Mijagi komentáře u knih

Mladý manželský pár, filosof a učitelka, se rozhodnout utéct z ruchu velkoměsta na Šumavu. Několikaleté čekání v pořadníku na byt v paneláku vymění za polorozpadlý bývalý mlýn v odlehlém horském údolí, intelektuální debaty s kamarády z Prahy za rozhovory se svéráznými obyvateli malé vesničky uprostřed lesů, večery v divadlech za návštěvu malého místního kina či sledování západu slunce z okna ložnice. Přečkají v objektu, do kterého byla již před delším časem přerušena dodávka elektřiny i vody, nemilosrdnou horskou zimu? Zprovozní v něm nakonec vytoužený penzion s restaurací? Jan Otčenášek rozehrává formou deníkových záznamů hru o člověku stojícímu tváří v tvář přírodě a zároveň podává uměleckou analýzu páru vystaveného životním překážkám a sobě samotným. Dlouhé zimní večery, kdy není pořádně co dělat a kolem sebe máte pouze jediného člověka – svého partnera. Neustálé střídání hádek s pohodovou atmosférou. Kniha, při které mi byla zima (ulehat do zimou zvlhlé peřiny v promrzlé ložnici, brrr…), avšak zahřála i nakažlivým optimismem.

13 09.02.2021

Ke knize jsem se dostal díky velmi pěkně natočenému dokumentárnímu filmu Kroky na hraně režiséra Viliama Bendíka. Parta slovenských ultratrailistů se v něm vydá po stopách Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera a jednorázově proběhnou celou jejich trasu z Osvětimi až do Žiliny. V podobném duchu jsem očekával i knihu Rudolfa Vrby – pár stran o koncentračním táboře a většina pak o útěku. Nakonec byl ale poměr přesně opačný. Místo po cestách lesy, poli a vesnicemi nepřátelských území jsem se stále hlouběji nořil do každodenní děsivé rutiny táborů Majdanek, Osvětim a Březinka, až se mi celý ten krutý a neskutečný příběh odehrávající uprostřed civilizované Evropy zhmotnil i do noční můry. V dnešní době o tomto tématu vzniklo mnoho knih, dle recenzí různých kvalit, tato rozhodně patří k těm nejlepším z nich.

13 22.07.2019

Samotářský Benedikt s beraní palicí, se svým psem Leem a skutečným beranem Nezmarem vyráží rok co rok během adventu hledat do drsné islandské přírody zatoulané ovce, nad nimiž jejich majitelé dávno mávli rukou. Sněhové vánice, teploty hlubokou pod nulou a pustina bez lidí dává spoustu prostoru k hloubání nad životem. Útlá knížečka, 93 stran i s doslovem. Ne, tohle není jednohubka, to je pořádně promrzlý nanuk vytažený z nejledovějšího šuplíku mrazáku, který budete mít sice brzo slíznutý, ale nezapomenutelně se vám vryje do duše. Ve vydání nakladatelství Kalich z roku 2017, které je samo o sobě krásné, navíc příběh doslova ožívá v ilustracích autorova syna.

13 22.12.2017

Symbolická chvíle života, která dokáže vynést vyvolené k nesmrtelnosti. Často rozhodnutí trvající pár vteřin, před a po něm obyčejné průměrné žití, přesto právě pro něj na vás nebo alespoň na vaše činy, dějiny nikdy nezapomenou. Nádherné eseje o cestovatelích, dobrodruzích, umělcích, vojenských hodnostářích, podivínech, kteří dostali šanci prožít „hvězdnou hodinu“, přičemž někteří ji vytěžili pozitivně, jiní negativně, všichni však posunuli lidstvo někam dál. Stefan Zweig píše opravdu mistrně. Na jedné straně zahrne čtenáře úměrným množstvím zajímavých faktů, na druhé straně pro něj připravuje po celou dobu silný estetický zážitek rafinovanou gradací děje do onoho konkrétního okamžiku. Útlá knížečka, kterou si člověk uchová v mysli dlouhou dobu po přečtení.

