MilaSliacka komentáře u knih

Že se jedná o popis celoživotního přátelství dvou mužů (které bylo nadřazeno všem ostatním vztahům - Kundera by zaplesal), zde již bylo řečeno. Zaměřím se tedy na atmosférické pozadí hlavního příběhu a vhled do reálií, které oceňuju teď, když čtu knihu podruhé.

Odvíjí se před námi barvitý popis Maroka od konce padesátých let do období kolem roku 2000 včetně popisu zvyků a povahových rysů Maročanů a dozvíme se i kus politické historie této země. Byl to teda docela masakr, horší než u nás ve stejném historickém období.
Na konci autor (resp. jeden z hrdinů) srovnává život v Maroku a ve Švédsku a zamýšlí se nad tím, proč podle něj nebylo Maroko v té době připraveno na demokracii.

Po přečtení autorova životopisu jsem si uvědomila, že jedna z postav je inspirována jím samotným (ten větší klaďas), což mi přišlo zajímavé.

1 10.04.2021

Můžu upřímně říct, že jsem ke knize přistupovala bez předsudků. Chápu, že styl autorova psaní se vyvíjí, ale tohle bylo opravdu slabé. Prvním dílem od začátku prostupoval pocit, že něco není v pořádku, jakási paranoia, kterou se ale v zápětí dařilo zažehnat logickými argumenty. Příběh gradoval. Tady máme prakticky po celou dobu nerealistickou idylku, kterou nenaruší ani občasné Rosemaryino ‘šokující odhalení pravdy’. V posledních několika kapitolách pak nastane zvrat téměř na způsob deus ex machina (SPOILER: Dozvíme se, kdo byl Satan. Přesto, že postava po celou dobu figurovala v knize, v jejím chování nebyl žádný progres směřující k tomuto zásadnímu bodu knihy KONEC SPOILERU). Pak to všechno nabere rychlý spád, šup šup a je hotovo. Není to příběh jako takový, co se nepovedlo. Byla to plochost po dobu 90% děje a následné vměstnání klimaxu do několika mála posledních stran.

1 30.11.2020

Když jsem knihu četla poté, co vyšla, přišla mi geniální a zcela ze života. Teď, když ji čtu po patnácti letech a je vidět, že jsem někde jinde. Hrdina Erlenda Loe roste a vyvíjí se, stejně jako čtenář. Najít se v ní ale i po letech dá:
humor
minimalismus
existenciální krize (odstartovaná prohrou v kriketu)
triviální pohled na svět
míč
hledání vztahu k lidem
hledání vztahu k sobě
vesmír jménem New York
upřímnost
seznamy

1 11.04.2020

(SPOILER) Zajímavá knížka o putování studenta medicíny v dobách raného novověku z holandského Leidenu do nehostinného městečka Tart v Estonsku, kde kromě toho, že je hladomor, obyvatelé ještě věří v čarodějnictví. Náš hrdina už dávno ví, že čarodějnictví má vědecké vysvětlení - je to blud způsobený přebytkem černé žluči v těle. Užívá své pokrokové metody k léčení sebe sama i náhodných lidí, díky čemuž se nejednou dostává do křížku s místními obyvateli. Přes svoji pokrokovost se obává (SPOILER ALERT!), že on sám je uřknutý a má v sobě sílu zlého oka (lidé, se kterými se dostane do bližšího kontaktu, umírají), což před ostatními pečlivě tají. Horečnaté bludy se mísí s neveselými reáliemi tehdejšího Estonska a je pozoruhodné, že autorovi se povedlo příběh dotáhnout ke konci, aniž by se utopil v patosu a konec v sobě nese v podstatě pozitivní rozuzlení a poselství. Na konci knihy je fascinující uvedení příběhu do historického kontextu a dozvíme se dokonce, které události jsou pravdivé a které postavy opravu existovaly.

1 29.03.2020

Tohle asi nebude čtení pro každého, ale mně kniha neskutečně inspirovala. Fragmenty z deníků a fotografie Lubuše Jarcovjákové jsou poskládané do působivé mozaiky. Za prvé se jedná o jedinečnou sondu do života nekonformního člověka v dobách komunismu a za druhé je kniha důkazem toho, jak je hranice umění i naší lidské hodnoty relativní.
Libuše žila v době, kdy byla její tvorba spoutána režimem a určitou estetickou konvencí, která jí diktovala, že její práce nestojí za nic. Do toho Libuše bloudila dokola ve svých vlastních traumatech a stínech, které se snažila překročit. Přesto neustále tvořila, protože nemohla jinak. Ve svých denících sama sobě nepřímo vyčítá neschopnost a promarněný čas, ale když se na její život podíváme (skrze její fotografie) jako na celek, vidíme, že přes všechnu tu marnost vzniklo komplexní umělecké dílo.
Ta, která byla kdysi psancem, nyní sbírá ocenění a učí fotografii. To, co byly kdysi černé roky plné beznaděje, našlo svoji hodnotu a dává naději nám všem, kteří si nejsme jisti svoji cestou.

