Metla komentáře u knih

Déjà vu jak kráva. Jsem si skoro jistá, že "Šalamounův koberec" měl své nepříliš čestné místo v mamčině rozsáhlé knihovně, možná jsem jí tu knížku dokonce koupila já. Matně si vybavuji, že maminka asi nedočetla, nebavilo ji to, a já tehdy na autorčino široké kroužení plíživým cupitáním určitě neměla trpělivost. Přesto jsem v uplynulých dnech při čtení některých pasáží zažívala pocit "tohle neabsolvuji poprvé". Pravděpodobně jsem před sedmnácti lety knihou listovala a několik stran mě zaujalo: jízda na střeše metra, školní zvon, jestřáb Abelard.
"Šalamounův koberec" je znepokojivou tapisérií lidských osudů, více či méně spojených s bývalou školou v blízkosti podzemní dráhy. Majitel budovy, pošuk přes systémy metra, zde poskytuje azyl různým existencím: své nezodpovědné sestřence a jejím dětem, pouličním hudebníkům, samozvaným strážcům ve vlacích, ženě na útěku... zkrátka všemožným nevyrovnaným jedincům, z nichž polovina je k politování a ten zbytek těžce na přesdržku.
Houpala jsem se na vlnách fascinace a nudy, střídavě nahoru a dolů, atmosféra nabírala temné odstíny a v očekávání kataklyzmatu jsem se přiměla hltat stránky stále rychleji. Když tedy místo ničivého výbuchu zatřaskalo akorát pár kapslí, jak už to v životě chodí, trochu mě to zklamalo, ale vlastně ne příliš. Někdy je prostě cesta cílem.
Bonusem jsou rozmanité informace o londýnském metru. Naštval mě (zřejmě překladatelský) bordel v hloubce: nejdříve se píše o slaňování 18 m (což je do útrob podzemí nějak málo, když se začíná na střeše činžáku), o pár stran později je z toho náhle 180 metrů (úplná peachovina, nejhlubší stanice v Londýně leží 58,5 m pod povrchem, jak jsem si dohledala, a dotyčný lezec by nesliboval návrat za 20 minut).
Maminčin výtisk "Šalamounova koberce" při stěhování asi skončil ve formě daru pro knihovnu (dost možná jde o ten samý, co jsem si zapůjčila) a teď toho docela lituji. Navzdory faktu, že se po zdolání tří set stran cítím, jako bych se prodrala jejich dvojnásobným počtem, určité scény ve mně ulpí nejspíš na dlouho. Čtvrtou hvězdu bych mohla přidat, kdyby autorka ubrala zhruba třetinu nezáživného balastu (například tolik nepitvala repetetivní duševní pochody a choré vztahy ústředního trojúhelníku největších otravů).

18 11.05.2019

Byla jsem si poměrně jistá, že se mi "Zakalená" bude líbit - čekala jsem něco jako Eschbachův román o vysloužilém kyborgovi "Poslední svého druhu". Brzy se však dostavilo rozčarování: obvyklá zábava se přetavila v potřebu dočíst, ať se můžu pustit do něčeho jiného. Nemám problém se zápletkou knihy, celkem poutavou, ač ne vyloženě originální, ovšem prudil mě rozdrobený způsob, jakým Elizabeth Bear příběh podává.
Neužila jsem si přeskakování mezi zhruba tuctem postav, letmé zmínky o lidech a událostech, co mají pro hlavní hrdinku značný význam, leč čtenář se o nich většinou dozví prd. Kdo je Chrétien, čím je pro Jenny tak důležitý? Proč je Barb taková vulva? Což takhle přiblížit zřejmě nelehké a dramatické dětství hlavní hrdinky a jejích sester? Jaký zas Emery?! Mitch je Michael? Nebyly tyhle a tamhlety osoby poněkud zbytečné na to, kolik prostoru jim bylo věnováno? Proč se, kurnikšopa, musím čím dál častěji prokousávat milostným trojúhelníkem, či spíše čtvercem, když mě zajímají úplně jiné události (o jakých autorka zatvrzele mlčí)? Porno vsuvka na závěr? Neděkuji pěkně! A nechť mi paní spisovatelka olíže morek s francouzskými větami v dialozích, nutnost ignorovat cizí hatmatilku nenapomáhá plynulosti četby.
Ukončím tento žlučovitý žalozpěv: všichni milují Jenny, jen já jsem si k ní, tím méně k ostatním postavám, nijak vřelý vztah nevypěstovala. No, doufala jsem v přežití kocoura Borise a bylo mi líto Žralokova psa, jehož jméno nebylo zmíněno a v ději se vůbec nevyskytoval.
Slušelo by se vypíchnout nějaká pozitiva a zdůvodnit hodnocení průměrem: *svět a jeho reálie mají něco do sebe, *snaha o hlubší psychologii charakterů je sympatická, *vidím potenciál do dalších dílů. Jenže třetí v češtině nevyšel a zřejmě ani nevyjde, nebudu se tedy do "Zjizvené" pouštět ani zadarmo.