13 27.01.2016

Na tuto knihu jsem slyšel řadu negativních názorů. Prý líčí bratry Mašíny, Milana Paumera, Zbyňka Janatu a Václava Švédu jako hrdiny. Ano, spisovatel Jan Novák opravdu většinu textu věnuje jejich pro mě až neuvěřitelně odvážnému útěku z Československa do Západního Německa, ale zároveň vše dává do kontextu s otcem Mašínem, členem odbojové skupiny Tři králové operující o několik let dříve proti nacistům. Propojením chtěl autor, podle dostupných informací, ukázat na to, kde se v synech vzalo jejich válečnické myšlení a proč jednali ve všem tak a ne jinak, prostě je ospravedlnit. Podle mě dosáhl opačného výsledku. Otec Mašín byl neoddiskutovatelným hrdinou a postavit ho vedle synů, kteří při své činnosti prolili krev civilistů, o nichž nemohli vědět, do jaké míry slouží komunistické ideologii, funguje spíše jako zastínění. Tímto postupem přiložil na misku vah proti bratrům Mašínům větší břemeno, než kdyby všechny kontroverzní epizody jejich záškodnictví (zabití příslušníků SNB v Chlumci nad Cidlinou a Čelákovicích, účetního z Kovolisu atd.) popsal podrobněji a ne pouze okrajově, jako v „Zatím dobrý“. Jan Novák přiznává, že chtěl napsat knihu o hrdinech, ale všem negativní recenzentům musím odporovat v tom, že se jedná o agitační práci stranící bratrům Mašínům. Ne, rozhodně v ní nenajdete odpověď na otázku „vrazi nebo hrdinové?“ Budete tajit dech nad jejich putováním lesy u Berlína a budete jim v duchu fandit, aby se dostali z několika nebezpečných obklíčení mnohonásobně početnější skupinou Volkspolizei, ale pořád bude kdesi v pozadí splín z výše zmíněného morálně negativního jednání. Tenhle moderně, originálně a svižně napsaný thriller stojí za přečtení, třeba i proto, že poukazuje na zhovadilost komunistických myšlenek realizovaných v praxi.

13 25.05.2015

Zlodějíček Oiva Juntunen prchající před svými kumpány, major Remes nutně potřebující odpočinek kvůli své vyhořelosti v armádě, alkoholovým excesům i rodinným problémům a nejstarší laponská Koltka Naska Mosnikoffová schopná ujít desítky kilometrů třeskutými mrazy jen kvůli tomu, aby jí úřady nezavřeli do domova důchodců. Partička, se kterou jsem se trochu obával nechat se zavřít do lesního srubu uprostřed divočiny v blízkosti finského Kittilä, ale na konci knihy bych hrozně rád celou tuto rekreaci prožil znovu. Milý, pozitivní příběh plný severského humoru. Poslouchal jsem při večerních a brzkých ranních výbězích a musím říct, že tato skvěle namluvená vícehlasá audiokniha dokázala přeměnit polabskou přírodu v zasněženou finskou krajinu. A ta srnka, co na mě vykoukla z poza borovice, byl možná sob :-)

12 04.03.2022

Jak rozdílná může být jedna a ta samá krajina. Jednou do ní vkročíte plni radosti s lidmi, které máte rádi, podruhé v ní s pochmurnými myšlenkami hledáte pomoc. Sáře, hlavní hrdince této knihy, se kdysi stalo něco hodně zlého, svoji psychiku si asi nikdy již úplně neurovná, každopádně samota v lese a na polorozpadlé šumavské chalupě je pro ni útěchou. Viktorii Hanišové se podařilo naprosto věrohodně popsat člověka nacházejícího se právě v takovémto rozpoložení a na takovém místě. Není to vůbec veselý příběh. S každou další stranou budete zabředat hlouběji a hlouběji do Sářiných depresivních stavů, ale také do tajů její rodiny, jejíž citová vyprázdněnost byla pro mě asi tím nejděsivějším z celé Houbařky, přesto budete chtít číst dál a dál.

