie" s "Enderovou hrou" (líznutou "Hvězdnou pěchotou"), ale ta je svou čtivostí, psychologií postav a myšlenkovým podhoubím na podstatně vyšším levelu. Být ve věku hlavních hrdinů, pravděpodobně by mě Forstchenovo hubené, nedomrlé dítko bavilo víc, ale dospělému čtenáři s množstvím lepších zářezů na pažbě nemá průhledný příběh co nabídnout. Puberťáci mohou k mému hodnocení přihodit hvězdu, možná i dvě.

19 12.06.2019

Lota – cynická, vzpurná, drsná, nepoddajná, omlácená a zjizvená životem… a samozřejmě tak trochu děvka se zálibou v S/M praktikách, bez toho by se knihy Petry Neomillnerové neobešly ;-). Lota je zaklínačka, znáte je: dlouhověcí mutanti, co se živí lovem a zabíjením potvor, mají divné oči, stříbrné meče a medailony, proti polským kolegům jsou nadrženější a disponují ještě peprnějším slovníkem. Nejsem puritánka, ovšem vulgarismů je v „Psí zimě“ zbytečně mnoho. Vhodně umístěné sprosté slovo dodá textu šmrnc, jejich nadužívání má opačný efekt.
Většinu knihy tvoří bezprostřední a přirozené dialogy, což jí dává rychlý spád. Především rozhovory mezi zaklínačskými mistry a jejich nezvedenými podřízenými jsou příjemně odlehčené – například sukničkáře Torgeho si čtenář musí chtě-nechtě oblíbit.
Důraz je kladen na vystupující postavy, nikoliv na děj, jehož zápletka se točí kolem rebelie kožoměnců – chudáků, co se vlivem kouzla transformují v psovité šelmy. Příběh také obsahuje kapku emo příchuti: Lota se zamiluje do vampýra Uriáše. Vampýři jsou aristokrati každým coulem, zaklínači jsou banda hrubých hulvátů. Ač (překvapivě) obě skupiny spadají převážně do škatulky "těch hodných", ochránců slabých a nevinných, nemají se vzájemně v oblibě (tedy s výjimkou Loty a Uriáše). Naštěstí se nekoná žádná plyšově sentimentální romantika: první polovina románu se nese v poměrně pochmurném duchu beznaděje, druhá půlka naladí optimističtější tón (na můj vkus až příliš).
Lota a její společníci jsou akční, vtipní, zábavní, příjemně jsem si v jejich násilnickém světě zarelaxovala. Nic víc, nic míň. 70%

31 11.06.2019

Jsem životem otřískaná škatule, která už přečetla (nebo viděla v TV) tři zadnice thrillerů; je sakra obtížné mě něčím překvapit. Nedokázalo to ani první střetnutí s tvorbou Chrise Cartera. Osvědčený seriálový mustr o nadaném vyšetřovateli, se kterým si pohrává vraždící psychopat, nabídl pár nepříjemně brutálních scén, stručnou verzi policejní práce a mnoho výstřelů do tmy. Čtenář má samozřejmě proti detektivům výhodu znalosti všech účinkujících v dramatu a tím pádem také luxus odhadnout pachatele podstatně dříve než génius Hunter, ovšem na důvody je nutno čekat až do posledních stran. Žádné předhazované drobečky, z jakých si postupně seskládáme celkový obraz, kdepak, zase máme ve finále "blicí bombu". Tak říkám klasické závěrečné pasáži, kdy sebejistý padouch v dialogu s klaďasem vyzvrací veškerou svou motivaci, způsob mordování a další detaily, aby bylo možné příběh uzavřít.
Carterův literární styl ještě potřebuje vybrousit; atmosféra, zápletka i charakteristika postav na mě působily poněkud surovým, málo rafinovaným dojmem. Vše jsem zkrátka dostala naservírované rovnou pod čumák, nic mě nenutilo k samostatnému zamyšlení.
Pokud hledáte odpočinkovou, napínavou četbu se sympatickými hrdiny, co vás bez větších odboček dotáhne na vařené, krví umazané nudli až do finiše, našli jste. Za sebe bych "Dvojitému kříži" vyryla tři vcelku spokojené, nepřevratné křížky: mám však na prvotiny mírnější kritéria a určitě věnuji pozornost i dalším případům Roberta Huntera, snad věrohodnějším a řemeslně vyšperkovanějším. 70%
P.S.: Naprosto souhlasím se čtenářkami kap66 a efka.saf - překládat ten román chlap (heterosexuál), žádný drsný detektiv nebo pasák s trochou sebeúcty by nepoužil výraz "jejda!", natož opakovaně.