1 07.03.2020

První dojem byl zvláštní, ale brzy jsem si na heslovitý styl vyprávění zvykla a zkratkovitost mi pomohla pochopit myšlenkové pochody hlavního hrdiny. Ten si myslí, že má všechno srovnané, nalinkované, bordel je potřeba uklidit a v hlavě mít jen ty pravé chlapské hodnoty. Ale ve skutečnosti se náš hrdina ztratil v lese jako jeho rodiče. Na dokazování si, že jsem dospělý, silný a čistý, ne jako tamti čmoudi, se asi shodne víc českých nacionalistů. Toto zachytit byl nejspíš Rudišův účel. Pak také nastínit prapůvod tohoto přístupu ke světu skrývající se v traumatu.

1 07.02.2020

Nebylo to špatné, plánuju číst pokračování. Oceňuji přímočarý styl. Ale. Velká část příběhu se odehrává v zasněženém lese. Ve stanu žije muž s losím mládětem a občas se svým čtyřletým synem. Jednou na ně ve vánici v noci spadne stan a je potřeba jít ven ho opravit. Ok, může být, ale chybí mi tam jakákoli zmínka o nepohodlí a zimě. Zároveň se hrdina vnitřně hrabe ve všem ostatním od úplných prkotin (často třeba řeší, kam chodí na malou) až po hluboká filosofická témata (jeho myšlenky o tom, co je spokojený život, mě bavily nejvíc), tak jak to, že nepadne ani zmínka o přírodních živlech a šoku z tak radikální změny prostředí? Tohle mi tam nesedělo.

1 10.12.2019

Mám ráda příběhy, ve kterých je odhalen patos skrývající se za ´dokonalostí´. Napsáno s lehkostí vlastní skandinávským autorům.

1 04.07.2019

Fajn, že učitel dal dohromady práce svých žáčků a knihu vydal. Je to roztomilé, vtipné a někdy smutné čtení. Netušila jsem, že v Itálii v 90 letech byla taková chudoba.

Přestože je kniha prezentována jako čtení pro dospělé, já bych jí dala spíš přečíst dětem okolo deseti let, aby se zasmály, ale i poučily.

16.06.2021

(SPOILER) Kniha o náctiletých pro náctileté, bohužel gramaticky i stylisticky připomínající psaní náctiletého studenta s trojkou z češtiny.

Autor na začátku knihy děkuje své partnerce Gábině za to, kolik mu z knihy vychytala zhůvěřilostí. Věřím, že se Gábina snažila, ale možná se toho měl ujmout editor.

str. 21 PETROVY se roztočily mozkový závity
str. 26 na Pavláku (nikdo, kdo se narodil po roce 1980, neříká náměstí IP Pavlova Pavlák, říkáme Ípák) vystoupili a zamířili do Bruelské (snad Bruselské, ne?)
str. 46…a třídnici vzal SEBOU
str. 60. už nemůžu, odkládám nedočtené

19.12.2020

(SPOILER) Půjčovala jsme si knihu, aniž bych tušila, že se má jednat o thriller. Nic tedy nezklamalo má očekávání. Naopak. Vztahy, které nejsou tím, čím se zdají být, relativita pravdy, touha po ideálu tak velká, že ignorujeme výstražná znamení... to jsou všechno témata, která v literatuře vyhledávám. Jediné, co bych ději vytkla; odhalení hlavní PRAVDY pro mě nepředstavovala žádné dilema (SPOILER ať se na mě nikdo nezlobí, ale zabití lidí opakovaně mi vykrádající dům, v sebeobraně, navíc vzduchovkou, kterou se v 99% případů zabít nedá, není žádná vražda KONEC SPOILERU). Proto jsem po část knihy nechápala hlavní hrdinku. Na konci mi ale všechno do sebe zase zapadlo a dávalo smysl.

28.11.2020

Za mě skvělá kniha napsaná v minimalistickém stylu, který mě baví. Příběh pro mě není ani depresivní ani optimistický, ale, jak tomu bývá u skandinávské literatury, příběh prostě JE. Autor popisuje děj s odstupem (kdyby to byl film, řekla bych observační metodou) a nehodnotí jej. Jako vypravěče si vybral postavu kluka, u kterého se sbíhají všechny linky děje, díky tomu se jedna z linek odkrývá postupně (co se stalo s maminkou). Ani překlad mi nepřišel nijak nepatřičný.

28.11.2020

Tato kniha je velice dobře napsaná a kombinace témat - návrat do svého těla a mysli po mrtvici plus bezmála čtyřicetileté manželství a vztahy vně i mimo něj, slibuje zajímavé čtení. Líbila se mi první třetina knihy, kdy se hrdinka probouzí, nerozlišuje mezi snem a realitou, sžívá se s afázií a vzpomíná si, kdo vlastně je. Od druhé třetiny pro mě kniha ztratila dynamiku a děj se začal táhnout. Jsem milovnicí momentů v literatuře i ve filmu, kdy se ‘nic neděje’, ale tvůrce před námi vytváří atmosférický obraz. Tady mám ale pocit, že se dívám na stejný záběr stále dokola. I když se děj chronologicky posouvá dopředu (postupující rekonvalescence a rozpomínání se na život před mrtvicí), je každá událost popsána podle stejného mustru, takže jsem měla pocit, že čtu ty samé pasáže pořád dokola. Mám před sebou posledních 60 stran a přemýšlím (omlouvám se autorce), že už si přečtu jen poslední kapitolu, protože od zbytku knihy nečekám žádnou eskalaci.

