MilaSliacka komentáře u knih

Kniha Jáchyma Topola Chladnou zemí má pro mě dvě části. V každé z nich se rozezní jiný autorův rukopis.

První Terezínská část je více prodchnuta metaforami a poetickou rétorikou, je plná odboček do vlastní fantazie, až by se v tom člověk někdy ztratil. Nebylo to tak psychedelické, jako Sestra, ale stejně jsem místy musela zabojovat.

Druhá část odehrávající se v Bělorusku je psaná přímočaře. Tady autor nenechává mezery volně k čtenářově interpretaci, ale servíruje nepříjemnou syrovou realitu místy odlehčenou morbidním humorem (pokud bych měla přirovnat, tak tímto stylem napsal Topol Anděl Exit). Asi to bylo potřeba, protože téma vyvražďování Bělorusů nejdříve nacisty a potom komunisty je tíživé. Šokující je, že se o skutečnosti, že v Bělorusku zemřelo nejvíce lidí během druhé světové války, nemluví. Šokující je také to, že jsou zde doteď nacházeny hromadné hroby.

Jsem ráda, že se prostřednictvím knihy tyto informace ke mně dostaly. Lepší pozdě než nikdy.

2 27.06.2023

(SPOILER) Na novou knihu Serhije Žadana jsem čekala s napětím a s premisou, že to nebude lehké čtení. A nebylo.

Se svojí charakteristickou obrazností Serhij popisuje cestu učitele ve středním věku - Pašky, skrz bojovou linii na druhou stranu okupovaného města, kde je v internátu ubytovaný jeho synovec. Synovce je potřeba dovést zpátky domů.

Ještě bych měla dodat, že slovo internát má v ukrajinštině a ruštině jiný význam, než v češtině. Je to spíše něco jako diagnostický ústav, kam se dostávají děti rodičů, které o ně nejsou schopni nebo ochotni pečovat. Proto Paškův synovec bydlí na internátě, který je ve stejném městě, jako jeho domov, a proto Paška po cestě zpytuje svědomí, že synovce nenavštěvoval.

Paškova cesta vede nejen na druhou stanu města a zpět, ale také do vlastního nitra. Momenty, kdy se Paška se synovcem brodí sněhem, schovávají se před vojáky nebo utíkají před zdivočelými psy, jsou prokládány vzpomínkami Pašky na dětství, na jeho život táhnoucí se jaksi od ničeno k ničemu a na to, že mu nikdy o nic pořádně nešlo.

Setkání se s lidským utrpením a to, že sám utekl před smrtí, Paškovi vneslo život do žil a on ví, že až se vrátí domů, že začne žít jinak. Přestože ho nečeká žádný happy end.

2 18.05.2023

Kniha Hranice lásky me na první pohled uchvátila svojí estetikou. Na druhý pohled, respektive začtení se, jsem pochopila hloubku této publikace.

Jsou zde zkoumány různé druhy lásky. Každy druh lásky je zpracován nejen fotograficky, ale přináší i Dity osobní zkušenost, poté nabízí perspektivu odborníka. Zároveň v úvodu Dita Pepe mluví o traumatu jako impulsu k tvorbě a fotografii jako terapii.

Kniha je plná témat a odkazů na jiné tvůrce, známých i neznámých lidí. Některá témata se mnou zarezonovala, protože se jimi zabývám také, některá mi byla vzdálená, takže jsem kapitolu jen prolistovala.

Od začátku do konce mě ale překvapovalo, s jakou kreativitou Dita přistupuje ke každému tématu. Například v kapitole pojednávající o setkání s inspirativním člověkem - fotografem Petrem Helbichem, najdeme nejen fotky stylizovávané do jeho tvorby, ale i ochranné stránky z tenkého papíru ozdobeného pavučinkami, jaké známe ze starých fotoalb.

Skoro mám pocit, že mi nepřísluší hodnotit tuto knihu, natolik je intimní. Není pochyb o tom, že láska v různých jejích podobách může být nešťastná, a je inspirativní vidět, jak se s traumaty vypořádal někdo tak kreativní jako Dita.

PS: Vracím se k focení.

2 15.05.2023

V knize M. Agejeva Kokain je deníkovou formou zachycena zpověď moskevského studenta Vadima Maslenikova, který je na jednu stranu romantik, na druhou stranu se ale schovává za masku cynika, aby od sebe odvrátil pozornost a unikl případnému posměchu ze strany spolužáků.