20 10.05.2019

Do poklidného života Billyho Willese vkročí zlo v podobě vraždícího magora, který v usedlém, nenápadném barmanovi vidí ideální cíl pro své úchylné hrátky. Zápletka má přes občasná logická zakopnutí velký potenciál; opravdu mě zaujal způsob, jakým byl hlavní hrdina vmanipulován do smrtícího soukolí a byla jsem zvědavá, jak/jestli se mu podaří vyváznout.
Většinu času je Billy pouze ve vleku událostí. Napsat tu postavu Stephen King, nejspíš bych uslintávala nad propracovaností charakteru, hloubkou psychologie, nad skvěle vypointovanými epizodami ze života... Koontz tohle bohužel neumí. Kdyby román napsal v první osobě, pravděpodobně by zvýšil čtivost a především čtenáři umožnil se s Billy Willesem lépe ztotožnit. Takhle mi byl osud těžce zkoušeného hrdiny poněkud u anusu, což zamrzí.
Také závěrečná třetina přinesla v několika ohledech rozčarování, odhalení totožnosti vraha a řešení celé situace bylo zkratkovité, nemělo jiskru. Poslední stránka malinko napravila dojem, na hodnocení to však má zanedbatelný vliv. Kéž by se tématu chopil někdo talentovanější - mistr, ne pouhý řemeslník. 65%

21 09.05.2019

"Most odplaty" není ani tak detektivní román, spíše kázání o lidské morálce: jak daleko jsme ochotni zajít, co všechno jsme schopni sami před sebou ospravedlnit? Můžeme své viny pohřbít, stejně se jednou vrátí jako bumerang, kousnou nás do zadku a my zase musíme hledat řešení - vzdát se, nebo ke svým břemenům naložit další hříchy?
V průběhu prvních dvou stovek stran jsem několikrát bojovala s nutkáním knihu odložit. Mám sice slabost pro americké Zapadákovy a jejich šerify, autorův styl je však rozvláčný až ubíjející. Teprve s druhou polovinou, kdy se klubko motivací trochu rozmotalo a začalo být jasné, k čemu se schyluje, příběh konečně nabral spád. Jenže málo platné: k postavám jsem nenašla žádný vztah a bylo mi veskrze šumák, jak dopadnou. Rozhodně s panem spisovatelem nesdílím sluníčkové vnímání zločinců, kteří jsou v podstatě pravdomluvní, čestní, bezmála nevinné oběti policejní + justiční zvůle.
"Most odplaty" nenabízí adrenalinovou jízdu, doporučit jej lze trpělivějším, přemýšlivým čtenářům, ochotným nechat si vymáchat čumáky v temně šedé realitě pochybných existencí, kde jsou happyendy vzácností. Kéž by William Landay dokázal psát svižněji a přidat na emocích, nezřetelné charaktery bloudící v mlhách mého nezájmu si o lepší zpracování vyloženě koledovaly.

20 08.05.2019

Přistupovala jsem k "Black Hills" trochu s obavami, nakolik mě Simmons dokáže připoutat k osudům lakotského indiána - všeobecně mi doba, kdy domorodé americké kultuře zvonil umíráček, přijde neatraktivní. První polovinou románu, ve které Paha Sapa pracuje jako střelmistr na Mount Rushmore a ve vzpomínkách se vrací převážně do svého dětství, jsem prokráčela hladce. Zamrzela mě akorát stručnost v pasážích o Paha Sapově dospívání pod bělošským vlivem. Ovšem ve druhé půlce knihy začala má četba kulhat; přemítání nad hlavami amerických prezidentů se stávalo únavným a určité scény vyloženě zklamaly (nebudu je jmenovat, ať se vyhnu spoilerům), tam bych pro změnu Simmonsovu obšírnost a smysl pro detail krotila. Z pornografických vsuvek generála Custera jsem rozpačitá, jeho osobnost mohla být dle mého názoru využita lépe a nabízelo se mnoho (promarněného) prostoru ke konfliktům.
Závěr... to bych ublinkla, no comment. Když se k tomu připočte chvílemi neobratný překlad a nedbalé redakční práce, můžu "Black Hills" vytesat nanejvýš tři a půl hvězdy za nezvyklý, mírně rozporuplný zážitek.