01.11.2020

Svojí beletrií dokázal Serhij Žadan rozehrát moji představivost na maximum. Užívala jsem si s ním punkové cestování do Berlína a do Vídně, později jsem s ním dýchala atmosféru Ukrajiny devadesátých let a téměř jsem jsem se dokázala dotknout rzi mrtvého industrálu, který tak oceňoval jeho přítel rakouský fotograf... Serhijova poezie mi bohužel stejný zážitek ani požitek nepřinesla. Analogie a metafory byly pro mě tak abstraktní a neuchopitelné, že jsem dost často nevěděla, o čem je vlastně řec.

23.09.2020

Předpokládám, že tato kniha měla být o frivolnosti, ale styl vyprávění a vlastně i povaha hlavního hrdiny pohřbívají jakoukoli pikanterii, navzdory tomu, že v příběhu se souloží.

01.05.2020

Jméno Adam el Chaar jsem zaznamenala v časopisech Artikl a Pandora revue, jeho fejetony mě vždy pobavily. Byla jsem nadšená, když jsem narazila na jeho knihu. Česká literární scéna podle mého postrádá mladé intelektuální spisovatele se špetkou sebeironie (jako je například Serhij Žadan) a doufala jsem, že Adam to třeba zachrání. Vypadá to ale, že Adama snesu jen v menších dávkách. Jeho knihu, i když uzoučkou, pořád nemůžu dočíst, a to se snažím. Adam bloudí od ničeho k ničemu a zatím se literárně ještě hledá (a nenachází). Zkusím ještě jeho druhou knihu, třeba mě překvapí.

14.04.2020

Mám rozporuplné pocity. Kniha se tváří, že má čtyři hlavní postavy, které se s něčím vyrovnávají. Ve skutečnosti je ale hlavní postava jedna a ostatní jsou kompars. Ze začátku je vyprávění vyvážené a příběh je viděn očima Pavly, Nikoly i Štefana. Někdy v první třetině se na scéně objeví Jakub a z příběhu se stává Štefanova one man show. Pohledu Jakuba se nedočkáme vůbec. Zároveň Pavla bez předchozího varování zmizí ze scény.
Postavy jsou (nebo by mohly být) dobře napsané, ale nejsilnější stránkou F. Jirousové je dle mého názoru vykreslení atmosféry skrz popis reálií. Za slabší považuju rozvleklé vyprávění. 90% knihy je o tom, že Štefan je rozervaný a 10% samotný příběh.

03.02.2020

Metafyzické čtení, ve kterém je mnoho odkazů na učení antických filozofů, spisovatele, hudební skladatele, mytologii... Pokud se ve zmíněných odkazech člověk neorientuje, tak jen klouže po povrchu, což byl můj případ. Knihu jsem přečetla za jeden den na dovolené, ale nic moc si z ní nepamatuji a nedokážu říct, o čem byla.

04.07.2019

Kniha vypadala slibně a moc jsem se těšila, že dostanu možnost nahlédnout do mysli alkoholika v léčení. Bohužel tento aspekt v knize není příliš zastoupen, důraz je kladen na vztahy hlavního hrdiny s ženami. Autor se protagonistu snaží vykreslit jako přímočarého šarmantního 'týpka', který přes všechno své buranství dokáže okouzlit a získat si lidi okolo sebe. Ženy ho chtějí, je skvělý milenec a v pouličních rvačkách všechny přebere. Nějak to nepůsobí věrohodně. Jako by si v té době + - šedesátiletý autor snažil skrze čtyřicetiletého protagonistu splnit sny, které už si v reálném životě splnit nestihne. Co se dá dělat, k tomuto patosu ve stáří sklouznávají daleko silnější autoři jako je G.G.Márquez, C. Bukowski i W. Allen. Ti ale mají za sebou předtím více než pár kvalitních literárních / filmových děl.

18.01.2019

Mam smisene pocity. Nektere kapitoly me naprosto pohltily (pocatecni, dve posledni a ty o mimosmyslovych zazitcich), jine se mi slily do jednoho nezazivneho celku (popis spolupacientu). Dobromady to vytvorilo dost neuceleny dojem. Autorce nelze nic vycitat, psani knihy ji poslouzilo jako terapie. Editor by ale podle meho nazoru mel v pripade stylistickych chyb a v ruznych odstavich opakujicich se stejnych vet, do textu zasahnout. Zaver knihy byl pozvbudivy, drzim autorce palce.

30.12.2018