12 03.05.2019

Nesobecký, myslící v prvé řadě na národ, stmelující. Kam se tohle vytratilo u současných následovníků T. G. Masaryka? Tohle čtení by nemělo zapadnout v prachu regálů knihoven. Tenhle cenný Čapkův obraz by měl otevřít oči všem. Nechtějme v čele státu kreatury z laciného výprodeje "vládci aneb kupte si, co zbylo", chtějme toho, pod kým bude radost vytvářet společný demokratický a oduševnělý prostor. Hovory s T.G.M. jasně ukazují, že to není fikce ani dětinský idealismus.

"Měříme život příliš jednostranně: podle jeho délky, a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak jej opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že oni sami a tolik jiných žijí de facto jenom položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti."

"Dobrého je v řádu světa víc; ale to zlé člověk cítí silněji. Poctivě vyložit, k čemu slouží nedokonalost, utrpení a tak dále, nedovedu; ale vidím, že člověk a lidstvo mohou a mají nedokonalostem čelit. Bez přemáhání překážek, bez naléhavých a někdy i bolestných příčin k jednání by život nebyl životem plným."

"A věřte, nerad se ukazuju na veřejnosti. Kdybych byl mohl žít po svém, bylo by mně stačilo číst, študovat a psát třeba sám pro sebe; zkrátka poznávat... Jsem šťastný, mohu-li v klidu číst, a jsem podnes čtenářem. Nerad se seznamuju s lidmi, mám před nimi ostych; každé, i jen formální seznámení, je pro mne kus práce. To všechno mi dělalo politiku a veřejné působení těžší než jiným - proč jsem to tedy dělal? Protože jsem musel: to se ovšem snadno řekne, ale říkám-li to, není to výmluva, není to omluva."

12 19.04.2016

Poctivě jsem se před četbou této knihy vrátil k celé stínadelské trilogii a děkuji Jaroslavu Velinskému alias Kapitánu Kidovi, že jsem mohl v temných uličkách zůstat o pár dní déle. Velmi důstojné navázání na Jaroslava Foglara, které se nespokojuje jen s navozením stejné atmosféry, ale přináší i vlastní přidanou hodnotu. Řekněme, že je v tom tak 80% foglarova stylu a z 20% je to posunuté o kus dále. Jaroslav Velinský byl ikonou českého trampingu, velkým romantikem, na dobrodružnou notu byl naladěn celý život a s Foglarem se i znal. S takovým člověkem stojí za to připíchnout si ještě jednou žlutý špendlík do klopy kabátu a vyrazit do tmy za Rozdělovací třídu.

11 25.04.2022

To se jednou ráno probudíte do běžného dne na odlehlém statku v Tatarstánu, který sdílíte společně se svým hrubiánským manželem a jeho přísnou invalidní matkou. Je rok 1930 a vůbec netušíte, že za pár hodin do vašeho života vstoupí velké sovětské dějiny, po jejichž návštěvě nebude už nikdy nic jako dřív. Zulejka je mladá obyčejná žena, která snáší nekonečný řetězec útrap (krutý život před deportací, cesta na Sibiř, gulag, problémy s mateřstvím…), přesto vždycky najde sílu otevřít oči do nového dne. Inspirace ruskými klasiky je zjevná v námětu, epické stránce a v postupech psychologického vykreslení postav. Je to ruská klasika přiblížená současným trendům, bez dlouhých popisů přírody, společenských nálad a dalších lyrických linek. Děj v románu tepe od začátku do konce. Nečekejte ani ponurou „gulagovou“ literaturu. I když v knize umírají a strádají lidé, člověk se nemůže zbavit optimistického tónu. Ten tón udává Zulejka, její schopnost přijmout stávající podmínky. Jeho použitím udělala autorka román výjimečným.