25 07.05.2019

Nezbývá, než si přiznat, že nejvíce strachu budí název a obálka knihy, z obsahu maximálně občas lehce zamrazí.
Favoritem sbírky je pro mě „Hudba Bengta Karlssona, vraha“, příběh sice v základu tradiční, ale Lindquist jako jediný dokázal vyvolat emoce blížící se hrůze a morbiditou vyústění se mi trefil do vkusu. „Rakvářova dcera“ nebyla strašidelná, ovšem neotřelá, čtivá, s dobrou zápletkou. „Kořeny a vůbec“ se pyšní dobře odvedeným řemeslem, mají šťávu a kdyby se podařilo působivěji zpracovat závěr, dát přednost spíše mystické stránce než realitě… kdyby. Tyhle tři povídky knize dominují, potom je tady několik těch, co zaujmou v určitých ohledech, třeba atmosférou a vzbuzením zájmu ohledně nějaké osobnosti, např. „Nic složitého“, nebo chytlavým stylem vyprávění jako „Zelený bůžek bolesti“ (King to se mnou prostě umí).
Bohužel se v mém hodnocení spousta prezentovaných dílek pinoží kolem průměru. O hrůzu se stěží otřely, v lepším případě vyvolaly zvědavost (Něco smutného a temného) a pak selhaly, v horším nudily a nic moc nezachránily ani finišem (Zubatí duchové, Alice pod igelitem).
Jednotlivé povídky doplním stručnými komentáři, sliby v předmluvě jsou každopádně plané: u téhle knihy se příliš bát nebudete. Vlastně skoro vůbec.

18 06.05.2019

Můj mozek zatoužil po jednoduchém, svižném braku a oči zakoply o jméno Alexe Dreschera. Fantasy sérií o Kloppu Yggreddovi mě nezklamal a většinu stránek i docela bavil, proč tedy nevyzkoušet, jak si poradí se světem blízké budoucnosti... Čekala jsem akční scifko, dočkala jsem se akčního mišmaše. V totalitně byrokratické EU tahají za nitky šedé eminence, které mají k dispozici superagenty vybavené nejpokročilejšími technologiemi. Protistrana má celé věky na cvičení s meči za zvuků zurčících vodopádů a šumících panenských lesů, k tomu si vypomáhá všemožnými magickými amulety, hůlkami a podobnými nadpřirozenými udělátky. Někde mezi tím je svět Prolnutí, kam po hlavě spadne nachmelený hlavní hrdina, bývalý voják, nyní asociální živel.
Děj sledujeme převážně očima zmateného, leč odhodlaného Richarda Svátka, jen občas si odskočíme na poznávací návštěvu k těm mlýnským kamenům, mezi kterými se hrdina ocitl (tedy k množství nepřátel z obou táborů, případně k několika málo pochybným spojencům).
První polovina knihy se soustředí na popis reálií - kdo, co, proč, jak a kde, zkrátka utváří atmosféru. Druhá sklouzává k téměř kulhánkoidní řezničině, odlišitelné pouze méně detailním popisem probíhajících masakrů. Nezničitelnost ústředního páru gerojů pro mě byla jako návštěva zubaře, nutné zlo, bez jakého bych se klidně obešla. Bonusem pak bylo několik popsaných scenérií, jako například hrabyňský památník, Vítkovické železárny, akce z jihu Ostravy nebo i to čistě lokální zaklení "Kurde!" To snad každého místního patriota potěší, když literární prostředí není pouhou anonymní změtí názvů a budov.
Čtvrtá hvězdice minula terč jen velmi těsně, třeba mě příště autor trefí lépe.

21 05.05.2019

Nelíbí se mi výtvarná stránka, osobně mi ty 3D ksichty mašinek přijdou odpudivé, ale budiž, nejsem ani omylem cílová skupina. Horší je, že to byl porod i na předčítání: zápletka o lejnu a ještě mizerně napsaná. Zkratkovité, divně poskládané věty, kdy předškolní svišť nemá tušení, o čem to je, zatímco dospělák trpí a snaží se marně textu dodat nějaký švih. Přidanou hodnotu tvoří alespoň informace o vlacích (např. rozdíly mezi parními a dieselovými lokomotivami).
U mne si mašinka Tomáš vyhoukala stěží dvě hvězdy, nicméně cácorka má ráda vlaky, tak s ohledem na její názor přiložím do kotle i potřetí.