45 10.06.2019

Příběhy z trpasličího lesa mají takový seversky podivínský nádech, což píšu navzdory vědomosti, že autorem je Ital. Inspiraci dost možná poskytli Šmoulové: partička trpaslíků různých jmen a profesí žije ve své vesničce (spolu se zvířátky), čelí problémům (jak pomoct obrovi s bolavým chrupem a podobně), cestují, objevují magické artefakty, vynalézají, zkrátka zažívají různá dobrodružství. To vše s povedeným výtvarným doprovodem, jakkoliv bych uvítala větší odlišení ve vizáži jednotlivých trpaslíků - většina z nich je jako "sádrová klasika" z předzahrádek: špičatá červená čepička a bílý vous pod bambulovitým nosem.
Text mi občas přišel pro předškolní dítě poněkud složitý (soudní tribunál, cestovní kancelář, tombola, zájezd a podobně), navíc mě osobně při předčítání dost krkalo zcela chaotické a zbytečné přeskakování mezi přítomným a minulým časem. Ovšem jakmile jsme knížku po dočtení poslední pohádky zavřely, cácorka mi oznámila, jak je smutná, že "Trpaslíky" musíme vrátit do knihovny. No, blíží se jí čtvrté narozeniny, jdu shánět Lupatelliho knihy. 85%

25 09.06.2019

Knížku jsem koupila za pár šušní k jinému titulu, takže jsem nečekala (ani nedostala) nic světoborného. Z mého hlediska je problém už základní tématika, kolem které se příběhy točí: sexualita, náboženství, všeobjímající vesmírná energie. Nad tím prvním nebádám, to druhé si nenašlo cestu do mého života a to třetí mám na salámu. Jsem holt povrchní, před více či méně abstraktními úvahami dávám v knihách (i filmech) přednost ději, atmosféře, případně dobře vykresleným charakterům.
Autor míchá skutečné postavy a jejich osudy s domněnkami i fikcí: nahlédneme do 14. století na Sardinii a seznámíme se s praktikami lstivého, fanatického inkvizitora. Zamíříme do 20. století a budeme svědky posledních dní psychoanalytika Wilhelma Reicha, což obnáší hlavně halucinace, teorie o libidu a schizofrenní dialogy. Třetí linie se odehrává v nedaleké budoucnosti, kdy se USA rozštěpí na frakce se společnými prvky - proslulou americkou prudérností a k tomu totalitními snahami vychovat poslušné stádo. Všechny události z různých dob jsou spojeny Reichovými teoriemi.
Nejčtivější pro mě byly antiutopické "Děti budoucnosti", nejméně mě bavily Reichovy psychózy a rozhovory. Postavy jsou nahozeny dost plytce a k žádné z nich jsem si nedokázala vytvořit pouto, takže ani závěrečné vyvrcholení nerozvlnilo hladinu mých emocí. Některé pasáže odporovaly logice a celkově bych knihu označila za průměrnou, ovšem třetí hvězdičku připlácnu za to, že jsem si zase jednou se zájmem dohledala informace o (pro mě dosud neznámých) historických osobnostech.

24 08.06.2019

První díl mě zanechal nečekaně vlažnou a úvod druhé části jsem také sledovala s nadšením leklé ryby. Sice jsem si před četbou naordinovala military sci-fi půst, abych umocnila zážitek, navíc Dalzelle nedělá zbytečné průtahy a hned ze startu vrhne čtenáře do vesmírné bitvy, ale nějak mi neustálé štěkání povelů vůbec nezvedalo tepovou frekvenci. Pořád jsem té vojenské strohosti nedokázala přijít na chuť, jakkoliv oceňuji vyvolaný dojem autenticity armádního života.
Plížila jsem se ke sté stránce, chystala se zamávat bílou vlajkou, složit zbraně a zavelet k ústupu (patrně navždy), když se situace začala komplikovat. Můj chcípající zájem byl oživen. Kapitán Jackson Wolfe dostal příležitost projevit lépe svůj charakter, ostatní postavy jsou bohužel nadále pouhá jména, o kterých se dozvíme maximálně to, nakolik jsou schopnými důstojníky.
Pokud milujete Star Trek, jste v rauši z útoků mimozemšťanů, neobtěžuje vás minimum politických tanečků v jednoduché zápletce, užíváte si hlášení o rychlostech, délce brzdného manévru, rovině ekliptiky a další odborně se tvářící termíny, potom jste vhodný materiál pro sledování akcí Černé flotily. Trilogie už vyšla komplet, takže nemusí mrzet cliffhanger v závěru, ovšem bůh ze stroje (tentokrát doslova) byl jako plesknutí mokrým hadrem po tlamě. Skoro jsem v pokušení zase o hvězdu degradovat. Ráda však přimhouřím oko, "Volání do zbraně" pro mě přece jen bylo na vyšší úrovni proti "Válečné lodi". 70%