11 23.02.2022

Posádka lodi Duncan vyloví poblíž skotského pobřeží kladivouna, v jehož útrobách nalezne tajemnou zprávu. Touto scénou vylíčenou na prvních dvou stranách se rozjíždí jedno z nejrozsáhlejších Verneových dobrodružství, které čtenáře zavede do exotických končin několika kontinentů. Příběhy a jednotlivé epizody jsou příjemně naivní a prožívají je lidé, jenž si velmi snadno oblíbíte. Dokonce mám pocit, že čím má verneovka více stránek, tím hůře se s jejími hlavními hrdiny loučí. V Dětech kapitána Granta autor navíc stvořil postavu pro mě opravdu nezapomenutelnou - Jacques Eliacin Francois Paganel, tajemník Pařížské zeměpisné společnosti, dopisující člen společnosti berlínské, bombajské, darmstadtské, lipské, londýnské, petrohradské, vídeňské a newyorské, čestný člen Královského zeměpisného a národopisného ústavu indického, roztržitý člověk, jehož příhody, výpočty a cestopisné poučky jsem hltal doslova jako malý kluk :-)

11 02.06.2020

Napínavý román, při jehož psaní autorka symbolicky přeměnila svoji pracovnu v posed (v knize používá výraz „kazatelna“) a vzala si trefně na mušku celé myslivecké sdružení. Ekologická krimi s dobře mířenou palbou slov. Pokud máte rádi příběhy s nečekanými zápletkami, poetiku po sezóně opuštěných rekreačních oblastí či se rádi touláte Kladskou kotlinou kousek za českými hranicemi v Polsku, určitě po knize sáhněte.

11 12.06.2018

Tuto knihu dokáže ocenit pouze ten, kdo četl román Winterbergova poslední cesta. Je to takový milý, krátký a graficky povedený návrat k jeho poetice. Autorem umožněné ještě jedno setkání s panem Krausem a panem Winterbergem. Zatímco románu, i přesto, že se mi líbil, jsem musel konečné hodnocení lehce snížit pro příliš dlouhé citace ze starého železničního baedekru pro Rakousko-Uhersko z roku 1913, této minimalistické novele z italského Terstu, kde se v době monarchie setkávalo několik živlů (německý, slovinský a italský) a končila železnice, nemám co vytknout. A protože knize sluší prostředí kupé se za okny ubíhajícími kolejemi, přečetl jsem jí cestou vlakem z Prahy za přáteli do Nymburka.

10 13.02.2023

Částečně naivní příběh, ale dní, kdy se nad něčím podobným zamyslím, mívám několik do roka. Ukončit práci ve městě a jen tak zmizet v nějaké malé horské vesničce nebo na samotě v přírodě. Cognettiho Fausto to má jednoduché. Bezdětný, krátce po ukončeném vztahu sedá do auta a odjíždí, aby začal nový život jako levná pracovní síla v alpském hotýlku. Ač lze do Milána, jeho původního domova, při dobrém počasí z okolních vrcholků dohlédnout, je to zde mikrosvět existující sám o sobě, odtržený od všeho ruchu, žití je tu čistší, méně komplikované než dole, zaměřené jen na základní potřeby a trochu málo obveselení ve volném čase. Přečteno již v září cestou pátečním autobusem z Prahy do Krkonoš, poetiku této knihy mám v hlavě ale ještě dnes. Stejně dobré jako Osm hor a Divoký kluk.