Víc než cokoli jiného dokázal autor uchopit a popsat nízké pudy, kterým Vadim postupně více a více propadá. Na začátku příběhu jde o sexuální potřeby, krutost a pohrdání, postupně se měnící v pocity méněcennosti a pohrdání sebou, zakončené popisem procesu závislosti.

Knihu jsem četla už mnohokrát, ale až při posledním přečtení jsem si uvědomila, že je zde snaha zachytit povahu ruského člověka a různé její polohy.

Dobře je to ukázáno na debatě studentů o postoji k druhé světové válce, v kontextu událostí dnešních dní opět relevantní.

Jedni říkali(), že válku nikdo nepotřebuje, že jsou to jatka, která přinášejí zisk jen generálům a intendantům. Jiní měli za to, že válka je dobrá věc, a kdyby nebylo válek, nebylo by Ruska. (...)Třetí říkali, že válka je sice hrozná, ale v téhle chvíli je nám vnucena. (...). Čtvrtí mínili, že válka nám sice byla vnucena a postavení velmoci nám nedovoluje mluvit o míru, ale (...) povinností duchovních celého světa, vyplývající ze společných zásad křesťanství, je protestovat a bojovat proti dalšímu vedení války, a to nehledě na případné pronásledování podle válečných zákonů.

Zkrátka Kokain* je knížka velmi útlá, ale mnohovrstevnatá, napsaná s úžasnou barvitostí, zachycující dramata, z nichž příběh o kokainu je jen fragmentem toho velkého obrazu.


*V originále se kniha jmenuje Роман с кокаином (Roman s kokainom), což je slovní hříčka - slovo roman je možné přeložit jako román i romance. V angličtině je název knihy přeložen jako Cocaine romance (Kokainová romance), což mi připadá trefnější. Samotnému kokainu patří tematicky totiž jen závěrečná třetina knihy.

2 20.04.2023

Tato knížka je ideální pro ty, kteří jsou začátečníky v otázkách feminismu*.

Chimamanda Adichie je pravým opakem radikálních feministek. Velmi laskavě doporučuje, jak se vyvarovat některých zažitých stereotypů týkajících se mateřství a výchovy dětí. Všichni už dávno víme, že ženy mohou dělat víc, než k čemu je předurčila tradiční společenská role. Stále máme však mnoho stereotypů tak zautomatizovaných ( i v rétorice), že si je ani neuvědomujeme a šíříme je dál.

Překvapilo mě, kolik toho má naše výchova společného s tou Africkou. Samozřejmě se v knize objeví i několik exotických momentů (například panenství u nás, pokud vím, už není vnímáno jako komodita), ale princip je všude stejný.

Knížka, ke které se budu vracet a půjčím ji i svým kamarádům a kamarádkám



*Nemám slovo feminismus moc ráda, zavání matriarchátem, což je druhá strana jedné mince s tradičním patriarchátem, vůči kterému se feminismus vymezuje. Více by mi dávalo smysl slovo rovnoprávnost.

2 17.08.2022

Měli jste někdy v ruce knížku Krtek a kalhotky a vedle ní Krtka, který chtěl vědět, kdo se mu vykakal na hlavu? Je to napsané podle navlas stejného mustru, jako by snad německý krtek byl parodie na toho českého. Těší mě představa, že by to tak mohlo být.

PS: Pamatuji si dodnes, že mi příběh s kalhotkami připadal nějaký divný. Snad to bylo proto, že mám slovo kalhotky zažité jako dámské spodní prádlo, které jsem si při poslechu audioverze jako dítě také vizualizovala.

2 07.07.2022

Z nostalgie k devadesátkám a s předtuchou, že to bude bizár, jsem sáhla po knížce Ivana Jonáka. Poměrně zajímavě je zde popsána jeho cesta z učňáku až na vrchol české podnikatelské scény v době, kdy se teprve utvářela pravidla. Kniha je prokládána erotickými i jinými pohádkami, které je ale poměrně jednoduché odlišit od reality (např. příběh, jak Jonák osouložil v plné tramvaji cizí ženu za přihlížení jejího partnera, nebo noční návštěva zverimexu, kdy se rozbilo terárium s jedovatými hady a Jonák všechny hady přemohl). Literárně to není nic moc (opakující se stejné věty v rámci jednoho odstavce, stylistické přešlapy), ale vlastně mi to nevadilo, protože styl psaní byl vlastní autorovi a tím autentický.