22 04.05.2019

„Optimismus je pohřební hranice, na které se upalujeme.“

Navštivme utopii, kde objev neomezené a laciné energie umožnil ohromný technologický rozvoj. I v tomto dokonalém světě ovšem žijí obyčejní lidé a ne každý z nich má nutkání udělat se svým životem něco kloudného. Proč taky, když i bez práce je možné existovat v dostatku? Přesně takový je Tom Barren, svým okolím považovaný za beznadějného lempla. Věřím, že si tenhle lehkomyslný flákač se zálibou v nezávazném sexu své příznivce najde, já k nim ovšem nepatřím. Člověk může šlápnout do hovna, neměl by v něm však tancovat. Pokud je někdo vnímán jako budižkničemu, měl by se raději snažit dokázat opak, nikoliv se s tou nálepkou smířit a každou chvíli poukazovat: „Koukněte, jaký jsem mamlas, to je legrace!“ Nicméně i nezodpovědný bimbas se díky konexím může dostat k projektu cestování časem a stát se generátorem globálních změn.
Nečekejte čistě dobrodružnou sci-fi, tohle je spíše román o vztazích a následcích. Autor ukazuje různé podoby lásky, pitvá rodinnou dynamiku, moralizuje o civilizaci, jak ji známe a co by bylo, kdyby... Nečte se to vůbec špatně, každý den jsem prolítla zhruba stovku stran, teprve v závěru bylo čím dál obtížnější prokousat se až k poděkování. Nějak se pan spisovatel do těch svých alternativních realit a osobností nešikovně zamotal. Finále alibisticky zlehčuje slovy hlavní postavy: „Podívejte, nikdy před tím jsem knihu nepsal a omlouvám se, jestli se mi to nepovedlo, hlavně tady na konci.“ Ono se těch problémů bohužel nakumulovalo víc, než jen bramboračkový finiš. Jako příklad uvedu popáleniny významné osoby: nejprve se dozvíme, že byla při nehodě (v 60. letech minulého století) špička nosu sežehnuta až na chrupavku, ruce popálené do masa, ovšem o dva dny později dotyčný opouští nemocnici, na nose puchýř, zvládá manipulovat s těžkým strojem, sbalit ho a přepravit? Pochybuji... Netřeba ověřovat přímo na popáleninovém centru, stačí si vygooglit, jak vypadají a jak dlouho se hojí hluboké popáleniny 2. stupně. Pokud zapůsobil nevěrohodně v takových detailech, proč bych měla brát vážně libovolnou z informací, kterými mě autor zasypal?
Kdyby za Elanem Mastaiem stál v průběhu psaní přísný editor a zatahal ho za ucho, kdykoliv nezkušený spisovatel příliš moralizuje, opakuje se a začíná nudit, skončil by Mastai se slechy velikosti slona afrického a ve výsledku nadupanou novelou (jak zmínil už trudoš). Na prvotinu to i v téhle rozplizlé podobě ušlo, nechybí pár dobrých nápadů a postřehů, akorát jako celek „Dnešek není naposled“ úplně nedrží pohromadě.

28 03.05.2019

Je to dávno, co jsem naposledy četla kyberpunk; měla jsem trochu bobky, jestli budu všemu rozumět a neztratím se v hi-tech terminologii. Liché obavy – Stephensonem stvořený svět je sice notně šáhlý, zároveň však velmi barvitě a srozumitelně podaný.
Čtvrt století od sepsání románu je znát, Metaverzum (tedy virtuální realita) v současné době nikoho neohromí, ale stejně si autor zaslouží poklonu, jak dokázal předvídat vývoj výpočetní techniky i jejích uživatelů. Svou imaginaci ovšem nechal rozbujet především ohledně reálného světa: Spojené státy se rozpadly, z vládní mašinerie zbyl bezvýznamný byrokratický systém, udržovaný setrvačností a stěží pochopitelnou loajalitou zaměstnanců. Místo státních úřadů funguje změť všemožných komunit, soukromých firem s vlastními vládci, zákony i zájmy. Mafie představuje silnou instituci, provoz na dálnici je rájem pro skejťáky, moře brázdí obří shluk lodí, ulicemi se promenádují různě ozbrojené tlupy i jednotlivci, objekty hlídají kybernetičtí psi, sběr informací může být výnosné, leč nebezpečné zaměstnání… a pak je tady Sníh, droga, virus měnící lidskou mysl. Kdo jej vytvořil a proč se snaží zjistit dvojice hlavních hrdinů: programátor/šermíř/motorkář/rozvážeč pizzy Umi, s jehož osudem se spojí svérázná 15-letá skejťačka/kurýr S.O. Seznámíme se s množstvím dalších postav; menší část je pro zápletku důležitá, obvykle však jde o pouhou atmosféru dokreslující vycpávku.
Svižnému ději nechybí honičky, přestřelky ani souboje s meči, nadsázka je všudypřítomná, ale těžiště románu je v pointě, v onom proč a jak – Stephenson přišel s odvážnou, výživnou teorií. Osobně jsem si mytologicky-lingvistické pasáže příliš neužívala, nutkání přeskakovat jsem odolala jen v zájmu plného porozumění textu. Výhrady mám také k příběhu, který klopýtal v detailech a rozsypal se v závěru, kdy bůžků ze stroje přistálo na jevišti hned několik.
Stephenson má fantazie na rozdávání, děj dokáže před čtenářem odvíjet ve filmovém stylu, mozek zahltí informacemi, k vyšší spokojenosti mi bohužel chybí pozornější dohled nad zdánlivými maličkostmi a lépe ukočírované finále. Mrsknu sem čtyři sněhové koule, ta poslední je uplácaná dost halabala z prašanu. 70%