10 14.12.2022

Autorská dvojice Leonard Medek a Františka Vrbenská nás pěšky i koňmo po cestách, ale spíše necestách, na vorech po divokých řekách zavádí do bájné země. Čím hlouběji, tím chudšími, drsnějšími a magickými krajinami procházíme. Tady ale veškerá podobnost s fantasy knihami končí. Onou bájnou zemí totiž není Středozemě ani Zeměplocha, ale budoucí Čechy. Čtenář se tak stává (a ten pocit jsem opravdu měl) jedním z prvních turistů na našem území. Čtvrté století, období vymírání Keltů, nadvláda Germánů a za Dunajem Římané, pro něž tento břeh evropského veletoku spadá do kategorie „zde jsou lvi“. Děj je utvářen z pohledu několika postav a rozkouskován do krátkých kapitol, kdy jednu linku opustíte pro jinou, abyste se k ní ale záhy zase vrátili. A vše samozřejmě směřuje k velkému finále. Připomínalo mi to filmové postupy současných známých seriálových společností, zejména produkcí zaměřených na středověkou a dřívější historii. Jenže Stín modrého býka vznikl v dobách, kdy většina těchto společností ještě nebyla ani v plenkách. Až dvacet let po prvním vydání jsem zjistil, že tento skvost české fantasy (nebo lépe řečeno historické knihy s fantasy prvky) existuje, a to úplnou náhodou, když jsem hledal četbu, kterou bych se naladil na pořádnou keltskou atmosféru před startem stokilometrového pochodu Pražský kelt. Po dočtení jsem kulil oči a měl spadlou čelist. Tohle bylo opravdu něco! A je úplně jedno, že středobodem nakonec nebyla slavná pražská keltská hradiště.

10 15.11.2021

Venku mělo být jaro, vrátil se však znovu mráz a sníh. Já měl zrovna dovolenou, týdenní, z neveselých rodinných důvodů. V práci máme systém, do kterého si zadáváme volno a kdo chce, může si tam vypsat i místo, kam jede. U mě zůstala tentokrát tato kolonka prázdná. Již po pár dnech mi bylo ale jasné, že jedno slovo jsem tam napsat mohl – Stínadla. Vždyť, kdo se může pochlubit tím, že se o svém volnu vydal se žlutým špendlíkem v klopě kabátu po stopách tajemství Jana Tleskače, zúčastnil se voleb velkého Vonta, proháněl tajemného Široka temnými uličkami či se vkrádal přes zeď do svatyně Uctívačů ginga? Doslova jsem se každý den těšil, až utrhnu pár desítek minut času k tomu, abych mohl vyrazit s Rychlými šípy, tam na druhou stranu, za tramvajovou trať, daleko za Rozdělovací třídu. Nevybavuji si přesně pocity z první četby v dětství, ale myslím, že mě ta dobrodružství i letos strhla jako malého kluka.

10 24.05.2021

V okolí Hejnic v Jizerských horách se vyskytuji často. Shodou okolností jsem si tamější podzimní přírodu vychutnával pár dní před začátkem četby. Jenže Čarostřelec není o listopadových horských vrcholcích vystupujících do slunečního svitu ze šedivé inverze, ani o dubech a bucích obalených barevným listím. Čarostřelec je o kruté horské zimě konce 18. století, o chudých obyvatelích zasněžených pašeráckých osad bojujících vysoko na hřebenech o holé přežití. Děj je místy založen na náhodách, ale jako čtenáře dobrodružných románů mě to tolik nerušilo, dokáži tento prvek odpustit i v žánru historické detektivky. Od příběhu jsem se nedokázal odtrhnout. Má to pravou zimní atmosféru, vytříbený jazyk a je evidentní, že autor daná místa dobře zná. Tohle je debut, který může leckterý začínající spisovatel závidět.