2 01.01.2021

Svojí beletrií dokázal Serhij Žadan rozehrát moji představivost na maximum. Užívala jsem si s ním punkové cestování do Berlína a do Vídně, později jsem s ním dýchala atmosféru Ukrajiny devadesátých let a téměř jsem se dokázala dotknout rzi mrtvého industrálu, který tak oceňoval jeho přítel rakouský fotograf... Kéž bychom měli takové spisovatele i na české literární scéně.

2 19.12.2020

(SPOILER) Oba příběhy protíná linka mužský-ženský svět a emancipace. Zajímavé je, že jsou ve vzájemném kontrastu.

Zatímco v Rosemary má děťátko manžel buduje svoje kariéru a žije si svůj život ‘venku’, manželka pečuje o domov a nakonec se připravuje na mateřství. Ačkoli život v New Yorku 70 let skýtal pro ženy mnohem víc možností, než jinde ve světě, hlavní hrdinka inklinovala k tradiční roli. Manžel dítě nechtěl a byl by Rosemary i podporoval v kariéře, kdyby nějakou chtěla.

V Stepfordských paničkách je manželka mnohem emancipovanější, než Rosemary, a snaží se vymanit z přežité role ženy v domácnosti. Její muž je na začátku pro, ale postupně se nechává ovlivnit místní komunitou a ‘mužským sdružením’.

V prvním příběhu až mateřství (a pud sebezáchovy) paradoxně donutí Rosemary k tomu, aby se vzbouřila roli pasivní ženušky.
V druhém příběhu se je hrdinka přemožena a nahrazena robotem.

2 17.10.2020

Helle Helle - po jejich knížkách sáhnu, když potřebuju zahřát na duši. Není to tím, že by se její knihy zabývaly hřejivými tématy, řekla bych spíš naopak, ale je to normcore sociálních dramat.

V jejích knihách je popsáno tolik banalit, že si člověk najednou připadá tak nějak normální se svými vlastními problémy a banalitami. Třeba v knize Představa o nekomplikovaném životě s mužem řeší hlavní protagonistka to, jak uklízí, co měla v nemocnici, kde pracuje, k obědu, o čem se baví s kolegyněmi, jak u sebe omylem ubytuje osobu, kterou téměr nezná, jak si kupuje kozačky….a na pozadí toho všeho se odehrává drama o neuchopitelnosti intimity. Na rozdíl od sociálních dramat, kde hrdinové přistupují ke svým problémům s jistou pompézností a teatrálností, tady vše plyne a hrdinka se nechává unášet a já s ní.

2 17.09.2020

Můj další pokus najít současnou mladou českou spisovatelku a snad se i poznat v její knize, skončil fiaskem. Petru Baštanovou omlouvá jedině to, že není spisovatelka, ale blogerka. Dokázala bych si možná představit, že si čtu jednotlivé kapitoly jako sloupky v rychlosti po cestě do práce a nehledám v nich žádný smysl ani přesah, ale jako celek se to číst nedá. Je to neustále opakující se litanie rozmazlených, nekompetentních a povrchních skoro třicátnic. Humor nebo sebeironie chybí. Každá kapitola je podepsaná jiným jménem, což je zbytečné, protože mezi postavami není žádný rozdíl. Pokud chce někdo tvrdit, že ženský jsou slepice, tahle kniha mu dá za pravdu. A názory na to, že ta dnešní mládež nezná pořádné hodnoty, tato kniha také zrovna nevyvrátí.

Ač nejsem příznivec detektivek, knihy Ira Levina mám moc ráda. A kiss before dying mě zaujal svoji hlavní postavou - chladnokrevným sociopatem Budem, který se snaží zahladit stopy po svém někdejším dětství v chudobě, díky kterému si připadá tak trochu špinavý. Podobně jako Moraviův Konformista Marcello, do detailu buduje svoji novou personu a pomocí sňatku s dívkou z vyšších kruhů, se snaží přeskočit na vyšší společenský level. Na druhé straně tu mám naivní Dorothy, která prožívá svoji první lásku a netuší, s jakým člověkem má co do činění. Dál nebudu nic prozrazovat, snad jen dodám - kdo s čím zachází, tím také schází.

2 07.03.2020

I když mě kniha nebavila, oceňuji vytříbený styl a zajímavou psychologii postav. Byla bych si bývala přála, aby to bylo stejně syrové čtení jako Betonová zahrada, ale je vidět, že se autor posunul jinam.