26 02.05.2019

Domácí knihovna ani obecní knihovna nezvládají plnit normu každý večer nový příběh a tak jsem sáhla do vyšší police pro malinko náročnější pohádky. Doufala jsem, že alespoň bohaté ilustrace cácorku obměkčí, pokud ji zatím nezaujmou peripetie Macha a Šebestové. Přilepila jsem pár uvolněných listů v kdysi hojně užívané knize a pustila se do předčítání. Neskutečně dlouhé věty plné spojek, v tom přímá řeč bez uvozovek, svatá makrelo, co to je? Ale ono to fungovalo... Přistihla jsem se, jak se zápalem napodobuji Petra Nárožného a po nějaké obvyklé větné skladbě jsem ani nevzdechla. A hlavně dcerku to také docela bavilo, i když ještě nedosáhla správného věku, aby trampoty Macha, Šebestové, Jonatána a vůbec všech okolo plně docenila.
Mohla bych zaremcat nad zcestnou logikou, vždyť problémy způsobené praštěnými nápady žáků 3.B byly přece snadno a ihned řešitelné právě tím všemocným sluchátkem. Ale uplatněním prosté logiky by se vytratila veškerá sranda a zábava. Tady není o čem: haló, haló, haló, proč je tu hvězd málo, a tak štěkám jako hrom, dala bych hvězd milión!

43 01.05.2019

S paní Mornštajnovou jsem se seznámila přes „Hanu“, která mě přiměla vzlykat s takovou vehemencí, že by i zkušené balkánské plačky záviděly. Byla jsem odhodlaná nenechat si ujít další díla této spisovatelky, zároveň jsem však krotila svá očekávání - každá kniha nemůže být nejlepší. Přesto se neubráním srovnávání.
„Slepou mapu“ jsem zdolala shodně za dva dny, což je skvělou vizitkou s ohledem na 90 stran navíc. Autorčin styl nahlížení do životů trojice žen a lidí s nimi spojených mi vyhovuje, oči i mozek přes text klouzaly hladce jako dlaně po kočičí srsti. Příběh tentokrát není splétán nijak rafinovaně, žádné postupné sbíhání k rozhodujícímu okamžiku mezi předtím a potom. „Slepá mapa“ připomíná chronologicky řazenou kroniku - od dob před první světovou válkou až po Sametovou revoluci. Sice není věrohodné, aby Anežka vyprávěla tak zasvěceně například o povaze a činech svých prarodičů, když je znala jen z fotek a vzpomínání staré drbny (ta taky nemohla vědět vše), to ovšem berte jako formální výtku. V první polovině si vlastně skoro neuvědomíme, že nás románem provází vypravěčka v první osobě. Staneme se svědky mnoha zrození i úmrtí, milostných vzplanutí, zklamání i vztahů, co pevně drží navzdory původním nejistým základům. Prožijeme různé zrady, vzdor, vinu, (ne)schopnost čelit následkům vlastních rozhodnutí či vnějším okolnostem, neústupnost, laskavost, i vůli bojovat s nepřízní doby.
Prostě obyčejní, chybující lidé v běhu dějin a jejich rozmanité osudy, to je „Slepá mapa“. V podání Aleny Mornštajnové získáme velmi kvalitní babské čtení s výrazným myšlenkovým přesahem - bez filozofických přednášek; otázky a někdy také odpovědi vyplývají samy z událostí a chování účinkujících v těchto malých soukromých dramatech. „Hana“ mě emocionálně rozebrala, zasáhla silou kovářského kladiva přímo na komoru, „Slepá mapa“ byla sérií lehce štiplavých facek. K dehydrataci organismu nedošlo, četné smutné chvilky jsem překročila bez náznaku vláhy v očích... pátou hvězdu s čistým svědomím dát nemůžu, ovšem uznale zvedám všechny čtyři palce.

46 30.04.2019

Na pohled opravdu krásná pohádková kniha: v pevné vazbě, na kvalitním papíře, který častým listováním vůbec neutrpěl (což je spíše výjimka, zatím se mi navzdory urputné snaze nepodařilo cácoru naučit opatrnosti a ohleduplnosti při zacházení s čímkoliv), každá stránka se pyšní pěknými barevnými ilustracemi. Bohužel na výtvarnou bohatost doplatily texty, u těch proběhl tzv. řez na pařez. Pohádky jsou osekány pouze na nejnutnější dějovou kostru a zbaveny veškeré poetiky, stručné věty nepřimějí dítě zasnít se ani zamyslet. Musela jsem z voleje přidávat celá květnatá souvětí, abych příběhům dodala trochu původního kouzla.
Pokud máte doma mrně ve věku 2-4 roky, které potřebuje ke štěstí obrázky, budiž, ale pro starší rozumbrady doporučuji pořídit pohádky v méně vykleštěné verzi. Školák se očima sice pokochá, nemá však nejmenší důvod pouštět se do četby. Pět hvězd pro šikovné ilustrátory, lomeno jedna invalidní ubožačka ve formě kopance do kostrče pro duo polských "spisovatelů", co všechny ty slavné pohádky a bajky zmrzačili. Škoda.