10 18.01.2021

Pamatuji si, jak se spolužáci na začátku střední školy (v době, kdy nám bylo jen o kousek více než Alexovi, hlavní postavě) často bavili o filmu natočeném podle této knihy. Abych si nepřipadal „out“, zapadla jednoho dne VHS i doma do našeho přehrávače. Před očima se mi rozjely scény plné mladického násilí, dějově mi to přišlo nijaké a hledáním odpovědi na otázku „O co tady vlastně vůbec jde?“ jsem se nezaobíral ani pět minut. Šlo přece jen o to vidět Kubrica, být "in", jít do školy se vztyčenou hlavou. Uběhla „telecí léta“, do mého podvědomí se dostala knižní předloha, informace o tom, že existuje spisovatel Anthony Burgess a pokušení dát Mechanickému pomeranči ještě šanci. A ejhle, ono se to dílo nepyšní nálepkou „zásadní“ jen tak pro nic za nic. Ty myšlenky prostě rezonují v hlavě. Už jen ústřední téma, že ztrátou možnosti volby mezi dobrem a zlem přestáváme být lidmi, nabízí spoustu východisek k diskuzi. Nebude to sice na VHS, ale dám znovu šanci i Kubricovu filmu.

10 25.11.2020

Už mám naplánovaný výlet. Jen co oschnou nebo lehce namrznou cesty a nebude bláto. Vlakem do Nymburka to není od nás daleko, odtamtud popojet kousek lokálkou a pak už se budu celý den toulat kolem Jakuba a všech ostatních rybníků v okolí Dymokur a Městce Králové. Světem rákosu, leknínů, kachen, labutí, naplněn dojmy povídkové sbírky Michala Vrby, temnými osudy lidí, kteří chtěli žít třeba i stranou od všeho, jen pro sebe a své rodiny, ale do jejich životů negativně zasáhly dějiny. Zápletky příběhů nejsou komplikované, přesto jsem se od nich nedokázal odtrhnout. Je to kvůli tomu, že díky jednoduchosti jsou uvěřitelné. Něco podobného by se totiž úplně v klidu mohlo stát u vás na vesnici, ve městě, u sousedů… Do toho svěží styl nezahlcený dlouhými popisy či odbočkami, postupné dávkování děje a několik zajímavých nápadů (např. povídka Řadovka, která je vyprávěna z pohledu majitelů jednotlivých domů a rozdělena do podkapitol podle čísel popisných). Škoda jen toho slabšího pojítka některých povídek se samotným místem, jak píše níže v komentářích čtenář Blue.

10 14.01.2020

Název knihy zní lehce bulvárně, ale ve skutečnosti jde o solidní a velmi čtivý životopis prvního českého prezidenta, kterému bych vytkl jen občasnou zkratkovitost, např. (a teď volně parafrázuji) tvrzení, že by Masaryk nad Benešovou politikou po konci 2. světové války kroutil hlavou, mi přijde velmi odvážné. Ano, Masaryk roku 1937 by se nad děním po válce a v kritickém roce 1948 hodně podivoval, ale co Masaryk, kterému by bylo dáno, aby všechny ty roky 1938 až 1948 prožil? Opravdu by to byl názorově pořád Masaryk roku 1937?

A propos
Nemohl jsem si při četbě nevzpomenout na Hvězdné hodiny lidstva, ve kterých Stefan Zweig ukazuje na životech významných osobností, jak člověk díky svým činům může zazářit jako hvězda, zapsat se navždy do dějin a tím přejít do nesmrtelnosti. Takový krok učinil i T. G. Masaryk a nutno dodat, stálo ho to hodně sil, hodně odříkání. Vlastně tomu podřídil převážnou část svého života a ukradl pro tento projekt sám sebe vlastní rodině. Ač měl rád místo ve středu společnosti, ve které se právě nacházel, nehnala jej na cestě popularita, ale touha vybudovat pro nás všechny samostatný stát, položit základy spravedlivějšímu systému. V dnešní době mnoho lidí touží být jako T. G. Masaryk a někteří politici se nebojí s ním přímo ztotožnit. Ale přiznejme si: Kdo z nás by chtěl toto podstoupit? Kdo z nás by chtěl zaplatit tak vysokou cenu za nesmrtelnost, za to, že jeho jméno tady zůstane navždy? Kdo z nás by se takto obětoval pro společné dobro? Není lepší prožít si své roky mimo společenský zájem a naplnit jej radostí v okruhu svých nejbližších? Na to si musí každý odpovědět sám.

10 28.05.2019