2 07.02.2020

Tuhle knihu jsem našla vedle popelnice a čekala jsem od ní hodnotu podobného rázu (nesnáším tlusté bestsellery a nenapadlo by mě číst thriller). Kupodivu mě ale kniha okamžitě vtáhla. Při čtení beletrie pro mě není nejdůležitější děj, ale atmosféra, díky které si dokážu představit, že se příběh děje mně. Tady se to povedlo, především při čtení nechutných pasáží. Asi se k této knížce nebudu vracet a hledat v ní na první přečtení nenalezené perly, ale v rámci možností to bylo fajn čtení.

2 23.12.2019

Trpím nespavostí, takže oceňuju atmosféru a autorčinu sebeironii na toto téma. Přes komičnost knihy se na konci dočkáme i trochy zoufalství, které probublávalo pod vtipným popisem situací. I přes to (nebo proto?) mám z knihy hřejivý pocit (asi, že v tom nejsem sama). Nakonec musím ocenit i překlad z vlámštiny, který na ozdíl od jiných překladů z tohoto jazyka není kostrbatý.

2 21.12.2019

Jsem nadšena! Už dlouho jsem nenarazila na knihu, která by ve mě vyvolala tak kafkovské pocity. Hrdinova realita je pokřivena, ale on to nevnímá a poisuje dění kolem sebe s autistickou naivitou.

2 07.12.2019

Toto je pro mě objev roku. Mám v plánu přečíst od autora všechny jeho knihy. Je v nich autenticita, kterou tolik hledám a tak málo nacházím.

K povídce Debutant: Asi stárnu. Ačkoli toto je nejvtipnější povídka, jakou jsem četla za poslední nejméně rok, při jejím čtení mě přepadal smutek.

Možná je to tím, že jsem věděla, že autor odešel ze světa v relativně mladém věku vlastní rukou. Možná je to tím, že autorův pohled na svět až příliš dobře znám. Je to ten druh sebeironie, ke které se uchylujeme, když světu prezentujeme náš (subjektivně) zpackaný život a nechceme tím příliš obtěžovat.

K povídce Muzika: někde jsem četla, že autor je slovenský Vievegh, což mi přijde daleko od pravdy. P. Pišťánek by s zasloužil vlastní kategorii, ale když už bychom ho chtěli k někomu přirovnat, nabízí se paralela s Ch. Bukowskim, tedy aspoň v této povídce. Chlast, šukání a touha věnovat se svojí věci (psaní/hraní) na pozadí neutěšených a později lepších, oportunismu přejících časů (komunismus + devadesátky/ doba poválečná+technická revoluce v USA).

K povídce Čas: povídku nemůžu objektivně hodnotit, protože mi přišla useknutá jako Kafkův Zámek. Myslela jsem, že máme za sebou dobře rozehranou první třetinu a zrovna, když jsem se těšila, že se protagonista najde v divadelní hře známého z dětství, povídka skončila. Četla jsem v elektronické podobě, tedy bez ubývajících stránek, o to víc mě konec zaskočil. Kdyby byl autor naživu, snad bych mu i spontánně napsala žádost o prodloužení.

Antilolita, aneb příběh o tom, jak mladá krásná intrikánka utáhla na vařené nudli hodného staršího intelektuála.

1 01.08.2022

Příběh ženy, která se odmítla vzdát své reality, vytvořila si doma království smutku a v něm pomník nepřítomnému milenci.

Pořád dokola prožívá pár uplynulých společných chvil a já jako psychoanalytik amatér se ptám; co vedlo člověka k tomu, aby ho několik poměrně fádním setkání dovedlo k takové posedlosti? Jaké trauma tomu předcházelo?

Můžeme jen spekulovat, zda se osobní trauma vypravěčky spojilo s traumatem, které na Berlíňany dopadlo v období rozdělení města na dvě části.

Kniha pro lidi, kteří mají rádi ponurost a existencionální filosofování tak, jako já.

1 16.06.2022

Temné dílo, i když barvité v líčení často naturalistických detailů. Max Blecher po vzoru ruských spisovatelů 19. století, rozehrál své sociální drama libujících si ve stavech lidské bezmoci přinášející pocity útrpnosti a trapnosti, nechybí linka společenské hierarchie podtrhující to, že v sanatoriu jsou si před nemocí a smrti všichni rovni.

1 05.02.2022