17 29.04.2019

„Trůn lebek“ mi dal zavzpomínat, jak jsem si před léty objednala MP3 přehrávač a microSD kartu: zboží přišlo v krabici, do které by se vešly lyžařské boty i se svým uživatelem, a já se musela dlouze prohrabávat vrstvami vzduchových polštářků, než jsem konečně natrefila na to podstatné. Spousta, spousta vycpávky na zaplnění nadměrné krabice, dá se s ní však užít určitý druh zábavy - pukat ji mezi prsty, běhat po ní, skákat... nicméně docela bych se bez ní obešla a dala přednost kompaktnějšímu balení.
Většinu knihy zastává Peter Brett roli uhlazeného komorníka, nechávajícího fanoušky nahlížet do skandálů a intrik vyšší společnosti. Drahá sem, drahý tam, kdo koho miluje, kdo koho nenávidí, kdo má líné spermie, která dáma si nechala nasmrkat do gramofónu, to vše občas proloženo pár fackami či kouzelnickými triky.
V poslední třetině nastává vytoužený úplněk, pan spisovatel se z voayerské drbny mění v rozběsněného vlkodlaka a konečně kromě pěšáků začne na přeplněné šachovnici masakrovat i důležitější figury. Ty zbývající zaujímají před dalším dílem značně nejisté pozice.
Tříhvězdičkový rychlý pochod románem mě v krvavém finiši přiměl k takřka pětihvězdičkovému sprintu. Závěrečná vybíjená sice mohla být i více nekompromisní, přesto „Trůnu lebek“ přihrála trochu vachrlatou čtvrtou hvězdu.

25 28.04.2019

"Desátý stupeň" vlastně nenapsal Arthur C. Clarke: na stará koulena zažil v Indii zemětřesení, dostal nápad, nadrásal o něm tři stránky a předal je svému kolegovi spisovateli. Mike McQuay po nějakém roce (údajně bez vzajemných konzultací) poslal siru Clarkeovi dílo k posouzení a ten byl spokojen. McQuay se vydání románu nedožil, aby ocenil ironii, jak se jeho jméno nenápadně krčí pod slavnějším autorem. Holt marketing...
Kniha nás zavede do nedaleké budoucnosti a jak naznačuje její název, stěžejním tématem jsou zemětřesení. Jedním pustošivým otřesem byl v dětství poznamenán Lewis Crane, proto zasvětil svůj život výzkumu seismických procesů, jejich předvídání, zmírňování následků, zkrátka se stal posedlý bojem s tímto živlem. Jeho zanícení, genialita i přístup k prostředkům přinesly excentrickému vědci Nobelovu cenu, oddaný tým a nebývalé možnosti, jak přesně určovat dobu, místa a sílu budoucích katastrof.
Vše se odehrává na ploše třiceti let, během kterých svět mění - nejen prostředí planety, především politické klima, znesnadňující Craneovu práci. Staneme se svědky triumfů i pádů, zrady, lásky, tragédií... K hlubšímu prožitku chybí důležitá ingredience: postavy jsou vrstevnaté asi jako linoleum. Crane je hybatelem děje, ten ještě dopadl dobře, ovšem co formovalo jeho spolupracovníky či odpůrce, to se v podstatě nedozvíme, tudíž závěrečnou třetinu, kdy McQuay nechává řádit smrtku, nelze prožívat kdovíjak emotivně.
Lépe si autor poradil s popisem seismických procesů, případně se socio-politickou situací. Nad zemí krouží jaderný mrak Masada, kvůli zničené ozónové vrstvě je pobyt na slunci bez ochranných pomůcek nemožný, městské no-go zóny bující zločinem byly obehnány zdmi a staly se tak podhoubím pro růst agresivní ideologie. V tomto směru projevil McQuay už v první polovině devadesátých let vyloženě jasnozřivost, co se týká expanzivní, krvavé politiky Islámského státu.
První prozívanou třetinu "Desátého stupně" jsem válčila s nutkáním knihu odložit, potom události nabraly spád, následoval další útlum, ukončený hromadou patosu v závěru. Nakonec nelituji, že jsem u knihy vydržela; přes mnohá klišé v jistých ohledech nabídla zajímavé náměty k zamyšlení.
Víc než tři astry ze sebe ve prospěch "Desátého stupně" nevymáčknu a to ještě může být Baronet rád, že nestrhávám procenta za hnusné obálky (pravda, tohle je na poměry Valentina Saniho veledílo:-)).