17 06.06.2019

S tvorbou Johna Connollyho jsem se seznámila prostřednictvím knih o soukromém vyšetřovateli Charliem Parkerovi. Zaujaly mě ponurou atmosférou, mysteriózními prvky, sympatickými charaktery se správně sarkastickými hláškami a také přesahem - rozhodně se nejedná o tupé vyvražďovačky bez námětu k zamyšlení. "Mizerové" jsou samostatný román s odlišnými hrdiny, proto skončili u ségry pod stromečkem. Když jsem se jí po čase přeptala na dojmy, dostalo se mi pobouřeného pohledu a sdělení, že to asi nedočte. Následovala výměna dárku za konzumnější thriller a potom jsem věnovala několik dní průzkumu, proč se "Mizerové" nelíbili.
Úvodní polovina představuje poměrně náročné čtení, seznamuje s prostředím a tragickou historií ostrova Dutch, místními zvaného Sanctuary, a také s matoucím množstvím postav - chvílemi jsem v nich měla solidní bordel. Spousta pozornosti je věnována nejen kladným hrdinům či lidem z jejich okolí, ale také bandě zabijáků, podle kterých nese kniha název. Naštěstí vše postupně zapadne na svá místa, navíc autor není jemnocitný a hráčů ubývá.
Navzdory zdánlivé komplikovanosti je příběh prostý: jde o klasický boj mezi týranou ženou, chránící sebe a svého syna před násilnickým manželem. Veškeré dějové odbočky pouze oddalují závěrečné střetnutí. Nechybí obvyklé ingredience Connollyho románů: temná atmosféra tentokrát s výrazně hororovým pozadím, propracované charaktery, dialogy s černým humorem, spousta napětí a brutálních mordů. Pro jednou autor ustoupil od své oblíbené "ich-formy", ovšem nemám pocit, že by to "Mizerům" uškodilo. Postesknout si musím nad ne zcela zvládnutým finále, tohle chtělo promyslet a vypointovat lépe.
Connolly mě nezklamal: mušky se bez debat najdou, nicméně i tak jsem ve společnosti "Mizerů" prožila téměř týden napínavých večerů.

32 05.06.2019

Jelikož jsem poprvé tento komentář "bystře" umístila pod jinou knížku s podobnou obálkou, dáme si repete. Pardon.

Krtek. Zdeněk Miler vytvořil roztomilé, laskavé a dětmi milované zvířátko z otravného prevíta, který je nenáviděným postrachem většiny lidí, co pečují o zahrady. Snažím se u mého potomka proti tomuto pohádkovému vlivu bojovat, jakkoliv mé úsilí sabotují příbuzní kupováním knížek o krtečkovi. Ukazuji dceři, jak nám ten hrabavý zmetek plundruje záhonky. V zimě pouštím dítě na bobech z kopečka po krtincích a pak upozorňuji, jak krásně hladce by se jelo, nemít zahradu plnou boulí. Na druhé Vánoce moje ratolest dostala hru "Plácni krtka!", při které plastovým kladívkem útočí na rozsvěcující se čumáčky dotyčných záškodníků (nehrajeme bohužel moc často, jelikož neztlumitelný čínský "hudební" doprovod by v zuřivých záchvatech přivedl do blázince i neslyšícího flegmatika).
To už jsem však ve svém spravedlivém hněvu příliš odbočila od knížky, plné hezkých ilustrací Zdeňka Milera a krátkých, snadno zapamatovatelných rýmů Jiřího Žáčka. Obrázky i veršíky jsou tématicky odlišeny, jedna část se věnuje číslům, druhá barvám, jiná tvarům, další dobrým mravům atd., vše je doplněno jednoduchými otázkami. Kniha tedy plní mírně vzdělávací funkci pro špunty ve věku 2 až 4 roky, starší děti se mohou učit básničky a rozplývat se nad množstvím miloučkých zvířátek, případně se je pokoušet nakreslit.
Za sebe dávám uznalé čtyři hvězdičky, pátou nadšenou za dcerku. Nicméně! Doufám v zájmu toho přisleplého, asi hluchého, bez čichu, zkrátka nevystrnaditelného exempláře, se kterým už třetí rok svádím marnou válku, že si místo kalhotek s kapsami nechal vyrobit kevlarovou vestu a pevnou přilbičku. Jelikož jestli vystrčí čumáček z díry v okamžiku, kdy budu právě na zahradě sbírat produkty naší chlupaté továrny na exkrementy, mohla bych zapomenout na svou lásku k fauně i na zákony a toho šmejda prostě fláknout lopatou!

28 03.06.2019