21 27.04.2019

„Královna ohně“ pokračuje v trendu nastaveném druhým dílem série: ke čtyřem hlavním dějovým liniím se na nějakou dobu přidá pátá v podání básníka Alucia a nechybí ani Vernierovy zápisky, které jsou pro knihu naprosto nepodstatné, mají pouze doplnit osud tohoto učence.
U většiny postav nedojde k žádnému zásadnímu vývoji; autor občas naznačí, že tato osobnost by mohla potemnět, z téhle by mohl být tyran, mezi královnou a pár vojevůdci je zaděláno na konflikt… bohužel zůstalo jen u náznaků. Několik charakterů je odsouzeno k více či méně hrdinské smrti, to by snad ani jinak nešlo s ohledem na množství bitev a počty mrtvých ve statisících, ale na utírání slz zapomeňte (pokud nejste typy, co pláčou nad zašlápnutými mravenečky). Ta osmdesátka jmen k zapamatování beztak potřebovala zredukovat drastičtějším způsobem.
Když se konečně přes hordy šílených psychopatů probojujeme po moři, po souši i přes ledové pláně do finále, ke střetu s ultrašílenou psychopatkou a jejím údajně supermocným nadřízeným, zůstane nám na patře pachuť rozpaků. Pochválím Ryana, že se vyhnul patosu, s úšklebkem zavrtím hlavou nad tím, jak se všichni sešli (po měsících odděleného putování, bojů a jiných útrap) v nejpotřebnější okamžik na správném místě, zamračím se nad nevýrazností zápletky (Spojenec a vata okolo) a podivím se nad vlažným, stručným závěrem. Veškerá předchozí epičnost se vytratila, poslední stránky působí dojmem „hlavně už to mít co nejrychleji za sebou“. Jako když strávíte věčnost na hajzlíku, poulíte oči, hekáte, vyrobíte za tu dobu tři produkty vysoké gramáže i uspokojivé konzistence... a pak veškeré usilí v několika vteřinách spláchnete. 70-75%

27 26.04.2019

Překvapuje mě britská národnost Anthony Ryana, protože po této knize mi připadá, jako by byl odkojen Supermany a podobnými americkými komiksy, ve kterých neporazitelní jedinci v kostýmech drtí armády padouchů.
Vélin v tom tentokrát není sám: kromě Vernierových zápisků má čtenář k dispozici hned čtyři dějové linie, zpočátku celkem různorodé, bohužel však postupně všechny hlavní charaktery zvélinovatěly. Temný rytíř po návratu do Sjednoceného království nechává meč pečlivě skrytý v zavazadlech, aby své nezpochybnitelné supermanství potvrdil velehorou rozsekaných nepřátel v krátké závěrečné bitvě. Jeho řádový bratr Frentis je nucen vyrábět mrtvoly nonstop jako Číňani laciné hračky. Princezna Lyrna, ach ta nádherná mrcha z "Písně krve", co to pan autor provedl s její osobností? A pak tady máme Revu, slečnu zarputilou - její charakterový veletoč byl sice očekávaný, leč nepotěšil, stejně jako její schopnost masakrovat elitní válečníky po tuctech. Vlastně proč ne, vždyť pár dní pocvičila s Vélinem. Ti všichni kolem sebe budují kult, staví armády (spousta jmen k zapamatování) a vůbec jim pan spisovatel příliš umetá cestičku, spíše asfaltuje dálnici, k vítězství nad zlem. Zatím jde o zlo s malým "z", prostě invaze otrokářských fanatiků, uvedená do pohybu Superzlými silami, které čekají na porážku až v příštím díle.
Proč s takovými výhradami hodnotím tak vysoko? První dvě třetiny knihy se četly převážně hladce, trapné finále by nemělo přebíjet pozitivní dojmy z dobrého řemesla. S ohledem na přímočarost zápletky a autorovu snahu nacpat do románu nová mláďata (čti otravné teenagery) bych navzdory krvavým scénám neváhala zařadit "Pána věže" do šuplíku pro dospívající čtenáře.
Tentokrát je to za čtyři masakrem zesláblé, s pár cípy amputovanými... kéž "Královna ohně" nasadí pevnější krok a rozdupe mé pochyby.

31 25.04.2019

V době prvního vydání jsem z „Měsíčních zahrad“ nebyla zrovna na větvi, ale jak kolem této série rostlo nadšení a vyrojili se hojní "Svědci Malazovi", znejistěla jsem. Buď mé nepochopení knihy pramenilo z prostoty mládí, nebo jsem natvrdlá navěky... pročež jsem dlouhá léta střádala odvahu a ehm, moudrost k dalšímu pokusu.
Malazská říše pod vedením císařovny Laseen je rozpínavý moloch, který se neštítí žádné špinavé taktiky pro získání nového území. V první polovině románu budeme svědky bitvy o Dřevnov, ve druhé se přesuneme do Darúdžhistánu, kde se teprve splétají intriky k oslabení bohatého města. Když se děj podá takto ve stručnosti, zní to jednoduše. Průměrná čtenářova paměť by si měla poradit s množstvím vystupujících postav, přinejmenším těch lidských. V ascendentech, tedy jakýchsi božských stvořeních, a jejich následovnících, aby se prase vyznalo. Jaké jsou jejich možnosti, síla, motivace? Proč se jednou snaží člověka zabít a podruhé se nad ním slitují? Zatím jsem neodhalila tu vychvalovanou promyšlenost, události působily s blížícím se závěrem čím dál víc podřízené rozmarům a okamžitým nápadům autora, jeden bůh ze stroje za druhým.
První díl „MKP“ je fantasy s dobře propracovaným fungováním magie, zřejmě složitou mytologií (zde pouhé náznaky), poněkud chaoticky vystupujícími charaktery (nálady a chování podle směru větru, případně menzes), žádná z dějových linií není vyloženě nudná, žádná mě však ke knize nepřilepila. Navzdory několika krvavým scénám a temné atmosféře není třeba se o většinu důležitých účinkujících bát, protože za A) nevzbuzují silné emoce (výraznější sympatie či antipatie jsem nezaznamenala), za B) v tomto románu nic není nemožné – včetně zmrtvýchvstání.
Mé dojmy zřídka atakovaly 75%, obvykle se držely kolem sedmdesátky. Tak snad příště...

36 24.04.2019

S několika povídkami H.P. Lovecrafta jsem se setkala už dřív, věděla jsem tedy, co od knížky můžu čekat - že to pro mě nebude úplně to "pravé ořechové". Přesto jsem měla radost, když jsem "Vyděděnce" vyhrála: nakladatelství Dokořán se s tímto vydáním hororové klasiky skutečně pomazlilo a výsledkem je hotové umělecké dílo. Brožované vydání na běžném papíře, bez ilustrací a s jednoduchou grafickou úpravou by zdaleka tolik nepodpořilo temnou atmosféru jednotlivých příběhů. Nepatrnou výhradu mám k polevení pozornosti při korekturách poslední povídky, tam se namnožilo pár přehlédnutí.

Vyčkala jsem pro jistotu patřičně pochmurné nálady, abych si četbu co nejlépe užila. Lovecraft má dar vtáhnout čtenáře do své doby; ocitala jsem se v mlhou zahalených uličkách, osvícených plynovými lampami, kde na mokrých kočičích hlavách zní klapot koňských kopyt a drkotání kočárů... Nebo v potemnělých hradech, tichých (až na znepokojivé zvuky), plných děsivých stínů.
Se stavbou příběhů je to horší: obvykle (zcela zaměnitelný) vypravěč popisuje své někdejší zážitky nebo pátrá v něčích zápiscích - zde by se k oživení přímo nabízela forma různých deníků či výstřižků, ovšem Lovecraft ji nevyužívá. S dialogy se čtenář také nepotká a čím delší povídka byla, tím více mi jejich absence vadila, čtení vázlo a nevítané návštěvy se dožadovala vtěrka Nuda. Tenhle stav naštěstí nastal jen u "Volání Cthulhu", kde autor třemi různými liniemi líčil totéž a já si v závěru říkala: "A to bylo všechno? Kde je nějaká gradace, dechberoucí finále nebo alespoň skvělá pointa?" Překvapení jsem se nedočkala žádného a občas jednání postav vzbudilo shovívavý úsměv ve chvíli, kdy se na mých vlasech měla zřejmě projevit erekce z hrůzy.

Uznávám Lovecraftův přínos a jsem ráda, že inspiroval nemálo mých oblíbených spisovatelů, pro mě však tato sbírka zůstane na pohled, na omak i na přičichnutí perfektně zpracovanou knihou, s povídkami sice vyrovnané, leč "pouze" lehce nadprůměrné kvality. Soudobější tvorba je mi zkrátka bližší a čtvrtá hvězda je čistě poklonou za již vychválené luxusní provedení.

26 22.04.2019

Z mládí mi zůstala úchylka občasného prchání do herních světů – obvykle v situaci, kdy můj duševní stav vyžaduje větší interaktivitu než prosté obracení stránek. Harddisk mého lehce obstarožního PC neokupuje Tetris nebo SimCity, jak by se slušelo na maminu středního věku, nýbrž RPG různých žánrů; třeba v posledních dvou týdnech si způsobuji mikroinfarkty u série Dead Space. Jakmile s druhým dílem přestal být hlavní hrdina Isaac Clarke pouze němým obrněným oblekem, co beze slova plní pokyny, získal hlas i charakter, s tím vzrostl můj zájem udržet toho sympaťáka naživu (promiň, Isaacu, jsem dřevo, zařveš ještě mnohokrát) a také jsem zatoužila dozvědět se víc o universu Dead Space. V návalech adrenalinu totiž nestíhám přelouskat zdaleka všechny anglické texty.
„Mučedník“ je prequel k herní sérii, odehrává se na Zemi, popisuje objev záhadného artefaktu a znepokojivé události, které se v souvislosti s tzv. Markerem odehrávají. Lidi šťourají, do čeho nemají, začnou blbnout na kvadrát a potom vletí tentononc do větráku – spousta smradu, slizu, krve. Klasika.
Nějaké dílky do skládačky mi knížka doplnila, ale jako už tolikrát předtím (Dragon Age, Mass Effect atd.) nedosáhla kvality herní předlohy. Příběh brzdily zoufale nevýrazné postavy, obvykle vědci s chováním autistů a vojáci s jednáním dementů, domorodci byli prakticky zbyteční, k tomu divně popsané akční scény a zmatené informace ohledně tvůrců i záměrů Markeru. Index očekávání jsem měla nastavený nízko, první polovina mě docela bavila a druhá úplně nezklamala, chlístnu sem tři krví ulepené hvězdné mrzáky.

19 21.04.2019